ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2476.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2476/2020-225
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou , se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, identifikační číslo osoby: 00408026, zastoupeného JUDr. ICLic. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, proti žalovaným 1) statutárnímu městu Most , se sídlem v Mostě, Radniční 1, identifikační číslo osoby: 00266094, zastoupenému JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 22 C 17/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. září 2019, č. j. 11 Co 244/2018-181, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. června 2020, č. j. 11 Co 244/2018-221, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žalovaní jsou povinni nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. ICLic. Ronalda Němce, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále „soud prvního stupně“) ze dne 18. 4. 2018, č. j. 22 C 17/2015-133, ve spojení s měnícím usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 12. 12. 2019, č. j. 22 C 17/2015-150 (vydaným postupem podle ustanovení §210a občanského soudního řádu – dále „o. s. ř. „) bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. 258/68 v katastrálním území Střimice a obci Most, pozemků parc. č. 235/72, parc. č. 235/74, a parc. č. 246/4 v katastrálním území Most I. a obci Most, vymezených geometrickým plánem č. 1038-95/2017, úředně ověřeným dne 30. 1. 2018, který je součástí rozsudku, pozemků parc. č. 248/2 a parc. č. 300/8 v katastrálním území Most I. a obci Most, vymezených geometrickým plánem č. 1037-95/2017, úředně ověřeným dne 30. 1. 2018, který je součástí rozsudku, pozemku parc. č. 281/5 v katastrálním území Most a obci Most, vymezeného geometrickým plánem č. 1035-95/2017, úředně ověřeným dne 30. 1. 2018, který je součástí rozsudku, a pozemku parc. č. 300/7 v katastrálním území Most I. a obci Most, vymezeného geometrickým plánem č. 1036-95/2017, úředně ověřeným dne 30. 1. 2018, který je součástí rozsudku, všech zapsaných na listu vlastnictví č. 1 (dále „předmětné pozemky“) - výrok I. Dále bylo řízení v rozsahu nároku žalobce na určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku pac. č. 203/3, zapsaného na listu vlastnictví č. 1 pro katastrální území Most I. a obec Most, pro zpětvzetí žaloby zastaveno (výrok II.). Rovněž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných společně a nerozdílně nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 44.295,- Kč (výrok III.) a dále žalované 1) byla uložena povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Mostě soudní poplatek ve výši 5.000,- Kč (výrok III.) a oběma žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit České republice – Okresnímu soudu v Mostě náklady řízení ve výši 67.179,20 Kč (výrok IV.).
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání obou žalovaných rozsudkem ze dne 26. 9. 2019, č. j. 11 Co 244/2018-181, ve znění usnesení
ze dne 16. 6. 2020, č. j. 11 Co 244/2018-221, rozsudek soudu prvního stupně (ve znění usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 12. 12. 2019, č. j. 22 C 17/2015-150) ve výrocích I. a IV. potvrdil [výrok I., bod a)] a ve výroku III. změnil tak, že výše nákladů, které jsou žalovaní povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci, činí částku 34.682,23 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil [výrok I., bod b)]. Dále žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 14.597,25 Kč (výrok II.) a soudu prvního stupně nařídil provést opravu v záhlaví rozsudku a usnesení ze dne 12. 9. 2018, č. j. 22 C 17/2015-150, v označení žalovaného 2) – výrok III.
Soudy obou stupňů takto rozhodly o žalobě na určení vlastnického práva státu podané žalobcem podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce je oprávněnou osobou dle ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., neboť jeho právní předchůdce utrpěl v rozhodné době majetkovou křivdu dle ustanovení §5 písm. a) tohoto zákona, a že pasivně legitimovaným subjektem [vedle žalované 1)] je stát, za nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jakožto organizační složka státu [§10 písm. b) a §11 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů], neboť s předmětnými pozemky žádná z organizačních složek státu a ani žádný státní podnik nehospodaří [hospodaří s ním žalovaná 1)]. Shledaly, že předmětné pozemky měly ke dni jejich odnětí oprávněné osobě povahu pozemků zemědělských, jejich převod z majetku státu v době od 24. 6. 1991 do 1. 1. 2013 do vlastnictví třetí osoby [právní předchůdkyně žalovaného 1) a následně pak i další převody až na žalovaného 1)] byl tudíž v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „zákon č. 229/1991 Sb.“), respektive v případě pozemků parc. č. 235/3 a parc. č. 281/1 v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „zákon č. 92/1991 Sb.“), a byl tedy absolutně neplatný pro rozpor se zákonem dle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. V důsledku absolutní neplatnosti převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům [u pozemků parc. č. 235/3 a parc. č. 281/1 do majetku právní předchůdkyně žalovaného 1) na základě privatizačního projektu] proto zůstal jeho vlastníkem stát. Dále soudy nižších stupňů uvedly, že žalovaný 1), stejně jako jeho právní předchůdkyně, mohl a měl mít podle stavu zápisu v pozemkové knize a listin dostupných v katastru nemovitostí povědomí o tom, že na předmětné pozemky dopadá ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. Žalovaný 1) a ani žádná jeho právní předchůdkyně proto nemohli nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržením, neboť nebyli po dobu deseti let držiteli takového práva v dobré víře. V řízení přitom nebyly také zjištěny okolnosti takové mimořádné povahy, jež by byly způsobilé vést k prolomení blokačních účinků ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., popřípadě ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. Soudy nižších stupňů rovněž konstatovaly, že žalovaný 1) nemohl být dobrověrným nabyvatelem, jenž nabyl pozemky parc. č. 235/3 a parc. č. 281/1 od svého právního předchůdce coby od nevlastníka, přičemž i ve vztahu k tomuto závěru poukázaly na absenci mimořádných okolností, již mohly dobrou víru nabyvatele podpořit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 534/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 2151/2017; tato rozhodnutí jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ) při řešení otázky (restituční) povahy paušální finanční náhrady ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Dovozuje přitom, že uzavřením smlouvy ve smyslu ustanovení §16 zákona č. 428/2012 Sb. jsou vypořádány veškeré nároky církve či náboženské společnosti a vyplacená finanční náhrada je poskytována i za majetek, jenž nelze vydat či jeho vydání je sporné. V návaznosti na tuto argumentaci má pak dovolatel za to, že žalobce se nemohl úspěšně domáhat určení vlastnického práva státu žalobou podanou ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (a opačný závěr odvolacího soudu zakládá dle dovolatele dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci - §241a odst. 1 o. s. ř.), neboť za předmětné pozemky již přijal finanční náhradu (v uvedeném směru se odvolací soud dle dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího představované jednak rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1866/2000, a dále rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 5217/2015). Dovolatel dále namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (představované závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17; tento nález, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), jakož i Nejvyššího soudu (představované závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2818/2018; dále dovolatelem označené rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2753/2018 neexistuje), pokud jde o právní význam dobré víry obce, jež se může uplatnit i ohledně nabytí církevního majetku, jehož převod byl blokován na základě ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. Připomíná, že předmětné pozemky nabyl od právních předchůdců nikoliv za účelem dosažení zisku, ale aby zajistil rekultivaci krajiny postižené důlní těžbou. Dovolatel rovněž namítá procesní pochybení odvolacího soudu, který nezjednal nápravu nedostatku při doručování rozsudku soudem prvního stupně. Připomíná, že podle věcného výroku rozsudku soudu prvního stupně jsou sice jeho nedílnou součástí geometrické oddělovací plány nově identifikující většinu předmětných pozemků, nicméně žalovaným bylo doručeno pouze písemné vyhotovení prvostupňového rozsudku bez těchto plánu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu brojí dovoláním rovněž žalovaná 2). Domnívá se, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2588/98, sp. zn. 25 Cdo 93/99 a 25 Cdo 1767/2001) při řešení otázky, „zda žalovanou musí být vždy pouze Česká republika v případě žalob podaných oprávněnou osobou podle §18 odst. 1 ZMV“ [popřípadě se dle názoru žalované 2) jedná o otázku, jež nebyla dovolacím soudem v úplnosti řešena]. Uvádí, že žalobce se může domoci určení vlastnického práva státu i tím, že pasivně legitimovaným (žalovaným) bude státní podnik nebo státní organizace, jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2679/2010, sp. zn. 28 Cdo 1895/2004 a sp. zn. 22 Cdo 2913/2005. Dále se táže, zda musí být k rozhodnutí soudu nedílně jako jeho součást přiložen geometrický plán splňující požadavky ustanovení §7 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 256/2013 Sb.“), aby byl výrok rozhodnutí určitý a srozumitelný, přičemž má za to, že nastolená otázka nebyla dovolacím soudem v úplnosti řešena, popřípadě se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí rovněž s posouzením otázky charakteru předmětných pozemků, potažmo porušení blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., neboť dle mínění žalované 2) v řízení nebylo prokázáno faktické užívání předmětných pozemků k zemědělské výrobě ke dni odnětí vlastnického práva oprávněné osobě a ani k rozhodnému datu 24. 6. 1991, nýbrž pouze jeho evidenční stav v tehdejších pozemkových evidencích, pročež se odvolací soud v napadeném rozsudku zpronevěřil ustálené judikatuře dovolacího soudu představované rozhodnutím sp. zn. 28 Cdo 1081/2009 a sp. zn. 28 Cdo 223/2014. Žalovaná 2) s poukazem na v dovolání specifikovanou judikaturu Nejvyššího soudu zpochybnila též závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný 1) nemohl nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením, jelikož dle názoru žalované 2) nelze dovodit, že žalovaný 1) a jeho právní předchůdkyně (respektive osoby v postavení statutárního orgánu) měly pochybnosti o tom, že jsou vlastníky předmětných pozemků, a to na základě privatizace provedené podle zákona č. 92/1991 Sb. Za nesouladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (reprezentovanou rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016) pak považuje názor odvolacího soudu, že žalovaný 1) nemohl v poměrech právní úpravy občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013, respektive do 31. 12. 2014, nabýt vlastnické právo k pozemkům parc. č. 235/3 a parc. č. 281/1 od „nevlastníka“. Připomíná, že judikatura Nejvyššího soudu a rovněž i Ústavního soudu tuto možnost výslovně připustila tehdy, byl-li nabyvatel v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí. Má za to, že by bylo v rozporu se zásadou rovnosti práv vlastníků a též principem právní jistoty, pokud by určitý druh majetku (zde majetek církevní) byl z možnosti jej nabýt i od „nevlastníka“ vyloučen. Odvolacímu soudu vytýká, že závěr, podle něhož žalovaný 1) nemohl nabýt uvedeným způsobem od právních předchůdců, nepřiléhavě podpořil odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, která řešila otázku nabytí církevního majetku od státu na základě neplatného právního úkonu prvním nabyvatelem. Žalovaná 2) navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se žaloba zamítá, popřípadě aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované 2) připomněl, že zákonodárce určil, že na určení vlastnického práva státu dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se žaluje právě žalovaná 2). Ve vztahu k argumentaci žalovaného 1) o povaze paušální náhrady upravené v ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. žalobce sice uvedl, že paušální náhrada poskytovaná církvím a náboženským společnostem ve smyslu citovaného ustanovení plní i funkci restituční, nicméně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, dodává, že se náhrada poskytuje za majetek, který již nelze vydat, tj. ten, jenž byl v mezidobí zničen, odcizen, rozebrán, zastavěn či slouží ke specifickému veřejnému zájmu. K charakteru předmětného pozemku uvedl, že se v době odejmutí předmětného pozemku žalobci jednalo o prostor zemědělský; i pokud by se však na něj nevztahovalo ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., pak na něj dopadá ustanovení §3 zákona č. 92/1991 Sb. Dále podotkl, že žalovaná 1) musela vědět o možnostech blokace původního církevního majetku, přičemž ani případná chyba při lustraci pozemků v rámci procesu privatizace nemůže sanovat dobrou víru. K námitce o dobrověrném postavení žalovaného 1) při nabytí některých z předmětných pozemků v situaci, kdy se jednalo o nabytí od nevlastníka, žalobce připomněl, že tato otázka není posuzována s ohledem na postavení žalujícího (jako církevní právnické osoby), ale s přihlédnutím k tomu, že se jedná o restituenta, vůči němuž se uplatní pravidlo ex favore restitutionis. Žalobce rovněž připustil, že ze strany soudu prvního stupně sice došlo k procesnímu pochybení administrativního charakteru při doručování rozsudku (fyzicky) bez geometrického plánu, nicméně odvolací soud toto pochybení, jež nemá vliv na srozumitelnost výroku rozhodnutí, napravil. Žalobce navrhl, aby dovolání žalované 2), stejně jako dovolání žalovaného 1), bylo odmítnuto.
Žalovaní se vzájemně k podaným dovoláním nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovoláních rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláními napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. 9. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné lhůtě
(§240 odst. 1 věta první o. s. ř.) oprávněnými osobami (účastníky řízení), za něž – v případě žalované 2) – jedná osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a žalovaný 1) je zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda jsou dovolání přípustná (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaných nejsou přípustná.
K dovolání žalovaného 1):
Žalovaným 1) předestřená otázka povahy paušální finanční náhrady poskytované církvím a náboženským společnostem ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. a na ní navazující otázka možnosti domáhat se prostřednictvím žaloby ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. k předmětným pozemkům určení vlastnického práva státu, pokud již uzavřením smlouvy ve smyslu ustanovení §16 zákona č. 428/2012 Sb. vzala církevní právnická osoba na vědomí, že jí již žádný další majetek vydán nebude, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se od řešení obou otázek přijatých ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu neodchýlil, a není žádného důvodu, aby tyto otázky byly nově posouzeny jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že smyslem ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami, založeného ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb. (či ustanovením §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.), nýbrž překlenutí dosud konstatovaného nedostatku legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, kdy odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat v tehdy platných a účinných předpisech (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod číslem 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017).
Žaloba podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není určovací žalobou ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (počínaje 1. 1. 2014 jde o ustanovení §80 o. s. ř.), nýbrž zvláštním návrhem určovací povahy opírajícím se o výslovné zákonné zmocnění, a její úspěšné podání tedy nelze podmiňovat prokázáním naléhavého právního zájmu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014). Tento závěr vyjádřil odvolací soud i v dovoláním napadeném rozsudku (viz bod 44. odůvodnění rozsudku). Legitimace oprávněné (církevní právnické) osoby k podání určovací žaloby tak vyplývá, mimo jiného, z (neplatného) převodu církevního majetku, jenž byl uskutečněn v rozporu s blokačními ustanoveními §29 zákona č. 229/1991 Sb. nebo §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. a z konstrukce zákona č. 428/2012 Sb., jenž za povinnou osobu k vydání takového majetku označuje toliko stát, za nějž vystupují v procesu naturální restituce (§6 a §7 zákona č. 428/2012 Sb.) osoby vyjmenované v ustanovení §4 zákona č. 428/2012 Sb. (ve smyslu ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. byl Pozemkový fond České republiky nahrazen Státním pozemkovým úřadem).
K dovolatelem kladené otázce „dvojí kompenzace majetkových křivd“ (tedy přísluší-li církvi právo na vrácení původního majetku i v situaci, kdy se církvím za nevydaný majetek dostává finanční náhrady podle ustanovení §15 zákona č. 428/2012 Sb.) sluší se odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž institut finanční náhrady podle ustanovení §15 a následující zákona č. 428/2012 Sb. svou koncepcí a funkcí [paušální náhrada sloužící – bez ohledu na skutečný rozsah vydávaného majetku (naturální restituce) – ke zmírnění některých majetkových křivd a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi] posouzení smlouvy o převodu majetku, uskutečněném v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb. jako absolutně neplatné nikterak nevylučuje ani nemodifikuje, když ani neskýtá podklad pro poskytnutí eventuální další peněžní náhrady oprávněné osobě pro případ, kdy by jí majetek převedený v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb. z důvodu ochrany dobré víry nabyvatele nebyl vydán (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4687/2017); v tomto směru rozhodovací praxe dovolacího soudu odkazuje i na komentářovou literaturu (Kříž, J. In: Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 278), jež konstatuje, že mezi hodnotou konkrétních věcí vydávaných formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje právní vztah, pročež případný neúspěch oprávněných osob při uplatňování nároků na vydání věci zůstává bez vlivu na objem finanční náhrady; ovšem stejně tak z rozsahu relutárního plnění nelze činit závěry ohledně množství statků, jež mají být vydány či alespoň zůstat potenciálně způsobilými k vydání v tom směru, že za jejich vlastníka bude nadále pokládán stát coby povinná osoba (srovnej shora odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3102/2018, a ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 435/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020).
