ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1380.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 1380/2023-659
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyň a) R. H. , narozené XY, bytem v XY, b) R. J. , narozené XY, bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Abrahamem, advokátem se sídlem v Praze 8, Pernerova 676/51, s adresou pro doručování: Ostrava, Jurečkova 1811/18, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 352/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. prosince 2022, č. j. 23 Co 187/2022-629, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 3. 2022, č. j. 6 C 352/2020-512, nahradil projev vůle žalované uzavřít s J. H., původním žalobcem, smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit náklady řízení, a to J. H. k rukám jeho zástupce ve výši 123.291,70 Kč a České republice na účet Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ve výši 9.801,- Kč (výroky II. a III.).
2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 20. 12. 2022, č. j. 23 Co 187/2022-629, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že povinnost uzavřít smlouvu o vydání náhradních pozemků má žalovaná se správkyní pozůstalosti zemřelého J. H., a to R. H., narozenou XY, bytem v XY; ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Žalované uložil povinnost nahradit R. H., správkyni pozůstalosti původního žalobce, k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 23.834,58 Kč (výrok II.).
3. Rozhodnutí odvolacího soudu, jenž se ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně, je odůvodněno závěrem, že původní žalobce, J. H., domáhající se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě), byl osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě. Po vydání rozsudku soudu prvního stupně však J. H. zemřel a správkyní jeho pozůstalosti se stala R. H. [nyní žalobkyně a)]; následně soud prvního stupně usnesením ze dne 19. 1. 2023, č. j. 6 C 352/2020-642, rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalující se žalobkyněmi coby právními nástupkyněmi původního žalobce. Protože odvolací soud shledal dosavadní postup žalované ve vztahu k právnímu předchůdci žalobkyň liknavým a svévolným, vyhověl požadavku uspokojit restituční nárok, uplatněný právním předchůdcem žalobkyň, mimo zákonem předpokládaný postup. Jelikož hodnota žalobou vymezených náhradních pozemků, jež jsou ve vlastnictví státu a jejichž vydání nebrání žádná zákonem stanovená překážka, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku původního žalobce, nahradil projev vůle žalované uzavřít se správkyní pozůstalosti původního žalobce smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a pro existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Domnívá se, že nebyly splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá zákon o půdě v ustanovení §11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv, aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a nečinnost, liknavost či svévole na straně státu. Namítá, že posouzení otázky aktivního přístupu právního předchůdce žalobkyň a případné liknavosti žalované je třeba vztahovat k období od vzniku restitučního nároku do okamžiku podání žaloby, což v přítomné věci znamená v období od 31. 8. 2020 do 7. 12. 2020. Zdůraznila, že v uvedeném období žalovaná na žádost původního žalobce ocenila předmětný restituční nárok za pozemky dle PK parc. č. XY a parc. č. XY, oba v katastrálním území XY, avšak původní žalobce, přestože s provedeným oceněním nesouhlasil, nepožádal žalovanou o přecenění tohoto nároku a ani jí nepředložil žádný ze znaleckých posudků oceňujících jeho restituční nárok, kterými disponoval. Vyzdvihla přitom, že původní žalobce se nepokusil alespoň částečně uspokojit restituční nárok za pozemky dle PK parc. č. XY a parc. č. XY, oba v katastrálním území XY, ve veřejné nabídce. Podotkla rovněž, že aktivní přístup původního žalobce k uspokojování restitučního nároku za pozemky dle PK parc. č. XY a parc. č. XY, vyplývajícího z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 3. 2020, č. j. 35 C 131/2017-305, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, č. j. 29 Co 183/2020-339, nelze dovozovat z okolnosti, že již dříve bylo vyhověno žalobě o nahrazení projevu vůle žalované ve vztahu k jinému restitučnímu nároku téhož žalobce, konkrétně restitučnímu nároku za nevydaný pozemek dle PK parc. č. 1 XY v katastrálním území XY, plynoucímu z rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Prahu, ze dne 20. 11. 2012, č. j. PÚ 6828/92/1, a ze dne 5. 5. 2017, č. j. SPÚ 203411/2017 - PM 6828/92. Dále žalovaná nesouhlasila s oceněním odňatých pozemků jako pozemků stavebních, neboť je přesvědčena, že nebyl prokázán jejich stavební charakter v době přechodu na stát. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud odložil právní moc výroku I. rozsudku odvolacího soudu, neboť má za to, že je závažně ohrožena na svých právech, a to v souvislosti s potenciálním převodem vlastnického práva ke sporným pozemkům na žalobkyně a následně na třetí osoby, což může vést při zrušení rozhodnutí, která jsou podkladem převodu pozemků ve vlastnictví státu žalobkyním, k dalším soudním sporům.
5. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřily.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebokterá v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalované pro žádnou z jí vymezených právních otázek není přípustné.
9. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu (srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb. – označené nálezy, stejně jako dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Je přitom jen věcí žalované, aby měla technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupovala bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a přístupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
10. Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (viz §11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
11. Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020).
12. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy
soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené); srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady (viz námitky, že původní žalobce o uspokojení restitučního nároku neusiloval dostatečně aktivně) nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
13. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyň, respektive jejich právního předchůdce, nejsou v souzené věci zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené, rezultují-li ze zjištění, že žalovaná ocenila odňaté pozemky v nesprávné výši (jako zemědělské), ač byly státem určeny k výstavbě (a tato výstavba byla realizována), čímž znemožnila žalobkyním (jejich právnímu předchůdci) se s takto vyčísleným nárokem účastnit – s příznivým výsledkem – veřejných nabídek. Na uvedeném přitom nemůže ničeho změnit okolnost, že v době podání žaloby vedla žalovaná ve svých záznamech i při zřejmě nesprávném ocenění nevydaných pozemků ve vztahu k původnímu žalobci nevypořádaný restituční nárok vztahující se k odňatým pozemkům dle PK parc. č. XY a parc. č. XY, oběma v katastrálním území XY, ve výši 361.124,70 Kč. Nelze v této souvislosti přehlédnout, že žalovaná má povinnost evidovat restituční nároky oprávněných osob ve správné výši, neboť výše náhrady musí s přihlédnutím k účelu, za jakým byly pozemky státem využity, odpovídat ceně původních odňatých a nevydaných pozemků. Argumentace žalované, že původní žalobce neusiloval o přecenění restitučního nároku, a tudíž ani v tomto směru nebyl aktivní, nemůže obstát, neboť povinnost uspokojovat restituční nároky oprávněných osob má prostřednictvím svých orgánů stát, jenž je také povinen sám správnou výši nároku té které oprávněné osoby před jeho uspokojením zjistit. Takovému přístupu státu by nepochybně odpovídal stav, kdy žalovaná nebude pasivně u každé oprávněné osoby čekat na její žádost o přecenění, ale sama využije poznatků ke správnému ocenění restitučního nároku podávajících se mimo jiné i z postupně se vyvíjející judikatury vrcholných soudů (datované již od nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, resp. v poměrech rozhodovací praxe Nejvyššího soudu od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010) čítající v současné době při posuzování problematiky odpovídajícího ocenění odňatého zemědělského pozemku, byl-li určen k zastavění, v případě Nejvyššího soudu již několik desítek rozhodnutí. Původní žalobce přitom postupoval ve snaze uspokojit svůj restituční nárok v souladu se zákonem o půdě, neboť žalovanou vyzval k ocenění odňatých a nevydaných pozemků dle PK parc. č. XY a parc. č. XY, v katastrálním území XY, jako pozemků stavebních, což žalovaná nikterak nereflektovala a ocenění daných pozemků bez dalšího odvíjela od svého přesvědčení o jejich zemědělském charakteru.
14. Do jisté míry alarmující je pak skutečnost, že znalecký posudek zpracovaný Ing. Zdeňkem Burešem, jehož vypracování žalovaná zadala a jenž předložila soudu prvního stupně, ocenil hodnotu nevydaných pozemků dle PK parc. č. XY a parc. č. XY, v katastrálním území XY, na částku 9.233.060,- Kč (oproti částce 11.837.250,- Kč dle znaleckého posudku předloženého původním žalobcem, respektive částce 11.008.640,- Kč podávající se z dodatku znaleckého posudku č. 296/31-2020 vypracovaného Vysokou školou technickou a ekonomickou v Českých Budějovicích, Ústavem znalectví a oceňování), neboť i znalec Ing. Zdeněk Bureš uzavřel, že se jedná o pozemky stavební. Nicméně ani za tohoto stavu žalovaná neustoupila ze své pozice a dále evidovala restituční nárok žalobkyň (jejich právního předchůdce) vztahující se k odňatým pozemkům dle PK parc. č. XY a parc. č. XY oproti zmíněným znaleckým posudkům v nesprávné (mnohonásobně nižší) výši. Na svém nesprávně provedeném ocenění sporného restitučního nároku žalovaná setrvala i po zahájení soudního řízení, což jen dokládá, že vytýkat žalobkyním (jejich právnímu předchůdci) neaktivní přístup k uspokojování předmětného restitučního nároku by bylo nepatřičné. Ve světle výše uvedeného nelze tudíž přitakat ani těm námitkám dovolatelky, že úvahy soudů nižších stupňů v otázce aktivního přístupu původního žalobce lze označit za nepřiměřené (zjištěným skutkovým okolnostem).
15. Za daného skutkového stavu rozhodnutí odvolacího soudu není (nemůže být) v rozporu s dovolatelkou zmiňovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, jež – stejně tak jako rozhodnutí ve věci nyní posuzované
– je vybudováno na závěru, že oprávněné osoby mohou své nároky na poskytnutí jiného vhodného pozemku zásadně uspokojovat cestou veřejných nabídek, nejde-li ovšem (tak jako v tomto případě) o situaci výjimečnou, odůvodněnou liknavým, či svévolným nebo diskriminačním přístupem žalované.
16. Konkluze odvolacího soudu nejsou v kontradikci také s dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu (s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2281/2019, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2759/2019, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 29 Cdo 822/2021), v nichž dovolací soud v tehdy projednávaných, skutkově odlišných věcech jiných účastníků jako souladné s rozhodovací praxí dovolacího soudu aproboval tehdy učiněné závěry o nedůvodnosti žaloby na vydání náhradního pozemku v situacích, kdy oprávněné osoby byly zcela pasivní a veřejné nabídky pozemků ignorovaly z ryze subjektivních důvodů, zatímco liknavost, svévole či diskriminace ze strany žalované nebyla v těchto řízeních jakkoliv prokázána.
17. Závěry odvolacího soudu se nijak neodchylují ani od jiných dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014), jež se otázkou aktivního přístupu oprávněné osoby při uspokojování jejího restitučního nároku zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů, s nimiž tak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není.
18. Zmiňuje-li pak dovolatelka na podporu svých tvrzení též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2833/2020, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1043/2020, a v něm uvedené rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, a ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, nelze než připomenout, že soudy v nyní projednávané věci neuzavřely, že by toliko delší doba, po kterou nárok oprávněné osoby (žalobkyň) nebyl uspokojen, bez dalšího dokládala postup žalované bránící úspěšnému uplatnění nároku žalobkyň, respektive jejich právního předchůdce; liknavost a svévole na straně žalované byla totiž konstatována rovněž v důsledku řady dalších v řízení prokázaných skutečností, ve svém souhrnu naplňujících shora uvedená hlediska.
19. Přisvědčit nelze rovněž výtce dovolatelky, že odvolací soud posouzení otázky liknavosti a svévole žalované založil výhradně na závěrech vyslovených v rozhodnutích vydaných v jiném předcházejícím řízení týkajícím se odlišného restitučního nároku právního předchůdce žalobkyň, neboť odvolací soud označil postoj žalované vůči právnímu předchůdci žalobkyň za liknavý a svévolný na základě v řízení přednesených tvrzení a provedených důkazů, z nichž vzal odvolací soud za prokázané, že žalovaná nadále prosazuje nesprávné ocenění restitučního nároku, jenž je předmětem přítomného řízení (skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení je – jak již bylo výše uvedeno – dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat – k tomu dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Námitkou, že na jednotlivé restituční nároky téže oprávněné osoby vyplývající z různých právních titulů (správních rozhodnutí) je třeba nahlížet jako na samostatné pohledávky oprávněné osoby vůči státu, pak žalovaná napadá toliko podpůrnou úvahu odvolacího soudu, přičemž i její případná nesprávnost nemůže ovlivnit zbytek rozhodnutí, jelikož v přítomném sporu je podstatné, že lpění žalované na zřejmě nesprávném ocenění nevydaných pozemků je – vzdor žádosti strany žalující o ocenění dotčených pozemků coby stavebních a znaleckým posudkům předložených oběma stranami sporu – spojeno s mylným náhledem povinné osoby na potřebu nevydané pozemky ocenit jako nestavební. Podle závěrů Nejvyššího soudu je přitom dovolací přezkum vyhrazen pouze pro posouzení právních otázek, jež nejsou otázkami akademickými či hypotetickými (byť Nejvyšším soudem dosud neřešenými). Dovolací soud se tudíž může zabývat řešením pouze takových otázek, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017).
20. K argumentaci žalované, jež se připíná k závěru odvolacího soudu o kvantifikaci restitučního nároku žalobkyň, sluší se připomenout ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž se napadené rozhodnutí neprotiví), že pro úspěch žaloby o uložení povinnosti vydat náhradní pozemky je rozhodující mimo jiné právě i otázka stávající výše nároku oprávněné osoby a hodnoty požadovaného náhradního pozemku; tyto otázky soud řeší jako otázky předběžné, vycházeje přitom z provedeného dokazování (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018, či dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 392/2019). Pakliže ovšem cena oprávněnou osobou vybraného pozemku nedosahuje výše aktuálního restitučního nároku – ani podle ocenění oprávněné osoby, ani podle ocenění žalované – nemá přesné ocenění (vyčíslení) restitučního nároku oprávněné osoby na výsledek řízení žádný vliv (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018). Případné spory účastníků řízení ohledně zbývající výše restitučního nároku pak soudní praxe připouští řešit formou určovacích žalob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011, či ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).
21. Rozporuje-li tedy žalovaná závěr odvolacího soudu o potřebě ocenit odňaté a nevydané pozemky jako pozemky stavební, postrádají její výtky relevanci, neboť ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že i bez žalovanou zpochybňovaného ocenění odňatých pozemků byla by hodnota restitučního nároku – v poměru k ceně nyní nárokovaných pozemků jako náhradních – postačující.
22. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. V souladu s ustanovením §243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
24. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [§243 písm. b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 5. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu