ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.410.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 410/2023-833
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 5. 2023 o dovolání obviněných 1. K. K., nar. XY, bytem XY, XY, a 2. E. P. , nar. XY, bytem XY, XY, které podaly prostřednictvím společného obhájce, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 23 To 174/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 T 83/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. 1. 2022, sp. zn. 4 T 83/2021 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byla obviněná K. K. uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a obviněná E. P. přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se trestné činnosti dopustily obviněné tím, že:
obžalovaná K. K.
dne 19. 1. 2018 ve 12:22 hodin v XY v ul. XY č. XY na Oddělení obecné kriminality Územního odboru XY při podání vysvětlení podle §158 odst. 6 trestního řádu, dále dne 27. 6. 2018 v 09:05 hodin na stejném místě při výslechu v procesním postavení svědka ve věci vedené tímto policejním orgánem pod sp. zn. KRPC- 171033/TČ-2017-020271 a dále dne 1. 11. 2018 v XY v ul. XY č. XY při hlavním líčením konaném u Okresního soudu v Českém Krumlově ve věci vedené pod sp. zn. 1T 120/2018 při výslechu v procesním postavení svědka, v úmyslu jinému přivodit trestní stíhání, přestože byla opakovaně poučena mimo jiné i o odpovědnosti za uvedení vědomě nepravdivých údajů, jímž se může dopustit mimo jiné i trestného činu křivé obvinění podle §345 trestního zákoníku či trestného činu křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek podle §346 odst. 2 trestního zákoníku, úmyslně nepravdivě uvedla, že byla dne 24. 10. 2017 v době okolo 19:00 hodin v XY v ul. XY č. p. XY na společné chodbě bytového domu, po předchozí slovní rozepři týkající se péče o společného nezletilého syna, fyzicky napadena svým bývalým přítelem P. J., narozeným XY, který ji rukou několikrát udeřil střední intenzitou do oblasti levého ramene a jedenkrát ji udeřil rukou zatnutou v pěst úderem střední intenzity do oblasti hrudníku a způsobil jí tak zranění spočívající ve zhmoždění krajiny levého ramene v přední části lehkého stupně a zhmoždění přední stěny hrudníku lehkého stupně;
obžalovaná E. P.
dne 27. 6. 2018 ve 12:41 hodin v XY v ul. XY č. XY na Oddělení obecné kriminality Územního odboru XY při výslechu v procesním postavení svědka ve věci vedené tímto policejním orgánem pod sp. zn. KRPC-171033/TČ-2017-020271 a dále dne 1. 11. 2018 v XY v ul. XY č. XY při hlavním líčení konaném u Okresního soudu v Českém Krumlově ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 120/2018 v procesním postavení svědka, přestože byla opakovaně poučena mimo jiné i o odpovědnosti za uvedení vědomě nepravdivých údajů, jímž se může dopustit mimo jiné i trestného činu křivé obvinění podle §345 trestního zákoníku či trestného činu křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek podle §346 odst. 2 trestního zákoníku, úmyslně nepravdivě uvedla, že byla dne 24. 10. 2017 v době okolo 19:00 hodin v XY v ul. XY č. p. XY na společné chodbě bytového domu svědkyní nejprve slovního napadání, při němž P. J., narozený XY, nejprve ji i K. K. slovně urážel vulgárními výrazy a vyhrožoval jim, a následně i fyzického napadení K. K. P. J., který ji udeřil opakovaně do oblasti levého prsa;
na základě čehož došlo dne 19. 4. 2018 k zahájení trestního stíhání P. J. podle §160 odst. 1 trestního řádu mimo jiné i pro popsaný skutek kvalifikovaný jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, dne 4. 9. 2018 byla ze strany Okresního státního zastupitelství v Českém Krumlově podána na něho i pro tento skutek a trestný čin obžaloba podle §176 odst. 1 trestního řádu a ve dnech 1. 11. 2018 a 4. 12. 2018 bylo konáno hlavní líčení Okresním soudem v Českém Krumlově, v němž po provedeném dokazování bylo dne 4. 12. 2018 rozhodnuto rozsudkem tak, že se obžalovaný P. J. ve vztahu k tomuto skutku zprošťuje podle §226 písm. a) trestního řádu obžaloby Okresního státního zastupitelství Český Krumlov ze dne 4. 9. 2018 č.j. ZT 81/2018-30 .
2. Za tuto trestnou činnost uložil soud prvního stupně obviněné K. K. podle §345 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1, §67 odst. 2 písm. b), §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku úhrnný peněžitý trest v rozsahu 60 denních sazeb, když jedna denní sazba činila 250 Kč, tedy v celkové výměře 15 000 Kč. Obviněné E. P. uložil podle §346 odst. 2, §67 odst. 2 písm. b), §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v rozsahu 40 denních sazeb, když jedna denní sazba činila 200 Kč, tedy v celkové výměře 8 000 Kč.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil soud oběma obviněným povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozenému P. J. částku ve výši 10 000 Kč.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. 1. 2022, sp. zn. 4 T 83/2021, podaly obě obviněné odvolání směřující do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích ( dále jen „odvolací soud“, popř. soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 23 To 174/2022, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 2. 2019. Tohoto přečinu se obviněné dopustily podle skutkových zjištění tím, že:
obžalovaná K. K.
dne 27. 6. 2018 v 09:05 hodin v XY v ul. XY č. XY na Oddělení obecné kriminality Územního odboru XY při výslechu v procesním postavení svědka v trestní věci obviněného P. J., narozeného XY, vedené tímto policejním orgánem pod sp. zn. KRPC-171033/TČ-2017-020271 pro pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §146 odst. 1 tr. zákoníku a dále dne 1. 11. 2018 v XY v ul. XY č. XY při hlavním líčením konaném u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 1T 120/2018 při výslechu v procesním postavení svědka, přestože byla opakovaně poučena mimo jiné o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a o následcích křivé výpovědi (podle §101 odst. 1 tr. řádu), úmyslně nepravdivě uvedla, že byla dne 24. 10. 2017 v době okolo 19:00 hodin v XY v ul. XY č. p. XY na společné chodbě bytového domu, po předchozí slovní rozepři týkající se péče o společného nezletilého syna, fyzicky napadena svým bývalým přítelem P. J., narozeným XY, který ji rukou několikrát udeřil střední intenzitou do oblasti levého ramene a jedenkrát ji udeřil rukou zatnutou v pěst úderem střední intenzity do oblasti hrudníku a způsobil jí tak zranění spočívající ve zhmoždění krajiny levého ramene v přední části lehkého stupně a zhmoždění přední stěny hrudníku lehkého stupně,
obžalovaná E. P.
dne 27. 6. 2018 ve 12:41 hodin v XY v ul. XY č. XY na Oddělení obecné kriminality Územního odboru XY při výslechu v procesním postavení svědka v trestní věci obviněného P. J., narozeného XY, vedené tímto policejním orgánem pod sp. zn. KRPC-171033/TČ-2017-020271 pro pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §146 odst. 1 tr. zákoníku a dále dne 1. 11. 2018 v XY v ul. XY č. XY při hlavním líčení konaném u Okresního soudu v Českém Krumlově v trestní věci téhož obviněného vedené pod sp. zn. 1 T 120/2018, v procesním postavení svědka, přestože byla opakovaně poučena mimo jiné o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a o následcích křivé výpovědi (podle §101 odst. 1 tr. řádu), úmyslně nepravdivě uvedla, že byla dne 24. 10. 2017 v době okolo 19:00 hodin v XY v ul. XY č. p. XY na společné chodbě bytového domu svědkyní nejprve slovního napadání, při němž P. J., narozený XY, nejprve ji i K. K. slovně urážel vulgárními výrazy a vyhrožoval jim, a následně byla přítomna i tomu, že P. J. opakovaně udeřil K. K. do oblasti levého prsa .
5. Za tuto trestnou činnost uložil odvolací soud obviněné K. K. podle §346 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku úhrnný peněžitý trest v rozsahu 60 denních sazeb, když jedna denní sazba činila 200 Kč, tedy v celkové výměře 12 000 Kč. Obviněné E. P. pak uložil podle §346 odst. 2, §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v rozsahu 40 denních sazeb, když jedna denní sazba činila 200 Kč, tedy v celkové výměře 8 000 Kč.
6. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odvolací soud rozhodl, že poškozený P. J. se odkazuje s jeho nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 23 To 174/2022, podaly obě obviněné (dále jen „obviněné“ popř. „dovolatelky“) prostřednictvím společného obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř., neboť byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
8. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatelky namítají, že soud prvního stupně konal hlavní líčení v jejich nepřítomnosti, čímž došlo k porušení jejich práva na obhajobu, neboť jim nebylo umožněno se vyjádřit ke všem rozhodným skutečnostem a prováděným důkazům. Toto vytýkané porušení bylo umocněno ještě tím, že hlavní líčení bylo provedeno v nepřítomnosti jejich obhájkyně, která by mohla jejich jménem obhajobu uplatňovat, když ony samy nebyly schopny se hlavního líčení účastnit. Obviněné připouštějí, že k nepříznivému postupu soudu nepochybně přispěla i jejich bývalá obhájkyně, když právě z důvodů na její straně docházelo k opakovanému odročení hlavního líčení, což soud odmítl snášet a tento nekompromisní postup uplatnil i vůči jejich osobám, ačkoliv byly objektivně zdravotně indisponované.
9. Dovolatelky připouští, že soud prvního stupně zdůvodnil (body 3–5 rozsudku soudu prvního stupně) důvody, které ho vedly k závěru, že v dané věci byly splněny podmínky pro konání hlavního líčení v jejich nepřítomnosti. Přesto s postupem soudu prvního stupně nesouhlasí, když jim bylo upřeno právo na spravedlivý proces, neboť z důvodu jejich špatného zdravotního stavu jim bylo upřeno právo na obhajobu. Podle jejich názoru se soud prvního stupně dopustil pochybení, pokud zpochybnil odborný úsudek lékařů a rozhodl, že jsou schopny se hlavního líčení účastnit. Namítají, že toliko na základě znaleckého posouzení mohlo být postaveno na jisto, že jsou schopny se hlavního líčení zúčastnit či nikoliv. Takto ovšem soud prvního stupně nepostupoval, neboť znalce nepřibral, ačkoliv měl pochybnosti o věrohodnosti zpráv ohledně jejich zdravotního stavu. Následně obviněné podrobně rozvádí důvody odročení hlavních líčení, když namítají, že skutečnost, že měly povolené v době vystavené pracovní neschopnosti vycházky nelze interpretovat tak, že byly schopny se hlavního líčení zúčastnit (viz odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3815/17).
10. Podle obviněných nebyly v dané věci splněny podmínky pro postup podle §202 odst. 2 tr. ř., tedy, že lze věc spolehlivě rozhodnout v jejich nepřítomnosti. Podle nich trestný čin, pro který byly stíhané, je specifické povahy, jelikož postihuje projevy osoby v postavení svědka, který slovy reprodukuje, jak svými smysly vnímal skutkový průběh určitých událostí. Tato reprodukce ovšem nikdy nemůže zahrnout úplné vylíčení všech událostí, když v průběhu času dochází k narušování paměťové stopy, tudíž se ve výpovědích svědků mohou objevit nejasnosti, které je nutno vysvětlit, když toto vysvětlení mělo přijít právě u hlavního líčení. Tím, že jim bylo upřeno právo účastnit se hlavního líčení, ztratily možnost objasnit určité okolnosti, které se objevily v jejich výpovědích jako svědkyň. Dovolatelky tedy mají za to, že bez jejich přítomnosti nebylo možno spolehlivě zjistit skutkový stav věci (viz odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 20004, sp. zn. 5 Tdo 420/2004). Současně namítají, že skutečnost, že byly slyšeny v rámci hlavního líčení vedeném proti poškozenému, nezbavuje soud povinnosti umožnit jim uplatnit svoji obhajobu. Soudy nižších stupňů nemohou bez dalšího vycházet z výsledku předcházejícího řízení, když v opačném případě by došlo k porušení ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. Podle názoru obviněných soud prvního stupně toliko převzal výsledky předchozího řízení, kde byl poškozený obžaloby zproštěn při respektu k zásadě in dubio pro reo . Totéž platí o důkazech provedených v nyní projednávané věci, když se k nim nemohly vyjádřit. Odkazují v tomto směru na čl. 38 odst. 2 Listiny.
11. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně obviněné poukazují na skutkovou podstatu přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Zdůrazňují, že dané skutkové podstaty se může pachatel dopustit toliko ve formě úmyslného zavinění, tedy pachatel musí vědět, že údaj, který sděluje subjektům uvedeným v tomto ustanovení, je nepravdivý a chce jim tento údaj sdělit. Podle jejich názoru zjištěný skutkový stav je ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Z provedených důkazů nelze totiž vůbec dovodit závěr o jejich zavinění, jakož i skutkový závěr, že údaje, které uváděly ve své svědecké výpovědi, byly nepravdivé, je nesprávný, když jejich výpovědi v původním řízení vedeném proti poškozenému byly posouzeny toliko jako nevěrohodné.
12. Zdůrazňují, že o jejich vině bylo rozhodnuto toliko na základě výpovědi poškozeného a pořízených audionahrávek a protokolu z hlavního líčení konaného ve věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 1 T 120/2018 a protokolu o výslechů odsouzených. Ve vztahu k výpovědi poškozeného poukazují na skutečnost, že tento byl původně ve věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 1 T 120/2018 obžalován ze dvou skutků, když pro skutek ze dne 24. 10. 2017 byl obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn a skutek ze dne 28. 10. 2017 byl postoupen jako přestupek. Soud prvního stupně přesto, že se poškozený dopustil vůči obviněné K. K. prokazatelně násilí dne 28. 10. 2017 jeho výpověď posoudil jako věrohodnou, aniž by se zabýval jejich vzájemnými vztahy (vztah 1. dovolatelky a poškozeného), když jejich vztahy se zhoršily po fyzickém napadení ze strany poškozené a oznámení celé věci Policii ČR. Proto bylo třeba vzít jejich vzájemné vztahy v úvahu, když poškozený by si svojí výpovědí v řízení proti jejich osobám mohl uškodit. Zdůrazňují, že je nutno k výpovědi svědka, který vystupoval v předchozím řízení v postavení obviněného nutno přistupovat s náležitou opatrností a je nutno hodnotit jeho motivaci (viz odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/06). Poukazují rovněž na skutečnost, že poškozený vůči jejich osobám uplatnil i nárok na náhradu nemajetkové újmy.
13. Dále obě obviněné zpochybňují závěr soudů nižších stupňů, že z pořízených audionahrávek (poškozeným a dovolatelkou č. 1) lze dovodit, že nemohlo k fyzickému napadení dojít. Namítají, že na těchto nahrávkách nejsou fyzické údery toliko patrné, když ovšem nelze vyloučit, že tyto proběhly. Při fyzické interakci mohlo dojít k zakrytí nahrávacích zařízení, když také nelze vyloučit, že nahrávací zařízení nebylo schopno zvuk úderů zaznamenat. Soudy také nijak neposuzovaly, jaká intenzita úderů by byla na nahrávce slyšitelná. Jejich výpovědi jako svědkyň ohledně intenzity úderů nemohou obstát, může obstát toliko skutečnost, že fyzické údery byly zasazeny a jejich počet. Tvrzená skutečnost, že se nijak slovně neohradily proti fyzickému útoku, je rovněž bezvýznamná, neboť se jednalo o stresující situaci a mohlo dojít k tzv. „zamrznutí“. Ohledně nepotvrzení vulgárních nadávek ze strany poškozeného poukazují na to, že dovolatelka č. 1 při své svědecké výpovědi uvedla, že tyto byly neslyšitelné, rozpoznatelné pouze čtením úst poškozeného. Ohledně protokolu o hlavním líčení ve věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 1 T 120/2018 namítají, že písemné vyhotovení tohoto protokolu je v rozporu s pořízeným zvukovým záznamem, přičemž následně tyto rozpory blíže rozvádějí. Akcentují rovněž skutečnost, že obviněná č. 2 byla při své svědecké výpovědi zmatená a nebyla schopna ke konkrétnímu datu přiřadit konkrétní sled událostí, což soudy nevzaly v potaz a dospěly k závěru, že vypovídala nepravdivě, přičemž ani nevzaly v úvahu její věk a zdravotní stav.
14. Obviněné tedy ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu namítají, že skutková zjištění promítnutá v popisu skutku ve vztahu k jejich výpovědím v procesním postavení svědkyň zcela neodpovídají protokolu o hlavním líčení a že skutková zjištění, že ve svých výpovědích uvedly nepravdivé údaje, jsou v hrubém rozporu s obsahem provedeného dokazování (výpověď poškozeného nelze hodnotit jako věrohodnou, zvukový záznam nemusel zachytit fyzickou interakci) a zároveň není postaveno na jisto, že k fyzické interakci mezi poškozeným a obviněnou č. 1 nedošlo.
15. Za podivné také považují, že ačkoliv důvodem jejich protiprávního jednání měla být snaha uškodit poškozenému v probíhajícím opatrovnickém řízení, tak si své výpovědi nijak nesladily a každá vypovídala jiným způsobem. Jejich svědecká výpověď tedy měla být hodnocena jako nevěrohodná, nikoliv ovšem nepravdivá (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1103/2005).
16. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatelky namítají, že u nich nebyla naplněna subjektivní stránka, když následně rozvádí předpoklady zavinění. Podle nich z popisu skutku nevyplývají žádné skutkové okolnosti, ze kterých by bylo možno dovodit naplnění subjektivní stránky. Proto mají za to, že je u nich dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadený rozsudek zaleží na nesprávném právním posouzení. Nesprávné právní posouzení je dáno navíc tím, že soud při právním posouzení věci vycházel z nesprávných skutkových závěrů.
17. Závěrem dovolání dovolatelky navrhly, aby Nejvyšší soud vyhověl podanému dovolání a podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 23 To 174/2022, a podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že je obžaloby zprostí, popř. pokud by Nejvyšší soud neshledal zákonné podmínky pro tento postup, aby věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu projednání a rozhodnutí.
18. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 1 NZO 243/2023, nejprve shrnula průběh trestního řízení, uplatněné dovolací důvody a jimi zvolenou argumentaci. Podle státní zástupkyně dovolatelky správně označily dovolací důvody, ovšem jimi uplatněná dovolací argumentace těmto vždy neodpovídá. Tento závěr vztahuje státní zástupkyně především k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněné uplatnily ve variantě, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění zvolené skutkové podstaty jsou ve zjevně rozporu s obsahem provedených důkazů. Podle státní zástupkyně ovšem dovolatelky existenci extrémního rozporu dovozují pouze ze svého nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. V tomto směru uvádí, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemůže být naplněn jen tím, že se soudy nepřiklonily k verzi skutkového děje, kterou popisují obě obviněné, ale že rozhodly ve shodě s výpovědí poškozeného a audionahrávkou, kterou vyhodnotily tak, že k předmětnému napadení vůbec nedošlo. Soudy totiž právě s ohledem na předloženou audionahrávku neměly žádné pochybnosti o tom, že dne 24. 10. 2017 k žádnému napadení ze strany poškozeného nedošlo. Pokud tedy obviněné v dovolání opakovaně argumentují údajným extrémním rozporem s výsledky dokazování a z nich vyplývajícími skutkovými zjištěními, jde o pouhou polemiku s výsledky provedeného dokazování a z nich vyplývajícími skutkovými závěry, neboť žádný extrémní rozpor ve věci identifikovat nejde.
19. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupkyně připouští, že tento byl uplatněn právně relevantně. Poukazuje na skutečnost, že z hlediska naplnění tohoto dovolacího důvodu je důležité, zda v dané věci bylo možno konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněných. Státní zástupkyně poukazuje za znění čl. 38 odst. 2 Listiny a na čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy, a jaké skutečnosti z tohoto článku z pohledu práva na spravedlivý proces vyplývají. Zdůrazňuje, že právo obviněného na osobní účast při soudním jednání, které zaručuje Úmluva a Listina, si však zaslouží ochranu jen tehdy, není-li zneužíváno k obstrukčnímu jednání. Důvody konání hlavního líčení či veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného je tedy třeba posuzovat v kontextu jeho předchozích omluv a žádosti o odročení hlavního líčení.
20. Následně státní zástupkyně uvádí, že soud prvního stupně zvažoval, zda byly splněny podmínky §202 odst. 2 tr. ř., a to zvlášť s přihlédnutím k tomu, že obviněné využily v přípravném řízení svého práva nevypovídat, což implikovalo, že pokud bude provedeno hlavní líčení v jejich nepřítomnosti, tak se obviněné k věci vůbec nevyjádří. V tomto směru ovšem státní zástupkyně připomíná, že obviněného nelze k výpovědi nutit a že tento může bez újmy na svých právech kdykoliv odepřít vypovídat (čl. 40 Listiny, §33 odst. 1 věta 1., §92 odst. 1 věta druhá tr. ř.). Nevyžaduje se tedy, aby obviněný skutečně vypovídal, postačí, že mu byla dána možnost se k věci po zahájení trestního stíhání v rámci svého výslechu vyjádřit. Státní zástupkyně pak podrobně poukazuje na postup soudu prvního stupně stran možnosti obviněných se účastnit hlavního líčení, a zejména na postup samotných obviněných, když také poukazuje na skutečnost, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že samotná obhájkyně obviněných se omlouvala z účasti u hlavních líčení, ačkoliv netrpěla tvrzenými zdravotními obtížemi a účastnila se jiných soudních jednání. Státní zástupkyně v tomto směru zdůrazňuje skutečnost, že je věcí obviněného, koho si zvolí za obhájce a za takovou volbu nese odpovědnost a soud není oprávněn posuzovat kvalitu obhajoby.
21. Podle státní zástupkyně na základě faktů rozvedených v bodě 3 a 4 rozsudku soudu prvního stupně, lze dospět k závěru, že právo obviněných na spravedlivý proces ve smyslu Listiny a Úmluvy nebylo porušeno, neboť z čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 37 odst. 2 Listiny nevyplývá povinnost soudu přizpůsobit režim svého jednání a jeho průběh představám obviněných a jejich obhájkyně. Je v možnostech soudů, aby v konkrétním případě rozlišily situace, kdy je odročení žádáno z obstrukčních důvodů nebo kde jsou zde jiné závažné důvody, které jsou svojí povahou natolik významné, že by odročení úkonů trestního řízení vedlo k porušení jiného základního práva (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08). V dané věci tedy ani nepochybil odvolací soud, který shledal postup soudu prvního stupně z pohledu ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. souladný se zákonem i principy spravedlivého procesu.
22. S jistou dávkou tolerance pak lze podle státní zástupkyně podřadit pod zvolený dovolací důvod námitky stran nenaplnění subjektivní stránky odsouzeného přečinu, byť jsou námitky obviněných spíše skutkového charakteru. Poté státní zástupkyně poukazuje obecně na předpoklady zavinění, kdy uvádí, že obviněné se mýlí, že bez jejich doznání nelze dospět k závěru o naplnění subjektivní stránky. Poukazuje podrobně na okolnosti, ze kterých byla dovozena subjektivní stránka jednání obviněných, které blíže rozvádí. Nemůže souhlasit ani s tvrzením obviněné P., že nebyla schopna přiřadit konkrétní událost ke konkrétnímu datu, neboť konflikt byl ztotožněn právě na předmětné nahrávce.
23. Závěrem státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněných tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhuje, aby takto bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Dále vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
25. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými, naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
26. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
27. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
28. Z podaného dovolání obviněných je patrné, že v něm uplatňují dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Existence tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá situaci, kdy bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím by byl obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a bylo mu tak umožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Zmíněný dovolací důvod nedopadá na jakýkoli případ, kdy je hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného. Může být uplatněn za situace, kdy soudy konají hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti a činí tak v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněné (viz rozhodnutí č. T 621/2004 publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, svazek 26). Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v její přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je jí v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti.
29. Dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak uvedeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soud.
30. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
31. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
32. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za nutné uvést, že obviněné v rámci podaného dovolání uplatňují v rozhodující míře stejné námitky jako v rámci odvolacího řízení, přičemž tento na jejich obhajobu dostatečně reagoval, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněné uplatnily v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obvinění v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
33. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti uplatněné dovolací argumentace. Jak již bylo naznačeno, obviněné uplatnily dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných námitek lze mít za to, že argumentace vztahující se k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je uplatněná právně relevantně, ale zjevně neopodstatněně. Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba uvést, že obviněné sice namítají existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkových stavem a provedenými důkazy, tedy první variantu tohoto dovolacího důvodu, ale fakticky jen předestírají jiné hodnocení provedených důkazů, které je pro ně příznivější. Takto formulované námitky nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod. Ve vztahu k dovolací argumentaci stran týkající se naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je třeba uvést, že obviněné namítají nedostatek subjektivní stránky. Takto uplatněné námitky lze, byť s jistou dávkou tolerance, podřadit pod zvolený dovolací důvod, přestože rozhodující část zvolené argumentace se vztahuje k otázkám skutkovým.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
34. Podstata dovolací argumentace obviněných spočívá v tvrzení, že soud prvního stupně porušil jejich práva na obhajobu, pokud konal hlavní líčení v jejich nepřítomnosti, ačkoliv se řádně omluvily, když jejich účasti u hlavního líčení bránily jejich zdravotní problémy. Současně namítají, že bez jejich přítomnosti u hlavního líčení nebylo možno ve věci rozhodnout.
35. Obecně je nezbytné zdůraznit, jak již bylo naznačeno shora, že ze zákonné formulace důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle kterých nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. Zde je třeba připomenout, že trestní řád upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněné osoby u hlavního líčení a u veřejného zasedání, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Platí, že v hlavním líčení, které je těžištěm dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem. Dovolací soud nepovažuje za potřebné blíže rozvádět předpoklady konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněných, když tyto napadají jen postup soudu prvního stupně. Proto se Nejvyšší soud právě z pohledu uplatněné dovolací argumentace blíže zabýval jen možným porušením ustanovení o přítomnosti obviněného ve vztahu k hlavnímu líčení.
36. Především je třeba akcentovat, že přestože trestní řád v zásadě počítá s účastí obviněného u hlavního líčení, může soud přistoupit ke konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti za podmínek uvedených v ustanovení §202 tr. ř. Podle §202 odst. 2 tr. ř. lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jen když má soud za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného (materiální podmínky), a přitom a) obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.). Na toto a na jiné následky nedostavení se (§66 a §90) musí být obviněný v předvolání upozorněn. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že předpokladem možnosti postupu podle §202 odst. 2 tr. ř. je skutečnost, že obviněnému byla dána možnost v přípravném řízení vypovídat, nevyžaduje se ale, aby vypovídal, neboť podle čl. 40 odst. 4 Listiny nemusí obviněný vypovídat. Podle §202 odst. 4 tr. ř. platí, že hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného nelze konat, je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§36 tr. ř.) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. Podle §202 odst. 5 tr. ř. se ustanovení první věty odstavce 4 neužije, pokud obviněný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti.
37. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě zmínit čl. 38 odst. 2 Listiny, který stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Jedná se o právo, nikoliv povinnost, když rozhodující a důležité je, aby obviněný měl reálnou možnost se veřejného zasedání či hlavního líčení zúčastnit a pokud se v důsledku svého zaviněného jednání veřejného zasedání nebo hlavního líčení nezúčastní, nelze z tohoto dovozovat porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Z pohledu práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny lze připustit, že zpravidla nebude na místě provést hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného tehdy, když mu objektivní důvody skutečně brání v osobní účasti u hlavního líčení, a obviněný existenci těchto důvodů soudu včas sdělí a řádně doloží, a požádá, aby hlavní líčení bylo odročeno. Lze tedy uzavřít, že předmětný dovolací důvod není naplněn v případě jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo ve veřejném zasedání, ale pouze v absenci, která je v rozporu se zákonným ustanovením, podle kterého nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
38. Předně je třeba konstatovat, že obviněné zpochybňují, že ve věci byla splněna materiální podmínka pro takový postup, tedy, že bylo možno věc spolehlivě rozhodnout v jejich nepřítomnosti, když zároveň vyslovují přesvědčení, že jim v přítomnosti u hlavního líčení bránily řádné důvody (zdravotní problémy), tedy že na jejich straně existovaly objektivní důvody pro jejich neúčast u hlavního líčení. Z pohledu shora naznačených námitek je třeba zdůraznit, že soudy obou stupňů se zabývaly tím, zda v dané věci bylo možno konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněných, tedy zda v dané věci byly splněny podmínky pro postup podle §202 odst. 2 tr. ř., když námitka stran konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněných byla i předmětem argumentace uplatněné v rámci odvolacího řízení. Stejně tak se zabývaly tím, zda obviněným skutečně bránily zdravotní důvody v možnosti se zúčastnit hlavního líčení. Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že soudy nižších stupňů se těmto naznačeným otázkám věnovaly velmi podrobně a vyčerpávajícím způsobem, a to zejména soud prvního stupně. Proto lze na jejich přesvědčivé a dostatečné odůvodnění pro stručnost odkázat (viz body 3–5 rozsudku soudu prvního stupně, viz bod 13 rozsudku soudu druhého stupně).
39. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že v dané věci není pochyb o tom, že ze strany obviněných a jejich tehdejší obhájkyně v rámci řízení před soudem prvního stupně docházelo k opakovanému obstrukčnímu jednání, jehož cílem bylo mařit řízení před soudem prvního stupně a tedy oddálit, popř. znemožnit rozhodnutí o podané obžalobě. Z pohledu námitek obviněných je třeba poukázat na skutečnost, že k žádostem o odročení hlavního líčení docházelo opakovaně, když hlavní líčení byla nařízena na dny 13. 9. 2021, 7. 10. 2021, 29. 11. 2021, 10. 1. 2022, když soud prvního stupně teprve dne 10. 1. 2022 rozhodl o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněných postupem podle §202 odst. 2 tr. ř. V souvislosti s postupem soudu prvního stupně je nutno akcentovat, že první hlavní líčení bylo odročeno na základě žádosti obhájkyně obviněných, když soud akceptoval její žádost o odročení z důvodu na její straně. V případě žádosti o odročení hlavního líčení nařízeného na den 7.10. 2021 byla tehdejší obhájkyně obviněných s dostatečným časovým předstihem upozorněna na skutečnost, že soud jejich žádost o odročení hlavního líčení z důvodu vystavené pracovní neschopnosti nepovažuje za řádnou, neboť vystavená pracovní neschopnost sama o sobě nemůže vést k závěru, že obviněné nejsou schopny účastí u hlavního líčení. Současně soud obviněné výslovně upozornil, že pokud na žádosti o odročení trvají, mají předložit lékařskou zprávu ohledně toho, zda jim jejich zdravotní stav znemožňuje skutečně účast u hlavního líčení. Zde je nezbytné zdůraznit, že obě obviněné prostřednictvím tehdejší obhájkyně odmítly výzvu soudu respektovat a sdělily, že lékařskou zprávu nepředloží. Již tento samotný postup obviněných, tedy jejich nerespektování výzvy soudu naznačoval, že ve věci se může a s velkou pravděpodobností se jedná, o obstrukční jednání. Obecně lze mít za to, že postup soudu prvního stupně lze považovat za souladný ze se zákonem, když samotné rozhodnutí o pracovní neschopnosti se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní účely a není z něj patrný charakter onemocnění, způsob léčby ani druh a rozsah omezení, která pro obviněného z jeho onemocnění nebo léčby vyplývají, takže samo o sobě tak nemůže být dostatečným podkladem pro závěr, že obviněnému brání v účasti u hlavního líčení zdravotní důvody (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, zveřejněné pod č. T 461 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu nakladatelství C. H. Beck, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 11 Tdo 324/2009). Zde je třeba uvést, že skutečně nebylo možno ani pominout, že z vystavené pracovní neschopnosti se podávalo, že obviněné P. byly povoleny výrazně dlouhé vycházky. Lze připustit, že by samotná skutečnost, že obviněné byly povoleny vycházky, nemohla vést k zcela jednoznačnému závěru, že tato je schopna se prokazatelně účastnit hlavního líčení, byť toto skutečně inklinovalo k závěru, že zdravotní problémy obviněné nejsou natolik závažné, aby se nemohla účastnit hlavního líčení. Proto soud prvního stupně vyzval obě obviněné k předložení lékařských zpráv ohledně jejich nemožnosti se účastnit hlavního líčení ze zdravotních důvodů. V tomto směru je třeba rovněž potrhnout, že obviněným byla uložena pořádková pokuta podle §66 odst. 1 tr. ř., a to usnesením ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 4 T 83/2021 (obviněné se totiž nedostavily k hlavnímu líčení), když důvodem tohoto postupu byla skutečnost, že obviněné se odmítly podřídit příkazu soudu ohledně nutnosti doložit svůj zdravotní stav z toho pohledu, zda skutečně jejich účasti u hlavního líčení brání objektivní důvody. Stížnost obviněných proti tomuto usnesení pak byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2021. Lze mít za to, že od vydání tohoto rozhodnutí bylo obviněným nepochybně známo, že soud prvního stupně k tomu, aby mohl posoudit, zda jejich žádost o odročení hlavního líčení je důvodná, požaduje předložené lékařské zprávy, tedy jistou součinnost z jejich strany, což obviněné opakovaně odmítly. V tomto svém postoji setrvaly obviněné i ve vztahu k dalším hlavním líčení, když nebyly ochotné předložit požadované lékařské zprávy, když zprávy, které se podařilo opatřit samotnému soudu prvního stupně v žádném případě nemohly vést k závěru, že obviněné nejsou schopny se účastnit hlavního líčení ze zdravotních důvodů a takto postupovaly, přestože byly opakovaně upozorněny, že jejich žádosti o odročení hlavního líčení nejsou řádné a žádostem o odročení hlavních líčení nebude vyhověno.
40. Nejvyšší soud si je vědom toho, že obviněné navrhovaly, aby si soud prvního stupně nechal vypracovat znalecký posudek ohledně jejich schopnosti se účastnit hlavního líčení. Dovolací soud ovšem má za to, že zvážit takový postup by bylo na místě jen za situace, pokud by buď obviněné předložily na základě výzvy soudu požadované lékařské zprávy a z těchto by vyplývalo, že obviněné nejsou schopny se hlavního líčení zúčastnit ze zdravotních důvodu a soud by tuto zprávu shledal z jistých důvodů nedostačující, popř. by zvažoval postup podle §173 odst. 1 tr. ř. [přerušení trestního stíhání (viz §173 odst. 1 písm. b), c) tr. ř.) nebo zastavení trestního stíhání (§11 odst. 1 f), e) tr. ř.)] nebo by tento závěr vyplýval z jiných dokladů objektivní povahy (např. zpráva o dlouhodobé hospitalizace, prokazatelná duševní nemoc obviněných, a tudíž jistá neschopnost nadhledu na celou věc ve vztahu k požadavkům soudu na předložení lékařské zprávy). O takovou naznačenou situaci se v dané věci prokazatelně nejednalo, když navíc i ze zpráv lékařů, kteří vystavili pracovní neschopnost a které oslovil soud prvního stupně vyplynulo, že obviněné jsou schopny účasti u hlavního líčení. Dovolací soud si je vědom lékařské zprávy ošetřující praktické lékařky K., která v podstatě odkázala na lékaře specialistu, který se ovšem opakovaně odmítl vyjádřit z obavy porušení lékařského tajemství, přestože soud výslovně tohoto lékaře upozornil na skutečnost, že nepožaduje sdělení lékařské diagnózy obviněné a obviněná K. v tomto směru neposkytla soudu potřebnou součinnost, když si mohla vyžádat tuto lékařskou zprávu od lékaře speciality sama. Za dané situace vyjádření praktické lékařky této obviněné, že by bylo vhodné si nechat vypracovat znalecký posudek nemohlo soud prvního stupně vést k závěru, že na místě je skutečně tento postup, když ošetřující lékařka neuvedla a neměla žádné informace ohledně nutnosti tohoto postupu. Z její strany se jednalo jen o jisté obecné vyjádření, které nebylo podloženo žádnou relevantní skutečností odůvodňují tento postup. Zde je třeba opětovně akcentovat, že to byla právě obviněná K., která si mohla od svého lékaře speciality sama vyžádat lékařkou zprávu ohledně svého aktuálního zdravotního stavu z hlediska její schopnosti se účastnit hlavního líčení.
41. Lze tedy uzavřít, že v dané věci není pochyb o tom, že obě obviněné se opakovaně omluvily z účasti u hlavního líčení a požádaly o jeho odročení. Nejvyšší soud ovšem stejně jako soudy nižších stupňů dospěl k závěru, že z jejich strany se nejednalo o omluvu řádnou, nýbrž o záměrně obstrukční jednání vedené snahou opakovaně zmařit konání hlavního líčení.
42. Následně se Nejvyšší soud zabýval tím, zda ve věci bylo možno spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněných. Je tomu tak proto, že otázku, zda je pro účely §202 odst. 2 tr. ř. možno věc spolehlivě rozhodnout i v nepřítomnosti obviněných, musí soud řešit mimo jiné s ohledem na to, zda je pro řádně rozhodnutí nutné se specificky věnovat osobním poměrům obviněných, např. záleží-li na nich otázka viny (kupř. majetkové situace obviněného u trestného činu zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku – viz např. Púry, F., Šámal, P. a kol. Trestní řád, Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 255 či otázka trestu, resp. právního následku trestného činu [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 1972, sp. zn. 11 Tz 16/72(publ. jako R 57/1972 SbSRS)]. O takovou naznačenou situaci se nejednalo.
43. Při zvažování shora naznačené otázky byla Nejvyšším soudem vzata v úvahu i skutečnost, že obviněné byly v daném řízení zastoupeny po celou dobu obhájkyní, tedy osobou práva znalou, která byla schopna hájit jejich právo na obhajobu a také v rámci hlavního líčení právo na obhajobu realizovala. Pokud je snad v rámci podaného dovolání namítáno, že soud prvního stupně rozhodl v nepřítomnosti obhájkyně, tak je třeba uvést, že toto tvrzení prokazatelně neodpovídá průběhu jediného hlavního líčení, které soud prvního stupně konal a ve kterém vynesl odsuzující rozsudek. Z protokolu o hlavním líčení je totiž zřejmé, že hlavního líčení konaného dne 10. 1. 2022 se zúčastnila tehdejší obhájkyně obviněných, která se vyjadřovala ke každému provedenému důkazu, k jeho relevantnosti, když také navrhovala provést řádu dalších důkazů (viz blíže bod 10 rozsudku soudu prvního stupně), takže právo na obhajobu bylo v daném řízení zajištěno bez ohledu na skutečnost, že u obviněných nebyly dány důvody nutné obhajoby. Současně bylo přihlédnuto k tomu, že u tohoto hlavního líčení byly provedeny všechny důkazy, na jejichž podkladě byl zformulován skutkový stav (výslech poškozeného, zajištěné audionahrávky, ale i listinné důkazy týkající se předchozího řízení, ve kterém měly obviněné nepravdivě jako svědkyně vypovídat), takže obhájkyně obviněných se k těmto důkazům mohla vyjádřit a reagovat na ně. V tomto směru i z pohledu námitek obviněných je třeba akcentovat, že soud prvního stupně nevycházel jen výsledku předchozího řízení, ve kterém byl poškozený obžaloby pro skutek ze dne 24. 10. 2017 zproštěn, nýbrž právě z vlastního samostatného dokazování realizovaného před soudem prvního stupně. Lze mít za to, že tím, že se obhájkyně hlavního líčení zúčastnila, byla obhajobě dána mimo jiné možnost klást poškozenému otázky a vyjádřit se ke každému z provedených důkazů, včetně možnosti navrhnout provedení dalších důkazů, s čímž souvisela povinnost o těchto návrzích rozhodnout, nikoliv ovšem povinnost jim vyhovět, když soud musí zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci (viz §2 odst. 5 tr. ř. (§2 odst. 5 tr. ř.). Pokud snad obviněné v rámci dovolání jistým způsobem zpochybňují postup své tehdejší obhájkyně, je nutno uvést, že tuto si zvolily samy a soudu nepřísluší posuzovat kvalitu a způsob zvolené obhajoby.
44. Jak již bylo naznačeno, samotná skutečnost, že obviněné v přípravném řízení nevypovídaly, sama o sobě nebránila provedení hlavního líčení v jejich nepřítomnosti, když předpoklady postupu podle §202 odst. 2 tr. ř. nejsou vázány na skutečnost, že obviněný v rámci přípravného řízení vypovídal, nýbrž na možnost, že mu byla po zahájení trestního stíhání dána možnost k věci vypovídat [viz §202 odst. 2 písm. b) tr. ř.]. Není totiž povinností obviněného vypovídat a k výpovědi ho nelze žádným způsobem nutit (viz čl. 40 odst. 4 Listiny, §33 odst. 1 věta první, §92 odst. 1 věta druhá tr. ř.), když ovšem obviněnému musí být dána možnost k věci vypovídat. V dané věci není pak pochyb o tom, že obviněným byla v přípravném řízení dána možnost se k věci vyjádřit, když ty právě využily svého zákonného práva nevypovídat. Nadto lze konstatovat, že případnou účast obviněných u hlavního líčení by nebylo možno interpretovat, tak že by obviněné u hlavního líčení vypovídaly, a tedy nevyužily svého zákonného práva nevypovídat a že by tedy bez jejich osobní přítomnosti u hlavního líčení nebylo možno věc spolehlivě rozhodnout, a to včetně objasnění subjektivní stránky, jak bude rozvedeno dále. Lze tedy uzavřít, že v dané věci mohl soud prvního stupně spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obviněných. Navíc i o jistém setrvalém přístupu obviněných k věci vypovídá i jejich neúčast u veřejného zasedání po změně obhájce.
45. Lze tedy uzavřít, že podle Nejvyššího soudu v dané věci nedošlo postupem soudu nižších stupňů k tvrzenému porušení ustanovení o přítomnosti obviněných u hlavního líčení, a tedy naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Není totiž pochyb o tom, že obviněné daly nezpochybnitelným způsobem najevo, že se fakticky nehodlají hlavního líčení zúčastnit a realizovat tak své právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Tento závěr bylo možno dovodit bez jakýchkoliv důvodných pochybností právě z jejich konkludentně obstrukčního jednání, když sice formálně navenek deklarovaly, že tohoto práva využít chtějí, avšak z jejich faktického jednání bylo zřejmé, že se hlavního líčení zúčastnit nehodlají a pouze nedůvodnými žádostmi o odročení usilují o jejich oddálení. Protože zároveň není pochyb o tom, že ve věci bylo možno spolehlivě rozhodnout i bez jejich přítomnosti, nedošlo postupem soudů nižších stupňů k porušení ústavně zaručených základních práv na soudní ochranu a jinou ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny a ani k porušení ustanovení o přítomnosti obviněných u hlavního líčení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
46. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu obviněné namítají existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace (vlastní hodnocení výpovědi poškozeného, hodnocení audionahrávek, protokolu o hlavním líčení) lze mít za to, že obviněné jen předestírají vlastní verzi skutkového stavu věci a dovozují vlastní závěry, jaké skutečnosti podle nich z provedeného dokazování vyplývají, když podávají i vlastní vysvětlení některých závěrů soudu prvního stupně (co mohlo být slyšet na pořízené audionahrávce), přičemž následně na základě vlastního hodnocení důkazů představují vlastní skutkovou verzi pro ně příznivější. Lze tedy uzavřít, že jejich argumentace nepřekračuje pouhou polemiku se závěry těchto soudů nižších stupňů.
47. Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu konkrétně uplatněné dovolací argumentace za vhodné uvést, že neshledal, že by rozhodnutí soudů nižších stupňů tížila existence zjevného rozporu, natož extrémního, jak níže ve svém odůvodnění rozvede. Navíc obviněné pod tento dovolací důvod zahrnuly i námitku nedostatku zavinění, kterou ovšem zároveň správně uplatnily i pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., takže touto námitkou se bude Nejvyšší soud blíže zabývat v další části tohoto rozhodnutí. Předně je třeba odmítnout tvrzení obviněných, že soud prvního stupně nekriticky převzal výpověď poškozeného, aniž by vzal v úvahu jeho zjevně nepřátelský vztah k obviněného K. Zde je třeba uvést, že soud prvního stupně, ale nakonec ani soud druhého stupně, závěr o vině nezaložily toliko na výpovědi poškozeného, nýbrž na základě hodnocení jeho výpovědi v kontextu s ostatními provedenými důkazy. Obecně lze připustit, že výpověď poškozeného bylo nepochybně nutno skutečně hodnotit určitým způsobem obezřetně, neboť není pochyb o tom, že vztah mezi ním a obviněnou K. je svým způsobem problematický, což ale nakonec vyplynulo i v rámci původního řízení vedeného proti tehdy poškozenému (věc vedená u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 1 T 120/2018), ale i z pořízených audionahrávek (tyto pořídili jak poškozený, tak i obviněná K.). Takto ovšem soudy nižších stupňů postupovaly, když závěr o vině obviněných žalovaným skutkem nezaložily jedině a výlučně na základě výpovědi poškozeného, nýbrž jeho výpověď konfrontovaly s ostatními provedenými důkazy, zejména pořízenými audionahrávkami, které nepochybně představují důkaz objektivní povahy. V tomto směru je třeba také zdůraznit, že v rámci trestního řízení v předmětné věci byly jako důkaz provedeny dvě audionahrávky, teda audionahrávka pořízená poškozeným a audionahrávka pořízená obviněnou K., když tyto jsou obsahově shodné a z pořízených audionahrávek nevyplývá, že by došlo k popisovanému incidentu. Jinak řečeno, soud prvního stupně při hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného vycházel nejen z audiozáznamu pořízeného poškozeným, ale i audiozáznamu pořízeného obviněnou K. Stran vysvětlení obviněných, proč na pořízených audiozáznamech nebyl zachycen zvuk fyzického incidentu, je nutno uvést, že obviněné se jen snaží prezentovat svoji vlastní verzi, jak má být tento důkaz hodnocen. Z jejich strany se jedná jen o požadavek jiného hodnocení obsahu tohoto důkazu. Navíc je třeba uvést, že skutečně nelze pominout, že ani na jednom z pořízených audiozáznamu nebylo nijak zachyceno, že by obviněné nějak reagovaly na tvrzený fyzicky útok se strany poškozeného, což by byla zcela logická reakce, zejména vzhledem k tvrzené intenzitě napadení a místu napadení. Bez ohledu na skutečnost, že tvrzení obviněných uvedené v dovolání o tzv. zamrznutí je opětovně jen požadavek na jiné hodnocení obsahu tohoto důkazů, lze konstatovat, že skutečně jen stěží je možno uvěřit tomu, že by ani jedna z obviněných na tvrzené fyzické napadení poškozeného nijak nereagovala, a to i v kontextu razantního vedení hovoru mezi poškozeným a obviněnou K. před vlastním tvrzeným incidentem, když také nelze pominout ani to, že i obviněná P. byla schopna na obviněného reagovat, viz vulgarity vyměněné mezi ní a poškozeným.
48. Ohledně zpochybňované kvality protokolu o hlavním líčení ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 120/2018 je třeba uvést, že obviněné namítají přesnost tohoto protokolu, když předně je třeba uvést, že opravu protokolu, tedy, že snad protokol není v souladu se zvukovým záznamem v původním řízení nepožadovaly (obviněná K.). Navíc je třeba uvést, že obě obviněné v původním řízení v přípravném řízení hovořily výslovně o úderu pěstí do prsu obviněné K., tedy hovořily, že poškozený obviněnou K. fyzicky napadl a jakým konkrétním způsobem. Zde je třeba zdůraznit, že předmětem řízení bylo posouzení toho, zda vůbec dne 24. 10. 2017 k nějakému fyzickému napadení ze strany poškozeného vůči obviněné K. došlo či nikoliv, tedy zda obviněné o tomto fyzickém ataku ze strany poškozeného mluvily záměrně nepravdu či nikoliv, a tedy zda obviněné obvinily nepravdivě poškozeného z fyzického napadení obviněné K. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, neshledal v postupu soudů nižších stupňů vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná o tvrzenou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování byl pak dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněných o v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
49. Obviněné rovněž uplatnily námitku stran nedostatku subjektivní stánky. Takto formulované námitky naplňují zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obviněné namítají nedostatek požadované formy zavinění, která je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu a vztahuje se k základům trestní odpovědnosti fyzické osoby. Jedná se tedy o posouzení otázky hmotného práva.
50. Obecně ve vztahu k otázce zavinění je třeba konstatovat, že zavinění se chápe jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dáno v době činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. Současně platí, že závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15) a nedbalost (§16). Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. R 19/1971), kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a č. 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
51. Jak již bylo naznačeno zavinění ve formě úmyslu má dvě složky, a to úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]) a úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl přímý je založen na tom, že pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Naproti tomu o zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde o eventuální úmysl (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník I. Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, s. 236, viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 859/2018).
52. Přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 2. 2019 se dopustí ten, kdo jako svědek nebo znalec před soudem nebo před mezinárodním soudním orgánem, před notářem jako soudním komisařem, státním zástupcem nebo před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku lze z hlediska zavinění spáchat pouze úmyslně, přičemž ovšem postačuje i úmysl nepřímý. (viz ŠČERBA, Filip. Trestní zákoník: komentář . Svazek 2, §345. V Praze: C.H. Beck, 2020. Str. 2818).
53. Obecně z pohledu obsahu dovolání je relevantní uvést, že pachatel §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku musí v postavení svědka křivě vypovídat, tedy osoba musí aktivně uvádět nepravdu, přičemž taková křivá výpověď se musí týkat skutečnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí orgánu veřejné moci, který chráněné právní řízení vede. Za nepravdu se přitom rozumí sdělení informace, která je v rozporu s objektivní realitou. Pachatel, se může tohoto trestného činu dopustit pouze v postavení svědka či znalce, tedy osoby, jejíž vyjádření či tvrzení mají přesně definované místo v procesu dokazování. Jak již bylo naznačeno, musí jít o nepravdu týkající se okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí. Tento znak je tedy naplněn každou okolností, která je způsobilá sama či ve spojení s dalšími ve věci zjištěnými okolnostmi přivodit jiné rozhodnutí ve smyslu jeho výroku, například v trestním řízení o vině či trestu. Není tedy podstatné, zda se skutečně rozhodující orgán na základě této okolnosti rozhodne jinak, než by rozhodl, kdyby svědek či znalec uvedl pouze pravdu, ani jak by to bylo pravděpodobné (ŠČERBA, Filip. Trestní zákoník: komentář . Svazek 2, §345. V Praze: C.H. Beck, 2020. Str. 2817). Nepožaduje se ani, aby v důsledku křivé výpovědi nebo nepravdivého znaleckého posudku bylo vydáno nesprávné rozhodnutí anebo došlo k nesprávnému zjištění soudu (DRAŠTÍK, Antonín. Trestní zákoník: komentář . II. díl, §346. Praha: Wolters Kluwer, 2015). Přitom je třeba zdůraznit, že náleží jen soudu rozhodujícímu o tom, zda se pachatel dopustil trestného činu podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, posoudit, zda pachatel naplnil skutkovou podstatu toho trestného činu, nikoli soudu či jinému orgánu veřejné moci, před nímž pachatel jednal. Jinak vyjádřeno, nelze automatiky přebírat hodnocení výpovědi svědka či znalce z původního řízení (srov. NS 7 Tdo 787/2018 či 8 Tdo 255/2018). Pro naplnění daného přečinu tedy nepostačí závěr o tom, že svědek či znalec jsou nevěrohodní či že jejich výpovědi soud neuvěřil (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1103/2005 nebo Rt 19/2006). Posouzení svědecké výpovědi orgány činnými v trestním řízení jako nevěrohodné tedy ještě nemusí automaticky znamenat, že se zároveň jedná o výpověď nepravdivou, protože nevěrohodnost vyjadřuje jen pochybnosti o pravdivosti takové výpovědi, zatímco nepravdivost znamená jistotu, že tvrzení obsažené ve výpovědi je v rozporu se skutečností (R 19/2006). Musí tedy být na jisto postaveno, že pachatel tohoto přečinu ve své svědecké výpovědi uvedl tvrzení, které byly v rozporu se skutečnosti a že tak činil z hlediska subjektivní stránky úmyslně.
54. Z pohledu shora naznačených závěru je třeba především akcentovat, že soudy nižších stupňů řádně a dostatečně rozvedly, na základě jakých skutečností shledaly, že obviněné ve své svědecké výpovědi v trestní věci poškozeného záměrně nepravdivě uvedly, že poškozený obviněnou K. dne 24. 10. 2017 fyzicky napadl, ačkoliv k žádnému fyzickému napadení prokazatelně nedošlo (viz bod 12 rozsudku soudu prvního stupně, bod 16 rozsudku soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy odkazuje. Současně není pochyb o tom, že oba soudy nižších stupňů se zabývaly rovněž i naplněním subjektivní stránky daného přečinu (viz bod 13 rozsudku soudu prvního stupně, body 32–33 rozsudku soudu druhého stupně), když soud druhého stupně uzavřel, že obě obviněné jednaly přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů je třeba uvést, že v dané věci není pochyb o tom, že obviněné v postavení svědkyň ve věci poškozeného opakovaně, a to jednak v přípravném řízení a následně v řízení před soudem vedeném u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 1 T 120/2018, po řádném poučení o trestněprávních následcích křivé svědecké výpovědi, nepravdivé v rozporu se objektivním stavem vypověděly, že poškozený dne 24. 10. 2018 fyzicky obviněnou K. napadl, a to při vědomí skutečnosti, že toto jejich tvrzení představuje podstatnou skutečnost, pro rozhodnutí orgánu činných v trestním řízení, zda se poškozený dopustil nějakého protiprávního jednání. V tomto směru nelze skutečně pominout, že pokud by nebylo pořízeného audiozáznamu předloženým poškozeným, tak by nakonec důkazní situace v původní věci byla velmi složitá a výpověď poškozeného by stála osamoceně proti výpovědím obviněných, které v jeho věci vystupovaly jako svědkyně. Vzhledem k důkazní situaci ve věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 1 T 120/2018 není pochyb o tom, že svědecká výpověď obviněných byla pro rozhodnutí soudu v předmětné věci podstatná a tím, že záměrně vypovídaly nepravdu přes řádné poučení, a to opakovaně, si musely být obviněné vědomy, že dopouští křivé svědecké výpovědi a byly s tím přinejmenším srozuměny. Subjektivní stránka jednání obviněných tak byla naplněna. Soud druhého stupně pak dostatečným způsobem ve skutkové větě výroku o vině detailně popsal, jakým jednáním dovolatelky naplnily skutkovou podstatu trestného činu podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když závěr o spáchání daného přečinu zcela jasně vyplývá z provedených důkazů, což jak nalézací soud, tak i soud druhého stupně, ve svých rozhodnutím dostatečně rozvedly.
55. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovoláních obviněných je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněných, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 5. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu