ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.104.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 104/2023-569
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2023 o dovolání obviněného M. D., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2022, sp. zn. 4 To 170/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 2 T 108/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku, ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 2 T 108/2021, byl obviněný M. D. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst.1, 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
v době od 9:00 hodin dne 20. 9. 2020 do 9:00 hodin dne 21. 9. 2020 ve XY, na ulici XY v Hotelu XY, jako fyzická osoba podnikající v oboru přípravných a dokončovacích stavebních prací, specializovaných stavebních činností, a pronájmu a půjčování věcí movitých, za úplatu dodal a nad vnitřním schodištěm se svým zaměstnancem J. L. smontoval lešení sloužící k vymalování vnitřních prostor objektu, které předal do užívání malířům M. O. a M. K. v nevyhovujícím stavu, neboť v rozporu s ustanovením §5 odst. 1, 2 zákona č. 309/2006 Sb., zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále „zákon č. 309/2006 Sb.“) nesplnil v postavení obdobném postavení zaměstnavatele ve smyslu §12 písm. b) uvedeného zákona bližší požadavky na způsob organizace práce a pracovních postupů stanovených nařízením vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky (dále „nařízení č. 362/2005 Sb.“) pro bezpečné používání lešení, když v rozporu s §3 odst. 1, písm. b), odst. 2, 6 cit. nařízení vlády, nepřijal technická a organizační opatření k zabránění pádu jmenovaných malířů z výšky nebo do hloubky nebo sklouznutí nebo k jejich bezpečnému zachycení a nezajistil jejich provádění, ačkoliv věděl, že zmíněné pracoviště malířů je ve výšce přesahující 1,5 m nad okolní úrovní, zejména tím, že nezajistil ochranná zábradlí a sítě, nebylo provedeno zajištění proti propadnutí, v rozporu s §4 ve spojení s částí VII. bodu 2, bodu 4 písm. c), d), f) a bodu 7 přílohy nařízení č. 362/2005 Sb., ačkoli dokumentace od výrobce nepokrývala zamýšlené konstrukční uspořádání, nebyl odborně způsobilou osobou proveden individuální výpočet pevnosti a stability postavené konstrukce, lešení nebylo provedeno tak, aby nad schodištěm tvořilo prostorově tuhý celek zajištěný proti lokálnímu vybočení, lešení nebylo dostatečně pevné a odolné vůči vnějším silám, nebylo schopno přenést předpokládané zatížení, a jeho funkce nebyla prokázána statickým výpočtem, podlahy lešení nebyly osazeny takovým způsobem, aby se jejich součásti při běžném použití neposouvaly, a lešení nebylo smontováno v souladu s návodem k montáži a použití obsaženým v průvodní dokumentaci, v důsledku čeho M. K. v době kolem 14:55 hodin dne 22. 9. 2020 při práci na uvedeném lešení z důvodu posunutí podlahového dílce mimo krajní nosnou trubku konstrukce spadl z výšky 5,17 metrů na schodiště, čímž utrpěl mnohočetná poranění, následkem kterých dne 22. 9. 2020 ve 23:00 hodin zemřel.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle dle §143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování živností přípravných a dokončovacích stavebních prací, specializovaných stavebních činností a pronájmu a půjčování věcí movitých na dobu tří let.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o povinnosti obviněného zaplatit na náhradě škody poškozeným A. L., nar. XY, částku 18.409 Kč, M. K., nar. XY, částku 1.060 Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR 188.439 Kč, a na náhradě nemajetkové újmě poškozeným: M. K. 819.000 Kč, A. L., nar. XY, částku 682.500 Kč, M. K., nar. XY, částku 682.500 Kč, M. K., nar. XY částku 682.500 Kč, A. L., nar. XY, k rukám matky A. L., částku 457.275 Kč, A. L., nar. XY, k rukám matky A. L., částku 457.275 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození M.K., M. K., M. K., A. L., A. L., A. L., odkázáni se zbytkem nároků na náhradu nemajetkové újmy, a poškozená M. K. rovněž se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 9. 2022, sp. zn. 4 To 170/2022, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy podle §228 odst. 1 tr. ř. u poškozené M. K. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování živnostenského oprávnění přípravné a dokončovací stavební práce, specializované stavební činnosti, na dobu dvou roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené M. K. částku ve výši 682.500 Kč. Jinak ponechal rozsudek nezměněn.
II. Z dovolání obviněného
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř. dovolání, v němž soudům vytýkal, že rozhodnutí trpí nejasností a neúplností skutkových zjištění a závěry o vině spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Tyto výhrady vznesl s odkazem na svou obhajobu, že lešení, které v uvedeném objektu montoval, nebylo dokončeno, a proto jej nepředal do užívání objednateli R. K., natož malířům. Poukazoval též na nemalé spoluzavinění na straně malířů a R. K., jenž porušil své povinnosti stavitele a objednatele, protože nezajistil pro stavbu lešení stavební dozor ani bezpečnost a ochranu zdraví při práci v souladu se správními předpisy, což jsou skutečnosti, které vylučují, aby byl obviněný uznán vinným podle §143 odst. 2 tr. zákoníku.
6. Obviněný poukázal na to, že soudy při zjišťování skutkového stavu věci postupovaly v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., jestliže neuvěřily jeho obhajobě a svá rozhodnutí opřely o výpověď svědka M. O. Rovněž opomíjely obviněným tvrzená spoluzavinění, která plynou i ze znaleckých posudků znalců Ing. Vladimíra Burdy a Ing Petra Osičky. V provedeném dokazování nemá podklad tvrzení soudu prvního stupně, že obviněný smontoval lešení, které předal do užívání malířům, protože ve smyslu vládního nařízení a jeho přílohy VII pod bodem 5. nemůže být pochyb, že rozestavěné lešení bylo možné začít používat až po jeho náležitém předání odborně způsobilou osobou, tedy dodavatelem. Malíři si museli být vědomi, že lešení nebylo předáno a že na jeho dočasnou konstrukci nemají vstupovat, natož na ní vykonávat činnost. Nikdo ze svědků slyšených před soudem s výjimkou M. O. nebyl schopen potvrdit, že by dodavatel malířům vstup na lešení povolil, naopak z dokazování vyplynulo, že poškozený M. K. se podle výpovědi svědkyně L. P. necítil na lešení bezpečně a považoval ho za „vratké“, kdežto M. O. tvrdil, že si poškozený na stav lešení neztěžoval. Uvedený rozpor neobjasnila ani výpověď svědka R. K., naopak neobsahuje žádné údaje, které by svědčily proti obhajobě obviněného. Svědek nebyl přítomen u předání lešení, o realizaci stavby se nijak nezajímal a svých povinností stavitele ve smyslu stavebního zákona si nebyl vědom, což svědčí o jeho laxním přístupu i k samotné stavbě lešení. Jestliže se soudy těmito rozpory nezabývaly, je patrné, že výpovědi uvedených svědků hodnotily jednostranně.
7. Rozhodný význam podle obviněného nelze přikládat ani fotografiím předloženým zmocněnkyní poškozených, které měly být pořízeny z mobilního telefonu poškozeného M. K., protože takový důkaz nelze považovat za pravdivý, když soudy odmítly jako důkaz nechat zpracovat znalecký posudek z oboru kybernetiky, aby tyto fotografie a mobilní telefon byly podrobeny expertíze, zda nedošlo k jejich zmanipulování, což je ryze odborná otázka, kterou nemůže vyřešit sám soud. Důkazní podklad postrádá proto závěr soudu, že na uvedených fotografiích je obviněný, a data „exif“, která zmiňují v této souvislosti soudy, jsou jednoduše upravitelná laickým uživatelem. Není tudíž možné o tento důkaz opírat závěr o vině obviněného.
8. Obviněný rovněž namítal nezjištění povinností na straně R. K., který jako stavebník ve smyslu §2 odst. 2 písm. c) zák. č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, stavební zákon (dále „zákon č. 183/2006 Sb.“), byl odpovědný za to, že v budově byly prováděny udržovací práce. S odkazem na §3 odst. 4 zák. č. 183/2006 Sb. shledal, že podle §152 odst. 1 cit. zákona je stavebník povinen dbát na řádnou přípravu a provádění stavby a mimo jiné i na ochranu života a zdraví osob nebo zvířat, což jsou povinnosti, které má i u staveb nevyžadujících stavební povolení ani ohlášení, a tyto povinnosti se týkají i jiných obdobných záměrů s tím, že podmínky pro provádění staveb jsou vymezeny mimo jiné v §160 zák. č. 183/2006 Sb. S ohledem na tuto právní úpravu obviněný tvrdil, že svědek R. K. byl jako stavebník povinen zajistit stavební dozor, a nesouhlasil se závěrem soudu, že tato povinnost se týká výlučně provádění staveb, nikoliv udržovacích prací, protože soud pomíjí, že podle §3 odst. 5 zák. č. 183/2006 Sb. se pod pojem „záměr“ zahrnují i udržovací práce. Obviněný má za to, že bylo třeba v nesplnění uvedených povinností shledat na smrti poškozeného spoluzavinění R. K. Z těchto důvod považoval za nesprávnou právní kvalifikaci podle odstavce 2 §143 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2017, sp. zn. 15 Tdo 944/2015).
9. Uvedené nedostatky obviněným shledávané v právní kvalifikaci mají podle něj dopad i na nesprávnost adhezního výroku, protože při existenci výrazného spoluzavinění dalších osob nemůže obstát výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy, jímž byl zavázán pouze obviněný. Důvodem takového závěru bylo, že objasnění míry spoluzavinění by i ve vztahu k náhradě škody a nemajetkové újmy představovalo nutnost dalšího dokazování. Správně však měl soud rozhodnout tak, že se všichni poškození se všemi nároky odkazují na řízení ve věcech občanskoprávních.
10. Obviněný brojil i proti výroku o trestu, neboť jej považoval za nepřiměřeně přísný, když soud na straně obviněného neshledal žádné přitěžující okolnosti a přihlédl k tomu, že dosud vedl spořádaný život, což je polehčující okolnost, v jejímž důsledku mu měl být uložen trest na samé dolní hranici trestní sazby, a to i s přihlédnutím k jím tvrzenému spoluzavinění dalších osob.
11. Z uvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadaná rozhodnutí zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby zejména ve vztahu k adheznímu výroku o náhradě škody znovu se zřetelem na spoluzavinění dalších osob rozhodl v jeho prospěch, případně aby sám věc zrušil ve výroku o náhradě škody a poškozené odkázal na občanskoprávní řízení.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
12. Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působícího státního zástupce ve vyjádření k dovolání poukázalo na to, že obviněný v něm opakuje své námitky z předchozích stádií trestního řízení, s nimiž se soudy v potřebné míře vypořádaly a zabývaly se všemi relevantními otázkami nastolenými obviněným v odvolání. Na základě pečlivého a úplného dokazování skutková zjištění nevzbuzují žádné nejasnosti a soudy dospěly i k přesvědčivým právním závěrům o naplnění všech znaků přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, na něž v jejich plném obsahu odkázal s tím, že soudy postupovaly podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. a své závěry v potřebné míře ve smyslu §125 tr. ř. vysvětlily. Neopodstatněnými shledal i výhrady proti způsobu, jakým soud prvního stupně provedl důkaz fotografiemi předloženými poškozenými, a neshledal žádný důvod pro to, aby námitky obviněného v tomto směru vyjádřené bylo možné považovat za opodstatněné. Za přiléhavou považoval i argumentaci soudů obou stupňů, že obviněný naplnil znaky kvalifikované skutkové podstaty podle odstavce 2 §143 tr. zákoníku, když spoluzavinění ze stany dalších osob nebylo prokázáno. Naproti tomu bylo bez jakékoliv pochybnosti zjištěno, že relevantní zdroj nebezpečí, tedy inkriminované lešení, ovládal obviněný, jenž lešení předal do užívání v nevyhovujícím stavu, čímž založil riziko pro život a zdraví ostatních osob, a tudíž je to právě obviněný, kdo zapříčinil smrtelný úraz poškozeného, na němž se nikdo další nepodílel, protože zavinění nikoho jiného zjištěno nebylo. I když svědek R. K. nepostupoval v rámci rekonstrukce zcela v souladu se svými povinnostmi, jeho pochybení není v žádné souvislosti s úrazem poškozeného. Z tohoto důvodu nebylo možné přisvědčit obviněnému v jeho výhradách proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy.
13. Státní zástupce se s výhradami obviněného neztotožnil ani ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu, jež na žádný z dovolacích důvodů z hlediska judikatury Nejvyššího soudu nedopadá. Přesto uvedl, že námitky nemají oporu zejména v okolnostech činu, za kterých ke vzniklému následku došlo, protože obviněný byl u trestu odnětí svobody ohrožen sazbou od jednoho roku do šesti let, a proto trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jenž mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu, nemůže být považován za trest přehnaně přísný. Ze všech uvedených důvodů, když přezkoumávaná rozhodnutí netrpí žádnými vadami, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
IV. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodům dovolání
15. Nejvyšší soud je pro rozsah přezkumné povinnosti vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Aby mohl zkoumat důvodnost dovolání, je povinen nejprve posoudit, zda výhrady uplatněné na podkladě §265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř. odpovídají jejich zákonnému vymezení, protože dovolání lze podat pouze s odkazem na některý z důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř.
16. Důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněný dovolání směřoval proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. 9. 2022, sp. zn. 4 To 170/2022, jímž byl z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy podle §228 odst. 1 tr. ř. u poškozené M. K. a podle §259 odst. 3 tr. ř. o těchto výrocích odvolací soud znovu rozhodl. Je tudíž zjevné, že bylo nedůvodně rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, a pokud obviněný označil i důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř. uplatnil druhou alternativu důvodu pod písm. m) citovaného ustanovení vycházející z toho, že byl v řízení předcházejícím vydanému rozsudku dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
17. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo navrhované podstatné důkazy ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021).
18. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, když napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [shodně jako dřívější §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Uvedený důvod neslouží k přezkoumání správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování rozsahu provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Tyto zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
19. Prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze vytýkat, že byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj., pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Může jít i o případ kumulace dvou nebo více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jde též o takový druh trestu, jenž nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu. Za uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se považuje případ, kdy u odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákoníkem, se vyměří trest, jenž zákonnou maximální hranici přesahuje. U trestu odnětí svobody je konkrétní hranice trestní sazby stanovena v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona.
VI. K námitkám obviněného
20. Obsah dovolání svědčí o tom, že se obviněný domáhal porušení povinností rovněž ze strany malířů M. K. a M. O., i objednatele a stavebníka R. K. a tím jejich spoluzavinění na vzniklém následku, které by mělo dopad na použití mírnější právní kvalifikace, výrok o náhradě škody i možnost odkázání poškozených na civilní řízení a případné snížení trestu. V té souvislosti poukazoval na nedostatky při zjišťování skutkového stavu věci, které nebylo úplné, když nebyl zpracován jím navrhovaný znalecký posudek z oboru kybernetiky, a výpovědi svědků M.O. a R. K. nebyly posouzeny v souladu s hledisky §2 odst. 6 tr. ř. Tyto výhrady dopadají na oba obviněným označené dovolací důvody, neboť podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že navrhované podstatné důkazy ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny, a výhradami proti nezjištění spoluzavinění kritizoval správnost použití kvalifikované skutkové podstaty podle §143 odst. 2 tr. zákoníku, což koresponduje s důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda jsou tyto námitky důvodné.
21. Se zřetelem na pravidla stanovená v §2 odst. 5 tr. ř. shledal, že se soud prvního stupně podrobně zabýval obdobnou argumentací obviněného, posuzoval obsah jím uváděných tvrzení ve výpovědi z přípravného řízení a učiněných při hlavním líčení, zkoumal tam zjištěné rozpory a hodnotil je v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy, a podle učiněných závěrů usuzoval na nevěrohodnost jím uváděné obhajoby (viz body 3. a 4. rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž se zabýval i dalšími ve věci provedenými důkazy, které ve vzájemných souvislostech hodnotil, a to jak výpovědí M. O., tak i R. K. a znalců Vladimíra Burdy a Ing. Petra Osičky z oboru bezpečnosti práce ve stavebnictví, jakož i dalšími výpověďmi svědků a listinnými důkazy, včetně fotografií dodaných poškozenými. Z úvah a závěrů soudů je nutné ve stručnosti poukázat na zjištěné povinnosti obviněného, jež jako zhotovitel lešení měl splnit, postavení M. O. a R. K., a to se zaměřením na jejich možné spoluzavinění na smrti poškozeného, když soud vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že obhajoba obviněného o tom, že lešení nepředal k užívání malířům, a že bylo označeno cedulkou, že se na něj nesmí vstupovat, byla plně vyvrácena výsledky provedeného dokazování (srov. bod 5. rozsudku soudu prvního stupně). Soud velmi podrobně vysvětlil, že neuvěřil obhajobě obviněného, která byla podávána v různých od sebe se lišících verzích, a stála osamocena, především však nekoresponduje s žádnými ve věci provedenými důkazy. Doložil, z jakých důvodů považoval za věrohodný popis události svědkem M. O., u něhož zdůraznil, že koresponduje nejen s okolnostmi plynoucími z dalších ve věci provedených důkazů, ale je též i v souladu se skutečnostmi zaznamenanými na fotografiích, které pozůstalí poškození soudu předali jako důkazní materiál z mobilního telefonu poškozeného M. K. Před tím, než je soud po jejich obsahové stránce hodnotil, se zabýval i jejich autentičností (viz bod 4. rozsudku soudu prvního stupně) se závěrem, že fotografie obsahují digitální data dokládající, že vznikly v uvedené době a čase, a poukázal na tzv. „Exif“ dat mapující originální zápis o tom, kdy fotografie byly vyhotoveny, včetně přístroje a dalších údajů. Podle všech popsaných úvah a srovnání soud vysvětlil, proč nezjistil nic, co by svědčilo o tom, že by uvedené výpovědi a listinné důkazy nemohly sloužit jako podklad pro skutkové závěry, a ani způsob, jakým byly důkazy pořízeny, nenasvědčoval, že by bylo důvodné je zpochybňovat.
22. Nejvyšší soud takto provedené dokazování, jehož výsledky soud prvního stupně shrnul a rozvedl v bodě 6. odůvodnění rozsudku, včetně úvah, jakými byl veden pro zjištění, že skutkový stav se odehrál způsobem popsaným ve výroku rozsudku, považoval za správné, s tím, že obviněný, aniž by bylo lešení dokončeno, na něm umožnil malířům pracovat. Soud důkladně doložil a odůvodnil, z čeho pro tento závěr vycházel a v potřebné míře vysvětlil, jak tyto důkazy hodnotil.
23. Odvolací soud se z podnětu odvolání obviněného zabýval obdobnými výhradami, na něž reagoval již soud prvního stupně a ve vztahu k jím učiněným skutkovým zjištěním a závěrům v přezkoumávaném rozsudku uvedl, že pochybení v provedeném dokazování a jeho výsledcích nespatřil. Vypořádal se i s jednotlivými odvolacími námitkami obviněného zaměřenými proti výroku o vině v jeho skutkové části s výkladem, že se obviněný zpochybněním zjištěného skutkového stavu domáhá primárně přehodnocení závěrů soudů o tom, jak k činu došlo, a to ve smyslu své obhajoby. S odkazem na správnost rozsudku soudu prvního stupně mu však nepřisvědčil (srov. body 21. až 31. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se rovněž zabýval tvrzením obviněného o nedůvodném odmítnutí jím navrhovaných znaleckého posudku z oboru kybernetika na posouzení předložených fotografií a odborného opatření rozhodných dat přímo z mobilního telefonu poškozeného se závěrem o nadbytečnosti těchto důkazů, protože neshledal pochybení v namítaném postupu soudu prvního stupně. Současně vysvětlil, proč se nejedná ani o opomenuté důkazy ve smyslu jím uvedené judikatury Ústavního soudu (srov. body 35. až 38. rozsudku odvolacího soudu). Velmi podrobně rozvinul podstatné skutečnosti a uvedl odkazy na konkrétní části spisu nebo rozsudku soudu prvního stupně, o něž své úvahy přesvědčivým způsobem opřel a podpořil správnost závěru soudu prvního stupně, že jde o autentické fotografie, které nebyly zfalšovány ani jiným způsobem zmanipulovány (k tomu srov. především bod 38.). Podle odvolacího soudu nebylo možné obviněnému přisvědčit ani v jeho tvrzení, že před svým odjezdem z místa, kde bylo lešení umisťováno, dal na nedokončené lešení ceduli s vyznačením zákazu vstupu, protože i této obhajobě soud prvního stupně věnoval potřebnou pozornost a z důvodů, jež vysvětlil, vyloučil, že by k takovému jednání ze strany obviněného došlo (viz bod 40. až 41. rozsudku odvolacího soudu). V souladu se závěry soudu prvního stupně odvolací soud v reakci na všechny podstatné námitky obviněného rozvedl, že sestava lešení ve stavu nevyhovujícím a neodpovídajícím požadavkům právních a technických norem a bezpečnosti práce byla dne 21. 9. 2020 za účelem výmalby předána malířům, a to přesto, že obviněným zvolený způsob montáže lešení byl podle znalce Ing Vladimíra Burdy jednoznačně technologicky nesprávný, v rozporu s návodem obsaženým v průvodní dokumentaci, a část lešení sestávající se z lešenářských trubek byla smontována bez jakéhokoliv návodu. Konstrukční uspořádání nebylo provedeno tak, aby tvořilo prostorově tuhý celek, a nebylo zajištěno lokální vybočení. Bezpečně nebyla provedena ani podlaha osazená dílci způsobem, aby se neposouvaly. Po zatížení konstrukce proto došlo k posunutí podlahového dílce mimo krajní nosnou trubku a k pádu podlahového dílce i s poškozeným z výšky 5,17 m do prostoru schodiště (srov. bod 44. rozsudku odvolacího soudu).
24. Po posouzení námitek obviněného zaměřených proti postupu soudů při prováděném dokazování, rozsahu provedeného dokazování a hodnocení důkazů Nejvyšší soud neshledal vytýkané nedostatky, naopak konstatuje, že se soudy obou stupňů pečlivě zhostily povinnosti řádně objasnit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o vině obviněného. Nelze přisvědčit obviněnému, že by neprovedení jím navrhovaných důkazů bylo nedůvodné nebo že by zakládalo porušení jeho práva, případně práva na spravedlivý proces z hlediska opomenutých důkazů. V souladu s tím, jak uzavřely soudy obou stupňů, Nejvyšší soud jen doplňuje, že o vadu spočívající v tzv. opomenutých důkazech, by šlo pouze za situace, kdyby došlo k zamítnutí již navrženého důkazu a posléze o něm ve vlastních rozhodovacích důvodech, ve vztahu k jeho zamítnutí, nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, příp. situace, kdy je důkaz sice proveden, ale soud jej zcela opomene hodnotit při utváření svých skutkových závěrů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Jak již bylo rozvedeno výše, o žádnou takovou situaci se v projednávané věci nejednalo, protože soudy obou stupňů detailně vyložily nadbytečnost a nedůvodnost navrhovaných důkazů (srov. též §2 odst. 5 tr. ř.).
25. K námitkám obviněného vztahujícím se k okolnostem, které byly stěžejní pro zjištění rozhodných skutkových okolností, je třeba pro úplnost zmínit, že soud prvního stupně podrobně vyložil své úvahy při hodnocení každého důkazu jednotlivě i v jejich vzájemném vztahu, a to vždy s ohledem na námitky obviněného, s nimiž se důsledně vypořádal. Nelze mu vytýkat, že je nehodnotil ve směru obviněným uplatňované obhajoby, ale důsledně postupoval v mezích zásad stanovených §2 odst. 6 tr. ř. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Soudy věnovaly dostatečnou pozornost prověření obhajoby obviněného a zajištění důkazů objasňujících všechny rozhodné okolnosti, za nichž k činu došlo. Jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř. (srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Způsob, jakým soudy své úvahy popsaly, svědčí o tom, že nezanedbaly své povinnosti plynoucí z §2 odst. 5, 6 tr. ř., jejich závěry vycházejí z uceleného a komplexního procesu dokazování (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13, či ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05).
26. Uvedené dokládá, že ve věci nelze spatřovat vady podřaditelné pod důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože skutková zjištění soudy učiněná se opírají o výsledky provedeného dokazování a bylo možné na jejich podkladě posuzovat výhrady zaměřené proti použité právní kvalifikaci podle §143 odst. 2 tr. zákoníku, a to s ohledem na námitku, že soudy nebraly do úvahy spoluzavinění dalších osob, pro které by byla míra jeho zavinění podstatně snížena na úroveň skutkové podstaty podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Těmto výhradám Nejvyšší soud nepřisvědčil, neboť se s nimi soudy obou stupňů vypořádaly v souladu se zákonnou úpravou i učiněnými zjištěními postupem, který nevyvolává žádné pochybnosti. Soud prvního stupně, jak již bylo shora popsáno, spoluzavinění dalších osob vyloučil na základě učiněných skutkových zjištění. Ve vztahu k vzniklému následku shledal na straně obviněného porušení povinností, u nichž s ohledem na rozsah, v jakém je obviněný zanedbal a jejich význam pro vzniklý následek dospěl k závěru, že souhrn těchto okolností dosahuje intenzity znaku porušení důležité povinnosti ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku (viz body 9. a 10., 11. rozsudku soudu prvního stupně). Posuzoval povahu prací, které obviněný prováděl, a to s ohledem na právní předpisy, z nichž plnění povinností při stavbě lešení a jeho bezpečnosti vyplynuly. Rovněž se stejnou pečlivostí se věnoval i povinnostem při prováděných činnostech M. O. a R. K., ve vztahu, k nimž obviněný spoluzavinění na vzniklém následku dovozoval, avšak soud je z důvodů, které podrobně rozvedl, vyloučil. Odvolací soud, jenž se ke stejné námitce obviněného všemi rozhodnými skutečnostmi zabýval, v podrobnostech své úvahy zachytil v bodech 46. až 55. svého rozsudku, kde se věnoval jak příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem, tak i povinnostmi dalších osob, u nichž jejich spoluzavinění vyloučil z důvodů podrobně rozvedených, zejména s ohledem na profesní postavení těchto osob, které se stavbou lešení nesouviselo. Při zdůraznění absence zvinění ze strany dalších osob lze ve stručnosti, když není nutné uvedené úvahy podrobně popisovat nebo rekapitulovat, shrnout, že odvolací soud v bodě 55. učinil závěr o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a smrtí poškozeného, protože obviněný sestavil nad volným prostorem hlubším než 1,5 m lešení, které vykazovalo vady a nedostatky zejména z hlediska bezpečnosti, a nebylo před dokončením řádně zajištěno či označeno, jak ve znaleckém posudku shledal znalec Ing. Vladimír Burda, který všechny vady přesně specifikoval. Právě toto zjištěné zanedbání důležitých povinností při stavbě lešení pro bezpečnost jiných osob, které měly na lešení pracovat, bylo příčinou, která vedla k pádu a smrti poškozeného.
27. K námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za nutné rovněž poukázat na závěr odvolacího soudu, jenž v bodě 50. rozsudku rozvedl, proč jim nemohl přisvědčit v tom, že se k příčině pádu poškozeného přidaly příčiny další. Podstatným totiž bylo, že jen obviněný, když lešení nebylo dostavěno, a nebylo zajištěno, byl tím, kdo měl učinit zabezpečující úkony k zabránění pádu jiného tím, že by dal jasně najevo, že na lešení nesmí nikdo vstoupit. Místo toho, aby lešení řádně zajistil, postupoval plně v rozporu se všemi svými povinnostmi, jak jsou ve výroku rozsudku popsány, a předal ho malířům, čímž jim umožnil, aby na něm pracovali, přestože s ohledem na své odborné schopnosti a zkušenosti věděl o podmínkách vyplývajících z uvedených a citovaných právních předpisů, i o nebezpečí, které, pokud nebudou dodrženy, hrozí. Obviněný jako osoba vykonávající živnostenské oprávnění obsahově zahrnující mj., půjčovnu lešení a jejich sestavování a mající zkušenost v tomto oboru, byl vybaven i průkazem lešenáře ze dne 26. 6. 2020 osvědčujícím jeho proškolení a jeho oprávnění provádět montáž a demontáž trubkových lešení, tedy věděl, že k propojení dvou věží sestavených z typizovaných systémů zvolil nesystémové ad hoc řešení, které vytvořilo pracovní plochu nad volným prostorem o hloubce přesahující pět metrů, kde nebyly řádně položeny podlážky, které by odpovídaly stanoveným podmínkám zabraňujícím jiné osobě pád z tohoto lešení. Soudy s vysokou přesvědčivostí vysvětlily, že argumenty obviněného, jimiž se snažil doložit zavinění R. K., byly vyvráceny. Odkaz na obviněným dovozovanou povinnost R. K. jako zadavatele ve smyslu §2 odst. 2 písm. c) a §152 odst. 1 zák. č. 183/2006 Sb. z důvodu, že byl stavebníkem, a tedy osobou povinnou dbát na řádnou přípravu a provádění lešení jako stavby, případně zajistit stavební dozor, se plně míjí povahou a důvodem stavby lešení, k jehož postavení za účelem vymalování předmětných prostor si majitel objektu R. K. obviněného najal. Obdobně nebylo možné přisvědčit ani poukazu obviněného na spoluzavinění ze strany M. K. a M. O., kteří jako malíři šli vykonávat svou práci poté, co jim to obviněný umožnil, což je rovněž závěr podložený výsledky provedeného dokazování, takže ani ve vztahu k malířům nelze dovozovat obviněným požadované spoluzavinění.
28. Obsah obou přezkoumávaných rozsudků dává potřebný podklad pro posouzení správnosti závěrů jak o zavinění obviněného, tak i o tom, že z řad do úvahy připadajících osob, nikoho jiného nelze považovat za zásadním a rozhodným způsobem spoluodpovědného za pád a smrt poškozeného M. K., snad jen s připomínkou, že malíři měli být více obezřetní, pokud viděli, že obviněný na lešení stále ještě pracuje a není zcela dokončeno. Tato jejich odpovědnost je však setřena tím, že obviněný je ujistil, že na lešení mohou pracovat (viz výpovědi M. O. na č. l. 429, 262 spisu). Ostatně soud prvního stupně k povinnosti tohoto svědka poškozeného M. K. poučit, jíž se obviněný dovolával, v bodě 11. rozsudku důvodně uvedl, že taková povinnost pro něj nevyplývala z §12 zákona č. 309/2006 Sb., protože mezi nimi nevznikl legální pracovní vztah, z něhož by uvedená poučovací povinnost mohla být dovozena, avšak i přesto svědek M. K. nabádal k obezřetnosti. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že taková povinnost je v daných a zjištěných skutečnostech zcela nerozhodná, protože byť si M. K. M. O. k pomoci při malování najal, tak možnost vstupu a práce na lešení po jeho konstrukci a zabezpečení lešení byla prvořadým a zásadním úkolem obviněného, jenž byl k výstavbě lešení přizván s ohledem na jeho odbornost R. K., který jako správce hotelu XY, kde se práce prováděly, zcela v souladu s dohodou o provedení práce, spoléhal na zkušenosti a odbornost obviněného.
29. Nejvyšší soud ve vztahu k námitkám obviněného shledal, že soudy obou stupňů se v dostatečné míře vypořádaly se všemi rozhodnými skutečnostmi, které po právní stránce posoudily v souladu se zákonem, protože měly v potřebné míře na paměti jak povahu posuzovaného přečinu a znaky jeho základní i kvalifikované skutkové podstaty, tak i význam zjištěného jednání obviněného, jím způsobený následek a příčinnou souvislost mezi nimi. Přesto jen pro úplnost na dotvrzení správnosti úvah a závěrů soudů nižších stupňů připomíná, že přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku se pachatel dopustí tím, že jinému z nedbalosti způsobí smrt, a tento čin spáchá proto, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženo podle zákona.
30. Z rozvedených důvodů není pochyb o tom, že mezi jednáním obviněného, jak bylo soudy zjištěno a popsáno ve skutkových zjištěních učiněných soudem prvního stupně, a vzniklým následkem byla zjištěna příčinná souvislost, která nebyla ničím přerušena. Při zkoumání příčinného vztahu z hlediska trestního práva hmotného má význam zjišťování trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek. Požadavek trestněprávně relevantního příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým protiprávním jednáním, které naplňuje znaky trestného činu, následek důležitý z hlediska skutkové podstaty trestného činu skutečně způsobila. Příčinný vztah znamená, že určitá osoba svým jednáním následek skutečně způsobila a že jednání nese znaky zavinění (srov. rozhodnutí č. 46/1963 a č. 20/1981 Sb. rozh. tr.). Za příčinu je považován každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal. K uvedenému je však třeba k námitkám obviněného zmínit, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem (účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, zda následek nastal působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit smrt sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II Sb. rozh. tr.). Příčinná souvislost by se přerušila (nedospěla by až k účinku), např. tehdy, kdyby tu byla další příčina jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele.
31. Nedůvodnými jsou i námitky obviněného proti důležité povinnosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku, a je k nim vhodné uvést, že za důležitou povinnost se považuje porušení některé z mnoha možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně zdraví lidí. Zákon důležitou povinnost konkrétně nevymezuje, a je proto ponecháno na soudu, aby v každém jednotlivém případě po zhodnocení všech okolností uvážil, zda povinnost, kterou pachatel porušil svým trestním jednáním, je porušením důležité povinnosti, s tím, že za porušení takové povinnosti nelze považovat každé porušení, ale jen takové, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, a kterým tedy může snadno dojít k takovému následku [srov. rozhodnutí č. 11/1964, č. 38/1975, č. 67/1958 Sb. rozh. tr.]. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodujícím kritériem při posuzování, zda jde o důležitou povinnost, je zvážení toho, jaký následek z porušení konkrétní povinnosti plyne. Takové porušení důležité povinnosti při stavbě lešení, které není provedeno podle stanovených pravidel a při dodržení bezpečnostních zásad, je obvykle spojeno se smrtí osoby, která na lešení pracuje [srov. rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 Tdo 163/2013, nebo ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 1304/2017]. V těchto souvislostech je rozhodné, že důsledkem porušení zákonné povinnosti je takový následek, jenž vede k ohrožení životů lidí.
32. Těmito obecnými právními pravidly se soudy řídily a Nejvyšší jim přisvědčil v tom, že obviněný zanedbal povinnosti, jak jsou ve výroku o vině (viz bod 1. shora) popsány. Vzhledem k závažnosti a významu těchto porušených povinností, jakož i okolností, za kterých k činu došlo, zejména výšce, v níž bylo lešení nad schodištěm stavěno, je zjevné, že jsou v těchto souvislostech splněny podmínky pro závěr o porušení důležité povinnosti podle §143 odst. 2 r. zákoníku, jak byla shora v obecné podobě vymezena.
33. Při těchto závěrech Nejvyšší soud neshledal ani důvod pro přisvědčení tvrzení obviněného o nesprávnosti uloženého trestu a adhezního výroku, jež obviněný vázal na svá tvrzení o spoluzavinění, která byla vyvrácena, jak je výše rozvedeno.
34. K námitkám proti nepřiměřenosti trestu obviněný nedostál zákonnému vymezení jím uplatněného důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., protože nevytýkal uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští ani trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Vady spočívající podle obviněného v tom, že je trest příliš přísný, anebo že neodpovídá obhajobě obviněného, nelze podle žádného důvodu vytýkat, a to ani prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož je možné s ohledem na jeho zákonnou dikci týkající se „jiného hmotně právního posouzení“ požadovat, pokud jde o výrok o trestu, nápravu jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Uvedený důvod neslouží zásadně k odstranění vad ve výroku o trestu, protože námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
35. Podle přezkoumávaných rozhodnutí, i jak důvodně poznamenal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, byl v posuzované věci obviněnému uložen trest nespojený s přímým výkonem trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, tedy mírně nad spodní hranicí trestní sazby (od jednoho do šesti roků), což je výměra, jíž nelze považovat za jakkoli nepřiměřeně přísnou, když i trest zákazu činnost ve stejné délce dvou let není pro obviněného jakkoli drakonickým potrestáním, a to zejména s přihlédnutím ke způsobenému nenávratnému následku a závažnosti porušených povinností ze strany obviněného.
36. Bylo-li shledáno, že obviněný je odpovědným za vzniklý následek, a že spoluzavinění dalších osob nebylo zjištěno, je tento závěr důvodně promítnut i do výroku o povinnosti obviněného k náhradě majetkových nároků pozůstalých i pojišťovny, jemuž obviněný v dovolání žádné jiné nedostatky nevytýkal.
VII. Závěr
37. Soudy se s obdobnou argumentací obviněného již vypořádaly a reagovaly na ni, což svědčí o zjevné neopodstatněnosti dovolání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Nejvyšší soud, když shledal, že jsou námitky nedůvodné, protože soudy čin kladený obviněnému za vinu dostatečně objasnily a správně právně posoudily jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu Nejvyšší soud učinil závěr, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu