ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3693.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 3693/2022-219
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně L. V. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Alešem Janochem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 340/21, proti žalované obci Tursko , identifikační číslo osoby: 002 41 768, se sídlem v Tursku, Čestmírovo náměstí 59, zastoupené JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, o zaplacení částky 50 273 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 83/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2022, č. j. 21 Co 150/2022-184, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 162,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Aleše Janocha, advokáta se sídlem v Praze 1, Národní 340/21.
Odůvodnění:
1. Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 10. 2. 2022, č. j. 16 C 83/2019-146, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 50 273 Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I.); dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
2. Meritorní rozhodnutí odvolacího soudu je odůvodněno zjištěními a právním posouzením, že žalovaná v určeném období jako vlastník staveb užívala jimi zastavěné pozemky ve vlastnictví žalobkyně, aniž by jí k tomu svědčil právní důvod (věcněprávní či obligační); proto je povinna poskytnout žalobkyni peněžitou náhradu z titulu bezdůvodného obohacení (§2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), jehož výše byla odvozena od hladiny obvyklého nájemného za užívání obdobných pozemků v daném místě a čase.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu „v plném rozsahu“ podala žalovaná (dále i jako „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění kritérií dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a důvodnost v nesprávném právním posouzení věci spočívajícím v tom, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou nepřihlédl k zákonnému věcnému břemenu podle §59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“), zatěžujícímu pozemek, na němž se nachází vodní dílo ve vlastnictví žalované (čistírna odpadních vod), za které vlastníku pozemku přísluší nanejvýše jednorázová náhrada, jež vylučuje vznik bezdůvodného obohacení.
4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
5. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. V situaci, kdy tomu odpovídající skutečnosti nebyly v řízení zjištěny (a kdy do něj žalovanou nebyly procesně relevantním způsobem vneseny), nelze přisvědčit dovolací argumentaci žalované, že se odvolací soud napadeným rozhodnutím zpronevěřil ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu (shrnuté i v dovolatelkou odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 967/2021), neposoudil-li věc i z pohledu ustanovení §59a vodního zákona, které – při naplnění jím stanovené hypotézy – zakládá existenci zákonného věcného břemene a představuje řešení situací existujících z doby před účinností vodního zákona. Otázka zákonného věcného břemene podle §59a vodního zákona odvolacím soudem nebyla řešena, neboť odvolací soud ke skutečnostem uplatněným žalovanou až v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř. (včetně okolností o povaze stavby na pozemcích žalobkyně a jejího uvedení do provozu) nepřihlížel (a kdy argumentace žalované byla primárně vedena jí tehdy uplatňovanou obranou o možném nabytí věcného břemene vydržením).
7. Snad jen pro úplnost dovolací soud dodává, že nelze přijmout tezi žalované, podle níž posouzení existence zmíněného zákonného věcného břemene podle §59a vodního zákona zde spočívalo výhradně na úvahách právních. I pro případnou aplikaci tohoto dovolatelkou až v odvolacím řízení odkazovaného ustanovení musely by procesně relevantním způsobem vyjít v řízení najevo skutkové okolnosti těmto podmínkám odpovídající (že je sporná stavba vodním dílem zřízeným před 1. lednem 2002). Ze zásady soud zná právo nelze v žádném případě dovozovat iniciativu soudu k dohledání skutkových okolností svědčících potenciálně (až na základě takto dohledané skutečnosti) aplikovatelné právní normě.
8. Rozhodnutí odvolacího soudu pak logicky nemůže být v kolizi ani s další dovolatelkou odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle níž existence věcného břemene potlačuje případný nárok na vydání bezdůvodného obohacení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016; usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1911/16), resp. s judikaturou řešící otázku promlčení nároku na náhradu za omezení vlastnického práva zákonným věcným břemenem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 365/2021).
9. Uvádí-li pak dovolatelka v dovolání (ve vztahu k vymezení jeho přípustnosti), že „vyřešená právní otázka hmotného nebo procesního práva v tomto rozsudku řešená je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a má být dovolacím soudem posouzena jinak“, není z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle dovolatelky jde a kterými rozhodnutími byla tato otázka (podle mínění dovoltelky) dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně, resp. od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, či ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013).
10. K argumentaci dovolatelky sluší se dodat i tolik, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 věty první o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu znovu srovnej i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oprávněním k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů dle účinné procesní úpravy dovolací soud nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.).
11. Na podkladě soudy učiněných skutkových zjištění lze pak aprobovat i ten závěr odvolacího soudu, že nyní posuzovaná věc se v podstatných znacích shoduje s již dříve rozhodovanou věcí týchž účastníků, vedenou u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 8/2018 (bezdůvodné obohacení za užívání týchž pozemků za jiné časové období), jež byla i předmětem dovolacího přezkumu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1283/2020).
12. Z uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (není-li naplněno žádné z tam vypočtených hledisek).
13. V části týkající se výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., kdy zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které sestávají z odměny advokáta ve výši 3 140 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1, a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 722,40 Kč, to je celkem 4 162,40 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 3. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu