ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.1062.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 1062/2023-436
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2023 o dovolání obviněné V. H. , nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 8. 2023, sp. zn. 6 To 4/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze sp. zn. 1 T 51/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné V. H. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 1 T 51/2021 , byla obviněná V. H. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že
v přesně nezjištěné době od počátku roku 2020 do přibližně 5:30 hodin dne 7. 7. 2020 v XY v ulici XY č. p. XY, v bytě v XY. patře, týrala svoji matku, poškozenou R. Š., nar. XY, která s ní žila v jednom bytě a s ohledem na svůj nepříznivý zdravotní stav byla v její péči a na její pomoc zcela odkázaná, a to tím způsobem, že přesto, že si byla vědoma špatného zdravotního stavu a vysokého věku poškozené a faktu, že opomene-li své povinnosti a nebude vykonávat péči o ni, může dojít k fatálnímu následku v podobě smrti poškozené, a pro tento případ s takovým výsledkem byla srozuměna, a i přesto jí nezajistila základní lidské potřeby, neposkytovala jí dostatečnou výživu, ponechala ji dlouhodobě ležící na gauči s prohlubní v jedné poloze na levém boku, kde poškozená vykonávala i svou potřebu, s mnohačetnými rozsáhlými proleženinami, komplikovanými pokročilými hnisavými zánětlivými změnami s ložisky odumřelé tkáně, které se rozvíjely po řadu týdnů až měsíců, a to zejména na vnitřní straně levého stehna, na levém boku, na zadní straně levého kolenního kloubu, v horní třetině levého lýtka, v oblasti křížové kosti, na vnitřní straně pravého stehna, v terénu těžké malhygieny, a dále s několik týdnů neošetřenou otevřenou zlomeninou stehenní kosti levé nohy, s horním úlomkem prostupujícím kůží, a ačkoliv poškozená trpěla bolestí a podvýživou, čehož si obviněná musela být vzhledem k viditelně špatnému stavu, v němž se poškozená nacházela, vědoma, nezajistila jí lékařské ošetření či odbornou profesionální péči, i když na péči poškozená pobírala příspěvek, a to ve výši až 19.200 Kč měsíčně, který byl vyplácen obviněné, ani poškozené neposkytla jednoduchou laickou péči, což ve spojení se selháním dechu a oběhu, při souběhu dalších chorobných změn a sešlosti, vedlo dne 7. 7. 2020 v přibližně 5:30 hodin ke smrti poškozené.
2. Obviněná byla za tento zločin soudem prvního stupně odsouzena podle §140 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
3. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 7. 8. 2023, sp. zn. 6 To 4/2023, z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o trestu a znovu podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. rozhodl tak, že obviněnou odsoudil podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněné jako nedůvodné.
II. Z dovolání obviněné
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu obviněná podala prostřednictvím obhájce dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. směřující do výroků o vině i trestu, protože se neztotožnila s tím, jak soudy posoudily její zavinění a příčinnou souvislost mezi jí za vinu kladeným jednáním a smrtí poškozené, neboť tvrdila, že se na tom, že poškozená zemřela, nijak nepodílela. Poukázala na to, že po dobu několika let o poškozenou jako o nemohoucí osobu pečovala, přitom spoléhala na kontrolu lékařů a jejich proaktivní přístup. Ošetřující lékařku několikrát žádala, aby se za poškozenou přijela osobně podívat, ale ta rezignovala na řádnou péči o nemohoucí poškozenou, stejně jako úřad práce na kontrolu poskytování příspěvku na péči. Měla negativní zkušenosti se sanitami, které měly málo personálu a nebyly schopny poškozenou k ošetřující lékařce převézt. Obviněná uvedla, že sice pracovala v domě seniorů a léčebně dlouhodobě nemocných jako uklízečka, nicméně z toho není možno vyvozovat, že věděla, co péče o nemohoucí pacienty obnáší. Považovala ji za jednoduchou, protože pacientům mimo rozsah své práce občas nabídla pití nebo přidržela lžíci, a proto v tomto svém postavení rozhodně nemohla vědět, jak o dlouhodobě nemocné pečovat. Stejně tak spoléhala na pomoc svých příbuzných, kteří ji doma za přítomnosti poškozené navštěvovali i v období těsně před její smrtí. Z těchto důvodů a též pro svůj intelekt a osobnost nevěděla, jak adekvátně reagovat na zhoršení zdravotního stavu v posledním týdnu před smrtí poškozené a neuvědomovala si, že v důsledku jejího nekonání hrozí poškozené smrt, protože měla za to, že jí poskytuje dostatečnou péči. Naopak plnila přání poškozené být doma, protože byla osobou plně svéprávnou a její psychický stav byl natolik dobrý, že umožňoval správně posoudit zdravotní potřeby.
5. Obviněná z těchto důvodů tvrdila, že v jejím způsobu péče o poškozenou nelze shledávat úmysl způsobit jí smrt, a to ani nepřímý, u něhož je podmínkou existence srozumění s následkem. Neuvědomovala si, že v důsledku nekonání poškozená může zemřít, proto bylo třeba vzít do úvahy lhostejnost ke způsobenému následku (pravá lhostejnost), která nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu, protože lhostejnost vyjadřuje kladné stanovisko pachatele k tomu, zda následek nastane či nikoliv. Pro srozumění je podstatné, že musí být objektivní okolnosti logicky provázány s okolnostmi subjektivní povahy, tj. s pohnutkou a s osobními vlastnostmi pachatele. Obviněná poukázala na to, že vztah mezi ní a poškozenou byl nadstandardní, založený na absolutní důvěře při několikaleté výhradní péči ze strany obviněné, která nepočítala s tím, že může s ohledem na to, jak o ni pečovala, dojít k její smrti (představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných a volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním). Poukázala na názory v odborné literatuře, že skutečný vztah lhostejnosti (pravá lhostejnost) k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Srozumění pachatele s následkem by bylo možné dovodit jen v těch případech, kde jeho lhostejnost k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem (nepravá lhostejnost), které musí vyjadřovat aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku. Skutečnost, zda s tímto následkem počítat měla, by se měla poměřovat právě s ohledem na její schopnost vyhodnotit všechna rizika. Rovněž dodala, že při právním závěru o tom, že se dopustila trestného činu vraždy, odvolací soud vycházel z toho, že neučinila nic, čím by nepříznivý stav poškozené zvrátila, avšak obviněná tvrdí, že vzhledem k okolnostem případu a svým subjektivním dispozicím nemohla ani vědět o následku v podobě smrti poškozené.
6. Právnímu posouzení obviněná vytýkala, že soudy nezvažovaly, že čin jí za vinu kladený pro jeho hraniční povahu vymykající se společenské škodlivosti u zločinu vraždy, by mohl být posouzen jako trestný čin týrání svěřené osoby (§198 tr. zákoníku), avšak pro ten nebyl naplněn znak dlouhodobosti, protože nebylo prokázáno, že by obviněná poškozené stravu neposkytovala dlouhodobě a že šlo o bezcitné chování. Zdravotní stav poškozené se prudce zhoršil až poslední týden před smrtí, jejíž příčinu nelze jednoznačně určit. Poškozená byla celý život subtilní, proto i laické hodnocení fotografií týkající se její vyzáblosti bylo nutné chápat s ohledem na tuto skutečnost.
7. Výhrady obviněná vznesla i proti výši uloženého trestu, který považovala za nepřiměřený a uložený v rozporu s hledisky stanovenými v §31 odst. 1 a §38 odst. 1 tr. zákoníku i s principem proporcionality, protože jde o čin, který vybočuje z obvykle páchaných trestných činů vražd a obviněná není typickým pachatelem podobných trestných činů, a proto jí mohl být uložen mírnější trest.
8. Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 1 T 51/2021, a sám rozhodl tak, že jednání obviněné posoudí jako zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 tr. zákoníku.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působícího státního zástupce ve vyjádření k dovolání zdůraznilo, že dovolatelka, byť odmítá své zavinění k vraždě podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, poukazuje v obecné rovině na správné výklady úmyslného zavinění, ale již je nespojuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními, s nimiž se neztotožňuje, neboť prezentuje vlastní skutkovou verzi, podle které její péče o poškozenou byla dostatečná a ke zhoršení jejího zdravotního stavu došlo až v posledním týdnu před její smrtí. Takové tvrzení je ovšem v rozporu se soudy zjištěným skutkovým stavem, podle něhož rozsáhlé proleženiny s pokročilými zánětlivými změnami a ložisky odumřelé tkáně a několik týdnů neošetřená otevřená zlomenina stehenní kosti levé nohy, vylučují, aby nečinnost obviněné při péči o poškozenou byla pouze krátkodobá.
10. Státní zástupce, jenž se ztotožnil se závěry soudů obou stupňů o nepřímém úmyslu obviněné ke zločinu vraždy, k nedůvodnosti jejích námitek s odkazem na trestní nauku vztahující se k nepřímému úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, zmínil (i s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tdo 919/2004), že pro nepřímý úmysl postačuje, aby si pachatel trestněprávně relevantní následek představoval alespoň jako možný výsledek svého jednání, kterým se za podmínek §112 tr. zákoníku rozumí i opomenutí. Tento následek nemusí být hlavním cílem pachatele a existence zavinění ve formě nepřímého úmyslu není vyloučena ani v případě, že eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoníku byla pachateli nepříjemná. V předmětné trestní věci z provedeného dokazování vyplynula absence jakékoli péče obviněné o poškozenou (velmi starou imobilní osobou ve stavu po v dřívější době utrpěné cévní mozkové příhodě) v posledních týdnech až měsících jejího života (viz též body 25. rozsudku soudu prvního stupně a 17. rozhodnutí odvolacího soudu). Neúměrně špatný stav poškozené shledali i znalci z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle kterých byla poškozená ponechána v poloze vleže na levém boku dlouhodobě bez potřebné péče a zajištění jejího řádného fungování (bod 19. odůvodnění rozsudku).
11. Podle státního zástupce ze všech zjištění vyplynulo, že obviněná rezignovala na poskytování adekvátní péče imobilní poškozené (nar. roku 1937), jejíž velmi špatný zdravotní stav byl zcela rozpoznatelný. Opomíjení pečovatelských povinností z její strany vedlo k následku smrti poškozené, přičemž obviněná nemohla počítat s jinou okolností, která by mu mohla zabránit, např. že by poškozená i přes nezajišťování základních životních potřeb (dostatečná strava) a bez lékařské péče, zůstala naživu. Z ničeho neplynulo, že by mohla reálně předpokládat, že poškozenou z vlastní iniciativy navštíví praktická lékařka, jíž o návštěvu nikdy nežádala. Nemístně obviněná poukazovala na kontrolu ze strany úřadu práce, jenž sice formálně byl oprávněn v případě poskytování příspěvku na péči kontrolovat tuto péči (§29 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách), avšak z jím poskytnutých materiálů nevyplývá, že by po dobu poskytování příspěvku někdy tohoto práva využil. Státní zástupce dodal, že poškozená byla imobilní osobou v důsledku prodělané cévní mozkové příhody, přičemž stav imobility byl v posledních týdnech jejího života zřejmě ještě zhoršen neléčenou otevřenou zlomeninou levé stehenní kosti; její pobyt byl omezen na lůžko, které neopouštěla ani za účelem konání potřeby (obdobně viz situace dítěte útlého věku, kterému rodiče nebo jiné dospělé osoby neposkytují adekvátní péči v rozhodnutí č. 30/1998 Sb. rozh. tr.).
12. Státní zástupce neshledal důvodnými ani výhrady proti zachování příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a vzniklým následkem, protože podle zjištění znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství k celkovému zhoršení stavu a smrti poškozené vedlo neposkytování odpovídající péče o nemohoucí osobu, která byla zcela imobilní a odkázána na jiné. Proto má jednání obviněné povahu příčiny i tehdy, když kromě jejího nekonání vedly k smrti poškozené jako trestněprávně relevantnímu následku i jiné okolnosti. V tomto smyslu zůstává absolutní zanedbání péče ze strany obviněné jednou z podstatných příčin smrti poškozené i přesto, že se na tomto následku podílel i již dřívější nepříznivý zdravotní stav poškozené, jenž byl obviněné znám. Z těchto důvodů k právním námitkám proti výroku o vině uzavřel, že zjištěnému skutkovému stavu odpovídá soudy zvolená právní kvalifikace zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku, nikoli obviněnou požadované právní posouzení jako týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 tr. zákoníku, které nepostihuje způsobení smrti poškozené.
13. Výhradám, kterými obviněná napadala nepřiměřenou přísnost uloženého trestu odnětí svobody v rámci důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce rovněž nepřisvědčil, protože uložený trest odnětí svobody není extrémně nepřiměřeně přísný nebo nespravedlivý. Ze shora popsaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
14. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněné, avšak Nejvyšší soud do dne konání neveřejného zasedání žádnou repliku od obhajoby neobdržel.
IV. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodům dovolání
16. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je možné podat pouze na podkladě důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto je Nejvyšší soud povinen posoudit, zda uplatněné výhrady zákonnému vymezení označených dovolacích důvodů odpovídají. Na jejich podkladě může napadená rozhodnutí přezkoumat jen tehdy, pokud byly námitky uplatněny v souladu se zákonným vymezením označených důvodů, což má význam zásadně pro to, že Nejvyšší soud je při své přezkumné činnosti vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
17. Obviněná dovolání podala s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž lze uplatnit, když napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím je možné namítat zásadně vady právní povahy, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Uvedený důvod neslouží k přezkoumání správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování rozsahu provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Tyto zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a články 36 a 38 Listiny základních práv a svobod), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
18. Podle obsahu podaného dovolání obviněná zásadně vytýkala nedostatky v právním posouzení věci, protože prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o nějž dovolání opřela, brojila proti použité právní kvalifikaci, s níž se neztotožnila proto, že v jí za vinu kladeném činu nelze shledávat zavinění ani v nepřímém úmyslu, neboť nejednala tak, aby způsobila smrt poškozené, o níž pečovala řádně a zajišťovala jí veškeré služby. S ohledem na své osobnostní založení rovněž nebyla schopna domyslet, že by ke smrti poškozené mohlo dojít. Vytýkala, že nebyla dána ani příčinná souvislost mezi smrtí poškozené a jí za vinu kladeným jednáním, které nebylo možné posoudit jako vraždu, ale jako týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku, i když nebyla zjištěna dlouhodobost či bezcitnost jednání vůči poškozené. Podle Nejvyššího soudu tyto výhrady dopadají na důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože obviněná namítala nesprávnost právního posouzení podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, a proto posuzoval, zda jsou tyto námitky důvodné. Pokud obviněná v závěru dovolání požadovala, aby Nejvyšší soud zrušil přezkoumávaná rozhodnutí i s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak vzhledem k tomu, že ho v obsahu dovolání obviněná neuváděla a nezmínila k němu ani žádné konkrétní nedostatky, je odkaz na tento důvod ryze formální a Nejvyšší soud jej posuzoval jako písařskou nesrovnalost, protože k němu ve vlastním obsahu dovolání nejsou uvedeny žádné argumenty. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud po věcné stránce se zřetelem na tento důvod dovolání napadená rozhodnutí nepřezkoumával.
VI. K důvodnosti námitek obviněné
19. Obviněná soudům nevytýkala nedostatky v učiněných skutkových zjištěních ani v rozsahu provedeného dokazování, jen se neztotožnila s tím, jak soudy okolnosti, které vyplynuly z výsledků provedeného dokazování, právně posoudily, protože zásadně odmítala své zavinění ke smrti poškozené a to, že její nekonání a neplnění základních lidských povinností vedly ke smrti její matky, o níž měla pečovat. S těmito výhradami se nelze ztotožnit, protože příčiny smrti poškozené byly objasněny a z dokazování dostatečně vyplynulo, jaký byl stav poškozené v době jejího úmrtí, v jakém prostředí zemřela, i to, že se na tomto stavu podílela právě obviněná, která neučinila nic proto, aby tento stav odvrátila svou vlastní péčí a pomocí lékařských zařízení, na která měla obviněná možnost se v rámci péče o poškozenou obracet.
20. Pro úplnost lze k výhradám obviněné, že poškozené poskytovala řádnou péči a na její smrti nenese žádnou odpovědnost, uvést, že soudem prvního stupně popsaný a velice špatný stav poškozené vyplynul z obsahu znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, jeho doplňku a výpovědí znalců MUDr. Alexandra Pilina a MUDr. Kláry Neureutterové, a též z vyjádření konzultantky pro poskytování ošetřovatelské péče Mgr. Markéty Koutné. Byl popsán i výpovědí členů pohřební služby V. B. a D. B. a dosvědčuje ho velmi významně i fotodokumentace těla poškozené či zpráva koronera MUDr. Z. A. M. A. Chování a přístup obviněné ke zdravotnímu stavu poškozené vyplývá i z výpovědi lékařek M. J. a A. C. (srov. body 44. až 54. rozsudku). Skutečnosti plynoucí z těchto důkazů jsou promítnuty do skutkového zjištění popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 1. shora), z něhož se podává, že důvodem smrti poškozené bylo selhání dechu a oběhu při souběhu dalších chorobných změn a sešlosti. Stav, v jakém byla po své smrti nalezena, svědčil o tom, že jí obviněná, která o ni měla pečovat jako dcera, v posledních měsících života neposkytovala téměř žádnou péči, neboť poškozená byla nalezena s dlouhými přerostlými nehty (5 až 6 cm), značně podvyživená a nemytá, což u ní vedlo k rozvoji iritační dermatitidy. Podstatnou okolností vedoucí ke smrti bylo to, že byla ponechána ležící na naprosto nevhodném lůžku ve stejné poloze na levém boku, a v této pozici, jíž sama nedokázala změnit, vykonávala svou potřebu. V důsledku nesprávného polohování (dlouhá doba v též poloze) u ní došlo k rozvoji závažných, velmi bolestivých, hnisajících proleženin, které na některých místech přešly do nekrózy. Tento vývoj trval více jak měsíc. Několik týdnů před smrtí navíc poškozená utrpěla otevřenou zlomeninu stehenní kosti, která při pitvě vyčnívala z nohy, provázenou silnou bolestí a krevním výronem, kdy ani poté jí ze strany obviněné nebyla poskytnuta žádná pomoc. Nebyla přivolána lékařská služba a zranění nebylo ani nijak ošetřeno, přestože bylo viditelné a bolestivé (srov. body 16. až 18. rozsudku soudu prvního stupně, body 12. až 13. rozsudku odvolacího soudu).
21. Výsledky provedeného dokazování byla vyvrácena obhajoba obviněné, že žádala praktickou lékařku poškozené A. C. o návštěvu, protože tato lékařka uvedené skutečnosti nepotvrdila (srov. bod 51. rozsudku soudu prvního stupně). Stejně se nepotvrdila obhajoba obviněné, že nemohla vědět o zhoršujícím se stavu poškozené a adekvátně na něj reagovat, neboť se prudce zhoršil až týden před její smrtí, což vyloučili zejména znalci z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, kteří uvedli, že zdravotní stav zjištěný při pitvě se vyvíjel (trval) několik týdnů před smrtí poškozené (srov. body 46. a 47. rozsudku soudu prvního stupně, č. l. 256 spisu). Rovněž bylo zjištěno, že se u poškozené rozvinula skolióza páteře od toho, jak ležela na nevhodném lůžku v poloze na levém boku. Vedle bolestivých mnohačetných a rozsáhlých proleženin komplikovaných pokročilými hnisavými zánětlivými změnami s ložisky odumřelé tkáně zejména na vnitřní straně levého stehna, na levém boku, na zadní straně levého kolenního kloubu, v horní třetině levého lýtka, v oblasti křížové kosti, na vnitřní straně pravého stehna, jejichž rozvoj trval minimálně měsíc, poškozená trpěla i těžkou kachexií a několik týdnů neošetřenou otevřenou zlomeninou stehenní kosti levé nohy s horním úlomkem prostupujícím kůží, což byly skutečnosti, které byly běžným pohledem zjevné. Právě tento stav poškozené byl natolik viditelný, že zcela vylučuje obhajobu obviněné, že o něm nemohla vědět. Naopak učiněná skutková zjištění svědčí o tom, že právě neposkytováním nutné a nezbytné péče poškozenou do tohoto stavu uvedla, protože podle znalců jí byla po dobu několika týdnů podávána toliko bazální péče spočívající v přísunu minimálního množství jídla a pití nepostačujícího pro řádné fungování lidského organizmu.
22. Zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem. Jde o trestný čin úmyslný (§15 tr. zákoníku), k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 3 §140 tr. zákoníku postačí zavinění ve formě nedbalosti [§16, §17 písm. b) tr. zákoníku].
23. Podle učiněných skutkových zjištění byla příčinou smrti poškozené kombinace několikatýdenního zcela špatného zacházení, které vedlo ke zhoršení celkového zdravotního stavu a následně ke smrti. Znalci potvrdili a upřesnili, že otevřená zlomenina stehenní kosti, která zcela nepochybně vznikla několik týdnů před smrtí, byla pro poškozenou bolestivá v důsledku dráždění nervových zakončení ve zraněné krajině, přičemž se patrně jednalo o bolest trvalou. O dlouhodobém nepečování o poškozenou vypovídá i délka nehtů, na rukou i nohou, které byly dlouhé 5 až 6 cm, což vzhledem k tempu jejich růstu (cca o 3,5 mm za měsíc) znamená, že nebyly stříhány zhruba 14 měsíců. Soud prvního stupně stav poškozené velmi podrobně popsal a rozvedl v bodech 44. až 54., na něž lze pro stručnost odkázat, neboť Nejvyšší soud nezjistil žádné vady ve výsledcích provedeného dokazování a ani v úvahách soudů vztahujících se k závěru o zavinění obviněné, protože učiněná skutková zjištění mají obsahovou vazbu na provedené důkazy, z nichž přímo vyplývají.
24. Ze všech uvedených důvodů nelze přisvědčit tomu, že by se zdravotní stav poškozené a její celková kondice zhoršily v průběhu jednoho týdne před smrtí, neboť takové tvrzení odporuje objektivně zjištěným skutečnostem, na základě nichž jsou stav poškozené i příčina její smrti dostatečně objasněny a lze na jejich podkladě učinit i závěry o zavinění obviněné, jež soud prvního stupně shledal v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a vysvětlil na základě jakých okolností a právních úvah pro závěr o této formě zavinění vycházel. Rovněž se zabýval omisivním charakterem jednání obviněné, která nereagovala na nebezpečí vzniklé z jejího předchozího ohrožujícího jednání (srov. body 58. až 64. rozsudku soudu prvního stupně).
25. S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud, který se nepřímým úmyslem obviněné k jejím námitkám uvedeným v odvolání zabýval v bodě 17. a 18 rozsudku, kde zdůraznil, že poškozená věděla, že její matka se nemůže hýbat, a že je plně odkázaná na péči druhé osoby, a bylo v jejich laických silách i možnostech o poškozenou pečovat, neboť se o ní starala již od roku 2016, od kdy byla připoutána na lůžko. Lze připomenout vyjádření konzultantky Mgr. Markéty Koutné, Ph.D., při hlavním líčení (viz č. l. 256 spisu), že při včasném poskytování řádné ošetřovatelské péče včetně odpovídající nutrice by ke smrti poškozené nedošlo, a přitom postačilo jen zajistit, aby byla zajištěna její hospitalizace. Zmínila, že stav poškozené dlouhodobě umožňoval péči o ni v domácích podmínkách, jak si sama poškozená přála, nepostačovala však laická péče bez lékařské součinnosti.
26. Skutečnost, že obviněná byla osobou, která měla o poškozenou jako svou matku pečovat, vyplývá mimo jiné i z toho, že podle §7 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, jí byl v plné výši předáván příspěvek na péči o poškozenou, který se poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby. Tímto příspěvkem se stát podílí na zajištění sociálních služeb nebo jiných forem pomoci podle tohoto zákona při zvládání základních životních potřeb osob. Nárok na příspěvek má osoba uvedená v §4 odst. 1 cit. zákona, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle §8 cit. zákona. U poškozené byl zdravotním posudkem ze dne 17. 8. 2016 (č. l. 215, 216 spisu) konstatován dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav s tím, že k zajištění všech základních životních potřeb vyžaduje pomoc druhé osoby, kterou v této věci měla být obviněná.
27. Obviněná péči zanedbala způsobem, který odporuje jakékoli normě lidskosti, přestala o svou matku pečovat, neobstarala nikoho, kdo by ji v řádné péči zastoupil, nezajistila jí odpovídající výživu, hygienu, ani vhodné polohovací lůžko a další ošetřovatelské pomůcky nezbytné pro trvale ležící osoby. Nezajistila, aby poškozená v rámci svých možností prospívala, a musela být i vzhledem ke svému věku, osobním zkušenostem a obecně známým skutečnostem ohledně péče o druhou osobu srozuměna s tím, že takové opomíjení pečovatelských povinností u nemohoucí staré osoby může mít za následek její smrt. Obviněná tudíž věděla, že poškozená v důsledku absence adekvátní péče zemře.
28. K jednání obviněné jako znaku objektivní stránky posuzovaného zločinu je v obecné rovině třeba uvést, že ho chápeme jako projev vůle pachatele ve vnějším světě tedy jako vědomé činnosti člověka, zaměřené na dosažení určitého cíle, záměru. V jednání se spojuje vnitřní složka (vůle) se složkou vnější (projev vůle), jde tedy o jednotu psychické a fyzické stránky jednání. Schází-li kterákoli z uvedených složek, nejde o jednání ve smyslu trestního práva a nelze uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. rozhodnutí č. 32/1955 Sb. rozh. tr.). Vůle jako vnitřní, psychická složka jednání určuje pohyb nebo zdržení se pohybu, a proto jednáním je jak konání (vůlí řízený pohyb), tak i opomenutí (vůlí řízené zdržení se pohybu). Podle §112 tr. zákoníku se jednáním rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat nebo vyplývala-li taková jeho zvláštní povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání anebo k němuž byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen.
29. V posuzované věci obviněná jako dcera poškozené převzala dobrovolně svou povinnost o svou nemohoucí a nemocnou matku pečovat, ostatně i proto pobírala poškozená příspěvek na péči, který obviněné v plné výši poskytovala (viz bod 27. shora). Obviněná tedy převzala odpovědnost a povinnost se o poškozenou starat a byla to právě ona, kdo v posledních mnoha týdnech života poškozené nečinil vše, co zdravotní poměry poškozené vyžadovaly, ostatně právě ty dokresluje celkový stav poškozené v době jejího úmrtí. Obviněná nekonala tak, jak bylo nutné k zajištění všech základních potřeb poškozené, jimiž jsou podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost. Obviněná část těchto základních potřeb nezajišťovala, např. mobilitu, komunikaci, nepečovala o hygienu poškozené, neošetřovala její proleženiny, nechala ji bez veškeré potřebné péče ležet ve výkalech, na levém boku, a o její osobu nejevila potřebný zájem. Tím se dopustila jednání formou opomenutí, neboť nekonala to, co podle okolností a svých poměrů měla (srov. rozhodnutí č. 25/1977-II. Sb. rozh. tr.). Právě tzv. nepravých (výsledečných) omisivních trestných činů se týká ustanovení §112 tr. zákoníku, které stanoví, za jakých podmínek je pachatel za tento tzv. nepravý omisivní delikt trestně odpovědný. Jakmile je totiž v zákoně jednání konkretizováno určitým konáním (např. „kdo padělá nebo pozmění“ v §233 odst. 2 tr. zákoníku), nepřichází použití tohoto ustanovení v úvahu. Přitom by slovní vyjádření někdy mohlo svádět k posuzování pouze konání, ale smysl ustanovení je širší a znamená jakékoli jednání včetně opomenutí (např. v §140 odst. 1 či 2 nebo v §142 slovo „usmrtí“ znamená ve svém významu „způsobí smrt“) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 262].
30. Ze shora uvedeného Nejvyšší soud v této trestní věci shledal, že po objektivní stránce obviněná tím, že nepečovala o svou imobilní matku způsobem popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, zaviněným opomenutím způsobila její smrt, která je v daném případě následkem (účinkem), k němuž její opomenutí směřovalo. Jestliže obviněná tvrdila, že ona nebyla tím, kdo smrt poškozené způsobil, protože mezi jejím opomenutím a tímto účinkem chybí příčinná souvislost, protože poškozená zemřela v důsledku svého stáří a chorobných změn, nelze s obviněnou souhlasit, a je třeba poukázat na to, že příčinný vztah spojuje jednání s následkem. Příčinný vztah (kauzální nexus) je dalším obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Kauzální význam nemá jenom konání, ale i opomenutí konání, ke kterému je pachatel podle okolností a svých poměrů povinen (§112 tr. zákoníku) srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 265, 266. Vychází se přitom z názoru, že v lidské společnosti nejenom určitá aktivní jednání lidí ve smyslu konání, ale i jejich nečinnost (opomenutí) mohou vyvolávat změny v objektivní realitě. Jako je konání příčinou následku, je-li jednou z podmínek, bez níž by nebylo k následku došlo, stejně je opomenutí příčinou, pakliže by následek nebyl nastal, kdyby byl pachatel konal. Opomenutí v sobě zahrnuje potlačení volního impulsu k odvrácení následku (srov. SOLNAŘ, V. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, s. 162).
31. Požadavek trestněprávně relevantního příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestně odpovědná jen tehdy, jestliže svým protiprávním jednáním, které naplňuje znaky trestného činu, následek důležitý z hlediska skutkové podstaty trestného činu skutečně způsobila. Příčinný vztah znamená, že určitá osoba svým jednáním následek skutečně způsobila a že jednání nese znaky zavinění (srov. rozhodnutí č. 46/1963 a č. 20/1981 Sb. rozh. tr.). Za příčinu je považován každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem (účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, zda následek nastal působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit smrt sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II Sb. rozh. tr.).
32. V posuzované věci Nejvyšší soud shledal, že byla zachována příčinná souvislost mezi opomenutím obviněné a smrtí poškozené, byť nebyla jedinou příčinou smrti poškozené, na níž se mimo zcela zanedbané péče ze strany obviněné podílely do určité míry i stáří a nemoc. Příčinou smrti podle znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, byl souběh závažných chorobných změn, sešlosti a zejména rozsáhlých dekubitů (proleženin), které vznikly právě nekonáním obviněné (č. l. 97 a 256 spisu) a tím, že poškozené neposkytovala náležitou péči. Dále smrt zapříčinilo selhání oběhové a dechové soustavy, na čemž se špatná péče o obviněnou rovněž podílela, protože nedostatečnost oběhové soustavy souvisela s nedostatečným okysličením organismu v návaznosti na kornatění tepen. Chronický zánět průdušek s vleklou rozedmou plic a disperzní myofibrózou levé komory srdeční se rozvinuly rovněž vlivem dlouhodobě nedostatečného okysličování organismu. Na uvedeném stavu se podílela i nedostatečná výživa poškozené, která sice zajištěna byla, nikoli na odpovídající úrovni. Všechny tyto skutečnosti, ač některé vzniklé mimo vadnou péči poškozené, v kombinaci se všemi zjištěnými zdravotními potřebami vedly ke smrti poškozené, na níž je podíl nekonání obviněné zřejmý a významný, a proto je správný závěr, že smrt nastala i v souvislosti s jejím omisivním jednáním.
33. Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že soudy úvahy o zavinění obviněné založily na skutkových okolnostech, které dostatečně objasnily a z nichž lze na úmysl obviněné usuzovat (srov. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Úvahy o subjektivní stránce, v níž se obviněná činu dopustila, dovozovaly toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, a činily je podle zásad logického myšlení, podle kterých usuzovaly na vnitřní vztah obviněné k následku smrti poškozené (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Vytvořily si dostatečný skutkový podklad pro své závěry, včetně toho, za jakých okolností k činu došlo a jaký byl vnitřní vztah obviněné k vzniklému následku.
34. Podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit jinému smrt a pro případ, že ho způsobí, byl s tímto srozuměn (úmysl nepřímý). U nepřímého či eventuálního úmyslu (dolus eventualis) platí, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (povědomost pachatele o riziku), a to v současné době jen trestním zákoníkem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce, ale je srozuměn s rizikem jeho vzniku), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva cílem relevantním. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá in eventum způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn [srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 340, 341]. V případě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. zákoníku, pachatel musí vědět, že spácháním skutku by mohl být ohrožen nebo porušen zájem, kterému je poskytována ochrana trestním zákonem, a pokud se tak stane, musí s tím být srozuměn. Srozumění je nutno vztahovat k následku trestného činu, který naplňuje rozhodnou skutkovou podstatu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2882/2014). Při eventuálním úmyslu pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn. Okolnost, zda si pachatel byl jist, že trestněprávně relevantního následku dosáhne, či zda jen doufal či byl smířen s tím, že se mu to podaří, je pro podstatu úmyslu vedlejší. Zákonodárce se nemůže omezit jen na úmysl přímý, poněvadž do budoucna lze těžko odhadovat průběh děje a nikdo si nemůže být jist, zda události se budou vyvíjet úplně podle jeho přání. Pachatel musí v podstatě vždy počítat a také zpravidla tak činí, jen s určitou pravděpodobností. Proto pro úmysl musí postačit již pouhá představa možnosti výsledku, za podmínky že taková představa se bezprostředně projevila v jednání pachatele. V tomto pojetí je srozuměním vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku pachatele (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 343).
35. Posoudí-li se se zřetelem na tato obecná pravidla jednání obviněné, je zřejmé, že způsobení smrti poškozené nebylo jejím přímým cílem, protože takový následek nechtěla způsobit (viz č. l. 198 až 199 spisu), a je i zjevné, že poškozené v minimální míře zajišťovala stravu a pití, což vše svědčí o tom, že smrt poškozené nebyla jejím základním cílem. Obviněná nicméně byla srozuměna s tím, že když se o svoji matku nebude dostatečně starat a nezajistí nutnou péči o její zlomenou nohu, proleženiny vzniklé trvalou polohou na jednom místě a nebude dbát o její hygienu ve všech směrech, tak poškozená zemře. Byla tedy srozuměna s tím, že pokud nebude vykonávat všechny nutné úkony, které péče o zdraví poškozené nezbytně obnášela, tak organismus poškozené v důsledku této její nečinnosti přestane fungovat a dojde k jejímu úmrtí. Způsobení takového následku nebylo primárním cílem obviněné, ale ani z hlediska jejího psychického nazírání nutným výsledkem jejího nekonání, neboť sledovala zřejmě účel jiný, např. nevykonávání náročných úkonů jako je např. koupání poškozené, péče o její hygienu, její převlékání, stříhání nehtů, zajištění vhodného lůžka, její polohování, apod., avšak přitom byla smířena s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum povede ke způsobení následku v podobě smrti poškozené, neboť ač k tomu byla povinna, nezajistila péči jiné osoby ani nepřivolala žádnou odbornou lékařskou pomoc. Se znalostí těchto rozhodných okolností musela obviněná počítat s tím, že pokud nebude poškozené poskytnuta adekvátní péče, tak její smrt dříve nebo později nastane, neboť její starý organismus dospěje vlivem všech shora uvedených faktorů k naprostému vyčerpání. Stejně tak neexistovaly skutkové okolnosti, pro které by obviněná, byť bez přiměřených důvodů, mohla spoléhat na to, že smrt poškozené v důsledku její nečinnosti nenastane. Smrt poškozené nebyla chtěným účinkem, ale jen vedlejším následkem nekonání obviněné, přičemž byla s takovým koncem poškozené srozuměna. Okolnost, zda si byla jista, že uvedeného trestněprávně relevantního následku dosáhne, či zda jen doufala či byla smířena s tím, že nastane nebo nenastane, je pro podstatu úmyslu vedlejší.
36. S ohledem na všechny okolnosti vztahující se k tomu, v jakém stavu poškozenou obviněná ponechala, šlo o nepravou lhostejnost, neboť obviněná si byla velmi dobře vědoma toho, že poškozená není soběstačná a je imobilní osobou, která si sama nezvládne opatřit jídlo, umýt se anebo si v případě potřeby přivolat pomoc. U poškozené se navíc rozvinula velice bolestivá a viditelná poranění, jichž si obviněná musela všimnout, neboť byla zjevná a rovněž se vyznačovala vysokou bolestivostí. Z ničeho nelze dovodit, že by tato poranění byla jakkoli ošetřována, a proto je závěr o nepravé lhostejnosti správným a příhodným, neboť vzhledem ke všem zraněním a fyziologickým projevům pozorovatelným na těle poškozené je patrné, že byla obviněnou zanechána na lůžku a bylo jí lhostejno, zda zemře či nezemře. Ze všech důvodů nebylo možné učinit závěr, že úmrtí poškozené zavinila pouze z vědomé nedbalosti, neboť se vznikem následku byla v tomto případě srozuměna, resp. jí bylo lhostejno, zda smrt poškozené nastane nebo nenastane, o čemž nejlépe svědčí to, že ji ve zcela zbídačeném stavu, o kterém věděla, ponechala v naprosto nevyhovujících životních podmínkách bez jakékoli možnosti si přivolat pomoc. Závěr soudů o tom, že obviněná jednala v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je proto správný.
37. Zavinění obviněné pokrývá i naplnění znaku „zvlášť trýznivého způsobu provedení“, podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Trýznivý způsob vraždy znamená, že oběť je vystavena bolestem na hranici snesitelnosti trvajícím třeba i po kratší dobu nebo sice méně intenzivním, ale zato déle trvajícím, které velmi citelně zasahují celou osobnost poškozeného. Spočívá v subjektivně mimořádně krutě pociťovaných prožitcích oběti spojených s intenzivní bolestí, které vnímala po celou nikoliv jen krátkou dobu, a to od počátku jednání pachatele, až do jejího usmrcení. Usuzovat na tuto okolnost podmiňující vyšší trestní sazbu lze z takových okolností, které charakterizují subjektivně neúměrně krutě prožívané bolestivé pocity oběti, při nichž je rozhodné vnímání bolestivosti při utrpěných zraněních a vypjatosti psychického prožívání traumatu smrt, a to v míře velmi intenzivní (srov. rozhodnutí č. 21/2015 Sb. rozh. tr.). K subjektivnímu hledisku k této přitěžující okolnosti podle odstavce 3 písm. i) §140 tr. zákoníku postačí ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost (§16 tr. zákoníku). Není přitom třeba, aby pachatel věděl, že jde o zákonný znak zvlášť trýznivého způsobu spáchání vraždy, ale stačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl, a tedy ve vztahu k ní postačí zavinění ve formě nedbalosti nevědomé.
38. V posuzované věci se otázkou bolestivosti poranění poškozené a jejím prožíváním bolesti zabývali zejména znalci z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, kteří s ohledem na charakter zjištěných zdravotních problémů, jimiž poškozená v době smrti trpěla, shledali, že si byla vědoma, v jakém stavu se nachází a své potíže i jejich bolestivost vnímala. Soudy důvodně shledaly, že zranění poškozené se vyznačovala vysokou bolestivostí, kterou poškozená prožívala jak u otevřené zlomeniny stehenní kosti, která nebyla nikdy ošetřena, tak u hlubokých proleženin na mnoha částech těla, které se dostaly až do hnilobného stádia, a tudíž je vnímala po dlouhou dobu a byla tak vystavena trýznivé a neúměrné bolesti (k tomu srov. vyjádření znalce MUDr. Alexandera Pilina na č. l. 324v spisu). Tyto útrapy nebyly tlumeny účinnými léčivy proti bolesti a potřebný účinek neměly léky, které byly v těle poškozené při pitvě zjištěny (např. acylpyrin), tudíž poškozené nebyla podávána léčiva, která by dostatečně zmírnila prožívanou bolest. Intenzita těchto subjektivních prožitků byla obzvláště velice silná. Všechny tyto okolnosti hodnocené v jejich souhrnu a vzájemné propojenosti svědčí o velké intenzitě zejména fyzického utrpení, které trvalo po dlouhou dobu několika týdnů, při němž docházelo k postupnému selhávání životních funkcí poškozené. Nelze odhlédnout ani od psychického utrpení spojeného s tím, že poškozená vnímala, v jakých nelidských podmínkách musí přežívat bez toho, aby jí dcera ulevila, když s ohledem na situaci, v níž se nacházela, věděla, že sama není schopna své poměry změnit a nikdo jiný jí od tohoto stavu nepomůže. Ze všech těchto hledisek soudy důvodně shledaly naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku v alternativě znaku zvlášť trýznivého způsobu provedení zločinu vraždy, u něhož u obviněné šlo o nedbalost vědomou podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože věděla, že pokud poškozené nepomůže, nezajistí jí lékařské ošetření a ponechá ji bez pomoci, způsobí jí shora popsanou trýzeň. Bez přiměřených důvodů však spoléhala na to, že takovým způsobem poškozená netrpí.
39. Nejvyšší soud s ohledem na uvedené shledal, že soudy správně posoudily všechny rozhodné skutečnosti, obhajobě obviněné se dostatečně věnovaly a důvodně došly k závěru, že obviněná v úmyslu nepřímém svým omisivním jednáním způsobila smrt poškozené, čímž naplnila znaky skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Vzhledem k tomuto závěru nepřichází do úvahy jí za vinu kladený čin posoudit jako trestný čin týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku, jehož se obviněná domáhala. Nebylo možné přisvědčit ani tvrzení obviněné, že její čin neodpovídá obvykle se vyskytujícím případům zločinu vraždy, protože byť nešlo o konání, tak důsledek smrti nastal, a to vlivem toho, že nečinila, co měla. Všechny zjištěné okolnosti odpovídají tomu, že šlo o vražedné jednání a byly naplněny jednotlivé znaky uvedeného zločinu, které byly soudy provedeným dokazováním objasněny. Nejvyšším soudem byla správnost úvah soudů potvrzena s tím, že jde o zločin vraždy odpovídající jiným zločinům spáchaným aktivním jednáním pachatelů vraždy. Posuzovaná věc je zvláštní projevenou bezohledností až krutostí k nemocné osobě a nelidským přístupem dcery k matce, kterou nechala zemřít v bolestech, nedostatku a špíně, v čemž se čin obviněné liší od jiných vražd, při nichž obvykle oběť umírá za humánnějších okolností.
40. Z těchto důvodů jde o zvlášť závažný zločin, u něhož zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, jíž se obviněná rovněž domáhala, není namístě (srov. rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh.tr.). Nelze tudíž přisvědčit obviněné, že by šlo o společensky málo škodlivé jednání, a to rovněž proto, že činem naplnila i kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu vraždy podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Při uvážení všech těchto skutečností a okolností je zřejmé, že škodlivost jí za vinu kladeného jednání je dostatečná pro závěr o trestném činu vraždy. Jeho škodlivost je zvyšována i tím, že obětí byla starší, imobilní a na pomoc druhých odkázaná žena, matka obviněné, která zemřela zanedbaná, v bolestech a špíně.
VII. K uloženému trestu odnětí svobody
41. Nedůvodnými shledal Nejvyšší soud i námitky obviněné proti výroku o trestu, který považovala za nepřiměřeně přísný a nereflektující zásadu proporcionality, a proto požadovala jeho zmírnění. Takto formulovanou výhradu nelze uplatnit prostřednictvím žádného důvodu uvedeného v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Podle důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o nějž obviněná dovolání opřela, je možné s ohledem na jeho zákonnou dikci týkající se „jiného hmotně právního posouzení“, pokud jde o výrok o trestu, požadovat nápravu jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci obviněná svými námitkami těmto podmínkám nedostála. Lze připomenout, že důvodem dovolání, jenž je určen k nápravě vad při ukládání trestu, je §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., podle kterého se dovolání podává, byl-li uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněná tento důvod neuplatnila, avšak v dané věci ani takové okolnosti, které by těmto zákonným podmínkám odpovídaly, nenastaly, a obviněná je ani v dovolání nevytýkala.
42. I přesto, že námitky obviněné proti přísnému trestu nedopadají na žádný dovolací důvod, Nejvyšší soud považoval v této trestní věci za vhodné posoudit, zda soudy neporušily zásadu proporcionality a zda nejde o trest extrémně přísný. Žádný takový exces při ukládání trestu však neshledal, neboť soudy obou stupňů zkoumaly podmínky rozhodné pro jeho uložení s potřebnou pečlivostí, byť je zjevné, že nikoli ve vzájemném souladu, neboť soud prvního stupně v okolnostech, za kterých byl čin spáchán, a v osobě obviněné shledal podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku a uložil jej v trvání desti let, ačkoli trestní sazba trestu odnětí svobody u §140 odst. 3 tr. zákoníku je stanovena v rozpětí od patnácti do dvaceti let (srov. bod 65. rozsudku soudu prvního stupně). Uvedený závěr však neakceptoval odvolací soud, který podmínky pro použití §58 odst. 1 tr. zákoníku neshledal. Proto z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že obviněnou odsoudil podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou. V bodě 19. svého rozsudku odvolací soud rozvedl veškeré úvahy, které jej k takovému závěru vedly.
43. Nejvyšší soud považuje za nutné nejprve zdůraznit, že odvolací soud ukládal trest obviněné v rámci trestní sazby zločinu, pro který byla uznána vinnou, a to plně s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům obviněné ve smyslu §38 odst. 1 tr. zákoníku (viz body 18. až 20. rozsudku odvolacího soudu). Bral přitom do úvahy všechny rozhodné skutečnosti, jak ukládá §39 tr. zákoníku pro stanovení druhu a výměry trestu. Nebylo možné se ztotožnit s tím, že by došlo k porušení principu proporcionality nebo že šlo o případ, který se vymyká běžným zločinům vraždy. K tomu, co bylo výše uvedeno, lze jen doplnit, že výjimečnost v této věci vyplývala v neprospěch obviněné z její bezcitnosti k vlastní matce, chladu a lhostejnosti k jejímu osudu, neboť ji v bolestech nechala zemřít v pokoji v bytě, který obývala. Právě míra tohoto nelidského přístupu se jeví jako hlavní důvod toho, že je třeba na obviněnou působit přísným trestem, a to plně v rámci trestní sazby dopadající na čin, který spáchala.
44. Nejvyšší soud se plně ztotožnil se závěry odvolacího soudu, že na čin ani poměry obviněné nedopadají hlediska moderačního ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, jak dostatečně popsal odvolací soud, který bral do úvahy, že pro použití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku nebyly splněny zákonné podmínky. Lze připomenout, že jde o fakultativní možnost pro soud, má-li vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Soud toto ustanovení může využít pouze v případě existence mimořádných okolností, a tedy nejde o pravidelný postup soudu, na nějž by měl obviněný jakýkoli nárok. Nejvyšší soud po posouzení skutečností, které odvolací soud při ukládání trestu bral do úvahy, neshledal, že by došlo k porušení zásady přiměřenosti trestu podle §38 tr. zákoníku ani článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť odvolací soud ukládající uvedený trest zvažoval všechna rozhodná kritéria (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/2012 atd.). Důvod pro mimořádné snížení ukládaného trestu odnětí svobody nebyl dán pro neexistenci zmírňujících okolností v posuzované věci. Soud přihlížel nejen k okolnostem, za jakých byl čin spáchán, ale i k osobním a rodinným poměrům obviněné ve smyslu ustanovení §39 tr. zákoníku, v nichž rovněž neshledal takové okolnosti, které by bylo možné ve prospěch obviněné hodnotit. Výsledkem je nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře sedmnácti let, což je trest uložený dva roky nad spodní hranicí zákonného rozpětí trestní sazby uvedené v §140 odst. 3 tr. zákoníku, podle něhož byl obviněné trest ukládán.
45. Odvolací soud posuzoval všechny rozhodné skutečnosti, a proto se uložený trest nejeví jako extrémně přísný, a nejde o trest exemplární ani nespravedlivý, neboť je odrazem jednání obviněné, na které bylo třeba působit právě takto zvolenou sankcí, což soudy dostatečně a přesvědčivě odůvodnily, včetně zařazení obviněné do příslušného typu věznice. Jde o trest předvídatelný a akceptovatelný z hlediska zásad pro ukládání trestu. Takto uložený trest obstojí i v rámci testu proporcionality (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, též ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 3675/16 aj.).
VIII. Závěr
46. Nejvyšší soud z uvedených důvodů shledal, že výhrady obviněné nejsou důvodné, protože soudy čin kladený jí za vinu dostatečně objasnily a správně právně posoudily po všech stránkách a důsledně zkoumaly všechny znaky zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Závěrem lze uvést, že soudy se s obdobnou argumentací obviněné již vypořádaly a reagovaly na ni, což zpravidla svědčí o zjevné neopodstatněnosti dovolání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). V projednávané trestní věci nedošlo ve skutkových ani právních závěrech soudů obou stupňů k vytýkaným nedostatkům, a proto na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu Nejvyšší soud učinil závěr, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 12. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu