ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3198.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 3198/2023-1398
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou , se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, identifikační číslo osoby: 00408026, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, proti žalovaným 1) městu Znojmo , se sídlem ve Znojmě, Obroková 1/12, identifikační číslo osoby: 00293881, zastoupenému Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Skřivanova 337/7, 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, s adresou pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno, se sídlem v Brně, Příkop 11, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 1/2016, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2023, č. j. 21 Co 214/2020-1345, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Ing. Jiřího Davida, LL.M., advokáta se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Znojmě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 7. 2020, č. j. 5 C 1/2016-1145, určil, že Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. 685/32, parc. č. 743, parc. č. 744/8, parc. č. 744/19, parc. č. 744/20, parc. č. 744/21, parc. č. 744/22, parc. č. 744/23, parc. č. 744/24, parc. č. 744/25, parc. č. 744/26 a parc. č. 799/1, všech v katastrálním území Znojmo-Hradiště, a pozemku parc. č. 224/32 v katastrálním území Znojmo-Hradiště vzniklého na základě oddělovacího geometrického plánu vyhotoveného Ing. Vladimírem Svobodou pod číslem plánu 574-347/2019, který je nedílnou součástí rozsudku [výrok I., bod a) a b)]. Dále zamítl žalobu o určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. 4/2, parc. č. 5/3, parc. č. 224/3, parc. č. 791/4, parc. č. 792/1, parc. č. 793, parc. č. 794, parc. č. 744/2, parc. č. 744/3, parc. č. 744/6, parc. č. 744/7 a parc. č. 744/28, všech v katastrálním území Znojmo-Hradiště, a pozemků parc. č. 791/38, parc. č. 796/5 a parc. č. 224/31, všech v katastrálním území Znojmo-Hradiště, vzniklých na základě oddělovacího geometrického plánu vyhotoveného Ing. Vladimírem Svobodou pod číslem plánu 574-347/2019, který je nedílnou součástí rozsudku [výrok II., bod a) a b)]. Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), České republice – Okresnímu soudu ve Znojmě nepřiznal náhradu nákladů řízení ve výši 25.358,- Kč (výrok IV.) a žalovanému 1) uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Znojmě soudní poplatek ve výši 5.000,- Kč (výrok V.).
2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce proti výrokům II. a III. i žalovaného 1) proti výrokům I., III. a IV., vázán právním názorem vyjádřeným v předchozím kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2022, č. j. 28 Cdo 3122/2022-1275, rozsudkem ze dne 30. 5. 2023, č. j. 21 Co 214/2020-1345, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III. a V. potvrdil (výrok I.) a ve výroku IV. změnil tak, že účastníci řízení jsou povinni nahradit České republice – Okresnímu soudu ve Znojmě náklady řízení státu, a to žalobce ve výši 12.679,- Kč, žalovaný 1) ve výši 6.339,50 Kč a žalovaná 2) ve výši 6.339,50 Kč (výrok II.). Rozhodl rovněž, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
3. Soudy nižších instancí vyšly ze zjištění, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), a že mu žalobou nárokované pozemky byly odňaty v důsledku skutečností uvedených v ustanovení §5 odkazovaného předpisu, pročež dovodily, že žalobce je k podání určovací žaloby aktivně legitimován ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Mezi účastníky bylo sporné, zda byly naplněny podmínky uvedené v zákoně č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí (dále „zákon č. 172/1991 Sb.“), pro přechod vlastnického práva k žalobou vymezeným pozemkům ze státu na žalovaného 1). Soudy nižších instancí naplnění zákonných podmínek pro přechod vlastnického práva k pozemkům parc. č. 685/32, parc. č. 743, parc. č. 744/8, parc. č. 744/19, parc. č. 744/20, parc. č. 744/21, parc. č. 744/22, parc. č. 744/23, parc. č. 744/24, parc. č. 744/25, parc. č. 744/26, parc. č. 799/1, a parc. č. 224/32, vše v katastrálním území Znojmo-Hradiště (dále „předmětné pozemky“), na žalovaného 1) ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. neshledaly. V případě nárokovaných pozemků parc. č. 791/4, parc. č. 792/1, parc. č. 793, parc. č. 794, parc. č. 744/2, parc. č. 744/3, parc. č. 744/6, parc. č. 744/7 a parc. č. 744/28, parc. č. 791/38, parc. č. 796/5 a parc. č. 224/31, vše v katastrálním území Znojmo-Hradiště, konstatovaly, že tyto pozemky jakožto původní příděl obci přešly dle ustanovení §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví žalovaného 1) ke dni 1. 7. 2000. Ve vztahu k pozemkům parc. č. 4/2, parc. č. 5/3, parc. č. 224/3 a parc. č. 792/1, vše v katastrálním území Znojmo-Hradiště, pak uvedly, že jejich vydání žalobci brání ustanovení §8 zákona č. 428/2012 Sb., neboť označené pozemky tvoří veřejné prostranství. Dále podotkly, že žalovaný 1) nemohl nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením, neboť mohl a měl mít povědomí o tom, že mu (či jeho právnímu předchůdci) vlastnické právo nesvědčí pro nesplnění zákonných podmínek, pročež nebyl držitelem takového práva v dobré víře.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, jež má ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), za přípustné pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Domnívá se, že odvolací soud se řádně nevypořádal s žalovaným 1) vznesenou námitkou vydržení předmětných pozemků, ztotožnil-li se se závěrem soudu prvního stupně o nemožnosti zabývat se otázkou vydržení v řízení vedeném dle ustanovení §18 zákona č. 428/2012 Sb. Akcentuje přitom dobrou víru žalovaného 1) ve splnění podmínek přechodu vlastnického práva podle zákona č. 172/1991 Sb. Podotkl, že odvolací soud v nyní projednávané věci nezkoumal ani podmínky pro budoucí naturální restituci nárokovaného církevního majetku. Dovozuje též, že žalobce se nemohl úspěšně domáhat určení vlastnického práva státu žalobou podanou ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., neboť za předmětné pozemky již přijal finanční náhradu ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Nadto vyjádřil přesvědčení, že v řízení o určení vlastnického práva státu dle ustanovení §18 zákona č. 428/2012 Sb. nelze přezkoumávat naplnění zákonných podmínek přechodu vlastnického práva ze státu na obec ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. Namítá také porušení svých ústavně garantovaných práv. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil dle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. k dalšímu řízení.
5. Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání uvedla, že sdílí názory žalovaného 1) předestřené v podaném dovolání, a proto má za to, že by Nejvyšší soud měl dovolacímu návrhu vyhovět.
6. Žalobce ve svém vyjádření označil dovolání žalovaného 1) za nepřípustné a nedůvodné. Vyzdvihl, že žalovaný 1) neprokázal splnění podmínek pro přechod vlastnického práva na něj a ani existenci jeho dobré víry nakládat s předmětnými pozemky jako s vlastními. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného 1) odmítl, popřípadě zamítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. 5. 2023 v řízení, jež bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 31. 12. 2015 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného 1) přípustné (§237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalovaného 1) pro žádnou z jím vymezených právních otázek není přípustné.
10. Judikatura Nejvyššího soudu připouští, že i obec může být v dobré víře, že na ni přešlo vlastnické právo k nemovitostem podle zákona č. 172/1991 Sb. a vlastnické právo k nim vydržet [§130 a §134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“); který jest aplikovat v situaci, kdy k dovolatelem tvrzenému nabytí vlastnického práva k pozemkům vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014; viz §3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku], i tehdy, ukáže-li se později, že nebyly naplněny veškeré podmínky citovaným zákonem vyžadované. Při zkoumání, jestli obec (jež se ujala držby nemovitosti v přesvědčení, že ji nabyla do vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb.) byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že se stala vlastníkem na základě tohoto zákona, je pak mimo jiné třeba zvážit, zda byla v dobré víře ohledně splnění podmínek stanovených zákonem č. 172/1991 Sb. pro přechod věci do jejího vlastnictví. Otázku, zda je držitel v dobré víře či nikoli, je přitom třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a vždy je třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra pak zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu náleží. Dobrou víru některých subjektů veřejného práva lze pak za určitých okolností poměřovat vyšším než obvyklým standardem (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2262/2020; 28 Cdo 2283/2020, nebo též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3652/2016, a ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1019/2020 – zmíněná rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz ). Dovolací soud přitom v daných souvislostech opakovaně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3742/2011, a ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, a ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010).
11. V projednávané věci závěry odvolacího soudu stran absence dobré víry dovolatele o tom, že na něj vlastnické právo k předmětným pozemkům přešlo podle zákona č. 172/1991 Sb., nejsou nikterak nepřiměřené v situaci, kdy se jeho úsudek opírá o skutková zjištění, dle nichž ke dni 23. 11. 1990 nepříslušelo právo hospodaření na předmětných pozemcích parc. č. 744/8, parc. č. 744/19, parc. č. 744/20, parc. č. 744/21, parc. č. 744/22, parc. č. 744/23, parc. č. 744/24, parc. č. 744/25 a parc. č. 744/26 národnímu výboru, nýbrž – jak se podává z výpisu z evidence nemovitostí – Školnímu statku SZeŠ Znojmo, přičemž tento školní statek (později reorganizovaný na Školní statek střední zemědělské školy Znojmo – Přímětice jakožto příspěvkovou organizaci s právem hospodaření ke státnímu majetku) na daných předmětných pozemcích fakticky hospodařil kontinuálně nejméně od 70. let do konce 90. let minulého století. Naopak právním předchůdcem žalovaného 1) nebyly předmětné pozemky jakkoli evidovány či oceněny. Ohledně předmětných pozemků parc. č. 685/32, parc. č. 743, parc. č. 799/1, a parc. č. 224/32 ostatně žalovaný 1) naplnění předpokladů ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ani netvrdil. Lze proto uzavřít, že v projednávané věci jsou dány okolnosti, jež byly objektivně způsobilé vyvolat u žalovaného 1) pochybnosti o tom, že mu předmětné pozemky po právu patří, a to především s ohledem na údaje v dostupných evidencích a listinách (zejména v evidenci nemovitostí, jakož i v listině nazvané „Seznam pozemků ve státním vlastnictví“ a v hospodářské mapě z roku 1993). Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani dovolatelem bez dalšího uvedená okolnost, že výše označené listiny byly vyhledány ve státním archivu v průběhu přítomného řízení. Zmiňuje-li dovolatel judikatorní závěry Nejvyššího soudu připouštějící možnost vydržení vlastnického práva obcí na podkladě její dobré víry ve splnění podmínek přechodu vlastnictví předmětných pozemků z majetku státu do majetku obce ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., pak v konfrontaci s těmito závěry rozsudek odvolacího soudu obstojí, neboť odvolací soud se uvedenou právní otázkou – jak vidno shora – zabýval.
12. Konkluze odvolacího soudu o tom, že dovolatel z důvodu nedostatku dobrověrné držby předmětné pozemky vydržením nenabyl (130 odst. 1, §134 obč. zák.), přitom nikterak nezpochybňuje ani hospodářská smlouva sjednaná – dle závěru soudu prvního stupně, respektive odvolacího soudu, toliko formálně – dne 4. 10. 1989 mezi Městským národním výborem ve Znojmě a Školním statkem Střední zemědělské školy Znojmo – Přímětice, jíž se Městský národní výbor ve Znojmě zavázal převést předmětné pozemky parc. č. 744/8, parc. č. 744/19, parc. č. 744/20, parc. č. 744/21, parc. č. 744/22, parc. č. 744/23, parc. č. 744/24, parc. č. 744/25 a parc. č. 744/26 do trvalého užívání JZD Mír v Práčích. I v takovém případě by si totiž žalovaný 1) jako právní nástupce Městského národního výboru ve Znojmě musel být vědom toho, že podmínky přechodu vlastnického práva k těmto předmětným pozemkům ze státu na obec ve smyslu ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. naplněny nebyly [byly mu známy okolnosti nasvědčující tomu, že pozemky jsou v trvalém užívání jiné než státní organizace; viz výlukový důvod dle §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb.].
13. Pokud dovolatel dovozuje dobrou víru jako předpoklad vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům ze stavu zápisu v katastru nemovitostí, pak tento stav odráží prohlášení žalovaného 1) učiněná v rozmezí let 1995 až 2003, na jejichž základě byl v katastru nemovitostí proveden záznam. Z povahy podkladu provedeného zápisu může snad vyplývat subjektivní přesvědčení dovolatele, že na něj vlastnické právo ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přešlo. Objektivní okolnosti výše zmíněné však hovoří o opaku. Ostatně judikatura dovolacího soudu navazující na rozhodovací praxi prvorepublikového Nejvyššího soudu nepovažuje držbu knihovní (a dobrou víru opírající se toliko o stav zápisu v katastru nemovitostí) za skutečnou držbu, jež by požívala právní ochrany (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 4. 1932, sp. zn. Rv I 75/31, jež je přístupné v informačních systémech ASPI nebo beck-online.cz). Držba totiž předpokládá skutečné, faktické ovládání věci ( corpus possessionis – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1664/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3787/2012). Dobrá víra ve stav zápisu v katastru nemovitostí proto sama o sobě k vydržení vlastnického práva vést nemůže.
14. Poukazuje-li dále dovolatel na skutečnost, že svou dobrou víru v oprávněnost držby pozemků nabyl (byl v ní utvrzen) v řízení vedeném u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 1122/94, v němž byla pravomocně zamítnuta vůči němu směřující žaloba o určení, že vlastníkem těchto pozemků je Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou, nutno zdůraznit, že výroky pravomocných rozhodnutí vydaných ve vzpomínaném řízení vlastnické právo dovolatele k uvedeným pozemkům nedeklarují. Platí přitom, že výrok pravomocného soudního rozhodnutí je ve smyslu ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. závazný jen pro účastníky daného soudního řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008, uveřejněný v Souboru civilních stanovisek Nejvyššího soudu pod poř. č. C 8274, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3509/2014, nebo ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 145/2012), přičemž z hlediska závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí je významnou najmě jeho výroková část (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže tedy byla zamítnuta vlastnická žaloba Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou v řízení, jehož se neúčastnila současná žalovaná 2), pak při absenci dalších rozhodných skutečností (vědomosti dovolatele o skutkových okolnostech naplňujících zákonné předpoklady přechodu vlastnického práva ze státu na obec ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb.) toto pravomocně skončené řízení zjevně nemohlo vést k založení či utvrzení dovolatelovy dobré víry v oprávněnost držby sporných pozemků.
15. Přiléhavost postrádá odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2599/16 (označený nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ), neboť jde o věc, byť s obdobnou problematikou, avšak s odlišným skutkovým základem. Ve věci řešené v tomto nálezu Ústavní soud totiž vyšel z toho, že obec se chopila držby pozemků již v roce 1991 a ještě dne 4. 11. 1996 uzavřela Česká republika prostřednictvím Okresního úřadu v Semilech s obcí kupní smlouvu na jiné pozemky, kde však mimo jiné deklarovala, že obec nabyla pozemky, o něž šlo v tomto řízení, v souladu s podmínkami zákona č. 172/1991 Sb. (v roce 1996 byla obec rovněž zapsána do katastru nemovitostí ve vztahu k předmětným pozemkům jako vlastník).
16. Lichý je taktéž poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 526/2020, jenž byl vydán za skutkových okolností s okolnostmi dané věci zcela nesouměřitelných, jelikož ve věci odkazované byla – na rozdíl od kauzy nyní projednávané – dovozena existence práva hospodaření k žalobou dotčenému pozemku svědčícího ve prospěch Městského národního výboru ve Znojmě, který se k danému pozemku choval jako vlastník.
17. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda má soud již v řízení vedeném o určovací žalobě ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zkoumat podmínky pro budoucí naturální restituci, tj. zda vydání nárokovaných pozemků nebrání některá ze zákonných překážek; při jejím řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a není přitom žádného důvodu předestřenou otázku dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
18. V řízení podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není úlohou soudu z úřední povinnosti prověřovat, zda je sporný majetek způsobilý vydání oprávněné osobě. Jestliže jsou však do řízení vnesena jednoznačně vymezená a důkazně podložená tvrzení, dle nichž věci, o něž se vede spor, nejsou způsobilé vydání oprávněné osobě [pro existenci některé ze zákonných překážek upravených v ustanovení §8 zákona č. 428/2012 Sb., popřípadě pro splnění charakteristiky církevního majetku popsané v ustanovení §7 odst. 1 písm. a) nebo b) zákona č. 428/2012 Sb.], nelze těmto skutkovým přednesům bez dalšího upřít relevanci. Taková tvrzení a důkazy k nim předložené, popřípadě navržené, se tak mohou týkat i okolností vylučující vydání majetku oprávněné osobě bez ohledu na splnění podmínek věcné aktivní legitimace potřebných k podání určovací žaloby (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4000/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1657/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1295/2019). K oprávnění soudů zkoumat v tomto sporu naplnění podmínek pro naturální restituci, lze poukázat např. i na nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07 (bod 25.), v němž bylo vyloženo, že účelem blokačních ustanovení (uvedený nález se týkal ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., nicméně jeho závěry jsou uplatnitelné i ve vztahu k ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. a rovněž i v případech, kdy oprávněná osoba namítá nesplnění zákonných podmínek přechodu majetku ze státu na obec) není toliko samotná „blokace“ určité části státního majetku, tedy snaha o zachování majetkového statu quo , nýbrž zajištění materiálního podkladu pro budoucí zákon o vypořádání historického majetku církví, příp. širší legislativní řešení majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi.
19. V poměrech projednávané věci se ovšem z obsahu spisu podává, že žalovaní existenci žádné konkrétní překážky pro naturální restituci v nalézacím řízení a ani v řízení před odvolacím soudem netvrdili, natož aby ji prokazovali (vyjma předmětných pozemků parc. č. 792/1, parc. č. 4/2, parc. č. 224/3 a parc. č. 5/3, ve vztahu k nimž však žalobnímu žádání vyhověno nebylo). Ostatně ani v dovolání žalovaný 1) takovou překážku nespecifikuje, jestliže opětovně nastiňuje toliko svůj názor o nabytí předmětných pozemků ze strany žalovaného 1) v dobré víře.
20. V souvislosti s polemikou o „dvojí kompenzaci majetkových křivd“ (tedy o právu církve na vrácení původního majetku i v situaci, kdy se církvím za nevydaný majetek dostává finanční náhrady podle ustanovení §15 zákona č. 428/2012 Sb.) pak dovolatel nevymezil zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání přitom představuje jednu z jeho obligatorních náležitostí (§241a odst. 2 o. s. ř.), jejíž nesplnění má za následek neprojednatelnost dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Nad rámec řečeného sluší se dodat, že mezi hodnotou konkrétních věcí vydávaných formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje žádný kompenzační poměr, pročež případný neúspěch oprávněných osob při uplatňování nároků na vydání věci zůstává bez vlivu na objem finanční náhrady; ovšem stejně tak z rozsahu relutárního plnění nelze činit závěry ohledně množství statků, jež mají být vydány či alespoň zůstat potenciálně způsobilými k vydání v tom směru, že za jejich vlastníka bude nadále pokládán stát coby povinná osoba (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2476/2020, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4291/18).
21. Rovněž ve vztahu k argumentaci týkající se otázky, zda je dána aktivní legitimace žalobce ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., jestliže v žalobě tvrdil pouze nenaplnění podmínek přechodu předmětných pozemků podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., nikoli porušení ustanovení §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dovolatel neuvedl, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Jeví se však vhodným podotknout, že rozsáhlá a jednotná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je postavena na tom, že podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se lze (s eventuálním úspěchem) domáhat určení vlastnického práva státu i na základě tvrzení, že k přechodu vlastnického práva ze státu na obec (vůbec) nedošlo (k tomu srovnej kromě judikatury citované v předchozím kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3122/2022, dále též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4291/18, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. I. ÚS 3412/18).
22. Kritizuje-li dovolatel dále, že odvolací soud porušil jeho právo vlastnit majetek či právo na spravedlivý proces (podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jakož i ústavní princip rovnosti ( čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 1 Ústavy ), sluší se uvést, že závěry odvolacího soudu nepochybně nelze označit za odporující dovolatelem zmíněným ústavně zaručeným právům jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu nebyly námitky vznesené žalovaným 1) v plném rozsahu shledány důvodnými.
23. Jelikož dovolání žalovaného 1) není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
24. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalovaného 1) bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady související se zastupováním advokátem, jsou oba žalovaní povinni žalobci tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 4.114,- Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 3.100,- Kč – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §8 odst. 1 a §9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 714,- Kč.
25. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobce, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 14. 11. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu