ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.606.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 606/2023-9668
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 26. 10. 2023 v neveřejném zasedání o dovoláních, která podali obvinění 1) Petr Šich , nar. 21. 1. 1969 v Moravské Třebové, trvale bytem sídl. Svobody 3568/69, 796 01 Prostějov, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, 2) Lubomír Slunský , nar. 18. 3. 1968 v Moravské Třebové, trvale bytem Jaroměřice č. p. 369, 569 44 Jaroměřice, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Olomouc, a 3) Z. M. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 2 To 88/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 1/2020, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných Petra Šicha a Lubomíra Slunského odmítají.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 53 T 1/2020 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byli obvinění Petr Šich a Lubomír Slunský uznáni vinnými pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a obviněný Z. M. byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, čehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že (stručně shrnuto):
obžalovaný Petr Šich a obžalovaný Lubomír Slunský jako jednatelé společnosti AMB International Group, s. r. o., IČ: 28624271, se sídlem Horní Lán 1196, 779 00 Olomouc, se záměrem vylákat provize za uzavření pojistných smluv a takto získat finanční prostředky pro vlastní potřebu, se dohodli na společném postupu, na základě něhož uzavřel obžalovaný Petr Šich jménem společnosti AMB International Group, s. r. o., s Českou podnikatelskou pojišťovnou, a. s., Vienna Insurance Group, IČ: 63998530, tehdy se sídlem Budějovická 5, Praha 4, nyní se sídlem Pobřežní 665/23, 186 00 Praha 8 (dále jen ČPP, a. s.), dne 28. 5. 2010 v XY mandátní smlouvu pro pojišťovacího agenta č. XY, ve které se zavázali jménem společnosti AMB International Group, s. r. o., provozovat zprostředkovatelskou činnost v pojišťovnictví v souladu se zákonem č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí, ve znění tehdy účinném, a to v rozsahu oprávnění k uzavírání smluv pojistných produktů,
a na základě této mandátní smlouvy, a poté i dodatků č. 1 ze dne 10. 11. 2010, č. 2 ze dne 16. 11. 2010 a č. 3 ze dne 15. 11. 2010 k ní, obžalovaný Petr Šich uzavřel za období od 28. 5. 2010 do 5. 12. 2010 jménem společnosti AMB International Group, s. r. o., celkem 689 pojistných smluv investičního životního pojištění „Evropská jistota“, v nichž shodně ve všech šlo o uzavření pojištění pro případ smrti nebo pro případ dožití s pojistnou částkou pro případ smrti ve výši 30 000 Kč, s nastavením lhůtní pojistné částky ve výši 2 000 Kč s měsíční frekvencí plateb, které poté byly předány do České podnikatelské pojišťovny, a. s., jako řádně uzavřené s účelem, který je jejich podstatou,
přičemž aby dosáhli vyplacení provizí od ČPP, a. s., provedli ve všech těchto případech první úhradu pojistného ve výši 2 000 Kč za klienty, neboť to představovalo nezbytný předpoklad, aby ze strany ČPP, a. s., došlo k vyplacení provizí, a to nikoliv z prostředků inkasovaných od klientů, ale z prostředků společnosti AMB International Group, s. r. o., což odpovědným zástupcům pojišťovny zamlčeli a nikdo jim toto nesdělil, kdy klienti o předmětné pojištění zájem neměli a bez získání slibovaných provizí by ani nebyli ochotni či schopni sjednané měsíční pojistné pojišťovně hradit, jelikož šlo převážně o studenty, osoby nezaměstnané, osoby na mateřské a rodičovské dovolené, osoby závislé na sociálních dávkách a důchodce, jakož i rovněž o osoby mající dluhy a vůči nimž byly vedeny exekuce, hledající možnost a příležitost finančního přivýdělku,
v kterýchžto případech pojistné smlouvy obžalovaný Petr Šich s vědomím obžalovaného Lubomíra Slunského, který spolu s ním opakovaně školil a vedl prezentace, na nichž představovali a popisovali zájemcům o spolupráci a přivýdělek scénář fungování popsaného systému spjatého s uzavíráním pojistných smluv investičního životního pojištění, uzavíral jménem společnosti AMB International Group, s. r. o., za účelem získání provizí od ČPP, a. s., kdy v tom rámci se tak v dále vyjmenovaných případech stalo po jejich přípravě k podpisu obžalovanou M. J., obžalovaným Z. M. a obžalovaným Z. G.,
ačkoliv oba, stejně jako obžalovaná M. J., obžalovaný Z. M. a obžalovaný Z. G., věděli, že platby pojistného nebudou a zpravidla ani nejsou schopni klienti hradit, protože potencionální pojistníky nezískávali za účelem uzavření řádných pojistných smluv se všemi právy a povinnostmi, ale převáženě z okruhu osob shora vymezených s příslibem přivýdělku za doporučování dalších spolupracovníků a současně klientů, když nezbytnou podmínkou jejich spolupráce se společností AMB International Group, s. r. o., bylo právě sjednání vlastní pojistné smlouvy s měsíčním pojistným ve výši 2 000 Kč,
a tyto finanční prostředky vylákané od pojišťovny byly obžalovaným Petrem Šichem a obžalovaným Lubomírem Slunským použity zčásti pro vlastní potřebu, část potom obdrželi spolupracovníci (sjednatelé), kteří získávali budoucí pojistníky, a to krom dalších spolupracovníků obžalovaná M. J. částku ve výši 82 000 Kč, obžalovaný Z. M. částku ve výši 86 844 Kč a obžalovaný Z. G. částku ve výši 70 000 Kč,
a částku ve výši 3 451 620 Kč převedla dne 15. 2. 2011 společnost AMB International, s. r. o., ze svého účtu č. XY na účet ČPP, a. s., č. XY, v kterémžto rozsahu se jednalo o dluh, který této společnosti vznikl vůči pojišťovně na vyplacených provizích za uzavření pojistných smluv investičního životního pojištění, které byly ukončeny,
obžalovaná M. J., obžalovaný Z. M. a obžalovaný Z. G. s plnou znalostí scenáře jeho fungování, který zájemcům o přivýdělek, resp. spolupráci se společností AMB International Group, s. r. o., tomu adekvátně prezentovali, provedli přípravné práce směřující k uzavření pojistných smlouv, tj. s klienty sjednali, vypsali a připravili k následnému uzavření níže označené pojistné smlouvy investičního životního pojištění Evropská jistota, jak ve vztahu ke každému z nich jsou vyjmenovány, které předložili společnosti AMB International Group, s. r. o., resp. obžalovanému Petru Šichovi coby odpovědné osobě pojišťovacího agenta společnosti AMB International Group, s. r. o., k podpisu a k následnému doručení ČPP, a. s., za účelem vyplacení provizí,
kdy tímto způsobem a v tomto dílčím rozsahu se podíleli na uzavření pojistných smluv s podvodným úmyslem směřujícím k vylákání a vyplacení provizí ze strany ČPP, a. s., a tomu odpovídajícím záměrem získání finančních prostředků z těchto provizí pro svoji potřebu, přičemž byli srozuměni s realizací shora popsaného systému uzavírání Smluv o spolupráci, Inominátních smluv a vypisování označených příjmových a výdajových pokladních dokladů, jakož i v té souvislosti s uzavíráním pojistných smluv investičního životního pojištění jako nezbytné podmínky budoucí spolupráce klientů se společností AMB International Group, s. r. o., založené na placení prvního pojistného za klienty (pojistníky) touto společností za účelem vylákání a dosažení podvodného vyplacení provizí ze strany ČPP, a. s.,
a to konkrétně přípravnými pracemi směřujícími k uzavření 193 pojistných smluv obviněnou M. J., 133 pojistných smluv obviněným Z. M. a 136 pojistných smluv obviněným Z. G.,
a tímto jednáním obžalovaní Petr Šich a obžalovaný Lubomír Slunský chtěli způsobit společnosti ČPP, a. s., škodu ve výši 20 721 072 Kč, představující celkovou výši provizí nárokovaných společností AMB International Group, s. r. o., kdy společností ČPP, a. s., jim byla vyplacena na účet společnosti AMB International Group, s. r. o., na provizích částka ve výši 8 703 408 Kč, přičemž možná další škoda na provizích, pokud by ze strany ČPP, a. s., došlo k jejich vyplacení, a k jejímuž způsobení nedošlo, by činila 12 017 664 Kč,
obžalovaný Z. M. chtěl popsaným jednáním způsobit škodu v celkové výši 4 284 702 Kč, kdy skutečně vyplacená provize vztahující se ke shora označeným pojistným smlouvám ze strany ČPP, a. s., činí 3 014 766 Kč, možná škoda na provizi, k jejímuž způsobení nedošlo, by činila 1 269 936 Kč.
2. Za to byli obvinění Petr Šich a Lubomír Slunský podle §209 odst. 5 tr. zákoníku shodně odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Dále byl každému z nich uložen podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 120 denních sazeb s výší denní sazby 1 000 Kč, tedy celkem ve výměře 120 000 Kč, a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti samostatného zprostředkovatele, vázaného zástupce a doplňkového pojišťovacího zprostředkovatele při zprostředkování pojištění nebo zajištění na dobu 8 let. Obviněný Z. M. byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, a to za současného uložení povinnosti ve zkušební době podle svých sil nahradit způsobenou škodu podle §82 odst. 2 tr. zákoníku. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti samostatného zprostředkovatele, vázaného zástupce a doplňkového pojišťovacího zprostředkovatele při zprostředkování pojištění nebo zajištění na dobu 7 let.
3. Uvedeným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných M. J. a Z. G.
4. Poškozená pojišťovna byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána s celým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění Petr Šich, Lubomír Slunský, M. J. a Z. M. odvolání, která Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 2 To 88/2022, podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Předmětné usnesení soudu druhého stupně napadli prostřednictvím svých obhájců obvinění Petr Šich, Lubomír Slunský a Z. M. dovoláními.
7. Obviněný Petr Šich opřel svůj mimořádný opravný prostředek o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř., přičemž je zaměřil výhradně proti výroku o trestu, konkrétně trestu odnětí svobody. Namítl, že s ohledem na výrazný časový odstup od spáchání trestného činu, jenž činí 12 let, celkové délce trestního řízení trvající 9 let a uložení i dalších druhů trestů, došlo k snížení společenské škodlivosti jednání. Trestní sankce měla tyto skutečnosti reflektovat a soud prvního, či případně druhého stupně měl v souladu s návrhem státního zástupce aplikovat §58 odst. 1 tr. zákoníku a mimořádně snížit trvání trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Obviněný rovněž upozornil, že s výjimkou projednávaného trestného činu vede řádný život, čímž již došlo k naplnění výchovného účelu trestu a ochraně společnosti před kriminalitou. Nepřihlédnutím k těmto okolnostem se soudy obou stupňů měly dopustit nesprávného hmotněprávního posouzení v otázce mimořádného snížení trestu.
8. Závěrem obviněný Petr Šich navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a Krajskému soudu v Brně věc přikázal v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
9. Obviněný Lubomír Slunský uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž totožně s obviněným Petrem Šichem namítá neadekvátnost uloženého trestu odnětí svobody. Vymezil se vůči odůvodnění odvolacího soudu, že za běžných okolností v obdobném případě by přicházelo v úvahu uložit trest odnětí svobody na 6,5 roku, což je podle něj nepřezkoumatelný výrok nikterak nerozvádějící, co jsou ony běžné okolnosti, které paušálně postačují k uložení trestu odnětí svobody v předmětné délce. Dalším nesprávným argumentem ze strany odvolacího soudu je podle něho i závěr, že jelikož se reálně způsobená škoda přiblížila spodní hranici škody velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, nepřichází v úvahu aplikace mimořádného snížení trestu odnětí svobody. Nadto má obviněný za to, že soudy nezohlednily významné okolnosti pro výpočet reálně způsobené škody a hrozící škody, což vedlo k jejich nesprávnému určení. Z tohoto pochybení vyplývají i nesprávné hmotněprávní úvahy o neaplikovatelnosti §58 odst. 6 tr. zákoníku. Není ani pravdou tvrzení odvolacího soudu, že sama poškozená pojišťovna zabránila pokračování trestné činnosti, neboť, jak vyplývá ze spisového materiálu, společnost AMB a poškozená pojišťovna se dohodly na pokračování spolupráce a pouze z opatrnosti společnosti AMB bylo rozhodnuto o zastavení poskytování pojištění, aby se minimalizovalo opakování chyb ze strany zprostředkovatelů.
10. Podle obviněného je vyměřený trest zjevně nepřiměřený a neúčelný, neboť soudy nepřihlížely k restorativní a preventivní úloze trestního řízení, a tím nenaplnily smysl individualizace trestu podle §39 tr. zákoníku. Toto se projevilo v nedostatečném přihlédnutí k časovému odstupu mezi spácháním trestného činu a vynesením rozsudku, k minulým i současným poměrům obviněného a v neposlední řadě ke skutečnosti, že došlo k uložení i dalších druhů trestů, které s ohledem na věk obviněného, jenž je na prahu důchodu, efektivně brání v opakování podobné trestné činnosti. Výklad institutu upraveného v §58 tr. zákoníku odvolacím soudem, jež srovnal konkrétní situaci obviněného s obtížemi běžného člověka v podobném věku a sociálním postavení, je taktéž vadný. V této souvislosti obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, podle kterého je možno i institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku podrobit dovolacímu přezkumu. Obviněný taktéž namítl nesrovnalosti v úvahách jednotlivých soudů ve vztahu k délce řízení, kdy odvolací soud posuzoval průtahy v řízení trvající 2–3 roky, zatímco soud prvního stupně zohlednil dobu, která uplynula od spáchání trestného činu. V neposlední řadě obviněný vytkl odvolacímu soudu, že se nedostatečně zabýval námitkou o míře účasti spoluobviněného Petra Šicha a jeho osoby na trestné činnosti ve smyslu §39 odst. 7 písm. a) tr. zákoníku. Tímto opomenutím došlo k porušení základních práv obviněného.
11. Závěrem proto obviněný Lubomír Slunský navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. ve vztahu k jeho osobě zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, a podle §265m tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem, kdy vedle peněžitého trestu a trestu zákazu činnosti v podobě uložené soudy nižších stupňů, obviněnému uloží podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let, podmíněně odložený podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 5 let. Alternativně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve vztahu k němu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci podle §265k tr. ř., jakož i veškerá další rozhodnutí obsahově navazující, a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. Obviněný Z. M. ve svém dovolání odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Skutkové závěry soudů obou stupňů označil za nesprávné, neúplné a nereagující na podstatu uplatněných námitek. Zdůraznil, že nebyl zasvěcen do vnitřního fungování AMB a plánů obviněných Petra Šicha a Lubomíra Slunského, taktéž evidence smluv podle jednotlivých jednatelů předložených obviněným Petrem Šichem není důvěryhodným důkazem a v neposlední řadě tvrzená výše vyplacené provize neodpovídá množství smluv obviněným sjednaných, když měl oslovit max. 30 osob. Právní závěry pak odráží uvedené vady, neboť chybí objektivní a subjektivní stránka skutkové podstaty podvodu. V případě objektivní stránky, kterou podřadil pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., lze spatřovat vadný postup ve skutečnosti, že pouze proti němu bylo vedeno trestní řízení, byť jeho spolupráce se společností AMB se nikterak nelišila od ostatních spolupracovníků, kteří měli pouze postavení svědků. Soudy taktéž argumentovaly jeho trestní minulostí, což je však nepřípustná diskriminace, jelikož tresty již vykonal a s projednávanou věcí nikterak nesouvisí. Nebylo ani prokázáno, že by byl motivován ziskem a kvůli tomu uváděl oslovené zájemce v omyl a jelikož soud prvního stupně vyslechl pouze malé množství svědků, je dána i důvodná pochybnost o jeho vztahu ke všem 133 dílčím skutkům. Nebylo přihlédnuto ani ke skutečnosti, že pracoval pro společnost AMB velice krátce a že podal trestní oznámení na spoluobviněné, jakmile pojal podezření o podvodném charakteru jejich jednání. Pod totožné dovolací důvody obviněný Z. M. podřadil i své námitky k subjektivní stránce, které akcentují jeho nevědomost o podvodném fungování společnosti AMB. Navíc, s ohledem (mimo jiné) na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 6 Tdo 190/2021, činnost vyvíjená společností AMB nebyla v rozporu se zákonem, což potvrzuje i dohled ze strany zaměstnance poškozené pojišťovny, se kterým byly kroky konzultovány. Soudy taktéž neprokázaly vinu obviněného u jednotlivých dílčích skutků. Současně nevysvětlily rozpory mezi svědeckými výpověďmi a evidencí předloženou Petrem Šichem o přítomnosti obviněného při sjednávání konkrétních pojistných smluv. Tento nesprávný postup je ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, čímž se naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V neposlední řadě, nebyla respektována ani subsidiarita trestní represe vzhledem k odlišnému postavení obviněného od zbývajících spoluobviněných Petra Šicha a Lubomíra Slunského.
13. Závěrem obviněný Z. M. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
14. Dlužno dodat, že soudu prvního stupně bylo doručeno ještě doplnění dovolání jmenovaného obviněného, nicméně stalo se tak až po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání. Vzhledem k tomu a se zřetelem k ustanovení §265f odst. 2 tr. ř. nebylo možno k tomuto doplnění přihlížet (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08).
15. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovoláním, jejichž podstatu shrnul jako souhrn opakujících se výhrad z předchozích stadií trestního řízení, s nimiž se soudy již přesvědčivě vypořádaly. Námitky obviněných Petra Šicha a Lubomíra Slunského se týkají výhradně uložení trestu odnětí svobody, a to v návaznosti na §58 tr. zákoníku, a tedy jako takové nejsou podřaditelné pod žádný dovolací důvod. Výrok o trestu lze primárně napadat s odkazem na §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., což však obvinění neučinili. Uvedený dovolací důvod je naplněn pouze ve výjimečných případech typu uložení trestu, který trestní zákoník nepřipouští, či je mimo stanovenou trestní sazbu. Ani jedna z těchto okolností ovšem nenastala. Obdobně nelze uvažovat ani o dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož ten dopadá na porušení ustanovení hmotného práva jako uložení souhrnného nebo úhrnného trestu, příp. společný trest za pokračování v trestném činu, což jsou odlišné situace než v projednávaném případě. Otázka výměry trestu je zásadně věcí volné úvahy soudů nižší instance, do níž nelze dovoláním zasahovat s výjimkou zjevného porušení základní práv a svobod obviněného. V případě dovolání obviněného Z. M. státní zástupce konstatoval, že jmenovaný obviněný fakticky nespecifikoval, v čem konkrétně má spočívat jím namítaný zjevný rozpor skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a obsahu provedených důkazů a jaká skutková zjištění jsou tedy nesouladná se kterými konkrétními důkazy. V podstatě jen nabídl vlastní verzi jejich výkladu podporující jeho přesvědčení, že zákonné znaky přisouzeného trestného činu naplněny nebyly. Soud prvního stupně ovšem realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem dostál i soud druhého stupně, který podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se dostačujícím způsobem vypořádal. Odsuzující rozsudek tak vadou zjevného rozporu zatížen není a být ani nemůže. Soudy obou stupňů rovněž zcela správně posoudily naplnění skutkové podstaty přisouzeného trestného činu obviněným, jehož výhrady k naplnění objektivní a subjektivní stránky jsou zcela neopodstatněné. V tomto ohledu státní zástupce odkázal na základní rysy činnosti všech obviněných včetně jejich vědomí o klíčových skutečnostech, což platí i pro obviněného Z. M. Uzavřel pak, že také ohledně tohoto obviněného soudy dospěly k správným skutkovým závěrům a těm přisoudily odpovídající právní kvalifikaci.
16. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání Petra Šicha a Lubomíra Slunského odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného Z. M. pak podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jejich odmítnutí.
18. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podaná proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 2 To 88/2022, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
19. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněnými vznesené námitky svým obsahem vyhovují jimi uplatněným důvodům dovolání.
20. Podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
21. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
22. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§265b odst. 1 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
23. Vzhledem k obsahu podaných dovolání lze uzavřít, že uplatněné námitky obviněných Petra Šicha a Lubomíra Slunského neodpovídají žádnému z taxativně vymezených dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. Oproti tomu námitky, o něž se opírá dovolání třetího obviněného, Z. M., formálně (byť s jistou mírou tolerance) odpovídají dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nelze je však hodnotit jako důvodné, jež by mohly odůvodnit jím požadovanou kasaci napadených rozhodnutí.
24. Obvinění Petr Šich a Lubomír Slunský zaměřili svůj mimořádný opravný prostředek proti výroku o trestu (obviněný Lubomír Slunský tak činil též za užití argumentace brojící závěrům soudů o výši škody reálně způsobené a škody hrozící), když brojili proti nepřiměřenosti trestní sankce především s odkazem na §58 odst. 1 tr. zákoníku, jež stanovuje, že má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené . Obviněný Lubomír Slunský zmínil i ustanovení §58 odst. 6 tr. zákoníku podle něhož soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu nebo za pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu nebo pomoci za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Omezením stanoveným v odstavci 4 přitom není vázán . Délka řízení, jejich osobní poměry, výše škody a paralelní uložení dalších druhů trestů měly být reflektovány v úvahách soudů obou stupňů při individualizaci trestu. Neuplatněním uvedeného mělo dojít k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
25. Výhrady vůči výroku o trestu nicméně lze uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., které dopadá na případy, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jak přitom vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu „[j] iná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona (nyní zejména §39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř . Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř (nyní §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.), je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
26. Dále je nutno upozornit, že otázkou aplikace ustanovení §58 tr. zákoníku pro účely dovolacího řízení se již Nejvyšší soud zabýval ve svém usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, mající harmonizační charakter jakožto rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. Tímto rozhodnutím byly vyloučeny námitky vztahující se k §58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku z množiny dovolacích důvodů definovaných v §265b tr. ř.
27. Pohledem výše uvedeného nelze odhlédnout od skutečnosti, že obviněným byly uloženy přípustné tresty, a to v zákonné výměře. Brojí-li pak proti délce uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud konstatuje, že jejich argumentace směruje výhradně vůči přiměřenosti trestu, což podle uvedených hledisek nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ani jiný zákonem vymezený dovolací důvod. Nutno zdůraznit, že neexistuje právní nárok na mimořádné snížení trestu, jedná se toliko o jeden z prostředků pro individualizaci trestní sankce. Polemika obviněných je v tomto ohledu snahou o zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění výroku o trestu, jehož přezkum je v rámci dovolacího řízení značně omezen. Staví-li obvinění své námitky na nepřiměřenosti uloženého trestu, rozšiřují tím rozsah dovolacích důvodů nad zákonodárcem stanoveným rámcem (viz již citované rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
28. Nejvyšší soud si je ovšem vědom i ústavní dimenze soudního rozhodování a z toho plynoucí povinnost interpretovat veškerá ustanovení konformně s ústavním pořádkem, včetně dovolacích důvodů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Určitý průlom může nastat toliko ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Tak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
29. V obecné rovině se přísluší doplnit, že právní řád negarantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Je toliko zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
30. Pochybení zasahující do základních práv obviněných Nejvyšší soud v dané věci (ve shodě s přiléhavým vyjádřením státního zástupce) neshledal. Námitky obviněných k výměře uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody nelze označit za natolik závažné, aby mohly vést k závěru o porušení jejich ústavně chráněných práv a svobod. Zvláště, pokud jsou totožné s těmi, které uplatnili již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly (přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2326/23).
31. Jak vyplývá z podrobného a pečlivého odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že obviněnými namítaným okolnostem soud věnoval patřičnou pozornost, přičemž je hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, takže toto odůvodnění splňuje kritéria požadovaná ustanovením §125 tr. ř. Namítají-li obvinění Petr Šich a Lubomír Slunský, že měl soud více zohlednit některé pro ně příznivější skutečnosti, zcela tím pomíjí podstatu úvah soudu prvního stupně vyjádřených v bodě 352. rozsudku. Jelikož smyslem dovolacího řízení není bezbřehá rekapitulace již odůvodněného, postačí shrnout, že soud prvního stupně zohlednil vedle okolností svědčících ve prospěch obviněných míru jejich účasti na trestné činnosti, jejich motiv, závažnost jednání a škodu způsobenou, resp. hrozící poškozené pojišťovně, ale i skutečnost, že pro své podvodné jednání využívali osoby ve špatné finanční situaci, jež se v důsledku jejich jednání dostaly do značných finančních potíží. Nad uvedený rámec je vhodné doplnit, že do své trestné činnosti zapojili i další osoby. Závěr soudu za této situace nevykazuje neobjektivní, či tendenční hodnocení, případně dokonce libovůli zcela ignorující zásadní skutečnosti. Ba právě naopak, způsobu hodnocení všech polehčujících a přitěžujících okolností nelze nic vytknout. Odvolací soud pak správně v reakci na argumentaci obviněných podrobně vyložil §58 tr. zákoníku a jeho jednotlivé náležitosti v bodě 37. a násl. svého rozhodnutí. V návaznosti na to rozvedl úvahy stran hodnocení jednotlivých okolností ve vztahu k otázce mimořádného snížení trestu odnětí svobody a současně i reagoval na podstatu uplatněných námitek, které obvinění následně opakovali i v dovolání. Za této situace postrádají námitky obviněných významu, jelikož soudy obou stupňů při rozhodování o trestu posoudily všechny relevantní okolnosti, čímž byl naplněn požadavek komplexního hodnocení všech konkrétních okolností případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1033/2022).
32. Jak již shora řečeno, obviněný Lubomír Slunský v souvislosti s výhradami vůči trestu odnětí svobody namítl nesprávné zjištění reálně způsobené škody a škody hrozící, čímž brojil proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. Učinil tak nicméně způsobem, který nenachází oporu v zákonných dovolacích důvodech, a to ani podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jednalo se totiž toliko o prosazování vlastního náhledu na způsob, jakým by mělo být přistoupeno k výpočtu ať již škody skutečně vzniklé, nebo škody hrozící. Prostá polemika se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí ovšem nenaplňuje ani jednu z alternativ uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nemůže být zásadně sama o sobě předmětem dovolacího přezkumu, bez ohledu na to, pod jakým dovolacím důvodem obviněný své námitky uplatní.
33. Ani ve vztahu ke zbytku námitek obviněného Lubomíra Slunského stran tvrzených nedostatků v odůvodnění odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává porušení práva na spravedlivý proces, či jiné zásadní vady spadající pod smysl a účel dovolacího řízení. Nehledě na tu skutečnost, že dovolání proti odůvodnění rozhodnutí není přípustné, je možno uvést následující skutečnosti. Obviněný věnoval značnou pozornost částem odůvodnění odvolacího soudu, která měla toliko podpůrný charakter k již komplexně rozvedeným úvahám prezentovaným soudem prvního stupně. Pokud soudy postaví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná, není nezbytná podrobná oponentura (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14). Přezkoumávaná soudní rozhodnutí pak takový ucelený argumentační systém, kterým je obhajoba obviněného vyvrácena, nepochybně skýtají. Za těchto okolností je lichou představa dovolatele, že odvolací soud byl povinen zabývat se každou jednotlivostí obsaženou v jeho odvolání. S oporou o judikaturní praxi reprezentovanou např. usneseními Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, a Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1417/2015, je možno konstatovat, že se odvolací soud při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu a lze tedy v odvolacím řízení z důvodu stručnosti odkázat na podrobnou a přiléhavou argumentaci nalézacího soudu.
34. Nejvyšší soud proto konstatuje, že námitky vznesené obviněnými Petrem Šichem a Lubomírem Slunským se s uplatněným dovolacím důvodem věcně rozešly. Oba obvinění sice formálně citovali dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak obsah jejich dovolání je založen na skutečnostech, důvodech a námitkách, které nenaplňují žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů.
35. Obviněný Z. M. formálně uplatnil dovolací důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., kdy extrémní nesoulad ve skutkových zjištěních měl vést i k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení a dále namítl, že nebyla zohledněna zásada subsidiarity trestní represe.
36. Jím uplatněné námitky směřující vůči skutkovým zjištěním formálně (jak již shora řečeno s jistou mírou tolerance) naplňují první alternativu dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle níž rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Předpokladem pro naplnění uvedeného je ovšem zjištění hrubých vad ve skutkových závěrech, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí, jak ostatně bylo rozvedeno výše. O zjevný rozpor se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
37. Dovolací soud však konstatuje, že v posuzované věci není zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů dán. Soud prvního stupně adekvátním způsobem a v potřebném rozsahu vyhledal a provedl důkazy, tak aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.), jež hodnotil způsobem korespondujícím s §2 odst. 6 tr. ř. a nedopustil se excesivního nebo jinak nepřijatelného posouzení. Hodnotící úvahy rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí způsobem plně korespondujícím ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Neobstojí ani námitka obviněného o neúplnosti provedeného dokazování, pokud nebyly vyslechnuty jako svědci všechny osoby, s nimiž měl údajně sjednat pojistné smlouvy, spojená s výhradou vůči způsobu, jakým soudy vyhodnotily seznam pojistných smluv se jmény konkrétních sjednavatelů poskytnutých Petrem Šichem. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu totiž i v tomto směru soud prvního stupně postupoval řádně, neboť zcela transparentním, logickým a přesvědčivým způsobem vyložil, proč považoval zmíněný seznam za dostatečně spolehlivý základ skutkových zjištění o rozsahu trestné činnosti obviněného Z. M. V tomto směru lze odkázat na body 268. a násl. jeho rozsudku. Nevyvstala proto nutnost provádět dokazování v rozsahu uvažovaném obhajobou jmenovaného obviněného. Pokud ten na podporu svého tvrzení o nevěrohodnosti dotyčného seznamu argumentuje výpovědí svědka R. K., tento svědek sice uvedl, že jej s nabídkou oslovil odsouzený Z. G., vzápětí ovšem dodal, že již neví, kdo mu předložil a vyplnil pojistnou smlouvu. Uvedená výpověď tak nemá potenciál ke zpochybnění závěrů soudu prvního stupně vybudovaných na patřičném hodnocení celé řady provedených důkazů. Dlužno dodat, že odvolací soud se dostatečným způsobem vypořádal rovněž s námitkami Z. M. směřujícími vůči skutkovému základu zjištěnému soudem prvního stupně (v tomto směru pro jeho postup a rozhodnutí platí skutečnosti rozvedené výše v souvislosti s dovoláními obviněných Petra Šicha a Lubomíra Slunského).
38. Lze tak shrnout, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (především rozsudku soudu prvního stupně) je seznatelné, že si byly vědomy důkazní situace (v řízení bylo provedeno dokazování odpovídající ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.), je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (postupovaly v mezích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Nelze proto učinit závěr o existenci rozporu, natož potom rozporu zjevného ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
39. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu (nyní zjevného rozporu) mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V této souvislosti je třeba připomenout, že obviněný zjevný rozpor spatřuje primárně v té skutečnosti, že soud prvního stupně při posuzování trestní odpovědnosti neuvěřil jeho výpovědi a místo toho vycházel z jiných důkazů.
40. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, jak už výše uvedeno, že soudy se při zjišťování skutkového stavu věci nedopustily pochybení, jež by vedlo k vadě v podobě zjevného rozporu s obsahem provedených důkazů.
41. Dále platí, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
42. Ve vztahu k hmotněprávní argumentaci obviněného Z. M. je třeba v první řadě konstatovat, že námitky o nenaplnění objektivní a subjektivní stránky jemu přisouzeného trestného činu stojí vně obsahového vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je tomu tak proto, že je opřel výhradně o vlastní skutková tvrzení odlišná od skutkových závěrů soudů nižších stupňů, zatímco tento dovolací důvod je dán v případě nesprávné právní kvalifikace skutku, jak byl zjištěn soudem. Pouze nad uvedený rámec proto postačí stručně konstatovat, že skutek obviněného, tak jak byl zjištěn, soudy nižších stupňů naplňuje znaky objektivní i subjektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
43. Námitka obviněného, že soudy postupovaly diskriminačně, když dovodily jeho odpovědnost trestným činem podvodu z jeho trestní minulosti, obstát nemůže. Soudy totiž neshledaly jeho vinu daným trestným činem právě proto, že byl v minulosti odsouzen pro majetkovou trestnou činnosti, mimo jiné trestné činy podvodu a úvěrového podvodu. Pouze podpůrně do svých hodnotících úvah zvláště stran subjektivní stránky promítly zjištění plynoucí z předchozí trestní věci, že obviněný měl z minulosti dostatečnou orientaci v různých finančních a administrativních záležitostech. Na tom nelze shledávat žádný nepřípustný přístup rozporný s principy spravedlivého procesu.
44. Obviněný Z. M. taktéž namítl, že v jeho případě nebyla dodržena zásada subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud podotýká, že základní funkcí trestního práva lze definovat jako garantování ochrany důležitých společenských vztahů a individuálních práv, a proto slevit z příslibu ochrany těchto zájmů je možné pouze po zhodnocení konkrétních okolností. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je korigován v případě méně závažných trestných činů použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tím je vyjádřen princip použití trestního práva jako ultima ratio, z nějž vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze interpretovat tak, že by i v případech dostatečně společensky škodlivých, mohla trestní odpovědnost nastoupit až po vyčerpání všech jiných dostupných právních prostředků. Princip ultima ratio vyplývající z uvedené zásady totiž nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. mohly být a jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. Proto, pokud budou v daném případě dostatečně intenzivně naplněny formální znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, a nebude se tudíž jednat o čin výjimečný, nedosahující určité míry společenské škodlivosti, je zároveň implicitně naplněna podmínka ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, že „nepostačuje uplatnění podle jiného právního předpisu“.
45. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě doplnit, že ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku neznamená negaci formálního pojetí (definice) trestného činu, a to proto, že přestože je trestný čin v ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku vymezen jako jednání protiprávní a trestné na podkladě formálních znaků trestného činu, je zároveň chápán jako souhrn takových znaků, které ho ve svém celku charakterizují jako čin společensky škodlivý, před kterým je třeba společnost i jednotlivé fyzické a právnické osoby chránit, neboť porušuje základní právní statky, na nichž je vybudována demokratická společnost. Dospěje-li soud po odpovědném a objektivním zhodnocení všech okolností k závěru, že skutek naplňuje znaky posuzovaného trestného činu v předpokládané míře pro vyvození trestní odpovědnosti podle trestního zákoníku, není třeba, aby se v podrobnostech zabýval zásadou subsidiarity trestní represe. To vyplývá z toho, že již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe v podobě nevyvození trestní odpovědnosti je tedy možné pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).
46. V daném případě se přitom o „hraniční“ případ, který by nevykazoval potřebnou míru společenské škodlivosti, nejednalo. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že skutek obviněného nebyl méně závažným trestným činem, neboť šlo již o zločin, tedy trestný čin z povahy věci společensky škodlivější. Nad to je na místě doplnit, že o uplatnění materiálního korektivu nebylo možno uvažovat i z důvodu konkrétních okolností charakterizujících spáchaný skutek, jak jsou vyjádřeny v rozhodnutích soudů nižších stupňů. Zejména je na místě poukázat na jeho rozsah daný počtem dílčích skutků (útoků), výši škody reálně způsobené a bezprostředně hrozící, jakož i fakt spáchání činu společně s dalšími osobami. Nutno proto uzavřít, že soudy nepochybily, jestliže neaplikovaly zásadu subsidiarity (princip ultima ratio) ve smyslu nevyvození trestní odpovědnosti obviněného, a naopak jej uznaly vinným shora uvedeným trestným činem.
47. Pokud jde o námitku ve vztahu ke skutečnosti, že jiní sjednatelé nečelí trestnímu stíhání, obviněný tím de facto napadá nedodržení zásady oficiality, což je však v tomto případě zcela mimo rámec působnosti Nejvyššího soudu a jeho přezkumu. Podstatou zmíněné zásady je stanovení povinnosti orgánům činným v trestním řízení, aby v případě naplnění zákonných podmínek pro provedení určitého procesního úkonu takto učinil z vlastní iniciativy [ŠÁMAL, Pavel. §2 (Základní zásady trestního řízení). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 26.]. Nehledě na to je třeba zdůraznit, že soud je vázán obžalobou, a nemůže tedy rozhodovat o jiných osobách, než na které byla obžaloba podána. Navíc spekulace o trestní odpovědnosti jiných osob, jež se zcela vymykají z dosahu z jakéhokoliv dovolacího důvodu, ani nemohou mít vliv na výše rozvedené závěry týkající se otázky trestní odpovědnosti obviněného Z. M.
48. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatněný obviněnými Petrem Šichem a Z. M., pak tento může být naplněn pouze tehdy, shledá-li Nejvyšší soud důvodnými tvrzení dovolatelů, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadami naplňujícími obviněnými uplatněné dovolací důvody, pro které neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jejich odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu ovšem v posuzované věci není, a tudíž je na místě konstatovat, že nedošlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V.
Způsob rozhodnutí
49. Na základě shora rozvedených skutečností možno uzavřít, že dovolání obviněných Petra Šicha a Lubomíra Slunského byla podána z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Námitky Z. M. se dílem se zákonnými dovolacími důvody míjely, dílem postrádaly věcné opodstatnění. Nejvyšší soud proto jeho dovolání jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za splnění podmínky uvedené v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 10. 2023
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu