ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.11.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 11/2023-544
USNESENÍ
Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2023 o dovolání obviněného mladistvého „AAAAA“ , (použit pseudonym), nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 7 Tmo 9/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích, soudu pro mládež, pod sp. zn. 2 Tm 3/2022, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného mladistvého „AAAAA“ zrušují usnesení Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 7 Tmo 9/2022, a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích, soudu pro mládež, ze dne 20. 6. 2022, sp. zn. 2 Tm 3/2022.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Domažlicích, soudu pro mládež, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích, soudu pro mládež (dále „soud prvního stupně“ nebo „okresní soud“) ze dne 20. 6. 2022, sp. zn. 2 Tm 3/2022, byl obviněný mladistvý „AAAAA“ (dále „mladistvý“ nebo „dovolatel“) uznán vinným proviněním ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a proviněním výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
v době kolem 04.30 hodin dne 1. 8. 2021 na volně přístupném místě pod L. b. v ulici XY před dalšími nejméně osmi osobami po předchozí hádce a konfliktu s poškozeným Z. E., nar. XY, který byl v podnapilém stavu, neboť mu bylo na místě provedenou orientační dechovou zkouškou přístrojem Dräger v 04.48 hodin naměřeno v jeho dechu 1,78 g/kg alkoholu, tohoto fyzicky napadl tak, že poté, co byl udeřen ze strany poškozeného do oblasti břicha, jej nejprve udeřil ranou pěstí do obličeje. Na to se s poškozeným přetahovali a postrkovali, v důsledku čehož upadli na zem. Poté, co se oba zvedli a poškozený již obviněného nenapadal, opětovně přistoupil obviněný k poškozenému a udeřil jej do oblasti obličeje. Poškozeného uchopil a strhl jej na zem, kdy na něho rovněž upadl. Poté obviněný znovu vstal a v době, kdy poškozený ležel na zemi, tohoto jedenkrát kopl, čímž mu způsobil poranění spočívající v nevychýlené zlomenině kotníku levého hlezna, které si vyžádalo ošetření v Domažlické nemocnici, byla na levou nohu přiložena sádrová fixace, dále si poranění vyžádalo ošetření ve Stodské nemocnici, s následnou hospitalizací v době od 3. do 5. 8. 2021, kde poškozený podstoupil operaci, při níž byla zlomenina fixována voperovanými ortopedickými pomůckami, a tento chirurgický zákrok sám o sobě představoval závažné narušení integrity organismu pacienta spojené s celou řadou rizik, když operací byl nejméně do 20. 9. 2021 citelně omezen v obvyklém způsobu života, neboť se musel pohybovat pomocí berlí a nesměl na levou nohu našlapovat, a v době od 5. do 7. 10. 2021 podstoupil další operaci za účelem vyjmutí kovových pomůcek, způsobené poranění je hodnoceno ze soudně lékařského hlediska jako poranění těžké a poškozený byl od 1. 8. 2021 nejméně do 15. 2. 2022 v pracovní neschopnosti.
2. Za tato provinění byl odsouzen podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §31 odst. 1 z. s. m. a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání třinácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací pro mládež (dále „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) usnesením ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 7 Tmo 9/2022, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná odvolání podaná proti rozsudku soudu prvního stupně mladistvým a státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v Domažlicích v neprospěch mladistvého.
II. Dovolání mladistvého
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal mladistvý prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, v němž po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a obsahu odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí uvedl, že z žádného důkazu nelze dospět k závěru, že by zranění poškozenému způsobil a že naplnil znaky skutkové podstaty provinění ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
5. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mladistvý poukázal na závěry znalce MUDr. Pavla Mandyse, který se kloní k tomu, že zlomenina vznikla nepřímo, tedy při pádu poškozeného, odvolací soud však uvedené závěry dostatečně neakceptoval, resp. bez opory ve výsledcích provedeného dokazování konstatoval, že zranění mohlo být poškozenému způsobeno i tím, že mladistvý poškozeného udeřil do hlavy, a pokud byl na místě kluzký terén, po němž mohl poškozený uklouznout, byl si toho mladistvý vědom.
6. Dovolatel se neztotožnil se závěry soudů o existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a zraněním poškozeného, protože z žádného provedeného důkazu nelze takový závěr učinit a soud ani neuvedl, jak konkrétně měl probíhat fyzický konflikt mezi mladistvým a poškozeným, který měl vést ke zranění poškozeného spočívajícímu v nevychýlené zlomenině levého hlezna. Naopak z obsahu svědeckých výpovědí vyplynulo, že fyzický konflikt nedosahoval co do způsobu či intenzity toho, by mladistvý věděl, že poškozenému může způsobit svým jednáním těžkou újmu na zdraví a bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí. Údery, které si v průběhu vzájemného fyzického konfliktu vyměnili, byly vedeny toliko na horní část těla, což není mechanismus, při kterém by mohla nastat jako nedbalostní následek zlomenina kotníku, a proto nemohl způsobit těžkou újmu na zdraví poškozeného, neboť jeho jednání vůbec k tomuto následku nesměřovalo. I soud prvního stupně ostatně jejich vzájemný konflikt popsal jako přetahování a postrkování vyprovokované poškozeným.
7. Zlomeninu kotníku poškozený sice utrpěl v době jejich končícího fyzického konfliktu, to ale neznamená, že si ji nemohl způsobit sám bez zavinění mladistvého, např. v důsledku uklouznutí po mokrém chodníku či obrubníku, tedy vlivem nekontrolovaného pohybu, jak připustil i znalec MUDr. Pavel Mandys. Mladistvý tudíž zásadně odmítl, že by bylo prokázáno, že je odpovědný za vznik uvedeného zranění, protože ani znalec ani soudy mechanismus jeho vzniku jednoznačně nevysvětlili, a uvedené skutečnosti neosvětlila ani videonahrávka, z níž je zřejmé jen to, že poškozený po prvním pádu, a poté co vstal a pokračoval ve fyzickém konfliktu s mladistvým, zřejmě v důsledku své silné opilosti bez přičinění mladistvého zavrávoral a uklouzl nebo zakopl na mokrém chodníku či obrubníku.
8. Mladistvý soudům vytkl, že provedené důkazy nehodnotily podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., a proto dospěly k nesprávným skutkovým i právním závěrům, že zranění poškozenému způsobil mladistvý ve vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pouhý argument, že ke zlomenině kotníku poškozeného došlo v průběhu fyzického konfliktu s mladistvým, nepostačuje k závěru o provinění ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, které musí být kryto zaviněním, když soudy neuvedly, jakým konkrétním jednáním měla být těžká újma na zdraví mladistvým poškozenému způsobena ve smyslu závěru o zavinění z vědomé nedbalosti k těžké újmě na zdraví podle 146 odst. 3 tr. zákoníku.
9. Z těchto důvodů mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací pro mládež (dále „Nejvyšší soud“) usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 7 Tmo 9/2022, jakož i rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 20. 6. 2022, sp. zn. 2 Tm 3/2022, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Domažlicích k novému projednání a rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) dovolání označila za nedůvodné, protože okresní soud provedl komplexní a bezvadné dokazování a svým povinnostem dostál i odvolací soud (viz body 27. a 44. rozsudku okresního soudu a úvahy krajského soudu v bodech 18. až 24.). Ztotožnila se s odvolacím soudem v názoru, že z výroku ne zcela vyplývá, zda k poranění došlo samotným pádem nebo kopancem, avšak za podstatné ve shodě s ním považovala, že se tak stalo v rámci útoku, který mladistvý na poškozeného vedl. Uvedla, že dovozoval-li mladistvý do jisté míry absenci obsahové vazby učiněných skutkových zjištění na provedené důkazy, není možné mu přisvědčit, neboť popsaná skutková zjištění soudů z provedených důkazů vyplývají, a proto nepřicházelo v úvahu použití zásady in dubio pro reo .
11. Námitky mladistvého vůči nesprávnosti použité právní kvalifikace rovněž neshledala opodstatněnými, neboť soudy bylo správně zdůrazněno, že forma a intenzita rvačky, která probíhala mezi poškozeným a mladistvým mohla vést k ublížení na zdraví (např. údery pěstí, kterých se mladistvý obviněný dopouštěl vůči hlavě poškozeného), mladistvý si také byl vědom podmínek, za kterých ke skutku došlo (mokro, kluzký terén, špatné světelné podmínky, podnapilost poškozeného). K poranění poškozeného došlo v důsledku jednání mladistvého, který ho strhl na zem, a tudíž ze všech těchto okolností lze dospět k závěru, že si mladistvý musel být vědom, že svým jednáním může poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví. Neexistovaly žádné přiměřené důvody, na základě kterých by mohl spoléhat, že k újmě na zdraví nedojde. Za správný tedy státní zástupkyně považovala i závěr, že mladistvý i s ohledem na §17 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku naplnil všechny znaky skutkové podstaty provinění ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání mladistvého podle §265i písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
IV. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud shledal, že dovolání mladistvého je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodům dovolání
13. Možnost přezkoumat správnost napadených rozhodnutí má Nejvyšší soud tehdy, jestliže námitky uvedené v dovolání korespondují s důvody, o které dovolatel dovolání opřel. Označený důvod přitom musí být obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
14. Mladistvý dovolání opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož podkladě je možné dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021).
15. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V jeho rámci je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení.
16. Nejvyšší soud bere do úvahy, že rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže nikdy ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
17. Podle obsahu podaného dovolání je zřejmé, že mladistvý je podal v souladu s uvedeným zákonným vymezením dovolacích důvodů. Na podkladě §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal nedostatky ve skutkových zjištěních a objasnění základních skutečností rozhodných pro zjištění průběhu činu, resp. vzniklého následku, což je okolnost určující pro závěr o jeho vině, a se zřetelem na podmínky §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. brojil proti tvrzení o existenci zavinění k následku, čímž zpochybňoval naplnění znaků skutkové podstaty provinění ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že tyto výhrady na důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dopadají, Nejvyšší soud, když zjistil, že dovolání netrpí vadami, pro které by je mohl podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, v souladu s §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodu uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je důvodné.
VI. K důvodnosti dovolání
18. Nejvyšší soud přisvědčil mladistvému, že přezkoumávaná rozhodnutí vykazují jím vytknuté vady, a proto shledal dovolání důvodným, avšak s tím, že pokud mladistvý konstatoval nedostatky v nesprávných právních závěrech soudů obou stupňů, bude nutné je brát do úvahy a vypořádat se s nimi, nicméně ve stavu, jak byl přezkoumávaný rozsudek vydán, je jejich posuzování předčasné, protože rozsudek soudu prvního stupně vykazuje nesoulad popisu skutku uvedeného v tzv. skutkové větě výroku o vině se skutkovými zjištěními, která soudy učinily na podkladě provedených a vyhodnocených důkazů a rozvedly v odůvodněních přezkoumávaných rozhodnutí.
19. Posoudí-li se skutková zjištění uvedená v popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, plyne z nich, že „mladistvý poškozeného uchopil a strhl ho na zem, kdy na něho rovněž upadl“. Vznik způsobené těžké újmy na zdraví je zde spojován s tím, „že mladistvý znovu vstal a v době, kdy poškozený ležel na zemi, tohoto jedenkrát kopl, čímž mu způsobil poranění spočívající v nevychýlené zlomenině kotníku“. Tento skutkový závěr ovšem nemá oporu v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který v bodě 44. poté, co se v bodech 4. až 37. zabýval obsahem jednotlivých důkazů, ke vzniklé situaci zjistil na základě výsledků provedeného dokazování, že počátek incidentu (kdo dal první ránu) není pro podstatu věci rozhodný. V bodě 44. popsal zjištění plynoucí z videozáznamu, podle něhož zjistil, že „s poškozeným upadli na zem…mladistvý se zvedl a do poškozeného kopl“, což potvrdili i další jmenovaní svědci. Žádný z nich však neurčil, kam kop směřoval, protože se podle soudu „svědci rozcházejí v počtu kopů i ohledně zásahu místa těla poškozeného. Soud zde proto v pochybnostech ve prospěch mladistvého vycházel z jednoho kopu mladistvého do těla poškozeného, což je počet kopů seznatelný z videozáznamu.“ V bodě 45. konstatoval, že se „svědecké výpovědi rozcházejí rovněž ohledně části těla, kam mladistvý poškozeného kopem zasáhl, jakož i ohledně pádu mladistvého na či mimo poškozeného. Tato skutečnost zároveň není zřejmá ani z pořízeného videozáznamu. Znalec při podání znaleckého posudku v zásadě nevyloučil, že by ke zlomení kotníku mohlo dojít oběma způsoby, když se kloní ke způsobení zlomeniny v důsledku pádu. Přitom však jednoznačně sdělil, že ke zlomení muselo dojít během konfliktu, a to po, resp. při poslední jeho fázi, neboť zlomenina je doprovázena okamžitě nastupující silnou bolestí, která poškozenému brání v dalším pohybu…“. Proto soud uzavírá, „že ke zranění poškozeného došlo při fyzickém konfliktu s mladistvým, kdy za toto je mladistvý odpovědný, neboť v okamžiku, kdy měl možnost rozepře zanechat, byl to on, kdo vyvíjel aktivitu, nicméně s ohledem na okolnosti případu za něj odpovídá pouze v nedbalostní formě zavinění“ (viz bod 45.).
20. Z těchto závěrů soudu prvního stupně plyne, že konkrétní mechanismus způsobující zranění poškozeného nezjistil, pročež postupoval na základě zásady in dubio pro reo a své úvahy uvedené v bodech 44. a 45. shrnul do závěru, „že ke zranění poškozeného došlo při fyzickém konfliktu s mladistvým“, aniž určil konkrétní mechanismus vzniku zranění. Shledal jen, že za vzniklý následek je „mladistvý odpovědný, neboť v okamžiku, kdy měl možnost rozepře zanechat, byl to on, kdo vyvíjel aktivitu, nicméně s ohledem na okolnosti případu za něj odpovídá pouze v nedbalostní formě zavinění“. Takový závěr se však podstatně liší od popisu skutku ve výroku o vině, jenž zní tak, že mladistvý, když „poškozený ležel na zemi, tohoto jedenkrát kopl, čímž mu způsobil poranění spočívající v nevychýlené zlomenině kotníku“. Zranění poškozeného tak ve výrokové části soud spojil s konkrétně popsaným jednáním mladistvého, z něhož dovozoval přímý vznik utrpěného zranění („kopem“). Takto konkrétně zjištěné a popsané jednání uvedené v popisu skutku se ovšem rozchází s odůvodněním rozsudku v podstatné otázce týkající se jednání obviněného a jeho příčinné souvislosti se vzniklým zraněním.
21. Uvedený nedostatek spočívá v tom, že v odůvodnění soud konkrétní jednání, jímž došlo ke vzniku zranění, nezjistil, kdežto ve výroku o vině rozsudku je takové konkrétní jednání spočívající v „kopnutí“ popsáno. Jde tudíž o podstatný a zásadní rozpor týkající se objektivní stránky provinění (povaha jednání, jímž bylo zranění způsobeno, a jeho příčinný vztah k posuzovanému následku), jenž je ve svém důsledku významný i pro posouzení subjektivní stránky (zavinění), která je u ublížení na zdraví určující pro odlišení úmyslných a nedbalostních trestných činů proti lidskému zdraví a životu (srov. například §145 odst. 1, 3; §147 odst. 1 tr. zákoníku).
22. Z naznačeného rozporu plyne, že učiněná skutková zjištění v popisu skutku nekorespondují s výsledky provedeného dokazování a tím, co vzal soud prvního stupně za prokázané z výsledků provedeného dokazování, které posuzoval v odůvodnění rozsudku. V tomto rozporu Nejvyšší soud shledal porušení zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., jelikož soudy nepostupovaly v souladu s požadavkem, aby skutkový základ jejich rozhodnutí byl bezpečně zjištěn mimo důvodnou pochybnost. Nedodržel ani navazující zásadu, že z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, tzn., že nesmí jít o případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomuto srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/02, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).
23. Vzhledem k těmto zjištěním Nejvyšší soud shledal, že okresní soud nedodržel zásadu, že výrok rozsudku a jeho odůvodnění musejí být ve vzájemném souladu, resp. skutečnosti, které vyplynuly z výsledků provedeného dokazování, musejí být vyjádřeny v popisu skutku ve výroku o vině, s nímž musí korespondovat i odůvodnění rozsudku. Výrok je konstitutivní, esenciální součástí soudního rozhodnutí, v němž soud formuluje svůj závazný názor v projednávané věci. Výrok má být formulován tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, což nemůže nastat tehdy, je-li tento výrok v rozporu s tím, jaké závěry jsou uvedeny v odůvodnění. Současně s tím z odůvodnění musí vyplynout, na základě jakých úvah a důkazů soud dospěl ke skutkovým závěrům, i to, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, proč nevyhověl návrhům na provedení důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona o otázce viny a trestu. Takové odůvodnění výroku o vině musí být výrazem naprosto jednoznačného, žádné důvodné pochybnosti nevzbuzujícího závěru, že se skutek stal tak, jak je popsáno ve výroku rozsudku, tedy že se právě obviněný dopustil skutku uvedeného ve výroku o vině a že tento skutek vykazuje znaky některého trestného činu, zde provinění (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1692, 1693). Pokud tato zásadní pravidla nejsou splněna, jde o nepřezkoumatelné rozhodnutí, které nemůže obstát (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. IV. ÚS 386/2000). Jestliže uvedené podmínky tak, jak tomu bylo v posuzované věci, nebyly splněny, jde o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. K tomu je nutné uvést, i to, že alternativní skutkové zjištění je zásadně nepřípustné (srov. materiál uveřejněný pod č. I/1966 Sb. rozh. tr., rovněž nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08).
24. Odvolací soud nedostatky neshledal, když v bodě 21. uvedl, že „odůvodnění změn ve skutkové větě, k nimž došel nalézací soud, považuje za přiléhavé a logické“, z čehož plyne, že uvedený nedostatek ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nezaznamenal a se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil. Nutno však zdůraznit, že byť ponechal beze změny popis uvedený ve výroku o vině, jak je shora zaznamenán, sám (v bodě 24. usnesení) uvedl, že „Ani krajský soud není schopen identifikovat ze záznamu, do jaké části těla kopanec směřoval…“. Z uvedeného závěru odvolacího soudu je tedy zjevné, že i on potvrdil, že se nepodařilo prokázat, že mladistvý zlomeninu kotníku poškozenému způsobil „kopem“, jak plyne ve zřejmém rozporu s tímto závěrem z popisu skutku. Uvedené nedostatky spočívající v extrémním nesouladu mezi popisem skutku ve výroku rozsudku a odpovídající částí odůvodnění rozsudku prvního stupně odvolací soud nezjistil, a tedy ani neodstranil. V bodě 18. svého usnesení uvedl, že „si není vědom, jakým dalším způsobem by bylo možné průběh skutkového děje na místě činu prověřit, aby byly verifikovány či vyvráceny závěry uvedené ve skutkové větě napadeného rozsudku“. K tomu je nutné zmínit, že odvolací soud touto zcela vadnou logikou odporující pravidlům stanoveným v §2 odst. 5 tr. ř., podle kterých se skutkový stav utváří na podkladě provedených důkazů, vyjadřoval zřejmou snahu skutečnosti uvedené v popisu skutkových zjištění „verifikovat“ či „vyvracet“. Pominul, že povinností soudů je postupovat právě naopak, tzn. podle výsledků provedeného dokazování dotvářet a utvářet skutkové závěry, které musí z důkazů vyplynout. Jeho úvaha se proto míjí se základními principy důkazního řízení (srov. rozhodnutí č. 46/1963, č. 8/1965 Sb. rozh. tr.).
25. Vzhledem k tomu, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nevyplývá návaznost mezi popisem skutkových zjištění ve výroku o vině, závěry plynoucími z odůvodnění rozsudku ohledně výsledků provedeného dokazování a úvahami při hodnocení důkazů a právním posouzením, došlo ke kolizi obsahu důkazů, resp. důkazních zjištění a jejich formulace v odůvodnění rozhodnutí s právními závěry, které jsou na základě důkazní materie vyvozovány, a tím k extrémnímu nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Z tohoto důvodu je třeba v přezkoumávaných rozhodnutích spatřovat rozpor s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17). Jde současně o zásadní nedostatek promítající se do použité právní kvalifikace, protože, pokud skutek popsaný soudy nižších stupňů nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování, nelze na jeho základě učinit závěr o správnosti právního posouzení z důvodu podstatné vady zakládající nepřezkoumatelnost posuzovaného rozhodnutí. Takové zjištění je důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1144/2018).
26. Z těchto důvodů Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 7 Tmo 9/2022, i rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 20. 6. 2022, sp. zn. 2 Tm 3/2022, i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
VII. K postupu v dalším řízení
27. Nejvyšší soud podotýká, že v tomto stadiu trestního řízení nelze činit jakékoliv právní úvahy pro případnou právní kvalifikaci, když ty, které soudy učinily, jsou bez řádně objasněného skutkového stavu věci předčasné. Právní závěry bude možné učinit až podle toho, v jaké podobě soudy skutková zjištění ustálí bez zjištěných rozporů a na podkladě výsledků provedeného dokazování, a to jak ve výroku rozsudku, tak i v odůvodnění. K tomu je třeba zmínit, že za stávající situace nevzbuzuje pochybnosti rozsah provedeného dokazování, a proto Nejvyšší soud neukládá soudu prvního stupně, jemuž se věc vrací k dalšímu postupu, aby dokazování v dalším řízení doplňoval, neboť vada v rozsahu dokazování a způsobu hodnocení důkazů nebyla příčinou zrušení přezkoumávaných rozhodnutí. To však nevylučuje, aby soud, pokud se v průběhu dalšího řízení taková potřeba vyskytne, v souladu se zásadou plynoucí z §2 odst. 5 tr. ř. doplnil dokazování o další potřebné důkazy. Taková možnost je však ponechána na úvaze soudu, jenž musí mít na paměti zásadu in dubio pro reo , jejíž uplatnění je na místě tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02).
28. Základním požadavkem v dalším řízení proto bude, aby soud podle výsledků provedeného dokazování učinil takový závěr o průběhu skutkového děje, o němž nebudou pochybnosti a bude v něm srozumitelně a jednoznačně uvedeno, jaké skutkové poznatky z výsledků provedeného dokazování plynou. Ty potom budou muset nalézt svůj odraz i v tzv. skutkové větě výroku o vině, protože to, co soud skutečně zjistí a vyjádří v odůvodnění rozsudku, musí být současně i podkladem pro závěry, které budou uvedeny v popisu skutkového zjištění ve výroku rozsudku. V tom se musí výrok i odůvodnění shodovat. Jedině tímto postupem soud napraví vadu, která vedla ke zrušení přezkoumávaných rozhodnutí.
29. Soud bude muset postupovat se zřetelem k tomu, že při posuzování jednání mladistvého, jímž útočil proti zdraví poškozeného, nelze vycházet jen z toho, jaká újma byla na zdraví poškozeného při tomto vzájemném konfliktu, při němž se role útočníka a napadeného postupně měnily a přelévaly, způsobena, ale bude povinen přihlédnout též ke všem okolnostem, za nichž se skutek udál (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1407/2015). Především bude třeba zvážit, jaké jednání mladistvého ke způsobenému následku vedlo, a zda poškozenému způsobená újma na zdraví byla pokryta (a do jaké míry) zaviněním mladistvého. Bude třeba zaměřit se na obhajobu mladistvého, kterou uplatnil jak v nyní podaném dovolání, tak i v průběhu předchozího řízení, a to se zřetelem na to, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění (srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002).
30. Pro právní úvahy Nejvyšší soud jen v obecné rovině připomíná, že následek je jednou ze složek objektivní stránky provinění, zatímco zavinění představuje jeho subjektivní stránku. Má-li však být správně posouzeno zavinění ve vztahu k určitému následku, nemůže se tak stát bez toho, aby byl tento následek náležitě zjištěn, včetně příčinné souvislosti mezi jeho vznikem a předchozím jednáním pachatele (mladistvého). Rozhodné je i to, že bude třeba posoudit zavinění mladistvého jak k základní skutkové podstatě, tak i k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ze všech rozhodných hledisek, a na zavinění mladistvého bude třeba usuzovat ze zjištěných objektivních skutečností, které vyplynou z výsledků provedeného dokazování, jež bude třeba posuzovat se zřetelem na vědomostní i volní složku vnímání mladistvého. Jestliže se zjistí konkrétní jednání mladistvého (např. kopání, strčení, úder, apod.), které bude v příčinné souvislosti se vzniklým následkem, bude třeba brát do úvahy, jakým způsobem mladistvý proti poškozenému zaútočil a jakým mechanizmem zjištěné poranění vzniklo. Z tohoto hlediska musejí mít jeho závěry podklad jak ve skutkových zjištěních, tak i v objektivních skutečnostech a závěr o zavinění mladistvého musí být podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplynout (srov. rozhodnutí č. 19/1969 a 19/1971 Sb. rozh. tr.). Pokud by soud otázku příčinného vztahu neřešil, šlo by o rozsudek nejasný a neúplný (srov. rozhodnutí č. 20/1981, č. 21/1981, č. 72/1971 a č. 37/1975 Sb. rozh. tr.), a proto i k tomuto znaku bude nutné učinit k výsledkům provedeného dokazování odpovídající závěry, neboť bez spolehlivě prokázané příčinné souvislosti nelze dospět ani k závěru o trestní odpovědnosti. Z adekvátnosti mezi následkem a jednáním, z něhož vzešel, lze pak usuzovat také na předvídatelnost následku, což je podstatný předpoklad spolehlivých závěrů o zavinění a jeho formě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 7 Tz 310/2001, uveřejněný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 15 pod č. T 371, obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1035/2008, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2008, seš. 49 pod č. T 1126).
31. Právní posouzení činu mladistvého se bude odvíjet od toho, jaká skutková zjištění soud učiní způsobem, aby o nich nevznikaly žádné pochybnosti. Teprve podle nich bude znovu uvažovat o tom, které znaky konkrétní skutkové podstaty mladistvý po objektivní i subjektivní stránce naplnil a zda mezi jednáním mladistvého a vzniklým následkem je zachována příčinná souvislost, a následně určí, o jaké provinění se jedná. Pro úplnost je třeba jen připomenout, že nebude-li prokázáno žádné konkrétní jednání mladistvého vedoucí ke vzniku posuzovaného následku, bude na soudu, aby se i s touto skutečností řádně vypořádal a dostatečně spravedlivě ji promítl do právních závěrů.
32. Nejvyšší soud připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory vyslovenými v tomto rozhodnutí a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání obviněného, tzn. podaného v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius ; srov. §265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu