ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2899.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2899/2022-204
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně PAZOIL TRADE LIMITED , se sídlem Savva Rotsidi 44, Mammari, Nicosia, Kyperská republika, zastoupené Mgr. Júliem Csorbou, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 2, Žitná 562/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 9 173 386,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 170/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, č. j. 17 Co 34/2022-176, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, č. j. 17 Co 34/2022-176, v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 8. 2021, č. j. 10 C 170/2020-139, potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby ve vztahu k částce 7 673 386,85 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení, a dále ve výroku II o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 8. 2021, č. j. 10 C 170/2020-139, ve výroku o zamítnutí žaloby ve vztahu k částce 7 673 386,85 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
II. V části směřující proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, č. j. 17 Co 34/2022-176, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 8. 2021, č. j. 10 C 170/2020-139, potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby ve vztahu k částce 1 000 000 Kč s příslušenstvím, se dovolání zamítá .
III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované zaplacení částky 9 173 386,85 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy utrpěné v souvislosti s rozhodnutím Policie České republiky ze dne 9. 9. 2016 o zajištění jejích finančních prostředků ve výši 500 000 EUR odůvodněným podezřením, že se jedná o výnos z trestné činnosti. Požadovaná částka konkrétně sestávala z částky 3 524 870,05 Kč, na kterou žalobkyně vyčíslila úrok z prodlení ze zajištěné částky za dobu od 9. 9. 2016 do 6. 12. 2019, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o zrušení zajištění, dále z částky 3 148 516,80 Kč připadající na náklady vynaložené na právní služby související s odstraněním následků nesprávného úředního postupu orgánů policie, a konečně z částky 2 500 000 Kč odpovídající zadostiučinění za nemajetkovou újmu vyvolanou jednak tím, že k zajištění předmětných prostředků žalobkyně vůbec nemělo dojít (za tuto újmu žalobkyně požadovala částku 500 000 Kč), dále tím, že toto zajištění trvalo nepřiměřeně dlouho (v souvislosti s tím žalobkyně požadovala zaplatit částku 1 000 000 Kč), a konečně tím, že nebylo rozhodováno o žádostech o zrušení zajištění, s nimiž se žalobkyně v rámci své snahy získat zajištěnou částku zpět obracela na policejní orgány (i v tomto případě žalobkyně žádala zaplacení částky 1 000 000 Kč).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně o podané žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 30. 8. 2021, č. j. 10 C 170/2020-139, kterým ji v celém rozsahu zamítl (výrok I) a současně žalobkyni uložil povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. V rámci skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování a na základě shodných tvrzení účastníků řízení, tento soud předně uvedl, že na základě rámcové smlouvy uzavřené dne 17. 8. 2016 mezi žalobkyní a společností AKCENTA CZ a.s. zaslala žalobkyně na svůj interní účet vedený u jmenované společnosti ze svého bankovního účtu vedeného v Polské republice finanční částku s tím, že po převodu těchto prostředků z polské měny na euro mělo dle jejího příkazu ze dne 6. 9. 2016 dojít k odeslání této částky zpět na polský bankovní účet žalobkyně. V této době však již Policie České republiky prováděla úkony trestního řízení proti polským společnostem Grinpex sp. z o. o. a Eko Portal sp. z o. o., a to v souvislosti s podezřením, že jsou zapojeny do legalizace výnosů z trestné činnosti, které se dopouštěla společnost KARES TRADE sp. z o. o., proti níž bylo v Polsku vedeno trestní stíhání (podvody a krácení daně z přidané hodnoty). Obě tyto společnosti přitom měly také své účty u společnosti AKCENTA CZ a.s., na nichž vedené finanční prostředky byly od července 2016 z rozhodnutí orgánů Policie ČR podle §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, v tehdy účinném znění, zajištěny. Vzhledem k tomu, že v souvislosti s prokázáním původu zaslaného finančního obnosu, k němuž žalobkyni vyzvala společnost AKCENTA CZ a.s., žalobkyně této společnosti předložila smlouvu uzavřenou mimo jiné právě se společností KARES TRADE sp. z o. o., podle níž měla předmětnou částku získat, pojala Policie ČR na základě obdrženého trestního oznámení Ministerstva financí ze dne 8. 9. 2016, jež vycházelo z předchozího sdělení společnosti AKCENTA CZ a.s., podezření, že i tyto prostředky s řešenou trestnou činností souvisejí. Po předchozím souhlasu státního zástupce proto usnesením ze dne 9. 9. 2016 zajistila podle §79a odst. 1 trestního řádu i tyto prostředky žalobkyně, přičemž stížnost, kterou žalobkyně proti tomuto rozhodnutí následně brojila, byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 43 Nt 2888/2016, zamítnuta. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 poté, co usnesením ze dne 8. 11. 2016 k žádosti žalobkyně o zrušení zajištění ze dne 4. 10. 2016 toto zajištění pouze omezilo právě na částku 500 000 EUR, a poté, co se spis nacházel do 5. 12. 2016 u Městského státního zastupitelství v Praze za účelem prošetření podnětu žalobkyně k výkonu dohledu nad postupem obvodního státního zastupitelství, jenž byl vyhodnocen jako nedůvodný, další opakované žádosti žalobkyně o zrušení zajištění ze dne 6. 1. 2017 a 7. 4. 2017 zamítlo (usneseními ze dne 20. 2. 2017 a ze dne 28. 4. 2017, proti kterým podané stížnosti byly usneseními Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 3. 2016 a 30. 5. 2017 rovněž zamítnuty). Ústavní stížnosti, které žalobkyně ve věci podala, Ústavní soud svými usneseními ze dne 11. 4. 2017 a 10. 5. 2017 odmítl. Usnesením ze dne 17. 5. 2017 Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 rozhodlo (k návrhu policejního orgánu ze dne 23. 11. 2016), že ve věci společnosti Grinpex sp. z o. o. a žalobkyně se podle §108 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, dočasně upouští od některých úkonů trestního řízení, a to v souvislosti se žádostí o převzetí tohoto trestního řízení polskou stranou, přičemž příslušnou žádost téhož dne odeslalo Okresní prokuratuře ve Vratislavi, která ji obdržela dne 23. 5. 2017. V reakci na další žádosti žalobkyně o zrušení zajištění ze dne 4. 10. 2017 a 7. 11. 2017 obvodní státní zastupitelství žalobkyni informovalo ve dnech 1. 11. 2017 a 9. 11. 2017 o tom, že z důvodu předávání věci do Polské republiky nelze o těchto žádostech rozhodnout, a současně ji na polské orgány odkázalo. S tímto stanoviskem obvodního státního zastupitelství se následně ztotožnilo též městské státní zastupitelství, které k podnětu žalobkyně postup obvodního státního zastupitelství přezkoumalo a o svém závěru žalobkyni vyrozumělo dne 12. 4. 2018. Žalobkyně přesto ve dnech 30. 5. 2018, 14. 1. 2019 a 11. 6. 2019 podala další žádosti o zrušení zajištění. Dne 10. 7. 2018 bylo obvodnímu státnímu zastupitelství doručeno rozhodnutí prokuratury v Bělostoku ze dne 26. 6. 2018 o spojení řízení týkajícího se žalobkyně s jiným řízením, načež dne 18. 1. 2019 státní zástupce požádal tuto prokuraturu o podání zprávy, jak byla žádost o převzetí trestní věci žalobkyně vyřízena. Z odpovědí, které obvodní státní zastupitelství obdrželo ve dnech 15. 4. 2019 a 3. 6. 2019, poté vyplynulo, že trestní řízení, jež v Polsku probíhá, se žalobkyně netýká, načež obvodní státní zastupitelství požádalo dne 20. 6. 2019 o doplnění obdrženého sdělení o informaci, zda byla věc žalobkyně polskou stranou převzata. Na tuto žádost nebylo reagováno, a proto obvodní státní zastupitelství zaslalo příslušné prokuratuře v Polsku opakovanou žádost o sdělení požadovaných informací, a to dne 26. 7. 2019, načež městské státní zastupitelství dne 12. 9. 2019 opět sdělilo žalobkyni, že její další podnět k výkonu dohledu nad postupem obvodního státního zastupitelství není důvodný, neboť i nadále trvají suspenzivní účinky usnesení ze dne 17. 5. 2017, a o jejích opakovaných žádostech o zrušení zajištění proto nelze rozhodnout. O ukončení dočasného upuštění od některých úkonů předmětného trestního řízení poté Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 rozhodlo usnesením ze dne 24. 10. 2019, č. j. 2 ZN 2673/2016-312, kterým tak reagovalo na skutečnost, že na poslední dotazy o stavu vyřizování žádosti o převzetí věci polská strana stále neodpověděla, že dle dříve obdržených sdělení polských orgánů se trestní řízení, které tyto orgány vedou, žalobkyně netýká, a že předmětné zajištění trvá již déle než tři roky. Jednoznačně vyznívající sdělení příslušné polské prokuratury o tom, že polská strana věc žalobkyně převzít skutečně nehodlá, přitom obvodní státní zastupitelství dodatečně obdrželo dne 27. 11. 2019. Věc vztahující se k žalobkyni byla poté usnesením Policie ČR ze dne 13. 11. 2019 vyloučena k samostatnému projednání a usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 28. 11. 2019, č. j. 2 ZN 2741/2019-8, které nabylo právní moci dne 6. 12. 2019, bylo zajištění finančních prostředků žalobkyně k její žádosti ze dne 14. 11. 2019 zrušeno, když žádné bližší poznatky o údajném kriminálním původu těchto prostředků nebyly do té doby zjištěny. Dne 12. 3. 2020 pak Policie ČR předmětnou trestní věc odložila.
4. Dále soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně svůj požadavek na zaplacení zažalované částky předběžně uplatnila u žalované dne 17. 2. 2020, avšak bez úspěchu.
5. Po právním posouzení uvedených skutečností, jež vycházelo z aplikace ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), která soud prvního stupně v rozsudku ocitoval, dospěl tento soud k závěru, že žaloba není důvodná. Ve vztahu k vlastnímu zajištění finančních prostředků žalobkyně je dle soudu prvního stupně odpovědnost žalované za tvrzenou škodu i újmu vyloučena tím, že zde není dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí ve smyslu §7 a §8 odst. 1 OdpŠk nebo nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk. Vzhledem k tomu, že vyhodnocení podmínek, za nichž lze k realizaci zajištění podle §79a odst. 1 trestního řádu přistoupit, se odrazilo v obsahu usnesení Policie ČR ze dne 9. 9. 2016, kterým bylo o zajištění rozhodnuto, stejně jako v obsahu následného usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 8. 11. 2016, jímž bylo toto zajištění omezeno na částku 500 000 EUR, nelze předně uvažovat o případné odpovědnosti žalované za nesprávný úřední postup, jenž by měl spočívat v údajné nesprávnosti tohoto vyhodnocení, nýbrž by zde v úvahu mohla přicházet toliko odpovědnost za škodu způsobenou těmito rozhodnutími, pokud by se jednalo o rozhodnutí nezákonná. O taková rozhodnutí se však podle soudu prvního stupně rovněž nejedná, neboť nebyla zrušena či změněna pro svou nezákonnost, nýbrž proto, že důvody pro nařízené zajištění finančních prostředků po třech letech jeho trvání odpadly. Za současného poukazu na okolnosti, za nichž bylo o zajištění prostředků žalobkyně rozhodnuto, a na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, přitom soud prvního stupně dodal, že ani skutečnost, že po vydání těchto rozhodnutí nenásledovalo vydání odsuzujícího rozsudku, k závěru o nezákonnosti vydaných rozhodnutí o zajištění předmětných prostředků žalobkyně nevede.
6. Nesprávný úřední postup nezakládá ani to, že příslušné orgány nerozhodly o celkem pěti žádostech žalobkyně o zrušení předmětného zajištění, které podala v době od 4. 10. 2017 do 11. 6. 2019. Po vydání usnesení ze dne 17. 5. 2017, vycházejícího z aplikace §108 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., totiž české orgány činné v trestním řízení nebyly oprávněny ve věci činit jiné úkony, než úkony neodkladné či neopakovatelné (kterými žádost o zrušení zajištění není), popř. úkony nezbytné k předání trestního řízení do cizího státu. K ukončení tohoto stavu došlo až na základě usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 24. 10. 2019, po němž vzápětí následovalo usnesení o zrušení předmětného zajištění. O žádostech podaných mimo vymezené časové období přitom obvodní státní zastupitelství vždy řádně rozhodlo.
7. Soud prvního stupně konečně nepřisvědčil ani názoru žalobkyně, podle kterého je nesprávný úřední postup v dané věci namístě spatřovat v nepřiměřeně dlouhé době trvání předmětného zajištění. V době od 17. 5. 2017 do 24. 10. 2019 totiž bylo řízení vedeno v Polské republice, kam bylo v souladu se zjištěnou situací vztahující se k prošetřované trestné činnosti předáno, pročež za jeho délku v tomto časovém intervalu žalovaná neodpovídá. Délku trvání tohoto řízení připadající na dobu mimo zmíněný interval, tj. na dobu od 9. 9. 2016 do 17. 5. 2017 a poté od 24. 10. 2019 do 6. 12. 2019, pak soud prvního stupně konfrontoval s kritérii upravenými v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž dospěl k závěru, že se jedná o délku přiměřenou, neboť přestože se jednalo o věc pro žalobkyni významnou, v postupu orgánů činných v trestním řízení nedocházelo k žádným průtahům a délku řízení prodloužila jeho vyšší složitost způsobená nezbytností vyřídit všechny opravné prostředky a podněty, které žalobkyně v jeho průběhu využila.
8. K odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
9. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými závěry soudu prvního stupně, z nichž při svém rozhodování také vycházel, tak i se závěry, které tento soud učinil na základě právního posouzení věci, uzavřel-li, že žalovaná za tvrzenou škodu a nemajetkovou újmu žalobkyni neodpovídá, neboť v posuzovaném případě není dána existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. Důvodům, které soud prvního stupně k tomuto závěru vedly, přitom odvolací soud rovněž zcela přisvědčil. Ve vztahu k otázce délky trvání zajištění finančních prostředků žalobkyně v době po vydání rozhodnutí o dočasném upuštění od některých úkonů v trestním řízení z důvodu předání věci polským orgánům odvolací soud rovněž dodal, že nejenže nebylo v moci českých orgánů činných v trestním řízení tuto délku ovlivnit, pročež žalovaná za tuto délku neodpovídá, ale nadto ze zjištění prvostupňového soudu vyplynulo, že ani v této době nebyly české orgány nečinné, nýbrž se o průběh řízení v Polsku zajímaly, když činily příslušné dotazy o průběhu tohoto řízení a na obdržené informace též přiměřeně reagovaly. Délka trvání zajištění tudíž ani z tohoto pohledu nesprávný úřední postup českých orgánů činných v trestním řízení nezakládá. Byla-li žalobkyně v této době odkazována na polské orgány, dělo se tak výhradně za účelem možného získaní informací o průběhu řízení v Polsku, nikoliv v souvislosti s případným zrušením zajištění. O tom mohly rozhodnout pouze orgány České republiky, nikoliv však v době trvání účinků usnesení ze dne 17. 5. 2017. Dovolávala-li se žalobkyně analogické aplikace §9 odst. 1 OdpŠk, činila tak nedůvodně, neboť zmíněné ustanovení se týká náhrady škody příslušející osobě, na které byla vykonána vazba, načež její trestní stíhání bylo zastaveno, popř. tato osoba byla zproštěna obžaloby nebo její věc byla postoupena jinému orgánu. Nyní řešený případ se však od uvedené situace značně liší.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním.
11. V něm zformulovala následující právní otázky:
a) zda žalovaná odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřeně dlouho trvajícím zajištěním věci v trestním řízení v případě, že po část této doby byly českými orgány činnými v trestním řízení realizovány úkony směřující k předání trestního řízení do cizího státu,
b) zda je státní zástupce povinen ve smyslu §79f odst. 2 trestního řádu rozhodovat o žádostech osoby, jejíž věc byla v rámci trestního řízení zajištěna, o zrušení tohoto zajištění i v případě, že české orgány činné v trestním řízení učinily úkony směřující k předání trestního řízení do cizího státu a bylo vydáno rozhodnutí o dočasném upuštění od některých úkonů trestního řízení, a
c) zda lze spojovat vznik nároku na náhradu škody způsobené úkony či rozhodnutími vydanými v trestním řízení před zahájením vlastního trestního stíhání výhradně se zrušením rozhodnutí pro jeho nezákonnost nebo se zjištěným nesprávným úředním postupem, aniž by byl daný případ hodnocen „individuálně a konkrétně z hlediska všech jeho aspektů“.
12. K otázce ad a), která dle názoru žalobkyně dosud nebyla dovolacím soudem řešena a kterou odvolací soud nesprávně právně posoudil (pročež by dovolací soud měl tuto otázku posoudit odlišně od odvolacího soudu), žalobkyně uvedla, že orgány činné v trestním řízení nedostály své povinnosti z moci úřední průběžně samy, i bez podnětů žalobkyně, přezkoumávat potřebu trvání zajištění jejích prostředků a následně provést kroky potřebné k jeho zrušení. Žalovaná nese odpovědnost za škodu spočívající v nepřiměřeně dlouhé době trvání tohoto zajištění, a to za celou dobu tohoto trvání, tj. i za dobu, kdy české orgány provedly úkony směřující k předání trestního řízení do cizího státu. Z §79a a násl. trestního řádu totiž plyne, že na území České republiky mohou zmíněné zajištění provést, udržovat i zrušit pouze české orgány činné v trestním řízení, a to i v případě, jedná-li se o mezinárodní právní pomoc. Oproti tomu žádný orgán cizího státu touto pravomocí nedisponuje. Je to tedy pouze žalovaná, kdo za toto zajištění po celou dobu jeho trvání odpovídá, neboť i v době od 17. 5. 2017 do 24. 10. 2019 její orgány toto zajištění udržovaly, přičemž provedené úkony v oblasti mezinárodní justiční spolupráce ji této odpovědnosti nemohou zprostit. Přitom platí, že orgány žalované jsou povinny podle §2 odst. 4 trestního řádu postupovat v trestním řízení z úřední povinnosti a projednávat věci urychleně a bez zbytečných průtahů, což platí zejména tehdy, došlo-li k zajištění majetku a vyžaduje-li si to jeho hodnota a povaha, a současně jsou povinny též postupovat s plným šetřením práv zaručených Listinou základních práv a svobod. Takto však v případě žalobkyně postupováno nebylo. Příslušným orgánům totiž nic nebránilo v tom, aby kdykoliv a bez jakékoliv součinnosti orgánů jiného státu odstranily účinky rozhodnutí ze 17. 5. 2017 a příslušné pravomoci, jež by jim umožnily zajištění zrušit, získaly zpět. V posuzovaném případě však nepřiměřeně dlouho vyčkávaly, než k tomuto postupu na podzim 2019 nakonec přistoupily. Aniž zkoumaly, zda k převzetí věci polskou stranou skutečně došlo, první relevantní reakci na žádost o převzetí od polské strany získaly až dne 10. 7. 2018 a ani poté samy nevyvíjely dostatečnou aktivitu k získání informací o stavu řízení v Polsku a rezignovaly i na svou povinnost průběžně přezkoumávat potřebu dalšího trvání zajištění. Rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, podle kterých by v případě realizace kroků směřujících k předání věci do zahraničí mohlo zajištění, které v rámci této věci české orgány provedly, trvat prakticky neomezeně dlouho, se svým závěrem o absenci odpovědnosti žalované ocitají též v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09, ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 642/07, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 2952/16.
13. V souvislosti s otázkou ad b) žalobkyně odvolacímu soudu vytkla, že ve shodě se soudem prvního stupně vyšel nekriticky z argumentace žalované, uzavřel-li, že vzhledem k úpravě obsažené v zákoně č. 104/2013 Sb. byl postup českých orgánů činných v trestním řízení správný, pokud o žádostech žalobkyně požadujících zrušení zajištění a podaných po 17. 5. 2017 nerozhodovaly. Tento závěr nezohledňuje zejména znění §79f odst. 2 a 4 trestního řádu a skutečnost, že uvedeným postupem byla žalobkyně v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod prakticky vyloučena z možnosti soudního přezkumu zásahu do jejích ústavních práv, resp. jí byl odepřen přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 téhož předpisu. Ani tato otázka nebyla dle názoru žalobkyně v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena a dovolací soud by ji měl posoudit jinak, než soud odvolací. Žalobkyně též znovu poukázala na závěry vyslovené v již zmíněném nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 2952/16.
14. Nesprávně měl odvolací soud posoudit také právní otázku ad c), pokud dospěl k závěru, že ve vztahu k vlastnímu zajištění finančních prostředků žalobkyně není dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. Toto řešení, které ignoruje individuální okolnosti daného případu, jež vedly k neopodstatněnému a dlouhotrvajícímu zásahu do ústavně zaručených práv žalobkyně, a které současně vychází ze selektivního výběru judikatury, jež se však týká případů skutkově výrazně odlišných, podle názoru žalobkyně neobstojí. Předmětná otázka, která již „částečně“ dovolacím soudem řešena byla, by přitom měla být nadále vyřešena odlišně, a to v duchu judikatury Ústavního soudu, na kterou dovolatelka současně poukázala (nález ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 2952/16, a ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21). Žalobkyně se rovněž domnívá, a to v souvislosti se závěry vyslovenými v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 3074/08, že je v předmětné věci namístě analogicky aplikovat §9 odst. 1 OdpŠk upravující odškodnění osoby, na níž byla vykonána vazba.
15. Závěrem proto žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
16. Žalovaná se ve svém stručném vyjádření k dovolání žalobkyně vyslovila pro jeho odmítnutí, popřípadě zamítnutí.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přičemž obsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou, zda se jedná o dovolání přípustné.
19. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Otázka, zda lze nárok na náhradu újmy způsobené vlastním zajištěním finančních prostředků ve smyslu §79a odst. 1 trestního řádu, k němuž došlo před zahájením trestního stíhání, spojovat výhradně se zrušením rozhodnutí o tomto zajištění pro jeho nezákonnost nebo se zjištěným nesprávným úředním postupem, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Za situace, kdy odvolací soud vyšel ze zjištění, podle kterého usnesení policejního orgánu ze dne 9. 9. 2016, jímž byly finanční prostředky žalobkyně zajištěny, nebylo zrušeno nebo změněno pro svou nezákonnost, když žalobkyně neuspěla se svou stížností, kterou proti tomuto rozhodnutí podala, a toto rozhodnutí následně obstálo i před Ústavním soudem (jak vyplynulo z jeho usnesení ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 3930/16), načež zrušení tohoto rozhodnutí rozhodnutím Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 28. 11. 2019 bylo odůvodněno výhradně tím, že již tohoto zajištění není nadále třeba, se totiž odvolací soud při řešení uvedené otázky neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dospěl-li k závěru, že zde není dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí, které je podmínkou vzniku odpovědnosti žalované, z níž žalobkyně vznesené nároky (resp. jejich část) odvozuje.
22. Kromě toho, že se uvedený závěr odvolacího soudu neprotiví ustálené judikatuře Nejvyššího soudu vycházející ze samozřejmého předpokladu, že vznik odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. musí být v souladu s §5 tohoto zákona vždy podmíněn závěrem o existenci nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, nebo ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4677/2016), je tento závěr z pohledu řešeného zajištění vycházejícího z §79a odst. 1 trestního řádu, kterým může být postižen i majitel účtu odlišný od osoby obviněného, rovněž v souladu se závěrem plynoucím zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, uveřejněného ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/2016, v souladu s nímž odpovědnost státu za škodu z rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky (§79a odst. 1 trestního řádu) ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nezakládá bez dalšího skutečnost, že trestní řízení, v němž bylo rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky vydáno, posléze neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Stejně tak se neodchyluje ani od závěru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 970/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2794/20, podle něhož výše uvedené závěry nepochybně dopadají i na část trestního řízení před zahájením trestního stíhání v případě, že trestní věc byla dle ustanovení §159a odst. 1 trestního řádu odložena (shodně viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1243/2020, ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1575/2020, nebo ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1337/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2119/22, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1412/21).
23. Odklon od ustálené judikatury Nejvyššího soudu nezakládá ani závěr odvolacího soudu, podle kterého bylo-li rozhodnutí zrušeno nikoliv pro nezákonnost, nýbrž proto, že pominuly důvody pro jeho vydání, nejsou dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4462/2007).
24. Za současného konstatování, že žalobkyní akcentované individuální aspekty jejího případu spočívající v délce trvání předmětného zajištění a způsobu, jakým orgány činné v trestním řízení v době po 17. 5. 2017 (ne)reagovaly na její žádosti o zrušení tohoto zajištění, již zasahují do podstaty zbývajících dvou právních otázek, které ve svém dovolání zformulovala (k nim v podrobnostech viz níže), pak dovolací soud v její dovolací argumentaci nenalezl ani žádný přesvědčivý důvod, pro který by bylo namístě otázku (ne)zákonnosti vlastního rozhodnutí o zajištění ve smyslu §79a odst. 1 trestního řádu nadále řešit jinak, než jak plyne z uvedené judikatury.
25. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k nároku, jenž byl dovozován pouze z vlastního rozhodnutí o zajištění jejích finančních prostředků, tj. ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč, výrokem III tohoto rozhodnutí odmítl.
26. Ve zbývajícím rozsahu je dovolání žalobkyně přípustné, neboť otázky, zda žalovaná odpovídá za nepřiměřeně dlouho trvající zajištění věci v trestním řízení spadající zčásti do doby, po kterou české orgány činné v trestním řízení realizovaly úkony směřující k předání trestního řízení do cizího státu, a zda se státní zástupce dopouští nesprávného úředního postupu, pokud nerozhodne o žádosti osoby, jejíž věc byla v rámci trestního řízení zajištěna, o zrušení tohoto zajištění podané v době, kdy trvají účinky rozhodnutí o dočasném upuštění od některých úkonů trestního řízení vydaného podle §108 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., dosud nebyly v judikatuře dovolacího soudu vyřešeny.
IV. Důvodnost dovolání
27. Dovolání je zčásti důvodné.
28. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
29. Podle §79a odst. 1 věty první trestního řádu, ve znění účinném do 17. 3. 2017, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že peněžní prostředky na účtu u banky jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti, může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán rozhodnout o zajištění peněžních prostředků na účtu a případně též peněžních prostředků dodatečně došlých na účet, vztahuje-li se důvod zajištění i na ně, včetně jejich příslušenství.
30. Podle §79f trestního řádu, ve znění účinném od 18. 3. 2017 do 31. 1. 2019, zajištění věci se zruší nebo omezí, není-li jej již třeba nebo jej není třeba ve stanoveném rozsahu. Bylo-li zrušeno zajištění věci, jež byla ponechána na místě, kde se nachází, odvolá se též příkaz k zdržení se nakládání s věcí (odstavec 1). Osoba, jíž byla věc zajištěna, má právo kdykoliv žádat o zrušení nebo omezení zajištění. O takové žádosti je třeba neodkladně rozhodnout. Byla-li žádost zamítnuta, může ji tato osoba, neuvede-li nové důvody, opakovat až po uplynutí 30 dnů od právní moci rozhodnutí (odstavec 2). O zrušení nebo omezení zajištění rozhoduje předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo s jeho předchozím souhlasem policejní orgán (odstavec 3). Proti rozhodnutí o zrušení nebo omezení zajištění je přípustná stížnost, která má odkladný účinek (odstavec 4).
31. Podle §105 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, trestní řízení je možné předat do cizího státu, jestliže skutek, pro který je vedeno, je trestný i podle práva tohoto státu a spadá do pravomoci jeho orgánů (odstavec 1). Trestní řízení je možné předat do cizího státu, byly-li na území České republiky shromážděny veškeré dostupné důkazy a lze-li důvodně předpokládat, že účelu trestního řízení bude v tomto státu dosaženo lépe než na území České republiky (odstavec 2).
32. Podle §106 odst. 1 věty první zákona č. 104/2013 Sb. předání trestního řízení do cizího státu je možné pouze na základě žádosti státního zástupce a po podání obžaloby na základě žádosti soudu.
33. Podle §107 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. žádost o převzetí trestního řízení obsahuje zejména a) označení justičního orgánu, který o převzetí trestního řízení žádá, a datum sepsání žádosti, b) údaje o osobě, proti níž je vedeno trestní řízení, c) popis skutku, jeho právní kvalifikaci s doslovným zněním ustanovení trestního zákona, včetně ustanovení o promlčení, a popřípadě ustanovení jiných právních předpisů, d) důvody, pro které je žádáno o převzetí trestního řízení, včetně důvodů, pro které lze předpokládat, že účelu trestního řízení bude v cizím státu dosaženo lépe než na území České republiky, e) údaje o trvání omezení osobní svobody a o zajištění věcí a majetku, f) požadavek, aby cizí stát podal informaci o pravomocném rozhodnutí učiněném v řízení, které převzal, a popřípadě předal originál nebo ověřenou kopii takového rozhodnutí, g) požadavek na vrácení věcného důkazu, pokud je k žádosti připojen a je zapotřebí v České republice.
34. Podle §108 zákona č. 104/2013 Sb. justiční orgán před zasláním žádosti o převzetí trestního řízení do cizího státu rozhodne o dočasném upuštění od některých úkonů trestního řízení pro skutek, pro který se o převzetí trestního řízení žádá (odstavec 1). Po dobu dočasného upuštění od některých úkonů trestního řízení lze provádět pouze neodkladné nebo neopakovatelné úkony, nebo úkony nezbytné k předání trestního řízení do cizího státu; trest nebo ochranné opatření vykonat nelze (odstavec 2). Byly-li provedeny neodkladné nebo neopakovatelné úkony, justiční orgán prostřednictvím ústředního orgánu vyrozumí o této skutečnosti cizozemský orgán příslušný k přijetí žádosti o převzetí trestního řízení a postoupí mu spisový materiál, který byl při úkonu opatřen (odstavec 3). Justiční orgán rozhodne o ukončení dočasného upuštění od některých úkonů trestního řízení, jestliže a) žádost o převzetí trestního řízení byla vzata zpět, b) cizí stát oznámí, že ve věci nebude konat řízení, c) cizí stát dodatečně odvolá své rozhodnutí o převzetí trestního řízení, d) cizí stát oznámí, že v řízení nebude pokračovat, nebo řízení ukončí, nebo e) cizí stát přes opakovaný dotaz a přes upozornění, že orgány České republiky mohou v trestním řízení pokračovat nebo nařídit výkon trestu, neoznámí své rozhodnutí, zda trestní řízení přebírá (odstavec 4).
35. Podle §109 zákona č. 104/2013 Sb. žádost o převzetí trestního řízení lze vzít zpět do doby, než o ní cizí stát rozhodne. Rozhodl-li již cizí stát o převzetí trestního řízení, lze jej požádat, aby své rozhodnutí odvolal.
36. Zákon č. 104/2013 Sb., který v souladu se svým §1 (ve znění účinném do 31. 12. 2022) upravuje postupy justičních, ústředních a jiných orgánů v oblasti mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních a postavení některých subjektů působících v této oblasti a zapracovává příslušné předpisy Evropské unie [tj. mimo jiné i rozhodnutí Rady 2003/577/SVV ze dne 22. 7. 2003 o výkonu příkazů k zajištění majetku nebo důkazních prostředků v Evropské unii, nahrazené od 19. 12. 2020 nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805 ze dne 14. 11. 2018 o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci ] , nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014, kdy nahradil právní úpravu obsaženou do té doby v části čtvrté, hlavě dvacáté páté trestního řádu (tj. v §375 a násl. trestního řádu). Důvodová zpráva k zákonu č. 104/2013 v části týkající se §108 přitom uvádí, že „předání trestního řízení do cizího státu musí mít suspenzivní účinek na trestní řízení v České republice. U trestních řízení předávaných ve stádiu trestního stíhání je tento požadavek ve stávající právní úpravě realizován v podobě rozhodování o přerušení trestního stíhání podle §173 odst. 1 písm. d) trestního řádu. Režim přerušení trestního stíhání je však poněkud nepružný v případě, že je třeba po předání trestního řízení do ciziny provést neodkladný či neopakovatelný úkon, nebo v případě oprav nebo doplnění žádosti o převzetí trestního řízení požadovaných ústředním orgánem. Zcela nevyhovujícím je tento režim u tzv. vazebního předání trestního řízení do ciziny, kde judikatura účelově (ve snaze odůvodnit trvání vazby i po přerušení trestního stíhání) dovodila, že přerušení trestního stíhání podle §173 odst. 1 písm. d) trestního řádu je institutem, který se výrazně odlišuje od všech ostatních případů zahrnutých do §173 odst. 1 trestního řádu (viz R 3/2009). U trestních řízení předávaných ve stádiu před zahájením trestního stíhání nebo ve stádiu vykonávacího řízení podobný typ rozhodnutí zcela chybí a spoléhá se zde na zákonnou povinnost nepokračovat v trestním řízení nebo nenařídit výkon trestu upravenou v dosavadním §448 odst. 5 trestního řádu, která je však vázána až k okamžiku rozhodnutí orgánu dožádaného státu o převzetí trestního řízení. Proto se zavádí nový typ rozhodnutí – dočasné upuštění od některých úkonů trestního řízení, který se uplatní v případě předání trestního řízení do cizího státu v kterémkoli stádiu. Rozhodováno bude před předložením žádosti o převzetí trestního řízení Nejvyššímu státnímu zastupitelství nebo Ministerstvu spravedlnosti k odeslání do cizího státu nebo v přímém styku před odesláním takové žádosti do cizího státu“.
37. Na podkladě citované právní úpravy a důvodové zprávy tedy Nejvyšší soud konstatuje, že zmíněný suspenzivní účinek usnesení vydaného podle §108 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. na trestní řízení probíhající v České republice má za následek, že po dobu, po kterou toto rozhodnutí trvá, je tuzemským orgánům činným v trestním řízení umožněno provádět pouze neodkladné nebo neopakovatelné úkony, anebo úkony nezbytné k předání trestního řízení do cizího státu, tedy úkony vyjmenované v §108 odst. 2 tohoto zákona. To mimo jiné znamená, že v řízeních, v nichž došlo k zajištění peněžních prostředků podle §79a odst. 1 trestního řádu, ve znění účinném do 17. 3. 2017 (tj. z důvodu, že zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že jde o peněžní prostředky, které jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti), tyto orgány nemohou po dobu trvání účinků zmíněného rozhodnutí rozhodnout o zrušení tohoto zajištění, což platí i pro rozhodnutí o žádosti osoby, jejíž prostředky byly zajištěny a která požaduje přezkoumání podmínek trvání tohoto zajištění a domáhá se jeho zrušení.
38. Popsaný stav trvá do doby, než justiční orgán rozhodne o ukončení dočasného upuštění od některých úkonů trestního řízení, a to pro naplnění některého z důvodů upravených v §108 odst. 4 zákona č. 104/2013 Sb. Nebylo-li takové rozhodnutí vydáno, neboť žádný ze zmíněných důvodů nenastal a trestní řízení se zajištěným majetkem bylo předáno do jiného členského státu Evropské unie (tedy i do Polska), zajištění tohoto majetku v České republice [o němž byly české orgány povinny příslušný orgán cizího státu v žádosti o převzetí trestního řízení informovat, jak stanoví §107 odst. 1 písm. e) zákona č. 104/2013 Sb.] nadále trvá, aniž by tento majetek přecházel do právní sféry jiného státu s tím, že pro jeho další nakládání s ním je vyžadován postup realizovaný v rámci pravidel mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních. To konkrétně znamená, že zajištění věci, která i nadále zůstává v České republice, trvá až do doby výkonu rozhodnutí o uznání rozhodnutí justičního orgánu jiného členského státu Evropské unie, kterým bylo vysloveno propadnutí nebo zabrání zajištěné věci, nebo pokud v tomto státu došlo ke zrušení anebo omezení zajištění věci, pak tuzemský justiční orgán následně rozhodne o zrušení nebo omezení zajištění věci podle §79f trestního řádu, popřípadě postupuje podle §80 až 81b trestního řádu (viz §236 zákona č. 104/2013 Sb.). Tento závěr ostatně již v minulosti vyslovil Ústavní soud, a to ve svém nálezu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1355/18 (viz zejména body 47, 49 až 51 a 59 odůvodnění tohoto nálezu).
39. Nejvyšší soud proto uzavírá, že nečinnost státního zastupitelství spočívající v tom, že nebylo rozhodováno o žádostech žalobkyně požadujících zrušení zajištění jejích finančních prostředků provedeného podle §79a odst. 1 trestního řádu, které byly podány v době trvání účinků usnesení vydaného podle §108 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., tj. v době od 17. 5. 2017 do 24. 10. 2019, nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk nezakládá. Odvolací soud tedy tuto právní otázku posoudil správně, a správný je proto i jeho závěr o nedůvodnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč, který žalobkyně výhradně s touto nečinností státního zastupitelství spojila.
40. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve vztahu k tomuto nároku výrokem II tohoto rozsudku zamítl.
41. Pro účely posouzení odpovědnosti žalované za případnou nepřiměřenost délky doby, po kterou zajištění prostředků žalobkyně trvalo, je nicméně významné, zda orgány cizího státu, tj. v posuzovaném případě orgány Polské republiky, předmětné trestní řízení převzaly či nikoliv. Došlo-li by k převzetí trestního řízení, bylo by možné přisvědčit názoru, že za délku trvání zajištění, jež by spadalo do období po převzetí trestního stíhání cizím státem, žalovaná neodpovídá. Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů nicméně plyne, že taková situace v posuzovaném případě nenastala, neboť k převzetí trestního stíhání polskými orgány nakonec nedošlo. Přestože i za tohoto stavu platí, že po dobu trvání účinků usnesení o dočasném upuštění od některých úkonů trestního řízení vydaného podle §108 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. tuzemské orgány činné v trestním řízení nemohou o zrušení zajištění rozhodnout, nelze pominout, že jim i po tuto dobu zůstává zachována povinnost sledovat, zda a jak orgány cizího státu se žádostí o převzetí trestního řízení naložily. Postup tuzemských orgánů při tomto sledování, resp. zjišťování informací o tom, jak cizí stát s předloženou žádostí naložil, by pak měl mimo jiné zohledňovat i nebezpečí hrozby neodůvodnitelného zásahu do práva osoby, jež byla zajištěním majetku postižena, na pokojné užívání tohoto majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, k němuž by mohlo dojít v důsledku neúměrně dlouhé doby trvání tohoto zajištění, které by již nebylo proporcionální ve vztahu ke smyslu a účelu tohoto dočasného opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou trestnou činností (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 642/07, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 2952/16, ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 1367/17, nebo ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. I. ÚS 1181/21). I když české orgány činné v trestním řízení nemohou do činnosti orgánů cizího státu, kterým byla žádost o převzetí trestního stíhání adresována, jakkoliv zasahovat nebo ji jinak ovlivňovat, zásahu do zmíněného práva dotčené osoby mohou předejít tím, že na nevyřízení žádosti o převzetí trestního řízení v přiměřené době budou reagovat způsobem předvídaným v §108 odst. 4 písm. a) nebo e) zákona č. 104/2013 Sb., tedy tím, že tuto žádost vezmou zpět, nebo že cizí stát požádají o sdělení, jak ve věci této žádosti rozhodl, a pokud ani přes opakovaný dotaz a přes upozornění, že orgány České republiky mohou v trestním řízení pokračovat nebo nařídit výkon trestu, toto své rozhodnutí cizí stát neoznámí, rozhodnou o ukončení dočasného upuštění od některých úkonů trestního řízení, v němž budou poté samy pokračovat.
42. Z uvedených skutečností tedy podle Nejvyššího soudu logicky vyplývá, že do úvahy o tom, zda tuzemské orgány činné v trestním řízení postupovaly nesprávně tím, že v řízení, jež polské orgány činné v trestním řízení nakonec nepřevzaly, udržovaly zajištění finančních prostředků žalobkyně po nepřiměřeně dlouhou dobu, je třeba zahrnout i délku doby, po kterou v řízení trvaly účinky usnesení vydaného podle §108 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. Neobstojí naopak závěr soudů nižších stupňů, které s poukazem na absenci odpovědnosti žalované za délku tohoto úseku řízení zmíněnou dobu z délky posuzovaného trvání zajištění vyčlenily. Hodnotit je třeba celou délku doby, po kterou předmětné zajištění trvalo, přičemž v rámci posouzení otázky její přiměřenosti je namístě zohlednit jak skutečnost, že polské orgány byly o převzetí trestního řízení požádány, pročež v tomto řízení muselo být vydáno rozhodnutí vycházející z §108 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., tak i to, jaké informace a kdy české orgány v souvislosti s vyřizováním této žádosti od polských orgánů následně získaly a jak a kdy na tyto informace zareagovaly, popř. zda a kdy tyto informace též samy aktivně vyžadovaly. Takto však odvolací soud nepostupoval, následkem čehož jeho právní posouzení otázky přiměřenosti délky předmětného zajištění zůstalo neúplné, a tudíž nesprávné.
43. V uvedené souvislosti je namístě rovněž připomenout, že v trestním řízení se přiměřenost délky řízení poměřuje především ustanovením §2 odst. 4 věta druhá a třetí trestního řádu, podle kterého trestní věci se musí projednávat urychleně bez zbytečných průtahů; s největším urychlením se projednávají zejména vazební věci a věci, ve kterých byl zajištěn majetek, je-li to zapotřebí vzhledem k hodnotě a povaze zajištěného majetku. Trestní věci se projednávají s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána; při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení. Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem, lze přitom považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013).
44. Zmínil-li pak odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, v odůvodnění napadeného rozhodnutí nad rámec závěru o nezahrnutí doby trvání účinků usnesení ze dne 17. 5. 2017 do posuzované celkové délky zajištění i to, že po odeslání žádosti o převzetí trestního řízení do Polska příslušné tuzemské orgány nezůstaly nečinné, nýbrž se o průběh řízení v Polsku zajímaly, neboť se na stav tohoto řízení dotazovaly a na obdržené informace přiměřeně reagovaly (viz závěr bodu 28 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a tedy že ve své podstatě postupovaly v souladu se zmíněným §2 odst. 4 trestního řádu, ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, podklad pro takovýto závěr aktuálně neplyne. Ačkoliv k doručení žádosti o převzetí trestního stíhání příslušnému orgánu Polské republiky došlo již dne 23. 5. 2017, měla být totiž dle zjištění soudu prvního stupně první informace vztahující se k věci žalobkyně českým orgánům doručena až více než rok poté, tj. dne 10. 7. 2018, přičemž se však současně o sdělení, zda došlo k převzetí trestního řízení (popř. co rozhodnutí o převzetí věci komplikuje), nejednalo. O podání zprávy o tom, zda polské orgány předmětné trestní řízení převzaly či nikoliv, přitom české orgány měly poprvé žádat až dne 18. 1. 2019 a znovu dne 15. 4. 2019, a tento dotaz opět zopakovaly ve dnech 20. 6. 2019 a 26. 7. 2019, když ani odpověď polského orgánu doručená dne 3. 6. 2019 potřebný údaj neobsahovala, načež rozhodnutí o ukončení dočasného upuštění od některých úkonů trestního řízení reagující na pasivitu polských orgánů pochází až ze dne 24. 10. 2019. Pouze tyto časové údaje však samy o sobě (tj. bez zohlednění případných dalších významných okolností posuzované trestní věci, které délku zaznamenaných časových intervalů ospravedlní) o postupu nejen polských, ale i českých justičních orgánů v přiměřených lhůtách nesvědčí.
45. Vzhledem k tomu, že součástí vzneseného žalobního požadavku nejsou jen nároky na náhradu nemajetkové újmy, nýbrž i nároky spočívající v náhradě újmy majetkové (škody), považuje dovolací soud za nezbytné rovněž připomenout, že judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že odpovědnost státu za škodu způsobenou průtahy v řízení je dána tehdy, pokud nečinnost v tomto řízení byla rozhodující příčinou, pro kterou tato škoda vznikla, tedy že nebýt takového porušení povinnosti, ke škodě by podle obvyklého chodu věcí nedošlo. Odpovědnost státu je přitom v této situaci nutno odlišit od odpovědnosti za porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk. Pro účely posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě se totiž na řízení hledí jako na celek, tj. relevantní je celková délka řízení (§31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk), která se posuzuje optikou kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk se závěrem o její přiměřenosti či nepřiměřenosti, aniž by se určovalo, do jaké doby byla ještě délka řízení přiměřená. Naproti tomu v případě tvrzené škody je však dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, třeba určit. Bez tohoto určení totiž není možné stanovit okamžik, který je rozhodný pro vznik povinnosti státu nahradit škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Pro tyto účely se tudíž nevychází z délky řízení jako celku, nýbrž z jakési – ex post určené – délky řízení bez průtahů.
46. V případě nároku na náhradu škody proto nesprávný úřední postup spočívá nikoli v nepřiměřené délce řízení jako celku, kterou by soud hodnotil mj. i z pohledu kritéria postupu orgánů veřejné moci v jeho průběhu [§31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb.], ale v průtazích v řízení ve smyslu nečinnosti. Přitom nelze mechanicky (bez dalšího) přihlížet ke každému období, v němž orgán veřejném moci nekonal, ale zohledňují se jen taková období nečinnosti, která neodpovídají běžnému průběhu řízení a péči, jíž je orgán veřejné moci povinen za účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat. Poukázat lze v této souvislosti konkrétně za závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2013, jakož i na judikaturu reprezentovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013, ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4420/2015, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2208/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 3035/18, a dále usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3393/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15, ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3889/2016, ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1549/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 3631/13, nebo ze dne 20. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1726/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. II. ÚS 3085/21. Zmíněnou judikaturu Nejvyššího soudu přitom Ústavní soud aproboval též v nálezu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15, a ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20 (viz bod 59 jeho odůvodnění).
47. Pokud však žalobkyně jeden ze vznesených nároků na náhradu škody ztotožňuje s úrokem z prodlení, nelze současně nad rámec řešeného nezmínit též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4676/2008 (jakož i v něm uvedenou prejudikaturu), jenž na posouzení vztahu obou těchto nároků dopadá.
48. Nejvyšší soud proto výrokem I tohoto rozsudku rozsudek odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu týkajícím se nároků, které žalobkyně dovozovala z nepřiměřené délky zajištění jejích prostředků (tj. ve vztahu k nárokům na náhradu majetkové újmy ve výši 3 524 870,05 Kč a 3 148 516,80 Kč, jakož i ke zbývajícímu nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč) podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího výroku o nákladech řízení. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo částečně zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v souladu s §243e odst. 2 o. s. ř. v tomu odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně v této části k dalšímu řízení.
49. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným.
50. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 3. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu