ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1047.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 1047/2023-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců: a) M. Š., nar. XY, bytem v XY, a b) P. E., nar. XY, bytem v XY, zastoupeni JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem v Mikulově, Bezručova 90, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo zemědělství , IČO 00020478, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o zaplacení 520 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 156/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2022, č. j. 20 Co 295/2022-118, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni rovným dílem zaplatit České republice - Ministerstvu zemědělství na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 11. 2022, č. j. 20 Co 295/2022-118, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 2. 6. 2022, č. j. 27 C 156/2021-55, jímž bylo žalované uloženo zaplatit každému z žalobců 260 000 Kč, změnil tak, že žalobu v části o zaplacení 104 000 Kč každému z žalobců zamítl, a v části, v níž bylo žalované uloženo zaplatit každému z žalobců 70 000 Kč, jej potvrdil; v rozsahu, v němž bylo žalované uloženo zaplatit každému z žalobců 86 000 Kč, přitom rozsudek soudu prvního stupně zůstal odvoláním nedotčen (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci. Předestřeli otázku, zda důvodem pro nezvýšení zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení s ohledem na význam předmětu odškodňovaného řízení (restituční řízení o vydání spoluvlastnického podílu o velikosti ideálních 5/28 na zemědělských pozemcích o výměře 33 574 m2 v k. ú. XY ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) pro poškozené (žalobce), je okolnost, že tito jsou nástupci původní spoluvlastnice restituovaných spoluvlastnických podílů a navrhovatelky restitučního řízení „až ve druhé řadě“ (po svém zemřelém otci). Měli za to, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Odkazovali přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3193/2020, a ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3945/2014. Měli dále za to, že odvolací soud v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 554/18, krátil jejich nárok na peněžní zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení z důvodu sdílené újmy (společné účasti žalobců v odškodňovaném řízení). Za odporující judikatuře (s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 35/17) měli dovolatelé taktéž krácení svého nároku na peněžní zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení odvolacím soudem o 30 % z důvodu složitosti řízení. Konečně odvolacímu soudu vytýkali, že v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2009, nezohlednil délku řízení, jehož se účastnili jejich právní předchůdci, a posuzoval – v souladu s vymezením uplatněného nároku v žalobě – toliko délku řízení, jehož se účastnili již dovolatelé.
3. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
4. Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015), tedy například to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, o kolik procent měly v důsledku aplikace tohoto kritéria soudy přiměřené zadostiučinění snížit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, či ze dne 29. 8.2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017).
5. Odvolací soud se v projednávané věci ustálené judikatuře nikterak nezpronevěřil, jestliže se zřetelem k restitučnímu charakteru odškodňovaného řízení (srov. k tomu též dovolateli citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009) a hodnotě dotčeného majetku – na druhé straně v situaci, kdy dovolatelé (žalobci) jsou toliko nástupci původní spoluvlastnice restituovaného majetku a navrhovatelky restitučního řízení (po svém zemřelém otci) – vycházel při určení výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení z horní hranice základní částky (20 000 Kč) za jeden rok řízení (viz část VI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „stanovisko sp. zn. Cpjn 206/2010“).
6. V souladu se stanoviskem sp. zn. Cpjn 206/2010 pak odvolací soud snížil přiměřené zadostiučinění o 10 % z důvodu sdílené újmy (viz část V. stanoviska), když dovolatelé (žalobci) vstoupili do řízení společně a měli na jeho výsledku společný zájem, což dle odůvodnění stanoviska snižuje utrpěnou újmu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 863/2015, usnesení téhož soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1649/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012). Dovolateli odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 554/18, vychází pak oproti přítomnému sporu z odlišných skutkových reálií, kdy podstata újmy z nepřiměřeně dlouhého řízení byla u každého z účastníků jiného charakteru; přiměřené zadostiučinění bylo nadto z důvodu sdílení újmy kráceno o celých 50 %. Závěry odvolacího soudu tudíž s konkluzemi vyjádřenými v uvedeném nálezu nikterak nekolidují.
7. Odvolací soud se od ustálené judikatury neodchýlil ani tím, že při zohlednění skutkové, hmotněprávní a procesněprávní složitosti odškodňovaného řízení (otázka existence restitučního důvodu a překážek vydání velkého množství pozemků, které bylo nutno ztotožnit za pomoci geometrických plánů, problematika zjišťování ceny pozemků prostřednictvím znaleckých posudků či opakovaná úmrtí účastníků řízení, vyžadující vyčkání výsledků řízení o dědictví) snížil přiměřené zadostiučinění o 30 % (viz část IV. stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010).
8. V souladu s dispoziční a projednací zásadou, jež ovládají občanské soudní řízení sporné, pak odvolací soud, vycházeje ze skutkového vymezení uplatněného nároku v žalobě (žalobci uplatňovali odškodnění nepřiměřené délky řízení toliko za dobu své účasti na něm), při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění nezohledňoval délku řízení předcházejícího vstupu dovolatelů (žalobců) do řízení; překročením návrhu a porušením dispoziční zásady bylo by totiž i přiznání plnění na základě jiného skutkového děje, než který žalobci vylíčili v žalobě (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 178/2002, ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2004, ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 160/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 3142, a ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010).
9. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání naplněny nejsou (§237 o. s. ř.). Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalované, která podala vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
11. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 5. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu