ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.126.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 126/2023-824
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2023 o dovolání obviněného P. H. , nar. XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2022, č. j. 10 To 64/2022-679, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 1/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný P. H. (dále zpravidla jen „obviněný“, popř. „dovolatel”) byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2022, č. j. 6 T 1/2022-520, uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle §185 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy rozhodl Krajský soud v Hradci Králové podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podali obviněný i poškozená odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 8. 2022, č. j. 10 To 64/2022-679, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Podle dovolatele soudy nerespektovaly pravidla trestního řízení, když nepostupovaly podle §2 odst. 5, 6 (odst. 11) tr. ř., ale také v rozporu se zásadou in dubio pro reo, to vše vedoucí mj. k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Rozhodná skutková zjištění obviněný považuje za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, neboť soudy závěry o jeho trestném jednání dovodily pouze z výpovědí poškozené a Š. K., F. J., L. P. a A. H., což jsou kamarádi poškozené, kteří nevypověděli nic autentického, ale toliko reprodukovali její sdělení o tom, že byla údajně znásilněna. Výpověď poškozené považuje dovolatel za nevěrohodnou, navíc podle něj byla provedena pouze v přípravném řízení, nejednalo se o neodkladný a neopakovatelný úkon, výslechu nebyl přítomen soudce ani státní zástupce a ačkoli poškozená byla v době výslechu nezletilá, nebyl o jejím výslechu pořízen žádný záznam. Podle jeho názoru soudy hodnotily věc zcela povrchně, nebraly v úvahu všechny důkazy a skutečnosti plynoucí z provedeného dokazování, ale pouze ty, které odpovídaly závěrům o jeho vině, čím došlo k porušení zásady in dubio pro reo . Obviněný rovněž zpochybnil postup soudu prvního stupně v rámci hlavního líčení dne 2. 5. 2022, kdy, ačkoliv poškozené bylo umožněno učinit výpověď v oddělené místnosti, odmítla podrobněji popsat jeho jednání a soud přistoupil k přečtení její výpovědi z přípravného řízení podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř., čímž rezignoval na možnost hodnotit věrohodnost poškozené na základě přímého pozorování jejího chování a reakcí. V této souvislosti dovolatel uvedl, že pokud se soudy domnívaly, že poškozená bez oprávnění při hlavním líčení nevypovídala nebo se v podstatných bodech od své výpovědi odchýlila, není jasné, jak mohly její výpověď považovat za věrohodnou. Problém s věrohodností poškozené podle obviněného neodstranily ani znalecké posudky, které v zásadě vycházely pouze z toho, co sama řekla, což nutně muselo mít dopad na jejich závěry. Znalecké posudky je třeba podle dovolatele hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz a musí být podrobovány všestranné prověrce nejen právní, ale i věcné správnosti. Obviněný rovněž považuje za nesprávnou právní kvalifikaci svého jednání, kdy nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění, včetně subjektivní stránky, neboť z toho, co poškozená popsala, rozhodně nevyplývá, že by věděl o tom, že vážně klade odpor. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §256l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám rozsudkem tak, že obviněného zprostí obžaloby.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta předně uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání obviněný uplatňuje prakticky již od samotného počátku trestního řízení, takže se jimi soudy obou stupňů dostatečně zabývaly. Podle státní zástupkyně je třeba odmítnout tvrzení obviněného o existenci extrémního nesouladu mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Námitky obviněného tak jsou podle státní zástupkyně prostou polemikou s názorem soudů na to, jak je třeba příslušný důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Státní zástupkyně dále uvedla, že obviněný je ze svého jednání usvědčen především výpovědí poškozené, ale i dalšími důkazními prostředky, a to protokolem o prohlídce těla poškozené a příslušnou fotodokumentací, genetickou expertízou, zajištěnou chatovou komunikací apod. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K tomuto ustanovení (do trestního řádu bylo včleněno zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022) je vhodné uvést, že je reakcí na řadu dřívějších rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutno k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Ve vztahu k uvedenému je nutno zmínit, že podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Ve vztahu k oběma shora uvedeným dovolacím důvodům lze rovněž uvést, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v těchto dovolacích důvodech zmíněných . Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl v řízení předcházejícím dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem musí Nejvyšší soud konstatovat, že v předmětné trestní věci odvolací soud po věcné stránce rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal.
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
11. Obviněný svoji argumentaci vtělil v tvrzení, že existuje zjevný rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a nebyl zjištěn řádně a úplně skutkový stav. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že tento zjevný rozpor však podle argumentace obviněného spočívá v tom, že soudy nedostatečně či špatně [ve smyslu §2 odst. 5, 6 (11) tr. ř.] vyhodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy a v důsledku tohoto pochybení nesprávně zjistily skutkový stav věci a nesprávně kvalifikovaly jeho jednání. V tomto směru je tedy pohled obviněného (obhajoby) na průběh skutkového děje diametrálně odlišný od skutkového zjištění, které učinil nalézací soud a s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil. Nadto je potřebné uvést, že jde nikoli o hmotně právní ustanovení, ale ustanovení procesní, jak již z jejich podstaty vyplývá, sloužící ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti na základě hodnocení důkazů podle zásad vymezených v §2 odst. 6 tr. ř.
12. S ohledem na skutečnost, že obviněný svoji argumentaci v převážné míře založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, když jejich závěry považuje za nesprávné, a to mj. v důsledku nesprávného hodnocení provedených důkazů, příp. v důsledku nedostatečného rozsahu provedeného dokazování, považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů (zejména pak soud prvního stupně velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl výpovědi obviněného, poškozené, svědků a rovněž se velmi podrobně zabýval otázkou věrohodnosti jejich výpovědí či jejich částí, ve vazbě k ostatním důkazům - viz níže) provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
13. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí, znaleckých posudků, fotodokumentace, chatové komunikace aj. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě uvést, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Hradci Králové, z nichž v dovoláním napadeném usnesení vycházel Vrchní soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o zjevný rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (viz shora body 8., 10.). Učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu, jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., proto lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, který k provedenému dokazování uvedl, že „ byly řádně provedeny všechny potřebné a zřejmě i reálně dosažitelné důkazy, které mohly k objasnění skutkového stavu věci přispět a nalézací soud si tak vytvořil patřičný skutkový základ pro svoje rozhodnutí “ (bod 33. usnesení odvolacího soudu).
14. V reakci na obviněným namítané porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. V této souvislosti musí Nejvyšší soud po prostudování spisu dále konstatovat, že v proběhlém řízení nedošlo ani k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Řízení proběhlo v souladu se zákonnými podmínkami s tím, že obviněnému bylo umožněno hájit svá práva.
15. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou do značné míry obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí ( poukazoval mj. na nevěrohodnost výpovědi poškozené; na nesprávnost závěrů vyslovených ve znaleckých posudcích z důvodu nevěrohodnosti poškozené aj. ). S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly, přičemž Nejvyšší soud nepovažuje za nutné na učiněných závěrech cokoliv podstatného doplňovat či měnit.
16. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
17. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 1. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. Postup soudu prvního stupně byl navíc podroben přezkumu odvolacím soudem, který konstatoval, že „ Okolnosti svědčící proti obžalovanému byly již nalézacím soudem objasňovány se stejnou pečlivostí jako okolnosti svědčící v jeho prospěch, shromážděné důkazy pak hodnotil soud v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, tedy nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu a ve všech vzájemných souvislostech “ (bod 34. usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud dále dospěl k závěru, že „ Soud prvního stupně také v odůvodnění svého napadeného rozsudku, které odpovídá kritériím §125 odst. 1 tr. řádu vyložil, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, vypořádal se též s argumenty obhajoby obžalovaného… “ (bod 35. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jde o skutková zjištění, jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
18. Z koncepce dovolacích námitek je zjevné, že obviněný především zpochybňuje věrohodnost poškozené, jejíž výpověď označuje za „ jediný přímý usvědčující důkaz “ (bod 14. dovolání). V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že porušení práva na spravedlivý proces nelze dovozovat z toho, že se soudy přiklonily k verzi poškozené a nikoli k verzi obviněného, a to ani, když jde do značné míry o situaci „tvrzení proti tvrzení“. V českém trestním právu totiž neplatí zásada „ unus testis nullus testis “ (jeden svědek žádný svědek). V takové situaci musí soudy pečlivě hodnotit důkazy a využít přitom plně i zásady bezprostřednosti, zejména toho jejího aspektu, že soud osobně vyslýchá obviněného a svědky a může tak činit bezprostřední závěry o jejich věrohodnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1307/2019). Navíc výpověď poškozené nestojí osamoceně a je podporována výpověďmi dalších svědků. Například svědci Š. K., F. J., L. P., N. J. jednoznačně potvrdili, že jim poškozená sdělila informace o sexuálním napadení ze strany obviněného. Přestože jde o svědectví nepřímá, kdy tito svědci vypovídali o skutečnostech sdělených poškozenou, jsou i ta v rozhodovací praxi soudů akceptována, pokud zapadají do celkového řetězce důkazů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 8 Tdo 939/2022). V tomto ohledu považuje Nejvyšší soud za potřebné rovněž zmínit, že ze závěrů znaleckého posudku z odvětví dětské psychologie vyplynulo, že svědeckou výpověď poškozené lze považovat za popis skutečně prožité události s tím, že u poškozené absentují rysy hysterie a tendence ke konfabulacím a nebyly u ní zjištěny ani sklony ke lhavosti, zkreslování prožitků, fantazírování, vliv sugesce nebo návodu (bod 17. rozsudku soudu prvního stupně). Věrohodnosti poškozené se rovněž věnoval odvolací soud, který uvedl, že „ neshledal ve výpovědích poškozené žádné podstatné rozpory, přičemž současně konstatuje, že obecně jsou dílčí rozdíly v jednotlivých momentech svědky líčeného skutkového děje neseny různou schopností vnímat, vštípit si a následně reprodukovat jimi prožívaný nebo sledovaný skutkový děj “ (bod 40. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud považuje ve vztahu k výpovědi např. svědka Š. K. a F. J., kteří měli popsat podle obhajoby jen zprostředkované údaje, uvést, že tito svědci však současně sami popsali to, co vnímali, když jim poškozená situaci popisovala – „klepala se po celém těle i nohama, bylo poznat, že není v pohodě“ – z buňky ji vedl na ubytovnu (F. J.).
19. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele nad rámec již uvedeného upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
20. Lze souhlasit s obviněným, že znalecký posudek je třeba hodnotit jako každý jiný důkaz. To potvrzuje i judikatura Ústavního soudu, podle níž je znalecký posudek nepochybně významným druhem důkazních prostředků a v rámci dokazování v trestním řízení mu přísluší významné místo. Nelze však pustit ani na okamžik ze zřetele, že ze stěžejních zásad dokazování v novodobém trestním procesu vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů včetně znaleckého posudku. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Ústavní soud si je vědom toho, že požadavek, aby orgán činný v trestním řízení hodnotil mj. též odbornou správnost znaleckého zkoumání a odbornou odůvodněnost závěrů znaleckého posudku, je velmi náročný. Uznává také správnost názoru, že orgán činný v trestním řízení nemůže sám nahradit odborné závěry znalce svými laickými názory. Je však třeba trvat na povinnosti orgánů činných v trestním řízení hodnotit znalecký posudek ze všech aspektů shora naznačených, včetně jeho odborné správnosti. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku a slepě důvěřovat závěrům znalce by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle jeho vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06). V obou případech znalci uvedli, z jakých podkladů vycházeli a jasně formulovali své závěry. Navíc byli vyslechnuti v rámci hlavního líčení a odpovídali na položené dotazy. Nejvyšší soud tak na postupu soudů při hodnocení znaleckých posudků neshledal nic závadného, přičemž znalecké posudky tvoří v posuzovaném případě pouze jednu skupinu důkazů.
21. Přisvědčit nemohl Nejvyšší soud ani námitkám dovolatele, které se týkají postupu soudu prvního stupně podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. v rámci hlavního líčení konaného dne 2. 5. 2022. Ze spisu je zřejmé, že tento postup byl zvolen poté, co poškozená popsala, co si ve vztahu k dané věci pamatuje. Následně v 9.15 hod. byl výslech přerušen s tím, že se poškozené udělalo nevolno a potřebuje na WC. Poškozená opustila výslechovou místnost v doprovodu členky justiční stráže. V 9.18 hod. bylo pokračováno v jejím výslechu a čtení výpovědi. K ní poškozená výslovně uvedla, že „ Výpověď souhlasí. Nic nechci měnit, ani doplňovat “ (č. l. 473). Ze spisu je navíc zřejmé, že při výslechu poškozené kladl otázky i obhájce obviněného. Je nutno též konstatovat, že soud prvního stupně si mohl v rámci hlavního líčení sám učinit závěr k námitce obhajoby, ohledně chování poškozené, neboť tato byla hlavnímu líčení přítomna. Za vhodné považuje rovněž Nejvyšší soud upozornit obviněného (obhajobu) na skutečnost, že znalkyně MUDr. Ivana Horáčková sama uvedla, že v zájmu duševního zdraví poškozené další její výslech nedoporučila. Pokud jde o výslech obviněné v rámci přípravného řízení, je třeba uvést, že tento výslech byl realizován za přítomnosti obhájce obviněného JUDr. Petra Holubičky (č. l. 38). Podmínky pro postup podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. tak byly ze strany soudu prvního stupně v rámci hlavního líčení naplněny.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno především namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Pod tento dovolací důvod tak bylo možné podřadit námitky obviněného týkající se nenaplnění znaků skutkové podstaty znásilnění, především subjektivní stránky, jejíž absenci obviněný dovozuje z toho, že nevěděl o tom, že poškozená vážně klade odpor nebo chce klást skutečný odpor. Ani těmto námitkám však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
23. Skutek obviněného byl právně posouzen jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Soudy tak dospěly k závěru, že obviněný jiného (zde poškozenou) donutil násilím k pohlavnímu styku, přičemž čin spáchal jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví. Pokud jde o otázku nesouhlasu poškozené, Nejvyšší soud obviněného upozorňuje, a to nad rámec úvah, které v odůvodnění svých rozhodnutí zmínily soudy nižších stupňů, že vážně míněný nesouhlas lze projevit i neverbálním způsobem, např. zaujetím pasivní obranné pozice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 699/2021, publikované pod č. 10/2022 Sb. rozh. tr.). Z učiněných skutkových zjištění vyplývá, že poškozená dala svůj nesouhlas s jednáním obviněného najevo mimikou, slovně a rovněž snahou o jeho odstrčení. Dále poškozená chtěla v okamžiku, kdy kolem místa činu projížděli její kamarádi, na ně zavolat o pomoc, což jí obviněný znemožnil fackou a zakrytím úst. K uvedenému lze dodat, což podporuje verzi výpovědi poškozené, že při prohlídce těla poškozené byly u ní zjištěny úrazové změny v oblasti krku, které odpovídají tomu, že ji měl obviněný, jak uvádí poškozená, při činu silně uchopit a tisknout pod krkem. V této souvislosti je třeba rovněž zmínit soudy uvedenou chatovou zprávu, kterou obviněný poslal poškozené krátce po činu ve 21.52 hodin ve znění „Omlouvám se za to co jsem prováděl (emotikon opice zakrývající si oči), tohle nedělám, nejsem žádný prase (emotikon opice zakrývající si oči)“, která byla vyhodnocena jako skutečnost, že si obviněný byl dobře vědom, že nejednal tak, jak měl a že se choval násilně (bod 27. rozsudku soudu prvního stupně a bod 36. usnesení odvolacího soudu). V tomto ohledu Nejvyšší soud souhlasí se soudy zvolenou interpretací zmíněné chatové zprávy, že šlo v podstatě omluvu obviněného a potvrzení jeho násilného jednání. Vzhledem k těmto skutečnostem tak Nejvyšší soud konstatuje, že soudy zvolená právní kvalifikace je správná, když dovoláním napadené znaky trestného čin znásilnění - resp. jejich existence, kterým byl obviněný uznán vinným, a to nejen „násilí“, byly naplněny.
24. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu