ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2725.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2725/2022-444
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce Z. V. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Matuševským, advokátem se sídlem v Berouně, Husovo náměstí 82/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 11/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, č. j. 11 Co 411/2021, 11 Co 18/2022-419, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované (po částečném zpětvzetí žaloby co do částky 452 897 Kč s příslušenstvím) zaplacení částky 8 910 580 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy, jež mu měly být způsobeny nezákonným trestním stíháním pro podezření ze spáchání trestného činu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve stádiu přípravy podle §20 odst. 1 trestního zákoníku, které bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 1/2016 a v jehož závěru byl žalobce pravomocně zproštěn obžaloby. Požadovaná částka zahrnovala náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobci výkonem vazby ve výši 101 000 Kč, dále náhradu škody spočívající v ušlém zisku ve výši 809 580 Kč, jenž měl žalobci náležet v souvislosti s výkonem funkce rozhodčího nejvyšší fotbalové soutěže po dobu tří let, kdy byl Fotbalovou asociací České republiky vyřazen z nominační listiny rozhodčích profesionálních fotbalových soutěží, a náhradu nemajetkové újmy ve výši 8 000 000 Kč, která byla žalobci způsobena jeho nezákonným trestním stíháním. Žalobce po žalované rovněž požadoval zaslání omluvy v žalobě specifikovaného znění a její uveřejnění na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 5. 2021, č. j. 20 C 11/2019-369, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 5. 11. 2021, č. j. 20 C 11/2019-402, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobci částku 44 385 Kč s příslušenstvím, jež připadala na jeho požadavek na náhradu ušlého zisku (výrok I), dále částku 61 200 Kč s příslušenstvím připadající na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu výkonem vazby (výrok III), a částku 60 000 Kč s příslušenstvím odpovídající požadavku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci jeho nezákonným trestním stíháním (výrok V), zatímco ve zbývajícím rozsahu (tj. ve vztahu k částce 765 195 Kč s příslušenstvím připadající na ušlý zisk, k částce 39 800 Kč s příslušenstvím připadající na náhradu nemajetkové újmy způsobené vazbou a k částce 7 940 000 Kč připadající na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, a dále ve vztahu k požadované omluvě) žalobu zamítl (výroky II, IV, VI, VII a VIII), načež rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok IX), jakož i o náhradě nákladů řízení vynaložených státem (výroky X a XI).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek prvostupňového soudu v zamítavém výroku týkajícím se nároku na náhradu ušlého zisku (výrok II) a v zamítavém výroku, jenž se vztahoval k nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vazbou (výrok IV), stejně jako v nákladových výrocích X a XI potvrdil, přičemž v zamítavém výroku vztahujícím se k náhradě nemajetkové újmy způsobené žalobci jeho nezákonným trestním stíháním (výrok VI) tento rozsudek změnil jen tak, že žalované uložil zaplatit z tohoto titulu žalobci dalších 10 000 Kč s příslušenstvím, přičemž ve zbývající části tohoto výroku (tj. ve vztahu k částce 7 930 000 Kč s příslušenstvím) rozsudek soudu prvního stupně rovněž potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Vyhovující výroky o věci samé I, III a V, stejně jako zamítavé výroky VII a VIII rozsudku soudu prvního stupně, jež se vztahovaly k požadované omluvě, nebyly podanými odvoláními účastníků řízení dotčeny, a v této části proto tento rozsudek nabyl samostatné (oddělené) právní moci.
Rozsudek odvolacího soudu, a to v části výroku I, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a dále ve výroku VI ohledně částky 7 930 000 Kč s příslušenstvím, napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné, zčásti pro jeho vady.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud předesílá, že kvalitativní rozsah dovolacího přezkumu je vzhledem k vázanosti dovolacího soudu vymezením dovolacího důvodu podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. omezen pouze na ty otázky, které dovolatel v dovolání označil nebo jejichž řešení zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1872/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018).
Otázka hmotného práva, zda je možné dovodit příčinnou souvislost mezi nezákonným trestním stíháním žalobce a jeho dočasným vyřazením z listiny rozhodčích nejvyšších českých fotbalových soutěží, a to vzhledem k povaze uvedené funkce, tedy otázka, která dle dovolatelova názoru dosud nebyla dovolacím soudem řešena, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se odvolací soud při jejím řešení neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Jestliže na podkladě skutkových závěrů soudu prvního stupně formulovaných v bodech 35 až 40 a dále 51 a 56 odůvodnění jeho rozsudku, z nichž odvolací soud při svém rozhodování rovněž vycházel (viz body 2, 8 a 10 odůvodnění napadeného rozsudku) a která nelze v dovolacím řízení revidovat (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), dospěl odvolací soud k závěru, že mezi újmou, jež žalobci vznikla dočasnou nemožností vykonávat funkci rozhodčího nejvyšší fotbalové soutěže, a žalobcovým trestním stíháním není dán vztah příčinné souvislosti, neboť tento vztah je přetržen rozhodnutím orgánu Fotbalové asociace České republiky, kterým byl žalobce z nominační listiny rozhodčích profesionálních fotbalových soutěží dočasně vyřazen, přestože jeho trestní stíhání dle vnitřních předpisů asociace nepředstavovalo objektivní překážku pro výkon funkce rozhodčího nejvyšší fotbalové soutěže, čímž tento orgán (mající na zřeteli ochranu dobrého jména asociace) současně nectil princip presumpce neviny, rozhodl totiž v souladu se závěry, které Nejvyšší soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4879/2015, a dále v rozsudku ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, nebo v usnesení ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3293/2022. V souladu s těmito závěry právně relevantními příčinami nemohou být kterékoli faktické příčiny sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. zásada umělé izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Jednání svobodně uvažujících osob (které je zde podle skutkových zjištění odvolacího soudu představováno zmíněným rozhodnutím orgánu Fotbalové asociace České republiky, jež nebylo v souladu s vnitřními předpisy tohoto subjektu), byť do určité míry ovlivněné nezákonným rozhodnutím, přitom řetězec příčinné souvislosti přetrhává. K přerušení příčinné souvislosti (řetězce postupně nastupujících příčin a následků, v němž prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další) totiž podle ustálené judikatury dovolacího soudu představované zejména rozsudkem ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013, nebo ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, uveřejněným pod číslem 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s níž je napadené rozhodnutí rovněž v souladu, dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost.
Žalobcem nabízené srovnání s věcí, která byla řešena nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21, přitom není pro skutkovou rozdílnost obou případů přiléhavé. V uvedené věci totiž poškozený na rozdíl od žalobce zastával po dlouhá léta veřejnou funkci jako významný politik, senátor a primátor statutárního města, pročež u něj bylo akcentováno, že výkon volené politické funkce úzce souvisí s dodržováním určitých morálních a mravních pravidel, tedy s důvěryhodností politika, která je rozhodná pro jeho další působení ve veřejné funkci či obecně v politice a jejíž zpětné nabytí bývá, když ne nemožné, tak přinejmenším velmi obtížné, přičemž stát nezákonným zahájením trestního stíhání právě do této jeho důvěryhodnosti zasáhl.
Ani otázka, zda lze žalovanou činit odpovědnou za to, že žalobce z vlastního rozhodnutí opustil služební poměr u Policie České republiky, neboť vzhledem k nevhodnému chování jeho kolegů vyvolanému předmětným trestním stíháním byly jeho vztahy na pracovišti natolik poznamenané, že další výkon služebního poměru byl pro něj neúnosný, tj. otázka, která podle žalobcova přesvědčení rovněž dosud nebyla dovolacím soudem řešena, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Rovněž i při řešení této otázky se odvolací soud od výše zmíněné ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, uzavřel-li, že žalobcovo dobrovolné rozhodnutí reagující na nevhodné chování jeho kolegů vztah příčinné souvislosti mezi jeho nezákonným trestním stíháním a ukončením jeho služebního poměru (a újmou tím vyvolanou) přerušilo.
Žalobce dále v dovolání zformuloval otázku, zda má na výši odškodnění nemajetkové újmy způsobené mu nezákonným trestním stíháním vliv okolnost, že jednání, ze kterého byl obviněn, bylo vyvolané činností policejního provokatéra, přičemž i zde se má jednat o otázku, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. Ze skutkových závěrů odvolacího soudu však plyne, že žalobce byl v posuzovaném trestním řízení zproštěn obžaloby z důvodu, že „se nepodařilo prokázat, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán, nikoliv proto, že by jeho jednání bylo důsledkem policejní provokace“ (viz str. 6 dole napadeného rozsudku). Žalobce tak prostřednictvím uvedené otázky polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, když zpochybňuje jeho skutková zjištění, jež se k této otázce vztahují. Tím uplatňuje nepřípustný dovolací důvod, neboť, jak již bylo zmíněno výše, Nejvyšší soud je skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Tentýž závěr o nepřípustnosti žalobcova dovolání se uplatní i ve vztahu k otázce (podle žalobcova názoru v rozhodování dovolacího soudu také dosud neřešené), zda má na výši odškodnění téže nemajetkové újmy vliv i okolnost, že žalobce v důsledku nezákonného trestního stíhání ztratil možnost stát se rozhodčím mezinárodních fotbalových soutěží. I v tomto případě totiž žalobce uplatňuje nepřípustný dovolací důvod, neboť skutečnost, že by se o pozici rozhodčího na mezinárodních fotbalových soutěží skutečně ucházel a této možnosti následně pozbyl, součástí skutkových závěrů soudů nižších stupňů není.
Ve vztahu k výhradám, jež žalobce vznesl vůči způsobu, jakým odvolací soud stanovil výši náhrady zisku, který žalobci ušel za dobu jeho vazby, pak podané dovolání trpí vadami, neboť z něj není patrné, v čem konkrétně dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.
V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS. 4017/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně.
Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
V této části tedy podané dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že jej v souvislosti se stanovením výše ušlého zisku nepoučil podle §118a odst. 2 a 3 o. s. ř. o potřebě doplnění tvrzení o skutečné výši výdajů souvisejících s výkonem funkce fotbalového rozhodčího a o nutnosti označení důkazů k prokázání těchto tvrzení, Nejvyšší soud dodává, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud v souladu s §242 odst. 3 větou druhou o. s. ř. přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však v posuzovaném případě, jak bylo vyloženo výše, splněna není.
Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu