ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.387.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 387/2023-557
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2023 o dovolání, které podal obviněný M. B. , Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 10. 2022, sp. zn. 6 To 58/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 44/2015, takto:
I. Z podnětu dovolání obviněného M. B. se podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 10. 2022, č. j. 6 To 58/2022-511 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2021, č. j. 32 T 44/2015-476.
Podle §265k odst. 2 věty druhé trestního řádu se zrušují i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se přikazuje Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soud v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2021, č. j. 32 T 44/2015-476 byl obviněný M. B. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že:
dne 29. 3. 2014 v době od 22:00 hodin do 23:00 hodin v Ústí nad Labem, ul. XY před restaurací „XY“ po vyřizování osobní záležitosti poškozeného R. R., nar. XY, se svou přítelkyní, ho fyzicky napadl tak, že tohoto na komunikaci před restaurací chytil za ruku, kterou mu zkroutil za záda, následně do poškozeného strčil, až upadl na zem na pravý bok, čímž utrpěl zlomeninu horního konce stehenní kosti pravé nohy a oděrku kůže levé tváře s lékařským ošetřením v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem, o. z. a následnou hospitalizací s operativním zákrokem v době od 29. 3. 2014 do 6. 4. 2014.
2. Za toto jednání byl podle §146 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.
3. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený R. R., nar. XY, bytem XY, XY, XY, odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 32 T 44/2015 podal obviněný odvolání do výroků o vině i trestu. Odvolání podala i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem, a to v neprospěch obviněného do výroku o trestu.
5. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 17. 10. 2022, sp. zn. 6 To 58/2022 , a to tak, že z podnětu obou odvolání napadený rozsudek částečně zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let a podle §82 odst. 3 věty za středníkem tr. zákoníku uložil obviněnému přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu a odčinil nemajetkovou újmu, které trestným činem způsobil.
II.
6. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 10. 2022, sp. zn. 6 To 58/2022, podal obviněný dovolání (č. l. 528-531), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s tím, že dovolání směřuje proti rozsudku krajského soudu v celém jeho rozsahu, neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, a rovněž proto, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
7. Obviněný je přesvědčen, že v řízení nebylo spolehlivě prokázáno, že se skutek stal, respektive, že jej spáchal. Celé trestní řízení je založeno pouze na tvrzení poškozeného, o jehož pravdivost lze mít důvodné pochybnosti.
8. Zároveň obviněný akcentuje, že ve věci rozhodoval nalézací soud již potřetí za situace, kdy dvakrát předtím jej zprostil obžaloby.
9. Namítá, že proces opatřování a provádění důkazů byl zatížen celou řadou vad v přípravném řízení, které mají dopad na zákonnost opatření takových důkazů. Vzhledem k tomu, že poškozený ovládal toliko italský jazyk, byla nezbytná přítomnost tlumočníka. Poškozený vypovídal v rámci podání vysvětlení dne 4. 4. 2014, kde jeho výslech tlumočila osoba jménem F. D. G. Ač o něm bylo policejním orgánem referováno jako o tlumočníkovi, tak se osoba tohoto jména v seznamu tlumočníků nenachází. Policejní orgán F. D. G. přibral opatřením ze dne 3. 4. 2014, č. j. KRPU-77901-6/TČ-2014-041013, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky uvedené v §2 a §24 odst. 1 zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících (dále jen „zákon o znalcích a tlumočnících“). Ještě závažnějším pochybením je skutečnost, že tuto osobu poškozený označil opakovaně ve své výpovědi před soudem 18. 12. 2019 jako svého kamaráda, kdy první věta, kterou měl poškozenému F. D. G. sdělit, byla „Našli jsme ho, chceš podat trestní oznámení?“ Je tak zcela zjevné, že už pro tento vztah k poškozenému a zaujatost k věci je F. D. G. z tlumočení vyloučen ve smyslu §11 odst. 1 zákona o znalcích a tlumočnících, tuto skutečnost však neuvedl, přestože byl o tomto poučen. Je také nepravděpodobné, že by si policejní orgán skutečnosti, že se poškozený s tlumočící osobou dobře zná, při provádění výslechu nevšiml. Zmiňovaná osoba byla využita policejním orgánem i při podání vysvětlení ve dnech 18. 11. 2014 a 7. 1. 2015, která předcházela rekognici, v rámci níž poškozený označil obviněného jakožto pachatele. Ani k jednomu z těchto úkonů však F. D. G. nebyl policejním opatřením přibrán, kdy výše citované policejní opatření ze dne 3. 4. 2014, stejně jako poučení tlumočníka a slib, jasně stanovují, že se vztahuje jen na podání vysvětlení dne 4. 4. 2014. Úkony vedoucí ke ztotožnění útočníků v přípravném řízení byly provedeny v rozporu se zákonem, přičemž za nejzávažnější nezákonnost lze považovat právě účast nepřibraného tlumočníka F. D. G. při rekognici a výslechu poškozeného, kdy tento tlumočník měl již předem daný názor na totožnost osoby pachatele, což dal najevo již při prvním setkání s obviněným. I když poškozený označil obviněného za pachatele i při jednání dne 18. 12. 2019, je nutné podle dovolatele zdůraznit, že úsudek poškozeného byl ovlivněn nezákonně provedenými úkony, při kterých si poškozený zafixoval obviněného jakožto pachatele útoku proti němu. V souladu s doktrínou tzv. otráveného stromu je podle obviněného nutno výpověď poškozeného hodnotit jako nevěrohodnou a nelze z ní vycházet.
10. Obviněný dále namítl, že rekognice byla provedena nezákonně, neboť nebyly splněny podmínky pro její provedení jakožto neodkladného a neopakovatelného úkonu ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř. Poškozený vypovídal v řízení opakovaně v rámci úředního záznamu a pokaždé sdělil orgánům činným v trestním řízení, že jim bude k dispozici. Z usnesení o zahájení trestného stíhání se poté podává, že obviněného se jako podezřelého podařilo ztotožnit z fotografií na Facebooku. Policie tedy měla pro zahájení trestního stíhání dostatek informací ještě předtím, než přistoupila k rekognici. Žádná okolnost pak nenasvědčovala tomu, že nebude možné tento důkaz provést v řízení před soudem. O neodkladný ani neopakovatelný úkon se proto jednat nemohlo.
11. Obviněný další námitkou kritizuje výpověď poškozeného, který svou výpověď opakovaně měnil. Nejprve označoval tři útočníky a následně jednoho s tím, že k žádnému napadení nedošlo a poté hovořil o dvou mužích. Výpovědi, které podepisoval v přípravném řízení, nebyly poškozenému znovu před podpisem přetlumočeny, což považuje obviněný za další vadu přípravného řízení. Z výpovědi poškozeného nelze přesvědčivě zjistit, jak konkrétně k jeho zranění došlo. Nebylo zjištěno, kdo jej udeřil do obličeje. Dále obviněný kritizoval postup policejního orgánu, který neprojevil žádnou snahu o identifikaci dalších útočníků. Pokud nalézací soud uzavřel, že v blízkosti místa činu byly osoby, které se s odstupem doby nepodařilo ustavit, tak tato skutečnost nemůže být brána k tíži obviněného.
12. Soud prvního stupně již jednou procesní postup policejního orgánu označil za nezákonný. Podle obviněného je dále na místě otázka, zda byla pseudorekognice provedena správně, zda jsou ve spise založeny fotografie, když poškozený prohlašuje, že je neviděl, případně si je nepamatuje. Poškozený sice uvedl, jakým způsobem jej měl obviněný napadnout, ale z výpovědi svědka T. K. i samotného poškozeného později vyplynulo, že to byl svědek K. a nikoliv obviněný, který poškozeného chytil za ruce a stočil mu je za záda, aby pomohl svědkyni M. Navzdory tomu okresní soud ve skutkové větě nesprávně uvedl, že to byl obviněný, který v restauraci chytil poškozeného za ruku, zkroutil mu ji za záda a strčil do něj. Jako viníka celé rvačky označuje obviněného pouze poškozený. Ze svědeckých výpovědí ve věci nelze s jistotou určit koho za aktéra rvačky označit. Svědci totiž hovořili až o nalezení poškozeného po údajné rvačce. Nikdo neviděl, jak zranění poškozeného vůbec vznikla, natož, kdo mu je způsobil. Nalézací soud ve svém odůvodnění argumentoval tím, že si poškozený zapamatoval obviněného z předchozího konfliktu v restauraci, kde na něj měl mluvit italsky a zmínit, že pracoval v Itálii jako číšník. Osobu pachatele však poškozený popisoval velice obecně jako bílého vyššího muže mohutnější postavy kolem 175 cm mezi 30-35 lety s krátkými vlasy v modrém tričku s bílým flekem na hrudi. Z popisu poškozeného je zřejmé, že hlavním kritériem pro určení totožnosti útočníka bylo modré tričko s bílým flekem. Z výpovědi svědkyně P. S. však vyplynulo, že obviněný rozhodně nebyl na koncertě jedinou osobu oblečenou do modrého trička. Soudy se však těmito dalšími osobami nijak nezabývaly. Dalším rozporem, který obviněný shledává ve výpovědi poškozeného při provedené rekognici, je tvrzení, že pachatel má světlejší vlasy. Následně však toto rozhodně popíral. Obviněný poukazuje i na to, že poškozený útočníka popisoval jako osobu mohutnější postavy měřící 175 cm, jak sdělil soudu, obviněný ale měří 182 cm. Mylné ztotožnění obviněného lze přičíst jednak ovlivnění alkoholem, jednak tomu, že si jej poškozený zafixoval jako cizí osobu, která s ním byla nejdéle v kontaktu. Verzi poškozeného přitom nepodporuje žádná svědecká výpověď a celá obžaloba je postavena toliko na nespolehlivých a rozporných výpovědích poškozeného. Naopak z provedeného dokazování vyplynulo, že důvodem napadení poškozeného bylo pravděpodobně jeho velmi nevhodné chování vůči jeho tehdejší přítelkyni, kterou agresivně, slovně i fyzicky napadal. Obviněný i ostatní hosté restaurace se ji snažili pouze bránit. Poškozený byl agresivní i proti záchranářům, kteří jej přijeli na místo ošetřit. Dalším rozporem vedoucím k nedůvěryhodnosti poškozeného je jeho popis útoku, kdy uvedl, že jej další osoba bila pěstmi do obličeje, přičemž toto nevyplývá ani z lékařských zpráv ani z vypracovaného znaleckého posudku. Není přitom možné, aby se takový útok neprojevil fyzickými změnami na těle poškozeného, kdy znalec vyloučil, že by poškozený s takovými zraněním byl schopen vstát. Zranění odpovídající takovému napadení, resp. jejich následky nejenže nebyly při jeho ošetření zjištěny, ale ani sám poškozený si na ně nestěžoval.
13. Dále obviněný namítl, že využití jeho zákonného práva odmítnout vypovídat mu nemůže být přičítáno k tíži.
14. Své dovolání obviněný uzavírá konstatováním, že v souladu s judikaturou musí být jednoznačné, že se obviněný na místě činu nacházel, že spáchal vytýkané jednání a že se skutkový děj nemohl odehrát jinak. Takový závěr však s ohledem na zásadní rozpory mezi usvědčujícími a osvobozujícími důkazy nebylo možné učinit. Ve věci ani nelze dospět k závěru, že by vina obviněného byla odvoditelná z řetězce na sebe navazujících přímých a nepřímých důkazů a bylo proto na místě jej v souladu se zásadou in dubio pro reo obžaloby zprostit. Odvolací soud navíc na jedné straně rozpory ve výpovědích svědků a poškozeného vysvětlil v reakci na námitku obhajoby tím, že byl poškozený vyslýchán opakovaně a rozpory ve výpovědích jsou vysvětlitelné. Tento přístup však odepřel obviněnému.
15. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 10. 2022, č. j. 6 To 58/2022-511, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
16. K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 1. 2. 2023, sp. zn. 1 NZO 54/2023.
17. Po rekapitulaci dovolání obviněného státní zástupce zdůraznil, že uplatněné dovolací námitky jsou opakováním jeho dosavadní obhajoby, se kterou se již adekvátním způsobem vypořádaly soudy nižších stupňů, přičemž je označily za nedůvodné. V tomto směru poukazuje státní zástupce zejména na str. 7 a násl odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud se zde vypořádal jak s tvrzenou nezákonností, resp. s procesní použitelností opatřených usvědčujících důkazů. Tyto důkazy komplexně rozebírá a hodnotí, a to včetně usvědčující výpovědi poškozeného. Ta nevykazuje zásadní rozpory a rozhodně nestojí osamoceně. Po takto pečlivém hodnocení uzavřel odvolací soud, že vina obviněného byla prokázána bez důvodné pochybnosti prokázána. S tímto závěrem se státní zástupce plně ztotožnil a plně na ně odkázal s tím, že usvědčující důkazy netrpí vadami, které by je činily nepoužitelnými, současně prokazují vinu bez důvodných pochybností, přičemž ve věci nelze shledat ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když naopak lze mít za to, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňuje požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř.
18. Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
III.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
20. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 10. 2022, sp. zn. 6 To 58/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
21. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Je třeba uvést, že v praxi se často výše uvedené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obsahově překrývají, slouží však k nápravě jiných vad. Dovolatel korektně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy svou argumentaci směřoval k první a druhé variantě tohoto dovolacího důvodu. V podaném dovolání však vyjma zákonné citace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zcela absentuje argumentace na podporu tohoto dovolacího důvodu. Není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje, nota bene za situace, kdy příslušnou variantu dovolacího důvodu neoznačí ani jeho citací. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
23. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .
24. Obviněný namítl nepřípustnost důkazů z přípravného řízení, kde byl přibrán ad hoc tlumočník nezapsaný v příslušeném seznamu soudních tlumočníků F. D. G., aniž by pro takový postup byly splněny podmínky, a to konkrétně při podání vysvětlení poškozeného dne 4. 4. 2014 a při podání vysvětlení poškozeného dne 18. 11. 2014, které předcházelo rekognici uskutečněné dne 20. 11. 2014.
25. Soudy obou stupňů ve všech svých rozhodnutích shodně shledaly postup policejního orgánu jako rozporný s příslušnými zákonnými ustanoveními zákona o tlumočnících. Je však třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že mezi tlumočníkem a poškozeným nebyl dán žádný přátelský vztah, což se podává z výslechu tohoto tlumočníka při veřejném zasedání. Na tomto podkladě dospěl odvolací soud k závěru, že F. D. G. nebyl vyloučen ve smyslu §11 odst. 1 zákona o znalcích a tlumočnících (srov. body 9. a 10. napadeného rozsudku odvolacího soudu). Stejně tak je možné odvolacímu soudu přisvědčit v tom, že F. D. G. je osobou ovládající jak italský, tak český jazyk, výukou italského jazyka a překlady z italštiny se živí (srov. bod 9. napadeného rozsudku odvolacího soudu). O obsahu jeho překladu proto nevznikají důvodné pochybnosti. Faktem ovšem zůstává, že v předmětné době se jednalo o osobu nezapsanou v příslušném seznamu. Zákon o znalcích a tlumočnících v ustanovení §24 odst. 1 postup ustanovení tlumočníka ad hoc sice výslovně připouští, ale zároveň stanovuje pravidla, kdy je možné se k tomuto postupu uchýlit. Doslova uvádí, že: „ Orgán veřejné moci může ustanovit znalcem (tlumočníkem) osobu, která není zapsána do seznamu a má potřebné odborné předpoklady pro to, aby podala posudek (provedla tlumočnický úkon) a která s ustanovením vyslovila souhlas“ a a) není-li pro některý obor (jazyk) znalec (tlumočník) do seznamu zapsán, b) nemůže-li znalec (tlumočník) zapsaný do seznamu úkon provést, c) jestliže by provedení úkonu znalcem (tlumočníkem) zapsaným do seznamu bylo spojeno s nepřiměřenými obtížemi nebo náklady. Podle odst. 2 citovaného zákona takto ustanovený znalec (tlumočník) nemůže podat posudek (provést tlumočnický úkon), dokud nesložil do rukou orgánu, který jej ustanovil, slib podle §6 odst. 2. Je tedy zřejmé, že pro použití ad hoc tlumočníka musí být naplněná některá z podmínek výše uvedených pod písm. a), b) či c). Z nahlédnutí do příslušného seznamu a koneckonců i ze skutečnosti, že hlavnímu líčení byla přítomna tlumočnice italského jazyka zapsaná v seznamu tlumočníků, lze spolehlivě dospět k závěru, že podmínka uvedená pod písm. a) naplněna nebyla. Naplnění podmínek uvedených pod písm. b) a c) potom nemá podklad ve spisovém materiálu. Naopak z výslechu policistů se podává, že záměrně s ohledem na šetření policejních prostředků nekontaktovali tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků. Jedná se tak zjevně o nesprávný postup policejního orgánu, který není možné akceptovat a odůvodnit úsporou rozpočtových prostředků, jak to činili ve věci vyslechnutí policisté. Přesto ale Nejvyšší soud přisvědčil závěru odvolacího soudu, který s ohledem na skutečnost, že přibraný tlumočník je osobou mající potřené odborné předpoklady ve smyslu §24 odst. 1 věty první zákona o znalcích a tlumočnících a současně se nejednalo o osobu k poškozenému v jakémkoli vztahu, naznal, že lze vycházet z úkonů, které F. D. G. překládal. Kontinentální trestní řízení totiž vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces, vedou k vyloučení důkazu. Samotná skutečnost, že při zmíněných úkonech prováděla tlumočení osoba nezapsaná v příslušném seznamu tlumočníků, nemusí bez dalšího založit nepoužitelnost takto tlumočených úkonů. Soudy v projednávané věci neshledaly, že by F. D. G. nebyl osobou odborně způsobil pro tlumočení italského jazyka, že by byl osobou jakkoli osobně zainteresovanou na výsledku předmětného trestního řízení, resp. že by se s poškozeným znal, přičemž nevznikly žádné pochybnosti o odbornosti a správnosti jeho překladu.
26. Další námitky obviněného směřovaly proti rekognici uskutečněné dne 20. 11. 2014 jako takové, s tím, že byla provedena nezákonně, nelze jí považovat za neodkladný ani neopakovatelný úkon a není možné z ní pro posouzení věci vycházet pro předchozí nezákonný postup policejního orgánu.
27. Ve zkratce lze uvést, že rekognice je jedním ze zvláštních způsobů dokazování a je upravena v §104b tr. ř. Jedná se o úkon trestního řízení, který provádějí orgány činné v trestním řízení, v případech, kdy je pro trestní řízení důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek znovu poznal osobu nebo věc a určil tím jejich totožnost. K provádění rekognice se vždy přibere alespoň jedna osoba, která není na věci zúčastněna (odst. 1). Podezřelý, obviněný nebo svědek, kteří mají poznat osobu nebo věc, se před rekognicí vyslechnou o okolnostech, za nichž osobu nebo věc vnímali, a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno osobu nebo věc poznat. Osoba nebo věc, která má být poznána, jim nesmí být před rekognicí ukázána (odst. 2). V projednávané věci byla rekognice provedena jako neodkladný úkon podle §160 odst. 4 tr. ř., kdy neodkladným úkonem je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání . Podle §104b odst. 3 tr. ř. má-li být poznána osoba, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují . Podle §104b odst. 4 tr. ř. není-li možno ukázat osobu, která má být poznána, rekognice se provede podle fotografie, která se předloží podezřelému, obviněnému nebo svědkovi s obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob . Tento postup nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby . Rekognicí se opakovaně ve svých rozhodnutích zabýval jak Nejvyšší soud, tak Ústavní soud.
28. Ústavní soud se problematikou rekognice jako významného důkazního prostředku opakovaně zabýval. Ve svém nálezu ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2016/20 (N 196/102 SbNU 235) vyjádřil k důkazní síle rekognice jako úkonu neopakovatelného a v některých případech i neodkladného. V bodě 26. předmětného nálezu zdůraznil, že „rozhoduje-li soud o vině stěžovatele a je-li rekognice společně s výpovědí poznávající osoby rozhodujícím usvědčujícím důkazem, klíčovou roli hraje, zda byla důkazní síla rekognice zvýšena přijetím opatření, která vedou k její vyšší spolehlivosti. Kriminalistická literatura totiž poukazuje na vyšší pravděpodobnost nesprávné identifikace skutečného útočníka (pachatele), není-li rekognice provedena dle nejnovějších poznatků. Vedle zcela zásadního požadavku na respekt k procesním předpisům je možné najít vodítka, jak důkazní sílu rekognice posílit, v odborné literatuře z oboru psychologie a kriminalistiky. Tyto nejnovější kriminalistické poznatky a opatření zvyšující důkazní sílu rekognice shrnul Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3709/16 ze dne 20. 6. 2017 (N 106/85 SbNU 739), zejména v bodech 32-53, a opakovaně na ně odkazoval ve své judikatuře (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1946/17 ze dne 23. 8. 2017, body 15-16; usnesení sp. zn. III. ÚS 1350/18 ze dne 30. 8. 2018, body 22-25; usnesení sp. zn. III. ÚS 1581/18 ze dne 4. 9. 2018, bod 17).“
29. V citovaném rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2016/20 tyto poznatky a opatření v souladu s nejnovějšími kriminalistickými poznatky shrnul a nastínil některé způsoby, kterými je možné důkazní sílu provedené rekognice posílit. „Pro otestování spolehlivosti poznávajícího je možné nejprve poznávajícímu ukázat baterii osob, ve které podezřelý není (tzv. slepá rekognice). Pokud poznávající v rámci slepé rekognice někoho označí, je nutné jej pro navazující skutečnou rekognici brát jako nespolehlivého [Wells Gary a Olson Elizabeth. Eyewitness testimony. Annual Review of Psychology. 2003, 54(1), str. 288]. Před rekognicí by měl být poznávající výslovně upozorněn, že pachatel se nemusí nacházet mezi předváděnými osobami. Toto upozornění výrazně snižuje procento špatně označených poznávaných, zatímco se procento řádně označených poznávaných nesníží [Wells Gary a Olson Elizabeth. Eyewitness testimony. Annual Review of Psychology. 2003, 54(1), str. 286]. Důkazní sílu rekognice pak významně může zvýšit pokud ji provádí osoba, která neví, kdo by měl být identifikován a které osoby jsou figuranti [Wells Gary. Eyewitness identification: Systemic reforms. Wisconsin Law Review. 2006, 2, str. 629; podobně Bradfield Amy a Wells Gary. The damaging effect of confirming feedback on the relation between eyewitness certainty and identification accuracy. Journal of Applied Psychology. 2002, 87(1), 112-120]. Po provedení rekognice by měl být poznávající vyslechnut ohledně toho, jak si je jistý svými závěry. I pro tuto fázi zvyšuje důkazní sílu rekognice, pokud výslech vede osoba, která neví, kdo by měl být identifikován. Další důležitou možností vedoucí k podpoře významu rekognice je zvýšení počtu figurantů nad minimální zákonem stanovený počet tří osob (§104b odst. 4 tr. řádu). Uvedené závěry lze vztáhnout i na rekognici podle fotografií, byť zde se jedná o ztotožnění osob čistě na základě vizuálního vjemu. Obdobně i česká literatura doporučuje použití vyššího počtu poznávaných objektů, zejména, byla-li kvalita popisu nízká či podmínky pozorování horší (srov. Musil Jan, Konrád Zdeněk a Suchánek Jaroslav. Kriminalistika. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 349). Taková situace nastala i v projednávané věci, neboť k útoku na poškozeného mělo dojít v noci, tedy za ztížených světelných podmínek, před restaurací za situace, kdy poškozený byl ovlivněn alkoholem lehkou opilostí, tedy nelze vyloučit, že jeho rozpoznávací schopnosti byly tímto ovlivněny. Ostatně určitá nespolehlivost paměťové stopy poškozeného byla zjevná, jak bude pojednáno dále.
30. Lze uzavřít, že obecné soudy musí věnovat hodnocení rekognice (ať již rekognice in natura či podle fotografií) mimořádnou pozornost zejména tehdy, jedná-li se o rozhodující usvědčující důkaz. Orgány činné v trestním řízení tedy mají vyvinout snahu, aby zvýšily důkazní sílu takového rozhodujícího důkazu, a to postupem založeným na nejnovějších odborných poznatcích, jsou-li seznatelné.
31. V projednávané věci proběhla rekognice podle fotografií podle §104b odst. 4 tr. ř. jako neodkladný a neopakovatelný úkon dne 20. 11. 2014 za přítomnosti nezúčastněné osoby a soudce Okresního soudu v Ústí nad Labem, který měl garantovat její zákonnost. Nelze nezmínit, že náhled na důkazní sílu a použitelnost provedené rekognice ze strany nalézacího a odvolacího soudu, postup policejního orgánu před ní a vliv tohoto postupu na provedenou rekognici, se diametrálně odlišoval. Samotné rekognici totiž předcházel postup policejního orgánu označený nalézacím soudem jako pseudorekognice , odvolacím soudem poté jako vytipování pachatele , kdy byly poškozenému předloženy fotografie založené na č. l. 108-117 spisu. Jedná se o fotografie ze sociální sítě Facebook zachycující různé osoby v průběhu koncertu.
32. K zákonnosti rekognice se nalézací soud vyjádřil zejména ve svém druhém rozsudku ze dne 3. 2. 2020, č. j. 32 T 44/2015-417, kdy kritizoval postup policejního orgánu ze dne 7. 4. 2014, který nazval pseudorekognicí s tím, že uvedený úkon policejního orgánu nesplňoval žádné podmínky pro provedení rekognice. Zdůraznil, že právní úprava vychází z toho, že v žádné situaci nemůže být poznávaná osoba ukázána poškozenému ještě před provedením rekognice jako takové. Jedinou výjimkou je, když rekognici in natura předchází rekognice podle fotografií provedená s dostatečným časovým odstupem. O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Pokud tedy byly poškozenému ukázány fotografie poznávané osoby, pak bylo podle nalézacího soudu nutno takový úkon chápat jako rekognici podle fotografií. V projednávané věci však nebyly splněny požadavky ustanovení §104b tr. ř. (absentuje zde protokol o takovém úkonu, existence a založení fotoalba, na fotografiích nejsou osoby, které by se výrazně neodlišovaly, kdy kritériím, které předtím poškozený uvedl, vyhovovala na fotografiích pouze jediná osoba, rovněž nedošlo k řádnému výslechu, nebyla přítomna nezúčastněná osoba atd.). Obviněnému byla v rámci předložených fotografií prezentována v podstatě jediná na nich rozpoznatelná osoba v oblečení popisovaném poškozeným při předcházejícím kontaktu s policisty. Tento úkon pak podle názoru nalézacího soudu vedl ke ztotožnění obviněného jakožto pachatele především na základě jediného prvku, a to modrého trička s bílou skvrnou, které měl ten večer na sobě. Podle závěru nalézacího soudu nezákonný postup policejního orgánu, který ukázal poškozenému osobu, kterou obviněný následně poznával, znemožňuje použití rekognice jako důkazu v trestním řízení. Není totiž možné odlišit, co konkrétně poškozený vnímal v rámci tzv. pseudorekognice na základě prezentovaných fotografií, a co konkrétně si pamatuje z okamžiku, kdy vnímal pachatele na místě činu.
33. Odvolací soud úkon ze dne 7. 4. 2014 označil jakožto vytipování a ve svých rozhodnutích zdůrazňoval, že na fotografiích předkládaných poškozenému bylo prezentováno větší množství osob. Tyto fotografie byly získány na základě předchozích výslechů obviněného (podání vysvětlení dne 4. 4. 2014 a operativní úkon ze dne 1. 4. 2014 zaznamenaný v úředním záznamu z téhož dne), přičemž k předchozímu vytipování pachatele nebyla poškozenému, který se tehdy nacházel na nemocničním lůžku, předkládána jen jedna jediná fotografie, nýbrž jich bylo větší množství. O tom podle odvolacího soudu nebylo třeba pořizovat protokol, kdy předmětná sada fotografií je součástí spisového materiálu. Na zvolené fotografii je osoba odpovídající udávanému popisu obviněného, popsána jako muž, co měl „ vysoké čelo a světlé vlasy bez brýlí, byl bez tetování. “ Dále odvolací soud uvedl, že „ poškozený tedy poznal obžalovaného jak podle těchto markantů, tak i podle jeho trika, které měl tehdy oblečené, které již samo o sobě bylo na dané akci (koncert rockového uskupení AC/DC Revival) markantem poměrně výrazným (bod 14. napadeného rozsudku odvolacího soudu). “ V bodě 15. napadeného rozsudku odvolací soud uvedl, že „ je třeba si uvědomit, že policejní orgán měl tehdy prvotní popis pachatele podaný poškozeným, jemuž podle dalšího šetření odpovídala jedna osoba z velkého množství osob zachycených na fotografiích zveřejněných na sociální síti (19 fotek). Na nich pak poškozený osobu pachatele poznal. Šlo však jen o operativní úkon. “ Tento operativní úkon podle odvolacího soudu nemohl způsobit nepoužitelnost pozdější rekognice provedené podle §104b odst. 4 tr. ř. za situace, kdy jak na fotografii označené při vytipování, tak při následné rekognici odpovídá zvolená osoba obviněného popisu poškozeného udaným ještě před těmito úkony.
34. Nejvyšší soud považuje za vhodné vyjádřit se nejprve k operativnímu úkonu nalézacím soudem nazvaném jako pseudorekognice a přiléhavěji označeném odvolacím soudem jako vytipování, který rekognici podle fotografií předcházel. V případě, že je poznávající osobě ještě před rekognicí in natura ukázána osoba, která má být označena, tak je tím poměrně logicky ovlivněna paměťová stopa poznávající osoby a k hodnocení následně provedené rekognice je potřebné přistupovat nanejvýš obezřetně. Mezi rekognicí podle fotografií a in natura by pak měl být určitý časový odstup, aby poznávající při rekognici in natura měl lepší možnost poznat pachatele, a nikoli osobu, kterou by měl v čerstvé paměti z rekognice podle fotografií. Paměťová stopa poznávajícího je totiž v takové situaci „ovlivněna dříve ukázanými osobami“ [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3709/16 (N 106/85 SbNU 739)]. Obecně totiž platí, že pokud je poznávající osobě již jednou ukázána osoba, která je rozpoznávána, jakákoli další rozpoznávání jsou méně spolehlivá. A to i tehdy, je-li dodržen zákonem požadovaný časový odstup. Nejvyšší soud je přesvědčen, že uvedený závěr je platný a použitelný i pro nyní projednávanou věc, kdy se jednalo o vytipování osoby podle fotografií, které předcházelo rekognici podle fotografií. Při operativním úkonu policejního orgánu – vytipování osoby, která měla zaútočit na obviněného, předcházejícímu provedené rekognici podle fotografií, byla poškozenému coby poznávající osobě ukázána na fotografii osoba, která měla být označena (obviněný). Stejně jako ve výše poukazovaném nálezu Ústavního soudu v důsledku tohoto postupu nelze vyloučit ovlivnění paměťové stopy poznávající osoby. Tento úkon byl, jak již bylo poukazováno výše, zaznamenán až se zpožděním více než 4 měsíců. Mělo k němu dojít dne 7. 4. 2014, přičemž záznam byl vyhotoven společně se založením předmětných fotografií do spisu až dne 14. 8. 2014. Ze záznamu není zřejmé, zda uvedenému úkonu byla přítomna nezúčastněná osoba, co konkrétně poškozený před předložením fotografií vypověděl, jaké byly dány světelné podmínky, zda byl poškozený, jakkoliv poučen apod. Z kusého úředního záznamu ze dne 14. 8. 2014 založeném na č. l. 105 spisu lze pouze zjistit, že po výslechu poškozeného dne 4. 4. 2014 bylo provedeno šetření na sociální síti Facebook na profilu restaurace „XY“, kde byly umístěny fotografie z akce „AC/DC revival“, v rámci, níž k napadení poškozeného došlo. Poškozený útočníka popsal jako vyššího muže výšky 170-175 cm, co jim otevřel víno na baru, mezi 30-35 lety, mohutnější postavy a oblečeného v modrém tričku (bez další specifikace tohoto trička). Uvedené fotografie byly přiřazeny do spisu a dne 7. 4. 2014 za přítomnosti tlumočníka ukázány poškozenému, který na fotografii č. 17 označil „muže v modrém triku, jako muže, který jej shodil na zem, a o kterém při výslechu mluvil jako o muži č. 2.“ Z výpovědi poškozeného v hlavním líčení konaném dne 11. 11. 2019 (po prvním kasačním zásahu odvolacího soudu; protokol na č. l. 391–395 spisu) při dotazu na okolnosti stran tohoto úkonu poškozený uvedl, že jej „odvezli do jiné místnosti, kde u PC seděl další policista, a ještě tam byl ten kamarád, co mluví italsky. První větu, co mi řekl byla: „Našli jsme ho, nechceš podat trestní oznámení?“ Já jsem byl překvapený, a ptal jsem se, jak ho mohli za dva dny najít, a bylo mi řečeno, že na FB byly zveřejněny fotografie a na těchto byl ten, co mě napadl.“ I pokud by policisté prezentovali předkládané fotografie jinak, než že je na nich jistě osoba, co mu způsobila zranění, tak je podstatné, jak celou situaci vnímal poškozený, neboť to má přímou souvislost s jeho dalšími výpověďmi a provedenou rekognicí za přítomnosti soudce, a to přinejmenším z hlediska posouzení důkazní síly právě těch důkazů, které byly realizovány po předložení výše zmíněných fotografií.
35. Z fotografií, které byly poškozenému předloženy a jsou založeny na č. l. 108-117 spisu je seznatelné, že obviněný byl jedinou osobou v modrém tričku s rozeznatelnými rysy obličeje, která byla poznatelná na předkládaných fotografiích, zbytek osob v modrém tričku byl na nekvalitní fotografii buď někde v davu nebo jim nebylo vidět do obličeje, případně nebylo možné rozeznat některé detaily těla. Zbylé osoby, u nichž se dá hovořit při kvalitě fotografií o rozeznatelných rysech, a na které zjevně poukazoval i odvolací soud, jsou všechny oblečeny jinak. Nelze tedy hovořit o přítomnosti klíčového markantu – modrého trička. Modré tričko přitom bylo klíčovým a výrazným markantem, který obviněný opakovaně zmiňoval ve všech svých výpovědích. Ve výpovědi mimo hlavní líčení dne 4. 3. 2016 pak tento popis upřesnil jako světle modré tričko s bílou skvrnou či nápisem na hrudi . Uvedený detail se ve výpovědích poškozeného nicméně objevil až poté, co mu byly ukázány fotografie, které zachycovaly výrazně v podstatě pouze jedinou osobu oblečenou v modrém triku – obviněného. Nelze tedy vyloučit, že pokud měl poškozený zafixováno, což ostatně sděloval jak dne 1. 4. 2014, tak při výslechu dne 7. 4. 2014, že ho napadla osoba v modrém tričku, přičemž obviněný byl jedinou osobou na poznávaných fotografiích, která tomuto popisu vyhovovala, obviněného ztotožnil jako útočníka. V již citovaném úředním záznamu ze dne 14. 8. 2014 se doslovně uvádí, že „poškozený označil muže v modrém triku, jako muže, který jej shodil na zem, a o kterém mluvil ve svém výslechu, jak o muži č. 2.“ Jak vidno dominantním poznávacím znakem bylo i z pohledu policie ono modré tričko. O tom ostatně vypovídají texty veškerých rozhodnutí ve věci, kde je opakovaně poukazováno na to, že byl obviněný poznán podle modrého či specifického trička.
36. Poukaz odvolacího soudu na skutečnost, že rekognice podle fotografií byla provedena s časovým odstupem považuje Nejvyšší soud za nepřípadný s ohledem na to, že se zjevně jedná o snahu o analogii k situaci, kdy rekognici in natura může předcházet rekognice podle fotografií. V odborné literatuře (DVOŘÁK, Marek. Rekognice osob v trestním řízení. Praha: Leges, 2022, str. 213-216) je dokonce zastáván názor, že vytipování před rekognicí in natura, nota bene pak rekognicí podle fotografií užít nelze, a to kvůli mnohdy se kumulujícím důvodům vedoucím k porušení práv obviněných osob. Ve vztahu k projednávané věci je třeba zmínit, že již výše zmiňovaný úřední záznam o tomto úkonu byl vyhotoven dne 14. 8. 2014, tedy téměř 4 měsíce poté, co úkon proběhl, a není z něj zřejmé, které osoby se ho účastnily a jaké byly konkrétní podmínky daného úkonu. Zda byl poškozený jako osoba poznávající vyslechnut, zdali byla přítomna nezúčastněná osoba, zdali byl poškozený, jakkoliv poučen o skutečnosti, že mezi osobami na jemu předkládaných fotografiích nemusí útočník být. Jinými slovy, není možné posoudit, jakým způsobem byl proces vytipování proveden a jaký vliv toto vytipování mohlo mít pro věrohodnost následné rekognice podle fotografií. Při posouzení toho, jak mohl postup policie ovlivnit poškozeného při následné rekognici a výpovědích, je možno vycházet toliko z jeho výpovědi. Z té se podává, že poškozený nejenže nebyl poučen o tom, že se na předkládaných fotografiích nemusí pachatel nacházet, ale naopak byl na základě tvrzení policistů tlumočených mu F. D. G. přesvědčen o tom, že osoba útočníka je zachycena na fotografiích založených na č. l. 108-117 spisu. Nejvyšší soud si je samozřejmě vědom, že při tzv. vytipování neexistuje zákonný požadavek pro uplatnění stejných kritérií jako při rekognici provedené podle fotografií . Odvolací soud ve vztahu k tomuto úkonu přistoupil k použití analogie legis, když poukazoval na časový odstup provedené rekognice a operativně pátracího vytipování. Zjevně se tak snažil aplikovat judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu, která stanovila, že i když je rekognice obecně neopakovatelným úkonem, byla-li rekognice provedena podle fotografií, je možné následně provést rekognici in natura (viz Púry, F. In Šámal, P. a kol. Trestní řád I, II, III. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1540) [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2852/14 ze dne 23. 2. 2015 (N 43/76 SbNU 591)]. Jak již uvedeno, mezi rekognicí podle fotografií a in natura by měl být určitý časový odstup (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016 sp. zn. 6 Tdo 675/2016, bod 32.), aby poznávající při rekognici in natura měl lepší možnost poznat pachatele, a nikoli osobu, kterou by měl v čerstvé paměti z rekognice podle fotografií. Uvedený judikaturní závěr však předpokládá určitou kvalitu a ochranu práv obviněného při předchozím ukázání osob, kterou poskytují právě zákonná pravidla rekognice. Pokud by byly zachovány obdobné podmínky jako při rekognici podle fotografií výše nastíněné, tak by bylo možné uvažovat o tom, že by vytipování nezpůsobilo praktickou nepoužitelnost rekognice jako důkazního prostředku, nicméně by byla zásadně snížena její důkazní síla, resp. vypovídající hodnota [již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. II ÚS 2016/20 (N 196/102 SbNU 235)]. Jinými slovy, čím více se budou podmínky, za kterých je prováděno vytipování blížit požadavkům na zákonné provedení rekognice, tím více bude zvýšena důkazní síla s časovým odstupem provedené rekognice. Při posouzením tímto prizmatem musí Nejvyšší soud konstatovat, že v projednávané věci nelze uvažovat o zachování, byť základního požadavku, a to ukázání minimálně dalších tří výrazně se neodlišujících osob, kdy jedinou osobou s výrazným a určujícím markantem na fotografiích byl právě obviněný. Zároveň poškozený nejenže nebyl upozorněn, že na ukázaných fotografiích se nemusí nacházet osoba, která jej napadla, ale naopak na podkladě sdělení policistů si byl jist, že se tam nachází. Pokud tedy byla poté provedena rekognice splňující formální podmínky dané ustanovením §104b odst. 4 tr. ř., a to včetně přítomnosti soudce zajišťujícího zákonnost neodkladného a neopakovatelného úkonu, nelze takovou rekognici vzhledem k předchozímu postupu policejního orgánu považovat za důkaz mající dostatečnou důkazní sílu. Je možno dodat, že orgány činné v trestním řízení provedly rekognici způsobem naplňujícím veškeré zákonné požadavky vyžadované trestním řádem. Nepřijaly však žádná opatření nad rámec zákonných požadavků v souladu se současnými zjištěními kriminalistické vědy nastíněnými v bodě 29. tohoto rozhodnutí, aby důkazní sílu provedené rekognice zvýšily.
37. Ústavní soud opakovaně zdůrazňoval význam ostatních důkazů pro spravedlivé odsouzení, když sice shledal nevhodnost či nezákonnost postupu při provádění rekognice, ale nikoli porušení práv stěžovatelů; vina stěžovatelů byla v takovýchto případech jednoznačně prokázaná dalšími důkazy (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 21/14 ze dne 12. 8. 2014, bod 5; usnesení sp. zn. I. ÚS 2414/13 ze dne 24. 3. 2014; usnesení sp. zn. IV. ÚS 739/11 ze dne 25. 7. 2012). Obdobně se vyjádřil i Nejvyšší soud, který sice v konkrétní kauze shledal, že obviněný byl jediný holohlavý a s bradkou mezi poznávanými osobami, a proto by takto nevhodně provedená rekognice neobstála, pokud by ji nedoplnily další důkazy, které obviněného jednoznačně usvědčovaly (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015 sp. zn. 8 Tdo 951/2015, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016 sp. zn. 8 Tdo 32/2016 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016 sp. zn. 8 Tdo 696/2016). Ve všech těchto případech však byly k dispozici jiné přesvědčivé důkazy, které prokazovaly vinu pachatele. V projednávané věci ovšem tomu tak není. Rekognice a výpovědi poškozeného jsou jedinými důkazy ve věci, které označují obviněného M. B. jako osobu, která poškozenému způsobila zranění.
38. Vzhledem k výše uvedeným závěrům se jeví jako nadbytečné se vyjadřovat k tomu, zda provedená rekognice byla neodkladným a neopakovatelným úkonem. Přesto však k tomu Nejvyšší soud podotýká, že odhlédne-li od vad spočívajících ve výše uvedeném postupu policejního orgánů při vytipování a přibrání tlumočníka ad hoc, aniž by k tomu byly splněny podmínky, podmínky neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu v daném řízení naplněny byly. Naplnění těchto podmínek je pak vyjádřeno jak v žádosti o provedení neodkladného a neopakovatelného úkonu, tak v samotném protokolu o rekognici ze dne 20. 11. 2014. Hlavním důvodem pro takový postup byla skutečnost, že poškozený je cizím státním příslušníkem, který do České republiky nejezdí a chystal se odjet zpět do Itálie. Jeho tvrzení, že se na požádání dostaví do České republiky automaticky neznamená, že by tak učinil a že by nebyl předmětný úkon zmařen a orgány činné v trestním řízení by neměly procesně použitelný důkaz (za který vytipování, resp. pseudorekognici považovat rozhodně nelze), na jehož podkladě by bylo možné zahájit trestní stíhání pachatele.
39. Nejvyšší soud považuje za vhodné s ohledem na argumentaci obviněného uvést, že tzv. doktrína otráveného stromu v českém právním prostředí nezakořenila. Jak již uvedeno výše, kontinentální trestní řízení vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy) vedou k neúčinnosti nebo nepřípustnosti důkazu. Zásada volného hodnocení důkazů (čl. 2 odst. 6 tr. ř.) orgánům činným v trestním řízení ukládá, aby důkazy byly hodnoceny jak ve vzájemné souvislosti, tak jednotlivě, a umožňuje tedy, aby bylo k vadám řízení přistupováno diferencovaně/materiálně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1621/2014, nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13). Je vhodné zdůraznit, že jakékoli pochybení při opatřování důkazu automaticky nezpůsobuje nepoužitelnost důkazu. Vždy je třeba mj. konkrétně posuzovat, jak intenzivní bylo dané pochybení a zda vůbec bylo způsobilé chování dotčené osoby a proces provádění důkazu ovlivnit. Stejně tak nelze na základě této doktríny učinit závěr, že výskyt nezákonného důkazu způsobuje nepoužitelnost všech důkazů, opatřených v daném řízení. Nepoužitelnost se může týkat toliko těch důkazů, jež jsou od nezákonného důkazu kauzálně odvozeny (obdobně viz nález sp. zn. III. ÚS 761/14 ze dne 21. 5. 2014, nález sp. zn. III. ÚS 587/14 ze dne 7. 5. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2058/13 ze dne 15. 10. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 3318/09 ze dne 19. 7. 2012, nález sp. zn. III. ÚS 2260/10 ze dne 8. 3. 2012). Pokud orgány činné v trestním řízení přistoupí k provedení rekognice, je jejich povinností postupovat striktně v souladu s trestním řádem. Za situace, kdy tomu tak nebylo, není možno informace z takové rekognice přičítat k tíži stěžovatele, a to ani zprostředkovaně, prostřednictvím následného výslechu poškozeného (nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1677/13, ze dne 23. 10. 2014). Aplikováno na projednávanou věc je nutné posoudit, do jaké míry postup policejního orgánu předcházející rekognici ovlivnil poškozeného v jeho výpovědích, a to zejména ve vztahu ke ztotožnění pachatele. I pokud by míra tohoto ovlivnění nedosahovala takové úrovně, aby další výpovědi poškozeného byly považovány za nezákonné, rozhodně by to negativním způsobem ovlivnilo jak věrohodnost poškozeného, tak důkazní sílu jeho výpovědí.
40. Ve vztahu k provedenému dokazování obviněný namítl právě nepoužitelnost výpovědi poškozeného vůči jeho osobě, a to kvůli četným rozporům v jeho výpovědi, ovlivnění poškozeného alkoholem a postupu orgánů činných v trestním řízení v řízení přípravném. Závěr o jeho vině stojí pouze na výpovědi poškozeného, a proto nelze při respektování zásady in dubio pro reo vyslovit jeho vinu, což dokládá skutečnost, že byl dvakrát nalézacím soudem obžaloby zproštěn, ale díky opakovaným zásahům odvolacího soudu došlo k jeho odsouzení.
41. V souvislosti s projednávanou věcí je třeba připomenout, že součástí práva na řádně vedené trestní řízení je princip presumpce neviny. Ten patří k základním kamenům moderního právního státu všech civilizovaných zemí a chrání obviněného především proti soudním rozhodnutím bez toho, aby jim předcházelo prokázání viny v souladu se zákonem (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). Procesně právní aspekty principu presumpce neviny určují pravidla pro soudní dokazování v kvalitě nestrannosti, na základě zákona a v souladu s ním [viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jako „ESLP“) ve věci Nölkenbockhoff proti Německu ze dne 25. srpna 1987, stížnost č. 10300/83]. Z principu presumpce neviny, z něhož kromě pravidla, podle kterého musí být obviněnému vina zákonným způsobem prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo (viz §2 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 tr. ř., čl. 4 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Toto pravidlo znamená, že pokud není v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2773/20; ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11; ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). V této souvislosti je třeba zdůraznit povinnost soudu objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede (viz §2 odst. 5, §164 odst. 3 tr. ř.), přistupovat k obviněnému bez předsudků, jakož i povinnost soudu vypořádat se v rozsudku nebo usnesení s obhajobou a v jejím rámci s navrženými důkazy ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř.
42. Jak již v minulosti uvedl ESLP, pravidlo in dubio pro reo , které je specifickým výrazem zásady presumpce neviny, vyžaduje, aby soudci nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal čin, který je mu kladen za vinu, aby důkazní břemeno spočívalo na obžalobě a aby případné pochybnosti byly využity ve prospěch obviněného (viz rozsudek ESLP ve věci Melich a Beck proti České republice ze dne 24. 7. 2008, stížnost č. 35450/04). Jak již konstatoval několikrát také Ústavní soud, nedodržení zásady presumpce neviny nemá za následek pouze to, že by nevinní lidé byli odsouzeni, ale i to, že skuteční pachatelé by nebyli potrestáni, což by ohrožovalo společnost. Nelze tak než vyžadovat nejvyšší standard při rozhodování o vině a při nedosažení tohoto standardu je nutné shledat obviněného nevinným, jakkoli pravděpodobná se jeho vina může zdát (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2773/20, či nález ze dne 8. 10. 2022, sp. zn. II. ÚS 2016/20). Jinými slovy, jakkoliv vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit podklad pro odsouzení (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, obdobně také NOVÁK, J. In: HUSSEINI, Faisal a kol. Listina základních práv a svobod: komentář . 1249 s.). Trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat alespoň na úrovni obecného kritéria prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05). Rozsudek opřený pouze o pravděpodobnostní zjištění viny totiž nemá náležitou morální váhu a není společností hodnocen jako akt spravedlnosti, což je v oblasti trestního práva, užívající nejtvrdší zásahy do základních práv a svobod, naprosto zásadní. Neprokázaná vina je totiž z právního hlediska totéž jako prokázaná nevina (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16).
43. Ústavní soud také v minulosti již několikrát upozornil na to, že mimořádnou pozornost pak musí soud věnovat hodnocení důkazů v trestních věcech zejména tehdy, jde-li o rozhodující důkaz, tedy o důkaz tak významný nebo důležitý, že jej lze považovat za pravděpodobně určující pro výsledek případu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2773/20, či nález ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16). V takové situaci musí být věnována mimořádná pozornost jeho důkladnému prověření a zvážení jeho důkazní síly. Důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento rozhodující usvědčující důkaz byl, pokud možno, doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (viz §2 odst. 4 a odst. 5 tr. ř.), (srov. dále nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2773/20; ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03; ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, bod 17, či ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, bod 28). Zároveň je vhodné s ohledem na projednávaný případ uvést, že nesmí tak existovat žádná jiná reálná možnost, že by se činu mohl dopustit někdo jiný, než osoba obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2773/20).
44. V projednávané věci bylo prokázáno, že poškozenému byla cizí osobou způsobena dne 29. 3. 2014 v blízkém okolí restaurace XY zlomenina horního konce stehenní kosti pravé nohy a oděrka kůže levé tváře. Vůči těmto závěrům nesměřuje žádná námitka obviněného.
45. Z hlediska obsahu podaného dovolání, jeho rozsahu a důvodů (srov. §265f odst. 1, 2 tr. ř.) je spornou otázkou to, zdali je obviněný M. B. osobou totožnou s pachatelem stíhaného zločinu, což je otázka klíčová předcházející případnému závěru o tom, zdali vytýkané jednání naplňuje skutkovou podstatu trestného činu kladeného mu za vinu, tedy zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
46. Klíčovým a de facto jediným důkazem jsou tvrzení poškozeného, že se na něm násilného jednání mající za následek jeho zranění dopustil právě obviněný. Vzhledem k této okolnosti bylo nanejvýše důležité posoudit věrohodnost této výpovědi, resp. zda z ní lze vycházet a zdali se jedná o důkaz, který by bez důvodných pochybností byl způsobilý prokázat vinu obviněného. Výše bylo rozvedeno, že v důsledku operativního postupu policejního orgánu spočívajícího ve vytipování poškozeného před samotnou rekognicí podle fotografií, ji nelze považovat za důkaz mající dostatečnou důkazní sílu pro prokázání viny obviněného. Bylo proto nutné věnovat otázce věrohodnosti poškozeného a důkazní síle jeho výpovědi zvýšenou pozornost. Hodnocení výpovědi poškozeného jako určujícího důkazu bylo v projednávané věci spornou otázkou mezi nalézacím a odvolacím soudem. Nalézací soud totiž nejprve obviněného podle §226 písm. c) tr. ř. dvakrát zprostil obžaloby, a to nejprve rozsudkem ze dne 30. 8. 2017, č. j. 32 T 44/2015-356 a poté rozsudkem ze dne 3. 2. 2020, č. j. 32 T 44/2015-417. Měl za to, že výpověď poškozeného není důvěryhodná, nekoresponduje s dalšími důkazy provedenými ve věci, a nelze na jejím podkladě dospět k závěru o vině M. B.. V tomto ohledu poukazoval na výpovědi svědků P. S., T. J., T. K., rozpor popisu útoků na poškozeného a utrpěných zranění objektivizovaných lékařskými zprávami. Stejně tak podle něj nebylo možné vycházet z rekognice provedené v přípravném řízení jakožto neodkladného a neopakovatelného úkonu, a to především z důvodu předchozí „pseudorekognice“, která mohla ovlivnit i další výpověď poškozeného. Ve svém druhém rozhodnutí akcentoval , že místo, kde ke zranění došlo bylo místem veřejně přístupným, kde se navíc v rozhodné době pohyboval blíže neurčený počet dalších osob, u kterých vzhledem k chování poškozeného v restauraci a posléze i před ní, nelze vyloučit motiv k takovému jednání vůči poškozenému, jaké je popsáno ve skutkové větě rozsudku. Tedy na místě činu se rozhodně nacházely i jiné osoby než jen osoba obviněného. Nalézací soud zároveň uvedl, že poškozený obviněného popisoval od počátku poměrně genericky (30-35 let, vyšší a mohutnější postavy, bílé pleti, krátké vlasy), kdy jediným výrazným znakem pro identifikaci obviněného byla skutečnost, že měl oblečeno modré tričko, později konkretizováno jako modré tričko s bílým flekem na hrudi. S ohledem na předložené fotografie i výpověď svědkyně P. S. pak nalézací soud dospěl k závěru, že na koncertu obviněný rozhodně nebyl jedinou osobou v takovém tričku, přičemž ztotožnění obviněného poškozeným pak přičetl vedle uvedeného postupu policejního orgánu i intoxikaci poškozeného alkoholem a zafixování si obviněného jako osoby, se kterou byl nejdéle v kontaktu. Obě zprošťující rozhodnutí byla následně k odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem zrušena usnesením odvolacího soudu ze dne 24. 4. 2015, č. j. 6 To 113/2018-367, resp. usnesením ze dne 2. 12. 2020, č. j. 6 To 178/2020-433. V obou citovaných rozhodnutích se odvolací soud neztotožnil s hodnocením výpovědi poškozeného jakožto nedůvěryhodné, rozporné s jinými důkazy, a s hodnocením výpovědí svědků T. K. a P. S. jako nezaujatých. Nalézacímu soudu vytkl přílišné akcentování nevhodného chování poškozeného v restauraci ke své přítelkyni a ostatním hostům restaurace, a naopak poukázal na nevhodnost chování přítelkyně poškozeného – svědkyně E. M. vůči poškozenému, který byl v pro něj bezvýchodné situaci, v cizím prostředí, kdy neměl klíče od bytu kam se chtěl vrátit. Nalézací soud svůj názor na hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného formálně přehodnotil v pořadí třetím rozsudkem ze dne 23. 9. 2021, č. j. 32 T 44/2015-476, kterým uznal obviněného vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Posledním rozhodnutím v této věci je dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ze dne 17. 10. 2022, č. j. 6 To 58/2022, který zrušil výrok nalézacího soudu ve výroku o trestu, o němž znovu rozhodl.
47. Nejvyšší soud s ohledem na závěry shrnuté výše, za situace, kdy je výpověď poškozeného jediným důkazem o tom, že čin měl spáchat obviněný, nemůže přisvědčit závěrům vyslovených v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu a jemu předcházejícího rozsudku nalézacího soudu, jimiž byl obviněný M. B. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. V projednávané věci nebyla podle názoru Nejvyššího soudu věnována patřičná pozornost důkladnému prověření jediného přímého usvědčujícího důkazu, tj. výpovědi poškozeného, která musí být mimořádně pečlivě hodnocena tak, aby nevznikaly důvodné pochyby o vině obviněného. Nebyly uspokojivě a přesvědčivě vysvětleny rozpory mezi jednotlivými verzemi výpovědí poškozeného ani rozpory mezi jeho tvrzeními a výpověďmi ostatních svědků. Ač je možné přisvědčit odvolacímu soudu, že vytýkané rozpory se primárně netýkají konkrétního útoku, který je obviněnému kladen za vinu, ale útoků bezprostředně poté následujících nebo chování poškozeného před napadením či po něm, a není tak možné k nim přihlížet při právním posouzení tvrzeného jednání, tak je nutno uvést, že tyto rozpory jsou podstatné pro pečlivé posouzení věrohodnosti poškozeného, tedy jediného svědka napadení, kterého se podařilo policii ustanovit. Orgány činné v trestním řízení v případě situace, kdy je ve věci dán jediný přímý důkaz, jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento rozhodující usvědčující důkaz byl, pokud možno, doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací. Nutno podotknout, že způsob, jakým postupoval policejní orgán při vytipování obviněného rovněž negativně ovlivnil i důkazní sílu a přesvědčivost výpovědi poškozeného. O to pečlivěji je nutné se zabývat výpovědí poškozeného a přesvědčivě se vypořádat se všemi potenciálními rozpory nebo okolnostmi, které by byly způsobilé vyvolat pochyby o její věrohodnosti. Nejvyšší soud se proto za současné situace nemůže ztotožnit s hodnocením důkazů prezentovaným odvolacím soudem, neboť jím tvrzené skutečnosti z provedeného dokazování logicky korektním způsobem dovodit nelze.
48. Je nutné podotknout, že se výpověď poškozeného v průběhu let měnila, a to dokonce v některých důležitých aspektech (způsob napadení dalšíma dvěma útočníky, absence tvrzení o předchozím fyzickém konfliktu mezi poškozeným a svědkem T. K., následný pohyb po způsobeném napadení), kdy oproti očekávanému oslabení paměťové stopy a vzpomínání si na méně podrobností (předmětný útok se stal dne 29. 3. 2014 a například první výpověď poškozeného mimo hlavní líčení se udála dne 4. 3. 2016, tedy skoro o dva roky později), poškozený sděluje s uplynutím času stále více podrobností o vzhledu útočníka. Dne 20. 11. 2014 při rekognici poprvé nově uvedl, že útočník měl světlé oči, dne 4. 3. 2016 pak poprvé konkretizoval modré triko jako bledě modré tričko s bílou dekorací nebo flekem na hrudi. Dále se vyvíjela jeho výpověď významně u popisu útoků, které proti němu měly směřovat bezprostředně po projednávaném napadení a kterého se měli dopustit další dva útočníci, označeni poškozeným při jeho výslechu dne 4. 4. 2014 jako muži č. 1 a č. 3. Poškozený nejprve tvrdil (ve dnech 1. 1. 2014 a 4. 4. 2014), že dostal od jednoho z nich 5-10 kopanců na zemi, a to již se způsobenou zlomeninou stehenní kosti a od dalšího muže 5-10 ran pěstí. Při výslechu mimo hlavní líčení dne 4. 3. 2016 však uvedl, že dostal pouhou jedinou ránu pěstí a v téměř bezvládném stavu se úspěšně ubránil proti kopajícímu útočníkovi. Přičemž prve popisovaný způsob útoku by zcela jistě zanechal stopy zjistitelné i zpětně ve zdravotní dokumentaci, a tedy přezkoumatelné zadaným znaleckým posudkem, který však takové zranění stejně jako příslušné lékařské zprávy, vyloučil. Na tyto rozpory opakovaně poukázal nalézací soud a dospěl k závěru, že svědecká výpověď poškozeného je krajně nedůvěryhodná. Podle něj proto s ohledem na zásadu in dubio pro reo obviněného obžaloby zprostil. Odvolací soud se uvedené rozpory snažil vysvětlil, v některých pasážích se však nelze zbavit dojmu, že tyto bagatelizuje. V bodě 16. napadeného rozsudku uvedl, „ že skutečnost, že měl být podle svého tvrzení poškozený napaden osobou odlišnou od obžalovaného, opakovanými údery do obličeje a kopanci, přičemž lékařské zprávy a znalecký posudek nepopisují žádné pohmožděniny či podlitiny, není pro projednávanou věc relevantní. Takové případné jednání nemá žádnou spojitost s obviněným, ani mu není kladeno za vinu; mělo k němu dojít až po stíhaném skutku .“ Jak zmínil Nejvyšší soud již výše, popisované okolnosti ve výpovědi poškozeného stran toho, co se stalo před předmětným napadením či po něm a jejich rozpor s ve věci provedenými důkazy, nejsou striktně vzato skutečnosti, které by byly relevantní pro kvalifikaci jednání obviněného, ale jedná se o skutečnosti, podle kterých je možné posoudit věrohodnost poškozeného. Poukaz na takové skutečnosti nelze bez dalšího považovat za nepřípadný. Dále odvolací soud rozvinul úvahu, proč si na tato zranění poškozený nestěžoval zdravotníkům a proč nebyla zaznamenána doktory. Uvedený postup však nelze považovat za patřičný, neboť odvolací soud vytvořil hypotetickou konstrukci nemající podklad v provedeném dokazování, a to dokonce ani v žádné výpovědi poškozeného. Obdobně pak v bodě 18. odvolací soud bez důkazního podkladu dovozuje, že útok obviněného proti poškozenému byl pomstou za předchozí chování poškozeného v restauraci. Tomu však nenapovídá žádný z provedených důkazů. Obdobné nedostatky pak lze vnímat ve vztahu k hodnocení výpovědi svědkyně P. S., která v den incidentu pracovala v restauraci XY jako servírka. Odvolací soud opakovaně zpochybňoval pravdivost a věrohodnost její výpovědi pouze tím, že je kamarádkou nebo známou obviněného, kdy ve svém rozhodnutí poukázal na výpověď policisty M. H. z hlavního líčení dne 20. 1. 2020, č. l. 405 p. v., který vyslovil neověřenou domněnku, že měla být přítelkyní obviněného. Při tomto hodnocení však zcela pominul provedené důkazy ve spise. Lze totiž poukázat na její výpovědi, kdy při setkání s policejním orgánem při podání vysvětlení dne 24. 4. 2014 (na č. l. 41-42) a prezentaci fotografie obviněného z koncertu č. 17 vypověděla, že se jedná o jejího známého, kterého zná jako číšníka z restaurace Pepe Lopez, nicméně jej nezná jménem, jen se domnívá, že by to mohl být J.(na základě této informace a dotčené fotografie se mimochodem podařilo identifikovat muže na fotce jako obviněného M. B.). Uvedené vyplývá i z úředního záznamu ze dne 14. 8. 2014 sepsaného policistou M. H., který zde konstatuje, že z výslechu jmenované vyplynulo, že obviněného „zná pouze od vidění“. V hlavním líčení tato svědkyně vypověděla, že obviněného zná z restaurace Pepe Lopez, kam chodila s bývalým přítelem na večeře. Pravidelně se s ním nevídá a znají se od vidění. Ve své výpovědi uvedla, že poškozený byl agresivní a měl konflikty se svou přítelkyní i náhodným hosty restaurace, dokonce viděla, jak jej dva muži odlišní od obviněného vyvádějí. V tom se ostatně shoduje s výpověďmi svědků R. Š. a M. B., personálu restaurace. Dále uvedla, že na koncertě bylo více lidí v modrém tričku. Tato výpověď jako jeden z důkazů zpochybňuje hlavní markant pro poznání obviněného poškozeným, kterým bylo, jak ostatně vyplývá z výše uvedeného přehledu, právě modré tričko. Skutečnost, že modré tričko mělo více lidí, lze navíc dovodit i ze samotných fotografií založených ve spisu a č. l. 108-117, nicméně odvolací soud zdůrazňoval, že na předložených fotografiích je obviněný jedinou osobou, která má světle modré tričko s bílým obrazcem či flekem. Obdobně také konstantně poškozený tvrdil, že obviněný byl na akci, kde bylo přinejmenším 200 osob jedinou osobou v modrém triku. Z celkem 19 ks fotografií lze na fotografii č. 8 vzadu spatřit osobu se světle modrým polotrikem s krátkým rukávem, na fotografii č. 9 pruhované modré triko vpravo uprostřed, modré triko vlevo v horní třetině a jedno modré triko s viditelným bílým znakem a nápisem uprostřed nahoře, na fotografii č. 10 je zezadu viditelná osoba ve světle modrém triku stojící u automatu, přičemž ve všech případech je zjevné, že se nejedná o obviněného, který je jako jediná osoba s dobře rozpoznatelnými rysy. Výpověď poškozeného je rovněž v rozporu s výpověďmi dalších svědků. Vyjma již zmíněné P. S. je možno poukázat na výpověď svědka T. K., který obviněného fyzicky omezil tak, že mu chytil ruce za zády, aby pomohl přítelkyni poškozeného, která volala o pomoc a snažila se dostat od poškozeného. Zásah T. K. mimo vytýkané jednání poškozený zmiňuje až ve své výpovědi mimo hlavní líčení dne 4. 3. 2016, nelze přitom rozumět vysvětlit, proč by se poškozený nezmínil o předchozím fyzickém konfliktu mezi ním a tímto svědkem ve svých předchozích výpovědích uskutečněných ve dnech 1. 4. 2014, 4. 4. 2014, 7. 4. 2014, 18. 11. 2014, 20. 11. 2014 a 7. 11. 2015, nota bene za situace, kdy způsob, jakým tento svědek omezil poškozeného, je v podstatě totožný s mechanismem útoku, kterého se měl dopustit obviněný, a který se měl odehrát krátkou chvíli poté. Tento konflikt se měl odehrát podle odvolacího soudu 30 minut před jednáním obviněného, neboť jak svědek T. K., tak poškozený uváděli, že po tomto zákroku se poškozenému nic nestalo, ten se snažil vrátit za svou přítelkyní do restaurace a svědek T. K. jel pro pivo a vrátil se po 30 minutách a našel poškozeného ležet před restaurací. Odvolací soud se však vůbec nevěnoval tomu, proč se o tomto konfliktu poškozený až do výslechu mimo hlavní líčení 2 roky po incidentu ani slovem nezmínil. Dále lze poukázat na rozpor v tvrzení poškozeného, že jej nikdo nevynášel ani nevyváděl z restaurace kvůli jeho špatnému chování. Uvedené je v rozporu s tvrzením svědka R. Š., vyslechnutého v hlavním líčení dne 10. 5. 2016 (na č. l. 185-186 spisu), číšníka v restauraci, který viděl „ jak 4 kluci vynášejí křičícího pána před restauraci za ruce a nohy, protože napadal nějakou paní, co volala o pomoc, na akci bylo 200-250 lidí. “ Výpověď tohoto svědka pak zcela potvrdila dne 3. 2. 2020 i svědkyně M. B., obsluha restaurace, která uvedla, že v restauraci bylo 200 lidí. Poškozený byl agresivní na svou partnerku a lidi okolo, a byl opakovaně vyváděn ven, ale stále se vracel. Poškozený se ve své výpovědi rozcházel i s výpovědí svědka T. J., kamaráda jeho tehdejší přítelkyně, který se podle něj měl nacházet venku v hloučku lidí stojících venku po prvotním „vyvedení své přítelkyně k autu“. Tento svědek však u výslechu mimo hlavní líčení dne 21. 9. 2016, čteném u v hlavního líčení dne 1. 2. 2017, vypověděl, že se pohyboval pouze v prostorách klubu a neregistroval, že by se někdo s někým popral nebo postrkoval. Odvolací soud kritizoval hodnocení výpovědi svědkyně E. M. – přítelkyně poškozeného a poškozeného samotného nalézacím soudem v jeho zprošťujících rozhodnutích, kdy v bodě 18. odůvodnění rozsudku uvedl, že „ výpovědi poškozeného a jeho tehdejší přítelkyně E. M. jako rozporných (pokud jde o charakter jejich vztahu, způsob jejich komunikace, konfliktní situace mezi nimi v daný večer atd.) navíc bezprostředně nesouvisí se stíhaným skutkem. “ Odvolací soud tak v podstatě říká, že pro hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného jsou podstatná jeho tvrzení vztahující se pouze ke stíhanému skutku, resp. k tomu, co je napsáno ve skutkové větě. Takový přístup ale odporuje samotnému ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., neboť nejenže ty části výpovědi poškozeného z doby před útokem a po něm slouží k posouzení jeho obecné věrohodnosti, která by vzhledem k tomu, že byl jediným svědkem svého napadení, kterého se podařilo orgánům činným v trestním řízení ustavit, musí být podrobena, jak ostatně vyplývá z výše citované judikatury, pečlivému zkoumání.
49. Zároveň nelze nezmínit, že zejména v přípravném řízení lze postup orgánů činných v trestním řízení hodnotit jako přinejmenším nedůsledný. Ať už se týká výše zmiňovaného procesního postupu spočívajícím v přibrání tlumočníka nezapsaného v seznamu soudních tlumočníků, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky, či vytipování obviněného způsobem výrazně oslabujícím jak důkazní sílu následující rekognice podle fotografií, tak následné výpovědi poškozeného jako takové, neopatření dalších fotografií z koncertu, kdy se lze důvodně domnívat, že bylo jak na sociálních sítí, tak pořadatelem pořízeno více nežli ve spise založených několik fotografií (poškozený dokonce ve svých výpovědích opakovaně hovoří o ženě, která celou akci fotila), ztotožnění svědkyň popsaných poškozeným, které měly celému napadení přihlížet. Otázky rovněž vzbuzuje absenci snahy o ustavení dalších údajných útočníků označených poškozeným v úředním záznamu o podaném vysvětlení ze dne 4. 4. 2014 (mužů č. 1 a č. 3), kdy přinejmenším muže č. 1 bylo nejspíš možné poměrně spolehlivě ztotožnit, neboť jej v uvedeném úředním záznamu poškozený poměrně podrobně popsal vzhledem, oblečením i tím, že tančil na koncertě do půl těla nahý, tedy významně podrobněji nežli samotného obviněného. Další pochybení lze spatřit i na č. l. 142 spisu, kdy se zde na jednu stranu uvádí, že byl poškozenému předložen spis, který si prostudoval (na č. l. 1-136 spisu), ale na druhou stranu se zde uvádí, že se poškozený nedostavil, což působí poněkud matoucím dojmem. Takový postup orgánů v činných trestním řízení vedl k důkazní nouzi, kterou odvolací soud vykládá de facto v rozporu se zásadou in dubio pro reo k tíži obviněného (absence svědků na místě, dalších fotografií, zjištění dalších útočníků apod.).
50. Podle Nejvyššího soudu přetrvávají v současném stavu dokazování pochybnosti o věrohodnosti poškozeného vzhledem k množství rozporů pečlivě rozvedených v pořadí druhém zprošťujícím rozsudku nalézacího soudu a rovněž rozebraných shora, které nebyly logicky uspokojivě objasněny ani odvolacím soudem. Vina obviněného je dovozována výpovědí jediného svědka – poškozeného, která není podporována ostatními důkazy vyjma lékařské zprávy, která toliko objektivizuje zranění poškozeného, ale nijak nevypovídá o totožnosti osoby, která mu zranění způsobila. Výše i stejně jako ve všech samotných rozhodnutích je silně akcentován v podstatě jediný významný odlišující znak, podle kterého byl obviněný poznáván, a to modré tričko (po dvou letech specifikováno poškozeným jako tričko světle modré s krátkým rukávy a bílým flekem, nápisem či znakem mezi hrudí a břichem). Závěr odvolacího soudu a koneckonců i poškozeného, že na koncertě, kde bylo přinejmenším 200 lidí (někteří svědci hovoří i o 250 lidech), byl jedinou osobou v takovém tričku pouze obviněný je vyvrácen jak samotnými fotografiemi založenými ve spise na č. l. 108-117, tak výpovědí svědkyně P. S.. I když se jednalo o žánrovou akci, pro kterou je typické oblečení černé barvy, nebylo možné dovodit z 19 ks fotografií, na kterých byla zobrazena pouze malá část návštěvníků restaurace, závěr, že obviněný byl jedinou osobou oblečenou v modré barvě. Takové závěry jsou zjednodušující a odporující principu presumpce neviny a z něho vyplývající zásady in dubio pro reo .
51. Jak bylo zmíněno výše, důkazní síla provedené rekognice a věrohodnost svědectví poškozeného, resp. celá řada rozporů mezi jednotlivými verzemi výpovědí a obsahem zbytku provedeného dokazování, spolu s nedůslednou aplikací zásady in dubio pro reo , neposkytují dostatečný podklad pro závěr o vině obviněného. Obecné soudy však přesto přistoupily k odsouzení obviněného, aniž by bylo s praktickou jistotou prokázáno, že se dopustil jemu za vinu kladeného jednání. Svým postupem tak odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadou, pro kterou nemohlo napadené rozhodnutí obstát.
IV.
52. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je částečně důvodné a z důvodů shora rozvedených proto z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 10. 2022, č. j. 6 To 58/2022-511, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soud v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2021, č. j. 32 T 44/2015-476, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
53. Věc se tak vrací do stadia řízení před nalézacím soudem. V novém řízení bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). V dalším řízení bude na nalézacím soudu zhodnotit stávající procesně použitelné důkazy způsobem stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř. a se zřetelem ke skutkovým závěrům, které z tohoto hodnocení vyplynou, při vázání právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem ve věci znovu rozhodnout. V novém rozhodnutí bude třeba zvážit, zda současná důkazní situace umožňuje shledat obviněného vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pozornost přitom musí věnovat zejména výpovědi poškozeného jako klíčového důkazu, případně doplnit dokazování a všechny důkazy vyhodnotit jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. V případě, že nezávisle při důsledném respektu k právům obviněného garantovaných mu trestním řádem a ústavním pořádkem, včetně principu presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo dospěje k závěru o vině obviněného, bude třeba, aby přesvědčivě a podrobně svůj závěr odůvodnil.
54. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 9. 2023
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu