ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.21.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 21/2023-388
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 2. 2023 o dovolání, které podali obviněný K. V., nar. XY, trvale bytem XY, a obviněný K. V., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 5 To 202/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 1 T 134/2021, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. c) trestního řádu se dovolání obviněného K. V. odmítá .
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného K. V. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 4. 2022, sp. zn. 1 T 134/2021 , byli obvinění K. V. a K. V. uznáni vinnými přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku,
a to obviněný K. V. na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 15. 12. 2020 v době mezi 9.00 hod. a 11.00 hod. v Praze 4, Náměstí Hrdinů 1300, v budově Vrchního soudu v Praze, při veřejném zasedání o odvolání obžalovaného M. Š., nar. XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2020 sp. zn. 3T 15/2020, kterým byl obžalovaný M. Š., nar. XY, uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že dne 4. 8. 2018 kolem 10.10 hod. na silnici I. třídy číslo XY v katastru obce XY na úrovni odpočívadla XY, v levém jízdním pruhu jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. XY, RZ: XY, dojel osobní motorové vozidlo tov. zn. XY, RZ: XY, a agresivním způsobem jízdy spočívajícím v opakovaném přejíždění od pravého k levému okraji levého jízdního pruhu a v těsném přibližování k zadní části vozidla si vynucoval uvolnění levého jízdního pruhu, přičemž poté, co přejel svým vozidlem do pravého jízdního pruhu, v okamžiku, kdy se dostal na stejnou úroveň s vozidlem tov. zn. XY, v úmyslu potrestat řidiče tohoto vozidla za to, že mu nebyla uvolněna cesta, a vylekat osazenstvo vozidla, hodil ze svého vozidla do skleněné výplně pravých předních dveří vozidla tov. zn. XY kuličku z tvrdého materiálu, čímž rozbil skleněnou výplň a poranil poškozené ve vozidle, přičemž k dopravní nehodě s těžšími následky nedošlo jen díky rozvážné reakci řidiče vozidla tov. zn. XY, obžalovaný V. po zákonném poučení jako svědek vypověděl o přítomnosti obžalovaného M. Š. v době spáchání projednávaného skutku na jeho chatě v XY takto: „ Tady jsem M. Š. prostě řekl, že tam nemohl být, když byl u nás na té chatě …“, dále „My jsme byli domluveni, že vlastně ráno jako každý rok jdeme uklízet stoly atd. plus tam dopíjíme atd., takže jsme byli domluveni, že parta kluků přijde pomoct uklízet.“, a na dotaz předsedy senátu JUDr. Michala Hodouška, v kolik hodin se tam asi sešli, uvedl: „ No, předběžně kolem desáté. My to tam máme, třeba na volejbal chodíme v deset. Kolem desáté. Jelikož tam bydlím, mám chatu, tak jsem tam byl pořád, ale kolem desáté to tak ňák je.“, na další dotaz předsedy senátu, jestli tam pak obžalovaný přišel, uvedl: „Ano, ten tam byl, nevím přesně, v kolik, kolem desáté. My jsme se vždycky scházeli.“ ,
a obviněný K. V. na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 15. 12. 2020 v době mezi 9.00 hod. a 11.00 hod. v Praze 4, Náměstí Hrdinů 1300, v budově Vrchního soudu v Praze, při veřejném zasedání o odvolání obžalovaného M. Š., XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2020 sp. zn. 3T 15/2020, kterým byl obžalovaný M. Š., nar. XY, uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že dne 4. 8. 2018 kolem 10.10 hod. na silnici I. třídy číslo XY v katastru obce XY na úrovni odpočívadla XY, v levém jízdním pruhu jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. XY, RZ: XY, dojel osobní motorové vozidlo tov. zn. XY, RZ: XY, a agresivním způsobem jízdy spočívajícím v opakovaném přejíždění od pravého k levému okraji levého jízdního pruhu a v těsném přibližování k zadní části vozidla si vynucoval uvolnění levého jízdního pruhu, přičemž poté, co přejel svým vozidlem do pravého jízdního pruhu, v okamžiku, kdy se dostal na stejnou úroveň s vozidlem tov. zn. XY, v úmyslu potrestat řidiče tohoto vozidla za to, že mu nebyla uvolněna cesta, a vylekat osazenstvo vozidla, hodil ze svého vozidla do skleněné výplně pravých předních dveří vozidla tov. zn. XY kuličku z tvrdého materiálu, čímž rozbil skleněnou výplň a poranil poškozené ve vozidle, přičemž k dopravní nehodě s těžšími následky nedošlo jen díky rozvážné reakci řidiče vozidla tov. zn. XY, obžalovaný V. po zákonném poučení jako svědek vypověděl o přítomnosti obžalovaného M. Š. v době spáchání projednávaného skutku na chatě v XY takto: „ Já jsem přijel něco po desáté, jestli v deset pět, mám to přes závory, já jsem celkem člověk, který chodí na čas, takže jsem jel určitě na desátou, a jestli jsem přijel v 10.02 hod. nebo 10.04 hod., nekoukal jsem na hodinky, v tu chvíli určitě ne. Pan Š. už tam byl teda a ten chodí vždycky na čas, a když nepřijde na čas, má to vždycky velký následky“,
přičemž takto oběma obžalovanými popsaný časový sled událostí lze jednoznačně vyloučit, což našlo odraz i v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. 7 To 91/2020, jímž bylo odvolání obžalovaného M. Š. zamítnuto, kdy obžalovaní takto vypovídali, aby poskytli obžalovanému alibi vedeni snahou vyloučit následky jeho trestní odpovědnosti.
Za to byli obvinění K. V. a K. V. odsouzeni podle §346 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 4. 2022, sp. zn. 1 T 134/2021, podali obvinění K. V. a K. V. společné odvolání.
O společném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 5 To 202/2022 , kdy odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 5 To 202/2022, podali obvinění K. V. a K. V. společné dovolání (č. l. 370-373), přičemž uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obvinění namítají, že soudy nesprávně zjistily znak nepravdivosti tvrzení jimi pronesených při jejich svědecké výpovědi ve věci odsouzeného M. Š., když závěr o nepravdivosti založily toliko na existenci pravomocného odsuzujícího rozsudku, a současně zaměnily motiv, pro který šli svědčit k soudu, s naplněním subjektivní stránky trestného činu křivé výpovědi. Okolnost, zda svědek v jiné věci mluví nepravdu, musí soud vyřešit samostatně jako předběžnou otázku podle §175 odst. 2 tr. ř., neboť se jedná o posouzení viny, a to na podkladě srovnání výpovědi svědka se skutečností a bez ohledu na to, zda v uvedené věci byla orgány činnými v trestním řízení tato výpověď vyhodnocena jako nepravdivá nebo nevěrohodná. Poukazují na to, že nevěrohodná výpověď automaticky neznamená nepravdivá. Soudy nezjistily nepravdivost z žádného důkazu provedeného v tomto řízení, ale vycházely z hodnocení dovolatelů jako svědků Vrchním soudem v Praze, který jejich výpovědi vyhodnotil jako nepřesvědčivé, nevěrohodné a účelové. Takový postup je však nesprávný, což se podává i z judikatury Nejvyššího soudu, kdy odkazují konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 Tdo 787/2018.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění namítají zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, existenci skutkových zjištění založených na procesně nepoužitelných důkazech a neprovedení jimi navrhovaných důkazů k prokázání tvrzených skutečností. Uvádějí, že nikdy nijak nepotvrdili přítomnost odsouzeného Š. na chatě v čase nehody, rovněž však navrhli řadu důkazů dokládajících jejich tvrzení, že se odsouzený Š. v den nehody nejméně ráno, resp. v době příjezdu K. V. na chatě nacházel. O pravdivosti jejich tvrzení svědčí polohy obou telefonních čísel v průběhu dopoledne. Pokud by soudy provedly jimi navrhované důkazy, bylo by nejméně zjištěno, že dne 4. 8. 2018 se mezi 9 a 10 hodinou začali scházet lidé k uklízení a dopíjení po předchozí akci, přičemž akce se konala na vícero chatách a zahradách, kdy z jedné není vidět na druhou (důkazní návrh ze dne 22. 9. 2021), a odsouzený Š. na chatě přespal a setrval tam buď celé dopoledne, anebo s krátkou pauzou nejméně od 10:45. Obě tyto verze vycházející z polohy jeho telefonu jsou ve shodě s popisem událostí ze strany dovolatelů, žádná z nich není s tímto v rozporu. Tvrzení obviněných v postavení svědků výslovně nevylučovala spáchání skutku odsouzeným Š., neboť výslovně uváděli, že neví, v kolik hodin odsouzeného Š. na chatě viděli a že nemohou vyloučit, že by z chaty odjel a zase se tam vrátil. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 Tdo 787/2018, uvádí, že zákonný znak spočívající v tom, že pachatel „uvede nepravdu“, je naplněn tehdy, jestliže ve své výpovědi v postavení svědka tvrdí něco, co odporuje skutečnosti. Dovolatelé však žádná tvrzení odporující skutečnosti neuvedli. K prokázání pravdivosti svých tvrzení dokládají jako důkaz výpisy ze všech pěti telefonních čísel evidovaných na odsouzeného Š., a výsledek zkoumání OKTE stran otisku na kuličce, jež měla rozbít sklo poškozených, kdy tento výsledek vylučuje odsouzeného Š. jako pachatele nacházejícího se na místě činu. Podle dovolatelů absentuje jednoznačné a najisto postavené zjištění stran toho, jaký konkrétní dopad mělo údajné nepravdivé tvrzení obviněných v postavení svědků pro konkrétní řízení. Pokud odvolací soud k tvrzením dovolatelů nijak nepřihlédl a tato neměla žádný dopad na vedené řízení či rozhodnutí soudu, nelze hovořit o naplnění tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu, který je jim kladen za vinu.
Na podkladě uvedených námitek proto obvinění K. V. a K. V. navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 5 To 202/2022, stejně jako jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 4. 2022, sp. zn. 1 T 134/2021, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, případně sám ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 24. 1. 2023, sp. zn. 1 NZO 1069/2022.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedla, že většina námitek uvedených v dovolání je opakováním argumentu obhajoby, která byla uplatněna před soudem prvního stupně i před soudem druhého stupně v rámci odvolání, kdy se s uvedenými námitkami již soudy nižších stupňů řádně vypořádaly. Obvinění křivě vypovídali ve prospěch jiné osoby, přičemž dobře věděli, co svou výpovědí sledují a byli vedeni záměrem vyvinit obviněnou třetí osobu a dosáhnout pro ni zprošťujícího rozhodnutí, což jasně signalizuje úmysl obviněných vyvinit jinou osobu tím, že vědomě uvedou v nepravdivé informace ve své svědecké výpovědi před soudem. Městský soud v Praze byl vázán zjištěními o vině odsouzeného M. Š. v jeho trestní věci, přičemž mu v žádném případě nepříslušelo přezkoumávat, zda se tento obviněný žalovaného trestného činu dopustil, či nikoliv. Obvinění záměrně uváděli nepravdivé informace, když se snažili pomoci svému známému M. Š. a vytvořili mu tak jakousi krycí historku o jeho účasti na oslavě a následném úklidu, který se měl konat v tentýž čas, kdy obviněný M. Š. na úplně jiném místě spáchal trestný čin, za který byl následně odsouzen.
S ohledem na shora uvedené tedy státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných K. V. a K. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnými osobami, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 5 To 202/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého společného obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dále bylo třeba posoudit, zda obvinění podali předmětné dovolání včas. V souvislosti s posuzováním této otázky je na místě připomenout, že podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje . Podle §265e odst. 2 tr. ř. jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. V souladu s ustanovením §265e odst. 3 tr. ř. je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.
K běhu dovolací lhůty je třeba ještě poznamenat, že podle §60 odst. 2 tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den (§60 odst. 3 tr. ř.).
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno obhájci obviněných Mgr. Milanovi Vraspírovi prostřednictvím datové schránky dne 18. 9. 2022 (potvrzení o dodání a doručení do datové schránky na č. l. 356v.)
Podle ustanovení §64 odst. 2 tr. ř. nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout.
Podle §64 odst. 4 tr. ř. nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování, anebo jde o adresu uvedenou v §63 odst. 3. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže odesílatel vhození písemnosti do schránky vyloučí. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesílateli a vyvěsí se o tom sdělení na úřední desce. Jedná se o tzv. fikci doručení.
Podle §64 odst. 3 písm. c) se písemnost ukládá u pošty, jestliže se doručuje prostřednictvím pošty .
Ze spisového materiálu se podává, že obviněnému K. V. bylo doručováno na adresu XY, XY, jako adresu označenou pro účely doručování, na níž však nebyl zastižen, zásilka byla proto dne 23. 9. 2022 uložena na příslušné pobočce pošty a obviněnému byla zanechána výzva k jejímu vyzvednutí. Obviněný K. V. si zásilku převzal dne 27. 9. 2022, což stvrdil vlastnoručním podpisem, jak se podává z doručenky založené na č. l. 256v. Poslední den dvouměsíční lhůty pro podání dovolání obviněného K. V. tedy připadl na 27. 11. 2022, resp. 28. 11. 2022 (pondělí). Obviněnému K. V. bylo doručováno na adresu XY, XY, jako adresu označenou pro účely doručování, na níž však nebyl zastižen, zásilka byla proto dne 26. 9. 2022 uložena na příslušné pobočce pošty a obviněnému byla zanechána výzva k jejímu vyzvednutí. Obviněný K. V. si zásilku převzal dne 6. 10. 2022, což stvrdil vlastnoručním podpisem, jak se podává z doručenky založené na č. l. 256v. Poslední den dvouměsíční lhůty pro podání dovolání obviněného K. V. tedy připadl na 6. 12. 2022 (úterý).
Dovolání obviněných bylo podáno k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 prostřednictvím datové schránky soudu dne 3. 12. 2022 (č. l. 369). S ohledem na závěry uvedené v předcházejícím odstavci je zřejmé, že lhůta pro podání dovolání byla u obviněného K. V. zachována, neboť dovolání bylo podáno dne 3. 12. 2022 a konec lhůty ve vztahu k tomuto obviněnému připadal na 6. 12. 2022. Ve vztahu k obviněnému K. V. však došlo k podání dovolání po lhůtě, neboť lhůta pro podání dovolání ve vztahu k tomuto obviněnému uplynula již dne 28. 11. 2022. Je na místě připomenout, že lhůta dvou měsíců běží u každé osoby oprávněné k podání dovolání samostatně, v závislosti na tom, kdy jí bylo rozhodnutí doručeno. Skutečnost, že se jedná o společné dovolání, kdy je více obviněných zastoupeno společným obhájcem, na tomto závěru ničeho nemění.
Nelze tedy než konstatovat, že dovolání je ve vztahu k obviněnému K. V. opožděné, a proto je třeba jej odmítnout podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným K. V. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Je třeba uvést, že v praxi se často výše uvedené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obsahově překrývají, slouží však k nápravě jiných vad. Není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 (a který byl novelou bez obsahových změn nově zařazen pod písm. h/) i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .
Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněný vznáší toliko formálně. V rámci dovolání neuvádí, jaké konkrétní provedené důkazy podle jeho názoru nebyly opatřeny v souladu s trestním řádem a trpí tak podstatnou procesní vadou, která způsobuje jejich procesní neúčinnost.
Obviněný dále poukazuje na to, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, a to přehled z lustrace pěti telefonních čísel evidovaných na osobu M. Š. užívaných jím osobně nebo jeho spolupracovníky a výpisy z operátorů o přihlašování telefonního čísla XY, které M. Š. užívá jako hlavní kontaktní číslo. Dále odkazuje na výsledky zkoumání Odboru kriminalistické techniky a expertiz v trestní věci M. Š. týkající se kuličky užité jmenovaným při spáchání trestného činu.
Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s článkem 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96 svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08). >1<
Návrh na výpis hovorů z telefonních čísel XY a XY byl vznesen na konci prvního hlavního líčení dne 21. 2. 2022 (č. l. 272 spisu), stejně jako důkazní návrhy týkající se kuličky užité M. Š. při spáchání trestného činu (fotodokumentace, videozáznam z pokusu, znalecký posudek z odvětví daktyloskopie). Dále bylo žádáno čtení listinných důkazů ze spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 3 T 15/2020, a to zejména protokolu o vyhodnocení provozu telekomunikačních zařízení – telefonního čísla XY (č. l. 279-280 spisu). V rámci hlavního líčení dne 4. 4. 2022 byly všechny tyto důkazní návrhy zamítnuty, jejich zamítnutí bylo stručně odůvodněno, obviněným bylo dáno poučení o nepřípustnosti opravného prostředku a bylo vyhlášeno usnesení podle §216 odst. 1 tr. ř. (č. l. 283 spisu). Nalézací soud se k návrhům na doplnění dokazování vyjádřil v bodě 10. odůvodnění rozsudku, kdy uvedl, že veškeré návrhy na doplnění dokazování zamítl, neboť „ všechny směřovaly k řešení otázky viny, resp. zpochybnění viny M. Š. skutkem, pro který již byl pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2020 sp. zn. 3 T 15/2021 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. 7 To 91/2020 “. Předmětem v projednávané věci není přezkum viny M. Š. V rámci veřejného zasedání dne 24. 8. 2022 k dotazu soudu obviněný ani jeho obhájce nevznesli jakékoli návrhy na doplnění dokazování. Odvolací soud v rámci odůvodnění napadeného usnesení v bodě 4. uvedl, že stejně jako soud nalézací „ neshledal nutnost dalšího doplnění dokazování “, když soud nalézací respektoval zásadu uvedenou v §2 odst. 5 tr. ř. a provedl dostatek důkazů ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Návrhy na doplnění dokazování tedy nebyly soudy opomenuty, byly však shledány nadbytečnými, resp. jejich provedení by nebylo sto jakkoli změnit skutkový stav věci.
Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
V projednávané věci se rovněž nejedná ani o případ zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, kterýžto obviněný namítá, s tím, že z provedeného dokazování se podává jiný skutkový stav věci, než ke kterému dospěly soudy, resp. provedené dokazování odpovídá skutkové verzi jím uváděné.
Je třeba mít na paměti, že zjevný rozpor nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Stran případné existence zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, možno uvést, že takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Je současně třeba mít na paměti, že sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nalézací soud objasnění skutkového stavu věnoval náležitou pozornost. Vycházel přitom jak z výpovědí obou obviněných učiněných ve věci, tak ze spisového materiálu Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 7 To 91/2020, zejména pak zvukového záznamu pořízeném u veřejného zasedání dne 15. 12. 2020 (č. l. 107v spisu) a z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2020, sp. zn. 3 T 15/2020, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 7 To 91/2020, jimiž bylo pravomocně rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. Š. Provedeným dokazováním bylo postaveno najisto, že obviněný vypověděl, že se odsouzený M. Š. v době incidentu nacházel na chatě v obci XY. Obviněný K. V. u veřejného zasedání vypověděl, že na chatu v obci XY přijel v 10.02 hodin nebo 10.04 hodin, sice se nekoukal na hodinky, ale určitě jel na chatu na desátou dopoledne, přičemž odsouzený M. Š. tam v uvedenou dobu již byl, neboť rovněž chodí vždycky včas. Dále se ze zvukového záznamu podává, že po tom, co byl M. Š. odsouzen, se obviněný nabídl, že půjde svědčit o tom, že odsouzený M. Š. byl v době incidentu s ním. Z uvedeného nelze dovodit jiný závěr, než se odsouzený M. Š. podle obviněného K. V. v uvedeném čase nacházel na chatě v obci XY. V rámci výpovědi v projednávané věci obviněný poupravil čas příjezdu na 10.15 hodin s tím, že odsouzeného M. Š. potkal později (podle údajů uvedených ve výpovědi se mohlo jednat o 15 až 30 minut), poté co se potkal se spoluobviněným K. V. Jako důvod pro podání výpovědi u veřejného zasedání u Vrchního soudu v Praze byla podle obviněného žádost odsouzeného M. Š., ke které došlo až po vynesení odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu. Nalézací soud byl nicméně současně vázán pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Praze v otázce viny M. Š., který byl odsouzen za jednání, ke kterému došlo kolem 10.10 hodin na silnici č. I/4 v katastru obce XY na úrovni odpočívadla XY ve směru jízdy z XY na XY. Nalézací soud proto dospěl k závěru, že s ohledem na vzdálenost mezi obcí XY a místem incidentu odsouzeného M. Š. je vyloučeno, aby „ se svědek v čase 10.00 hod., resp. 10.04 hod. nacházel na chatě obžalovaného V. v obci XY a následně v čase 10.10 hod. již byl pachatelem incidentu na silnici č. I/4 “ (bod 13. rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud se s uvedenými závěry soudu prvního stupně plně ztotožnil s tím, že skutková zjištění soudu prvního stupně neskrývají žádný prostor pro pochybnosti o jejich správnosti a vina obviněných byla provedenými důkazy bez důvodných pochybností prokázána.
Uvedeným námitkám obviněného tedy nelze přisvědčit.
Obviněný dále vznesl námitku nesprávného právního posouzení skutku s tím, že nebyl naplněn, resp. prokázán znak skutkové podstaty spočívající v uvedení nepravdy o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí . Dále namítá nesprávné posouzení subjektivní stránky jemu za vinu kladeného jednání a nesprávné vyhodnocení předběžné otázky týkající se toho, zda uvedl jako svědek v jiné věci nepravdu.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jako svědek nebo znalec před soudem nebo před mezinárodním soudním orgánem, před notářem jako soudním komisařem, státním zástupcem nebo před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
Okolnost, zda obviněný uvedl jako svědek v jiné věci nepravdu, musí soud, který rozhoduje o trestném činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. [§346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku] vyřešit samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., neboť se jedná o posouzení viny obviněného, a to na podkladě srovnání výpovědi svědka se skutečností a bez ohledu na to, zda v uvedené jiné věci byla orgány činnými v trestním řízení tato výpověď vyhodnocena jako nepravdivá nebo nevěrohodná. Posouzení svědecké výpovědi orgány činnými v trestním řízení jako nevěrohodné ještě nemusí znamenat, že se zároveň jedná o výpověď nepravdivou, protože nevěrohodnost vyjadřuje jen pochybnosti o pravdivosti takové výpovědi, zatímco nepravdivost znamená jistotu, že tvrzení obsažené ve výpovědi je v rozporu se skutečností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1003/2005, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 119/2006).
Nalézací soud tedy musí v řízení proti obviněnému pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku otázku, zda obviněný v postavení svědka v trestní věci uvedl nepravdu, posoudit na podkladě svých vlastních zjištění. Nemůže ji vyřešit pouhým odkazem na to, jak výpověď hodnotily soudy v řízení, kde vypovídal v postavení svědka. Neznamená to však přezkum viny pachatele v řízení, kde obviněný v pozici svědka figuroval. Soud je totiž pravomocným rozhodnutím vydaným v tomto řízení v otázce viny pachatele vázán. Nalézací soud byl tedy vázán pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Praze v otázce viny odsouzeného M. Š. Jakékoli dokazování v tomto směru či zpochybňování skutkových závěrů v této věci učiněných není předmětem projednávané věci. Pokud tedy obviněný K. V. uváděl skutečnosti a předkládal důkazy, které podle jeho názoru vylučují přítomnost M. Š. na místě činu, pak k takovýmto není možno přihlížet. Vina odsouzeného M. Š. není předmětem tohoto řízení.
Uvedené skutečnosti si byl nalézací soud vědom a ve věci provedl řádné dokazování k objasnění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak rozvedeno výše.
Zákonný znak spočívající v tom, že pachatel uvede nepravdu , je naplněn tehdy, jestliže ve své výpovědi v postavení svědka tvrdí něco, co odporuje skutečnosti. Předpokladem závěru, že tento zákonný znak byl jednáním pachatele naplněn, je zjištění soudu, který rozhoduje o vině trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, jaký je skutečný stav toho, o čem pachatel v postavení svědka vypovídal. Závěr o naplnění uvažovaného zákonného znaku pak je výsledkem porovnání tohoto zjištění s obsahem tvrzení pachatele v postavení svědka. Podle povahy věci a okolností konkrétního případu lze připustit i to, že skutečný stav toho, o čem pachatel v postavení svědka vypovídal, nelze zjistit, ovšem pak je nezbytným předpokladem závěru o naplnění zákonného znaku uvede nepravdu zjištění soudu, který rozhoduje o vině trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, že je jednoznačně a bez pochybností vyloučeno, aby stav toho, o čem pachatel v postavení svědka vypovídal, byl ve skutečnosti takový, jak ve výpovědi tvrdil. Oběma naznačeným variantám je společné to, že naplnění zákonného znaku uvede nepravdu musí mít skutkový podklad ve zjištěních toho soudu, který rozhoduje o vině trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku.
Obviněný K. V. se spolu se spoluobviněným K. V. dostavil ze své vlastní vůle k veřejnému zasedání konaném dne 15. 12. 2020 u Vrchního soudu v Praze ve věci odsouzeného M. Š., kde vypovídal o okolnostech týkajících se přítomnosti odsouzeného M. Š. na chatě v obci XY v době incidentu, ke kterému došlo dne 4. 8. 2018 kolem 10.10 hodin na silnici I. třídy v katastru obce XY na úrovni odpočívadla XY. Jeho výpověď byla vyhodnocena jako nevěrohodná s cílem zbavit odsouzeného M. Š. trestní odpovědnosti. Obviněný vypověděl, že na chatu přijel krátce po 10.00 hodin, možná v 10.02 nebo 10.04 hodin a odsouzený Š. již byl na místě, domlouvali se na výletě na motorkách. K opakovanému dotazu uvedl, že v době příjezdu obviněného byl již odsouzený M. Š. na chatě. Připustil, že se odsouzený Š. mohl vzdálit na několik minut, ale určitě ne na hodinu. Časové údaje, které obviněný uvedl, byly velmi konkrétní a obviněný opakovaně k dotazu soudu potvrdil přítomnost odsouzeného Š. na chatě kolem 10.00 hodin. V rámci výpovědi v projednávané věci se snažil tyto časové údaje poupravit, kdy osobní setkání s odsouzeným Š. posunoval na pozdější dobu a uváděl, že nikdy výslovně neřekl, že by odsouzený Š. byl na chatě v 10.10 hodin. Opakovaně poukazoval na možnost, že odsouzený Š. vůbec nemusel být na místě incidentu, tedy spáchat jemu za vinu kladený trestný čin. Nalézací soud dospěl k závěru, že tvrzení obsažené ve výpovědi obviněného K. V. o tom, že se odsouzený M. Š. nacházel v době incidentu, tj. v 10.10 hodin, na chatě v obci XY, je v rozporu se skutečností. Obviněný tedy podle závěru nalézacího soudu uvedl nepravdu.
Uvedené tvrzení pak mělo podstatný význam pro rozhodnutí o vině a trestu odsouzeného M. Š., neboť výpovědi spoluobviněných K. V. a K. V. o tom, že se odsouzený M. Š. v inkriminovanou dobu nacházel na zcela jiném místě, by mu zajistily alibi na dobu, kdy došlo ke spáchání trestného činu, jímž byl uznán vinným. Pokud by soudy jejich výpovědím uvěřily, pak by s největší pravděpodobností došlo ke zprošťujícímu rozsudku. Takový dopad rozhodně není zanedbatelný. Nalézací soud se k naplnění znaku skutkové podstaty spočívající v tom, že nepravda musí být uvedena o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, vyjádřil v bodě 16. odůvodnění rozsudku.
K naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §346 odst. 2 tr. zákoníku se vyžaduje úmysl (§15 odst. 1 tr. zákoníku). Úmysl pachatele musí zahrnovat i skutečnost, že jde o okolnost, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo zjištění.
Nalézací soud se k otázce úmyslu výslovně nevyjádřil, resp. neodkázal na konkrétní ustanovení trestního zákoníku. Subjektivní stránku předmětného přečinu však neopomněl, neboť jednání obviněných podrobně rozvedl v bodech 14. až 16. odůvodnění rozsudku, kdy rozporoval jejich tvrzení, že motivací pro výpověď u veřejného zasedání bylo pouze objasnění toho, co se v uvedený den stalo na chatě v obci XY, nikoli snaha o poskytnutí alibi pro odsouzeného M. Š. Nalézací soud poukázal na poněkud nelogické načasování výpovědí spoluobviněných, ke kterým došlo až po vynesení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, tedy až poté, co neuspěla obhajoba odsouzeného Š., že vozidlo neřídil on, ale svědek K. K. Rovněž poukázal na nepravděpodobnou silnou paměťovou stopu vázanou na konkrétní dopoledne více než dva roky poté. Za absurdní označil tvrzení obviněných, že další případní svědci se báli vypovídat právě z důvodu, aby nedopadli jako obvinění, neboť v době podání výpovědi v původní trestní věci nebylo ještě zřejmé, jakým způsobem bude rozhodnuto, případně předjímat případné následky plynoucí z poskytnutých svědeckých výpovědí. V bodě 17. odůvodnění rozsudku nalézací soud uvedl, že „ obžalovaní učinili svou výpověď za účelem poskytnutí alibi svědkovi “ (myšleno odsouzenému Š.).
Odvolací soud se k námitce neodůvodnění subjektivní stránky uvedl, že „ úmysl obžalovaných je zcela jasně popsán mj. v bodech 14, 15, 16 napadeného rozsudku “ (bod 8. napadeného usnesení). Podle odvolacího soudu skutečnost, že obvinění křivě vypovídali ve prospěch jiné osoby, přičemž dobře věděli, co svou výpovědí sledují, resp. jejich snahou bylo vyvinit tuto osobu, jasně značí úmysl „ vyvinit jinou osobu tím, že vědomě uvedenou nepravdivé informace ve své svědecké výpovědi před (v tomto případě odvolacím) soudem “.
Ačkoli lze soudům obou stupňů stran popisu subjektivní stránky uvedeného přečinu vytknout jistou kvalitu, z odůvodnění rozsudku soudu nalézacího, stejně jako usnesení odvolacího soudu je závěr, že obvinění se uvedeného jednání dopustili úmyslně ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 tr. zákoníku, neboť byli jako svědci před podáním výpovědi řádně poučeni o možných důsledcích křivé výpovědi a přesto uvedli nepravdu o okolnostech, o nichž vypovídali, zcela zjevný.
Je třeba rovněž upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného K. V. odmítl.
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která ho znovu podala, když ho předtím výslovně vzala zpět. S ohledem na výše stručně rozvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného K. V. jako opožděně podané odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil tato rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 2. 2023
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
_______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) Je třeba nicméně mít na paměti, že ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.