ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2301.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2301/2023-192
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobkyně P. S. , zastoupené Mgr. Martinem Bílým, advokátem se sídlem v Ostravě, Veleslavínova 252/5, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy , IČ 660 03 008, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o 63.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 239/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2023, č. j. 69 Co 154/2022-173, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2023, č. j. 69 Co 154/2022-173, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 6. 2022, č. j. 24 C 239/2021-143, zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 63.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobkyně se domáhala náhrady škody dle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „OdpŠk“]. Tvrzená škoda jí měla vzniknout nezákonným rozhodnutím Městského úřadu Dobruška ze dne 9. 12. 2009 (dále jen „rozhodnutí“), kterým byla schválena technická způsobilost jednotlivě dovezeného silničního vozidla VW TRANSPORTER (dále jen „vozidlo“). Uvedeného rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem úředníka, který byl rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 10 T 46/2014, uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby, neboť ve 162 případech schválil vozidlo k provozu na pozemních komunikacích, ačkoliv věděl, že k tomu nejsou splněny předpoklady pro absenci zákonem stanovených dokladů. Ještě před vydáním tohoto rozsudku dané vozidlo koupila žalobkyně od předchozího vlastníka. Z úřední moci bylo obnoveno řízení, v němž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí, a následně bylo obnovené řízení zastaveno, neboť technická způsobilost vozidla byla odňata (usnesení Městského úřadu Dobruška ze dne 21. 8. 2018). Soud prvního stupně uzavřel, že nezákonné rozhodnutí splňuje podmínky §7 a §8 OdpŠk, avšak škoda odpovídající rozdílu ceny vozidla se způsobilostí k provozu na pozemních komunikacích a bez ní žalobkyni vznikla až v důsledku usnesení o zastavení obnoveného řízení ve spojení s rozhodnutím, kterým byl zrušen zápis vozidla v registru silničních vozidel, jimiž bylo nezákonné pravomocné rozhodnutí odklizeno (nastaly účinky jeho zrušení), a proto stát za takovou škodu neodpovídá, neboť příčinou jejího vzniku nebylo nezákonné rozhodnutí, nýbrž jeho odklizení. Obvodní soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2244/2000, podle něhož stát odpovídá za škodu, která vznikla následkem jeho nezákonného rozhodnutí, nikoliv jeho zrušením, a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 490/2007, dle kterého předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu je příčinná souvislost mezi újmou poškozeného, jakožto následkem, a rozhodnutím, jež bylo pro nezákonnost zrušeno, nikoliv mezi újmou a skutečností, jež byla důvodem, pro který bylo rozhodnutí zrušeno. Důvody pro zamítnutí žaloby spatřoval soud prvního stupně zejména v absenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (odkázal přitom na stejné závěry, které učinil Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 10. 6. 2021, č. j. 53 Co 403/2021 , ve skutkově a právně obdobné věci) i v nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně, která nebyla účastnicí původního řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, dále v tom, že nezákonným rozhodnutím o schválení technické způsobilosti v roce 2009 žalobkyni žádná škoda nevznikla, přičemž nedostatek dokladů potřebných ke schválení technické způsobilosti vozidla považoval za skrytou vadu vozidla, která nemůže jít k tíži státu.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2023, č. j. 69 Co 154/2022-173, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu shledal co do svého základu důvodnou (výrok I.), a rozhodnutí o nákladech řízení ponechal konečnému rozsudku (výrok II.).
3. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, nesouhlasil však s jeho právním hodnocením. Zdůraznil, že soudy jsou povinny udělat vše pro nalezení spravedlivého řešení (nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 428/06) a nesmí volit přehnaně formalistický postup (nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09). Nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno novým rozhodnutím v obnoveném řízení, které bylo zahájeno z úřední povinnosti, neboť původní rozhodnutí bylo vydáno trestným činem zaměstnance úřadu. Žalobkyni tak v důsledku nemožnosti užívat vozidlo k provozu na pozemních komunikacích vznikla škoda, jejíž výše je mezi účastníky sporná. Uzavřel (na rozdíl od jiných senátů odvolacího soudu, které rozhodovaly v typově obdobných věcech, například v řízeních vedených pod sp. zn. 30 Co 197/2022, 36 Co 131/2021, 53 Co 403/2021 či 70 Co 236/2022), že mezi nezákonným rozhodnutím a škodou žalobkyně je dána příčinná souvislost, neboť pokud by nezákonné rozhodnutí nebylo vydáno, vozidlo by nebylo provozuschopné na pozemních komunikacích, žalobkyně by je nenabyla do vlastnictví a škoda by jí nevznikla. Odkázal přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 946/16 i IV. ÚS 2598/15 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 336/2011, i ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 25 Cdo 267/2005, týkající se problematiky příčinné souvislosti. Shrnul, že žalobkyně byla v důvěře ve správnost správního aktu, vozidlo, které bylo v době koupě registrováno, do České republiky nedovezla a nemohla předpokládat, že dodatečně bude muset doložit platné registrační doklady k vozidlu, což po ní nelze spravedlivě požadovat. Ze stejných důvodů považoval za licoměrný požadavek, aby žalobkyně nejprve uplatňovala nároky z vad koupeného vozidla u prodávajícího. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně změnil výše popsaným způsobem.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná, jež namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování příčiny a následku, neboť ve skutkově i právně obdobné věci dovolací soud v usnesení ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 152/2022, potvrdil závěr, že mezi nezákonným rozhodnutím a škodou není dána příčinná souvislost, protože škoda nevznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí, ale až jeho zrušením, což plně odpovídá dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu (např. rozsudku ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2244/2000, či usnesení ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 490/2007), podle níž stát odpovídá za škodu, která vznikla nezákonným rozhodnutím, nikoliv jeho zrušením.
5. Dle dovolatelky doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena otázka, zda lze žalobkyni považovat ve smyslu §7 odst. 1 OdpŠk za účastnici řízení, pokud nabyla vlastnické právo k vozidlu až po právní moci nezákonného rozhodnutí a účastnila se pouze řízení, ve kterém došlo ke zrušení nezákonného rozhodnutí.
6. Rovněž doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu zodpovězena otázka, zda lze na posuzovaný případ aplikovat zásadu subsidiární odpovědnosti státu za škodu, podle níž lze nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vůči státu uplatnit pouze tehdy, pokud se poškozený nemůže domoci uspokojení své pohledávky jinak (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2154/2011, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3967/2013, apod.). Pozbytím provozuschopnosti vznikla na vozidle vada, v důsledku čehož mohla žalobkyně od kupní smlouvy odstoupit, což plně koresponduje se subsidiární povahou odpovědnosti státu za škodu.
7. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí a žalobu zamítl.
8. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
9. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně, včas a osobou k tomu oprávněnou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
10. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání žalované je přípustné i důvodné v otázce týkající se zásady subsidiarity aplikace zákona č. 82/1998 Sb. Svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může (úspěšně) uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu vůči státu nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, neboť mu škoda jako základní předpoklad vzniku úspěšného nároku na náhradu škody dosud nevznikla. Pouze v případě, že pohledávku oprávněného nelze jako přímý nárok uspokojit, vzniká mu škoda spočívající ve ztrátě majetku. Soud prvního stupně měl za to, že žalobkyně mohla svůj nárok uplatnit z titulu odpovědnosti za vady, případně z titulu náhrady škody, o což se ani nepokusila. Odvolací soud však uzavřel, že takové požadavky nelze na žalobkyni klást, neboť by to bylo licoměrné. Řečený názor odvolacího soudu však není dostatečně odůvodněn a je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen, jinými slovy až po vzniku škody. Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí totiž ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. „pro tentokrát“, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu. V okolnosti, že soud rozhoduje na základě skutkového stavu, jak jej zjistil k okamžiku vyhlášení rozhodnutí, nelze spatřovat použití nepřípustné tzv. pravé zpětné retroaktivity, a to již z toho důvodu, že retroaktivita znamená zpětné použití právního předpisu na právní vztahy vzniklé v době, kdy nebyl účinný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, nebo jeho rozsudek ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1512/2011).
12. Shrnuto podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že vznikla-li poškozenému újma odpovídající pohledávce, kterou má vůči svému dlužníku, může být nárok proti státu z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení z prvotního závazkového právního vztahu. Jinými slovy, svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může úspěšně uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vůči státu (viz namátkou rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84; z aktuální judikatury pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4230/2010, a ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2154/2011, či rozsudek téhož soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010).
13. Jen tehdy, bylo-li by po provedeném dokazování zřejmé, že žaloba vůči přímému dlužníku nemůže uspět, mohl by si soud rozhodující ve sporu o náhradu škody sám jako otázku předběžnou posoudit úspěšnost žaloby o uspokojení nároku, aniž by poškozený byl nucen samostatný soudní spor podstoupit (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 139/2019, uzavřel, že pokud je z okolností případu předem zřejmé, že je přímý dlužník nemajetný a že vedení dalších řízení vůči němu by bylo neúčelné, neboť by se žalobce ani částečného uspokojení své pohledávky fakticky nedomohl, pak nelze na uplatnění pohledávky vůči primárnímu dlužníku trvat, neboť by šlo o pouhý formalismus vedoucí mimo jiné ke vzniku zbytečných nákladů řízení. Z odůvodnění napadeného rozsudku ovšem není vůbec zřejmé, jaký subjekt by přicházel jako přímý dlužník žalobkyně v úvahu a ani to, zda je nemajetný a že vedení dalších řízení vůči němu by bylo neúčelné, neboť by se žalobkyně ani částečného uspokojení své pohledávky nedomohla. Bylo přitom povinností žalobkyně tvrdit a prokazovat, že nemůže svoji pohledávku vůči přímému dlužníkovi reálně vymoci, pokud tak neučinila, měla být soudem poučena podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. o tom, že ji o uvedené okolnosti tíží povinnost tvrzení i povinnost důkazní, což se nestalo. Dovolací soud dále poznamenává, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí, tím, že otázky příčinné souvislosti, subsidiarity použití OdpŠk i aktivní legitimace žalobkyně posoudil odlišně od jiných senátů téhož odvolacího soudu (viz bod 25. odůvodnění napadeného rozsudku), aniž by účastníky předem seznámil se svým odlišným právním názorem a umožnil jim se k němu vyjádřit; čímž porušil princip předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany legitimního očekávání účastníků i jejich ústavně chráněné právo na spravedlivý proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 387/18, nebo ze dne 13. 6. 2022, sp. zn. II. ÚS 3257/21).
14. Odvolací soud dále na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že je příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody dána, přestože škoda vznikla až v souvislosti s rozhodnutím, jímž bylo nezákonné rozhodnutí zrušeno. Svůj závěr odůvodnil odkazem na shora citovanou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se posuzování příčinné souvislosti a na rozhodovací praxi Ústavního soudu kritizující příliš formalistický přístup soudů vůči poškozeným. Dle odvolacího soudu bylo příčinou vzniku škody již nezákonné rozhodnutí, neboť pokud by nebylo vydáno, žalobkyně by si vozidlo nikdy nekoupila a zrušením nezákonného rozhodnutí by jí nevznikla škoda. Odvolací soud se ovšem při svých úvahách náležitě nevypořádal s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle níž stát podle zákona č. 82/1998 Sb. neodpovídá za škodu vzniklou následkem rozhodnutí, jímž bylo vadné rozhodnutí zrušeno (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2244/2000, a ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3079/2016, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4470/2008, ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1852/2013, a ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 152/2022). V posuzovaném případě totiž škoda zjevně vznikla žalobkyni až v souvislosti se zrušením nezákonného rozhodnutí, neboť do té doby bylo vozidlo žalobkyně provozuschopné a tuto vlastnost pozbylo až v důsledku zrušení nezákonného rozhodnutí. Pokud se od uvedené ustálené rozhodovací praxe hodlal odvolací soud odchýlit, měl svůj odlišný názor náležitě odůvodnit a vypořádat se podrobně s úsudky obsaženými ve shora zmíněné judikatuře zdejšího soudu, popřípadě komplexně osvětlit rozdílnost posuzovaných situací, což neučinil.
15. Odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že žalobkyně je ve sporu aktivně legitimována, přestože nebyla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, které považuje za hlavní příčinu vzniku škody, neboť je ji nutno považovat za právní nástupkyni původního majitele vozidla, čímž se opět odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž náhradu škody či nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím lze v souladu s ustanovením §7 OdpŠk přiznat pouze tomu, kdo byl účastníkem řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, nebo tomu, kdo tímto účastníkem sice nebyl, avšak s ním jako účastníkem příslušného řízení jednáno být mělo. Judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu se opakovaně vyjádřila též k otázce, zda v případech, v nichž byla nezákonným rozhodnutím dotčena osoba, která nebyla účastníkem řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, zakládá nemožnost této osoby vznést nárok na náhradu škody v intencích zákona č. 82/1998 Sb. porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) [srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, a na něj navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 216/07, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2855/2012, a usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 267/13]. Z těchto rozhodnutí plyne, že Listina přímý nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nezakládá. Stanoví totiž, že podmínky a podrobnosti odpovědnosti státu za takto způsobenou škodu upravuje zákon (čl. 36 odst. 3, 4 Listiny), kterým je právě zákon č. 82/1998 Sb. Ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny tedy přiznává nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem pouze za splnění zákonem stanovených obecných podmínek, mezi něž náleží rovněž podmínka aktivní věcné legitimace poškozeného ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 OdpŠk. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že žalobkyni vznikla škoda nezákonným rozhodnutím, přestože se neúčastnila řízení, v němž bylo vydáno, měl tento svůj závěr s ohledem na shora uvedenou konstantní judikaturu, od níž se odchýlil, patřičně odůvodnit, což ovšem opět neučinil.
16. Právní posouzení odvolacího soudu je tedy ve světle názoru zaujatého v tomto rozsudku nesprávné a zčásti neúplné (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto přistoupil ke zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
17. Odvolací soud je podle §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
18. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 11. 2023
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu