ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.1078.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 1078/2022-464
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 1. 2023 o dovolání, které podal obviněný J. Š., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 7 To 294/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 75/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 7. 2021, sp. zn. 2 T 75/2019, byl obviněný J. Š. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 14. července 2018 kolem 15:10 hodin v obci XY, v ulici XY v přízemí bytového domu č.p. XY a poté i ve sklepních prostorách tohoto domu fyzicky napadl D. P., narozeného XY, a to tak, že jej nejprve v přízemí bytového domu nejméně jednou udeřil otevřenou dlaní do obličeje a následně jej ve sklepních prostorách domu opakovaně udeřil jak pravou tak levou otevřenou dlaní do obličeje, do levého ucha a též do zbývající části hlavy a nejméně jednou jej udeřil též do žeber, kdy D. P. v důsledku těchto ran opakovaně padal na zem a vstával, přičemž obžalovaný na něho útočil jak v době, kdy stál, tak v době, kdy ležel na zemi a tímto jednáním mu způsobil drobné oděrky na levé tváři a za uchem vlevo a též perforaci bubínku levého ucha, přičemž perforace bubínku levého ucha si vyžádala lékařské ošetření a pracovní neschopnost od 16. 7. 2018 do 28. 7. 2018 .
Za to byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 (dvou) roků.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby na náhradě majetkové škody zaplatil poškozené VZP ČR, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, IČO: 411 97 518, částku 2.194 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby na náhradě majetkové škody zaplatil poškozenému D. P., nar. XY, bytem XY, XY, částku 9.108 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 7. 2021, sp. zn. 2 T 75/2019, podal obviněný odvolání.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 7 To 294/2021 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 7 To 294/2021, podal prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 420-422), v rámci něhož odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. spatřuje v tom, že rozsudkem odvolacího soudu bylo zamítnuto jeho odvolání, ač nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, a současně byly dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Naplnění těchto dovolacích důvodů je pak podle obviněného shledáváno ve skutečnosti, že rozhodná skutková zjištění byla učiněna v rozporu s obsahem provedených důkazů, nebyly provedeny navrhované důkazy a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný zdůraznil, že v průběhu celého trestního řízení popíral napadení poškozeného a také to, že by mu způsobil újmu na zdraví. Je přesvědčen, že provedené důkazy nesvědčí ani pro závěr o naplnění znaků újmy na zdraví podle §122 odst. 1 tr. ř., ani pro naplnění znaků přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Skutková zjištění jsou v rozporu s provedenými důkazy, zejména proto, že soudy nesprávně vyhodnotily výpovědi poškozeného, jeho matky, jeho přítelkyně a svědka G. Rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, neboť soud důkazy toliko nepřesně cituje, nijak je však nehodnotí. Nepřezkoumatelným je proto i napadené usnesení odvolacího soudu, který tyto závěry pouze formálně převzal. Obviněný dále poukazuje na rozpory mezi výpovědí poškozeného stran rozsahu jeho zranění a lékařskými zprávami, výpověďmi jeho matky, přítelkyně a svědka G., které žádné zranění poškozeného v obličejové části hlavy a v oblasti žeber nezmiňují, resp. žádné odpovídající údajným asi dvaceti úderům. Lékařské zprávy se výlučně týkají perforace bubínku levého ucha. Nesouhlasí se závěry, které k této otázce zaujal odvolací soud, zejména s tím, že možný nepřesný popis skutku mohl být zapříčiněn dezorientací poškozeného. Takové hodnocení důkazů, kdy odvolací soud nahrazuje absenci tvrzení poškozeného vlastními úvahami, které nejsou důkazy vůbec podloženy, podle dovolatele nemůže skýtat závěr pro správné, úplné a zákonné hodnocení důkazů. Je proto toho názoru, že soudy obou stupňů se nesprávně vypořádaly s nevěrohodností poškozeného. Nesprávně a nezákonně je podle něho také hodnocena výpověď jeho přítelkyně, svědkyně K., kdy soudy poukazují na jejich vzájemně blízký vztah. Uvedený postoj však soudy nezaujaly ke svědkům blízkých poškozenému.
Obviněný má dále za to, že soudy nesprávně vyhodnotily otázku způsobení újmy na zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 1 tr. zákoníku. Ze znaleckého posudku MUDr. Veselého jednoznačně vyplynulo, že poškozený v běžném způsobu života omezen vůbec nebyl, a to pokud jde o poranění bubínku levého ucha. Po zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně uložil odvolací soud přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Dokazování tak bylo doplněno znaleckým posudkem MUDr. Miroslava Kúdely, jeho závěry však byly soudy nesprávně vyhodnoceny po stránce právní a nedošlo k žádné změně. Podle dovolatele došlo u poškozeného toliko k perforaci bubínku levého ucha, kterou však nelze kvalifikovat jako újmu na zdraví, neboť poškozený nebyl vůbec omezen v obvyklém způsobu života. Nedošlo však ani v újmě na zdraví, která by byla způsobena jiným způsobem, resp. dvaceti údery proti hlavě a žebrům poškozeného. Ze závěrů obou znaleckých posudků měl soud dovodit závěr, že k újmě na zdraví vůbec nedošlo a jedná se tedy z tohoto důvodu o nesprávné hmotněprávní posouzení skutku.
Pokud jde o opomenuté důkazy, podle dovolatele se jedná o spis vedený v dalším trestním řízení ohledně jeho osoby, kdy na něj byla podána obžaloba pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, kdy toto vydírání mělo spočívat v tom, že dne 14. 7. 2018 měl fyzicky napadnout poškozeného D. P. a přinutit ho pod hrozbou dalšího násilí k omluvě jeho přítelkyni P. K. Zdůraznil, že toto jeho stíhání bylo pravomocně zastaveno usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 18. 7. 2022, sp. zn. 2 T 114/2021, přičemž v této věci podal dne 13. 5. 2021 vysvětlení právě poškozený, který mimo jiného uvedl, že od něj dostal pouze pár ran, nikoliv dvacet úderů, jak uváděl v projednávané trestní věci. Vytýká proto rovněž soudům, že bezdůvodně odmítly jeho návrh k opětovnému výslechu poškozeného, přičemž tento výslech měl být zaměřen právě na odstranění rozporů ve výpovědích poškozeného v obou těchto řízeních.
S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 7 To 294/2021, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 7. 2021, sp. zn. 2 T 75/2019, a přikázal Okresnímu soudu v Lounech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 9. 11. 2022, sp. zn. 1 NZO 840/2022.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že obviněný správně označil dovolací důvody a uplatněná argumentace jim odpovídá. Jedná se však o námitky neopodstatněné. Soudní rozhodnutí netrpí vadou nepřezkoumatelnosti, neboť soudy hodnotily důkazy jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech. Na základě tohoto postupu nalézací soud dospěl k přesvědčivému a řádně odůvodněnému závěru, že to byl právě obviněný, kdo popsaným násilným jednáním způsobil ublížení na zdraví poškozenému D. P. Byl objasněn motiv činu, který vyplynul z neurovnaných sousedských vztahů v domě, kde bydlel poškozený a přítelkyně obviněného, kdy obviněný řešil situaci násilně. Zranění poškozeného si vyžádala lékařské ošetření a pracovní neschopnost od 16. 7. 2018 do 28. 7. 2018. Mechanismus vzniku zranění odpovídá podle znalců utrpěné újmě. Státní zástupkyně rovněž uvedla, že pro posuzovanou trestní věc není určující počet úderů, které obviněný poškozenému inkriminovaného dne uštědřil, ale zranění, které mu tak způsobil. Nepřesný údaj o počtu úderů ze strany poškozených přitom není ničím výjimečným, neboť stres způsobený napadením v kombinaci s případně utrpěným zraněním, má na jejich vnímání nepochybně vliv, takže subjektivní vjemy nemusejí odpovídat objektivním okolnostem. K výpovědím svědků soud přistupoval obezřetně, stejně tak jako k hodnocení utrpěného zranění poškozeného. Skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině obviněného, tedy podle státní zástupkyně nekolidují se zásadami formální logiky tak, jak se snažil ve svém mimořádném opravném prostředku nastínit dovolatel.
Rovněž podle státní zástupkyně nelze přisvědčit námitkám týkajících se tzv. opomenutých důkazů. Nalézací soud se důkazním návrhem obviněného zabýval v bodě 43. rozsudku s tím, že jej shledal nadbytečným. Počet úderů, kterými poškozeného napadl, není v posuzované věci nijak zásadní, a proto k této skutečnosti není třeba provádět další dokazování. Dále podala výklad týkající se ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že každý případ je třeba posuzovat individuálně. Poukázala na to, že poškozený se musel podrobit po dobu delší 7 dnů klidovému režimu a nemohl vykonávat svou práci, která je svých charakterem těžkou fyzickou prací, jejíž výkon by mohl ohrozit zhojení utrpěného zranění. Současně trpěl poškozený přechodnou ztrátou sluchu. Ačkoli se nejednalo o podstatné omezení v běžném způsobu života, o omezení se jednalo v každém případě. Právní kvalifikaci dovolatelova jednání tedy nelze ničeho vytknout.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhla, aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 7 To 294/2021, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l ). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l ).
První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ústí nad Labem odvolání obviněného projednal, kdy z podnětu jeho odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 (a který byl novelou bez obsahových změn nově zařazen pod písm. h/) i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .
Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněný nevznáší. Obviněný však poukazuje na to, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, resp. důkaz trestním spisem týkající se jeho osoby, v rámci něhož na něho byla podána obžaloba pro trestný čin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit vůči poškozenému D. P., který v tomto řízení vypovídal a jehož výpověď nekoresponduje s výpovědí v projednávané věci, ačkoli se jako v projednávané věci jednalo o skutek ze dne 14. 7. 2018. Obviněný navrhoval opakovat výslech poškozeného k odstranění rozporů v těchto výpovědích.
Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy >1< založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s článkem 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. Nalézací soud se k návrhům obviněného na doplnění dokazování vyjádřil v bodě 43. odůvodnění rozsudku. Obhajoba navrhovala opakovaný výslech poškozeného a vyžádání si listin předcházejících vydání usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 15. 7. 2021 s tím, že poškozený v rámci tohoto řízení, kde bylo obviněnému kladeno za vinu spáchání přečinu výtržnictví podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, uváděl nové skutečnosti odůvodňující nové trestní stíhání obviněného. Nalézací soud nezjistil důvod pro vyhovění návrhu na doplnění dokazování, neboť neshledal, že by obviněný uváděl jakékoli nové skutečnosti. Poukázal na to, že již ve své výpovědi ze dne 11. 9. 2019 obviněný uvedl, že „ se obžalovaného bál, že mu vyhrožoval, pokud se nepůjde omluvit jeho partnerce, že uvidí “. Dále uvedl, že skutek, pro který byl obviněný stíhán, tj. přečin vydírání, byl zcela shodný skutek, pro který bylo vedeno trestní řízení v projednávané věci. Nejvyšší soud podotýká, že věc byla vedena u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 114/2021 a dne 18. 7. 2022, tedy po vydání rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci, bylo vydáno usnesení, jímž bylo trestní stíhání obviněného stíhaného pro skutek, v němž byl spatřován přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, zastaveno podle §231 odst. 1 tr. ř. s přihlédnutím §223 odst. 1 tr. ř. a z důvodu uvedeném v §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. Okresní soud ve věci sp. zn. 2 T 114/2021 dospěl k závěru, že žalovaný skutek není možné stíhat jako samostatný skutek, neboť se jedná toliko o dílčí skutkovou odchylku, která pouze určitým způsobem modifikuje skutek, pro který již byl obviněný pravomocně uznán vinným, a to právě v dovoláním napadnuté věci. Uvedená skutečnost spočívající v tom, že poškozený byl obviněným přinucen k omluvě P. K., vyšla najevo nejpozději při hlavním líčení v dovoláním napadené věci, resp. obviněný o této skutečnosti vypovídal již ve své výpovědi ze dne 11. 9. 2019, a proto měla být soudem reflektována a popis skutku z obžaloby měl být o tuto skutečnost upřesněn. O rozpory ve výpovědích poškozeného se tedy nejedná. Ostatně v rozsudku nalézacího soudu v bodě 7. je v rámci rekapitulace výpovědi poškozeného uvedeno, že měl z obviněného strach i před napadením, „ neboť je to pořádný chlap a nikdo by s ním nechtěl přijít do křížku “, a rovněž, že „ šel se paní K. omluvit z důvodu výhružky “. Uvedené skutečnosti tedy nebyly pro soud nijak nové.
V projednávané věci se rovněž nejedná ani o případ zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, kterýžto obviněný namítá zejména ve vztahu k rozsahu a správnosti dokazování stran věrohodnosti poškozeného, jeho roli oběti trestného činu a újmy na zdraví, resp. počtu úderů a vzniklých zranění.
Je třeba mít na paměti, že zjevný rozpor nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Stran případné existence zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, možno uvést, že takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Je současně třeba mít rovněž na paměti, že sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Lounech, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
Nalézací soud objasnění skutkového stavu věnoval náležitou pozornost, neboť uvedeného incidentu nebyl nikdo vyjma obviněného a poškozeného přítomen. Současně je třeba mít na paměti, že se jedná o druhé rozhodnutí ve věci, kdy odvolací soud v předcházejícím zrušujícím rozhodnutí ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 7 To 45/2021, zavázal nalézací soud k doplnění dokazování (zjištění pracovní náplně poškozeného a přibrání znalce z oboru lékařství) a novému zhodnocení provedených důkazů.
Nalézací soud vycházel z výpovědi poškozeného D. P., jehož výpověď vyhodnotil jako věrohodnou. Uvedl, že „ poškozený od počátku trestního řízení, jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení, vypovídal konstantě a v jeho výpovědích není znatelnějších rozporů. Navíc poškozený není v situaci, kdy měl důvod záměrně obžalovanému škodit či jej křivě obvinit “ (bod 46. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Výpověď poškozeného byla v souladu s dalšími svědeckými výpověďmi. Jedná se zejména svědkyně L. P. a A. P., které shodně vypověděly, že si poškozený po návratu do bytu stěžoval na bolest ucha, se kterým měl následně problémy, kdy jako příčinu označil napadení ze strany obviněného. Svědek P. G. pak vypověděl, že potkal obviněného před domem a ten na něho i poškozeného křičel, obviněný následně poškozeného vyzval, aby s ním šel do domu, a když se poškozený vrátil, měl zarudlý obličej, nateklé ucho, rozbitý displej mobilního telefonu a stěžoval si, že špatně slyší. Rozbitého telefonu si všimli i jmenované svědkyně. Provedeným dokazováním tak byla vyvrácena obhajoba obviněného, že se jednání nedopustil. Rovněž bylo vyvráceno, že by poškozený trpěl poruchou sluchu, resp. že by špatně slyšel již před incidentem. Byli vyslechnuti svědci, kteří s poškozeným pracovali a kteří uvedli, že na stavbě či v práci se poškozený nezranil a na špatný sluch si nikdy nestěžoval (svědci J. Š., D. N., J. A.). Motiv jednání obviněného byl rovněž zjištěn, kdy se jednalo v podstatě o sousedský spor týkající se chování poškozeného v domě, kde bydlela přítelkyně obviněného, kdy obviněný řešil uvedenou situaci násilně. O neshodách stran grilování vypovídali svědkyně M. K., M. K. a P. K., k samotnému incidentu či zraněním poškozeného se však vyjádřit nemohly. Výpověď přítelkyně obviněného, svědkyně P. K. vyhodnotil nalézací soud jako nevěrohodnou, stranící obviněnému (bod 47. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Stran počtu úderů, které údajně poškozený od obviněného utržil, je možno uvést, že přesný počet úderů není nijak stěžejní. Teoreticky řečeno, i kdyby se jednalo o jediný úder, který by měl za následek újmu na zdraví napadeného, postačilo by to pro závěr o spáchání trestného činu. Nicméně uvedená námitka je obviněným vznesena opakovaně, neboť má za to, že poškozeným uváděný počet úderů neodpovídá skutkovému závěru týkajícího se zjištěného rozsahu jeho zranění. Nalézací soud oproti podané obžalobě upravil skutkovou větu v té části, která se týkala počtu úderů, jenž obviněný poškozenému zasadil na podestě, přičemž shledal, že poškozený již nebyl schopen uvést přesný počet. Ve skutkové větě je tedy uvedeno, že obviněný poškozeného udeřil na podestě nejméně jednou, přestože v obžalobě jsou uvedeny údery dva. Dále jej obviněný podle skutkové věty nejméně jednou udeřil otevřenou dlaní do obličeje, do levého ucha a do zbývající části hlavy a nejméně jednou jej udeřil do žeber. Právě z toho důvodu, že nebylo možno přesný počet úderů určit, neboť sám poškozený si přesný počet úderů nebyl schopen vybavit, což je zcela pochopitelné, není ve skutkové větě uvedeno konkrétní číslo. Poškozený si vybavil, kam údery směřovaly, čemuž odpovídaly i lékařské závěry a objektivně zjištěná zranění. Pokud vypovídal o tom, že byl napaden nejméně dvaceti údery, pak tuto skutečnost nelze zcela přesně ověřit, což je však ve skutkové větě zohledněno právě výše uvedenou dikcí. Způsobené poškození sluchu je nicméně zcela jistě sto způsobit dezorientaci. Ostatně samotný atak, který byl ze strany obviněného nečekaný a poškozeného zastihl nepřipraveného, mohl vnímání situace značně zkreslit. To se týká i případné intenzity úderů, neboť vnímání fyzického ataku je velmi individuální, resp. je vnímáno velmi subjektivně a ovlivněno celou řadou dalších faktorů. Subjektivní vjemy tak nemusejí odpovídat objektivním zjištěním. Pokud se týká způsobu provedení ataku a následků spočívajících v újmě na zdraví, nalézací soud vycházel vedle výpovědi poškozeného zejména ze znaleckých posudků. Rozsah a mechanismus zranění byl objektivizován znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví ušní, nosní, krční lékařství a fonyatrie MUDr. Vítězslava Veselého, a rovněž znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Miroslavy Kůdely, přičemž z těchto posudků a výslechů obou znalců vyplynulo, že vznik zranění odpovídal poškozeným popsanému způsobu, tj. úderu či úderům na levé ucho. Vedle oděrky na levé tváři, pohmoždění levého ušního boltce a oděrek před a za ušním boltcem se rovněž jednalo o oděrky na levém bérci a pohmoždění krční páteře. Nejednalo se tedy pouze o poranění ušního bubínku. Je zřejmé, že lékařské zprávy se zaměřily na nejzávažnější zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření, tj. perforaci ušního bubínku, přičemž jakákoli další drobná zranění (oděrky) byly pouze zaznamenány. Znalec MUDr. Kůdela nijak nezpochybnil poškozeným popsaný mechanismus zranění. Současně nezaznamenal jakékoli zranění v oblasti trupu, kdy však současně nevyloučil, že k napadení tímto způsobem došlo, pouze vyloučil, že by se jednalo o údery větší intenzity. Poškozený sám údery popsal jako „facky“, které mohl v okamžiku napadení s ohledem na vyhrocenou situaci vnímat jako vedené s mnohem větší intenzitou, zejména pokud by se jednalo o více úderů v krátkém časovém sledu. Nicméně, jak již uvedl Nejvyšší soud výše, počet úderů není v projednávané věci stěžejní, neboť rozhodující je závěr, že objektivně zjištěná zranění, tedy újma na zdraví, odpovídá obviněným popsanému mechanismu zranění. Odvolací soud se se skutkovými závěry nalézacího soudu ztotožnil (zejména body 10. až 12. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud se s těmito závěry rovněž ztotožňuje, neboť výpověď poškozeného nestála osamocena. Svědek P. G. byl přímo přítomen tomu, kdy poškozený odešel s obviněným do domu a následně se vrátil zraněný, zašpiněný a s rozbitým displejem mobilního telefonu. Svědci J. Š. a D. N. potvrdili, že poškozený uvedený den dříve, když jim vypomáhal na stavbě, žádné zranění neměl. Svědkyně L. P. a A. P. jsou sice blízkými osobami poškozeného, nicméně skutečnost, že se svědkyním svěřil s tím, že byl napaden obviněným a po úderech do hlavy špatně slyší, odpovídá tomu, že následně s pomocí svědkyně L. P. vyhledal lékařskou pomoc. Stejně tak je výpověď a skutková verze uváděná poškozeným v souladu se závěry znaleckých posudků. Na straně druhé verze obviněného je podporována pouze nepřímo svědkyní P. K., přítelkyní obviněného, která toliko uvedla, že se jí poškozený přišel za doprovodu obžalovaného omluvit a žádného zranění si na něm nevšimla.
Pokud obviněný namítal, že byla nesprávně zjištěna újma na zdraví, resp. že újma na zdraví poškozenému způsobena nebyla, neboť poškozený nebyl nijak omezen v běžném způsobu život, přičemž jednání dovolatele mohlo být nanejvýše jednáním v pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jedná se o námitku nesprávného právního posouzení skutku.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení .
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný v podaném dovolání namítá, že nebyla naplněna objektivní stránka přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť absentuje znak ublížení na zdraví.
Přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
Objektem trestného činu podle §146 tr. zákoníku je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Způsobení ublížení na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je taková újma na zdraví, která dosahuje intenzity ublížení na zdraví. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito (zda k němu došlo např. úderem pěstí nebo za použití nějaké zbraně ve smyslu §118 tr. zákoníku, např. klacku), zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé.
Trestní zákoník vykládá pojem ublížení na zdraví v §122 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření. Při posuzování, zda došlo k ublížení na zdraví, mají význam zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost poranění a její intenzita, zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého a po jak dlouhou dobu, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu, a zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje. Je třeba zdůraznit, že posuzování každého případu musí být komplexní a přísně individuální (srov. R II/1965). Dále je třeba posuzovat, jaké potíže měl poškozený a zda tyto potíže odpovídaly lékařskému nálezu (srov. R 2/1966).
Okolnost, že při poruše zdraví, která má objektivně povahu ublížení na zdraví a vyžaduje si i pracovní neschopnost, poškozený na vlastní riziko práci vykonává, nemůže vést k závěru, že nejde o ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku (srov. R 21/1984). Ublížení na zdraví musí být v příčinné souvislosti s jednáním pachatele. Správné závěry o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku . Pro takovéto závěry není pro soud směrodatné, jak se poškozený po útoku zdravotně cítil (srov. R 16/1964) (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1541-1544).
V projednávané věci soud vycházel stran způsobené újmy na zdraví zejména ze znaleckých posudků, kdy v rámci nového projednání věci doplnil dokazování o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Miroslavy Kůdely, a to za účelem objektivizace zranění a jeho povahy. Dále bylo dokazování doplněno rovněž o skutečnosti týkající se pracovní náplně poškozeného. Znalec vypověděl, že „ poranění ušního bubínku vzniklo tupým násilím malé až střední intenzity, které působilo přímo na oblast levého ucha. Ve spise předestřený úder otevřenou dlaní na levé ucho vznik zranění dobře vysvětluje, případně nelze vyloučit opakovaný úder do stejné oblasti “ (bod 32. rozsudku nalézacího soudu). Popsal dále, jaká zranění mohou být způsobena údery otevřenou dlaní do oblasti hlavy s tím, že při zasažení ucha může účinkem tlakové vlny dojít k protržení ušního bubínku. Znalec rovněž uvedl, že léčba poraněného ušního bubínku byla ambulantní, léčení nebylo komplikováno, poškozenému byly nasazeny antibiotika, byl mu doporučen klidový režim a měkký krční límec pro zpevnění krku. „ Pohmožděniny byly nezávažné, pohmoždění krční páteře bylo zraněním lehkým. Proděravěný ušní bubínek lze z povahy poranění ze soudně-lékařského hlediska hodnotit jako zranění středně těžké “, s tím, že „ podstatné omezení v běžném způsobu života z poranění nevyplynulo “ (bod 32. rozsudku nalézacího soudu).
Znesnadnění obvyklého způsobu zpravidla spočívá v omezení pohyblivosti (hybnosti) nebo dokonce v upoutání na lůžko nebo v jiném klidovém režimu, v tělesné bolestivosti, zvýšené tělesné teplotě nebo v horečkách, v užívání léků, zejména pokud jde o jejich vedlejší negativní účinky, v pracovní neschopnosti apod., což má za následek omezení různých složek obvyklého způsobu života nemocného, a to jak po pracovní, společenské, kulturní, sportovní, tak i zábavní stránce. Nelze jednoznačně stanovit nějakou minimální dobu, po kterou musí porucha zdraví při narušení obvyklého způsobu života trvat, aby poruchu zdraví bylo již možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 (srov. R 2/1966). Soudní praxe zde při zvažování všech shora uvedených kritérií přesto vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého musí trvat nejméně sedm dní (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1314-1317).
Obviněný byl v projednávané věci následkem jednání obviněného v pracovní neschopnosti od 16. 7. do 28. 7. 2018. Jednalo se téměř o dvojnásobek nejmenší hranice požadované délky. Nalézací soud dále doplnil dokazování o skutečnosti týkající se pracovní náplně poškozeného, kdy bylo z výpovědi jeho zaměstnavatele a spoluzaměstnance zjištěno, že poškozený vykonává fyzicky namáhavou práci, při níž manipuluje s těžkými břemeny (závoz a nakládka sudů s pivem). Při takové aktivitě podle znalce může hrozit v důsledku tlaku při tělesné námaze prasknutí ušního bubínku. Pracovní neschopnost je sice důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví , není však kritériem jediným ani rozhodujícím, neboť zákon vyžaduje znesnadnění „obvyklého způsobu života“ , jehož je výkon zaměstnání důležitou součástí, nikoli však okolností rozhodující, neboť je třeba posuzovat celkový obvyklý způsob života poškozeného (tedy i rodinný, společenský, kulturní atd.). V projednávané věci soudy dospěly k závěru, že obviněný nejen, že nemohl vykonávat svou práci, byl současně omezen i v některých dalších aspektech běžného života, a ačkoli se nejednalo o žádné zásadní zásahy do denní rutiny (zvýšená pozornost při smrkání či koupání, omezení při poslechu hudby), ve svém souhrnu se jednalo o delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud uvedl, že „ poškozený nemohl vykonávat zaměstnání, což v kombinaci s tím, jak byl celkově omezen, je podřaditelné pod delší dobu trvající poruchu zdraví “ (bod 12. napadeného usnesení). Nejvyšší soud připomíná, že závěr, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci.
Závěru soudů stran právní kvalifikace dovolatelova jednání jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku nelze ničeho vytknout. Obviněný v rámci podaného dovolání zcela nepřípadně bagatelizuje následky svého jednání, rozporuje-li závěr znalců o tom, že perforace ušního bubínku následkem fyzického ataku, úderu do oblasti levého ucha, není žádnou újmou na zdraví. Obviněný jako policista si musel být vědom toho, že údery do oblasti hlavy, k nimž přistoupil coby ke zcela nepřijatelnému způsobu řešení sousedského sporu, mohou způsobit zranění citlivých oblastí hlavy, v níž jsou uloženy důležité orgány, včetně orgánů sluchových.
Závěrem je třeba upozornit na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného J. Š. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 1. 2023
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
_______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) Je třeba mít na paměti, že ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.