ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.74.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 74/2023-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2023 o dovolání, které podal obviněný K. H. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 8 To 233/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 31/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného K. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2022, sp. zn. 4 T 31/2022 , byl obviněný K. H. uznán vinným přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v době nejméně od 31. 3. 2020 do 12. 4. 2021 využil uloženého hesla v elektronickém zařízení dříve užívaném i poškozenou I. H., nar. XY, a následně za využití dynamických IP adres mobilního operátora Vodafone prostřednictvím koncového telefonního čísla XY, minimálně v pěti případech, vstoupil do účtu poškozené I. H., nar. XY, na sociální síti Facebook pod názvem "XY", ID XY, kde se následně neoprávněně seznamoval s obsahem zpráv poškozené v messengerové komunikaci s jinými uživateli, kdy zjištěné informace dále využíval v rámci komunikace s poškozenou, a to zejména v rámci sporů týkajících se péče o nezletilé děti .
Za to byl obviněný odsouzen podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 30 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na částku 1.000 Kč, tedy celkem 30.000 Kč (třicet tisíc korun českých).
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2022, sp. zn. T 31/2022, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 8 To 233/2022 , a to tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný K. H. dovolání (č. l. 211-215), v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Obviněný namítl, že skutek popsaný ve výroku odsuzujícího rozsudku není a nemůže být trestným činem. Uvedl, že sama poškozená mu po předchozí domluvě předala tablet iPad2, ve kterém ponechala svoje aktivní přihlášení k aplikaci Facebook Messenger, a to s vědomím, že k ní může tímto způsobem získat přístup. Soudy nijak nezkoumaly, zda se z její strany nejednalo o konkludentní souhlas či vyjádření lhostejnosti. V celém řízení přitom nebylo prokázáno jakékoli neoprávněné užití dat získaných z předmětného počítačového systému ve smyslu §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Ani v případě, že by skutková věta obstála, nejednalo by se podle dovolatele o trestný čin, neboť údajné využití informací z počítačového systému v rámci komunikace s poškozenou není trestným činem. Žalovaná skutková podstata, na rozdíl od trestného činu podle §230 odst. 1 tr. zákoníku, vyžaduje, aby vedle získání přístupu a seznámení se s obsahem dat uložených v počítačovém systému došlo také k jejich neoprávněnému využití. Skutková věta odsuzujícího rozsudku však nepopisuje žádné jednání, které by bylo tímto neoprávněným využitím dat. Ve skutkové větě není vůbec uvedeno, že by získaná data jakkoliv shromažďoval, uchovával, kopíroval nebo šířil. Protože jeho jednání není trestným činem, považuje dovolatel právní hodnocení žalované skutkové věty za nesprávné, neboť použití dat v běžné oboustranné konverzaci se samotnou poškozenou (tedy nikoliv ke škodě či prospěchu kterékoliv strany) by nebylo neoprávněným užitím dat ve smyslu zákona. Obviněný se odvolává na zásadu subsidiarity trestní represe s tím, že projednávaná věc je zcela triviální, kdy nebyla žádné osobě způsobena jakákoli újma a naznačuje, že motivací pro zahájení trestního řízení proti jeho osobě by snaha zdiskreditovat jej v opatrovnickém řízení.
Obviněný dále namítl, že soudy porušily v jeho neprospěch zákonná pravidla týkající se procesu dokazování, kdy bez zjevného důvodu opomenuly klíčové důkazy, které byly způsobilé zvrátit skutkové hodnocení věci, a to navíc bez řádného odůvodnění. Jednalo se např. o výslech jeho sestry a listinné důkazy jako byly kopie příspěvků sdílených a komentovaných na profilu - zdi poškozené obsahující množství detailních informací o jejím životě, které byly dostupné širokému okruhu přátel. Zdůraznil, že skutková věta i odůvodnění obou rozhodnutí ve věci obsahují pouze údaje obecné, neboť není specifikováno, která konkrétní informace jím měla být použita v komunikaci s poškozenou a obě soudní rozhodnutí trpí v tomto směru neurčitostí a nepřezkoumatelností, neboť z nich vůbec neplyne, která konkrétní informace, kdy a jakým způsobem měla být zneužita, ale logicky pak ani to, z čeho tento obecný závěr měly soudy obou stupňů za prokázaný. Informace o poškozené měly být využity v SMS zprávách přiložených k trestnímu oznámení podanému poškozenou. Jedná se pouze o dvě SMS zprávy, a to ze dne 9. 1. 2020 a ze dne 3. 6. 2021, tedy o dvě zprávy s odstupem 1,5 roku v dennodenní konverzaci. Oba tyto případy ale leží zcela mimo časové období údajných neoprávněných přístupů do předmětné aplikace, přičemž se jedná o dvě zprávy velmi obecného charakteru obsahující velmi neurčité a všední informace, které mezi sebou dělí období 1,5 roku. Žádný další způsob užití jakékoliv informace však z obžaloby ani z rozhodnutí soudů neplyne. Zdůraznil rovněž, že i přesto, že si nalézací soud vyžádal spisy týkající se opatrovnických sporů, nebyl identifikován ani jeden případ, kdy by v rámci takových sporů o společné děti použil jakékoliv informace získané z messengerové komunikace poškozené. S informacemi týkajícími se života poškozené je běžně seznamován ze strany společných dětí a zprostředkovaně také ze strany svých rodičů, případně ze strany svojí sestry, kteří jsou všichni v blízkém kontaktu, přičemž navíc jeho sestra má dokonce přístup k profilu poškozené na platformě Facebook, na které poškozená prokazatelně sdílela a sdílí množství detailních informací ze svého života s desítkami osob. Soudy odmítly provést jím navrhované důkazy, které by prokázaly, jak široký okruh informací, jaké množství detailů z života poškozené byl všem osobám v jejím okolí dostupný na jejím profilu na Facebooku, a to včetně veřejně prezentovaných komunikací pod příspěvky apod. Tato námitka pak dále nabývá na významu, vezme-li se v úvahu, že předmětné SMS zprávy neměly žádnou časovou souvislost s údajnými neoprávněnými přístupy do neveřejné části internetového profilu (Messengerové komunikace) poškozené, a je tak jisté, že informační východiska formující předmětné SMS zprávy na straně dovolatele musela mít původ jinde, než v jakýchkoliv důvěrných (nesdílených) komunikacích údajné poškozené. Tyto důkazy tedy mohly prokázat, že veškeré informace měl i bez vlastního přičinění dostupné zcela po právu a v souladu se zákonem. Rovněž namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními (spočívajícími např. v rozdílné lokalitě přítomnosti dovolatele – Brno – a místa tvrzených přístupů v daném čase – Praha či Ostrava – a rozporu mezi prokázanou aktivitou dovolatele – přednášky – v době jiného tvrzeného přístupu), a závěry soudu nalézacího i odvolacího učiněnými na podkladě souvisejících důkazů.
Dovolatel má rovněž za to, že byl zkrácen na svém právu na obhajobu, neboť mu nebylo sděleno, v jakých nejméně pěti případech mělo dojít k údajnému neoprávněnému přístupu na facebookový profil poškozené, resp. jeho dotaz na státního zástupce nebyl dovolen. Za další námitku obviněný označil, že soudy neučinily žádné šetření k původu nahrávky telefonického hovoru mezi ním a poškozenou, zejména pak k časovému období jejího pořízení, což z podstaty věci mělo pro hodnocení tohoto důkazu zcela stěžejní význam. Tím, že nedošlo k časové lokalizaci předmětné nahrávky, bylo obhajobě znemožněno na tento předložený důkaz reagovat. Obviněný má za to, že nalézací soud postupoval ve vztahu k důkazům selektivně, samotný jejich popis je v rozporu s jejich obsahem, jejich hodnocení je pak často rozporné a některé důkazy nejsou hodnoceny vůbec. Odvolací soud pak tyto vady neodstranil.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2022, č. j. 8 To 233/2022-199, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2022, č. j. 4 T 31/2022-173, a aby sám ve věci rozhodl podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. rozsudkem, kterým jej zprostí obžaloby, případně aby po zrušení rozhodnutí věc vrátil soudu prvního stupně k doplnění dokazování a novému rozhodnutí ve věci samé.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 22. 12. 2022, sp. zn. 1 NZO 983/2022.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že se všemi námitkami, které obviněný uplatnil ve svém dovolání, se řádně vypořádal již soud prvního stupně, a protože byly i obsahem podaného odvolání, zabýval se jimi rovněž i soud odvolací. Pokud jde o námitky obviněného ohledně neúplnosti provedeného dokazování, je v posuzované trestní věci třeba poukázat na to, že soud není povinen vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, pokud takový postup zdůvodní. Je třeba odmítnout i námitky zpochybňující skutková zjištění soudů. S otázkami obviněného ohledně nezjištění jednotlivých neoprávněných přístupů na účet poškozené je možné v podrobnostech odkázat na bod 7. z rozhodnutí Krajského soudu v Brně, který se totožnými námitkami obviněného v plném rozsahu zabýval. Odvolací soud zde výslovně konstatuje, že spisový materiál obsahuje zjištěná data, včetně provedené analýzy, z níž jsou konkrétně patrná jednotlivá data neoprávněných přístupů na účet poškozené. Vstup do účtů je pak časově velmi úsporná záležitost, kterou je možné uskutečnit i během velmi krátké doby, např. v průběhu přestávky během přednášek.
Státní zástupkyně podotkla, že ze dvou alternativ předmětu útoku skutkové podstaty trestného činu podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněný naplnil první z nich, přičemž pouze v tomto směru lze zaznamenat dílčí pochybení v právní větě výroku o vině, kde jsou vedle sebe zmíněny jak počítačový systém, tak nosič informací. U daného trestného činu je nerozhodné, zda pachatel jednal s úmyslem způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. V rámci neoprávněného užití nemusí dojít k poškození dat, jejich pozměnění ani znehodnocení, neboť postačuje jejich prosté neoprávněné užití, a to, aniž by současně vznikla někomu škoda, újma nebo naopak prospěch. Přečin podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je ryze formální delikt, tzv. abstraktně ohrožující trestný čin. Zákonodárce v tomto případě postihuje bez dalšího neoprávněné užití dat uložených v počítačovém systému nebo na nosiči informací, pokud předtím k nim získal přístup ať oprávněně či nikoliv. Nepřípustným jednáním, která lze podřadit pod neoprávněné užití dat, jež je postihováno v §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, je i jeho nedovolené kopírování na jiný nosič informací, (který pak má pachatel ve své dispozici) – shodně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 – 421. Komentář. 2. vydání Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2309. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 731/2015, chrání ustanovení §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku také před neoprávněným užitím uložených dat, jímž je jakákoliv nedovolená manipulace s nimi, pokud nejde o případy uvedené §230 odst. 2 písm. b) – d) tr. zákoníku. Za neoprávněné lze přitom považovat takové jejich užití, které je v rozporu s právní normou nebo je činěno v rozporu se stanoveným účelem, popř. bez vědomí nebo souhlasu oprávněné osoby . Neoprávněným užitím dat je jakákoliv nedovolená manipulace s daty uloženými v počítačovém systému nebo na nosiči informací. V projednávané věci obviněný vstupoval do facebookového profilu poškozené bez jejího vědomí a souhlasu. Pokud jde o společenskou škodlivost jednání obviněného, tato byla rovněž dána, neboť okolnosti činu nejsou natolik mimořádné, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Soudy naopak správně shledaly řadu okolností, které společenskou škodlivost jednání obviněného zvyšují, neboť cíleně získal informace na sociální síti Facebook v messengerové komunikaci o poškozené I. H., které pak využíval v rámci komunikace s ní, přičemž poškozená nemá zájem na tom, aby měl přehled o tom, s kým a o čem komunikuje, neboť informace o její osobě obviněný využívá, a to ať již v komunikaci s ní samotnou, tak i v řízení, které vedou ohledně péče o nezletilé děti.
Na základě výše uvedeného státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než navrhované rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 8 To 233/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným K. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 [a který byl novelou bez obsahových změn nově zařazen pod písm. h)] i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .
Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněný nevznáší. Obviněný však poukazuje na to, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, a to výslechy svědků, kdy uvádí konkrétně pouze svou sestru, a listinné důkazy, kterými označuje kopie příspěvků sdílených a komentovaných na profilu poškozené na platformě Facebook a dostupné širokému okruhu jejích přátel včetně jeho sestry.
Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy >1< založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s článkem 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96 svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. Důkazní návrh profilu poškozené, tzv. zdi na platformě Facebook byl obhajobou obviněného přednesen v rámci hlavního líčení dne 23. 5. 2022 s tím, že se jedná pouze o důkaz ke zvážení, nejedná se o důkazní návrh, o kterém by bylo potřeba rozhodnout (č. l. 170-171 spisu). Nalézací soud následně vyhlásil usnesení, že se žádné další dokazování provádět nebude, bylo dáno odůvodnění a poučení o nepřípustnosti podání stížnosti. Nalézací soud se k uvedenému důkaznímu návrhu vyjádřil v bodě 25. rozsudku, kdy uvedl, že tento důkazní návrh (stejně jako důkazní návrhy výslechem nezletilého AAAAA (pseudonym) a provedením pokusu) není nezbytně nutný s tím, že „ soud provádí ty důkazy, které považuje za vhodné “. Ze spisového materiálu se podává, že důkazní návrh výslechem sestry obviněného nebyl výslovně vznesen. V rámci řádného opravného prostředku obviněný poukazoval na doplnění dokazování v tom směru, aby byly ztotožněny přístupy na facebookový profil poškozené a aktivity dovolatele a doplněny podrobnosti o údajně neoprávněně získaných informací z možných jiných zdrojů, např. od jeho sestry. V rámci veřejného zasedání dne 16. 8. 2022 zopakoval své přesvědčení, že se jedná o stěžejní důkazy k prokázání skutkových okolností svědčících o jeho nevině, jejich provedení však výslovně nenavrhl. Odvolací soud se k otázce doplnění dokazování vyjádřil stručně, kdy v bodě 6. napadeného usnesení uvedl, že „ obžalovaný se v podaném odvolání ani nedomáhá provádění dalších důkazů “, soud prvního stupně přitom „ ve věci provedl všechno potřebné dokazování tak, jak mu ukládá ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu a zjistil skutkový stav bez důvodných pochybností “.
Návrhy na doplnění dokazování tedy nebyly soudy opomenuty, byly však shledány nadbytečnými, resp. jejich provedení by nebylo sto jakkoli změnit skutkový stav věci.
Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
V projednávané věci se rovněž nejedná ani o případ zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, kterýžto obviněný naznačuje ve vztahu k otázce, zda se v době údajných neoprávněných přístupů k profilu poškozené technicky mohl přihlásit či nikoli, resp. zda tvrzené přístupy v daném čase a místě mohl vůbec uskutečnit. Je přesvědčen, že soudy na podkladě provedeného dokazování, podle jeho názoru neprovedeného v dostatečném rozsahu, dospěly k nesprávným skutkových zjištěním. Námitkám obviněného, jimiž zpochybňuje skutková zjištění soudů, nelze přisvědčit.
Je třeba mít na paměti, že zjevný rozpor nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Stran případné existence zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, možno uvést, že takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Je současně třeba mít rovněž na paměti, že sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
Nutno uvést, že námitky obviněného jsou opakováním jeho obhajoby, kdy totožné námitky byly obsahem i řádného opravného prostředky obviněného. Jak soud nalézací, tak soud odvolací se s nimi zcela dostatečným způsobem vypořádaly. Nalézací soud objasnění skutkového stavu věnoval náležitou pozornost. Stěžejní pro něj byla samozřejmě výpověď poškozené I. H., kterou vyhodnotil jako věrohodnou. Poškozená od počátku vystupovala v rámci svých tvrzení konzistentně, kdy popsala, na podkladě jakých událostí a incidentů dospěla k závěru, že je její komunikace na sociální síti ze strany obviněného monitorována a že obviněný navštěvuje její soukromý profil na platformě Facebook. Nejedná se však o důkaz osamocený, kdy by se mohlo jednat o situaci tzv. tvrzení proti tvrzení. Svědecká výpověď poškozené je podepřena celou řadou důkazů, kdy se jedná jak o svědecké výpovědi (svědkyně R. R., Z. O. – kamarádky poškozené, J. K. – matka poškozené, svědek P. R. – partner poškozené), tak o důkazy listinné. Stěžejními zde byly záznamy komunikace mezi poškozenou a obviněným, rozbor přihlášení na facebookový profil poškozené, který si nechala vypracovat, rovněž protokol policejního orgánu o zajištění dat uvedeného profilu obsahující informace o připojení a záznamy o propojení IP adresy s telefonním číslem ztotožněným jako telefonní číslo užívané obviněným, rovněž čestná prohlášení rodičů obviněného a svědkyně J. K. Jednalo se rovněž o zvukovou nahrávku, kterou nechala do spisu založit poškozená. Poukazuje-li obviněný, že uvedená nahrávka není časově zakotvena a rovněž není zjevné, že by konverzace byla vedena právě o předmětném iPadu2, kde měla být poškozená přihlášena ke svému účtu na platformě Facebook, pak je třeba uvést, že se jednalo pouze o jeden z řady důkazů, a rozhodně ne o důkaz stěžejní. Nalézací soud hodnotil důkazy jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a v bodech 20. až 27. odůvodnění rozsudku rozvedl své úvahy stran skutkových zjištění podávajících se z provedeného dokazování, které jej vedly k závěru o dovolatelově vině. Nalézací soud vyhodnotil obhajobu obviněného jako účelovou a lživou, vedenou snahou vyvinit se a bagatelizovat dopady svého jednání do soukromé sféry své bývalé manželky, kdy obhajoba obviněného byla vyvrácena svědeckými výpověďmi, listinnými důkazy a rovněž i zvukovou nahrávkou (bod 25. rozsudku). Poukázal na vnitřní rozpory v tvrzeních dovolatele, že na straně jedné nevěděl, že by jeho bývalá manželka měla profil na platformě Facebooku, na straně druhé uvedl, že návyky poškozené stran sociálních sítí zná, stejně jako skutečnost, že ačkoli uvedl, že neví, o jaké neoprávněné přístupy mělo jít, předkládal důkazní materiály k tomu, že v uvedený den a čas neměl možnost se k profilu poškozené přihlásit. Rovněž byla vyvrácena tvrzení obviněného týkající se jeho vztahů s rodiči a sestrou, kteří popřeli, že by měli k jeho iPadu přístup či s ním o čemkoli soukromém, co se týkalo poškozené, komunikovali. Svědkyně R. a O., které byly z jeho strany označeny v rámci SMS zpráv, popřely, že by se s obviněným znaly či s ním někdy mluvily, přičemž nalézací soud ke svědeckým výpovědím uvedl, že „ nevidí sebemenší důvod, proč nevěřit slyšeným svědkům “ (bod 22. rozsudku). Stran technické stránky připojení a přihlášení se k profilu poškozené vycházel nalézací soud zejména z listinných důkazů zajištěných policejním orgánem, v rámci nichž byly zanalyzovány jednotlivé neoprávněné přístupy, ztotožněny IP adresy, přístroj, prostřednictvím kterého došlo k přihlášení k uvedenému profilu poškozené na sociálních sítích, a bylo ztotožněno telefonní číslo, které bylo propojeno s příslušnou IP adresou, a které podle dostupných databází je telefonním číslem obviněného (bod 23. rozsudku). Tvrzení, že k jeho mobilnímu telefonu měly přístup děti či další osoby v dovolatelově okolí, bylo „ dostatečně vyvráceno výpovědí svědkyně H., která uvedla, že se svými rodiči obžalovaný v podstatě nekomunikuje a totéž uvedla i k jeho sestře “, což se ostatně podávalo i z četným prohlášení rodičů obviněného založených ve spise (č. l. 113 spisu), kdy možnost využít tzv. hotspotu „ se jeví jako krajně nepravděpodobné “ (bod 24. rozsudku). Nalézací soud tak dospěl k závěru, že to byl obviněný, kdo bez souhlasu své bývalé manželky opakovaně přistupoval skrze své číslo do jejího profilu na sociální síti Facebook, a to díky heslu uloženém v zařízení, které bylo v jeho dispozici, aby následně data v tomto systému uložená neoprávněně užíval, resp. zde uložené konverzace a příspěvky užil v komunikace s její osobou, zejména ohledně péče o jejich společné nezletilé děti (body 26. a 27. rozsudku).
Odvolací soud se se závěry a argumentací nalézacího soudu plně ztotožnil s tím, že „ v postupu soudu I. stupně nebylo shledáno nic, co by odporovalo formální logice “ (bod 6. napadeného usnesení). Dále se vyjádřil k opakovaným námitkám obviněného, zejména stran toho, že mu nebylo sděleno, v jakých konkrétních pěti případech se mělo jednat o neoprávněného přístupy, v nichž byl spatřován trestný čin. Odvolací soud v bodě 7. usnesení odkázal na spisový materiál obsahující vedle zprávy předložené poškozenou (č. l. 9 až 13) i analýzu zjištěných dat (č. l. 34 až 35) a koncových uživatelů a IP adres (č. l. 51). Poukázal rovněž na to, že všechny tyto listiny byly čteny u hlavního líčení, obviněný a jeho obhájce měli možnost se s těmito seznámit a vyjádřit se k jejich obsahu.
Pokud pak obviněný namítal, že v době údajných neoprávněných přihlášení k profilu poškozené byl pracovně zatížen, měl přednášky a neměl tedy možnost se k jejímu účtu přihlásit, je možno uvést, že přihlášení se k účtu na sociálních sítích skrze mobilní elektronická zařízení není nijak časově či technicky složitý proces. Právě naopak. Ostatně k uvedenému se vyjádřil i odvolací soud v bodě 7. svého usnesení, kde tato tvrzení obviněného označil za účelová.
Pokud obviněný namítal, že nebylo prokázáno neoprávněné užití dat uložených v počítačovém systému, jedná se o námitku nesprávného právního posouzení skutku.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení .
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 27. 6. 2022) se dopustí ten, kdo získá přístup do počítačového systému nebo nosiče informací a neoprávněně užije data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací.
Nutno uvést, že znění právní věty z rozsudku nalézacího soudu zcela neodpovídá právnímu posouzení, kdy v právní větě jsou uvedeny obě varianty předmětu útoku, tj. počítačový systém i nosič informací. Uvedené pochybení je však zcela marginální, neboť z odůvodnění rozsudku je zcela zjevné, že trestná činnost obviněného se týká počítačového systému.
Neoprávněným přístupem k počítačovému systému (hacking) se rozumí přístup, který není povolen majitelem systému či jiným držitelem práv k systému nebo k jeho části nebo který není povolen vnitrostátními právními předpisy, jímž si pachatel umožnil volnou dispozici s počítačovým systémem. Počítačovým systémem se má na mysli zařízení nebo skupina propojených zařízení nebo zařízení souvisejících (tzv. periferních), z nichž jedno nebo více zařízení provádí na základě programu automatické (tj. bez přímého lidského zásahu) zpracování digitálních dat. Části počítačového systému úzce odvisí od jeho architektury a obecně je vždy tvoří klientské prostředí, komunikační infrastruktura a systémové servery.
V ustanovení §230 odst. 1 tr. zákoníku je chráněna důvěrnost počítačových dat a počítačového systému (jejich části). Počítačový systém je zde chráněn před ohrožením jeho bezpečnosti. Teprve sekundárně jsou chráněny integrita a dostupnost počítačových dat a systémů. Integrita a dostupnost počítačových dat a systémů jsou naopak primárně chráněny v odst. 2 §230 tr. zákoníku. Ochrana je zde poskytována počítačovým datům a počítačovým programům před neoprávněnými zásahy, které mohou mít vliv na existenci, kvalitu, správnost dat, a konečně chrání před neoprávněným užíváním uložených počítačových dat (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2304-2035). V případě ochrany integrity a dostupnosti počítačových dat a systémů podle odst. 2 je pak trestným jakékoli získání přístupu k počítačovému systému nebo k nosiči informací (tj. i oprávněné), bez ohledu na jeho důvod, jestliže pachatel se současně dopustí některého z alternativních jednání popsaných pod písm. a) až d). V rámci písm. a) se jedná o neoprávněné užití dat (někdy označované jako „počítačová špionáž“) uložených v počítačovém systému nebo na nosiči informací, které zpravidla spočívá v užití cizích dat bez vědomí a svolení oprávněné osoby s tím, že neoprávněnost takové manipulace s daty plyne dále z porušení právních norem (srovnej Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 1479).
Základní skutková podstata uvedená v odst. 2 neobsahuje znak v podobě úmyslu způsobit škodu, jinou újmu, získat prospěch, ani nevyžaduje, aby k takovému účinku došlo. Úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch je až zvláště přitěžující okolností podle odst. 3, způsobení těchto účinků pak zvláště přitěžující okolností podle odst. 4 §230 tr. zákoníku. Získáním přístupu se zde rozumí takové jednání, které umožní pachateli volnou dispozici s počítačovým systémem nebo nosičem informací a využití jeho informačního obsahu. Získat přístup k počítačovému systému nebo nosiči informací lze tedy jak neoprávněně, tak i oprávněně. Nezáleží ani na důvodu, který vedl k získání přístupu (může to být náhoda, plnění pracovních úkolů, využití počítače pro zábavu, odcizení nosiče informací atd.) (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2308-2309).
Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že dosah ustanovení §230 tr. zákoníku je širší, než by napovídalo systematické zařazení tohoto trestného činu mezi trestné činy majetkové, neboť jím nejsou chráněna jen majetková práva, ať ve vztahu k věcem hmotným či nehmotným (ve smyslu současného pojetí věci – srov. zejména §489 a 496 obč. zák.), ale zprostředkovaně i celá řada dalších právních statků, jako jsou osobnostní práva, zejména právo na ochranu osobních údajů (např. jde-li o databázi pacientů s jejich diagnózami), autorská práva (např. ke zvukovým či audiovizuálním dílům), ale i hospodářská a obchodní práva, zejména právo na zachování obchodního či bankovního tajemství, know-how, klientely apod. (shodně tamtéž, ale též např. Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 8. vyd. Praha, Wolters Kluwer ČR, 2016, str. 695). Z toho plyne, že širší je i následek, který se na objektu projevuje a jímž je porušení či ohrožení shora uvedených právních statků (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2018, sp. zn. 5 Tdo 781/2017).
Aplikováno na projednávanou věc, obviněný se bez souhlasu poškozené opakovaně přihlásil s pomocí svého telefonního čísla k jejímu soukromému účtu na platformě Facebook, kde mu po přihlášení byla umožněna volná dispozice s tam uloženými daty (konverzace, příspěvky, fotografie, atd.). Tyto následně využil přinejmenším v rámci komunikace s poškozenou. Sama skutečnost, že se jednalo o informace, které pocházely přímo od poškozené, případně skutečnost, že by takto získané informace nebyly poskytnuty třetí osobě či zneužity obdobným způsobem, trestnost uvedeného jednání nevylučuje. Jak uvedeno výše, ustanovení §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nevyžaduje způsobení konkrétního výsledku, tedy účinku, který by se projevil na hmotném (příp. nehmotném) předmětu útoku jako jeho porušení či konkrétní ohrožení. Jedná se o ryze formální delikt, můžeme jej proto označit za tzv. moderní delikt, oproti „klasickým“ výsledečným trestným činům. Zákonodárce takovou legislativní technikou vyjadřuje svůj odsudek určitých jednání, která považuje za natolik nebezpečná a škodlivá, že je postihuje, aniž by současně požadoval, aby vedla také k nějakému objektivnímu výsledku. Takové trestné činy lze proto označit za abstraktně ohrožovací. Tak je tomu i v tomto případě, kdy zákonodárce postihuje tzv. bez dalšího neoprávněné užití dat uložených v počítačovém systému nebo na nosiči informací, pokud předtím k nim byl získán přístup (ať oprávněně či nikoli). Již samotným takovým jednáním je ohrožen či dokonce porušen zájem státu na ochraně těchto dat, a to bez ohledu na to, jak s nimi dále pachatel naloží, proč tak činil, co bylo důvodem, motivem či cílem takového jednání (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2018, sp. zn. 5 Tdo 781/2017).
Obviněný se dostal k informacím o tom, jak poškozená tráví svůj volný čas, co podniká s dětmi, kam s nimi cestuje, jakým činnostem se věnuje či dokonce, co jeho děti v době, kdy jsou u matky, jedí, a následně ji s těmito poznatky konfrontoval (bod 7. napadeného usnesení). Obviněný tak svým jednáním zasáhl do soukromé sféry poškozené, když ji konfrontoval, zcela zjevně v rozporu s jejím zájmem, se skutečnostmi, které s ním nechtěla sdílet a které považovala za své soukromí. Z provedeného dokazování pak vyplynulo, že některé z těchto skutečností nemohl zjistit z jiných zdrojů, než ze soukromého účtu poškozené. Odvolací soud uvedl, že se jednalo „ o připojení neoprávněná, neboť bylo užito zařízení k připojení, které poškozená v daném období neužívala “. Podle judikatury Nejvyššího soudu lze přitom za neoprávněné užití uložených dat považovat takové jejich užití, které je v rozporu s právní normou nebo je činěno v rozporu se stanoveným účelem, popř. bez vědomí či souhlasu oprávněné osoby (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 731/2015).
Přečin podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je, jak rozvedeno výše, tzv. abstraktně ohrožovací, neboť se nevyžaduje, aby došlo k účinku, objektivnímu výsledku. Zákonodárce tak postihuje neoprávněné užití dat uložených v počítačovém systému bez ohledu na to, zda k nim byl získán přístup oprávněně či nikoli. Již tímto jednáním je ohrožen či dokonce porušen zájem státu na ochraně takto uložených dat. Neobstojí proto námitka dovolatele týkající se zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio , kdy má obviněný za to, že se jedná o natolik triviální záležitost, že nedosahuje ani té nejnižší míry společenské škodlivosti. Uvedená zásada je vyjádřena v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku tak, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Nejvyšší soud dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu. Vycházet lze přitom především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., podle něhož zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale právě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Nalézací soud se k uvedené otázce vyjádřil v rámci bodu 28. rozsudku, kdy uvedl, že jednání obviněného bylo natolik společensky škodlivé, že nepostačilo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Odvolací soud se k otázce aplikace subsidiarity trestní represe vyjádřil v bodě 8. napadeného usnesení, přičemž uvedl, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přičemž má za to, že „ jednání obžalovaného je natolik společensky škodlivé, že nepostačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Obžalovaný svým jednáním narušil soukromí poškozené, využil svých odborných znalostí, přičemž k tomuto protiprávnímu jednání přistoupil v souvislosti se spory, které vede se svojí bývalou manželkou, zejména v souvislosti se spory o péči o nezletilé “.
Je třeba uvést, že soudy nižších stupňů této problematice nevěnovaly v rámci odůvodnění svých rozhodnutí nijak velkou pozornost, nicméně nejde o žádné významné pochybení jinak věcně správného rozhodnutí, neboť se oba soudy, byť velmi stručně, uvedenou zásadou zabývaly. Okolnosti projednávaného činu nebyly natolik mimořádné, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, ba právě naopak soudy nižších stupňů správně shledaly celou řadu okolností, které společenskou škodlivost jednání obviněného zvyšují. Zejména se jednalo o využití informací v rámci už tak vyhrocených sporů týkajících se péče o společné nezletilé děti, kdy obviněný napadal rodičovskou způsobilost poškozené. Poškozená přitom zcela zjevně neměla v úmyslu sdílet s obviněným jakékoli detaily o svém životě, o čemž samozřejmě svědčí i sama ta skutečnost, že se obrátila na policii poté, co pojala podezření, že obviněný získal neoprávněný přístup k jejímu soukromého účtu na platformě Facebook.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil v převážné většině námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného K. H. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 3. 2023
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
_______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) Je třeba mít na paměti, že ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.