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se při řešení otázky aktivní legitimace žalobce k podání určovací žaloby ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (posuzované z hlediska postavení žalobce jako příjemce paušální finanční náhrady) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Má-li dovolatel naopak za to, že uvedenou otázku odvolací soud řešil v rozporu se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 534/2015, pak přehlíží, že k majetkové dispozici, jejíž neplatnost byla církevní právnickou osobou v odkazované věci namítána, došlo ještě v době před nabytím účinnosti blokačních ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. a §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.; závěry přijaté v citovaném rozsudku dovolacího soudu se proto v poměrech projednávané věci nemohou uplatnit. Shodně jsou nepřiléhavé odkazy dovolatele na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, v nichž již byla reflektována existence zákonných překážek pro naturální restituci nárokovaného církevního majetku, což je situace odchylná od poměrů projednávané věci.
Ani druhá dovolatelem kladená otázka významu dobré víry nabyvatele (ať již prvního nabyvatele – účastníka právního úkonu neplatného pro rozpor s blokačním ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., popřípadě §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., nebo i dalšího nabyvatele) církevního majetku přípustnost dovolání nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud (a ani soud prvního stupně) – na rozdíl od mínění dovolatele
– od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, popřípadě Ústavního soudu, neodchýlil.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (i Ústavního soudu) je ustálena v závěru, že smysl ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, tkví primárně v ochraně původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž mělo být zmírnění těchto křivd provedeno (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25., nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09). Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017; nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38., nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17).
Okolnost, že nabyvatel nemovitostí, představujících původní majetek církve, byl při jeho nabytí (za účinnosti blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb.) v dobré víře plynoucí i ze zapojení veřejnoprávních subjektů do protiprávně realizovaných dispozic [např. jestliže dle sdělení katastrálního úřadu nešlo o majetek dotčený blokačním ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb. nebo nabyvatel byl převodcem, jímž byl státní subjekt, ubezpečen, že na nemovitostech neváznou žádné právní vady, přičemž došlo i k zápisu jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí] k prolomení blokačních účinků ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. bez dalšího nepostačuje (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015).
Judikatura dovolacího soudu (aprobovaná i rozhodovací praxí Ústavního soudu) uzavírá, že k prolomení účinků ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. jsou zapotřebí, vedle dobré víry nabyvatele, i další konkrétní – účastníkem řízení tvrzené – okolnosti mimořádného významu, které odůvodňují poskytnutí ochrany vlastnickému právu nabyvatele (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016). Tyto okolnosti musí být k námitce žalovaných (dobrověrných nabyvatelů) zkoumány; mohou se vztahovat k povaze nabývacího titulu, k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání, nebo může jít o okolnosti původního pozbytí majetku církví. Na půdorysu individuálně daných okolností případu pak je úlohou soudu upřednostnit jedno z kolidujících (základních) práv (práva oprávněné osoby na restituci historického církevního majetku a práva dobrověrného nabyvatele vlastnického práva k takovému majetku). V již výše zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, dovolací soud dovodil, že „byl-li by v konkrétním (výjimečném) případě ekonomický přínos založený vydáním dotčených zemědělských pozemků oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb. zcela nepatrný v porovnání s obtížemi, jež by zpochybnění vlastnického práva k nim s ohledem na porušení blokačního ustanovení v zákoně č. 229/1991 Sb. způsobilo dobrověrnému nabyvateli, mohlo by se vyslovení neplatnosti právních úkonů, jimiž bylo s těmito nemovitostmi disponováno, jevit rozporným s principem proporcionality (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15, bod 30), jímž jsou poměřovány nejen normativní, ale též individuální akty veřejné moci (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06, bod 17).“
Promítnutí judikatorní konkluze o potencionalitě zachování vlastnického práva nabyvatele církevního majetku (jenž byl převeden v rozporu s některým ze shora citovaných blokačních ustanovení) jen za splnění podmínky dobré víry nabyvatele takového majetku spojené s tvrzenými a prokazovanými mimořádnými okolnostmi do poměrů projednávané věci vede dovolací soud k závěru, že dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu při řešení otázky významu dobré víry plně obstojí. Dovolatel se mýlí v úsudku, že odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) popřeli význam dobré víry nabyvatele (obce), jakož i judikatorně přijatý závěr, že v dobré víře lze nabýt i církevní majetek, na jehož převod z vlastnictví státu se vztahovala blokace upravená v ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., respektive v ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. Soudy obou stupňů shodně na základě konkrétních skutkových zjištění dospěly k závěru, že žalovaný 1) v dobré víře (uplatnitelné buď ve spojení s mimořádnými okolnostmi případu, anebo pro účely vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům) nebyl, což přesvědčivě vyložil odvolací soud v bodech 20. a 21. odůvodnění rozsudku a soud prvního stupně s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu v bodech 96. až 104. odůvodnění rozsudku. Namítá-li žalovaný 1) odklon odvolacího soudu od závěrů vyjádřených v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2818/2018, pak právě přehlíží, že závěry citovaných rozhodnutí jsou na nezbytném předpokladu existence dobré víry nabyvatele církevního majetku založeny a do poměrů projednávané věci proto nejsou přenositelné. Dobrá víra nabyvatele církevního majetku (obce) ve věci řešené rozsudkem dovolacího soudu se navíc pojí – na rozdíl od poměrů přítomné věci – se splněním podmínek přechodu majetku státu na obce ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů. Dovolatel konečně zakládá dobrou vírou při nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům od státního podniku, respektive soukromoprávního subjektu, na argumentaci vztahující se k účelu, pro který hodlal pozemky získat a využít. Jím tvrzený veřejně prospěšný účel (rekultivace pozemků po dlouholeté důlní činnosti v lokalitě) by mohl představovat onu mimořádnou okolnost, jež by ve spojení s dobrou vírou (v níž však nebyl) a zjištěním o zanedbatelném ekonomickém přínosu pozemků pro žalobce ospravedlňoval úvahu (i přes porušení zákazu převodu historického majetku církví) o zachování vlastnického práva nabyvatele takového majetku. Dlužno ovšem podotknout, že účel, pro nějž žalovaný 1) od svých právních předchůdců vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyl, však dovolatel uplatnil až v podaném odvolání, tedy již mimo procesní stádium řízení, kdy tak mohl vzhledem k zásadě neúplné apelace (viz ustanovení §119a o. s. ř.), o jejíž důsledcích byl při jednání soudu prvního stupně dne 11. 4. 2018 poučen, učinit.
K dovolání žalované 2):
Žalovanou 2) předestřená otázka, zda „žalovanou musí být vždy pouze Česká republika v případě žalob podaných oprávněnou osobou podle §18 odst. 1 ZMV“, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a není žádného důvodu, aby tato otázka byla nově posouzena jinak.
Dovolací soud zde připomíná svůj již dříve vyslovený právní názor, jenž zopakoval v rozsudku ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1211/2018, a podle nějž naplnění účelu žaloby podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (jímž je odstranění překážky uplatnění restitučního nároku) vyžaduje, aby byl požadovaným výrokem vázán též stát, jehož vlastnické právo je určováno, a který tedy musí být v řízení o takové žalobě přítomen jako účastník (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014), přičemž dále vyslovil, že stát (tj. Česká republika) může v takové věci, jež má charakter občanskoprávního sporu, vystupovat jak na straně žalující, tak – nesouhlasí-li s podáním žaloby – na straně žalované; obě tyto procesní pozice postačují k založení vázanosti státu rozsudkem o dotčené žalobě.
Z uvedeného plyne závěr, že v řízení o žalobě oprávněné osoby podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nemusí být stát (tj. Česká republika) vždy stranou žalovanou. Pasivně věcně legitimován v tomto řízení je ovšem v každém případě stávající katastrální vlastník předmětné nemovité věci (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4124/2018), tj. v posuzované věci žalovaný 1).
Jinou otázkou ovšem je, která organizační složka státu za stát v řízení podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. před soudem vystupuje. V tomto ohledu je možno odkázat na ustanovení §21a odst. 1 o. s. ř., které stanoví, že za stát před soudem vystupuje a) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v případech stanovených podle zvláštního právního předpisu (v poznámce 55a pod čarou je odkaz na zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových), b) organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu v ostatních případech. Za stát pak vystupuje v řízení ta organizační složka, která je k tomu podle zákona příslušná, což je povinen soud zjistit a jednat s ní, a to dokonce bez ohledu na to, jakou organizační složku označil žalobce v žalobě (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007, uveřejněný pod č. 10/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Účastníkem řízení o žalobě oprávněné osoby podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. musí tedy být (jak je uvedeno shora) – kromě stávajícího katastrálního vlastníka předmětné nemovité věci – i Česká republika, která je v soukromoprávních vztazích právnickou osobou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 67/2004), přičemž otázka, která organizační složka státu má za stát vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006 – ústavní stížnost proti němu podaná byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 1200/09, uveřejněným pod číslem 64/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2742/2018 – ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 1. 12. 2018, sp. zn. I. ÚS 3611/18). Námitky žalované 2), že pasivně legitimovaným subjektem ve sporu o určení vlastnického práva státu podle ustanovení
§18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. může být namísto České republiky státní podnik nebo státní organizace, jsou tak zcela liché.
Dovolání žalované 2) není přípustné ani pro řešení otázky, zda předmětné pozemky podléhají (pro jejich zemědělský charakter) režimu zákona č. 229/1991 a zda se tudíž ohledně jejich převodu mohla uplatnit blokace upravená v ustanovení §29 citovaného zákona. Ani řešení této otázky přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud ji vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že působnost zákona č. 229/1991 Sb. se podle ustanovení §1 a §30 citovaného zákona vztahuje nejen na pozemky, jež jsou anebo v době přechodu na stát byly a nadále mají být zemědělsky obhospodařovány a v katastru nemovitostí jsou označeny druhem kultury uvedeným v ustanovení
§1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004,
sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod pořadovým číslem C 2886, sešit 30, ročník 2004, popřípadě také rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. 6 A 905/94, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod pořadovým č. 292, svazek 11, ročník 1998), ale i na takové pozemky, které vzdor aktuálnímu stavu byly užívány k účelům zemědělské výroby, případně lesní výroby, či vodního hospodářství alespoň v době přechodu na stát (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 223/2014 – obě rozhodnutí zmiňuje sama žalovaná 2) ve svém dovolání, dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015) s tím, že za obhospodařování lze považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení (udržení) do kategorie zemědělských pozemků (k tomu přiměřeně srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, č. 24).
Otázka faktického způsobu užívání (obhospodařování) předmětných pozemků v době jeho odnětí původnímu vlastníkovi je přitom věcí skutkových zjištění, nikoliv kvalifikovanou otázkou právní (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 2438/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2842/2012). Skutková zjištění však předmětem přezkumu v dovolacím řízení být nemohou a jejich kritikou tudíž nelze založit ani přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.; k tomu dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nesprávnost právního posouzení předložené otázky, jak namítá žalovaná 2), nemůže způsobovat ani odkaz odvolacího soudu, respektive soudu prvního stupně, na ustanovení §24 vládního nařízení č. 64/1930 Sb., jímž se částečně provádějí hlavy II., III. a IV. zákona o pozemkovém katastru a jeho vedení (katastrálního zákona), byl-li tento odkaz soudy nižších instancí učiněn za účelem zdůraznění (jedná se o tzv. ilustrativní argumentaci), že předmětný pozemek byl i podle právních předpisů účinných v době jeho odnětí státem řazen mezi pozemky, jež lze hospodářsky (zemědělsky) obdělávat.
Přípustnost dovolání rovněž nezakládá dovolatelkou vymezená otázka, „zda právnická osoba může vydržet vlastnické právo u majetku původně církevního,“ neboť při jejím řešení se odvolací soud – na rozdíl od mínění dovolatelky – od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Vydržení vlastnického práva v případě nabytí držby na základě právního jednání neplatného pro porušení blokačního ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 92/1991, popřípadě ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu připouští; jde-li pak o posouzení dobré víry a oprávněnosti držby, záleží na skutkových okolnostech konkrétní věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, a ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1865/2018).
K otázce dobré víry (a tedy i oprávněnosti držby a možnosti nabytí vlastnického práva k nemovitosti vydržením) je vhodné připomenout, že dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1401/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1449/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2227/2017). Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, či usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004,
sp. zn. III. ÚS 50/04).
Řešení otázky, byl-li držitel v dobré víře, že mu sporný pozemek patří, je vždy úzce spjato s konkrétními skutkovými zjištěními té které projednávané věci a v dovolacím řízení je lze přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k rozsahu přezkumu dovolacího soudu v tomto směru srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 408/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1766/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3201/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 4227/2013). Takovým deficitem hodnotící úvaha odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, zatížena není, je-li opřena o zjištění, že žalovaný 1), respektive jeho právní předchůdci, měli a mohli mít v letech uskutečněných převodů vlastnického práva (v roce 1996 na základě převodu vlastnického práva z Mostecké uhelné společnosti, a. s., v roce 2003 na základě převodů vlastnického práva z Doly Nástup Tušimice, státního podniku, a v roce 2010 na základě převodu vlastnického práva od společnosti Czech Coal Services a. s.) povědomost o tom, že předmětné pozemky představuje historický majetek církve vyloučený z převodu a privatizace. Soudy obou stupňů otázku dobré víry žalovaného 1), že mu předmětný pozemek patří, posoudily ze všech relevantních hledisek, uzavíraje, že v projednávané věci jsou dány okolnosti, jež byly objektivně způsobilé vyvolat pochybnosti o tom, že k předmětným pozemkům vykonává držbu oprávněnou. Nelze než zopakovat, že samotný stav zápisu v katastru nemovitostí a standardní lustrace osvědčující zapsaný stav nahlédnutím do katastru, tj. že převodce je zapsán jako vlastník nemovitého majetku v katastru nemovitostí, nemůže sám o sobě být jedinou (izolovanou) okolností zakládající dobrou víru držitele. Individuálně dané poměry věci mohou přinést (a v přítomné věci také přinesly) potřebu oprávněnosti držby zkoumat i z jiných hledisek. Tato hlediska odvolací soud aproboval z přiléhavých závěrů soudu prvního stupně (viz body 100. a 104. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), z nichž lze zejména akcentovat právní povahu převodců, zaměření jejich činnosti, předpokládanou dobrou znalost lokality, v níž předmětné pozemky nacházejí.
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že dle konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž srovnej např. i dovolatelkou odkazované rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013, a ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013, či dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3624/2017) se dobrá víra právnické osoby zásadně odvíjí od vědomosti jejího statutárního orgánu (a kdy v případě kolektivního statutárního orgánu je zpravidla rozhodující dobrá víra většiny jeho členů). Z tohoto pravidla však rozhodovací praxe současně připouští četné výjimky, tam, kde by důsledné trvání na uvedeném názoru nebylo přiměřené a vedlo by ke zjevným nespravedlnostem (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 2026/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017).
Posouzení dobré víry obce jako veřejnoprávní korporace musí být podrobeno stejným pravidlům jako v případě jakéhokoliv jiného držitele, tedy vyžaduje se objektivní zohlednění všech relevantních okolností, za nichž mohla obec při zachování obvyklé opatrnosti předpokládat, že ji věc po právu patří. Nelze ovšem zcela odhlédnout od toho, že požadavek na určitou úroveň právního vědomí a možnosti zjišťovat si relevantní skutečnosti v souvislosti s vykonávanou držbou může být uplatněn rozdílně (mírněji) u obce menší velikosti (k tomu srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5041/2017), a naopak za určitých okolností vyšším než obvyklým standardem u některých subjektů veřejného práva (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3652/2016). Za takové subjekty veřejného práva lze považovat i statutární města. V uvedeném směru dovolací soud odkazuje na přiléhavý výklad soudu prvního stupně aprobovaný soudem odvolacím, jenž byl podán v bodě 104. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. U statutárního města se předpokládá za pomoci odborného administrativního aparátu možnost kvalifikovaného zjišťování rozhodných skutečností o pozemcích spadajících do katastrálních území tvořících území města, o jejich vlastnících, historii dané lokality a předání zjištěných poznatků voleným představitelům města. Povědomost o tom, že předmětné pozemky mohou být dotčeny dosud nevypořádanými restitučními nároky církví či náboženských společností tak žalovaný 1) při vynaložení potřebné pečlivosti a při zachování průměrné obezřetnosti mít měl a mohl. Dovolatelkou tvrzený odklon odvolacího soudu od závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 728/2019, není dán nejen s ohledem na odlišné skutkové poměry odkazované věci, v níž byla dobrá víra držitele zkoumána, ale i na držitelovu právní povahu (jednalo se o veřejnoprávní subjekt sui generis – svazek obcí sloučených za specifickým, byť veřejným, účelem). V poměrech projednávané věci se neuplatní pro odlišně zjištěný skutkový stav odkazované věci ani závěry formulované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2573/2018. V odkazované věci byl veškerý převáděný majetek na žalované statutární město podroben již v procesu privatizace ve smyslu zákona č. 92/1991 Sb. kontrole, zda u něj nepřipadá v úvahu uplatnění restitučních nároků oprávněných osob, včetně těch církevních, přičemž věci, u nichž bylo zřejmé, že restitucím podléhají, byly z privatizace vyloučeny. Požadavek dalšího prověření a kontroly, zda privatizovaný majetek reálně dotčen restitucí je či není, tak považovaly soudy, včetně soudu dovolacího - se zřetelem k daným skutkovým okolnostem – v poměrech žalovaného statutárního města za jdoucí nad rámec běžné (obvyklé) opatrnosti.
Je-li tedy rozsudek odvolacího soudu ohledně dovolatelkou vznesené námitky vydržení předmětných pozemků žalovaným 1) založeno na závěru o neexistenci dobré víry žalovaného 1), z něhož dovodil neoprávněnost držby předmětných pozemků, a tedy i nemožnost vydržení vlastnického práva k nim tímto žalovaným, pak se zřetelem na výše připomenuté závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu shora uvedená konkluze odvolacího soudu plně obstojí.
Dovolání žalované 2) není přípustné ani pro řešení otázky, „zda bylo podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, respektive do 31. 12. 2014 (viz přechodné ustanovení
§3064 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí,“ při jejímž posouzení se odvolací soud – na rozdíl od mínění dovolatelky – od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatelka odkazuje na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016) neodchýlil.
Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu, kterou reflektoval i soud dovolací (k tomu srovnej zejména dovolatelkou zmiňovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016), bylo i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 možné, aby v případě, kdy dobrověrný nabyvatel, jehož dobrá víra byla podložena zápisem do katastru nemovitostí, odvozoval své vlastnické právo od osoby, jež měla vlastnické právo nabýt na základě právního úkonu, který se později ukázal absolutně neplatným (tudíž tato osoba ve skutečnosti vlastnické právo nenabyla), se tento nabyvatel stal skutečným vlastníkem věci, a to i jinak než vydržením (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, bod 28, nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15). Ochranu vlastnického práva nabytého od neoprávněného však bylo možné za výjimečných okolností přiznat pouze v případech, kdy smlouva mezi nabyvatelem a „nevlastníkem“ je neplatná toliko pro počáteční nemožnost plnění (v souladu se zásadou nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet), přičemž tato neplatnost je způsobena neplatností předcházející smlouvy mezi původním vlastníkem a „nevlastníkem“. Na případy, v níž neplatnost smlouvy nebyla vyvolána absencí oprávnění vlastnické právo převést na straně převodce (odtud „neoprávněného“), nýbrž jejím důvodem byl rozpor se zákonem podle ustanovení
§39 obč. zák. spočívající v porušení blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., se závěry výše uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu nevztahují (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a nález ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, v nichž sám Ústavní soud uzavírá, že závěry o nabytí vlastnického práva od „nevlastníka“ se neprosadí v případech, v nichž byl nabyvatel přímým účastníkem absolutně neplatného právního jednání učiněného v rozporu s blokačním ustanovením).
Byť žalovaný 1) nebyl stranou absolutně neplatných smluv o vkladu majetku do společnosti Mostecká uhelná společnost a. s. uzavřených s Fondem národního majetku v režimu zákona č. 92/1991 Sb. (pokud jde o pozemky parc. č. 235/3 a parc. č. 281/1) a z hlediska vlastnických transferů započatých uzavřením smluv porušujících blokační ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. by na něj jako na druhého nabyvatele mohly být aplikovány judikatorní závěry týkající se dobré víry při nabytí vlastnického práva od neoprávněného, Ústavní soud odlišuje nabytí od nevlastníka od převodu blokovaného majetku i v dalších ohledech. Tato odlišnost spočívá mimo jiné v tom, že u nabytí od nevlastníka se zpravidla na začátku řetězce právních jednání vyskytuje neplatné právní jednání (úkon) samotného původního vlastníka (což rozhodně není případ zestátněného církevního majetku). Vzhledem k tomu, že historický původ majetku představuje specifickou okolnost, proti níž by musely působit zvláště silné argumenty hovořící pro zachování práva dalších nabyvatelů věci, je možnost nabytí věci blokované ustanovením
§29 zákona č. 229/1991 Sb., popřípadě ustanovením §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., od neoprávněné osoby inherentně limitována stejnými důvody, jako možnost mimořádného prolomení blokačního ustanovení prvním nabyvatelem (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18, zejména bod 16.). V praxi tudíž nelze v poměrech řízení o určovací žalobě založené na ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zásadně z hlediska existence dobré víry rozlišovat mezi nabyvatelem, jenž byl stranou absolutně neplatného právního úkonu uzavřeného v rozporu se zákazem vtěleným do ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. (ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.), a dalším nabyvatelem, jenž tak nabyl vlastnické právo od neoprávněného [v poměrech projednávané věci se jedná o žalovaného 1)] - k uvedenému závěru srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4560/2018.
V poměrech projednávané věci by nemohl dovolací soud k mimořádným okolnostem na straně žalovaného 1) přihlédnout, neboť je uplatnil až v odvolacím řízení v rozporu s principem neúplné apelace (viz výklad shora). Navíc samotná existence takových mimořádných okolností na straně prvního i dalšího nabyvatele majetku státu, jenž byl převeden v rozporu s některým z blokačních ustanovení, nepostačuje k vyslovení konkluze o přednostním zachování vlastnického práva (dobrověrného) nabyvatele. Aby byl rozsudek soudu při upřednostnění práv nabyvatele původního církevního majetku v souladu se zásadou proporcionality, musel by v porovnání s mimořádnými okolnostmi na jeho straně u oprávněné (církevní právnické) osoby zcela absentovat, popřípadě být zcela minimální, ekonomický přínos plynoucí z vlastnictví nárokovaných pozemků; skutečnosti, které by odůvodňovaly úsudek o zanedbatelném přínosu předmětných pozemků pro žalobce, však nebyly žádným ze žalovaných tvrzeny, a tedy ani prokazovány. Ostatně, mimořádné okolnosti případu lze na straně nabyvatele zohlednit pouze tehdy, byl-li v dobré víře, a ta, jak z výše uvedeného výkladu vyplývá, u žalovaného 1) absentovala.
Dovolatelka by měla rovněž vzít v úvahu, že judikatura restituční nároky dlouhodobě pokládá za nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, když opačný výklad by jednotlivá blokační ustanovení chránící restituenty činil zcela bezcennými (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, ze dne 4. 4. 2012,
sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09, dále srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 374/2007,
či ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 720/2009).
K dovolání obou žalovaných:
Přisvědčit nelze též argumentaci žalované 2) o neurčitosti a nesrozumitelnosti výroku napadeného rozsudku. Určuje-li soud vlastnické právo k části pozemku, která není samostatně evidována v katastru nemovitostí, musí podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tuto část pozemku vždy zřetelně vymezit oddělovacím geometrickým plánem, na který ve výroku rozhodnutí odkáže a učiní jej přílohou soudního rozhodnutí (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016, v této souvislosti odkazující již na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 57/71, uveřejněné pod č. 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku, jenž je nezbytný i z toho důvodu, že soudní rozhodnutí má vést ke změně zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, odvolací soud dostál, pročež lze jeho rozhodnutí pokládat i v tomto aspektu za určité a srozumitelné.
Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani dovolateli zmiňované technické pochybení při přikládání geometrického plánu k napadenému rozsudku jakožto jeho součásti, v jehož důsledku nebylo možno v řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí takovému návrhu vyhovět, neboť zákonem č. 256/2013 Sb. kladené požadavky na označení nemovitého majetku v listinách, které jsou katastrálnímu úřadu předloženy jako podklad pro navrhovaný zápis (vklad, záznam, poznámka) do katastru nemovitostí, nerozšiřují výčet esenciálních náležitostí právního jednání či rozhodnutí soudu, na jehož podkladě má dojít ke změně v zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, nýbrž stanoví speciální požadavky, které je nezbytné dodržet, aby katastrální úřad mohl navrhovanému vkladu podle takové (podkladové) listiny vyhovět, tj. rozhodnout o jeho povolení a učinit příslušný zápis do katastrálních operátů. Nezbytné je proto důsledné rozlišování občanskoprávního a katastrálního aspektu věci (k tomu přiměřeně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1551/2009).
Protože žalovaný 1) uvedl, že rozsudek odvolacího soudu napadá dovoláním v rozsahu výroku I. a.) a žalovaná 2.) napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o nákladech řízení státu a o soudním poplatku [k dovolání žalovaného 1)] a změněn ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, jakož i ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení [k dovolání žalované 2)]. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání žalovaných nejsou přípustná, Nejvyšší soud obě dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 15. 9. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu