ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3180.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3180/2022-109
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Z. Z. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 231 C 19/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2022, č. j. 44 Co 71/2021-89, takto:
I. Dovolání se odmítá v rozsahu, ve kterém směřuje proti té části výroku I, jíž byl potvrzen výrok IV rozsudku soudu prvního stupně, a dále proti výroku III rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2022, č. j. 44 Co 71/2021-89.
II. Dovolání se zamítá v rozsahu, ve kterém směřuje proti té části výroku I, jíž byl potvrzen výrok II a III rozsudku soudu prvního stupně, a dále proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2022, č. j. 44 Co 71/2021-89.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení nejprve částky 71 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 10. 5. 2019 do zaplacení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 108 C 10/2013 (dále jen „posuzované řízení“). Dne 24. 7. 2019 uhradila žalovaná žalobkyni na tento nárok částku 49 000 Kč, Městský soud v Brně tedy na základě částečného zpětvzetí žaloby řízení usnesením ze dne 11. 9. 2019, č. j. 231 C 19/2019-39, co do částky 49 000 Kč a zákonného úroku z prodlení z této částky od 25. 7. 2019 do zaplacení zastavil. Předmětem řízení tak zůstala částka 22 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 10. 5. 2019 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 49 000 Kč od 10. 5. 2019 do 24. 7. 2019. Podáním ze dne 14. 8. 2020 žalobkyně žalobu rozšířila o částku 60 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 18. 8. 2020 do zaplacení, neboť nepřiměřeně dlouhé je i samotné kompenzační řízení, zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení tak žalobkyni nebylo poskytnuto včas. Tato změna žaloby byla připuštěna usnesením Městského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2020, č. j. 231 C 19/2019-44. Dále žalobkyně ze stejného důvodu rozšířila žalobu o částku 45 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 19. 5. 2022 do zaplacení u jednání Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího dne 18. 5. 2022 a Krajský soud v Brně tuto další změnu žaloby připustil usnesením vyhlášeným u tohoto jednání. Předmětem řízení tak je nárok ve výši 127 000 Kč s příslušenstvím.
2. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 12. 2020, č. j. 231 C 19/2019-59, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 49 000 Kč od 10. 5. 2019 do 24. 7. 2019 (výrok I), žalobu co do částky 22 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 10. 5. 2019 do zaplacení i co do částky 60 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 18. 8. 2020 do zaplacení zamítl (výroky II a III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Posuzované řízení o určení aktiv dědictví, ve kterém žalobkyně rovněž vystupovala v postavení žalobkyně, bylo zahájeno dne 31. 1. 2013 podáním žaloby. Ve dnech 7. 10. 2014, 15. 1. 2015 a 2. 4. 2015 proběhla jednání a na posledním z nich byl vyhlášen rozsudek. Žalovaní podali dne 28. 5. 2015 odvolání společně s návrhem na prominutí zmeškání lhůty k učinění procesního úkonu. Usnesením ze dne 11. 6. 2015 byl návrh žalovaných na prominutí zmeškání lhůty zamítnut. K odvolání žalovaných rozhodoval Krajský soud v Brně usnesením, kterým potvrdil závěry Městského soudu v Brně. Dne 7. 12. 2016 Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Brně i Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 16. 2. 2017 bylo návrhu na prominutí zmeškání lhůty vyhověno a dne 28. 6. 2018 proběhlo jednání u odvolacího soudu, na němž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobkyně podala proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Brně o náhradě nákladů řízení stížnost k Ústavnímu soudu, který ji odmítl usnesením ze dne 16. 10. 2018. Posuzované řízení trvalo 5 let a 8 měsíců. Žalobkyně dne 9. 11. 2018 požádala žalovanou o zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení ve výši 71 000 Kč, ale žalovaná o žádosti žalobkyně do podání žaloby nerozhodla, až dne 24. 7. 2019 jí vyplatila na zadostiučinění částku 49 000 Kč. Toto kompenzační řízení bylo zahájeno dne 9. 5. 2019, dne 17. 5. 2019 byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku, který uhradila dne 3. 6. 2019 a dne 26. 6. 2019 byl vydán platební rozkaz, proti němuž podala žalovaná včas odpor. Podáním ze dne 25. 7. 2019 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět pro plnění žalované a řízení bylo po výzvě na odstranění vad ze dne 7. 8. 2019, dne 11. 9. 2019 částečně zastaveno. Dne 28. 11. 2019 bylo nařízeno jednání na den 18. 3. 2020, které ale bylo dne 14. 2. 2020 zrušeno s ohledem na stáž soudkyně u krajského soudu od 1. 4. 2020 do 30. 9. 2020. Dne 23. 7. 2020 si žalobkyně stěžovala na průtahy. Dne 30. 7. 2020 byla věc přidělena zastupující soudkyni, která téhož dne nařídila jednání na den 8. 10. 2020, toto však bylo z důvodu její pracovní neschopnosti odročeno a dne 27. 10. 2020 bylo nařízeno jednání na den 8. 12. 2020, na němž vydal soud prvního stupně rozsudek.
4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a uzavřel, že průtahy v posuzovaném řízení nebyly způsobeny účastníky, jimž nelze přičíst k tíži využití všech dostupných prostředků procesní obrany, které však řízení prodloužily. Na počátku řízení před jednáním soudu prvního stupně došlo k prodlevám, které řízení neúměrně prodloužily, délku řízení tak soud prvního stupně hodnotil jako nepřiměřenou. Při výpočtu zadostiučinění vyšel soud prvního stupně z částky 15 000 Kč za rok řízení, kterou za první dva roky snížil na polovinu. Předmětem posuzovaného řízení, které dle soudu prvního stupně nepatřilo mezi řízení se zvýšeným významem, bylo určení aktiv dědictví, kde se soud musel vypořádat se složitějšími procesními postupy a řízení probíhalo na všech stupních soudní soustavy, z důvodu složitosti tedy soud prvního stupně snížil vypočtenou základní částku o 30 %. Soud prvního stupně se tudíž zcela ztotožnil s výší zadostiučinění poskytnutého žalovanou (49 000 Kč) a přiznal žalobkyni pouze úrok z prodlení z této částky ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců od uplatnění nároku u žalované. Pokud pak jde o navýšení za délku kompenzačního řízení, uzavřel soud prvního stupně, že v době od 12. 3. 2020 do 17. 5. 2020 a od 5. 10. 2020 doposud byl v České republice vyhlášen nouzový stav, po jehož dobu, a to zejména v prvním období, bylo povoleno, aby probíhala soudní řízení pouze v nezbytných případech, zejména v trestních věcech, ve věcech péče o nezletilé a v řízeních o předběžných opatřeních. V tomto období tudíž nelze přičítat prodlevy v řízeních žalované. Navíc po stížnosti žalobkyně a jakmile bylo zřejmé, že původní soudkyni bude stáž u krajského soudu prodloužena, byla věc přidělena zastupující soudkyni. Celkovou dobu kompenzačního řízení (1 rok a 7 měsíců) tudíž hodnotil soud prvního stupně jako přiměřenou a v této části žalobu zamítl.
5. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 44 Co 71/2021-89, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III a IV potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), zamítl žalobu o zaplacení částky 45 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 19. 5. 2022 do zaplacení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že předně nebyla žalobkyně zkrácena na právu na spravedlivý proces při seznámení se s vyjádřeními žalované na č. l. 26 a 49 spisu, neboť tato byla čtena u jednání dne 8. 12. 2020, u kterého byl zástupce žalobkyně přítomen a mohl se k nim vyjádřit. Dále se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně stanovení výše zadostiučinění za posuzované řízení, které považoval za řádně zdůvodněné, a rovněž souhlasil se závěrem, že délka kompenzačního řízení nebyla nepřiměřená. Ohledně dalšího navýšení nároku o částku 45 000 Kč v průběhu odvolacího řízení odvolací soud uzavřel, že na počátku kompenzačního řízení postupoval soud plynule. Od vydání usnesení o částečném zastavení řízení dne 11. 9. 2019 byl sice soud nečinný až do přidělení věci zastupující soudkyni dne 30. 7. 2020, ale do tohoto období nečinnosti zasáhl nouzový stav v souvislosti s pandemií COVID-19, který se na délce řízení před soudy obou stupňů negativně projevil jednak nenařizováním soudních jednání, ale i na délce lhůt pro vyřizování nahromaděných případů. Tuto mimořádnou situaci (vis major) pak nelze dle odvolacího soudu přičítat k tíži soudu. Odvolací soud tedy uzavřel, že kompenzační řízení není nepřiměřeně dlouhé, byť trvalo od uplatnění nároku u žalované dne 9. 11. 2018 do rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 25. 5. 2022. Z tohoto důvodu odvolací soud považoval za nadbytečné zabývat se ve vztahu k probíhajícímu kompenzačnímu řízení adekvátní formou satisfakce nebo hodnocením jednotlivých kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk. Rozsudek soudu prvního stupně tudíž odvolací soud v napadeném rozsahu potvrdil a zamítl žalobu ohledně jejího rozšíření učiněného v odvolacím řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém jeho rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
8. V úvodu dovolání žalobkyně obecně konstatovala, že dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud při řešení otázek hmotného i procesního práva odchýlil od (zde blíže nespecifikované) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jedná se o otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Jednotlivé dovolací důvody (většinou včetně předpokladů přípustnosti dovolání) pak žalobkyně rozvedla v částech C až H dovolání.
9. V první řadě žalobkyně namítala, že nedoručením podání žalované ze dne 6. 8. 2019 a 2. 10. 2020 jí byla odňata možnost realizovat její procesní práva a bylo tak porušeno právo na spravedlivý proces (část C dovolání) a uvedla, že konstatování podání u jednání soudu není dostatečné, neboť nerespektuje lhůty, které musí být účastníkovi poskytnuty k realizace jeho práv; navíc obsah vyjádření žalované byl pouze stručně konstatován a její omluva čtena nebyla, takže zástupce žalobkyně musel soud požádat o nahlédnutí do ní, samotné jednání pak trvalo 30 minut (ohledně průběhu jednání, pokud by Nejvyšší soud nepovažoval namítané za prokázané, navrhla žalobkyně provést zvukový záznam z jednání dne 8. 12. 2020). Navíc žalobkyně zdůraznila, že u jednání nebyla sama přítomna, ale pouze její zástupce. Tuto otázku dle žalobkyně Nejvyšší soud ve své judikatuře dosud neřešil.
10. Dále žalobkyně namítala, že soud prvního stupně nerozhodl věc řádně sám, ale pouze přezkoumal správnost stanoviska žalované. Toto pak k námitce žalobkyně v odvolání nenapravil ani odvolací soud, který rovněž sám nevyhodnotil jednotlivá kritéria dle zákona č. 82/1998 Sb., čímž se odchýlil od závěrů vyslovených v rozsudku odvolacího soudu ve věci sp. zn. 44 Co 378/2015. V této souvislosti žalobkyně zformulovala otázky, zda byla v dosavadním řízení soudy řádným postupem v souladu s občanským soudním řádem a (blíže nespecifikovanou) judikaturou dovolacího soudu vyhodnocena všechna rozhodná kritéria pro řádné rozhodnutí ve věci, a zda bylo porušeno její právo na spravedlivý proces tím, že se odvolací soud bez odůvodnění odchýlil od svého dřívějšího rozhodnutí v obdobné věci (část D dovolání).
11. Další námitka žalobkyně spočívala v tom, že se odvolací soud řádně (nebo jen zcela nedostatečně) nevypořádal se všemi námitkami žalobkyně (část E dovolání), čímž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008. V této souvislosti (po citaci části svého odvolání a konstatování, že mimo jiné se odvolací soud nevypořádal ani s námitkou ohledně posouzení aktivit žalobkyně proti průtahům řízení, a to podání stížnosti na průtahy ze dne 23. 7. 2020) žalobkyně poukázala i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, podle kterého je třeba takovou aktivitu poškozeného zhodnotit v rámci hodnocení kritéria jednání poškozeného dle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, což soudy neučinily a jejich posouzení je tak neúplné. V závěru této části dovolání žalobkyně formulovala jednak otázky, zda se odvolací soud řádně a přezkoumatelným způsobem vypořádal s jejími námitkami proti rozsudku odvolacího soudu či se odchýlil od (opět blíže nespecifikované) judikatury dovolacího soudu a zda je způsob vyhodnocení rozhodných kritérií pro posuzování vzniku nesprávného úředního postupu a výše odškodnění dle zákona č. 82/1998 Sb. ve vztahu jak k posuzovanému, tak kompenzačnímu řízení provedený soudy souladný s (blíže nespecifikovanou) judikaturou dovolacího soudu. Nakonec žalobkyně formulovala rovněž otázku, zda je nutné v případě rozšíření nároku v řízení o odškodnění dle zákona č. 82/1998 Sb. o nárok na odškodnění i za průtahy v kompenzačním řízení samotném započítávat do jeho celkové délky i dobu povinného předsoudního projednávání nároku s tím, že tuto otázku považovala žalobkyně za dovolacím soudem dosud neřešenou.
12. Žalobkyně rovněž nesouhlasila s posouzením jejího nároku na odškodnění za nepřiměřenou délku vlastního kompenzačního řízení (část F dovolání) a po citaci textu svého odvolání a části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu uvedla, že se odvolací soud opět nevypořádal s její klíčovou argumentací, a hlavně řádně nevyhodnotil všechna relevantní kritéria, čímž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3095/2021, a ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, neboť u posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení neprovedl hodnocení jednotlivých kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk a ani nepřihlédl k dalšímu průběhu tohoto řízení po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. V závěru této části dovolání žalobkyně formulovala několik otázek, a to zda byl postup odvolacího soudu při přezkoumávání rozsudku soudu prvního stupně ohledně rozšíření nároku o dalších 60 000 Kč s příslušenstvím a při rozhodování o rozšířeném nároku o dalších 45 000 Kč s příslušenstvím řádný, správný a souladný s (blíže nespecifikovanou) judikaturou dovolacího soudu a Evropského soudu pro lidská práva a zda se řádně a přezkoumatelným způsobem vypořádal se všemi jejími námitkami.
13. Nesouhlas vyjádřila žalobkyně i se závěry odvolacího soudu ohledně vlivu nouzového stavu v souvislosti s pandemií COVID-19 na nečinnost soudu (část G dovolání) a namítala, že žalovaná takovou obranu proti jejímu nároku vůbec nepoužila, čímž odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, porušil její právo na rovnost zbraní, a rovněž nesouhlasila s tím, že by tento nouzový stav měl „omluvitelný“ vliv na průběh kompenzačního řízení. Navíc odvolací soud neřešil to, jak konkrétně měl nouzový stav do kompenzačního řízení zasáhnout a jeho tvrzení jsou tedy pouze obecná. Dále žalobkyně zdůraznila, že nouzový stav konání jednání nevylučoval. Tímto se tedy odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2716/2019, podle kterého je třeba všechny důvody, které by mohly vést k omezení nebo vyloučení odpovědnosti státu, vykládat restriktivně, neboť se jedná o odpovědnost absolutně objektivní. V této souvislosti považovala žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, neboť jí odvolací soud nedal možnost s tímto jeho nesprávným názorem polemizovat, čímž v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2716/2019, porušil její právo na spravedlivý proces. Závěrem této části dovolání žalobkyně zformulovala otázky, zda bylo napadeným rozsudkem porušeno její právo na rovnost zbraní, zda je napadený rozsudek ohledně rozšířených nároků dostatečně odůvodněný a přezkoumatelný nebo je nesprávný až svévolný ve vztahu k závěru o údajném „omluvitelném“ vlivu nouzového stavu v souvislosti s pandemií COVID-19 na průběh kompenzačního řízení, a zda není napadený rozsudek v tomto závěru pro žalobkyni překvapivý.
14. Na závěr žalobkyně uvedla, že byť si je vědoma obecné nepřípustnosti dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení, podává dovolání i proti takovému výroku, neboť ani v tomto rozsahu se odvolací soud řádně nevypořádal s její argumentací, že v daném případě nejde o dvě odškodňovací řízení, ale o jedno řízení, v rámci kterého byla úspěšná (část H dovolání). Na závěr této části dovolání žalobkyně formulovala otázku, zda j e napadané rozhodnutí v č ásti bodu výroku o náhrad ě náklad ů ř ízení souladné s (opět blíže nespecifikovanou) judikaturou dovolacího soudu a zda neporušuje její právo na spravedlivý proces.
15. Závěrem žalobkyně navrhla napadený rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně, zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu nebo soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
16. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
19. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
20. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
21. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
23. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok IV rozsudku soudu prvního stupně, a proti výroku III rozsudku odvolacího soudu, není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Žalobkyní formulovanou otázkou ohledně těchto výroků (část H dovolání) se tudíž Nejvyšší soud nezabýval a dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
24. Pokud jde o část dovolání směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byly potvrzeny výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, a dále proti výroku II rozsudku odvolacího soudu o věci samé, zabýval se Nejvyšší soud jednak splněním náležitostí dovolání dle §241a odst. 2 o. s. ř. a dále jeho přípustností dle §237 o. s. ř.
25. V první řadě Nejvyšší soud konstatuje, že limit přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se ve vztahu k částem žalobního nároku vypořádaným ve výroku II rozsudku soudu prvního stupně, potvrzeným výrokem I rozsudku odvolacího soudu, a ve výroku II rozsudku odvolacího soudu neuplatní, neboť v těchto výrocích sice nebylo rozhodnuto o částce převyšující 50 000 Kč, avšak rozšíření žaloby v řízení před soudem prvního stupně (o 60 000 Kč s příslušenstvím) a před odvolacím soudem (o 45 000 Kč s příslušenstvím) nepředstavuje samostatné nároky, nýbrž jde o navýšení původně požadované částky přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení (z důvodu nepřiměřenosti délky tohoto kompenzačního řízení). Jedná se tak stále o jediný peněžitý nárok, jehož výše ke dni rozhodnutí odvolacího soudu přesahovala výše uvedenou hranici.
26. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
27. Tento přístup byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že §241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.
28. Dále se nemůže jednat o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, pokud dovolatel u téže otázky současně uvede více předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14). Nepřípustnost uvedení více vzájemně se vylučujících podmínek přípustnosti plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, bodu 16.
29. S ohledem na výše uvedené judikatorní závěry je dovolání žalobkyně vadné v části D, v rámci které žalobkyně namítala, že soud prvního stupně nerozhodl věc řádně sám, ale pouze přezkoumal správnost stanoviska žalované, což k námitce žalobkyně nenapravil ani odvolací soud a rovněž sám nevyhodnotil jednotlivá kritéria dle zákona č. 82/1998 Sb., čímž se odchýlil od svého rozhodnutí v obdobné věci (rozsudek odvolacího soudu, sp. zn. 44 Co 378/2015). Ve vztahu k této námitce totiž žalobkyně nevymezila žádné předpoklady přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. (které nemůže představovat odchýlení se od předchozího rozhodnutí odvolacího soudu v obdobné věci, ale pouze od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího nebo Ústavního soudu). Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že v úvodu dovolání žalobkyně obecně konstatovala, že dovolání je přípustné, poněvadž se odvolací soud při řešení otázek hmotného i procesního práva odchýlil od (zde blíže nespecifikované) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jedná se o otázky dovolacím soudem dosud neřešené, neboť toto vymezení přípustnosti dovolání je nepřípustně alternativní.
30. Jestliže žalobkyně v této souvislosti zformulovala otázku tak, zda byla v dosavadním řízení soudy řádným postupem v souladu s občanským soudním řádem a (blíže nespecifikovanou) judikaturou dovolacího soudu vyhodnocena všechna rozhodná kritéria pro řádné rozhodnutí ve věci, nejedná se o řádně zformulovaný dovolací důvod (právní otázku, kterou má dovolací soud zodpovědět), neboť dle §241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, nikoliv tak, že se obecně dotáže dovolacího soudu, zda v řízení nedošlo k porušení jeho (blíže nespecifikované) judikatury. V tomto směru je tudíž dovolání žalobkyně rovněž vadné, což platí i pro obdobně obecně formulované otázky v dalších částech dovolání.
31. Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá námitka, že nedoručením podání žalované ze dne 6. 8. 2019 (vyjádření k žalobě) a ze dne 2. 10. 2020 (omluva z účasti na jednání) byla žalobkyni odňata možnost realizovat její procesní práva a bylo tak porušeno její právo na spravedlivý proces (část C dovolání), neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že žalobkyně nebyla zkrácena na právu na spravedlivý proces, poněvadž obě podání žalované byla čtena u jednání soudu prvního stupně dne 8. 12. 2020, u něhož byl zástupce žalobkyně přítomen a mohl se k nim vyjádřit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 889/2001, 21 Cdo 891/2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2180/2000). Pokud v této souvislosti žalobkyně tvrdí, že vyjádření žalované k žalobě bylo u jednání jen stručně konstatováno a omluva čtena nebyla, nicméně byla zástupci žalobkyně na jeho žádost dána k nahlédnutí, jak se z protokolu o jednání podává, tyto skutečnosti na závěru o souladnosti postupu soudu prvního stupně s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu nic nemění, neboť i z nich vyplývá, že s obsahem obou podání se zástupce žalobkyně u jednání soudu prvního stupně seznámil a mohl tak na ně reagovat.
32. Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. není založena ani námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu z důvodu řádného nevypořádání námitek žalobkyně (část E a částečně i F a G dovolání), neboť ani při posouzení této otázky se odvolací soud od judikatury dovolacího (ani Ústavního) soudu neodchýlil, pokud je z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, jakými úvahami se odvolací soud při jeho vydání řídil, a vypořádal se i se stěžejními námitkami žalobkyně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17, nebo ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07). Z ustálené judikatury dovolacího i Ústavního soudu totiž plyne, že soud není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010). Přezkoumatelnost napadeného rozsudku vyplývá i z obsahu podaného dovolání, v němž žalobkyně byla zjevně schopna na závěry odvolacího soudu relevantně reagovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013), neboť měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky nadřízeného soudu na náležitosti odůvodnění daného rozhodnutí, ale především zájem účastníků řízení na řádném uplatnění jejich práv. Z těchto důvodů se odvolací soud neocitl ani v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008.
33. V této souvislosti nemůže přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit námitka ohledně posouzení kritéria jednání poškozeného dle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk v průběhu kompenzačního řízení ve vztahu k podání stížnosti na průtahy ze dne 23. 7. 2020 ze strany žalobkyně, neboť na tomto závěru napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na řešení této otázky (zkoumání tohoto kritéria při posuzování přiměřenosti délky kompenzačního řízení) své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), poněvadž dospěl k závěru, že po rozebrání postupu soudu a shledání délky kompenzačního řízení jako přiměřené, se již hodnocením jednotlivých kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk zabývat nemusí (v rozsahu tohoto závěru odvolacího soudu však bylo dovolání shledáno přípustným, jak je rozebráno níže).
34. Ani otázka, zda je nutné v případě rozšíření nároku v řízení o odškodnění dle zákona č. 82/1998 Sb. o nárok na odškodnění za průtahy v kompenzačním řízení samotném započítávat do jeho celkové délky i dobu povinného předsoudního projednávání nároku, kterou považovala žalobkyně za dovolacím soudem dosud neřešenou (zahrnuta v části E dovolání), přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil, pokud dobu předběžného projednání nároku do celkové délky kompenzačního řízení zahrnul a za počátek kompenzačního řízení považoval den 9. 11. 2018, kdy žalobkyně uplatnila svůj nárok na zadostiučinění u žalované (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017).
35. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka nepřípustného aktivismu odvolacího soudu spočívající v promítnutí omezení spojených s nařizováním soudních jednání v souvislosti s pandemií COVID-19 v letech 2021–2022 při posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení (část G dovolání), neboť odvolací soud tak činil na podkladě skutečností obecně známých. V tomto směru se odvolací soud nemohl odchýlit od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, který se věnuje nepřípustnému aktivismu soudu při řešení otázky sníženého významu řízení pro poškozeného, tedy zcela jiné otázce. V tomto ohledu pak nemůže přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit ani námitka překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu ohledně přihlédnutí k omezením spojeným s nařizováním jednání v souvislosti s pandemií COVID-19, neboť těmito omezeními již argumentoval ve svém rozhodnutí soud prvního stupně a odvolací soud se s těmito závěry pouze ztotožnil a rozvedl, že tato omezení trvala i v odvolacím řízení. Tímto postupem se tedy odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, nebo ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2716/2019) neodchýlil.
36. Dovolání žalobkyně je však přípustné pro řešení otázky posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení z pohledu §31a odst. 3 OdpŠk a související otázky promítnutí omezení spojených s nařizováním jednání v souvislosti s pandemií COVID-19 v letech 2021–2022 do průběhu kompenzačního řízení (část F a částečně i G dovolání), neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
37. Dovolání není důvodné.
38. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
39. Podle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
40. V rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že žalobce může požadovat promítnutí délky kompenzačního řízení do stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve vztahu k původnímu řízení žádá, v již probíhajícím kompenzačním řízení. V takovém případě není vyloučeno, aby poškozený svůj nárok uplatnil v průběhu odvolacího řízení a aby o tomto nároku rozhodl odvolací soud. Přitom je třeba mít na paměti, že zadostiučinění, které je navyšováno z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, je stále zadostiučiněním ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení (nejde o uplatnění nového, dalšího nároku). Není proto zadostiučiněním nově poskytovaným za samotnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, a proto není namístě navýšení vázat na úvahu o tom, jaká výše zadostiučinění by náležela poškozenému v případě, kdy by se domáhal odškodnění nepřiměřené délky kompenzačního řízení samostatně. Z toho také vyplývá, že dané navýšení nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k případnému odškodnění porušení práva na přiměřenou délku kompenzačního řízení, byť by v něm přirozeně mělo být dřívější zohlednění nepřiměřené délky kompenzačního řízení a navýšení zadostiučinění ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení zohledněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3532/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS 2217/20, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1039/2020, či ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2730/2020).
41. V rozsudku ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, Nejvyšší soud v této souvislosti uzavřel, že „v požadavku na navýšení zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé posuzované řízení se jedná ‚ pouze ‘ o nástroj, kterým se vnitrostátní soudní orgány snaží dosáhnout toho, aby byl poškozený řádně kompenzován ve světle kritérií obsažených v judikatuře ESLP (neboť nebylo-li odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení poskytnuto včas, nejedná se o účinný prostředek nápravy a poškozený tak stále je, až do doby poskytnutí adekvátního zadostiučinění, obětí porušení čl. 6 Úmluvy – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1673/2010). Soudy v tomto vztahu vždy posuzují toliko to, zda navýšit odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, nikoliv to, zda a jak odškodnit nepřiměřenou délku vlastního kompenzačního řízení. Bylo-li poškozenému přiznáno přiměřené (adekvátní) zadostiučinění za posuzované řízení již v průběhu ještě neukončeného kompenzačního řízení, a to v přiměřené době (jako tomu bylo v přítomné věci), pak již není důvodu pro jeho další navyšování, i když je kompenzační řízení i nadále vedeno.“ S ohledem na přetrvávající nejednotnosti v rozhodování soudů nižších stupňů ohledně způsobu uplatňování požadavku poškozených na „navýšení“ zadostiučinění, Nejvyšší soud pro větší přehlednost shrnul, že „jednak může poškozený 1) bez dalšího zohlednit pozdní poskytnutí kompenzace neformálním poukazem na to, že daná skutečnost umocňuje jeho již dříve uplatněný požadavek na poskytnutí zadostiučinění, jednak může 2) požadovat v průběhu kompenzačního řízení vedle dříve uplatněného zadostiučinění též jeho navýšení (např. o konkrétní nově určenou částku). V posledně uvedeném případě platí, že 2a) bylo-li v rámci kompenzačního řízení (včítaje v to i dobu předběžného uplatnění nároku) poškozenému přiznáno přiměřené zadostiučinění za posuzované řízení, ať už dobrovolným uspokojením nároku ze strany státu nebo na základě rozhodnutí soudu vydaném v přiměřeně dlouho trvajícím kompenzačním řízení, nemá poškozený na navýšení zadostiučinění za posuzované řízení nárok, a to bez ohledu na případnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení; 2b) jestliže bylo v průběhu kompenzačního řízení poskytnuto zadostiučinění v nedostatečné formě nebo výši, je možno k návrhu poškozeného zadostiučinění navýšit i s ohledem na navazující dobu, než bude poskytnuto adekvátní ( ‚ plné ‘ ) zadostiučinění. V takovém případě je však možno částečné plnění zohlednit při zvažování v čase proměnlivého kritéria významu řízení pro poškozeného [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk]; 2c) dojde-li naopak k přiznání odpovídajícího zadostiučinění za posuzované řízení v nikoliv přiměřené době trvajícího kompenzačního řízení, a kompenzace tak není poskytnuta včas, je namístě k návrhu poškozeného navýšení zadostiučinění poskytnout (zpravidla procentuálním navýšením zjištěné základní částky vážící se k původnímu posuzovanému řízení).“
42. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 980/2022, vyplývá, že jakkoliv se v případě posouzení důvodnosti požadovaného navýšení bude zpravidla jako postačující jevit stručné shrnutí dosavadního průběhu řízení na základě obsahu spisu se závěrem o tom, zda je adekvátní zadostiučinění poskytováno ještě v přiměřené lhůtě či nikoliv, a jakkoliv je stále nutno mít na zřeteli, že se nejedná o odškodnění nemajetkové újmy způsobené žalobci nepřiměřenou délkou samotného odškodňovacího řízení, závěr o přiměřenosti či nepřiměřenosti posuzované doby bude zpravidla namístě hodnotit přiměřeně podle kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, byť pro účely stanovení tohoto navýšení se již nebude provádět součin základní částky a délky řízení v měsících či letech, nýbrž bude namístě procentuální navýšení jinak stanoveného zadostiučinění (event. i poskytnutí zadostiučinění v penězích, ačkoliv při jeho včasném poskytnutí by se jako adekvátní jevily i jiné formy zadostiučinění), neboť je třeba mít na mysli, že prodleva v poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je jen dalším hlediskem pro stanovení jeho výše (formy) a takto stanovená částka je stále součástí zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného (nikoliv kompenzačního) řízení.
43. Ve vztahu k otázce hodnocení přiměřenosti délky probíhajícího kompenzačního řízení se tedy judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3095/2021, nebo ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2507/2022) ustálila na závěru, že ani u kompenzačních řízení není možné vycházet z abstraktní, předem dané, doby řízení, která by mohla být pokládána za nepřiměřenou, nýbrž i v tomto případě je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a přiměřenost délky kompenzačního řízení posoudit za užití všech kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, jakkoliv se u toho soud musí vyvarovat jejich aplikace stejným způsobem, než jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení. Má-li se tedy i z tohoto pohledu jednat o úplné právní posouzení otázky přiměřenosti délky kompenzačního řízení, je nezbytné vyjít nejen z vlastní délky tohoto řízení, ale též ze zhodnocení dalších kritérií, jež jsou v §31a odst. 3 OdpŠk upravena.
44. Navzdory výše uvedeným judikatorním závěrům se však odvolací soud při posouzení otázky přiměřenosti délky probíhajícího kompenzačního řízení omezil pouze na zhodnocení jediného kritéria upraveného v §31a odst. 3 OdpŠk, a to postupu soudu během řízení, neboť jeho délku trvající od 9. 11. 2018 (uplatnění nároku na zadostiučinění u žalované) do 25. 5. 2022 (rozhodnutí odvolacího soudu) ospravedlnil existencí omezení souvisejících s opatřeními přijatými v souvislosti s pandemií COVID-19, načež dospěl k závěru, že délka tohoto kompenzačního řízení není nepřiměřená s tím, že za této situace se již adekvátní formou satisfakce nebo hodnocením jednotlivých kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk odmítl zabývat. Navíc pokud odvolací soud promítl do úvahy o přiměřenosti délky kompenzačního řízení omezení spojená s pandemií COVID-19, neměl tak činit en bloc, nýbrž měl identifikovat konkrétní období nečinnosti, která měla být vyvolána právě těmito omezeními, a tyto konkrétní dopady do kompenzačního řízení posoudit ve smyslu všech kritérií stanovených v §31a odst. 3 OdpŠk, tedy např. do jaké míry byla konkrétní opatření soudu s ohledem na uvedená omezení objektivně nutná (např. s ohledem na vyhlášená opatření, omezení ve veřejném životě, tehdy dostupné poznatky o nemoci, její dopady na nemocnost u samotného soudu, věk a zdravotní stav soudců, dostupnost ochranných prostředků či možnosti jiných opatření apod.), do jaké míry byla vyvolána samotnými účastníky či jak na nastalou situaci, a to i v následném období, reagoval soud. Právní posouzení otázky přiměřenosti délky kompenzačního řízení odvolacím soudem je tak neúplné, a tudíž nesprávné.
45. Nejvyšší soud přesto nepřistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí, neboť podaným dovoláním nebyl řádně zpochybněn závěr odvolacího soudu o přiměřenosti zadostiučinění poskytnutého žalobkyni dobrovolně žalovanou za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení. Za této situace tak bylo žalobkyni poskytnuto přiměřené zadostiučinění žalovanou dobrovolně v přiměřené době (do devíti měsíců od podání žádosti), žalobkyně tak již nemá na navýšení takto poskytnutého zadostiučinění za posuzované řízení nárok, a to bez ohledu na případnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022). Zrušením napadeného rozhodnutí a řádným posouzením přiměřenosti délky kompenzačního řízení by proto nebylo dosaženo pro žalobkyni příznivějšího výsledku řízení.
46. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci ve vztahu k tomuto nároku existují zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad však žalobkyně (kromě již vypořádané dovolací námitky nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu) netvrdila a nepodávají se ani z obsahu soudního spisu.
47. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve zbylém rozsahu ohledně části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III, a ve výroku II, zamítl.
48. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §142 odst. 1 a 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť povinnost k jejich náhradě by měla mít žalobkyně, jejíž dovolání bylo částečně odmítnuto a částečně zamítnuto, žalované však dle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 7. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu