ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3036.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3036/2022-141
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce K. P. T. , nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 18 C 94/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, č. j. 18 Co 158/2022-89, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, č. j. 18 Co 158/2022-89, se v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 2. 2022, č. j. 18 C 94/2021-39, potvrzen ve výroku o věci samé ve vztahu k částce 100 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení, a dále ve výroku II o nákladech odvolacího řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím připadající na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení o zrušení jeho povolení k trvalému pobytu na území České republiky, jež bylo od 23. 7. 2013 vedeno u Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, pod sp. zn. OAM-1526/ZR-2013, přičemž skončilo dne 22. 3. 2021.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 2. 2022, č. j. 18 C 94/2021-39, uvedenou žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a současně žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
3. V rámci skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování a na základě shodných tvrzení účastníků řízení, tento soud uvedl, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 43 T 2/2010, byl žalobce, který dlouhodobě žije v České republice, kde vlastní byt a má zde i svou rodinu se dvěma dětmi, nepravomocně odsouzen pro trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „trestní zákon“), spáchaný ve spolupachatelství a pro trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v délce tří let, jehož výkon byl podmínečně odložen na dobu pěti let, a k peněžitému trestu ve výši 500 000 Kč. Na základě tohoto žalobcova odsouzení Ministerstvo vnitra dne 23. 7. 2013 zahájilo podle §77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), shora označené správní řízení o zrušení žalobcova povolení k trvalému pobytu na území České republiky, které bylo vedeno pod sp. zn. OAM-1526/ZR-2013. Uvedený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 43 T 2/2010, ale Vrchní soud v Praze poté zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Usnesením ze dne 13. 9. 2013, které bylo žalobci doručeno dne 19. 9. 2013, proto Ministerstvo vnitra správní řízení na dobu do 18. 3. 2014 přerušilo, přičemž obdobně rozhodlo i usnesením ze dne 27. 5. 2014, kterým bylo předmětné správní řízení přerušeno do 31. 12. 2014. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 43 T 2/2010, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. 3 To 69/2007, byl žalobce pravomocně uznán vinným ze spáchání v úvodu zmíněných trestných činů a odsouzen byl ke dvouletému trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu pěti let, jakož i k peněžitému trestu ve výši 500 000 Kč. Dne 24. 9. 2018 bylo žalobci na jeho žádost uděleno povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana České republiky, a to s platností do 28. 4. 2024, a dne 22. 3. 2021 bylo posuzované správní řízení zastaveno.
4. Žalobce svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délku posuzovaného řízení u žalované předběžně uplatnil dne 22. 3. 2021, avšak neúspěšně.
5. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců a dále §1 odst. 1, §13 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná.
6. V této souvislosti soud prvního stupně předně zkonstatoval, že v souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1528/17, právo na udělení trvalého pobytu nepředstavuje základní právo spadající do kategorie základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Dále uzavřel, že k samotnému zahájení řízení o zrušení žalobcova trvalého pobytu došlo v souladu s §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť jej žalobce vyvolal svým (byť nepravomocným) odsouzením pro úmyslnou trestnou činnost, přičemž tím nebylo nikterak předvídáno, zda žalobcův pobyt bude skutečně zrušen. Po dobu, po kterou trestní řízení proti žalobci probíhalo, pak nebylo možné v posuzovaném správním řízení pokračovat a rozhodnout, neboť toto řízení záviselo na vyřešení otázky žalobcovy viny za spáchání trestného činu, pro který byl stíhán, tj. otázky, kterou nebylo možné v rámci správního řízení posoudit. Předmětné správní řízení tak muselo být do okamžiku pravomocného skončení trestního řízení dvakrát přerušeno.
7. Ačkoliv soud prvního stupně shledal celkovou délku správního řízení jako nepřiměřenou, když toto řízení skončilo až po třech letech od žalobcova pravomocného odsouzení, dospěl současně k závěru, že žalobci v jejím důsledku žádná újma, kterou by bylo namístě odškodnit, nevznikla. Zahájení správního řízení totiž způsobil sám svým jednáním spočívajícím v páchání rozsáhlé úmyslné majetkové trestné činnosti, přičemž si musel být vědom všech důsledků z tohoto plynoucích, a to včetně možnosti, že jeho povolení k pobytu na území České republiky bude zrušeno. Po celou dobu posuzovaného řízení nadto žalobce ve svém oprávnění pobývat na území České republiky nebyl nijak omezen, přičemž veškerá jeho případná nejistota vážící se k posuzovanému řízení skončila nejpozději dne 24. 9. 2018, kdy mu bylo uděleno povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana České republiky. Dalším trváním posuzovaného správního řízení již totiž žalobcův pobytový status nemohl být nijak dotčen.
8. Po zkonstatování, že žalobcova aktivita v posuzovaném řízení spočívající toliko v nahlédnutí do spisu dne 10. 9. 2013, o něž jeho právní zástupce požádal dne 29. 7. 2013, jakož i nevyužití procesních nástrojů sloužících k odstranění nečinnosti správního orgánu z jeho strany, svědčí o skutečném významu tohoto řízení pro žalobce, jenž neodpovídá míře, kterou v řízení prezentuje, proto soud prvního stupně uzavřel, že žalobcův nárok není dán.
9. K odvolání žalobce poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
10. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak i se závěry, které tento soud učinil na základě právního posouzení věci. Za současného poukazu na judikaturu Nejvyššího soudu představovanou rozsudkem ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2928/2016, přitom uvedl, že řízení o udělení povolení k trvalému pobytu nepředstavuje řízení spadající pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), u kterého by se v případě jeho nepřiměřeně dlouhého trvání uplatnila vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy spočívající v nejistotě o jeho výsledku. Odvolací soud dále uvedl, že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ve věci Amuur proti Francii ze dne 25. 6. 1996, stížnost č. 19776/92) i Ústavního soudu, přestavované nálezy ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17, či ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, vyplývá, že právo cizince na udělení trvalého pobytu není chráněným základním právem. V řízeních, jež se práv cizinců dotýkají, je ovšem třeba vždy posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do jejich soukromého a rodinného života chráněného čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to i v řízeních, jejichž předmětem není samotné základní právo či svoboda, jeho výsledek je však pro toto právo určující. Žalobce však podle odvolacího soudu netvrdil, že by na území České republiky vedl rodinnou domácnost nebo že by zde měl nejužší rodinné vztahy, přičemž samotná okolnost, že zde žijí jeho dva dospělí synové, je z tohoto pohledu podle odvolacího soudu nevýznamná. Výsledek řízení o zrušení žalobcova povolení k trvalému pobytu proto nemohl výkon jeho práva na respektování rodinného a soukromého života nijak omezit či ovlivnit. Žalobce tedy v řízení stíhala procesní povinnost tvrdit a prokázat, že mu v důsledku porušení povinnosti vydat v posuzovaném řízení rozhodnutí v přiměřené lhůtě nemajetková újma vznikla. Tuto svou povinnost ale nesplnil. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobci v důsledku porušení povinnosti vydat ve správním řízení rozhodnutí v přiměřené lhůtě nemajetková újma, kterou by bylo možné odškodnit podle §31a OdpŠk, nevznikla.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním ve všech jeho výrocích. Výrok I však pouze v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím.
12. V něm žalobce předně zformuloval otázku, zda řízení o zrušení trvalého pobytu cizince představuje řízení, na které dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a zda se v případě nepřiměřené délky tohoto řízení vznik nemajetkové újmy tím způsobené presumuje. Tuto otázku, kterou odvolací soud dle žalobcova názoru vyřešil nesprávně, by měl dovolací soud nadále posoudit jinak, než jak byla řešena v jeho rozsudcích ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4292/2017, nebo ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4487/2017, přičemž žalobce se současně domnívá, že se jedná o otázku, kterou dovolací soud dosud ve své rozhodovací praxi neřešil. Každé správní řízení je totiž dle jeho názoru řízením, na které zmíněný článek Úmluvy dopadá, neboť „každé právo, o kterém je vrchnostensky rozhodováno, má účinky do sféry jeho účastníka“. V případě zahájení řízení o zrušení pobytu jde nadto o řízení, které citelně zasahuje do celého komplexu účastníkových práv, zahrnujících též jeho základní právo na ochranu vlastnictví, rodiny a rodinných vztahů. Za nepochopitelné přitom žalobce označil rozlišování mezi správním řízením o zrušení trvalého pobytu a trestním řízením, které rovněž může vyústit v zákaz pobytu na území České republiky a na které již čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá. Dále žalobce uvedl, že závěry dosavadní judikatury dovolacího soudu jsou „naprosto nesrozumitelné“, když na straně jedné nepovažují řízení o zrušení pobytu cizince za řízení, jež je možné pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy subsumovat, a na straně druhé pod něj podřazují např. řízení o odnětí autorizace podle §45i odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, byť v obou případech se jedná o řízení, která jsou vedena za účelem penalizace účastníka za porušení jeho povinností a která vedou ke změně jeho statusu. V této souvislosti žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2199/2020. Dovolatel taktéž zmínil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, a v něm vyslovený závěr, že předmětem daňového řízení je základní právo nebo svoboda, pročež jeho účastníkovi svědčí právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
13. Další otázkou, kterou žalobce v dovolání vymezil, je otázka, zda je soud povinen poučit žalobce ve smyslu §118a občanského soudního řádu o nutnosti tvrdit a prokázat existenci nemajetkové újmy. Tuto otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudky ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4487/2017, ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2520/2016, a ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, totiž odvolací soud posoudil rovněž nesprávně, pokud tento soud, stejně jako soud prvního stupně žalobce podle zmíněného ustanovení řádně nepoučil, následkem čehož žalobce, který v řízení vycházel ze svého přesvědčení o presumovaném vzniku předmětné újmy, nemohl na odlišný právní názor soudů reagovat.
14. Přípustnost podaného dovolání žalobce dále dovodil ze skutečnosti, že je napadené rozhodnutí dle jeho přesvědčení protiústavní, neboť jeho právní závěr o nulitním významu řízení pro žalobce je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, jakož i s logikou věci. Odvolací soud též dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, když nezohlednil skutečnost, že „řízení o zrušení trvalého pobytu je řízením o zrušení statusu trvalého pobytu, nezávisle na rozhodnutích, kterými byl trvalý pobyt udělen či prodloužen“ a že „jakékoliv prodloužení pobytu je totiž jen dočasné prizmatem probíhajícího řízení o zrušení pobytu, a to až do rozhodnutí o zrušení pobytu“. Tato nejistota přitom velmi zasahovala žalobcovu psychickou sféru. Řešením uvedené otázky se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Ústavního soudu představované nálezem ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1804/13, ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 461/05, nebo ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 1963/13, z níž vyplývá, že nedostatečné právní posouzení zjištěného skutkového stavu, resp. výrazné rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, představují zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
15. Odvolací soud měl pochybit i tím, že nesprávně hodnotil důvodnost zahájení řízení o zrušení trvalého pobytu podle §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, na něž navazovalo dvojí přerušení tohoto řízení, neboť k zahájení předmětného správního řízení došlo pouze proto, že proti žalobci bylo vedeno trestní řízení, tj. z důvodu, na který ve skutečnosti dopadá §77 odst. 2 písm. f) zmíněného zákona, zatímco jeho §77 odst. 2 písm. a) upravuje důvody, které jsou na trestním řízení nezávislé. V uvedeném postupu správního orgánu tak žalobce spatřuje účelovost a zneužití práva, které mělo rovněž význam pro posouzení významu řízení pro jeho osobu.
16. Závěrem žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.
17. Ve svém vyjádření k dovolání žalobce se žalovaná vyslovila pro jeho odmítnutí, resp. zamítnutí. V této souvislosti uvedla, že nesouhlasí se žalobcovým právním názorem týkajícím se otázky aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a současně poukázala na skutečnost, že žalobcův právní zástupce podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 7 celkem pět totožných žalob týkajících se zadostiučinění za nemajetkovou újmu, přičemž žádné z nich nebylo vyhověno.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
19. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
20. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
21. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
23. V části, v níž žalobce napadenému rozhodnutí odvolacího soudu vytýká, že na posuzované řízení neaplikoval čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pročež nevyšel z presumpce vzniku nemajetkové újmy, jež byla žalobci nepřiměřenou délkou tohoto řízení způsobena, však toto dovolání obsahové požadavky plynoucí z uvedeného ustanovení nesplňuje, neboť v něm žalobce řádně nespecifikoval, jaký konkrétní důvod přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. je dle jeho názoru ve vztahu k této otázce naplněn, když uvedl, že formulovaná otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak byla v žalobcem označených rozhodnutích dovolacího soudu dosud řešena, a zároveň s tím konstatoval, že tatáž otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebyla.
24. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně judikuje, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo i Ústavního soudu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, nebo ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17) se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přitom nepředstavuje ani alternativní vymezení situací, které uvedené ustanovení uvádí. Z povahy věci totiž vyplývá, že v konkrétním případě může být ve vztahu k řešení téže právní otázky splněno z pohledu judikatury dovolacího soudu vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení stejné otázky bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4706/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).
25. Namístě je poukázat také na judikaturu Ústavního soudu, jež vyústila v závěr, podle kterého „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
26. Tentýž závěr dopadá i na žalobcovu námitku zpochybňující závěr odvolacího soudu o důvodném zahájení posuzovaného správního řízení z pohledu znění §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Ve vztahu k ní totiž žalobce v dovolání žádný předpoklad jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř., který považuje za naplněný, nevymezil.
27. Dovolání tedy v dotčených částech nelze za popsané situace věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
28. Otázka, zda je napadené rozhodnutí v části týkající se hodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pro žalobce v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, a tedy protiústavní, pak přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž neplyne, že by odvolací soud kritérium významu předmětu posuzovaného řízení hodnotil způsobem, který žalobce v dovolání prezentuje, tím spíše, aby dospěl k závěru „o nulitním významu věci“ pro jeho osobu, jak žalobce v dovolání opakovaně uvádí. Na řešení této otázky tedy napadené rozhodnutí nespočívá, resp. odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, pročež přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nelze ve vztahu k této otázce dovodit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Namítl-li žalobce v rámci této otázky též nesprávnost skutkových zjištění odvolacího soudu, uplatnil tím současně i nepřípustný dovolací důvod, neboť skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí odvolací soud vycházel, nelze v dovolacím řízení revidovat (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
29. Žalobcovo dovolání není přípustné ani v části směřující proti výroku napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů odvolacího řízení, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (akcesorický).
30. Ve zbývajícím rozsahu však žalobcovo dovolání přípustné je, neboť při řešení otázky procesního práva, zda je soud v situaci, kdy v odškodňovacím řízení dospěje k závěru, že žalobce s ohledem na charakter posuzovaného správního řízení tíží procesní povinnost nemajetkovou újmu utrpěnou v důsledku průtahů, ke kterým v tomto řízení došlo, tvrdit a prokázat, neboť se presumpce jejího vzniku neuplatní, povinen žalobce o této skutečnosti poučit podle §118a o. s. ř., se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
31. Dovolání je důvodné.
32. Podle §118a o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3).
33. Podle §213b o. s. ř. se v odvolacím řízení postupuje podle §118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením §205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná (odstavec 1). Porušení ustanovení §118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu (odstavec 2).
34. Poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit vzniku situace, že se účastník dozví až z pro něho nepříznivého rozhodnutí, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a skýtá mu tak příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Citovaná ustanovení tak dle ustálené judikatury sledují to, aby účastníku nebyla odepřena ochrana jeho práv a žaloba zamítnuta jen proto, že neunesl břemeno tvrzení, resp. důkazní břemeno, aniž byl poučen, že jej takové břemeno tíží. Tuto poučovací povinnost soud plní při jednání, popř. při přípravném jednání nařízeném podle §114c o. s. ř., zatímco při jiném úkonu soud toto poučení neposkytuje (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3512/2017, nebo ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2520/2016). Nejvyšší soud ve své dlouhodobě ustálené rozhodovací praxi rovněž zdůrazňuje, že soudy mohou své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, pouze tehdy, jestliže takovému účastníku předtím poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. bezvýsledně poskytly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, nebo ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, případně ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011).
35. Rovněž podle komentářové literatury je vzhledem k břemeni tvrzení významné, aby soud účastníku jednak zpřístupnil svůj pracovní závěr o neúplnosti skutkových tvrzení, vysvětlil, v čem tato neúplnost spočívá, a umožnil mu sdělit vlastní skutkovou verzi. Není totiž přípustné, aby soud na účastníkovo tvrzení (na jeho verzi právně významné skutečnosti) usuzoval z výsledků dokazování či ze skutečností, které jinak vyšly v řízení najevo, aniž by účastníku umožnil chybějící skutečnost doplnit nebo ji vysvětlit. Jen tehdy, byl-li účastník výše naznačeným způsobem řádně poučen, a přes poučení nesdělil svou skutkovou verzi rozhodné (tedy právně významné) skutečnosti, může soud vůči účastníku vyvodit závěr v podobě neunesení břemene tvrzení. Tento předpoklad má současně přímou vazbu na poučení soudu o povinnosti důkazní (viz DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až §200 za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 827-829).
36. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu dále vyplývá, že poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. v občanském soudním řízení neplní jen soud prvního stupně. Povinnost poskytovat účastníkům potřebná poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. zákon ukládá – jak je zřejmé z §213b odst. 1 o. s. ř. – také odvolacímu soudu, který ji plní při odvolacím jednání; to neplatí jen tehdy, kdyby v důsledku poskytnutého poučení podle 118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř. účastník měl uplatnit nové skutečnosti nebo nové důkazy v rozporu s §205a nebo §211a o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013).
37. V posuzovaném případě odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby založil na konstatování, v souladu s nímž žalobce v řízení netvrdil ani neprokázal žádnou nemajetkovou újmu, která by mu v důsledku průtažného průběhu posuzovaného správního řízení vznikla. Učinil tak bez toho, aby byl žalobce v průběhu jednání ke splnění těchto procesních povinností v souladu s výše citovaným §118a o. s. ř. vyzván, a to za současného upozornění na procesní neúspěch, který by mu v případě nevyhovění této výzvě v řízení hrozil. Takovéhoto poučení se totiž žalobci nedostalo nejen od soudu prvního stupně, jak plyne z protokolu o jednání konaném před tímto soudem dne 18. 2. 2022 (na č. l. 35 a 36 spisu), ale ani od soudu odvolacího, jak je zřejmé z přepisu zvukového záznamu pořízeného z jednání tohoto soudu konaného dne 8. 6. 2022. Žalobcův právní zástupce se přitom obou těchto soudních jednání zúčastnil.
38. Jestliže tedy odvolací soud, veden právním názorem, podle kterého se na daný typ posuzovaného řízení vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy způsobené jeho nepřiměřenou délkou neuplatní, založil svůj závěr o nedůvodnosti žalobcova nároku na neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, které žalobce stran vzniku této újmy tížily, a to aniž by mu poskytl řádné poučení vycházející z §118a odst. 1 až 3 o. s. ř., aplikovaného ve spojení s §213b odst. 1 o. s. ř., je jeho právní posouzení dotčené procesní otázky nesprávné, a napadené rozhodnutí proto neobstojí.
39. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v části, v níž toto rozhodnutí dopadá na vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se částky 100 000 Kč s příslušenstvím, jakož i na náklady řízení před soudy obou stupňů, podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
40. Odvolací soud je nyní ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s §226 o. s. ř., vázán právním názorem dovolacího soudu, týkajícím se jeho poučovací povinnosti ve smyslu §118a o. s. ř., jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
41. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 2. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu