ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.1013.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 1013/2022-589
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 2. 2023 o dovolání, které podal obviněný M. P., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 9 To 193/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 178/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 21 T 178/2021, byl obviněný M. P. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaných ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 13. 2. 2020, v době okolo 19.46 hodin, v XY, v ulici XY, před přesněji nezjištěným počtem osob, na veřejnosti přístupném prostranství u F. XY, kde poškození M. Ž., nar. XY a M. B., nar. XY, cvičili, společně s doposud neztotožněným spolupachatelem, v návaznosti na předchozí rozepři mezi poškozeným M. Ž. a nezl. AAAAA (PSEUDONYM), nar. XY, jemuž poškozený Ž. uštědřil dva pohlavky malé intenzity v souvislosti s nevhodným chováním nezletilého AAAAA vůči němu, a zejména pak vůči jeho matce, která působila jako asistent pedagoga a jíž měl nezletilý v minulosti velmi vulgárně nadávat, kdy v důsledku toho nezl. AAAAA na místo telefonicky přivolal svého otce, dorazil obžalovaný M. P. společně s doposud neztotožněným spolupachatelem vozidlem tov. značky XY, reg. značky XY na místo, a toliko ve snaze způsobit poškozenému Ž. ponížení, jakékoli zranění a zároveň si vybít vztek vůči poškozenému Ž., v důsledku toho, že si dovolil dát jeho nezletilému synovi dva pohlavky, po předchozí společné domluvě mezi obž. P. a neztotožněným spolupachatelem o napadení poškozeného Ž. a vedení útoku, ihned po vystoupení z vozidla doposud neztotožněný spolupachatel přistoupil k poškozenému Ž. a bez dalšího jej opakovaně napadl úderem pěstí do oblasti obličeje, zatímco obž. zamířil k poškozenému B., jemuž zasadil dvě rány pěstí do oblasti hlavy a zároveň jej i nakopl nohou do stehna, kdy po tomto nečekaném útoku obž. P. sdělil poškozenému B., aby se do fyzického útoku vůči poškozenému Ž. nikterak nevměšoval a zároveň pošk. B. postavil čelem k přilehlému podiu tak, aby neviděl, jakým způsobem je pošk. Ž. napadán ze strany neztotožněného spolupachatele, po chvíli však obž. P. od poškozeného B. přešel k poškozenému Ž., který byl v mezidobí stržen ze strany neztotožněného spolupachatele na zem, a když se poškozený Ž. snažil zvednout ze země, vrazil do poškozeného zezadu ze strany P. ve snaze neumožnit mu vstát ze země a poškozený opět upadl, a když se opětovně Ž. snažil zvednout ze země, obž. P. mu jednou rukou přidržel zezadu hlavu a duhou rukou mu zasadil silnou ránu pěstí, směřovanou zespodu do obličeje, po níž poškozený Ž. upadl na zem, kde byl zalehnut neztotožněným spolupachatelem, kdy na zemi byl poškozený agresivně mlácen údery pěstmi směřujícími zboku do oblasti hlavy, kterou si pošk. Ž. před údery chránil rukou, a to jak ze strany obž. P., tak neztotožněného spolupachatele, a přitom poškozený křičel, že to stačí, kdy zároveň obž. P. na poškozeného křičel, že v XY skončil, a rovněž se poškozeného dotazoval, zda bude ještě mlátit malé kluky, následně se obžalovaný P. zvedl a dvakrát prudce kopl poškozeného do pravé strany hlavy, kterou si poškozený kryl pravým předloktím, kdy první kop poškozený vykryl, přičemž druhý kop prošel kryt hlavy poškozeného a špička boty obžalovaného dopadla do oblasti pravého spánku poškozeného, a na závěr fyzického napadení pošk. Ž., které se snažil ukončit poškozený B. tím, že na obžalovaného P. a na neztotožněného spolupachatele volal, aby svého jednání zanechali, že již má pošk. Ž. dost, dupnul neztotožněný spolupachatel poškozenému Ž. ze shora na hlavu, kterou měl poškozený ze spodu podloženou a krytou svým loktem, a jak obž. P., tak neztotožněný spolupachatel nasedli do vozidla, v němž přijeli a z místa odjeli pryč, a tímto jednáním způsobil obžalovaný M. P. poškozenému Ž. zranění v podobě více úlomkové tříštivé zlomeniny nosních kůstek, bez výraznějšího posunu úlomků, s nevelkým krevním výronem nosní přepážky vlevo a pohmožděním, otokem a proniknutím vzduchu do měkkých tkání nosu, dále četné krevní výrony a oděrky v oblasti hlavy, nevelkou tržně zhmožděnou ranku za levým uchem, krevní výron v okolí levé očnice, krevní výron pod spojivkou pravého oka s drobným defektem rohovky a přechodnou mírnou poruchou vidění pravého oka, bez porušení nitroočních struktur a krevní výron v oblasti pravého předloktí, kdy zlomenina nosních kůstek s poraněním měkkých tkání, kterou je třeba ze soudně lékařského hodnotit jako ublížení na zdraví, vznikla účinkem tupého násilí, které střední až velkou silou účinkovalo na obličej pošk. Ž. zpředu, zatímco ostatní úrazové změny vznikly účinkem tupého násilí, které malou až střední intenzitou účinkovalo na místa jejich vzniku, kdy způsobená zranění si vyžádala odborné lékařské ošetření provedené v Nemocnici Na Bulovce dne 13. 2. 2020, a pokud jde o více úlomkovou zlomeninu nosních kůstek, poškozený byl léčen konzervativně, a to krátkodobou tamponádou a podáním antibiotik k prevenci případné infekce, kdy v další léčbě dominoval relativní klidový režim, léčba byla provázena bolestivostí, přechodným krvácením z nosu, pohmožděním okolních měkkých tkání a nevelkým krevním výronem v nosní přepážce vlevo, poškozený nesměl smrkat, aplikoval si nosní kapky, byl nucen si chránit nos před úrazem, a po dobu 3 týdnů byl omezen v běžném způsobu života bolestmi hlavy, dále trpěl poruchami spánku a ztíženým dýcháním a přibližně 2 – 3 týdny nemohl řádně vykonávat činnosti osoby samostatně výdělečně činné spočívající v zajišťování smluvních vztahů, kdy obvyklá doba hojení a léčby srovnatelných poranění je asi 3 – 4 týdny do jejich zhojení, s případnou pracovní neschopností v trvání 1 – 2 týdny, kdy v důsledku úrazového mechanismu došlo u poškozeného Ž. k ohrožení důležitého orgánu, a to především mozku, neboť zejména následkem prudkých kopů obž. P. mohlo dojít i k závažnějším poraněním, například ke zlomenině klenby lební s krvácením do dutiny lební a s pohmožděním mozku, přičemž takováto poranění, která však u poškozeného Ž. nenastala, a to i s ohledem na to, že se poškozený snažil krýt si hlavu před údery a kopy rukama, a která jej mohla ohrozit i na životě, by z hlediska soudně lékařského, dosahovala charakteru těžké újmy na zdraví pro poškození důležitého orgánu.
Za to byl odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.
Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení uhradil poškozenému M. Ž., nar. XY, trvale bytem XY, XY, na náhradě nemajetkové újmy částku 5.000 Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO: 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3 - Vinohrady, Česká republika, na náhradě škody částku 10.603 Kč.
Zároveň byl obviněnému uložen podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 50 (padesát) denních sazeb ve výši 5.000 (pět tisíc) Kč, tedy celkem 250.000 (dvě sta padesát tisíc) Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO: 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3 - Vinohrady, Česká republika, částku 10.603 Kč a poškozenému M. Ž., nar. XY, trvale bytem XY, XY, na náhradě nemajetkové újmy částku 5.000 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. Ž., nar. XY, trvale bytem XY, XY, odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 21 T 178/2021, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.
O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 9 To 193/2022 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o uložení peněžitého trestu. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 9 To 193/2022, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (na č. l. 544-549), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., maje za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a současně rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
Obviněný v podaném mimořádném opravném prostředku namítl, že jednání, pro které byl odsouzen, nenaplnilo všechny znaky skutkové podstaty pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, konkrétně pak subjektivní stránky zmiňovaného trestného činu. Poukazoval na závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství zpracovaných MUDr. Ivanem Procházkou a MUDr. Zdeňkem Šenkýřem, ze kterých vyplynulo, že poškozený Ž. utrpěl v lékařském smyslu újmu na zdraví, kterou znalci označili za lehké ublížení na zdraví. Naproti tomu vyslovil nesouhlas s interpretací znaleckého posudku MUDr. Procházky, v němž vyslovil teoretický závěr o následcích tupého násilí velké síly, např. prudkých kopů, na jejímž základě vyvodil nalézací soud úmysl způsobit poškozenému újmu na zdraví a jeho trestní odpovědnost. Tentýž znalec však při své výpovědi v hlavním líčení uváděl, že „intenzita mohla vypadat dramaticky na pohled, ale jednalo se spíše o intenzitu střední. Došlap nebo kopnutí bylo vedeno střední intenzitou. Nebyl proto ohrožen vážným poškození zdraví.“ Na závěrech znaleckého zkoumání se oba znalci shodli. Poškozený nebyl s ohledem na charakter a intenzitu napadení reálně nikdy ohrožen těžkou újmou na zdraví. Ač tedy útok vůči poškozenému mohl vypadat dramaticky, tak ve skutečnosti takový nebyl. Úvahy soudu, o tom, že k faktickému způsobení závažných následků nedošlo pouze vlivem kombinace způsobu vedení kopu, který nebyl veden takovou intenzitou, aby přes obranu poškozeného způsobil vážné úrazové změny, nedostatečnou fixací hlavy k podložce, a nakonec samotnou sebeobranou poškozeného, nejsou ukotveny v realitě, respektive jsou v ní ukotveny jen velmi volně. Zdůraznil, že vnímá-li útočník obranu obviněného, resp. části těla, proti které je směřován útok, tak předpokládá i vliv této obrany na intenzitu jeho útoku. Pokud by chtěl způsobit těžkou újmu, jak uzavřel nalézací soud, tak by intenzitu vedeného útoku přizpůsobil tomu, aby neutralizoval obranu poškozeného, což se však z jeho vůle nestalo. Nelze proto hovořit o tom, že k těžké újmě nedošlo toliko vlivem okolností nezávislých na vůli obviněného. To, že svůj útok nestupňoval s ohledem na obranu obviněného, naopak svědčí závěru, že jeho úmyslem nikdy nebylo způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. V tomto ohledu je potřebné poukázat i na to, že soudy nevzaly do úvahy tělesnou konstituci poškozeného, která byla taktéž známa obviněnému a svědčila o předpokládané odolnosti poškozeného vůči fyzickému napadení. I z tohoto důvodu neměl obviněný důvod předvídat, že svým jednáním může způsobit těžkou újmu na zdraví. Obdobně pak nelze vyloučit, že mohl počítat s konkrétními okolnostmi bránícími způsobenému následku, jak to učinily soudy, neboť tyto okolnosti jednoznačně vnímal. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1417/2014, dovolatel namítl, že samotná skutečnost, že útočil kopy, nemůže bez dalšího vést k závěru, že se dopustil jednání kladeného mu za vinu v úmyslu těžkou újmu na zdraví způsobit.
Obviněný současně namítl, že odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je vnitřně rozporné, když v bodě 88. odůvodnění dochází k závěru, že čin byl spáchán v úmyslu přímém a v bodě 93. pak, že byl spáchán přinejmenším v úmyslu nepřímém.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak spatřuje v nesouladu skutkových závěrů soudu prvního stupně stran reálného nebezpečí, které hrozilo poškozenému.
Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 4. 2022, č. j. 21 T 178/2021-480, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 9 To 193/2022, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znova projednal a rozhodl, eventuálně, aby postupoval v souladu s ustanovením §265m odst. 1 tr. ř. a ve věci sám rozhodl, a to tak, že jej uzná vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a uloží mu přiměřený peněžitý trest.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 8. 11. 2022, sp. zn. 1 NZO 829/2022.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a shrnul námitky obviněného, vyjádřil se k námitce zjevného nesouladu podstatných skutkových zjištění nalézacího soudu a provedených důkazů podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že jí není možné přiznat opodstatnění. V projednávané věci podle státního zástupce není možné shledat ani případ opomenutých důkazů ani procesně nepoužitelných důkazů a konečně ani tvrzený nesoulad. Obvodní soud pro Prahu 9 postupoval s respektem ke klíčovým zásadám trestního řízení vyplývajícím zejména z ustanovení §2 odst. 2, 5, 6, 11 a 12 tr. ř. a ve skutkové větě vyjádřil průběh skutkového děje korespondující s provedenými důkazy. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo agresivní napadání poškozených z malicherné příčiny, a to včetně míry zapojení obviněného, charakteru způsobených zranění i zranění hrozícího. Soudy na podkladě provedeného dokazování vysvětlily, proč uvěřily výpovědím poškozených a svědků H. a J. a nikoliv účelové výpovědi obviněného a svědka H. Státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného se se skutkovými závěry vyslovenými ve skutkové větě a rozvedenými v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu plně ztotožnil a namítané absenci obsahové vazby skutkových zjištění na provedené důkazy nepřisvědčil.
Rovněž nepřiznal opodstatnění námitce nesprávné právní kvalifikace jednání obviněného jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění obviněný společně s dosud nezjištěným spolupachatelem napadli poškozené Ž. a B. Útok směřoval zejména proti Ž. a spočíval v opakovaných úderech pěstí a kopy obutou nohou, a to i silou velké intenzity, do hlavy. Útočníci na základě společné dohody jednali jako spolupachatelé ve smyslu ustanovení §23 tr. zákoníku vedeni záměrem se pomstít poškozenému, ponížit jej, dát mu za vyučenou a vybít si na něm vztek v návaznosti na domnělé příkoří, kterého se měl poškozený dopustit vůči synovi obviněného. Státní zástupce s ohledem na dovolací argumentaci obviněného zdůraznil, že při právním posouzení jednání pachatele útočícího proti zdraví poškozeného, nelze vycházet pouze z toho, jaká újma na zdraví byla anebo mohla být útokem způsobena, ale je potřebné přihlédnout i k okolnostem útoku, k předmětu, jenž byl užit při útoku a jaké nebezpečí při útoku hrozilo. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví přitom stačí zjištění, že věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat např. právě z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla směřoval) a z pohnutky činu. Ačkoliv tedy bylo výsledkem napadení poškozeného Ž. toliko ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, skutečným úmyslem bylo způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. O takovém závěru svědčí bezohlednost napadení, intenzita vedených úderů a jejich směřování proti nejzranitelnější části lidského těla. Pachatelům bylo při útoku popisovaném jako brutální zcela lhostejné jakou újmu způsobí, kdy byly vedeni pouze primitivním pudem se pomstít. To, že nevzniklo závažné poranění hlavy a mozku, je toliko dílem náhody a okolností nezávislých na vůli útočících. Podle státního zástupce je potřebné zcela odmítnout hypotézu dovolatele, že korigoval sílu vedených úderů, a to dokonce záměrně jako naprosto zcestnou a odporující zásadám logiky.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř. ] podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jakožto zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 9 To 193/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (došlo toliko ke zrušení výroku o uložení peněžitého trestu). Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy možno uplatnit tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nově rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz původní podklad v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy . Pokud by však námitky obviněného dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu průlom do soudy učiněných skutkových zjištění.
Obviněný nevznesl námitku nepřípustných ani opomenutých důkazů. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však uplatnil s poukazem na extrémní rozpor (zjevný rozpor) skutkových zjištění s provedeným dokazováním, kdy se vymezoval zejména proti skutkovému zjištění o míře možných následků jeho útoků vůči poškozenému M. Ž.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů je však třeba shledat v případech, kdy rozhodná skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 9, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
Námitky obviněného stran existence zjevného rozporu nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Nalézací soud provedl rozsáhlé dokazování, jehož obsah shrnul v bodech 3. – 52. odůvodnění rozsudku, a v bodě 54. – 82. shrnul skutkové závěry, které z provedených důkazů dovodil. Přestože soud vycházel při svém posouzení z výpovědi poškozených M. Ž. a M. B. jako přímých účastníků konfliktu, tak rozhodně nelze uzavřít, že by se jednalo o důkazy osamocené. Skutkový děj, jež vyjádřil ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, dovodil rovněž z výpovědi svědků D. H. a J. J., fotografií M. Ž. bezprostředně po činu, znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství zpracovaných MUDr. Ivanem Procházkou (znalecký posudek zadaný orgány činnými v trestním řízení) a MUDr. Zdeňkem Šenkýřem (znalecký posudek zadaný obhajobou), a to včetně jejich doplňků a výslechu znalců v hlavním líčení, záznamu telefonátu na linku 158 a dalších listinných důkazů osvědčující zranění poškozených (zejména lékařských zpráv, úředního záznamu o ohledání místa činu). Z dokazování provedeného v souladu se základními postuláty spravedlivého procesu i pravidly obsaženými v trestním řádu nalézací soud stabilizoval skutkový děj před samotným útokem, v průběhu samotného útoku, i událostech následujících po něm. Z provedeného dokazování vyplynulo, že po konfliktu syna obviněného nezl. AAAAA a poškozeného M. Ž., přijel obviněný po telefonické informaci o tomto incidentu společně s dosud neustanoveným spolupachatelem na místo, kde se poškozený M. Ž. a poškozený M. B. nacházeli. Ihned po svém příjezdu na místo započal obviněný útok vůči poškozenému M. B. ránami pěstí a kopem do stehna s cílem ho odradit od případné pomoci poškozenému M. Ž. Poté se zapojil do útoku vedeného blíže neustaveným spolupachatelem vůči poškozenému M. Ž. a v útoku vůči tomuto poškozenému brutálním způsobem pokračoval ranami pěstí a kopy, a to za situace, kdy poškozený již ležel na zemi. Poškozený se snažil vstát, ale obviněný ho jednou rukou přidržel zezadu za hlavu a druhou rukou mu zasadil silnou ránu pěstí, směřovanou zespodu do obličeje, po níž poškozený opětovně upadl na zem, kde byl zalehnut neztotožněným spolupachatelem. Na zemi poškozeného opětovně napadal údery pěstmi směřujícími zboku do oblasti hlavy. Oba útočníci v útoku pokračovali i přes obranu poškozeného a jeho prosby, aby přestali, kdy obviněný přinejmenším dvakrát poškozeného prudce kopl do pravé strany hlavy. První kop se podařilo poškozenému rukou vykrýt, ale druhý kop již poškozený nevykryl a kop směřoval do oblasti pravého spánku. Dosud neztotožněný spolupachatel dupnul na hlavu poškozeného Ž.
S ohledem na argumentaci obviněného použitou v podaném dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na to, že otázce průběhu útoku věnoval nalézací soud s ohledem na užitou právní kvalifikaci patřičnou pozornost. V bodech 62. – 68. odůvodnění rozsudku shrnul průběh napadení poškozeného a rovněž se vypořádal s obhajobou obviněného, když uvedl, že popis událostí prezentovaný svědky „ plně koresponduje s fotografiemi zranění poškozeného Ž. a jeho lékařskými zprávami“ . Rovněž je možné odkázat na závěry nalézacího soudu v bodech 76. - 81., kde se podrobně zabýval újmou způsobenou poškozenému Ž. a rozdílnými dílčími závěry jednotlivých znaleckých posudků stran užitého násilí a zranění, a to zda byl dopad tupého násilí na obličej poškozeného veden střední nebo velkou intenzitou, kdy dospěl k závěru, že se jednalo toliko o rozdílný náhled na odbornou terminologii. Oba znalci se shodli na tom, že poranění lze vysvětlit údery pěstí a kopy nohou do oblasti hlavy. Soud se vypořádal i s rozdílným odhadem doby léčení způsobených zranění, kdy přisvědčil závěrům MUDr. Procházky a jeho odhadu 3 - 4 týdnů, neboť jeho závěry „ lépe odpovídají popisu zranění poškozeným“ (bod 78. odůvodnění rozsudku). Velkou pozornost potom soud věnoval kopům směřujícím do spánkové oblasti hlavy poškozeného, kdy poukázal na závěr znalce MUDr. Procházky, že „ v obecné rovině prudké kopy směřující do oblasti hlavy mohou v obličejové i vlasaté části hlavy způsobit vážné úrazové změny, jako je poranění lebky s komplikovanými zlomeninami obličejového skeletu, zlomeninami klenby a spodiny lební, s poraněním nitrolebních struktur a možností nitrolebního krvácení, případně vážné poranění mozku i s přímým ohrožením života, a to zejména ve spánkové oblasti, kde je spánková kost relativně tenká“ (bod 79. odůvodnění). Nalézací soud nepřisvědčil tvrzení znalců, že obviněný neutrpěl obrané zranění ruky, kterou se před útokem kryl, neboť tento závěr nekorespondoval s obsahem fotografií poškozeného pořízených po incidentu, tj. velkou podlitinou na předloktí poškozeného. V bodě 80. odůvodnění rozsudku nalézací soud zdůraznil, že i pokud byl způsoben na předloktí velký krevní výron i přes tu skutečnost, že poškozený měl na sobě v době útoky oblečeny 4 vrstvy oblečení, tak to „pouze potvrzuje razanci vedeného kopu. “ Je však vhodné podotknout, stejně jako to učinil nalézací soud v bodě 87. odůvodnění svého rozsudku, že při „ právním hodnocení jednání pachatele však nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla nebo mohla být útokem způsobena, ale je nutné na základě dalších okolností posuzovat, k jakému následku směřoval úmysl pachatele .“ Otázka subjektivní stránky ač vychází ze zjištěných skutkových okolností je otázkou právního posouzení, která bude rozebrána v následující části dovolání.
Je možno shrnout, že nalézací soud provedl zhodnocení provedených důkazů, a to nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech, přičemž dospěl k takovým skutkovým závěrům, které z nich logicky vyplývají. Své úvahy řádně a pečlivě odůvodnil, kdy se současně vypořádal i s verzí skutkového stavu tak, jak ji podal obviněný a zdůvodnil zcela dostačujícím způsobem, na podkladě jakých úvah dospěl ke svým závěrům. Odvolací soud se se skutkovým stavem zjištěným soudem nalézacím i uplatněnou právní kvalifikací zcela ztotožnil, přičemž v bodech 16. a 22. odůvodnění svého usnesení shrnul, že závěry nalézacího soudu jsou logické a bezvadné, přičemž dokazování bylo provedeno v rozsahu potřebném pro rozhodnutí v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř.. Stejně tak se odvolací soud ztotožnil i s kvalifikací jednání obviněného jako pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (bod 22. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Obviněným poukazovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze v dovolání uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . Obviněný namítl nesprávné posouzení subjektivní stránky pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Zpochybňuje-li obviněný právní kvalifikaci jeho jednání, považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se zločinu těžkého ublížení na zdraví dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví , tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Správné závěry o tom, jakou povahu má těžká újma na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku . Pro takovéto závěry není pro soud směrodatné, jak se poškozený po útoku zdravotně cítil (srov. R 16/1964). Úkolem znalce zpravidla z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (popř. z odvětví traumatologie nebo jiného specializovaného odvětví) je podrobně vylíčit na základě skutkového popisu zranění či jiné poruchy zdraví nebo onemocnění a jeho projevů a následků povahu a závažnost vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění (zásadně nestačí uvést jen diagnózu a délku pracovní neschopnosti). Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. R 16/1964). Závěr, zda v konkrétním případě došlo k těžké újmě na zdraví či jen k ublížení na zdraví, je však závěrem právním , který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci.
V prvé řadě je třeba poukázat na skutečnost, že jednání obviněného bylo právně kvalifikováno jako pokus trestného činu. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo . Je třeba odlišovat pojmy „dokonání“ a „dokončení“ jednání. Moment ukončení trestné činnosti má význam při posouzení trestní odpovědnosti za pokračování, trvající a hromadné trestné činy, zatímco dokonání trestného činu má význam z hlediska trestní odpovědnosti. Pro pokus trestného činu je z jeho podstaty nemožné, aby byl prvek dokonání naplněn, jinými slovy, pokus kteréhokoli trestného činu je charakterizován absencí následku. V kontextu projednávané věci je proto vhodné uvést, že pro naplnění skutkové podstaty pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, je-li trestný čin spáchán toliko ve stádiu pokusu, není vyžadováno, aby těžká újma na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku byla skutečně způsobena.
Rozdíl mezi ublížením na zdraví a těžkou újmou na zdraví, a v důsledku toho i rozdíl mezi přečinem podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, záleží v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v §122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákoník v §122 odst. 2 písm. i) vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. V soudní praxi vžitou hranici asi šesti týdnů lze považovat za hranici mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a ublížením na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví podle citovaného ustanovení může být delší nebo kratší než šest týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 12. 1965, sp. zn. 9 Tz 30/65, uveřejněný pod 13/1966, aj.). Ačkoliv správné závěry o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku, závěr, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví, či k těžké újmě na zdraví, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1529).
S ohledem na námitku obviněného, že nenaplnil subjektivní stránku trestného činu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud připomíná, že podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171). Srozumění u úmyslu nepřímého či eventuálního není obecně (v celém svém rozsahu) v trestním zákoníku definováno, pouze jeho obecné teoretické vymezení je doplněno tím, že „srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem“ (§15 odst. 2 tr. zákoníku). Tuto „částečnou“ definici srozumění u eventuálního úmyslu, která se snaží vyřešit spodní hranici srozumění, pokud jde o jeho odlišení od vědomé nedbalosti, si vynutily potřeby praxe. Naproti tomu při eventuálním úmyslu pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení nebo ohrožení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy přinejmenším smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn (k tomu viz Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015).
Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví jiného, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). K naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku musí být prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 1968, sp. zn. 2 Tz 22/67, uveřejněný pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví. Pro závěr o úmyslu pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 a §145 odst. 1 tr. zákoníku postačí zjištění, podle něhož pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1501/2008, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1342/2013, aj.). Na takové srozumění lze usuzovat např. ze způsobu provedení činu, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. č. II/1965 Sb. rozh. tr.); dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).
Nalézací soud při posuzování subjektivní stránky přihlédl jak k pohnutce pachatele, který se chtěl pomstít poškozenému Ž. a ponížit jej za to, že předtím uštědřil dva pohlavky jeho synu, nezletilému AAAAA, tak k samotnému průběhu útoku. Bylo prokázáno, že obviněný útočil pěstmi a kopy na poškozeného, který se nacházel na zemi, a to výlučně do oblasti hlavy, kde se nachází životně důležitý a nejzranitelnější lidský orgán – mozek, stejně jako smyslová ústrojí. Za tohoto stavu Nejvyšší soud přisvědčil závěru soudů nižších stupňů, že vážné poranění hlavy (poranění lebky s poraněním nitrolebních struktur a možností nitrolebního krvácení, případně vážné poranění mozku i s přímým ohrožením života) musel obviněný vzhledem k charakteru vedeného útoku přinejmenším vnímat jako reálnou možnost (body 88. a 93. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 22. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
V projednávané věci dospěl nalézací soud závěru, že pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku se obviněný dopustil přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (bod 93. odůvodnění rozsudku). Ve shodě s výše citovanými judikatorními závěry si byl vědom toho, že pro právní kvalifikaci jednání obviněného jako zločinu těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu je stěžejní definovat možné hrozící následky, přičemž s touto povinností se nalézací soud zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Lze odkázat zejména na odůvodnění rozsudku v bodech 84. - 93., kde rozvedl možné následky dovolatelova jednání spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví, a úmysl ke kterému směřoval. Odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil (bod 22. napadeného usnesení).
K námitce údajného rozporu stran subjektivní stránky, kdy obviněný konkrétně poukazoval na pasáž v bodě 88. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kdy podle něj nalézací soud dovodil úmysl přímý a jeho závěru v bodě 93., kdy výslovně poukazoval na úmysl nepřímý Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o rozpor pouze zdánlivý. Obviněný totiž opomněl uvést pokračování citace v bodě 88., kde nalézací soud uvedl, že „ obžalovaný chtěl dvěma kopy do spánkové oblasti poškozeného, kterým předcházely opakované údery do hlavy poškozeného pevně zavřenými pěstmi, způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, resp. přinejmenším byl s takovým následkem v podobě vážného poranění hlavy a ohrožení mozku srozuměn a s ohledem na situaci jej musel vnímat jako reálně možný. “ Z uvedené citace je zřejmé, že nalézací soud se s ohledem na důkazní situaci přiklonil k závěru, že obviněný musel přinejmenším vědět, že svým útokem může způsobit poškozenému Ž. těžkou újmu na zdraví. Uvedené pak plně koresponduje se závěrem nalézacího soudu vysloveném v bodě 93. odůvodnění rozsudku, že „ soud shledal na straně obžalovaného ve vztahu k zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví dle §145 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve stádiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přinejmenším úmysl nepřímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť obžalovaný věděl, že svým jednáním může způsobit poškozenému následek ve formě těžkého ublížení na zdraví podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, jak je rozvedeno výše, a byl s takovým následkem pro případ, že jej způsobí, srozuměn. “
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že k dokonání projednávaného zločinu nedošlo výhradně v důsledku okolností nezávislých na vůli obviněného. Takovýto závěr pak vylučuje úvahu obviněného o tom, že jeho jednání není pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ale toliko dokonaným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, což je kvalifikace, jíž se dožadoval v eventuálním petitu podaného dovolání. Jestliže byl obviněný srozuměn s možným způsobením následku v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného, kdy k těžšímu následku nedošlo jen na základě okolností na obviněném nezávislých, a to hlavně díky obraně poškozeného, způsobu vedení kopu a nedostatečné fixaci hlavy k podložce, neboť se poškozený bránil rukama a podpíral si hlavu. Nelze se ztotožnit s tvrzením obviněného, že způsob vedení kopu i jeho intenzitu cíleně reguloval. Subjektivně pro něj nemohlo být předvídatelné, že svými kopy těžkou újmu na zdraví poškozenému nezpůsobí, a to jak z důvodu nepředvídatelnosti schopnosti poškozeného se po četných ranách směřujících do oblasti hlavy dále bránit, tak při zohlednění účinku předchozích úderů do hlavy poškozeného pěstmi, kterými byl účinek kopů znásoben. Jeho tvrzení, že volil intenzitu kopů tak, aby nezpůsobil těžkou újmu je rovněž potřeba odmítnout, neboť neodpovídá způsobu vedení útoku, oblasti těla proti které byl veden ani zjištěnému poranění ruky. S ohledem na to, že útok byl veden téměř výlučně proti hlavě poškozeného, není případný poukaz obviněného na tělesnou konstituci poškozeného. Váha, výška, ani kondice člověka totiž nemůže ovlivnit míru ochrany těla v oblasti hlavy.
Nelze tedy než uzavřít, že skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně výstižně obsahují všechny znaky nejen objektivní, ale i subjektivní stránky pokusu označeného zločinu těžkého ublížení na zdraví ve smyslu §145 odst. 1 tr. zákoníku a v tomto ohledu nelze podle dovolacího soudu, soudu prvního stupně ničeho vytknout.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného M. P. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 2. 2023
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu