ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2956.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2956/2023-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce J. D. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 42/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2023, č. j. 62 Co 66/2023-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 10. 2022, č. j. 7 C 42/2022-58, zastavil řízení ohledně částky 35 063 Kč (výrok I), zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 164 937 Kč s příslušenstvím (výrok II), a vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích II a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 142/2018 (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v rozsahu „výroku I“, avšak jen co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není spjata s tvrzením žalobce, že v posuzovaném řízení docházelo k průtahům. Pokud jde o v dovolání zmiňované průtahy v období od 16. 4. do 5. 9. 2019, v trvání 5 měsíců a znovu od 20. 2. 2020 do 17. 9. 2020, v trvání 7 měsíců, žalobce staví své oponentní právní posouzení (jednou zcela a jednou zčásti) na jiném skutkovém základě nežli odvolací soud. Ten ve vztahu k prvnímu období převzal skutková zjištění soudu prvního stupně [srov. odstavec 4 odůvodnění jím vydaného rozsudku] o tom, že v posuzovaném řízení byly v době mezi nařízenými termíny jednání (16. 4. a 5. 9. 2019) prováděny vcelku plynule i jiné procesní úkony, přičemž absence záznamu z jednání konaného dne 20. 2. 2022 (včetně zachycení výpovědi tehdy vyslechnuté svědkyně K.) si nevynutilo žalobcem deklarovaný průtah v délce 7 měsíců, nýbrž i kdyby takového technického selhání nebylo, mělo být další naplánované jednání konáno dne 5. 3. 2022. Chybějící nahrávka z jednání 20. 2. 2020 si, sama o sobě, vynutila prodloužení řízení v období od 5. 3. do 14. 4. 2020, tedy zhruba jen o 40 dnů. Důvod odročení jednání ze 14. 4. 2020 na 17. 9. 2020 již proto netkvěl v absenci nahrávky výslechu svědkyně, nýbrž měl svůj původ výlučně v omezení činnosti soudů související s celosvětovou pandemií tzv. Covidu 19. Ta měla logicky vliv jak na průběh soudních řízení, tak i na pozdější o něco vyšší než obvyklou délku lhůt, v nichž, po oslabení /pominutí/ pandemie, bylo nutno následně nařizovat větší množství odročených jednání. Konala-li se pak v posuzované věci další dvě jednání (17. 9. 2020 a 2. 3. 2021), pak i bez zmiňovaných dopadů pandemie by k jejich „bezprůtahovému“ nařízení byla obvyklá doba 2x 2 měsíce. Lze tak na základě skutkových závěrů soudů nižších stupňů shrnout že vedle prvotního 40denního průtahu (nezaznamenaný výslech svědkyně) vznikl v období od 14. 4. 2020 do 2. 3. 2021 (v důsledku Covidu 19) ještě průtah (10,5 – 4) v délce 6,5 měsíce, celkem tedy na průtahy v řízení připadlo lehce přes 7,5 měsíce, což, s ohledem na celkovou dobu řízení 3 roky a 3 měsíce, lze ještě považovat (s ohledem na soudy nižších stupňů popsané a zčásti státem nezaviněné důvody jejich vzniku, okolnost, že celková doba řízení byla v poměrech projednávané věci posuzována jako „hraniční“ a že se v přítomném sporu jedná, slovy soudu ochrany ústavnosti, o „odškodnění na druhou“) za tolerovatelný průtah, který se neprojeví v hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci. Nejvyšší soud souhlasí s konstatováním odvolacího soudu, že ne každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění. Z ustálené judikatury dovolacího soudu totiž plyne, že důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako závažná, neboť ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, usnesení ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011, usnesení ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4987/2010, nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 12. 1983 ve věci Pretto proti Itálii, stížnost č. 7984/77, odst. 37). Z téhož důvodu se odvolací soud v této konkrétní věci neodchýlil ani od závěrů vtělených do rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014 (k rozdílu mezi tolerovatelnými a závažnými průtahy je možno odkázat též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2163/2021).
Doplnit dlužno, že přestože soudy nižších stupňů nepovažovaly jimi zjištěné průtahy v posuzovaném řízení za závažné, přesto i s přihlédnutím k jejich existenci dospěly k závěru, že celková /byť hraniční/ doba posuzovaného řízení již byla nepřiměřená a žalobci vznikl nárok na relutární satisfakci. Nejsou-li soudy nižších stupňů zjištěné průtahy závažné, je nadbytečné zabývat se otázkami pod bodem IV dovolání, směřovanými k tomu, kdo odpovídá za správnost a úplnost záznamu o průběhu jednání před soudem a pod bodem III, in fine dovolání, či k tomu, „zda průtahy, které vznikly v období pandemie COVID19, se v řízeních o nepřiměřenou délku řízení ne/posuzují jako nečinnost rozhodujícího orgánu“. Ani vyřešení těchto [v poměrech projednávané věci akademických] otázek způsobem pro dovolatele příznivým /v tom smyslu, že jde o průtahy zaviněné a přičitatelné státu/ by však nijak neovlivnilo výslednou úvahu odvolacího soudu (aprobovanou Nejvyšším soudem), že takto vzniklé průtahy byly ve svém souhrnu méně významné a s ohledem na celkovou délku řízení tolerovatelné. Rovněž platí, že výše uvedené skutečnosti nebyly, jak by se mohlo zdát z obsahu bodu IV dovolání, odvolacím soudem posouzeny v neprospěch dovolatele při hodnocení kritéria složitosti řízení. V uvedeném rozsahu se i tato námitka dovolatele míjí se závěry napadeného rozsudku a již proto nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání.
Ohledně obdobných námitek vztahovaných ke „zmatečnosti“ napadeného rozsudku odvolacího soudu při jeho posouzení způsobu vyměřování a rozhodování ve věci soudního poplatku ze žaloby v posuzovaném řízení nelze rovněž učinit závěr o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť i v tomto rozsahu odvolací soud náležitě následoval judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž nešlo v posuzované věci o důvod pochybení srovnatelného s tzv. kvalifikovanou kasaci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 673/2021, nebo dovolatelem zmiňované rozsudky ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2632/2020, resp. ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, které rovněž obsahově míří jen na „závažné vady“).
Výhrady dovolatele k posouzení kritéria složitosti věci nejsou s to přivodit závěr o přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.). Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Odvolací soud předně neuváděl, že by v posuzovaném řízení byl nařízen znalecký posudek, nýbrž, že byl proveden důkaz znaleckým posudkem (viz odst. 26 odůvodnění jím vydaného rozsudku, což žalobce v podaném dovolání nezpochybňuje, ba právě naopak, připomíná-li, že právě z hodnocení znaleckých posudků vypracovaných v průběhu trestního řízení měl vyplynout závěr o jejich nepoužitelnosti). Závěr o složitosti věci pak odvolací soud spojoval s větším počtem vyslechnutých svědků /složitost skutková/, se zapojením tří instancí do rozhodování (včítaje v to i posouzení předběžného uplatnění nároku Ministerstvem spravedlnosti) a s vývojem judikatury k řešené otázce. Pak ovšem nevýznamné snížení základní částky namísto soudem prvního stupně zvažovaných 10 % o 15 % nelze ze strany odvolacího soudu považovat za nijak excesivní a rozporné s principem proporcionality jednotlivých kritérií, jež se na nepřiměřené délce posuzovaného řízení ve svém souhrnu podílely.
Otázka, zda lze v rámci kritéria složitosti řízení snižovat částku zadostiučinění s ohledem na víceinstančnost i v případě, že věc byla projednávána toliko na dvou stupních soudní soustavy, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od posouzení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1153/2020). Nejvyšší soud dále ve své judikatuře již několikrát uvedl, že tomuto závěru se nikterak nepříčí, pokud soud zohlední opakované rozhodování soudů dvou instancí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1436/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2021).
Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nemůže být spjata ani námitkou žalobce pod bodem VII dovolání, označeném jako „Základní částka“, a vytýkající odvolacímu soudu, že základní částky za rok trvání řízení stanovené stanoviskem by měly být valorizovány s ohledem na dobu, která od jejich stanovení uplynula a turbulentní dobu posledního roku spojenou s extrémní inflaci. Ani při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že k takové valorizaci důvod není; vyšel přitom z rozmezí základních částek uvedeného ve stanovisku a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021). Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznává ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobce, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na žalobcem předestřenou argumentaci. Poukazuje-li potom žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, pak přehlíží, že závěry uvedeného nálezu se upínají k odčinění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním (tedy jde o újmu z titulu nezákonného rozhodnutí, a nikoliv z nesprávného úředního postupu), kdy konstrukce jejího výpočtu je zcela odchylná (a není v relaci s dosud neměnnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k odškodňován nepřiměřeně dlouhých řízení).
Konečně přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka domnělé protiústavnosti lhůty pro předběžné projednání nároku a počátku prodlení žalované, kdy napadené rozhodnutí je dle dovolatele v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09. Za situace, kdy nebylo dovolání shledáno přípustným (a soudy nižších stupňů žalobci ničeho nad rámec dobrovolného plnění žalovanou nepřiznaly, což platí i pro požadované příslušenství uplatněné pohledávky), by ani odlišné (a opět jen akademické) právní posouzení počátku prodlení nemohlo žalobci přivodit příznivější rozhodnutí.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 10. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu