ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.783.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 783/2023-431
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2023 o dovolání, které podal obviněný M. W. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 7 To 108/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 134/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M.W. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2023, sp. zn. 10 T 134/2022 , byl obviněný M. W. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v době mimo službu dne 19. 9. 2021, v přesně nezjištěné době mezi 02:00 až 02:53 hodin v Brně-XY na ulici XY, poblíž pivnice XY, po předchozí slovní rozepři s L. V., nar. XY, uchopil poškozeného P. K., nar. XY, za ruku a přesně nezjištěným způsobem jej shodil na zem, čímž mu způsobil zlomeninu zevního i vnitřního kotníku s odlomením zadní hrany dolního konce holenní kosti pravé nohy s dobou podstatného omezení v obvyklém způsobu života nejméně do 4. 11. 2021 .
Za to byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků.
Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době uhradil podle svých sil v plné výši škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným:
- Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197518, se sídlem Praha, Orlická 2020/4, škodu ve výši 91.360 Kč,
- poškozenému P. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, škodu ve výši 116.259 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený P. K. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2023, sp. zn. 10 T 134/2022, podal obviněný odvolání, a to do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 7 To 108/2023 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku učiněném podle §82 odst. 3 trestního zákoníku, a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněnému podle §82 odst. 3 tr. zákoníku uložil povinnost, aby ve zkušební době uhradil podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 396-400), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný je přesvědčen, že vydáním rozsudků soudů prvního i druhého stupně došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, a práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zejména ve vztahu k jeho právu „na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí“. Obviněný namítá, že rozhodná skutková zjištění učiněná v projednávané věci jsou zcela v rozporu s provedeným dokazováním a zásadou presumpce neviny, resp. skutková zjištění jsou dotvářena pouze nepodloženými a neprokázanými úvahami soudu. V projednávané věci soudy rezignovaly na řádné zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a na povinnost vypořádat se se všemi námitkami obhajoby ve smyslu §125 odst. 1 věta druhá tr. ř.
Obviněný soudům vytýká, že se nijak nevypořádaly s námitkami napadajícími věrohodnost poškozeného P. K. a selektivně vybraly pouze argumenty hovořící v neprospěch dovolatele. Poukazuje na to, že poškozený podal trestní oznámení z výkonu trestu až pět měsíců po incidentu, je osobou opakovaně trestanou, v insolvenci, v době incidentu byl pod vlivem alkoholu a svědkyním i příslušníkům záchranné služby prokazatelně lhal o své identitě a předkládal cizí doklady. Svědkyně D. Č. a L. V. se jeho pravé jméno dozvěděly až v průběhu trestního řízení. Výpověď poškozeného stran toho, jak se skutek udál, resp. jeho verze událostí je pak v rozporu s tím, co tyto svědkyně popsaly, přičemž nebylo dostatečně zjištěno, v jaké pozici se vůči sobě měli dovolatel a poškozený nacházet. Soudy se dále nijak nevypořádaly s námitkou obhajoby ohledně opilosti poškozeného, který zcela v rozporu s tím, co bylo zachyceno na kamerových záznamech, tvrdil, že v době incidentu nebyl alkoholem významně ovlivněn. Soud se nicméně bez dalšího přiklonil k verzi poškozeného a k vynesení odsuzujícího rozsudku mu tak postačil nedostatečně zjištěný způsob provedení tvrzeného skutku, který byl stručně odůvodněn pouze extrémně rychlým a nejasným průběhem celého incidentu. Obviněný považuje tvrzení poškozeného, že si teprve s odstupem času uvědomil případné negativní zdravotní následky, a proto podal trestní oznámení až po pěti měsících, za zcela účelové a předem připravené v rámci pobytu ve věznici. Rovněž poukazuje na trestní minulost obviněného, který byl odsouzen i za násilnou trestnou činnost, nicméně soudy se k trestní minulosti poškozeného nijak nevyjádřily. Naopak dovolatel měl toliko ojedinělá kárná řízení, která mu však byla zcela nepochopitelně soudem kladena k tíži a bylo k nim přihlédnuto při hodnocení důkazů. Kárná provinění považuje obviněný za nesrovnatelná s mírou společenské škodlivosti trestní minulosti poškozeného. Veškeré uvedené skutečnosti pak ve svém souhrnu svědčí o nevěrohodnosti poškozeného.
Extrémní rozpor mezi skutkovým stavem a provedeným dokazováním spatřuje obviněný rovněž ve vyhodnocení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Mgr. Tomáše Vojtíška, Ph.D., vypracovaném rovněž k mechanismu vzniku zranění poškozeného. Posudek uvedl nepřirozeně prudké došlápnutí, což je však zcela v rozporu s tvrzeným popisem zranění ze strany poškozeného. Namísto toho, aby soudy postupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, vyhodnotily závěr v neprospěch dovolatele a přijaly verzi poškozeného. Svědkyně L. V. uvedla na tísňové lince, že poškozený zakopl, což odpovídá verzi skutkových událostí tvrzených dovolatelem od samého počátku. Později svou výpověď změnila, nicméně soudy ani k námitce obhajoby důvod změny výpovědi v této zásadní otázce nezkoumaly. Tímto postupem zcela rezignovaly na proces dokazování. Podle obviněného nelze s ohledem na značnou opilost poškozeného vyloučit, že si mohl zranění způsobit sám, kdy vkročil do tmy, a přitom přenesl celou váhu na jednu nohu.
Rozsudek podle obviněného nemůže obstát ani ve vztahu ke skutkové větě, která vykazuje zcela zásadní nedostatek specifikace shození poškozeného na zem, kdy je pouze uvedeno „nezjištěným způsobem“, což shledává nedostatečným. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1023/2021 s tím, že skutek musí být popsán tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným.
Obviněný v závěru podaného dovolání rekapituluje, že on, poškozený a obě svědkyně, tedy veškeré přítomné osoby, uvádějí jiné verze průběhu tvrzeného incidentu, který nebyl a ve své podstatě ani nemohl být spolehlivě a objektivně zjištěn v důsledku nedostatku důkazních prostředků. Soudy prvního i druhého stupně však na základě nezjištěného průběhu skutkového děje bez dalšího nekriticky akceptovaly verzi poškozeného a přizpůsobily tomu rozporné výpovědi obou svědkyň. Rovněž namítá, že pokud nebyl přesně zjištěn skutkový děj, není možné z tohoto nezjištěného průběhu dovozovat zavinění, natož zavinění ve formě úmyslu.
S ohledem na uvedené proto obviněný M. W. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2023, č. j. 7 To 108/2023-371, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2023, č. j. 10 T 134/2022, zrušil a nově rozhodl podle §265m tr. ř. tak, že se dovolatel zprošťuje v celém rozsahu obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 3. 9. 2022, sp. zn. 5 KZV 5/2022.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 18. 8. 2023, sp. zn. 1 NZO 647/2023.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a obecná východiska pro uplatněný dovolací důvod, uvedl, že soubor námitek obviněného, jimiž se snažil zpochybnit náhled na mechanismus vzniku zranění poškozeného P. K. – zejména za pomoci kritiky interpretace výsledků znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a výpovědí svědkyň D. Č. a L. V., má toliko podobu běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení soudy nižších stupňů ve smyslu požadavků vyplývajících z §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Je třeba mít na zřeteli, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Státní zástupce připomněl, že dovolání nelze založit pouze na výhradě vůči rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, pokud zůstávají nezodpovězeny dílčí námitky obhajoby z řádného opravného prostředku, a to minimálně vzhledem k §265a odst. 4 tr. ř., podle něhož není přípustné dovolání výlučně proti důvodům rozhodnutí. Ačkoli je součástí práva na spravedlivý proces požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného. Toto stanovisko zastává ve své judikatuře rovněž Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva. Soud proto nemusí budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře a vyvracení jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví svůj ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti závěrů je sama o sobě dostatečná. Z nastíněného pohledu rozsudek Krajského soudu v Brně dostojí požadavkům vyplývajícím z §125 odst. 1 tr. ř. Rovněž výhrady obviněného vztahující se k věrohodnosti poškozeného P. K. nabývají ryze procesní charakter. Městský soud v Brně si byl vědom nastolené situace, ve které vůči sobě stály dvě skutkové varianty, a to jedna ve verzi podporující stanovisko obhajoby obviněného, kdežto druhá z nich poškozeného, resp. obžaloby. Soud postupoval obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení výpovědi poškozeného P. K. a vyvozování skutkových závěrů z ní pramenících, jak se očekává ve věcech uvedeného druhu, aniž by tato výpověď poškozeného zůstala zcela osamocená. O výpovědi svědkyň bylo možné se opřít v těch částech, ve kterých sledovaly potřebu ingerence poškozeného do konfliktu mezi obviněným a jednou ze svědkyň, od čehož se odvíjela také situační konstelace a nástup neadekvátní násilné reakce ze strany obviněného. Obhajoba obviněného, která vycházela z jeho verze skutkového děje, byla naopak vyvrácena. Znalec vyloučil, že by ke zranění mohlo dojít běžnou chůzí, i kdyby existovaly terénní nerovnosti. Z místa události dne 19. 9. 2021 byl poškozený odvezen záchrannou službou, hospitalizován a poté poprvé operován, následovala reoperace. Doba, po kterou byl poškozený omezen v podobě vážné poruchy zdraví, trvala od vzniku zranění přinejmenším do 4. 11. 2021. Třetí operace s hospitalizací s přechodným zintenzivněním omezení obvyklého způsobu života proběhla dne 17. 12. 2021. Pozdější trestní oznámení, které dne 22. 2. 2022 obdrželo Obvodní oddělení Brno-Bystrc Police ČR, se tak odvíjelo od vlastní pozice poškozeného ke stanovení finálního rozsahu újmy na zdraví, aniž by šlo o prodlevu vyloženě excesivní. Nebyla přitom zjištěna negativní motivace poškozeného způsobit těžkosti v životě obviněného. O případné zaujatosti svědkyň rovněž nic nevypovídá. Dovednost v provedení chvatu proti poškozenému včetně rychlosti jeho zvládnutí vysvětluje dovolatelovo předcházejícího působení v rámci přímého výkonu služby u Policie ČR, následně u Celní správy ČR.
Stran námitky porušení zásady in dubio pro reo státní zástupce uvedl, že skutečnost, že soud v situaci, kdy žádné pochybnosti nemá, přijme řešení, které obviněný nesdílí, porušení této zásady nezakládá. Rovněž uvedl, že jakkoli obecně existuje požadavek na co nejdůslednější specifikaci skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku, vyjádření způsobu shození na zem nemá vliv na zpochybnění příčinné souvislosti mezi napadením poškozeného a následky na jeho zdraví, které naopak byly i znalcem popsány s variantním omezením a jednoznačně přičteny útoku obviněného.
S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 7 To 108/2023, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (změny dostál pouze výrok podle §82 odst. 3 tr. zákoníku). Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. W. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obviněný v něm uplatnil toliko dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř., je tento nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale také proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest a povinnost k náhradě vzniklé škody. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je na místě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak částečně činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení, tedy takové, s nimiž se již na podkladě řádného opravného prostředku vypořádal soud odvolací.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .
Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů ani námitku tzv. opomenutých důkazů obviněný nevznáší. Má však za to, že v projednávané věci je dán zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. V tomto směru obviněný zpochybňuje zejména výpověď poškozeného P. K. a jeho věrohodnost a závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Mgr. Tomáše Vojtíška, Ph.D., stran mechanismu zranění poškozeného.
Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Je třeba připomenout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Stručně řečeno, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., jak namítá obviněný.
Obviněný v podstatě namítal, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení závěru o jeho vině. V tomto směru napadal způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a to zejména výpověď poškozeného a znalecký posudek. Uvedené námitky obviněného směřující do oblasti skutkových zjištění a provedeného dokazování, přičemž již byly vyhodnoceny odvolacím soudem, neboť je obviněný učinil obsahem svého řádného opravného prostředku. Lze odkázat zejména na bod 6. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se v otázce skutkových zjištění zcela ztotožnil se závěry učiněnými soudem nalézacím (viz zejména bod 8. rozsudku nalézacího soudu).
Nalézací soud objasnění skutkového stavu věnoval náležitou pozornost. Stěžejní zde byla samozřejmě výpověď poškozeného P. K., neboť byl osobou, proti jejíž tělesné integritě bylo útočeno, a která byla nejvíce schopna vnímat situaci, v níž se ocitla. Nejedná se však o důkaz jediný, neboť výpověď poškozeného nestála osamoceně, ale byla podpořena dalšími ve věci provedenými důkazy. Obviněný zpochybňuje poškozeným uváděnou verzi skutkového děje, přičemž zpochybňuje i věrohodnost poškozeného, kdy poukazuje na celou řadu skutečností týkajících se jeho osoby, jako je např. jeho trestní minulost, skutečnost, že svědkyním zatajil svou pravou totožnost, že předkládal cizí doklady, že je osobou v insolvenci apod. V drtivé většině se jedná o skutečnosti, které jsou ve vztahu k projednávanému skutku zcela irelevantní. Například trestní minulost poškozeného, i kdyby jejím obsahem bylo páchání násilné trestné činnosti, není nijak relevantní pro posouzení toho, zda byl poškozený ze strany obviněného napaden. Stejně tak skutečnost, že oproti obviněnému má poškozený celkem 14 záznamů v trestním rejstříku. Takováto skutečnost nemá jakýkoli vliv na to, že se poškozený stal sám obětí trestného činu. Přestože některé skutečnosti mohou naznačovat nestandardní jednání poškozeného, kdy například svědkyním a záchranné službě zatajil svou totožnost a předkládal cizí doklady, nelze z nich vycházet při vyvozování skutkových závěrů. Ačkoli by bylo možno k některým z nich přihlížet v rámci posouzení obecné věrohodnosti poškozeného, je zjevné, že nalézací soud neměl o věrohodnosti poškozeného pochybnosti, a to s ohledem na skutečnost, že jím uváděná verze událostí byla podpořena dalšími ve věci provedenými důkazy. Jednalo se jednak o výpovědi svědkyň D. Č. a L. V., jednak o znalecký posudek MUDr. Tomáše Vojtíška. Svědkyně shodně s poškozeným vypověděly, že mezi poškozeným a obviněným došlo k tomu, že poškozený k obviněnému přistoupil, aby uklidnil vypjatou situaci, v níž se ocitla svědkyně V., která se s obviněným dostala do slovního konfliktu, následkem čehož bylo, že se poškozený ocitl zraněný na zemi. Obě svědkyně se shodly na tom, že ke všemu došlo ve velké rychlosti a nebyly si proto schopny vybavit, jak přesně, resp. jakým mechanismem došlo k pádu poškozeného na zem. Svědkyně V. se domnívala, že obviněný do poškozeného strčil, svědkyně Č. stála ve větší vzdálenosti, byla si však jistá, že poškozený sám neupadl. Na místě incidentu nebyly žádné jiné osoby přítomny, přičemž svědkyně uvedly, že se poškozený od obviněného nijak nevzdálil. Znalec pak vyloučil, že by ke zranění poškozeného došlo běžnou chůzí, a to i v případě, že by byly terénní nerovnosti. Mechanismus zranění byl dán buď prudkým došlápnutím nebo dopadnutím na podložku, tedy na zem, kdy podle závěru znalce mechanismus, tak, jak byl popisován poškozeným, odpovídá vzniku předmětného zranění. Nalézací soud rovněž neopomněl, že se poškozený nacházel ve stavu mírné opilosti, kdy byly přehrány videozáznamy z mobilního telefonu. Na jejich podkladě znalec konstatoval, že poškozený sice byl zjevně pod vlivem alkoholu, což mohlo ovlivnit jeho motoriku, ale nikoli výrazně. Důkazní stav byl doplněn i dalšími důkazy, které dokreslovaly jednání obviněného poté, co svědkyně Č. zavolala na tísňovou linku, kdy obviněný např. volal na linku Policie ČR, aby předem avizoval, že bude nahlášeno, že napadl jinou osobu.
Skutečnost, že nebylo možno zcela spolehlivě určit, jaký byl mechanismus pádu poškozeného na zem, byla promítnuta do skutkové věty rozsudku tak, že zde byla užita formulace „přesně nezjištěným způsobem“ (jej shodil na zem). Uvedená formulace není nijak neobvyklá, neboť zejména v případech, kdy soud nemá k dispozici doznání pachatele, nelze vyloučit situaci, kdy se i přes veškerou snahu nepodaří plně objasnit některé skutečnosti. To však v obecné rovině nebrání tomu, aby byl skutek dostatečně specifikován ve skutkové větě rozsudku, a to i přesto, že určité skutečnosti budou označeny za „přesně nezjištěné“ či uvozeny slovy „nezjištěným způsobem“. Přestože nebyl zjištěn konkrétní způsob, jakým byl poškozený shozen na zem, byla prokázána příčinná souvislost mezi napadením poškozeného ze strany obviněného a následným zraněním, které poškozený utrpěl. Zcela konkrétní vyjádření způsobu, kterým byl obviněný shozen na zem, není v projednávané trestní věci stěžejní, a není závadou, pokud ve skutkové větě uveden není, neboť je zde dostatečně popsán následek tohoto jednání, tj. způsobení těžké újmy na zdraví, která byla jednoznačně přičtena útoku obviněného. Odvolací soud v bodě 6. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „ vzhledem k věcně časovým údajům plynoucím z výpovědi svědků plyne, že je dán přímý vztah vzniklého zranění, který navazuje na jednání poškozeného a následně obžalovaného. Z výpovědi svědků nelze jednoznačně přesně určit, jakým způsobem se poškozený ocitl na zemi s prudkým dopadem na pravou nohu. Nicméně je zřejmé, že se tak stalo vlivem jednání obžalovaného. Byť v tomto smyslu nebyl zpracován žádný posudek, je zcela zřejmé, že poškozený musel být uveden do pohybu tak, že se byť po krátkou dobu nohama nedotýkal země, musel být uveden do pohybu vpřed a v důsledku toho pak dopadl i podle výpovědi svědků na pravou nohu, pravý bok a následně pak na záda .“
Zranění, které poškozený utrpěl si vyžádalo podstatné omezení v obvyklém způsobu života, a to nejméně od 19. 9. 2021 do 4. 11. 2021. Poškozený vypověděl, že s ohledem na to, že byl s obviněným v přátelském vztahu, neměl zpočátku snahu věc řešit prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení, nicméně poté, co se ukázalo, že mu pravděpodobně zůstane trvalý následek do života, a po komunikaci s rodinou, se rozhodl podat trestní oznámení. Je třeba uvést, že poškozený dne 19. 9. 2021 podstoupil první operaci kotníku, následně se však ukázalo, že je třeba reoperace, k níž došlo v říjnu téhož roku. Nicméně s ohledem na neuspokojivý zdravotní stav byl obviněný nucen dne 17. 12. 2021 podstoupil v pořadí třetí operaci. Teprve po zotavení z této operace se rozhodl, po více než 5 měsících od incidentu, podat trestní oznámení. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že v mezidobí poškozený nastoupil do výkonu trestu, což rovněž mohlo mít vliv na předmětnou časovou prodlevu. S ohledem na uvedené časové a skutkové okolnosti není třeba mít za to, že by prodleva byla jakkoli excesivní. Naznačuje-li pak obviněný, že se ze strany poškozeného jednalo o jakýsi kalkul, snad vedený zištným motivem, je třeba uvést, že žádná negativní motivace poškozeného nebyla soudy zjištěna, resp. tvrzení obviněného je bez jakéhokoli podkladu.
Je možno konstatoval, že skutkový stav věci byl zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu, jak již výše vyloženo, plně ztotožnil a své stanovisko k odvolacím námitkám vyjádřil. Zaujal stanovisko, že řízení předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně netrpělo žádnými vadami a důkazy byly provedeny řádně a v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a §2 odst. 6 tr. ř. S ohledem na to, že odvolací soud zachoval popis skutku tak, jak jej uvedl nalézací soud v tzv. skutkové větě, je zřejmé, že nedospěl k odlišným skutkovým závěrům.
Neobstojí tedy ani námitka obviněného, že nebyl-li zjištěn řádně skutkový stav, nelze dovozovat ani zavinění ve formě úmyslu přímého. Námitky stran naplnění subjektivní stránky by bylo možno uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . Předpokladem existence tohoto dovolacího důvodu je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti, přičemž ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Námitky obviněného jsou však bez výjimky námitkami skutkového charakteru, přičemž se jedná o námitky zjevně neopodstatněné, nadto obviněný předmětný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neuplatnil.
Obviněný rovněž akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , kdy uvedl, že odvolací soud „ selektivně vybral argumenty hovořící pouze v neprospěch odsouzeného “ a soudy „ důkazy ve prospěch odsouzeného zcela opomíjely a jiné interpretovaly bez vzájemných souvislostí a bez kritického zhodnocení pouze v neprospěch odsouzeného “. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo , neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Pokud jde o námitky nedostatečného odůvodnění dotčených rozhodnutí obou soudů, nebylo možno k těmto přihlížet, neboť se jedná o výhrady spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí obou soudů, prostřednictvím nichž obviněný polemizuje s rozsahem a kvalitou odůvodnění soudních rozhodnutí, přičemž nepředkládá žádnou relevantní argumentaci, z níž by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost samotného výroku soudních rozhodnutí, tedy je dovozováno porušení §125 odst. 1 tr. ř. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle §265a odst. 4 tr. ř., je dovolání proti důvodům rozhodnutí nepřípustné. Zákonná úprava připouští dovolání jen z výslovně stanovených a taxativně vypočtených důvodů, které jsou obsaženy v §265b tr. ř., jak bylo rozvedeno výše.
Rovněž námitka, že nebylo ze strany odvolacího soudu dostatečně reagováno na jednotlivé námitky, neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Nutno uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu je sice stručné, ale zcela dostačující, neboť jím bylo reagováno na námitky obviněného uplatněné v řádném opravném prostředku. Dle ustálené praxe Ústavního soudu, vyjádřené např. v rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1153/16, je mj. uvedeno, že „ soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59-60) .“ V rozporu s tím tedy není, jestliže Krajský soud v Brně na odvolací námitky obviněného reagoval též odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v rámci, nichž je také patřičně reagováno na výhrady obviněného. Byť je tedy součástí práva na spravedlivý proces požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 415/11). Napadený rozsudek nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li tento celek posuzován komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost obstojí a obviněný v něm odpověď na své námitky najde (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 11 Tdo 970/2022, ze dne 30. 8. 2016. sp. zn. 6 Tdo 1107/2016, rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08).
Lze tedy konstatovat, že soudy prvního i druhého stupně plně dostály požadavkům na odůvodnění svých rozhodnutí ve shodě s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a judikaturou Ústavního soudu.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M.W. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu