ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.1208.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 1208/2022-714
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2023 o dovolání obviněného B. B. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 9. 2022, č. j. 2 To 55/2022-663, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 9/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný B. B. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. 4. 2022, č. j. 69 T 9/2021-600, uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 (čtyř) let. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 100 (jedno sto) denních sazeb po 500 (pěti stech) Kč, celkem 50 000 (padesát tisíc) Kč.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13. 9. 2022, č. j. 2 To 55/2022-663, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně (dále jen obhájce) proti výše uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že považuje rozsah dokazování nalézacího soudu za nedostatečný a vedoucí k nesprávným a neúplným skutkovým zjištěním, přičemž konkrétně poukázal na jednotlivé důkazy, které navrhl provést, avšak soud je neprovedl. Rovněž zmínil konkrétní důkazy, které mají podle jeho mínění prokazovat, že předmětný příkaz k úhradě ze dne 15. 12. 2017 na pobočce nezadal, přičemž současně uvedl, že soudy vycházely pouze z důkazů svědčících v jeho neprospěch a vzhledem k tomuto nedostatku dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a tím tudíž také k nesprávnému závěru, že příkaz ze dne 15. 12. 2017 zadal právě on (obviněný). V návaznosti na toto konstatování posuzuje a hodnotí jednotlivé ve věci provedené důkazy a polemizuje s hodnotícími závěry nalézacího soudu. Rovněž nesouhlasí se skutkovými závěry učiněnými stran reklamace ze dne 28. 12. 2017, přičemž i zde zmiňuje důkazy k uvedené problematice provedené a opětovně vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnotícími úvahami nižších soudů a polemizuje s hodnotícími úvahami a argumentací nalézacího soudu. Dále obviněný uvedl, že jím uvedené vady řízení a na ně navazující vady při hodnocení důkazů vedly k nesprávnému právnímu posouzení věci, jelikož předmětný skutek, který je mu kladen za vinu, se nestal, neboť reklamaci skutečně podal a nedošlo tak k žádné falzifikaci reklamační listiny. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po shrnutí obsahu dovolání uvedl, že je především nutno konstatovat, že obviněný nevznáší prakticky žádné námitky, kterými by vytýkal nesprávné právní posouzení skutku, ale jeho dovolací námitky spočívají výlučně v námitkách skutkových. Rovněž se nesouhlasně vyjádřil k námitkám týkajících se neprovedení důkazů, ke kterým uvedl, že oba soudy nižších stupňů se navrhovanými důkazy zabývaly a shledaly je nadbytečnými, přičemž s jejich argumentací se ztotožnil a na ni odkázal. Dále konstatoval, že existence zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy nejenže nebyla formálně namítnuta, ale nevyplývá ani z uplatněných námitek, přičemž obviněný pouze odmítá všechna skutková zjištění rozhodná pro závěr o jeho vině, reprodukuje jednotlivé důkazy, provádí vlastní hodnocení jednotlivých důkazů, které by izolovaně mohly svědčit v jeho prospěch, a na základě těchto hodnotících úvah prosazuje vlastní skutkovou verzi děje. V této souvislosti také uvedl, že pouhá polemika s hodnocením důkazů soudy a předkládání vlastních hodnotících úvah a skutkových tvrzení nemůže naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod. Rovněž konstatoval, že hodnotící úvahy nalézacího soudu jsou zcela logické a přiléhavé, přičemž nalézací soud reagoval prakticky na všechny námitky, které obviněný ve svém dovolání opakuje. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyslovil souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K tomuto ustanovení (do trestního řádu bylo včleněno zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022) je vhodné uvést, že je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutno k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Ve vztahu k uvedenému je nutno zmínit, že podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Ve vztahu k oběma shora uvedeným dovolacím důvodům lze rovněž uvést, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v těchto dovolacích důvodech zmíněných . Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem musí Nejvyšší soud konstatovat, že v předmětné trestní věci odvolací soud po věcné stránce rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal, což je zřejmé z bodu 12. a následujících odůvodnění jeho usnesení.
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
11. Obviněný svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že existuje rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, že byla porušena zásada in dubio pro reo, že se soudy řádně nevypořádaly s provedenými a jím navrženými důkazy. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že tento zjevný rozpor však podle argumentace obviněného spočívá v tom, že soudy nedostatečně či špatně vyhodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy a v důsledku tohoto pochybení nesprávně zjistily skutkový stav věci. V tomto směru je tedy pohled obviněného (obhajoby) na průběh skutkového děje diametrálně odlišný od skutkového zjištění, které učinil nalézací soud a s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil.
12. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo (zásadu presumpce neviny) je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu - rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. S ohledem na skutečnost, že obviněný svoji argumentaci v převážné míře založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů (zejména pak soud prvního stupně velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl výpovědi svědků a rovněž se velmi podrobně zabýval otázkou věrohodnosti jejich výpovědí či jejich částí, ve vazbě k ostatním důkazům - viz níže) provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
14. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným a obsahem provedených důkazů, porušení zásady in dubio pro reo, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.
15. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud rovněž konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ poukazoval mj. na to, že nalézací soud neprovedl dokazování v dostatečném rozsahu; nalézací soud chybně vyhodnotil rozpory mezi důkazy svědčícími v jeho prospěch a mezi důkazy svědčícími v jeho neprospěch; soud bagatelizoval a nesprávně vyhodnotil svědecké výpovědi; v době kdy mělo dojít k zadání příkazu k úhradě, byl u lékaře a nemohl jej tak zadat; zaměstnanci banky jej nepoznali, přičemž vypovídali lživě, jelikož by jinak přiznali vlastní pochybení; závěry znaleckých posudků je potřeba brát s jistou rezervou, vzhledem k absenci rozhodných znaků pro zkoumání písma atd. ]. S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodech 40. – 49. svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „Ve vztahu k zadání příkazu k úhradě částky 220 000 EUR ze dne 15. 12. 2017 je nutno předně zdůraznit, že obžalovaný B. B. jako jednatel společnosti S. S. byl podle Rámcové smlouvy o poskytování bankovních služeb ze dne 9. 3. 2016 jedinou osobou oprávněnou k nakládání s peněžními prostředky na příslušném bankovním účtu této společnosti, vedeném u Fio banky, a.s. Předmětný převod peněžních prostředků ve výši 220 000 EUR byl přitom proveden na základě příkazu k úhradě, který byl zadán osobně na pobočce Fio banky, a.s. (nejde tedy o situaci, kdy by identifikace osoby oprávněné k provedení příkazu k úhradě namísto přímého ověření totožnosti jednající osoby vyplývala toliko ze znalosti přístupových údajů, jako tomu bylo při zadání platebního příkazu Prostřednictvím systému internetového bankovnictví). Svědkové...pak v jejich výpovědích shodně potvrdili, že v případě osobního jednání s klientem banky v souvislosti se zadáním příkazu k úhradě vždy vyžadovali prokázání totožnosti podle občanského průkazu, přičemž současně kontrolovali i to, jestli podoba přítomné jednající osoby odpovídá vyobrazení osoby na předloženém občanském průkazu (potažmo na dalším předloženém osobním dokladu s fotografií), kdy v souvislosti s touto identifikací na jejich straně nevznikaly pochybnosti...Ostatně to, že byl příkaz k úhradě ze dne 15. 12. 2017 na pobočce Fio banky, a.s. ve XY učiněn osobně B. B., v jeho výpovědi potvrdil také svědek L. B., když uvedl, že B. B. na pobočku banky doprovázel a byl zadání této platby ze strany B. B. osobně přítomen. Takto svědkem B. vypovězená okolnost pak byla obsahově souladná s výpovědí svědkyně M. R., která příkaz k úhradě za banku zpracovávala, a tedy přímo jednala s osobou, která jej na pobočce zadávala. Jmenovaná svědkyně potvrdila, že totožnost muže, který na pobočce podával předmětný příkaz k úhradě, kontrolovala podle vzhledu na fotografii na předloženém občanském průkaze, přičemž uvedla také to, že podatele příkazu k úhradě doprovázel další muž...Pravdivosti výpovědi svědka L. B. ohledně toho, že byl na pobočce Fio banky, a.s. ve XY dne 15. 12. 2017 společně s obžalovaným B. B., dále nasvědčuje to, že svědek B. při jeho výpovědi předložil soudu další originál platebního příkazu ze dne 15. 12. 2017, který mu (podle jeho svědecké výpovědi) obžalovaný bezprostředně po jeho podpisu na pobočce banky dne 15. 12. 2017 předal...podrobený odbornému posouzení jejich pravosti podpisu, přičemž ve vztahu k oběma těmto podpisům byl v odborném vyjádření z oboru kriminalistika ze dne 30. 3. 2022 vysloven tentýž závěr, podle něhož je pravděpodobnější varianta, že se jedná o pravé podpisy obžalovaného B. B., než ta varianta, že by B. B. tyto sporné podpisy nenapsal a jednalo by se tak o padělky jeho podpisu...Podstatným v tomhle ohledu zůstává, že podle přijatých odborných zjištění oba podpisy na originálech platebních příkazů nevykazují znaky technického padělání, přitom je podle závěrů znaleckého ústavu jen stěží představitelné, že by případný padělatel zvládl nápodobu podpisu v tolika nalezených detailních znacích, jakými se oba sporné podpisy ve vztahu k podpisům obsažených ve srovnávacím materiálu vyznačovaly...Z žádného provedeného důkazu pak nevyplynulo, že by svědkyně M. R. či jiní pracovníci pobočky Fio banky, a.s. ve XY se svědkem L. B. znali, popřípadě, že by tito byli z jakéhokoliv jiného důvodu motivování k tomu, aby pod hrozbou vlastního pracovního či trestního postihu napomáhali neoprávněně osobě k zadání platebního příkazu, a to i přesto, že k pověření těchto skutečností bylo vedeno samostatné trestní řízení...s ohledem na výše uvedené důkazy, které jednoznačně vypovídají o tom, že obžalovaný B. B. byl podatelem předmětného příkazu k úhradě, soud tomu, že by obžalovaný byl téhož dne přibližně do 13.10 hodin u lékaře v XY, neuvěřil. Nejen že výpověď svědka L. O., který si konkrétně na danou lékařskou prohlídku nepamatoval a vycházel pouze z jím předložených listin (které se navíc z hlediska přesného času ukončení lékařského vyšetření rozcházely), byla z důkazního hlediska osamocena...výpovědi odporují i zprávy Všeobecné zdravotní pojišťovny Slovenské republiky, podle nichž nebylo B. B. dne 15. 12. 2017, a ostatně ani jiného dne v prosinci 2017, žádné lékařské vyšetření poskytnuto...za daný měsíc nebyly zdravotní pojišťovně ze strany lékáren účtovány úhrady ani za žádné léky, které měly být obžalovanému podle příslušné lékařské zprávy ze dne 15. 12. 2017 předepsány a které si měl obžalovaný podle jeho vlastní výpovědi ještě tentýž den v lékárně vyzvedávat...nelze mít za to, že by k nezavedení podané reklamace do interního systému banky nedošlo opomenutím některého z pracovníků pobočky banky, protože taková reklamace se na pobočce, ani jinde v písemné či elektronické podobě nenašla nikdy později. Sám J. F., který měl být za banku na této listině podepsán, v jeho svědecké výpovědi uvedl, že tuto listinu nesepisoval, s jejím vyhotovením neměl nic společného a podpis na listině není jeho...K samotnému obsahu posuzované reklamační listiny pak lze dodat, že i přes nerozhodný závěr odborného vyjádření z oboru kriminalistika ze dne 25. 7. 2019, které bylo zadáno k posouzení pravosti podpisu J. F., bylo možno s náležitou jistotou vyvodit závěr, že tato reklamační listina byla padělána. Jak totiž bylo zjištěno z odborného vyjádření z oboru kriminalistika ze dne 16. 10. 2019, na reklamační listině je otisk jiného razítka č. 3, než které bylo nesporně používáno na pobočce Fio banky ve XY v prosinci 2017 (přitom z porovnání sporného otisku razítka a originálního otisku razítka Fio banky, a.s. je naprosto zjevné, že se jedná o nápodobu tohoto razítka v úmyslu vydávat jej za pravé)...obžalovaný o řešení reklamace platby, která měla být údajně provedena neoprávněnou osobou, nejevil aktivní zájem, který by bylo možno očekávat s ohledem na výši příslušné odchozí platby z účtu společnosti...Namísto toho obžalovaný bez jakéhokoliv rozumného důvodu na opakované a naléhavé požadavky M. Ň., aby byla situace řešena, reagoval tak, že jej uklidňoval tím, že na podání reklamace je čas, neurčitým způsobem se odkazoval na to, že bude situaci řešit s L. B., vymlouval se na svůj zdravotní stav apod. Z poznatků získaných provedeným dokazováním je přitom zřejmé, že zdravotní stav obžalovaného nebyl tak závažný, aby nemohl situaci týkající se reklamace platby neoprávněné osoby podat, kdy v tomto ohledu by nemělo zůstat opomenuto, že nejen podle tehdy platného reklamačního řádu, ale i podle svědeckých výpovědí pracovníků banky bylo možno reklamaci podat prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, aniž by bylo nutno vážit cestu za účelem osobní návštěvy pobočky...Všechny výše popsané rozpory výpovědi obžalovaného s dalšími důkazy provedenými v hlavním líčení tedy svědčí o účelově vymyšlené obhajobě, kterou se obžalovaný snaží zastřít jeho trestné jednání... atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. v bodech 18. – 20. svého usnesení odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „Z vyhodnocení výpovědi svědka Ň. a z obsahu elektronické komunikace mezi ním a obžalovaným pak jednoznačně vyplývá, že obžalovaný rozhodně od počátku nejevil zájem urychleně vyřešit jím tvrzenou reklamaci u Fio banky, v určitou dobu byl pro svědka Ň. i nekontaktní, originál údajné reklamační listiny svědkovi poskytnul nejdříve v březnu 2018 a první zmínka o návštěvě O. se v elektronické komunikaci objevila až 31. 5. 2018...Obhajoba sice naznačuje dvě odlišné verze skutkového průběhu děje, že tedy v první řadě přichází do úvahy komplot svědka B. se zaměstnanci Fio banky, nebo v druhé řadě zadání zfalšovaného pokynu svědkem B., spojené s chybou pracovníků banky při ověřování totožnosti zadavatele platby a s následnou snahou pracovníků banky toto opomenutí zakrýt popřením reklamace, uskutečněné obžalovaným dne 28. 12. 2017...Obě naznačované verze skutkového průběhu děje se i při zohlednění interního chodu banky jeví natolik krkolomné, že se jeví bez ohledu na obsah provedeného dokazování jako nevěrohodné, a to i s ohledem na to, že musela být předpokládána nějaká reakce obžalovaného na zjištění, že finanční prostředky ve výši 220 000 EUR z účtu společnosti S. S. s.r.o. bez jeho vědomí odešly... atd.“
16. Nejvyšší soud považuje za potřebné s ohledem na charakter námitek uplatněných v dovolání dovolatele upozornit na skutečnost, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 15.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ .
17. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za nezbytné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 39. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně stran hodnocení důkazů přisvědčil (bod 18. a násl. usnesení odvolacího soudu) a sám, nad rámec úvah soudu prvního stupně, jeho závěry rozvedl. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru o vině obviněného, přičemž takto učiněná zjištění vyplývají nejen ze svědeckých výpovědí, znaleckých posudků, ale také z listinných důkazů a dalších, ve věci provedených důkazů. Pokud obviněný ve svém dovolání poukazuje na důkazy, které podle něj neprokazují jeho vinu, ale naopak mají prokazovat jeho nevinu, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný pomíjí tu skutečnost, že právě celá řada důkazů (nejen jím zmíněné důkazy ve vazbě k dalším důkazům) tvoří ucelený řetěz, který obviněného z jeho jednání usvědčuje. V návaznosti na argumentaci obviněného, který ji veskrze celou staví na polemice s hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů, lze mj. uvést, že nalézací soud se velmi podrobně zabýval v rámci hodnocení důkazů nejen věrohodností jednotlivých svědků, ale také věrohodností výpovědi obviněného (bod 46. a násl. rozsudku nalézacího soudu). Obviněný pak ve svém odůvodnění dovolání izolovaně hodnotí jednotlivé důkazy tak, aby vyznívaly v jeho prospěch, přičemž již taktně pomíjí mj. rozpory mezi jednotlivými důkazy a svojí výpovědí. Lze se mj. pozastavit nad skutečností, že obviněný nikterak nespěchal a od počátku nejevil zájem vyřešit jím tvrzenou reklamaci platby, která měla být údajně provedena neoprávněnou osobou, přičemž i s ohledem na výši příslušené odchozí platby z účtu společnosti S. S., by šlo předpokládat, že se bude aktivně snažit příslušnou platbu reklamovat v co nejkratším čase, zvláště pak za situace, kdy Fio banka, a.s. umožňovala podat reklamaci prostřednictvím komunikace na dálku a nebylo tak nutné osobní návštěvy. Lze také vzpomenout jednotlivé rozpory stran jeho zdravotního stavu, kdy měl být nejdříve poslán na ORL vyšetření v nemocnici v XY, přičemž pak ve zprávě Ň. tvrdil, že byl na krčním oddělení v XY, přičemž všechna jeho rozporuplná tvrzení stran zdravotního stavu, jsou navíc v rozporu se zprávou Všeobecné zdravotní pojišťovny Slovenské republiky, ze které vyplynulo, že obviněnému bylo za prosinec 2017 a leden 2018 poskytnuto lékařské ošetření pouze jednou, a to dne 17. 1. 2018. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů důvodně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutích jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
18. Ve vztahu k uplatněnému dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze uvést, že obviněný nevznáší žádné námitky, kterými by vytýkal nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávně hmotně právní posouzení, jelikož veškeré své námitky uplatňuje pouze k problematice hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním, která učinily soudy nižších stupňů. Takto uplatněné dovolací námitky ovšem nemůžou naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
19. Dále je třeba reagovat na námitku obviněného ohledně neprovedení jím navrhovaných důkazů. Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další), když mj. konstatoval: „ Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal“. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
20. Z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě relevantních důkazů, ať již jde o svědecké výpovědi či listinné důkazy. Dále je zřejmé, že byly vzaty v úvahu i obviněným učiněné důkazní návrhy, přičemž oba soudy dostatečně odůvodnily, proč považovaly jejich provedení za nadbytečné. Pokud tedy obviněný vznáší výhrady k otázce provedených, příp. neprovedených důkazů, pak Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na skutečnosti zmíněné v rozhodnutích soudů nižších stupňů k této problematice a dodává, že na návrh dovolatele na doplnění dokazování bylo jak soudem prvního stupně, tak i odvolacím soudem reagováno a soud prvního stupně dostatečně vysvětlil, proč nepovažuje provádění dalšího dokazování za nezbytné [viz bod 51. rozsudku]. Odvolací soud se k opakujícím návrhům obviněného dostatečně vyjádřil v bodě 21. svého rozhodnutí.
21. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by ve svých rozhodnutích se s těmito řádně, logicky a přesvědčivě nevypořádaly a neodůvodnily svůj postup, lze uvést, že tato nevykazují (odůvodnění rozhodnutí) znaky libovůle při hodnocení důkazů. Za takto zjištěné situace, kdy se soudy nižších stupňů dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného, považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. [ též bod 21. ].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu