ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.728.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 728/2023-851
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2023 o dovolání obviněných 1. G. H. , a 2. Z. H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 31 To 360/2022, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 31 To 28/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 82/2018, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněných směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 31 To 28/2021, odmítají .
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 31 To 360/2022, odmítají .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 4 T 82/2018 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byli obviněná G. H. (dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) a obviněný Z. H. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“, společně „obvinění“, popř. „dovolatelé“) uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustili tím, že:
Obžalovaný Z. H. a obžalovaná G. H. společně a po vzájemné dohodě v Liberci obžalovaná G. H. dne 1. 8. 2013 vlastnoručně podepsala žádost o ohlášení rozestavěné budovy k zápisu do katastru nemovitostí na Katastrálním úřadu v Liberci na pozemku v katastrálním území Horní Hanychov č. 131/3, kterou vlastnoručně vyplnil obžalovaný Z. H. a následně ji dne 1. 8. 2013 obžalovaný Z. H. podal na podatelně Katastrálního úřadu v Liberci k provedení zápisu do katastru nemovitostí a v podané žádosti obžalovaný Z. H. společně s obžalovanou G. H. uvedli, že obžalovaná G. H. je vlastníkem rozestavěné budovy na pozemku v katastrálním území Horní Hanychov č. 131/3, ačkoliv si byli oba plně vědomi toho, že vlastníkem rozestavěné budovy není obžalovaná G. H., zápis do katastru nemovitostí však nebyl proveden, neboť společnost ASANO s.r.o. dne 2. 8. 2013 podala vlastní ohlášení rozestavěné budovy k zápisu do katastru nemovitostí a předloženými listinami prokázala, že je vlastníkem stavby, obžalovaná G. H. a obžalovaný Z. H. jednali s cílem získat rozestavěnou budovu, proto společně uvedli nepravdivě podstatné skutečnosti důležité pro provedení zápisu do katastru nemovitostí, vše ke škodě společnosti ASANO s.r.o., které by tímto zápisem vznikla nejméně škoda ve výši 1 721 160 Kč, což představuje hodnotu rozestavěného objektu .
2. Za uvedený zločin uložil soud prvního stupně obviněným podle §209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou (2) let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku oběma obviněným výkon tohoto trestu podmíněně odložil a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku obviněným stanovil zkušební dobu v trvání třiceti (30) měsíců.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění odvolání, které směřovali do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 31 To 360/2022 (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“), tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 31 To 360/2022, a zároveň proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 31 To 28/2021, podali obvinění společně prostřednictvím obhájce Mgr. Jakuba Kratochvíla dovolání do všech výroků. Dovolatelé uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
5. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřují v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovozují z toho, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. namítají, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až písm. g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až písm. l).
6. Dovolatelé se domnívají, že postupem soudů nižších stupňů bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Stran uplatněných dovolacích důvodů poukazují na judikaturu dovolacího soudu a Ústavního soudu, zejména na na Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, když akcentují skutečnost, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou, které zavazují soudní moc k ochraně základních práv (nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Dovolatelé tvrdí, že vadnost usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byli uznáni vinnými, je dána zcela vadným rozhodnutím odvolacího soudu č. j. 31 To 28/2021-585, které zjevně odporuje zákonu, a dále skutečnosti, že soud prvního stupně se zcela podvolil uvedenému protizákonnému rozhodnutí odvolacího soudu, tomuto zcela vyhověl, což mělo devastující účinek na jeho rozhodování, čímž bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a princip presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.
7. Následně ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 3. 3. 2021, č. j. 31 To 28/2021-585, namítají, že předmětným rozhodnutím soud porušil ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., zejména v tom směru, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání provedl. Akcentují, že odvolací soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, kdy sám neprováděl ve věci žádné důkazy, takže nemohl již provedené důkazy soudem prvního stupně hodnotit jinak než soud prvního stupně. Přesto tak odvolací soud činil, a to především u klíčových důkazů svědčících v jejich prospěch (bod 7 usnesení odvolacího soudu ze dne 3. 3. 2021, č. j. 31 To 28/2021). Podle dovolatelů tak odvolací soud zcela zjevně překročil své pravomoci, když hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně byl odvolací soud vázán, jeho závěry musel akceptovat, pokud neprovedl důkazy sám, což v dané věci neučinil. Dále obvinění argumentují tím, že soud prvního stupně své hodnocení důkazů právě s odkazem na „vázanost právním názorem odvolacího soudu“ zcela přehodnotil, zejména pokud jde o e-maily ze dne 9. 2. 2010 a 13. 11. 2009. Je tak zjevné, že ačkoliv soud prvního stupně tyto důkazy nově neprovedl, zcela změnil jejich hodnocení včetně jejich obsahu. To vše na základě rozhodnutí odvolacího soudu, který však přestoupil pravomoci podle §263 odst. 7 tr. ř. K zmíněnému pochybení odvolacího soudu v rozhodnutí č. j. 31 To 28/2021-585 poukazují dovolatelé na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2726/14.
8. Dovolatelé jsou proto přesvědčení, že odvolací soud nezákonně zasáhl do hodnocení důkazů, zejména e-mailů z 9. 2. 2010 a 13. 11. 2009, když jednak zhodnotil jejich závažnost, neboť stanovil, že mají pouze informativní charakter, tedy nižší závažnost (podstatnost) pro meritum věci a dále pořídil z těchto důkazů nové skutkové zjištění, aniž tyto důkazy provedl, a to zejména, že ani jeden z e-mailů neobsahuje výzvu, aby určili výslednou podobu stavby. Tímto nezákonným závěrem odvolacího soudu se pak soud prvního stupně řídil, ačkoliv k tomu, jak plyne ze shora uvedených rozhodnutí Ústavního soudu, nebyl povinen, neboť za závazný právní názor soudu vyšší instance nelze považovat jeho vlastní nezákonné hodnocení důkazů. Následně pak odvolací soud odmítnutím [správně zamítnutím – poznámka NS] jejich odvolání pouze posvětil odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, který byl však založen na předchozím nezákonném postupu odvolacího soudu.
9. Obvinění mají za to, že pokud nalézací soud poukazuje na odůvodnění svého rozsudku sp. zn. 4 T 82/2018, tak se pouze účelově snaží přehlédnout obecnou závaznost právních vět, která nijak nezávisí na tom, zda v konkrétním případě byla důkazem svědecká výpověď nebo listinný důkaz jako v tomto případě. Mají za to, že naopak rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 591/2018, 6 Tdo 574/2022, 4 Tdo 469/2022 či 7 Tdo 850/2022 [zřejmě rozhodnutí Nejvyššího soudu], na které poukazuje soud druhého stupně, hovoří v jejich prospěch, nikoliv ve prospěch odvolacího soudu. Dovolatelé namítají, že odvolací soud rozhodnutím ze dne 3. 3. 2021, č. j. 3 To 28/2021-585, přestoupil hranice ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., když závěry z e-mailů z 9. 2. 2010 a 13. 11. 2009 a skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně změnil, stejně jako závěr o jejich důkazní hodnotě a tyto učinil závaznými pro soud prvního stupně, na což reagoval soud prvního stupně tak, že hodnocení těchto důkazů „povinně“ zcela změnil, aniž by je znovu provedl a odůvodnil tento svůj postoj pouze tím, že je vázán názorem odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že se z pohledu odvolatelů jednalo o stěžejní důkazy, na jejichž základě byli původně ve věci zproštěni, domnívají se, že uvedeným postupem bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces.
10. Uvedené považují dovolatelé za významné i s přihlédnutím k tomu, že s popsaným postupem odvolacího soudu spočívajícím ve zrušení původně zprošťujícího rozsudku zcela nepochybně souvisí následný postup soudu prvního stupně, který vedl k vydání pravomocného usnesení krajského soudu ze dne 16. 12. 2022, č. j. 31 To 360/2022-795.
11. Dovolatelé dále namítají i nesprávné hodnocení objektivní stránky trestného činu. Uvedené se týká zejména otázky, kdo byl vlastníkem stavby a související otázky uvedení v omyl. Odvolací soud dovodil, že dle úpravy §536 an. z.č. 513/1991 Sb. byla vlastníkem stavby Duha Invest sro [správně s. r. o.] a nemohli jím tedy být oni, tedy dovolatelé. Vyslovují přesvědčení, že je potřebné rozdělovat rovinu právních vztahů 1) Dovolatelé v. DUHA invest sro [správně s. r. o.]/Ježek a 2) DUHA invest sro [správně s. r. o.] Ježek v. Asano/Pavlů, přičemž rovina 1) se řídila úpravou tehdejšího z. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a rovina č. 2) se řídila z. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Obě roviny byly úmyslně odděleny jednáním pana Ježka. S tímto se odvolací soud nijak ve svém rozhodnutí nevypořádal. Jeho závěry ohledně vlastnictví předmětné stavby považují dále za rozporné s běžnými ustanoveními občanského zákoníku a obchodního zákoníku a související judikaturou, na niž v odvolání odkazovali, konkrétně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1135/2005 a sp. zn. 22 Cdo 1174/2001. Odvolací soud však na tuto judikaturu nijak nereagoval.
12. Obvinění akcentují, že z e-mailu svědka Ježka ze dne 13. 11. 2009 vyplývá, že nejpozději k tomuto dni byla stavba podle přiložených fotografií vybudována do 2 n.p. a dále že byla stavěna pro dovolatele jako dependance penzionu. Je tedy nepochybné, že vlastníkem stavby byly oni. Uvedené je nesporné, neboť první smlouva mezi nimi a tímto svědkem ohledně pozemku byla sjednána až 20. 11. 2009, tedy až následně a tato byla poté prohlášena soudem za neplatnou. Za rozhodný v dané věci považují okamžik, „v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží.“. Takový okamžik soud prvního ani druhého stupně ani nezjišťovaly, a proto jej logicky nezjistily. K tomuto okamžiku se nabývalo vlastnické právo ke stavbě, a to ten, kdo stavbu uskutečnil s úmyslem mít ji pro sebe. Podle jejich názoru je evidentní s ohledem na to, že ke dni 13. 11. 2009 bylo již dostavěno 2. patro stavby, že uvedený okamžik musel nastat i o měsíce či více dříve. Poukazují na výpověď svědka Ježka. Kladou si otázku, jak mohla chtít stavbu k danému okamžiku pro sebe DUHA/Ježek, když jak majitelem pozemku, tak stavebníkem minimálně v právním smyslu, byla dovolatelka a žádná písemná smlouva mezi DUHA/Ježek nebyla v té době uzavřena. Společnost DUHA tedy zjevně vystupovala původně jako dodavatel a Asano jako subdodavatel, když i svědek Ježek poukazuje na skutečnost, že byl pouze dodavatelem stavby. Pokud by chtěla společnost DUHA/Ježek původně prodávat stavby a dovolatelé pozemky, jak svědek Ježek tvrdí, nic nebránilo tomu, aby svědek byl i na stavebním úřadě veden jako stavebník, když dovolatelka by mu k tomu dala souhlas. Tak to však nebylo, stavebníkem byla dovolatelka, což je další nepřímý důkaz k tomu, pro koho byla stavba stavěna původně tj. k okamžiku kdy již bylo jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Považují za iluzorní, že by DUHA/Ježek přistoupila k tak velkému investičnímu projektu, aniž by měla něco v ruce ohledně jejího vlastnictví stavby, daleko smysluplněji v dané souvislosti a za daných okolností vypadá, že stavba byla v tomto období prováděna pro dovolatelku, která se natrvalo stala jejím vlastníkem – vše před 13. 11. 2009. K tomu dovolatelé dodávají, že i v usnesení o sdělení obvinění ve zdejší věci je policejním orgánem uvedeno, že „předmětem realizace byl fakticky dům ve vlastnictví G. H.“. Pokud pak soudy nižších stupňů poukazovaly na skutečnost, že neměli dostatek finančních prostředků na stavbu, jednak k tomuto tvrzení neprovedly žádné důkazy, když oni v tomto směru poukazovali na zdroj financování jak z penzionu, tak ve spojení s rodinným podnikem Bohosudovská nebo nákupem a prodejem nemovitosti v Teplicích či v Doníně.
13. Zdůrazňují, že není jejich povinností prokázat svoji nevinu, je naopak věcí soudu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). Mají za to, že jejich obhajoba nebyla vyvrácena. Dovolatelé tak s ohledem na výše uvedené nemohli nikoho uvést v omyl, neboť byli a jsou vlastníky stavby. Na okraj dovolatelé dodávají, že od DUHA Invest/pana Ježka nezískali nikdy ani korunu. Akcentují také skutečnost, že svědek společnost DUHA Invest s. r. o. prodal ihned poté, co získal peníze od Asana a to za 1000 Kč na Slovensko a od té doby se jím směje.
14. V závěru podaného dovolání obvinění navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci sp. zn. 31 To 360/2022-795 [správně č. j.] ze dne 16. 12. 2022 v rozsahu výroku, jímž bylo zamítnuto odvolání dovolatelů a jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení zrušil taktéž rozsudek Okresního soudu v Liberci sp. zn. 4 T 82/2018-719 ze dne 16.6.2022 v rozsahu výroků, jimiž byly dovolatelé soudem prvního stupně uznáni vinnými a byl jim uložen trest a rovněž usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 31 To 28/2021-585 v rozsahu výroku, jímž byl zrušen napadený rozsudek Okresního soudu v Liberci č. j. 4 T 82/2018-554 a věc vrácena OS Liberec k dalšímu řízení a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně sám rozhodl o odvolání státní zástupkyně proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 4 T 82/2018-554 tak, že jej zamítne.
15. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 1 NZO 314/2023, nejprve shrnul průběh trestního řízení, trestnou činnost dovolatelů, jejich argumentaci a uplatněné dovolací důvody. Konstatuje, že v textu dovolání dovolatelé nerozlišují, kterého z uplatněných dovolacích důvodů se jednotlivé části jejich argumentace týkají. Uvádí, že v této souvislosti obvinění odkazují na judikaturu Ústavního soudu, která se ovšem týká výkladu dovolacích důvodů podle právní úpravy platném před 1. 1. 2022.
16. Dále státní zástupce předesílá, že proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 31 To 28/2021, není dovolání přípustné, přičemž poukazuje na rozhodnutí, které lze podle §265a tr. ř. napadnout dovoláním. Mezi tato rozhodnutí patří mj. rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g), nikoli však rozhodnutí, kterým soud druhého stupně na základě řádného opravného prostředku rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí. Proto nepovažuje za nutné se podrobněji zabývat námitkami dovolatelů, která směřují proti citovanému kasačnímu rozhodnutí.
17. Státní zástupce připouští, že současné znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje za určitých podmínek, aby byl dovoláním napadán i skutkový základ soudního rozhodnutí. Zdůrazňuje ovšem, že ani podle současného vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vznášet jakékoli skutkové námitky a domáhat se skutkového přezkumu ve stejném rozsahu jako v odvolacím řízení. Vytýkat lze pouze takové vady, které odpovídají některé z tří kategorií vad důkazního řízení výslovně v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedených. Má za to, že na žádnou z těchto vad však dovolatelé ani formálně nepoukazují. Pokud vytýkají, že nalézací soud se při hodnocení důkazů nesprávně řídil závazným právním názorem vysloveným v kasačním usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 31 To 28/2021, nelze podle jeho názoru takovéto námitky pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ani v jeho novelizovaném znění.
18. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podle státního zástupce podřadit námitky týkající se vlastnictví rozestavěné budovy a s tím související námitky týkající se absence zákonného znaku trestného činu podvodu spočívajícího v uvedení v omyl. Vzhledem k tomu, že ovšem dovolatelé nevznesli žádné kvalifikované námitky v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je ovšem při posuzování důvodnosti těchto hmotněprávních námitek nutno důsledně vycházet ze skutkových zjištění vymezených ve výroku o vině a rozvedených navazujících částech odůvodnění soudních rozhodnutí.
19. Stran civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1135/2005 a sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, uvádí, že podle jejich závěrů pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci je rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově
i individuálně určené věci. K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 1174/2021). Podle rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 1174/2021 pak vlastnictví k nově zhotovené věci nabývá originárně ten, kdo věc vytvořil. Jde-li o stavbu, nabývá k ní takto vlastnictví stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe. Není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení. Státní zástupce v této souvislosti předestírá, že soudy učinily skutkové zjištění, podle kterého stavba vznikla na základě smlouvy o dílo ze dne 2. 6. 2009 mezi společností DUHA Invest jako objednatelem a společností ASANO jako zhotovitelem, ve které dovolatelé vůbec nefigurovali. Soudy připustily existenci nějakého ústního ujednání mezi obviněnými a společností DUHA Invest zastoupenou svědkem Ježkem, jejíž obsah se nepodařilo zjistit. Nepochybně ovšem bylo zjištěno, že dne 20. 11. 2009 uzavřela obviněná jako prodávající kupní smlouvu se společností DUHA Invest, kterou jí prodala pozemek v k. ú. Horní Hanychov p. č. 131/3, na kterém se nacházela předmětná stavba. Z dodatků ke kupní smlouvě ze dne 23. 11. 2009 a 6. 9. 2010 pak vyplývá, že pozemek měl být rozdělen na více parcel, které měly být kupujícím, tj. společností DUHA Invest, prodávány třetím osobám. Připouští, že uvedená smlouva byla posléze v řízení vedeném u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 46/2012 označena za neplatnou; stalo se tak ovšem nikoli z důvodů absence vážné vůle obviněného pozemky prodat, ale proto, že při uzavírání smlouvy došlo k zastírání skutečné kupní ceny za účelem krácení daňové povinnosti.
20. Státní zástupce konstatuje, že v trestním řízení skutečně nebyl zjišťován, jak dovolatelé namítají, okamžik vzniku stavby ve smyslu dovolateli citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. sp. zn. 22 Cdo 1135/2005. Má však za to, že jestliže obviněná již na podzim roku 2009 prodávala pozemek nacházející se pod stavbou jinému subjektu, nelze logicky učinit závěr, že by právě ona stavbu uskutečňovala s úmyslem mít ji pro sebe a stala se tak jejím vlastníkem ve smyslu dovolateli citované civilní judikatury. Prodej pozemků nacházejících se pod stavbou by v takovém případě postrádal jakýkoli smysl a mohl by vést ke značným právním komplikacím, byť tehdy platná občanskoprávní úprava nevylučovala, aby pozemek a stavba na něm se nacházející byly ve vlastnictví rozdílných subjektů. Považuje za nesporné, že předmětná stavba byla zahájena na pozemku patřícím dovolatelce za situace, kdy dovolatelé a společnost DUHA Invest zřejmě nepovažovali za nutné svoje vzájemné právní vztahy zakotvit v nějakém písemném ujednání, které by řešilo i budoucí vlastnická práva. Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno v předchozím odstavci, však soudy důvodně vycházely ze skutkové verze svědka Ježka, podle kterého mezi ním a obviněným byla uzavřena ústní dohoda, podle které v rámci ujednaného projektu svědek jako investor a vlastník předmětné stavby zařídí její výstavbu, přičemž obvinění do stavby vloží pouze předmětný pozemek; až se předmětná stavba dokončí a prodá koncovým zájemcům, rozdělí se o zisk. Této verzi plně odpovídá obsah kupní smlouvy o prodeji pozemku ze dne 20. 11. 2009 a její dodatky. E-maily ze dne 9. 2. 2010 a ze dne 13. 11. 2009 označované dovolateli za stěžejní důkaz se týkaly pouze stavebně technických záležitostí a otázku vlastnických práv nijak neřešily. Uzavírá, že vlastníkem rozestavěné stavby se stala společnost DUHA Invest spojená se svědkem Ježkem jako její zhotovitel. Nepovažuje za podstatné okolnosti přechodu vlastnického práva na společnost ASANO s. r. o. Podstatné je, že vlastníkem ke dni 1. 8. 2013 ani nikdy předtím nebyla obviněná. Nemohla se za ni ani subjektivně považovat, když nebyla objednatelem stavby, jejím zhotovitelem ani jejím investorem a již v roce 2009 prodávala pozemek pod stavbou. Ze stejných důvodů nemohl obviněnou považovat za vlastnici předmětné nemovitosti ani obviněný. Pokud tedy obvinění dne 1. 8. 2013 v listině uvedené ve výroku o vině deklarovali, že vlastníkem rozestavěné stavby byla dovolatelka, pak vědomě uváděli nepravdivé skutečnosti a dopouštěli se tak jednání bezprostředně směřujícího k tomu, aby pracovníci příslušného katastrálního úřadu byli uvedeni v omyl.
21. Státní zástupce má za to, že jednání obviněných v podobě vymezené v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí vykazuje všechny znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Námitky dovolatelů uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou proto zjevně nedůvodné.
22. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. státní zástupce uvádí, že dovolatelé ani nespecifikují, o kterou z jeho vzájemně se vylučujících částí mínili dovolání opřít. Konstatuje proto pouze tolik, že za situace, kdy dovolatelé neuplatnili žádné důvodné námitky v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., není ani naplněna část dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení, přestože v řízení mu předcházejícím dán dovolací důvod uvedený v písmenech a) až l). Druhá varianta dovolacího důvodu nepřicházela v předmětné trestní věci v úvahu, protože odvolání bylo zamítnuto nikoli z procesních důvodů, ale podle §256 tr. ř. po meritorním přezkumu napadeného rozhodnutí.
23. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne
3. 3. 2021, sp. zn. 31 To 28/2021, odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., protože není přípustné. Dále navrhuje, aby dovolání směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 31 To 360/2022, Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasí i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných je částečně přípustné, a to ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 31 To 360/2022 [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
25. Ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 31 To 28/2021, jež je podaným dovoláním výslovně napadáno a je požadováno jeho zrušení dovolacím soudem, je nutné uvést, že se nejedná o rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a tr. ř
26. Podle §265a odst. 1 tr. ř. totiž platí, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V odst. 2 písm. a) až písm. h) tohoto ustanovení jsou přitom taxativně uvedena ta rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 2 tr. ř. Jelikož jde o taxativní výčet, nelze za rozhodnutí ve věci samé považovat žádné jiné (další) rozhodnutí, které do uvedeného okruhu nepatří. Z hlediska přípustnosti podaného dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 31 To 28/2021 je zjevné, že citované rozhodnutí nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1 a 2 tr. ř., neboť předmětné rozhodnutím není výslovně uvedené v tomto ustanovení, a tímto rozhodnutím odvolacího soudu nebyla pravomocně vyřešena otázka viny nebo trestu, ale věc byla vrácena k posouzení ještě soudu prvního stupně.
27. Z těchto (jen stručně) uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. a dovolání obviněných výslovně směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 31 To 28/2021, odmítl jako nepřípustné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
28. Následně se Nejvyšší soud zabýval dovoláním směřujícím proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 31 To 360/2022, vůči kterému, jak již bylo naznačeno, je dovolání přípustné.
IV.
Důvodnost dovolání
29. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými, naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
30. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
31. Nejvyšší soud současně připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
32. Předně je třeba konstatovat, že z podaného dovolání obviněných je patrné, že dovolatelé uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obvinění předkládají vlastní hodnocení důkazů a dovozují z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněnými, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
33. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
34. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
35. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až písm. g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až písm. l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř. Dovolatelé ovšem výslovně neuvedli, jakou alternativu tohoto dovolacího důvodu zvolili.
36. Nejvyšší soud předně považuje vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek za vhodné zdůraznit, že obvinění v rámci podaného dovolání uplatňují z velké části stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jejich obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obvinění uplatnili v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obvinění v rámci dovolání opakují shodné námitky, které uplatnili před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
37. Současně je nutno uvést, že přestože dovolatelé označili zvolené dovolací důvody odkazem na příslušné písm. §265b tr. ř., tak následně jednotlivé uplatněné argumenty již nepodřadili pod jednotlivé zvolené dovolací důvody. Jinak vyjádřeno, z jejich podaného dovolání není zřejmé, ke kterému z uplatněných dovolacích důvodů se jednotlivé argumenty vztahují. Jedná se nepochybně o nedostatek předmětného dovolání, kterému by měla právě zabránit povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř). Bez ohledu na shora naznačený nedostatek podaného dovolání se dovolací soud dovoláním obviněných věcně zabýval.
38. Z podaného dovolání obviněných je patrné, že v něm uplatňují výslovně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když tento označili jednak slovně, jednak odkazem na příslušné ustanovení §265b tr. ř. Lze ovšem mít za to, že dovolatelé ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu neuvádí žádnou relevantní a ani obsahově podřaditelnou argumentaci. Pod druhý uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno s určitou dávkou tolerance podřadit námitky týkající se naplnění znaků skutkové podstaty zločinu podvodu, byť velká část námitek směřuje především do hodnocení důkazů, a to konkrétně naplnění znaků uvedení v omyl. Současně obvinění namítají porušení §263 odst. 7 tr. ř. postupem odvolacího soudu, když ovšem jejich argumentace se týká především následného hodnocení důkazů soudem prvního stupně.
39. Nejvyšší soud se nejprve zabýval posledně zmíněnou námitkou, a to porušením §263 odst. 7 tr. ř., neboť uvedená námitka by mohla za určitých předpokladů být podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť porušení tohoto ustanovení může zakládat zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu a na zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. přiměřeně nález pléna Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, PL. ÚS 110/20-4). Nejvyšší soud považoval za vhodné se touto námitkou zabývat i s přihlédnutím k tomu, že s postupem soudu druhého stupně spočívajícím ve zrušení původně zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně nepochybně souvisí následný postup soudu prvního stupně, který vedl k vydání pravomocného usnesení soudu druhého stupně ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 31 To 360/2022, které je napadeno podaným dovoláním. V tomto směru je třeba zopakovat, že obvinění namítají porušení práva na spravedlivý proces. Obecně je třeba uvést, že zmíněné ustanovení upravuje postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů provedených ve veřejném zasedání a jejich návaznosti na provedené a zhodnocené důkazy v hlavním líčení před soudem prvního stupně v případech, kdy odvolací soud mění nebo doplňuje skutková zjištění oproti napadenému rozsudku. Jde o provázání skutkových zjištění a objasňování skutkového stavu u soudů obou stupňů umožňující odlišné hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem oproti tomu, jak důkazy zhodnotil soud prvního stupně. Povinností odvolacího soudu je přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny (stranami nebo jím) ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Odvolací soud však tyto důkazy nemůže hodnotit izolovaně, nýbrž je povinen navazovat při jejich hodnocení na hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně. Skutková zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího tedy nemohou být od sebe odtržena. Vázanost odvolacího soudu hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně v napadeném rozsudku se však neuplatní ve dvou směrech. Tam, kde odvolací soud originálně provede důkazy dosud neprovedené před soudem prvního stupně (podobně provedou-li důkazy strany před odvolacím soudem) a tam, kde odvolací soud znovu provede důkazy předtím již provedené v hlavním líčení před soudem prvního stupně. Jde v obou případech o důkazy podstatné pro rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu nenahrazujícím činnost soudu prvního stupně (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3121.). V dané souvislosti je třeba uvést, že možnost změnit skutková zjištění v rámci veřejného zasedání o podaném odvolání jen na základě důkazů provedených před odvolacím soudem nepochybně souvisí s tím, že k těmto nově provedeným či opakovaným důkazům se mohou strany vyjádřit, čímž je zachována kontradiktornost řízení a stranám tak dána možnost na ně reagovat, např. uplatněním dalších důkazních návrhů.
40. Nad rámec shora uvedeného pro jistou přesnost a úplnost Nejvyšší soud dodává, že referenční rámec pro ústavně konformní výklad §263 odst. 7 tr. ř. a §264 odst. 1 tr. ř. nastínil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21. V tom předestřel jak základní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, tak i judikaturu Ústavního soudu k této problematice, přitom formuloval základní rámec pro postup odvolacího soudu v intencích §263 odst. 7 tr. ř. (viz bod 61 a násl., zejména pak také body 66, 69 a 70 citovaného nálezu). Ústavní soud pak k §263 odst. 7 tr. ř. uvedl, že ve vztahu k dokazování a skutkovým zjištěním nemůže odvolací soud skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně přehodnocovat jako celek z jiného hlediska, než zda tohoto skutkového stavu bylo dosaženo na základě dokazování provedeného řádně a v potřebném rozsahu a zda jej soud prvého stupně přesvědčivě, vnitřně nerozporně a vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil. Jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně pak smí odvolací soud podle tohoto citovaného nálezu posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení. Skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvního stupně. Z pohledu §264 odst. 1 tr. ř. Ústavní soud formuloval v obecné rovině demonstrativní výčet pokynů, které podle uvedeného ustanovení smí odvolací soud uložit soudu prvního stupně. Mezi ty uvedl následující: 1) Doplnit dokazování ve vztahu k okolnosti, která nebyla objasněna vůbec či byla objasněna jen nedostatečně. 2) Provést konkrétní důkaz, který byl navržen, vyhledán či zjištěn, ale soud prvního stupně jej opomněl provést či jeho provedení zamítl, ačkoliv jej ke zjištění skutkového stavu bylo třeba, či který je pro objasnění věci zcela nezbytný a teprve musí být vyhledán. 3) Zopakovat již provedený důkaz, z nějž nebyly získány všechny potřebné poznatky či který byl proveden nezákonným způsobem a tuto vadu lze odstranit. 4) Nepřihlížet k důkazu, který je při náležitém zvážení formálně-materiální povahy důkazu neúčinný či nepřípustný a tuto vadu již nelze odstranit, či který je zcela nepoužitelný. 5) Hodnotit důkaz ze všech v daném kontextu relevantních hledisek a v souvislosti se všemi relevantními okolnostmi. 6) Doplnit odůvodnění, jestliže u některých skutkových zjištění není zřejmé, z čeho je soud prvního stupně vyvodil, jestliže jsou vzájemně v rozporu, jestliže z provedených důkazů vůbec nevyplývají, jestliže se některým skutkovým zjištěním soud prvého stupně vůbec nezabýval, či jestliže není zřejmé, jak některý důkaz soud prvního stupně vyhodnotil, co z něj vyvodil, a proč či jak se vypořádal s rozpory mezi důkazy. Takto podle Nejvyššího soudu bylo ze strany soudu druhého stupně postupováno, jak bude rozvedeno dále, proto ani z pohledu ústavního rámce nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces obviněných, ani z trestněprávního hlediska.
41. Z pohledu shora nastíněných východisek je třeba zdůraznit, že odvolací soud poté, co byl vyhlášen soudem prvního stupně dne 2. 11. 2020, č. j. 4 T 82/2018-554, zprošťující rozsudek a ve věci bylo podáno odvolání státního zástupce v neprospěch obviněných, ve věci nerozhodoval ve veřejném zasedání, nýbrž v neveřejném zasedání postupem podle §263 odst. 1, věta druhá, písm. b) tr. ř. z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. Odvolací soud tento zprošťující rozsudek zrušil, a to pro nejasnost a neúplnost skutkových zjištění, když považoval rovněž i za potřebné dokazování doplnit, takže věc postupem podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně. Tedy odvolací soud dospěl k závěru, že podané odvolání státního zástupce je důvodné a že předmětné vady rozsudku soudu prvního stupně nelze odstranit v rámci veřejného zasedání [blíže viz §263 odst. 1 písm. b) tr. ř., §259 odst. 5 písm. a) tr. ř.]. Není také pochyb o tom, že soud druhého stupně při rozhodování v neveřejném zasedání ze dne 3. 3. 2021 sám nijak nedoplňoval dokazování v tom smyslu, že by provedl sám některé, již soudem nalézacím provedené, důkazy nebo dokazování doplnil o důkazy nové. Jinak řečeno, soud druhého stupně vycházel jednak z napadeného rozsudku, jednak předloženého spisového materiálu, který měl k dispozici již soud prvního stupně. V odůvodnění usnesení ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 31 To 28/2021, odvolací soud poukázal na nejasnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, včetně toho, že uvedl, že soud prvního stupně nevzal v úvahu, že část e-mailové komunikace, na kterou poukazoval soud prvního stupně, probíhala ještě před prodejem pozemku, na kterém předmětná nemovitost stojí, tedy nijak nehodnotil tuto skutečnost, a že e-mailová komunikace má spíše informativní charakter, a proto závěry soudu prvního stupně o absenci zavinění považoval za předčasné (viz bod 9 usnesení odvolacího soudu ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 31 To 28/2021). Následně rozvedl, jaké skutečnosti je třeba v dalším řízení řádně objasnit, včetně toho, v jakém směru je nezbytné dokazování před soudem prvního stupně doplnit.
42. Předně je třeba z pohledu uplatněné argumentace dovolatelů a s odkazem na ustálenou judikaturu, např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, uvést, že vázanost hodnocením důkazů soudem prvního stupně podle §263 odst. 7 tr. ř. se projeví jen v souvislosti se změnou nebo doplněním skutkových zjištění odvolacím soudem a vztahuje se na omezený okruh případů, v nichž odvolací soud sám rozhoduje ve věci rozsudkem postupem podle §259 odst. 3 tr. ř. Jinak vyjádřeno, ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. se uplatní při zrušení rozsudku soudu prvního stupně z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., tedy přezkoumá-li odvolací soud hodnocení důkazů soudem prvního stupně a shledá-li je vadným a ve věci sám rozhodne o vině či nevině. O takovou situaci se v projednávané věci nejednalo, když odvolací soud vrátil v neveřejném zasedání věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
43. Nejvyšší soud současně musí konstatovat, že soud druhého stupně v žádném případě v rámci svého zrušujícího usnesení ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 31 To 28/2021, nezavázal soud prvního stupně, jak má hodnotit provedené důkazy, zejména předmětné e-maily, pouze akcentoval nejasnost a neúplnost skutkových zjištění, poukázal i na skutečnosti, které soud prvního stupně při hodnocení důkazů pominul, zdůraznil i potřebnost dokazování doplnit, přičemž i objasnil v jakém směru, tak aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (viz §2 odst. 5 tr. ř). Ve vztahu k předmětným e-mailům pak soud první stupně toliko upozornil na okolnosti předmětné e-mailové komunikace, a jistou informativnost těchto e-mailů, když v žádném případě nezavázal soud prvního stupně, jak má předmětné e-maily, ale i další do té doby provedené důkazy hodnotit. Lze tedy uzavřít, že podstata zrušení prvního zprošťujícího rozsudku nespočívala v tom, že by odvolací soud hodnotil jinak provedené důkazy z hlediska skutkových zjištění, tento soud jen dospěl k závěru, že dosud provedené dokazování před soudem prvního stupně nevedlo k tomu, aby byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a rozsah, který je nezbytný pro rozhodnutí. Za takové situace nelze mít za to, že by snad ze strany soudu druhého stupně došlo k nepřípustnému hodnocení důkazů, které je skutečně výlučným právem soudu prvního stupně, když je také nezbytné zdůraznit, že soud druhého stupně ani neuvedl, že musí být obvinění být uznáni vinnými, tedy nekonstatoval, že by se obvinění dopustili trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, nýbrž zdůraznil, že soud prvního stupně po doplnění dokazování musí při odůvodnění svého rozhodnutí dodržet ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. (viz bod 10 usnesení soudu druhého stupně ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 31 To 28/2021). Takový postup odpovídá trestnímu řádu, ale i judikatuře Ústavního soudu.
44. Nejvyšší soud pak musí akcentovat, že soud prvního stupně jednak zcela splnil pokyny odvolacího soudu a doplnil dokazování v naznačeném směru. Současně ovšem opětovně k věci podrobně vyslechnul jak oba obviněné, tak i ostatní podstatné svědky, a to právě z pohledů skutečnosti, které v původním řízení dostatečně neobjasnil, a provedl další listinné důkazy. Na základě doplnění dokazování dospěl ke shora uvedeným skutkovým zjištěním, když při hodnocení důkazů postupoval podle §2 odst. 6 tr. ř, tedy provedené důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Lze mít za to, že své úvahy řádně a dostatečným způsobem zdůvodnil (viz body 60–79 soudu prvního stupně). Poté dospěl k právním závěrům stran naplnění všech znaků zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
45. Nejvyšší soud musí tedy zdůraznit, že soud prvního stupně po vrácení věci a doplnění dokazování hodnotil provedené e-maily v souvislosti s dalšími doplněnými důkazy, které pak vytvořily ucelený řetězec, na základě něhož soud prvního stupně mohl vyslovit vinu obou obviněných, když naznačeným postupem zjistil takový skutkový stav, o němž není důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Na základě takto doplněného dokazování přehodnotil své původní skutkové, ale zejména právní závěry. Nejvyšší soud ovšem musí připustit, že soud prvního stupně se dopustil jisté nepřesnosti v bodě 78 svého rozsudku, kde sice správně odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21, stran výkladu ustanovení v §264 odst. 1 tr. ř., když ovšem odkaz nesprávně uvedl, že není oprávněn pokyny odvolacího soudu nedodržet a rozhodnout v rozporu se závazným pokynem odvolacího soudu. Předmětné vyjádření je nepřesné, neboť odvolací soud soudu prvního stupně nedal závazný pokyn, jak jednotlivé důkazy hodnotit, nýbrž toliko poukázal na určité nejasnosti při hodnocení provedených důkazů, přičemž tomuto soudu zejména uložil dokazování doplnit a stran hodnocení provedených důkazů vyslovil požadavek nutnosti dodržet ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. (viz bod 10 usnesení odvolacího soudu ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 31 To 28/2021), což je zcela zákonný požadavek. Tato jistá formulační nepřesnost rozsudku soudu prvního stupně nemá vliv na věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně a na to, že odvolací soud nedal soudu prvního stupně závazný pokyn, jak předmětnou e-mailovou komunikaci hodnotil (viz body 41 a 43 tohoto rozhodnutí).
46. Ve vztahu k tvrzenému naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí Nejvyšší soud akcentovat, byť obvinění nějakou konkrétní argumentaci neuvádí, že v projednávané věci neshledal rozpor mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem, natož extrémní. Zde se sluší především poznamenat, jak již bylo konstatováno, že existenci extrémního rozporu není možno dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obvinění se trestné činnosti dopustili. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obvinění, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Zároveň je nutné zdůraznit, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Důležité je, že soudy při hodnocení důkazů dodrží ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotí provedené důkazy jak jednotlivě, tak zejména v jejich souhrnu. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
47. Proto Nejvyšší soud skutečně toliko na podporu závěru, že v případě dovolatelů skutečně nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje za nutné uvést, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy tak, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Zde je nutno akcentovat, že obvinění ani v rámci podaného dovolání nezpochybňují rozsah provedeného dokazování, nýbrž toliko způsob hodnocení provedených důkazů. Tyto následně hodnotil jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Zde je nezbytné zdůraznit, že soud prvního stupně zcela logicky předestřel své úvahy ohledně hodnocení použitých důkazů. Uvedený soud se i velmi podrobně zabýval otázkou věrohodnosti svědka Ježka, jehož věrohodnost obvinění zpochybňují, a k jehož výpovědi tento soud přistupoval velmi opatrně, stejně tak ovšem i k výpovědím obou obviněných, když závěr o věrohodnosti svědka Ježka založil nikoliv na prostém konstatování, že tomuto svědkovi uvěřil , nýbrž na tom, že jeho výpovědi odpovídají další provedené důkazy, zejména listinné povahy (viz body 68–69, 75 rozsudku soudu prvního stupně). Proto v tomto směru lze odkázat na přesvědčivé a zejména detailní písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body 60–79 rozsudku soudu prvního stupně), neboť není úkolem Nejvyššího soudu, aby provedené důkazy sám znovu hodnotil. Navíc na obhajobu obviněných nakonec i velmi podrobně reagoval soud druhého stupně (viz body 7–16 usnesení soudu druhého stupně), a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje. Nad rámec uvedeného je třeba zdůraznit, že pro posouzení viny obviněných není podstatné, zdali využívali stavbu pro uskladnění svých nepotřebných věcí. Navíc soud prvního stupně se i s tímto tvrzením dostatečně vypořádal (viz bod 74 rozsudku soudu prvního stupně).
48. Lze tedy konstatovat, že si soudy nižších stupňů vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a při hodnocení důkazů nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř., když zejména soud prvního stupně přesvědčivě vyvrátil verzi skutkového stavu obviněných. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, neshledal v postupu soudů nižších stupňů vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněných podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
49. Obvinění dále zpochybňují naplnění objektivní stránky v kontextu určení vlastníka stavby a následně na to naplnění znaku uvedení v omyl. Taková argumentace, byť s velkou dávkou tolerance, je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přestože je fakticky založena především na zpochybňování skutkových zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil soud druhého stupně a kterými je dovolací soud z pohledu naplnění tohoto dovolacího důvodu vázán.
50. Bez ohledu na tento závěr Nejvyšší soud předně připomíná, že zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. K namítané objektivní stránce je pak vhodné ještě doplnit, že ta spočívá ve třech znacích 1) pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím 2) vznikne značná škoda na cizím majetku a 3) dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Uvedení někoho v omyl se pachatel dopustí tak, že v rozporu s realitou předstírá existenci určitých rozhodných skutečností – tím vytváří rozpor mezi představou podváděné osoby o realitě a realitou samotnou. Tohoto typu podvodného jednání se pachatel může dopustit jak konáním (podváděné osobě sdělí nepravdivé údaje, například o svém vlastnickém právu k prodávané věci, o vysokém úrokovém zhodnocení zapůjčených peněžních prostředků, o své totožnosti – srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 7 Tdo 475/2016 – anebo o svých majetkových poměrech), tak i opomenutím (zde však půjde spíše o zamlčení podstatných skutečností). Uvedení někoho v omyl může být rovněž provedeno i konkludentně (kupříkladu objednávkou v restauraci s tím, že pachatel od počátku nehodlá zaplatit a z restaurace odejde bez placení, anebo například uzavřením smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb s tím, že pachatel nemá od počátku v úmyslu za posléze využité telekomunikační služby zaplatit) (KANDOVÁ, Katarína, ČEP, David. §209 [Podvod]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 15–17.).
51. Předně je třeba zdůraznit, že obvinění se dopustili zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku tím, že podle právní věty se měli pokusit uvést jiného v omyl (pracovníky Katastrálního úřadu v Liberci), přičemž obvinění namítají, že nikoho nemohli uvést v omyl, protože byli vlastníky předmětné stavby. Fakticky zpochybňují skutkový závěr soudů nižších stupňů spočívající v tom, kdo byl vlastníkem předmětných nedostavených budov, takže se ve skutečnosti jedná o námitku skutkového charakteru. Předně je třeba zdůraznit, že otázkou, kdo byl vlastníkem předmětných nedostavěných staveb v době podávání žádosti, se soudy nižších stupňů velmi podrobně zabývaly (viz bod 77 rozsudku soudu prvního stupně, body 10–14 usnesení odvolacího soudu) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje, když tyto soudy právě vzhledem k částečně protichůdným výpovědím svědka Ježka a dovolatelů, řádně a pečlivě zdůvodnily, proč se přiklonily k verzi tvrzené svědkem Peškem.
52. Nad rámec tohoto závěru je nezbytné akcentovat, že i Nejvyšší soud považuje za nesporné, že není pochyb o tom, že dne byla 2. 6. 2009 uzavřena smlouva o dílo a následně i dodatek k této smlouvě mezi společností Duha Invest jako objednavatelem a společností Asano jako zhotovitelem. V tomto směru je nutno zdůraznit i skutečnost, že soud prvního stupně se zabýval i tím, z jakého důvodu došlo k úřednímu ověření podpisu na této smlouvě až v roce 2013 (viz bod 64 rozsudku soudu prvního stupně), takže ani tuto skutečnost soudy nepominuly. Je také zřejmé, že podle tehdejší platné právní úpravy platilo, že podle §536 a násl. obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník) byl vlastníkem stavby objednavatel, pokud nebylo stanoveno jinak, což v řízení nebylo prokázáno. Vlastníkem stavby byla tedy společnost Duha Invest, která následně převedla svá práva na společnost ASANO v souvislosti s tím, že nebyla schopna hradit své finanční závazky vůči společnosti ASANO. I Nejvyšší soud považuje tvrzení dovolatelů, že předmětná stavba byla v jejich vlastnictví a že chtěli prodat pozemek i stavbu dvojdomu, za vyvrácené právě z pohledu jejich faktického postupu ve věci. Z provedených důkazů je totiž nepochybné, že obvinění prodali pozemek, na kterém stojí předmětná stavba už dne 20. 11. 2009 právě společnosti DUHA. Tento jejich postup podporuje věrohodnost výpovědi svědka Ježka ohledně obsahu ústní dohody mezi ním a obviněnými. Jeví se totiž skutečně nelogické, aby obvinění, pokud by byla stavba v jejich vlastnictví, prodali pozemky společnosti Duha, když logické bylo zachovat jediného vlastníka jak předmětných nemovitostí, tak i pozemku, což by bylo nepochybně právně jednodušší v případě následného prodeje nemovitosti třetím osobám, ale i v případě, že by si obvinění předmětné nemovitosti chtěli ponechat, jak tvrdili po vrácení věci odvolacím soudem. Je tomu tak proto, že situace, kdy stavba na pozemku a pozemek, na kterém stavba stojí, mají rozdílné vlastníky, přináší určité právní problémy do budoucna pro případné kupující, ale i nakonec vlastníka stavby na tomto pozemku stojící. Lze zároveň mít za to, že verzi svědka Ježka nakonec podporuje i dodatek č. 1 k této kupní smlouvě (blíže viz bod 68 rozsudku soudu prvního stupně). Z pohledu tohoto závěru je nerozhodné, že následně byla kupní smlouva týkající se předmětného pozemku prohlášena soudem za neplatnou, když důvodem neplatnosti nebylo to, že by nechtěla obviněná předmětný pozemek společnosti DUHA prodat, nýbrž skutečnost, že dodatek č. 1 podstatně měnil obsah kupní smlouvy (blíže viz bod 13 usnesení soudu druhého stupně). Je možno tedy uzavřít, že obvinění nejprve poskytli pozemek společnosti DUHA fakticky a pak poskytli i právně. Zde je také nutno akcentovat, že z provedeného dokazování je zřejmé, že dovolatelé nebyli ani objednavatelé stavby, ani její zhotovitelé, ale ani její investoři, protože se vůbec na jejím financování nepodíleli. Za dané situace, si oba obvinění museli být vědomi, že nejsou ani nemohou být vlastníky předmětné stavby, a i přes to podali žádost o zápis do katastru nemovitostí, takže se pokusili uvést v omyl pracovníky katastrálního úřadu, když tvrdili, že jsou vlastníky předmětné stavby. Jinak vyjádřeno, pokud obvinění dne 1. 8. 2013 v listině uvedené ve výroku o vině deklarovali, že vlastníkem rozestavěné stavby je obviněná, pak vědomě uváděli nepravdivé skutečnosti a dopouštěli se tak jednání bezprostředně směřujícího k tomu, aby pracovníci příslušného katastrálního úřadu byli uvedeni v omyl. Zde je nutno připomenout, že do 31. 12. 2013 nemusel mít pozemek stejného vlastníka jako stavba – jejich vlastníci tak mohli být odlišní, což bylo i v projednávané trestní věci v počátcích výstavby.
53. Jednání obviněných tak vykazovalo všechny znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
54. Ve vztahu k poukazované judikatuře Nejvyššího soudu považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Odkaz na rozsudek ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, je nepřípadný, když ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že podle ústní dohody nebyla určena stavba pro obviněnou, nýbrž pro společnost DUHA, která vystupovala jako zhotovitel. Z pohledu tohoto závěru není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí stavebního úřadu o stavebním povolení. Ohledně druhého poukazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1135/2005, lze připustit, že v dané věci skutečně nebyl zjišťován okamžik vzniku stavby, což ovšem rovněž není podstatné. V projednávané věci totiž ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněná neměla v úmyslu realizovat stavbu pro sebe, o čemž kromě jiného svědčí i její jednání stran předmětného pozemku, když v roce 2009 prodala pozemek pod vznikající stavbou společnosti Duha.
55. Obecně stran namítaného porušení práva na spravedlivý proces obviněnými lze uvést, že rovněž tato námitka nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný. Je ovšem třeba připustit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14 a 26 rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů ohledně obviněných provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů ve vztahu obviněným pak odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je dále nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány.
56. Nejvyšší soud považuje na závěr rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku) . Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
57. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněných bylo podáno z důvodů, které lze s jistou velkou dávkou tolerance podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
58. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v dané věci nebyl rovněž naplněn, když jeho naplnění je závislé na naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
59. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněných proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 31 To 360/2022, je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněných, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 9. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu