ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3204.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 3204/2023-504
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Keramika RH s.r.o. , identifikační číslo osoby: 280 63 686, se sídlem v Jindřichově Hradci, Děbolín 26, zastoupené JUDr. Vladislavou Hanákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Čechticích, nám. Dr. Tyrše 56, proti žalované: BioEnergo Product s.r.o. , identifikační číslo osoby: 281 26 718, se sídlem v Pohorské Vsi 63, zastoupené Mgr. Petrem Nesporým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Puklicova 1069/52, o zaplacení 940 567 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 316/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 5. 2023, č. j. 7 Co 257/2023-463, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 15 004 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladislavy Hanákové, Ph.D., advokátky se sídlem v Čechticích, nám. Dr. Tyrše 56.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu)
1. Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 20. 12. 2022, č. j. 7 C 316/2020-441, ve výroku I., jímž bylo rozhodnuto ve věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 940 567 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Změněn byl označený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení a zároveň bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu „v jeho celém rozsahu“ podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
3. Přípustnost dovolání (jež nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
4. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
6. Přestože dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovoláním vytčené otázky a k nim se připínající argumentaci (zda z provedeného dokazování vyplývá existence dalších dluhů žalované vůči žalobkyni, jež měly být platbami ve výši 747 000 Kč vráceny, zda lze z provedeného dokazování dospět k tomu, že tato částka nebyla uhrazena na vyrovnání finančních prostředků odčerpaných žalovanou z účtu žalobkyně, potažmo výtky o nezohlednění této částky v rámci „kompenzační námitky“) staví na nesouhlasu se skutkovými zjištěnými, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil (aproboval-li jako správná i soudem prvního stupně učiněná zjištění, že jednatel žalované převedl z účtu žalobkyně na účet žalované specifikované prostředky, aniž by mezi účastnicemi existovala obchodní či jiná obdobná činnost a aniž by žalovaná prostředky v plné výši vrátila, když žalovanou uhrazená částka ve výši 747 000 Kč nepředstavovala platbu na pohledávku žalobkyně uplatňovanou v tomto řízení, nýbrž byla zaslána žalobkyni z jiného skutkově vylíčeného důvodu) a se způsobem, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (s hodnocením provedených důkazů). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením §241a odst. 1 věty první o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 věty první o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (viz výše), a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srovnej např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
7. Poukazuje-li dovolatelka v rámci své argumentace i na závěry rozhodovací praxe ohledně dělení důkazního břemene (že to byla žalobkyně, jež nesla důkazní břemeno ohledně titulu, na jehož základě si ponechala částku 747 000 Kč), nelze než konstatovat nepřiléhavost této námitky, neboť napadené rozhodnutí je založeno na zjištěném skutkovém stavu, nikoli na aplikaci pravidel o důkazním břemenu a důsledcích jeho neunesení (podobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1783/2017, ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2721/2018, a ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 933/2020), pročež ani touto argumentací nemůže být přípustnost dovolání založena. Otázka, kterého z účastníků zatěžuje důkazní břemeno, má význam tehdy, nastane-li v řízení stav nazývaný non liquet, tedy že se určité tvrzení nepodařilo prokázat ani vyvrátit, a proto soud rozhodl podle pravidel pro dělení důkazního břemene (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3404/2022). O takovou situaci v nyní posuzované věci nejde (a na dovolatelkou kladené otázce tak napadené rozhodnutí nezávisí).
8. Námitky, jimiž dovolatelka soudům s odkazem na ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. vytýká nedostatečné odůvodnění rozhodnutí či jejich nepřezkoumatelnost, vystihují vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží, (jen) je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o sobě vady řízení – bez vytčené kvalifikované otázky procesního práva, s jejímž řešením bylo by spojeno napadené rozhodnutí – přípustnost dovolání založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014; ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2918/2013; ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5198/2014; ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). Výhrady dovolatelky vůči kvalitě rozhodnutí soudů nižších stupňů ovšem Nejvyšší soud nesdílí (je-li z nich patrno, jak a proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné deficity jejich odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv žalované coby odvolatelky, nyní dovolatelky; k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Vedle toho lze pak připomenout i ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, podle nichž nelze z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020).
9. Relevantní nejsou ani výhrady dovolatelky vůči způsobu uplatnění žalobního nároku, totiž určitosti a úplnosti žaloby včetně specifikace skutkového důvodu, z něhož je tento nárok v žalobě uplatňován. Lze předeslat, že i námitka, že soudy jednaly o neprojednatelné žalobě, vystihuje vady řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3449/2019; bod 20. odůvodnění), k nimž dovolací soud přihlíží (jen) je-li dovolání přípustné. Krom toho ani zde nejde o námitku důvodnou. Poukázat lze přitom i na závěry rozhodovací praxe, podle nichž je nárok uplatněný žalobou vymezen vylíčením skutkových okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem (petitem). Rozhodujícími skutečnostmi se přitom (ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř.) rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3039/2021, uveřejněný pod číslem 75/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 186/2002, uveřejněné pod číslem 1/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněný pod číslem 25/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro dostatečnou identifikaci nároku pak není rozhodující, zda žalobkyně bezezbytku splnila povinnosti tvrzení (§101 odst. 1 o. s. ř.), zda uvedla všechny rozhodné okolnosti z hlediska hmotného práva, či zda je dokonce její nárok důvodný (jak se snad domnívá dovolatelka). Připomíná se, že žaloba, která je projednatelná nemusí být současně žalobou, na jejímž základě lze žalobnímu požadavku vyhovět (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5923/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3948/2019; obdobně viz i dovolatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2299/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 5057/2007).
10. Kvalifikovanou otázku procesního práva, na níž by záviselo napadené rozhodnutí, nepředstavuje pak ani výtka dovolatelky, že jí soudy nezaslaly veškeré listiny (přílohy), na něž žalobkyně odkazovala ve svých procesních podáních a jež byly k těmto připojeny (a staly se součástí spisu), nehledě na to, že ani toto, ať již skutečné či jen domnělé pochybení soudu (jež sama dovolatelka označuje za vadu řízení) nemělo vliv na věcnou správnost rozhodnutí a žalovaná jím nebyla krácena na svých procesních právech.
11. Nejenom proto Nejvyšší soud nesdílí ani přesvědčení dovolatelky, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv (s odkazem na v dovolání citovanou judikaturu Ústavního soudu, s níž však napadené rozhodnutí v kolizi není), nehledě na to, že Ústavním soudem původně prezentovaný názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a může založit přípustnost dovolání (nález ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15), byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39., jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18).
12. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (dle §237 o. s. ř.) nebyly naplněny.
13. Uvádí-li pak dovolatelka, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy ve všech jeho výrocích včetně těch, jimiž bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení, není dovolání v dané části (v rozsahu, v němž směřuje proti části rozhodnutí o nákladech řízení) přípustné již se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit žalobkyni v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady, jež sestávají z odměny advokátky (za vyjádření k dovolání) ve výši 12 100 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokátky stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhrady za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 604 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 11. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu