ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.713.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 713/2023-613
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce J. Ch., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, proti žalované K. M. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Andreou Židovou, advokátkou se sídlem v Mostě, Bělehradská 3347/7, o 598 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 33 C 839/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. května 2022, č. j. 10 Co 228/2019-558, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci k rukám JUDr. Václava Luťchy, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 13 310 Kč.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2022, č. j. 10 Co 228/2019-558, rozsudek Okresního soudu v Mostě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 20. 5. 2019, č. j. 33 C 839/2009-401, změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 598 000 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).
2. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná. Z jeho obsahu se podává, že předestírá otázku rozložení důkazního břemene stran existence právního důvodu opravňujícího příjemce peněžitého plnění si je ponechat. Měla za to, že odvolací soud nastolenou otázku vyřešil odchylně od ustálené judikatury, případně, že v poměrech obdobných skutkovým reáliím posuzovaného sporu (platby byly žalobcem poskytnuty v letech 2007 až 2009 v situaci, kdy účastníci řízení plnili vyživovací povinnost ke společné nezletilé dceři AAAAA (pseudonym), narozené XY) nebyla tato otázka dovolacím soudem dosud řešena.
3. Žalobce navrhl, aby dovolací soud podané dovolání odmítl, případně zamítl.
4. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Právní úprava tzv. důkazní povinnosti ukládá účastníku, aby k doložení svých tvrzení (povinnost tvrzení dle §79 odst. 1 a §101 odst. 1 o. s. ř.) označil důkazy. Nesplnění této povinnosti stíhá účastníka nepříznivým následkem v podobě neúspěchu ve sporu. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99).
6. Rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se rozložení důkazního břemene účastníků ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (jelikož bezdůvodné obohacení mělo spočívat v přijetí peněžitého plnění poskytnutého v letech 2007 až 2009, řídí se práva a povinnosti účastníků řízení zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, účinným do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“; srov. část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, §3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014; z judikatury viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1632/2017, nebo ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018), je pak ustálena v tom smyslu, že posouzení, zda mezi účastníky jde o vztah z bezdůvodného obohacení, závisí na naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy – §451 odst. 1 a 2 obč. zák. Těmito znaky je jednak skutečnost, že obohacený získal majetkový prospěch, tj. že mu bylo plněno, a dále, že pro získání tohoto majetkového prospěchu chyběl na jeho straně právní důvod. Při naplnění obou těchto znaků mu vzniká povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání tohoto plnění ( §456 obč. zák.). Žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání. Na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si směl převzaté prostředky ponechat. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností totiž leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou tedy v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (srov. krom rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1615/2021, vyhlášeného v projednávané věci namátkou též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, a ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 248/2012, ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1494/2013, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4102/2017, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97 , publikované v časopise Právní rozhledy pod č. 7/1998).
7. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje z (mezi účastníky řízení nesporného) skutkového zjištění, že žalobce dovolatelce v období let 2007 až 2009 zaplatil 598 000 Kč, aniž bylo by lze uzavřít, z jakého právního důvodu peníze byly poskytnuty (skutková verze žalobce, že šlo o jednorázové vyplacení výživného pro nezletilou dceru účastníků řízení AAAAA (pseudonym), byla dovolatelkou zpochybňována, přičemž její pravdivosti nenasvědčuje ani průběh či výsledky soudních řízení o úpravě výživného pro nezletilou dceru, v nichž placení výživného prostřednictvím posuzovaných plateb nebylo žádným z účastníků ani uplatňováno), dovodil, že důkazní břemeno stran prokázání právního důvodu opravňujícího ji si přijaté peněžité plnění ponechat, tížilo dovolatelku, která je tak při jeho neunesení (odvolací soud po zhodnocení provedeného dokazování nepřisvědčil skutkové verzi dovolatelky, dle níž poskytnuté peníze byly darovány) povinna přijaté peněžité plnění žalobci vrátit coby bezdůvodné obohacení (§451 a násl. obč. zák.), nikterak se tím výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nezpronevěřil. Řídí-li se právní poměry účastníků řízení v posuzované při občanskoprávní úpravou účinnou do 31. 12. 2013, jak vysvětleno výše, nezávisí (oproti mínění dovolatelky) rozhodnutí odvolacího soudu zjevně ani na vyřešení dovolatelkou nastiňované otázky aplikace ustanovení §2997 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, na projednávaný případ.
8. Kritika závěrů odvolacího soudu o tom, zda se provedenými důkazy dovolatelce podařilo prokázat existenci právního důvodu pro ponechání si dotčených peněžních prostředků přijatých od žalobce, představuje pak polemiku se skutkovými a nikoli právními závěry. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoliv přitom dovolatel vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňuje právě závěry skutkové, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry odvolacího soudu tudíž ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
9. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř).
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům žalobce, který podal v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 10 700 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky), dohromady ve výši 13 310 Kč.
11. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 5. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu