ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.710.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 710/2023-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti žalované B , identifikační číslo osoby XY, se sídlem v XY, zastoupené JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 101/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2022, č. j. 54 Co 206/2022-130, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Aleše Dvouletého, advokáta se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55.
Odůvodnění:
1. Shora označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I., Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 2. 2022, č. j. 23 C 101/2021-86 [jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí ve výroku rozsudku blíže specifikovaných a rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně], a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
2. Odvolací soud vzal za správné soudem prvního stupně učiněné závěry, že předmětné pozemky z vlastnictví státu přešly do vlastnictví právního předchůdce žalované Z. Č. na základě pravomocných soudních rozhodnutí (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 1. 2012, č. j. 7 C 166/2010-179, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2012, č. j. 58 Co 378/2012-346, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 11. 2012, č. j. 23 C 182/2010-290), za účelem uspokojení jeho nároku na vydání „jiných“ (náhradních) zemědělských pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“) plynoucího z tam označených rozhodnutí pozemkového úřadu. Z. Č. (jako prodávající) následně ve dnech 13. 12. 2012 a 28. 12. 2012 uzavřel s žalovanou (kupující) kupní smlouvy o převodu pozemků získaných v rámci restitučního řízení, a to včetně pozemků, které jsou předmětem této žaloby. Navzdory zjištěnému pochybení ve správním řízení (kdy bylo později konstatováno, že Z. Č., spolu s dalšími tam označenými osobami, není oprávněnou osobou ve smyslu §4 odst. 2 písm. e/ zákona č. 229/1991 Sb. ve vztahu k majetku, jehož původním vlastníkem byl J. M. B.), kdy je aktuálně posuzována i trestněprávní odpovědnost některých zaměstnanců příslušného pozemkového úřadu (ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 9/2019), nelze podle odvolacího soudu přijmout žalobkyní zastávanou tezi, že se Z. Č.(potažmo žalovaná, na základě s ním uzavřených kupních smluv) nestal vlastníkem předmětných pozemků (že pozemky zůstaly ve vlastnictví státu, České republiky). Titulem nabytí vlastnického práva Z. Č. k předmětným pozemkům není smlouva (jíž bylo by lze poměřovat ustanoveními o platnosti právních úkonů), nýbrž konstitutivní pravomocná rozhodnutí státního orgánu (soudu) o nabytí vlastnictví ve smyslu §132 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 Sb. (dále jen „obč. zák.“), která nebyla změněna či odklizena (cestou mimořádných opravných prostředků), jsou závazná pro účastníky řízení a pro jejich nástupce a v tomto rozsahu i pro všechny orgány (§159a odst. 1, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), tedy i pro soudy v nyní projednávané věci, jíž se na straně žalobkyně účastní univerzální právní nástupce žalovaného z původního řízení (Pozemkového fondu České republiky) a na straně žalované singulární nástupkyně tehdejšího žalobce Z. Č., kupující B.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i jen jako „dovolatelka“) dovolání, jež má ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. za přípustné pro řešení otázky, při jejímž posouzení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3078/2020 („o nemožnosti přezkoumávat rozsudky o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o vydání náhradních pozemků, neboť tyto rozsudky jsou závazné ve smyslu ustanovení §159a odst. 3 o. s. ř.“), dále pro řešení právní otázky dle mínění dovolatelky v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené, lze-li u smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku vtělené do rozsudku soudu, kterým je nahrazen projev vůle povinné osoby k uzavření takové smlouvy, uvažovat o její neplatnosti z důvodu zneužití skutkového omylu druhé smluvní strany, a konečně pro řešení právní otázky, zdali „titulem pro převod vlastnického práva k náhradnímu pozemku je rozsudek o nahrazení projevu vůle samotný (nikoliv tedy smlouva), kterou považuje za rozhodovací praxí dovolacího soudu dosud nevyřešenou, event. za otázku, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak.
4. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné.
5. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
6. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
9. V posuzované věci nelze mít za naplněný předpoklad přípustnosti dovolání pro údajný odklon odvolacího soudu od závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3078/2020, již jen proto, že konkluzemi uvedených rozhodnutí nelze dovolatelkou vymezenou otázku vůbec poměřovat. V odkazovaných rozhodnutích totiž Nejvyšší soud závaznost výroku pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s osobou oprávněnou (restituentem) smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku pro další řízení (o určovací žalobě), jejichž předmětem by bylo posouzení vlastnického práva oprávněné osoby, neřešil. V obou rozhodnutích přitom vyložil, že „hodnota restitučního nároku oprávněné osoby i hodnota převáděných náhradních pozemků jsou v řízení o nahrazení projevu vůle k převodu konkrétních náhradních pozemků otázkami předběžnými. Tyto otázky nejsou tedy předmětem sporu (autoritativně rozhodováno je toliko o vlastnictví oprávněné osoby, nikoliv o hodnotě převáděných náhradních pozemků, či o výši jejího restitučního nároku) a jejich řešení není pro soudy v dalších řízeních závazné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016). Ostatně, rozhodovací praxe v případně spornosti nároku a jeho výše současně připouští i žalobu na určení výše nároku oprávněné osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011). Skutečnost, že otázka výše nároku a ocenění náhradních pozemků není předmětem restitučního řízení o nahrazení projevu vůle, je též nezbytným předpokladem pro rozhodovací praxí vyslovený závěr, že na straně oprávněné osoby může vzniknout bezdůvodné obohacení, bude-li na ni v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než odpovídá hodnotě jejího restitučního nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017).“ Právě předestřené konkluze zazněly v rozhodnutích vydaných v dalších řízení o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s osobou oprávněnou (restituentem) smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku, přičemž k řešení předloženou spornou otázkou se stala závaznost vyčíslení restitučního nároku oprávněné osoby a hodnota jeho uspokojení vydáním náhradních pozemků v předchozím soudním řízení, nikoliv otázka závaznosti výroku o vlastnickém právu oprávněné osoby pro případná další řízení o vlastnictví k již vydanému pozemku.
10. V poměrech nyní posuzované věci se naopak uplatní ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu zabývající se problematikou subjektivních mezí závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí o vlastnickém právu pro další řízení o žalobě na určení vlastnického práva k téže věci, jehož účastníci řízení jsou s těmi v předešlé věci totožní [případně vystupují-li v novém řízení právní nástupci (z důvodu univerzální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné pod číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 530/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 540/2005]. Interpretací ustanovení §159a odst. 1 a odst. 4 (od 1. 1. 2014 odstavec 3) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §135 odst. 2 o. s. ř. při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky (jejich nástupci), lze pak dále odkázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v něm formulovanou a odůvodněnou konkluzi, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. K naposled uvedenému závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. i v rozsudku ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, v němž akcentoval, že pro soudy je výrok pravomocného rozsudku (v jiných než statusových věcech) závazný potud, posuzuje-li jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. V rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, pak vysvětlil, že ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, kde půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením §159a o. s. ř., a že posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, byla-li tato předběžná otázka řešena ve výroku pravomocného rozhodnutí; řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srovnej shodně též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1412/2002, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2007).
11. Přenesení právě připomenutých konkluzí ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu do poměrů posuzované věci znamená, že výroky pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 1. 2012, č. j. 7 C 166/2010-179, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2012, č. j. 58 Co 378/2012-346, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 11. 2012, č. j. 23 C 182/2010-290, jimiž byl nahrazen projev vůle povinné osoby (do jehož postavení od 1. 1. 2013 sukcedovala žalobkyně – srovnej ustanovení §1 odst. 1, §4 odst. 1 a §22 odst. 1 a 3 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů) uzavřít s právním předchůdcem žalované smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva (mimo jiné) i k předmětným pozemkům, jsou pro toto řízení, v němž se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva ke stejným pozemkům, závazné a procesní cestou, jež žalobkyně zvolila, je nelze změnit. Aproboval-li odvolací soud soudem prvního stupně přijatý závěr, že žalobou, jíž žalobkyně požaduje určení, že je vlastnicí sporných pozemků, není možné eliminovat původní (dosud existentní) pravomocná soudní rozhodnutí (do nichž byly smlouvy inkorporovány) a „určit je neplatnými, nicotnými či jinak odklidit“, pak takový závěr se nijak výše předestřeným konkluzím ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nepříčí.
12. Dovozovala-li žalobkyně souvislost mezi výsledkem řízení o žalobě na požadovaném určení vlastnického práva k předmětným pozemkům (pro sebe) a požadavkem na vydání bezdůvodného obohacení přečerpáním restitučního nároku právního předchůdce žalované (o hodnotu vydaných předmětných pozemků), pak taková souvislost mezi oběma nároky není a nijak nevyplývá ani z judikatury Nejvyššího soudu. Jestliže je za současné situace úspěch určovací žaloby předurčen existencí pravomocného soudního rozhodnutí o vlastnickém právu právního předchůdce žalované, nijak tím nebyla eliminována možnost povinné osoby domáhat se vydání bezdůvodného obohacení (třeba i ve výši odpovídající plné hodnotě vydaných pozemků) pro případ, že byl restituční nárok právního předchůdce žalované (Z. Č.) přečerpán. Judikatura Nejvyššího soudu, z níž dovolatelka cituje (viz obsah odkazovaných rozhodnutí shora), nijak nezapovídá možnost domoci se vydání bezdůvodného obohacení buď v samostatném řízení, anebo již v řízení o nahrazení projevu vůle s vydáním náhradního pozemku, pokud stav přečerpání restitučního nároku lze již v takovém okamžiku zjistit (k této problematice srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3455/2020, a v něm označenou judikaturu dovolacího soudu). Nelze ji však interpretovat tak, jak to v dovolání činí žalobkyně a tuto interpretaci mylně odvolacímu soudu podsouvá, a sice že odvolací soud vyšel z úvahy, že „rozsudky o nahrazení projevu vůle k vydání náhradních pozemků v rámci restitucí vytvářejí překážku věci rozhodnuté pro posouzení otázky, zda je žalovaný povinen vydat žalobci předmět bezdůvodného obohacení, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo přečerpáním restitučního nároku.“ Takovou úvahu odvolací soud nevyslovil a není ani implicitně z obsahu dovoláním dotčeného rozsudku zjistitelná.
13. Dovolání žalobkyně není přípustné ani pro řešení dle mínění dovolatelky dosud neřešené právní otázky charakteru (povahy) pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku. Oproti mínění dovolatelky byla i tato otázka rozhodovací praxí dovolacího soudu již komplexně vyřešena a odvolací soud se při jejím posouzení od judikatorních závěrů dovolacího soudu (na nichž není důvodu cokoliv měnit) neodchýlil.
14. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že pravomocné soudní rozhodnutí, kterým bylo povinné osobě uloženo uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti (v odkazované věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů), je listinou (rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnictví ve smyslu ustanovení §132 obč. zák.), podle níž katastrální úřad zapíše do katastru nemovitostí vlastnické právo oprávněné osoby k vydávané nemovitosti záznamem podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 265/2012 Sb.“ (srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, jenž byl publikován pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento závěr byl dále rozveden v podmínkách uzavírání smluv o bezúplatném převodu pozemků ve smyslu ustanovení §11a odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, v němž dovolací soud uvedl, že rozhodnutí soudu, jímž se ukládá Pozemkovému fondu uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, tedy nemá povahu rozhodnutí ukládajícího prohlášení vůle ve smyslu ustanovení §161 odst. 3 o. s. ř.; ve skutečnosti jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví (§132 obč. zák.), podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku (přímo ze zákona) dnem právní moci rozhodnutí soudu (dále k této problematice srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 392/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 392/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2999/2022). Validita uvedeného závěru je verifikována i v rozhodovací praxi dovolacího soudu, v níž je povaha pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle v restitučních poměrech zákona č. 229/1991 Sb. jako rozhodnutí konstituujícího vlastnické právo nabyvatele originárně k datu jeho právní moci, není-li v rozhodnutí uvedeno jinak, dále utvrzena v souvislosti s aplikací ustanovení §82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a označenému rozhodnutí je při aplikaci ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb. přiznán i význam konstitutivního právního titulu nabytí vlastnického práva restituenta k části geometrickým plánem odděleného náhradního pozemku bez toho, aby proces oddělení podléhal souhlasu stavebního úřadu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, jenž byl uveřejněn pod číslem 13/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost zamítl Ústavní soud nálezem ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1778/21, poté, kdy závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, byly překonány stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21). Není tedy sporu o tom, že pravomocné soudní rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku oprávněné osobě je podřaditelné pod ustanovení §132 odst. 1 a 2 obč. zák. (v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník pod ustanovení §1114 o. z.); jinak ovšem než podle citovaného ustanovení občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 odvolací soud v dovoláním dotčeném rozsudku pravomocná soudní rozhodnutí, na jejichž základě nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům právní předchůdce žalované, neposuzoval.
15. Nabývacím titulem vlastnického práva oprávněné osoby tak v posuzovaných souvislostech nemůže být smlouva (byť by byla v různém znění vtělena do rozsudečného výroku), nýbrž rozsudek samotný. Takový závěr vyplývá i z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2541/2006, jež bylo vydáno ještě před rozhodovací praxi sjednocujícím rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010. Ani označené usnesení však nezpochybňuje, že nahrazení projevu vůle soudním rozhodnutím nemá za následek převod vlastnického práva, ale jeho přechod, což, mimo jiné, znamená, že konstitutivní rozhodnutí o vlastnickém právu k nemovité věci, jež je zapsána v katastru nemovitostí, nelze spojovat s teorií o právním důvodu ( iustus titulus ) a o způsobu nabytí vlastnického práva ( modus acquirendi domini ), neboť podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (srovnej ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.), se záznamem (nikoliv vkladem) údajů na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy, zapisovalo do katastru nemovitostí, mimo jiných, i vlastnické právo, které vzniklo, změnilo se nebo zaniklo ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním (k uvedenému srovnej opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021).
16. Přípustnosti dovolání nemůže Nejvyšší soud přisvědčit ani pro řešení dle mínění žalobkyně dosud neřešené otázky, lze-li u smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku, k jejímuž uzavření je nahrazen projev vůle povinné osoby pravomocným soudním rozhodnutím, uvažovat o její neplatnosti z důvodu tvrzeného zneužití skutkového omylu druhé smluvní strany. Není-li – jak plyne z výše uvedeného, s oporou v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, reflektující problematiku právní povahy pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku – právním důvodem nabytí vlastnického práva k nemovité věci vlastní smlouva, byť vtělená do rozsudečného výroku, nýbrž soudní rozhodnutí, pak nelze vlastnické právo nabyvatele takové věci zpochybnit v kategorii platnosti-neplatnosti právního jednání (úkonu) z důvodů obsažených v ustanovení §35 a následujících občanského zákoníku (zde zákona č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. 12. 2013). Dovolatelkou vymezená právní otázka je svou povahou ve vztahu k obecnější otázce rozhodovací praxí Nejvyššího soudu již konstantně řešené (od judikaturou přijatých konkluzí se odvolací soud přitom nijak neodchýlil) otázkou dílčí. Jestliže judikatura nabízí řešení otázky obecnějšího charakteru, nemá smysl, aby dovolací soud meritorně přezkoumával dovolatelkou formulované otázky dílčí, jejichž řešení nemůže nijak zvrátit závěr učiněný o otázce obecné (k této problematice srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1131/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1323/2020).
17. Pro doplnění považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že závěr o splnění podmínek pro nahrazení projevu vůle povinné osoby soudním rozhodnutím je činěn na základě provedeného dokazování v řízení před soudem, v jehož rámci mohou pochopitelně mít právní význam i skutkové okolnosti vážící se k postavení oprávněné osoby (k existenci nároku na vydání náhradního pozemku a k jeho výši). Případný nesprávný úsudek soudu o splnění podmínek pro nahrazení projevu vůle dotýkající se věcné správnosti (zákonnosti) rozhodnutí však není, jak se žalobkyně mylně domnívá, reparovatelný posouzením platnosti smlouvy, k jejímuž uzavření nahrazení projevu vůle povinné osoby soudním rozhodnutím směřuje, ale v rámci instančního přezkumu takového rozhodnutí cestou řádných a mimořádných opravných prostředků.
18. Nelze tudíž přitakat ani těm námitkám dovolatelky, podle nichž je judikatura dovolacího soudu v otázce, zda nabývacím titulem vlastnického práva oprávněné osoby – v případě, kdy dojde pravomocným soudním rozhodnutím k nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku oprávněné osobě – je rozsudek samotný či smlouva vtělená do jeho výroku, rozporná, jestliže se shora uvedeného rezultuje jednoznačná konkluze, že v takovém případě je jím rozsudek samotný, a nikoliv smlouva vtělená do jeho výroku.
19. Ze shora uvedeného je zřejmé, že podmínky přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) nejsou naplněny, jelikož pro rozhodnutí určující právní otázky odvolací soud napadeným rozhodnutím vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody pro jiné posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
20. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, zatímco k nákladům (k náhradě oprávněné) žalované, jež se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta 3 100 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300 Kč (§13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a náhradou za daň z přidaného hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 5. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu