ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.3642.2022.1
sp. zn. 29 Cdo 3642/2022-495
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Komerční banky, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, proti žalovanému V. Č. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem, se sídlem v Praze, Puškinovo náměstí 681/3, PSČ 160 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 250/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2022, č. j. 12 Cmo 38/2022-466, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu ze dne 24. září 2014 se žalobce (Komerční banka, a. s.) domáhal po žalovaném (V. Č.) plnění ze směnky vlastní vystavené společností P. S. jednající žalovaným dne 28. listopadu 2011 na řad žalobce, znějící na směnečný peníz 1.098.170 Kč se splatností 24. října 2012, za jejíž zaplacení převzal žalovaný směnečné rukojemství (dále též jen „sporná směnka“).
2. Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 12. listopadu 2014, č. j. 50 Cm 250/2014-20, uložil žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 953.170 Kč s 6% úrokem od 25. října 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 3.177,23 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 47.818 Kč.
3. Proti směnečnému platebními rozkazu podal žalovaný námitky, v nichž uvedl, že:
[1] žalobci proti němu jako avalistovi nevznikl nárok na úhradu žalované částky, neboť neučinil veškeré kroky k tomu, aby nárok, který byl zajištěn směnkou, vymohl od výstavce sporné směnky,
[2] dlužná částka je podstatně nižší, než jak byla uplatněna žalobou, přičemž žalobce neprokázal, jaký způsobem k požadované částce přišel a z jakých konkrétních položek se skládá,
[3] na směnce se nemusí nacházet a nenachází jeho pravý podpis,
[4] úrok počítaný od 25. října 2014, tj. den po splatnosti směnky, do zaplacení po něm nelze požadovat, když žádnou výzvu k úhradě sporné směnky dříve neobdržel a počítat zpětně úrok nelze, a
[5] rozhodnutí soudu nijak nereflektuje skutečnost, že žalobce v návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu deklaroval možnost uhradit dluh formou splátek.
4. Rozsudkem ze dne 11. května 2021, č. j. 50 Cm 250/2014-364, soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v celém rozsahu v platnosti (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (bod II. a III. výroku).
5. Šlo přitom v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudek ze dne 20. září 2017, č. j. 50 Cm 250/2014-148, odvolací soud usnesením ze dne 7. listopadu 2018, č. j. 5 Cmo 114/2018-198, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že se má blíže zabývat námitkou pravosti podpisu žalovaného na sporné směnce, pod kterou spadá i námitka možného technického padělání podpisu žalovaného. Ostatní námitky žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu shledal odvolací soud za správně vypořádané soudem prvního stupně.
6. Po zopakování dokazování listinami a doplnění dokazování znaleckými posudky, výslechy znalců a odborným vyjádřením znalce dospěl soud prvního stupně k následujícím skutkovým závěrům:
[1] Podpisy žalovaného (v postavení směnečného rukojmího i jednatele výstavce) na sporné směnce byly vyhotoveny originálně a teprve poté, co byla směnka s tam uvedeným textem vytištěna (znalecký posudek znalce RNDr. Musila a jeho výslech). Jinak řečeno, podpisy žalovaného na směnku nebyly technicky přeneseny z jiné listiny.
[2] Podpisy žalovaného (v postavení směnečného rukojmího i jednatele výstavce) na sporné směnce jsou pravými podpisy žalovaného (znalecký posudek a jeho doplněk Mgr. Beňové, revizní znalecký posudek PhDr. Musilové a její výslech).
7. Proto soud prvního stupně shledal veškerá tvrzení žalovaného za čistě účelová s cílem vyhnout se povinnosti, kterou na sebe v pozici avala za výstavce sporné směnky převzal, a ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti.
8. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
9. Odvolací soud – s odkazem na skutkový stav, jak jej zjistil soud prvního stupně, a §175 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)– přisvědčil závěrům formulovaným soudem prvního stupně. Přitom zdůraznil, že:
[1] Za situace, kdy žalovaný v námitkách o kauze směnky a důvodech jejího vystavení v rámci své obrany nic neuvedl, jsou jeho tvrzení o právních vztazích a okolnostech, provázejících vystavení sporné směnky, obsažená v doplnění odvolání, zcela novými skutkovými tvrzeními (námitkami) [ve smyslu koncentrační zásady směnečného řízení podle §175 odst. 4 o. s. ř.], k nimž soud nemůže přihlížet, natož pak k nim vést jakékoliv dokazování.
[2] Pro doplnění dokazování protokolem o výpovědi svědka J. M. – jímž má být zjištěno, že J. M. jako svědek vypověděl, že neví, že by se žalovaný zaručil za závazky výstavce sporné směnky, čímž má být prokázáno tvrzení žalovaného, že spornou směnku nepodepsal – nadto není důvod, neboť tento důkaz není jakkoliv způsobilý zpochybnit věrohodnost znaleckých závěrů o pravosti podpisu žalovaného na sporné směnce.
[3] Výpověď svědka i znalecký posudek patří mezi zákonem výslovně upravené druhy důkazů (§127 a §126 o. s. ř.), které se však liší ve zcela zásadních aspektech. Zatímco svědek je osoba, která může vypovídat (jen) o tom, co vnímala svými smysly, znalce soud přibírá do řízení proto, aby odborně, v intencích své specializace, posoudil určitý okruh skutečností. Z uvedeného vyplývá, že znalec nemůže k odborným otázkám, jejichž posouzení bylo předmětem zadaného znaleckého úkolu vypovídat jako svědek, stejně tak svědek není způsobilý se vyjadřovat k odborným závěrům znalce.
[4] Ostatně z uvedeného důkazního návrhu též plyne, že protokolem o výslechu svědka J. M. má být prokázáno, jak svědek vypovídal ke zcela jiným skutečnostem než k podpisu sporné směnky žalovaným.
10. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (posuzováno potud podle obsahu) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
11. Dovolatel odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že nesprávně považoval jím uplatněnou odvolací argumentaci a důkazní návrhy za nová tvrzení (námitky), k nimž nelze s ohledem na koncentraci směnečného řízení přihlížet, a zdůrazňuje, že šlo pouze o tvrzení a důkazní návrhy doplňující řádně a včas uplatněnou námitku nepravosti jeho podpisu na sporné směnce. Navíc „předložená tvrzení a důkazní návrhy objektivně vznikly“ až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, tudíž nemohly být vneseny do řízení dříve, natož ve lhůtě pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu.
12. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v ustanovení §238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
13. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
[1] Závěr, podle něhož v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti němu namítá, jednoznačně vyplývá již z ustanovení §175 o. s. ř. [k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006, a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2011, jakož i rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 101/2009“)].
[2] Předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá.
Žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít – podle jeho názoru – význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení §175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet.
Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání apod.).
Srov. např. důvody R 101/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[3] Důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu dlužníka (žalovaného) na směnce tíží žalobce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1294/2010, ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4674/2010, nebo ze dne 28. dubna 2021, sp. zn. 29 Cdo 1310/2019).
[4] Samotné hodnocení důkazů – opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu (§241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
[5] Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2014, sp. zn. 21 Cdo 2939/2013).
[6] Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu pak jde o „opomenutý důkaz“, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, uveřejněný pod číslem 38/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
[7] Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, navíc plyne zcela zřejmě z ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 3123/2014, uveřejněného pod číslem 100/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. Napadené rozhodnutí z mezí vytyčených citovanou judikaturou nijak nevybočilo. Ani Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že v projednávané věci dovolatel ve včasných námitkách (v nichž uplatnil mimo jiné výhradu, že „na směnce se nemusí nacházet a nenachází jeho pravý podpis“) nenamítal (poměřováno obsahem uplatněných námitek a jejich skutkovým vymezením) ničeho ohledně mimosměnečných okolností vzniku sporné směnky. Proto, jak správně uzavřel odvolací soud, nelze později tvrzené skutečnosti, podle kterých se v projednávané věci dovolatel brání pouze důsledkům trestné činnosti J., jenž využil pana J. M., J. M. a L. V. při svých protiprávních aktivitách jako bílých koní, považovat jen za doplnění dříve (včas) uplatněné námitky nepravosti podpisu; jde o (kauzální) námitku novou (a tudíž opožděnou), k níž odvolací soud již nemohl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení §175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet. Jinak řečeno, odvolací soud okolnosti podpisu sporné směnky žalovaným v řízení správně nezkoumal (zkoumat nemohl).
15. Pro úplnost pak Nejvyšší soud dodává, že přestože odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně neuvedl, proč nevyhověl návrhu dovolatele na doplnění dokazování protokolem o výslechu svědka J. M. a výslechem svědka L. V. (srov. č. l. 431-433 spisu), nemůže být žádných pochyb o tom, že provedení těchto důkazů měl odvolací soud (se zřetelem ke skutkovým zjištěním učiněným z ostatních důkazů) za nadbytečné. V dané věci totiž bylo znaleckými posudky jednoznačně prokázáno, že žalovaný spornou směnku jako aval podepsal.
16. Neprovedení důkazu protokolem o výslechu svědka J. M. odvolací soud (oproti mínění dovolatele) dostatečně vysvětlil, když z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí je zřejmé, že tak učinil pro nezpůsobilost prokázat navrhovaným důkazem tvrzenou skutečnost (nepodepsání sporné směnky žalovaným), když sám dovolatel uvádí, že „svědek vypověděl, že neví, že by se žalovaný zaručil za závazky výstavce“, a nadto nejde o důkaz způsobilý zpochybnit závěry znaleckých posudků.
17. Konečně Nejvyšší soud neshledal zjevně nepřiměřenými ani skutková zjištění (učiněná na základě provedeného dokazování), na jejichž základě dospěly soudy nižších stupňů k závěru, že žalovaný je povinen plnit žalobci na spornou směnku jako aval.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
19. Pro dovolací řízení platí občanský soudní řád v aktuálním znění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2023
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu