ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2458.2023.2
sp. zn. 28 Cdo 2458/2023-303
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně B. K. , zastoupené Mgr. Richardem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 608/52, proti žalovanému F. L. , zastoupenému JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, o zaplacení částky 6.463.458,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 254/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2023, č. j. 20 Co 420/2022-246, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 42.204,80 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Pavla Bergera, advokáta se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 7. 2022, č. j. 32 C 254/2020-167, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 157.104,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky za období od 14. 7. 2019 do zaplacení (výrok I.), a zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplatit částky 6.463.458,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky za období od 14. 7. 2019 do zaplacení (výrok II.). Dále pak rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 323.813,- Kč (výrok III.) a že žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 soudní poplatek ve výši 15.724,- Kč (výrok IV.).
2. K odvolání žalobkyně (proti výrokům II. a III. rozsudku soudu prvního stupně) Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 2. 2023, č. j. 20 Co 420/2022-246, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil (výrok I.) a ve výroku IV. o soudním poplatku změnil pouze tak, že jeho výši stanovil částkou 7.856, -Kč, a jinak jej potvrdil (výrok II.). Dále rozhodl změnou rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, jejichž náhradu žalovanému nepřiznal (výrok III.) a rovněž mu nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
3. Odvolací soud aproboval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, dle něhož byla žalobkyně se žalovaným v dlouhodobém vztahu a byla na něm citově závislá. V důvěře v pravdivost informací, které jí žalovaný podával, mu poskytla v období od 29. 11. 2013 do 27. 9. 2016 vlastní finanční prostředky, ve výši 1.978.960,- Kč a částku 4.641.602,- Kč, kterou zaplatila ve prospěch konkurzní podstaty úpadce Hospodářské služby, a.s., z níž ji dříve pro žalovaného vybrala. Účastníci řízení byli odsouzeni rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 41T 2/ 2019, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9.2019, č. j. 5 To 46/2019-2674, pro zločin zpronevěry (žalobkyně) a žalovaný jako návodce k tomuto zločinu, spáchaného tím, že žalobkyně v postavení správkyně konkurzní podstaty z podnětu žalovaného vybrala v roce 2008 z účtu výše uvedeného úpadce Hospodářské služby a.s., v úmyslu neoprávněně si přisvojit finanční prostředky z konkurzní podstaty částku 19.398.618,47 Kč, z níž částku 12.500.000,- Kč předala žalovanému, který ji užil nezjištěným způsobem pro svoji potřebu.
4. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením věci přijatým soudem prvního stupně. Prvostupňový soud žalobou uplatněný nárok posoudil v intencích skutkové podstaty bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnuté bez právního důvodu, a sice v případě peněžitých plnění realizovaných do 31. 12. 2013 podle ustanovení §451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31.12.2013 (dále ,,obč. zák.“) a po 1. 1. 2014 podle ustanovení §2991odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále ,,o. z.“). Nevzal přitom za prokázané, že peněžité prostředky (jež byly poskytnuty jako vklady na účet žalovaného ve dnech 30. 10. 2013 a 29. 11. 2013 a v období od 14.1.2014 do 22.4.2016) měla žalobkyně poskytnout žalovanému na základě smluv o půjčce ve smyslu §657 a následující obč. zák., respektive o zápůjčce dle ustanovené §2390 o. z. Odvolací soud dále přitakal správnosti závěru soudu prvního stupně, že nárok na zaplacení uvedených částek je s ohledem na marné uplynutí subjektivních promlčecích lhůt dle ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. a ustanovení §629 odst. 1 o. z. ve spojení s ustanovením §621 o. z. promlčen, neboť promlčecí doba počala žalobkyni běžet vždy v okamžiku vložení peněžních prostředků na účet žalovaného. Promlčeným shledaly soudy obou stupňů s odkazem na ustanovení §1936 odst. 2 a §2991 o. z. i nárok na zaplacení částky 200.000,- Kč, kterou žalobkyně uhradila na dluh žalovaného vůči J. na podzim roku 2015; i v tomto případě tříletá subjektivní promlčecí lhůta do uplatnění práva žalobou u soudu marně uplynula. V případě dalších částek, které měla žalobkyně vložit na účet P. B., dcery žalovaného, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného, neboť nebylo prokázáno, že by šlo o půjčky a nelze dále dovodit, že by tyto účty žalovaný určil jako platební místo. Odvolací soud ve shodě se závěrem soudu prvního stupně k nároku na zaplacení 4.641.602,-Kč dovodil, že v trestním řízení bylo prokázáno předání 12.500.000,- Kč žalobkyní žalovanému a trestním rozhodnutím bylo oběma účastníkům uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili na způsobenou škodu 12.342.896,- Kč. Celá tato částka je kryta podílem žalovaného a pokud žalobkyně v budoucnu uhradí tento dluh nebo jeho část, může se domáhat na žalovaném zaplacení této částky formou regresu. Žalobkyni tudíž náleží rozdíl mezi částkou 12.500.000,- Kč a částkou 12.342.896,- Kč, tedy částka 157.104,-Kč. Vzhledem k námitce promlčení nároku vzneseného žalovaným se odvolací soud z podnětu žalobkyně zabýval i tím, zda vznesení námitky promlčení v této věci nelze považovat za rozporné s dobrými mravy. K tomu s odkazem na jím specifikovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu uvedl, že takto je možné námitku posoudit pouze výjimečně, jestliže je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. V poměrech projednávané věci se zřetelem na argumentaci žalobkyně, jíž odůvodnila to, v čem spatřuje námitku podjatosti v rozporu s dobrými mravy (lstivé a manipulativní jednání žalovaného, jež vedlo k poskytnutí finančních prostředků v jeho prospěch), upozornil na ustálené závěry rozhodovácí praxe Nejvyššího soudu (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3836/2019), dle níž kolizi námitky podjatosti s korektivem dobrých mravů nelze spatřovat v okolnostech, jež se vztahují ke vzniku promlčeného práva, ale ve skutečnostech spojených s tím, že žalující nemohl své právo uplatnit u soudu. Ve vztahu k osobě žalobkyně pak odvolací soud konstatoval, že jednak měla dostatek času své právo uplatnit před nástupem trestu odnětí svobody a dále koneckonců ani výkon tohoto trestu překážkou k podání žaloby u soudu není. Argumentaci vážící se k promlčení nároku jako celku, jenž byl v rozsahu podaného odvolání podroben přezkumu, doplnil odvolací soud i o konkluzi, že žalobkyni by nemohla být z tohoto nároku přisouzena částka 4.641.602,- Kč i proto, že se jednalo o peněžité plnění, jež nenáleželo žalobkyni, ale bylo žalobkyní vráceno ve prospěch konkursní podstaty, z níž žalobkyně k návodu žalovaného zpronevěřila 19.500.000,- Kč.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jež má ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále „o. s. ř.“) za přípustné pro řešení právní otázky, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Považuje samotné hodnocení namítaného rozporu vznesení námitky promlčení s dobrými mravy za nekonformní s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně pak s nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I ÚS 643/04 (zveřejněné pod N 171/38 SbNU 367, tento nález je, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http:/nalus.usoud.cz ). Navrhla tak, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném výroku změnil tak, že žalovanému uloží povinnost nahradit žalobkyni částku 6.463.458,- Kč se specifikovaným příslušenstvím a zrušil rozhodnutí vydaná v prvním stupni, která jsou na změněném rozhodnutí odvolacího soudu závislá.
6. Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil tak, že s argumentací obsaženou v dovolání nesouhlasí, když je považuje za nedůvodné. Žalobkyně v řízení před soudy nižších stupňů neprokázala existenci uzavřených smluv o zápůjčce, jež by byly právním důvodem poskytnutého peněžitého plnění. V otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2722/2022, dle nichž by se uplatnění promlčecí námitky příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání zamítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
9. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání žalobkyně není přípustné.
11. Nejvyšší soud předesílá, že posouzení, zda žalobkyně řádně vymezila některý z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (a zda tudíž dovolání není věcně neprojednatelné), učinil na základě maximálně benevolentního přístupu ke zkoumání povinnosti dovolatele vyplývající pro něj z ustanovení §241a odst. 1 až 3 o. s. ř., a sice vymezit nejen důvod dovolání dle ustanovení §241a odst. 1 a 3 o. s. ř., ale i některý z důvodu přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. V přítomné právní věci dovolatelka sice vymezila důvod přípustnosti dovolání argumentem o odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení právní otázky nesouladu žalovaným uplatněné námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, nicméně za takovou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu označuje nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, z něhož cituje. Jelikož však Nejvyšší soud aprobuje závěr vyplývající z třetí výrokové věty stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. [námitka porušení ústavně zaručených práv a svobod byla Ústavním soudem shledána jako dostatečné vymezení přípustnosti dovolání „závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“], potom i přes - určitou formulační neobratnost podávající se z dovolání žalobkyně - uzavírá, že obsahově byl důvod přípustnosti dovolání vymezen hlediskem odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Obecně formulované vymezení, že odvolací soud se při řešení otázky souladu námitky promlčení s korektivem dobrých mravů odchýlil i od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (bez toho, aby dovolatelka z této praxe byť jen jedno rozhodnutí dovolacího soudu označila) tudíž s následkem vadného (věcně neprojednatelného) dovolání nespojuje; v návaznosti na něj v dalším výkladu deklaruje, že odvolací soud se při řešení předmětné otázky neodchýlil (ani) od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
12. K použití korektivu dobrých mravů ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (stejně tak jako ustanovení §8 o. z., k tomu srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014) lze v obecné rovině uvést, že jde o ustanovení patřící k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je třeba posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004). Otázku aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je pak dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004 ).
13. K argumentaci dovolatelky korektivem dobrých mravů ve vztahu k namítanému promlčení lze odkázat i na tu (konstantní) rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje; uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1957/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3360/2018). Jestliže by výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (šikanu) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, a dále např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 984/2019). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení.
14. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba přitom dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Má-li být námitka promlčení posouzena jako rozporná s dobrými mravy, judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyžaduje, aby účastník, který se domáhá nároku po uplynutí promlčecí doby, nezavinil marné uplynutí této doby. Uplynutí promlčecí doby je třeba považovat za nezaviněné především v takových případech, kdy účastníkovo nejednání (neuplatnění nároku) je s ohledem na konkrétní okolnosti věci možné považovat za projev slušnosti, čestnosti, poctivosti, či je naopak důsledkem neslušnosti, nečestnosti, či nepoctivosti účastníka, jemuž bylo uplynutí promlčecí doby ku prospěchu, nebo je obecně srozumitelné (ospravedlnitelné) s ohledem na výjimečné obtíže, s nimiž bylo uplatnění nároku spojeno (k poslednímu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 21/2010).
15. O výjimečný případ, v němž by ve světle uvedené judikatury pro rozpor s dobrými mravy nebylo možné přihlédnout k jinak důvodně vznesené námitce promlčení, však v posuzovaném případě zjevně nejde. Sama dovolatelka totiž tvrdí, že v rozporu s dobrými mravy jsou skutečnosti, které vedly ke vzniku bezdůvodného obohacení, tj. okolnosti za kterých poskytovala žalovanému finanční prostředky, nikoliv okolnosti, za kterých byla vznesena námitka promlčení. Nadto dovolací soud konstatuje, že dovolatelka mohla po celou dobu běhu promlčecí doby své právo u soudu uplatnit, a to i jak v době před nástupem výkonu trestu, tak i v jeho průběhu. To vše podtrhuje i skutečnost, že je dovolatelka osobou práva znalou, u které lze očekávat, že je s existencí běhu promlčecí doby obeznámena. Ostatně v nalézacím řízení ani nebylo tvrzeno, že k marnému uplynutí promlčecí doby přispěl jakýmkoliv způsobem žalovaný. V konfrontaci s dovolatelkou citovaným nálezem Ústavního soudu tak obstojí i závěr, že námitku promlčení (coby legální prostředek, jímž žalovaný sledoval obranu svých práv, nikoliv poškození či znevýhodnění žalobkyně) nelze považovat za případ zneužití práva na úkor žalobkyně, které by bylo možné kvalifikovat jako rozporné s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Má-li žalobkyně za to, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu se závěry prezentovanými v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, pak toto rozhodnutí vychází ze stejné argumentační linie, tj. že institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje a že uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Jinak řečeno rozhodnutí obecným způsobem vymezuje předpoklady, které má soud brát v úvahu při posouzení, zda vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy (zda je zneužitím práva) či nikoliv. Konkrétní závěr v uvedeném směru však vždy diktují individuálně dané okolnosti každého případu. Jeho přezkum dovolacím soudem je ovšem na místě pouze v případě jeho zjevné nepřiměřenosti. Taková situace však v poměrech projednávané věci nenastala.
16. Lze uzavřít, že závěry (výše připomenuté) judikatury Nejvyššího soudu jsou konstantně vykládány a napadené rozhodnutí odvolacího soudu reflektující individuální okolnosti případu je s nimi v souladu. Odvolací soud se tudíž výše citované judikatuře Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil.
17. Sluší se doplnit, že ve vztahu k části dovoláním dotčeného výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen zamítavý výrok druhý rozsudku soudu prvního stupně (ohledně částky 4.641.602,- Kč), by přípustnosti dovolání žalobkyně nemohlo by přisvědčeno také proto, že zamítnutí žaloby bylo založeno i na argumentu, že o tuto částku se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatil, neboť se jednalo o peněžité plnění, jež žalobkyni nenáleželo. Tento závěr pak nebylo dovolání žalobkyně vůbec napaden. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je v otázce zkoumání předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ukotvena na závěru, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015).
18. Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
19. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalobkyně povinna žalovanému tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 42.204,80 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 34.580,- Kč (z tarifní hodnoty předmětu řízení ve výši 6.463.458,-Kč) – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 6. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalovaného je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 7.324,80 Kč.
20. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalovaného, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
21. Nejvyšší soud doplňuje, že neshledává, jde-li o rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení, důvody pro použití moderačního práva soudu upraveného v ustanovení §150 o. s. ř., k němuž přihlédl při rozhodování o nákladech řízení a nákladech odvolacího řízení odvolací soud. Ač pochopitelně i dovolací soud přisvědčuje správnosti hodnocení jednání žalovaného, v němž odvolací soud shledal mimořádnou okolnost případu pro nepřiznání náhrady nákladů řízení jinak procesně úspěšnému žalovanému, nemůže zcela odhlédnout od procesní specifičnosti dovolací řízení, jež je zahájeno podáním mimořádného opravného prostředku. Ona specifičnost spočívá v tom, že dovolatel je obligatorně zastoupen osobou znalou práva (v drtivé většině případů advokátem), jež by měla dovolání koncipovat tak, aby použitou argumentací vystihla jak některý z předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.), tak i dovolací důvod spočívají v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Zamýšlené směřování dovolací argumentace by zástupce dovolatele měl před podáním dovolání konfrontovat s tím, jak otázku, kterou hodlá Nejvyššímu soudu předložit, ustálená rozhodovací praxe řeší. Povinnost advokáta seznámit se s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, na věc dopadající, by měla být přitom standardem, jak konstatoval, byť v poněkud jiných souvislostech, Ústavní soud v bodě 35. odůvodnění stanoviska pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb. Pokud se v poměrech projednávané věci dovolání žalobkyně omezilo v intencích své přípustnosti a uplatněného dovolacího důvodu na řešení otázky rozporu vznesené námitky promlčení s korektivem dobrých mravů, přičemž předestřenými argumenty byl onen rozpor shledáván nikoliv v judikaturou aprobovaných okolnostech, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, ale v okolnostech a důvodech, z nichž byl dovolatelkou dovozován vznik uplatněného nároku, pak nebylo možné rozumně očekávat, že vymezené hledisko přípustnosti dovolání spočívající v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (navíc nijak neoznačené), může přivodit pro žalobkyni příznivé rozhodnutí dovolacího soudu, v jehož důsledku by byla v dovolacím řízení procesně úspěšná. Z vylíčeného vyplývá, že Nejvyšší soud neshledává žádný důvod pro poskytnutí dobrodiní upraveného v ustanovení §150 o. s. ř. pro procesně neúspěšného účastníka, do jehož postavení se žalobkyně odmítnutím dovolání se zřetelem na ustanovení §146 odst. 3 o. s. ř. dostala.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce
V Brně dne 26. 9. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu