ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.363.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 363/2023-453
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2023 o dovolání obviněného P.P., nar. XY, bytem trvale XY, bytem fakticky XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 67 To 294/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 124/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 7. 2022, sp. zn. 3 T 124/2021, byl obviněný P. P. (dále jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §241 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1, 3, §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 466 denních sazeb, denní sazba činí 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 466 000 Kč.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání zaměřené proti všem jeho výrokům. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 67 To 294/2022, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil podle §241 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1, 3, §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 150 denních sazeb, denní sazba činí 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 150 000 Kč.
3 . Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že jako osoba oprávněná jednat za společnost a fakticky ovládající společnost A. C., IČ: XY, se sídlem XY, XY, nesplnil svoji zákonnou povinnost tím, že vědomě neodvedl v termínech splatnosti zákonné odvody skutečně stržené z mezd zaměstnanců podle §8 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, §5 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, a §38h odst. 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, přestože společnost měla k dispozici potřebné finanční prostředky, následně řádně neodvedl příslušným institucím:
Pražské správě sociálního zabezpečení, IČ: 00006963, Trojská 1997/13A, Praha 8, za období 2017 až 2018 částku 73 176 Kč,
Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu – Územní pracoviště pro Prahu 10, IČ: 00006866, Petrohradská 1486/6, Praha 10, za období 2017 až 2018 částku 281 326 Kč,
Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, Orlická 2020, Praha 3, za období 2017 až 2018 částku 26 587 Kč,
České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ: 47672234, Jeremenkova 161, Ostrava, za období 2017 až 2018 částku 4 971 Kč,
Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ: 47114321, Roškotova1225, Praha 4, za období 2017 až 2018 částku 59 995 Kč,
celkem 466 055 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 67 To 294/2022, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (zjevně ve znění do 31. 12. 2021) a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Po shrnutí dosavadního řízení a argumentace odvolacího soudu poukázal dovolatel na to, že rozhodnutí obecných soudů nemohou obstát s ohledem na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, konkrétně neobjasněné tvrzení, že společnost A. C. měla v průběhu období, které je předmětem tohoto trestního řízení, dostatek finančních prostředků k úhradě stržených odvodů za jednotlivé zaměstnance. Soudy podle dovolatele nevzaly v potaz veškeré zjištěné skutečnosti, když současně bez bližšího zdůvodnění rezignovaly na doplnění znaleckého posudku Ing. Evy Klapuchové. Vyhradil se také proti hodnocení jeho výpovědi, jakož i proti posouzení jeho trestní odpovědnosti, které bylo významně determinováno okolnostmi, které vyplývaly ze závěru znaleckého posudku, který nijak nepřipouštěl, že v době vedené exekuce byly prostředky společnosti limitující ve vztahu k možnosti společnosti, kterou řídil, hradit za své zaměstnance povinné odvody. Tento posudek ani nezjistil, že si po celou dobu nevyplácel mzdu za práci, kterou ve prospěch jmenované společnosti odváděl, což nepochybně mohlo mít význam při hodnocení všech okolností případu a mohlo a mělo to být akcentováno při ukládání trestu. Za relevantní a nezohledněné považoval skutkové okolnosti, které vedly společnost A. C. k úpadku, zejména okolnosti, které následovaly po prodeji podniku v rámci insolvenčního řízení. Vyvozoval, že nebyl veden úmyslem sražené části mzdy neodvést příslušným subjektům. Z hlediska subjektivní stránky jsou podle něj rozhodnutí soudů nižších stupňů nedostatečně odůvodněna.
6. Za zásadní pak obviněný označil výhradu ke znaleckému posudku č. 848/46/2020. Znalkyně, která k němu byla v rámci hlavního líčení vyslechnuta, uzavřela, že ze sumarizace finančních příjmů na bankovní účty společnosti v období od 1/2017 do 1/2019 lze dospět k závěru, že společnost disponovala dostatečnými finančními prostředky k úhradě povinných odvodů z mezd s tím, že příjmy několikanásobně převyšovaly hodnoty hrubých mezd po celé sledované období. Dále dospěla k závěru, že společnost A. C. o povinných odvodech účtovala a informace o těchto odvodech posílala příslušným institucím, když odchozí platby na bankovních účtech byly určeny pro dodavatele zboží a služeb. Dovolatel se domníval, že znalkyně při zpracování svého znaleckého posudku nevycházela ze všech relevantních informací, které měla z trestního spisu k dispozici, posudek se tak jeví neodůvodněným a nepřezkoumatelným. Poukázal na to, že znalkyně nebyla v hlavním líčení schopna vyčerpávajícím způsobem zodpovědět otázky, které jí byly kladeny, proto obhajoba navrhla doplnění znaleckého posudku, které však bylo zamítnuto jako nadbytečné, v důsledku čehož nelze znalecký posudek považovat za vyčerpávající, naopak jeho závěry jsou do značné míry nepodložené.
7. Vedle uvedených okolností měly být podle dovolatele ve věci dále objasňovány a bez pochybností prokázány jeho majetkové poměry ve vztahu k ukládanému peněžitému trestu, tedy okolnosti, které mají vliv na druh a výši ukládané trestní sankce. Tyto okolnosti však byly v rámci odvolacího řízení korigovány jen částečně, přičemž odvolací soud měl požadovat doplnění skutkových okolností od soudu nalézacího, který primárně provádí dokazování.
8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 67 To 294/2022, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 7. 2022, sp. zn. 3 T 124/2021, a ve smyslu §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby bylo rozhodnuto o odkladu výkonu peněžitého trestu s ohledem na skutečnost, že je proti němu současně vedeno trestní stíhání pro přečin zanedbání povinné výživy, v jehož rámci se snaží zajistit dostatek finančních prostředků, aby mohl dlužné výživné uhradit a mohlo dojít k zániku trestní odpovědnosti.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného po rekapitulaci jeho dovolací argumentace poznamenala, že pokud jde o námitku týkající se nedostatku ve skutkových zjištěních, konkrétně o namítané nedostatky spočívající ve znaleckém posudku Ing. Evy Klapuchové a nedoplnění tohoto znaleckého posudku, pak soudy nižších stupňů se důkazu znaleckým posudkem pečlivě věnovaly a řádně odůvodnily, proč znalecký posudek nedoplnily o otázky vznesené obhajobou, přičemž státní zástupkyně se s argumentací soudů nižších stupňů ztotožnila a tuto připomněla.
10. Zdůraznila, že soud nalézací a v rámci jeho zadání i jmenovaná znalkyně se zaměřily na klíčovou otázku, zda společnost daňového poplatníka měla dostatek finančních prostředků k úhradě povinných odvodů z mezd jeho zaměstnanců, a že kladná odpověď na tuto otázku vyplývala z jeho účetních dokladů a bankovních výpisů za sledované období od ledna 2017 do ledna 2019. Takový postup zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (rozsudek pod sp. zn. 7 Tz 228/2001 a usnesení pod sp. zn. 5 Tdo 456/2002). Podle znaleckých závěrů jmenované znalkyně se příjmy povinné společnosti pohybovaly v několikanásobně větší výši, než byla hodnota hrubých mezd jejích zaměstnanců s tím, že společnosti musely zbýt finance na další (obchodní) provoz, nicméně podle dovolatelova manažerského rozhodnutí byly veškeré tyto finance, a především v jejich rámci vyúčtované a následně sražené částky na povinné odvody, použity v rozporu s tímto účelem. Konkrétně pak na úhradu jejích závazků v zájmu udržení jejího chodu, přestože spěla k insolvenčnímu řízení (srov. vyhláška Městského soudu v Praze č. j. MSPH 90 INS 18391/2018-A-3 s nastalými účinky jeho zahájení ke dni 13. 11. 2018). Konstatovala, že neudržitelný stav jejího podnikání tedy nebyl řešen způsobem plynoucím z označené judikatury a změnu její hospodářské situace nemohla přivodit ani budoucí nejistá událost očekávaného pozitivního rozhodnutí jejího sporu vedeného ve Vídni, která se jeho vývojem nakonec ani nepotvrdila. Neexistoval tedy žádný reálný předpoklad, že se nepříznivá ekonomická situace společnosti v přiměřeném časovém horizontu zlepší a že bude moci poté dostát svým zákonným povinnostem, neboť pouze za takové situace by bylo možno dospět k závěru, že subjektivní stránka přisouzeného trestného činu nebyla na dovolatelově straně naplněna. V podrobnostech státní zástupkyně odkázala na hodnotící a přezkumné pasáže z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů (bod 12. rozsudku soudu nalézacího, bod 9. rozsudku soudu odvolacího).
11. K námitce, že měly být bližším způsobem zkoumány a objasněny majetkové poměry obviněného ve vztahu k ukládanému peněžitému trestu, uvedla, že z obsahu použité argumentace proti výroku o peněžitém trestu není zřejmé, o který ze zákonných dovolacích důvodů se opírá, a tudíž zda má dovolatel na mysli výhradu, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští ve smyslu §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., nepoukázal-li na to, že je takto uložený trest z hlediska jeho majetkových poměrů trestem nedobytným (§68 odst. 6 tr. zákoníku). Pokud soudy podle jeho názoru při ukládání tohoto druhu trestu nedisponovaly dostatkem důkazních podkladů k jeho aktuální majetkové situaci, pak nelze přehlédnout, že zjištění o jeho absentujících úsporách a chybějícím pracovním angažmá bylo vyváženo jeho reálnými výdělkovými předpoklady (věku a vzdělání), jakož i jeho kladným vyjádřením k uložení tohoto druhu trestu. Právě tomu odpovídajícím způsobem byl na odvolací úrovni také zmírněn jeho trestní postih v uvedeném směru včetně upozornění na možnost využití institutu splátkového kalendáře podle §342 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Přijetí případného závěru, že se soudy otázkou aplikace ustanovení §68 odst. 6 tr. zákoníku vůbec nezabývaly a že je tak uložení tohoto druhu trestu neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014 sp. zn. 6 Tdo 538/2014), tedy podle státní zástupkyně namístě nebude.
12. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejprve je nutno poznamenat, že ačkoliv obviněný podal dovolání dne 5. 3. 2023, výslovně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení věci. Z uvedeného plyne, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. S ohledem na dovolací argumentaci obviněného se však lze opodstatněně domnívat, že dovolatel mínil uplatnit dovolací důvody obsažené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, tedy trestního řádu účinného v době podání dovolání, v jejichž rozsahu také Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Pod tento dovolací důvod tak lze podřadit námitky dovolatele směřující proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, hodnocení důkazů a neprovedení navrženého doplnění dokazování.
16. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal. K výtce dovolatele, že odvolací soud zamítl doplnit dokazování doplněním znaleckého posudku vypracovaného Ing. Evou Klapuchovou, znalkyní z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a mzdy, lze připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
17. Obviněný nesouhlasil s názorem soudů, že doplnění znaleckého posudku vypracovaného Ing. Evou Klapuchovou je nadbytečné, v důsledku čehož návrh na provedení tohoto důkazu zamítly. Ze spisového materiálu se podává, že obviněný v průběhu hlavního líčení navrhl doplnění znaleckého posudku o otázky, na něž znalkyně nebyla schopna při svém výslechu v hlavním líčení odpovědět (viz protokol o hlavním líčení ze dne 21. 12. 2021 na č. l. 371–372), což nalézací soud usnesením vyhlášeným v hlavním líčení dne 14. 7. 2022 pro nadbytečnost zamítl (viz protokol na č. l. 388 ve spojení se zvukovým záznamem přiloženým k zadní obálce spisu). Soud prvního stupně nikterak nepochybil, pokud zamítl návrh obviněného na doplnění znaleckého posudku z důvodu nadbytečnosti tohoto důkazu, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí pod bodem 12. rozvedl důvody tohoto svého závěru. Soud měl opodstatněně za to, že otázky obhajoby, které měly být v doplňku znaleckého posudku zodpovězeny, nejsou nezbytné pro náležité zjištění skutkového stavu, doplněním dokazování by tak jen došlo k průtahům řízení. Klíčovou otázku, zda měla společnost dostatečné finanční prostředky, aby mohla hradit povinné odvody z mezd, znalkyně podle soudu přesvědčivě zodpověděla a také uvedla, že obhajobou namítané exekuce proti společnosti jako povinné by neměly na její závěry vliv. Odůvodnění nalézacího soudu k zamítnutí tohoto návrhu tak zcela odpovídá výše vymezeným kritériím stanoveným judikaturou Ústavního soudu. Nad rámec uvedeného lze poznamenat, že závěr o zamítnutí doplnění dokazování doplněním znaleckého posudku přezkoumal i soud odvolací, který se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil (stejně jako následně soud dovolací), neboť měl za to, že navržené doplnění by nemohlo přinést zcela nové skutečnosti, jež by mohly naprosto zásadním způsobem ovlivnit již zjištěný skutkový stav (viz bod 10. odůvodnění jeho rozsudku).
18. Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal ani případný zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil (zejména str. 3–4, body 11.–14. rozsudku nalézacího soudu, str. 3–4, body 9., 10. rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nutno konstatovat, že vina obviněného byla v projednávané věci spolehlivě prokázána. Dovolací argumentace obviněného je pouhým opakováním námitek a argumentů, které obviněný vznášel od počátku trestního řízení a s nimiž se zcela logicky a přesvědčivě vypořádaly již soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. S ohledem na rozsah a obsah odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu odvolacího není třeba podrobně znovu rozvádět veškeré důkazy a z nich vyplývající skutečnosti, na jejichž základě soudy dospěly k závěru o vině obviněného. Nejvyšší soud na ně v podrobnostech odkazuje, neboť námitky obviněného korespondují s těmi, jimiž se již oba soudy zabývaly a vypořádaly se s nimi. Tento postup nelze označit za nepřijatelný, není v kolizi s právem na spravedlivý proces. Celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o řádném opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. Že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). Uvedené závěry platí tím spíše ve vztahu k rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
19. Dovolatel nedostatečně zjištěný skutkový stav spatřoval konkrétně v neobjasněném tvrzení soudů, že společnost A. C. měla v průběhu období, které je předmětem tohoto trestního řízení, dostatek finančních prostředků k úhradě stržených odvodů za jednotlivé zaměstnance. Tomuto názoru však nelze přisvědčit.
20. Jelikož lze v rámci dovolacího řízení přezkoumávat pouze rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, Nejvyšší soud proto připomíná, že předpokladem trestní odpovědnosti konkrétní osoby za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku je, aby zaměstnavatel svým zaměstnancům z hrubé mzdy skutečně srazil příslušné částky na povinné odvody a neodvedl je příjemcům. Z toho vyplývá i to, že musel mít k dispozici dostatek prostředků na výplatu hrubých mezd a částky sražené zaměstnancům použil na jiné účely, nebo je ponechal na účtu banky či v hotovosti v pokladně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. 4 Tz 63/2000, uveřejněný pod č. 30/2001 Sb. rozh. tr.).
21. Soudy ve věci dosud činné skutkové okolnosti vyhodnotily tak, že obchodní společnost A. C. měla v rozhodném období k dispozici prostředky k úhradě povinných odvodů. Vycházely přitom zejména ze znaleckého posudku (č. l. 50–63) a výpovědi Ing. Evy Klapuchové, znalkyně z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a mzdy, výpovědi samotného obviněného, z výpisů z účtů společnosti A. C. (č. l. 73 – CD nosič, č. l. 76 a násl. trestního spisu) aj. Znalkyně dospěla k závěru, že společnost A. C. disponovala v období od ledna 2017 do ledna 2019 dostatečnými finančními prostředky k tomu, aby hradila hrubé mzdy, tedy i povinné odvody z mezd. Z předloženého účetnictví společnosti zjistila, že odvody z mezd byly v předmětném období skutečně sraženy, byly však použity nejspíše jako výdaje spojené s běžným provozem společnosti (byť závěr o způsobu užití těchto prostředků nebyla schopna učinit s jistotou). Výhradám dovolatele vzneseným proti tomuto znaleckému posudku nelze přisvědčit. Dovolatel nesouhlasil zejména s postupem znalkyně, nezohlednila-li realizaci exekučních příkazů ze strany finančního úřadu a správy sociálního zabezpečení, které blokovaly disponibilní částky na účtech společnosti, a omezila se na prosté konstatování sumy příjmů finančních prostředků. Z toho důvodu také navrhoval doplnění znaleckého posudku, které však bylo jako nadbytečné zamítnuto, jak již bylo uvedeno výše v tomto usnesení. Znalkyně ve výpovědi v hlavním líčení vysvětlila své postupy a závěry při určení, zda společnost A. C. měla v rozhodné době dostatek finančních prostředků k úhradě povinných odvodů z mezd svých zaměstnanců, a k dotazům obhajoby také vysvětlila, že ani případné exekuční příkazy by na její závěry neměly žádný vliv, když podstatná jsou ta zjištění vyplývající z účetnictví společnosti, že společnost skutečně mzdy zaměstnancům vyplácela a z jejich hrubých mezd povinné odvody strhla. Ostatně také sám obviněný v hlavním líčení uvedl, že mzdy, byť s výpadky a někdy i opožděně, zaměstnancům vypláceny byly a že z hrubých mezd byly strženy povinné platby, ohledně nichž dal obviněný pokyn, aby nebyly hrazeny příslušným subjektům.
22. Obviněnému nelze přisvědčit, pokud tvrdil, že povinné platby neuhradil z důvodu exekučních postihů ze strany oprávněných institucí, jimž dlužil již za předcházející období. Obviněný potvrdil, že byl osobou oprávněnou disponovat s finančními prostředky společnosti (on prováděl platby a řešil jejich autorizaci), nadto ani z úplného výpisu z obchodního rejstříku nevyplývá, že by toto jeho právo kdy bylo omezeno (např. nařízením prodeje podniku, ustanovením správce apod.). K omezení tak mohlo dojít pouze prostřednictvím exekučních příkazů. Z výpisů z účtů je zjevné, že s prostředky na účtech společnosti A. C. bylo v období, kdy mělo docházet k povinným odvodům z mezd zaměstnanců, ze strany společnosti disponováno, dispozice s finančními prostředky na účtech společnosti tak nebyla exekučními příkazy blokována, a pokud ano, tak jen po krátkou dobu (např. viz exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb ze dne 19. 9. 2018 na č. l. 287 a rozhodnutí o zastavení exekuce ze dne 23. 10. 2018 na č. l. 288 a verte ). Rozhodně však případnými exekučními příkazy tvrzenými dovolatelem nebylo bráněno v dispozici s finančními prostředky na účtech společnosti po celou dobu, po kterou je vymezen nyní projednávaný skutek, a v takovém rozsahu, aby nebylo možno uhradit hrubé mzdy zaměstnanců, tedy i z mezd sražené povinné platby. V této souvislosti nutno zdůraznit, že na účtech společnosti byly i nadále vykazovány platby na provoz společnosti, jak nakonec vyplývá i z výpisů z účtu obchodní společnosti A. C. za roky 2017 a 2018 založených na č. l. 73 (CD nosič), č. l. 76 a násl. trestního spisu. Zejména je pak podstatné, že k samotnému vyplacení mezd zaměstnancům, byť ne vždy včas, docházelo, přičemž zaměstnancům byla zaslána mzda, z níž byly povinné odvody odečteny, přesto předmětné odvody z těchto mezd nebyly uhrazeny příslušným institucím, ale byly využity jiným způsobem (zřejmě na jiné účely v rámci provozu obchodní společnosti). Pokud soudy obou stupňů vyhodnotily všechny tyto okolnosti tak, že obviněný nesplnil svoji zákonem stanovenou povinnost odvést za zaměstnance obchodní společnosti A. C. daň, pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na zdravotní pojištění, ačkoli příslušné částky zaměstnancům byly společností z jejich mezd sraženy a současně společnost měla k dispozici příslušné finanční prostředky, má tento závěr podklad v provedeném dokazování.
23. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného konstatuje, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy hodnotily důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř. a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení zásad spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
25. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, napadeného rozhodnutí a argumentace dovolatele je tak relevantní otázka, zda jednáním obviněného, jak bylo zjištěno soudy nižších stupňů, byla naplněna objektivní a subjektivní stránka přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku.
26. Přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo ve větším rozsahu nesplní jako zaměstnavatel nebo plátce svoji zákonnou povinnost odvést za zaměstnance nebo jinou osobu daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění. Podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný naplnil znaky uvedeného přečinu tím, že ve větším rozsahu nesplnil jako zaměstnavatel svoji zákonnou povinnost odvést za zaměstnance daň, pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na zdravotní pojištění. Pokud jde o zákonný znak „větší rozsah“, nejde sice přímo použít výkladové pravidlo uvedené v §138 odst. 1 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nenajdou uplatnění, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 100 000 Kč [srov. §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku]. Částky za jednotlivé platby je třeba sčítat a počítat tak celkový rozsah nesplnění uvedené zákonné povinnosti.
27. Porušení zákonné povinnosti odvést za poplatníka daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti znamená neodvedení těch plateb, resp. jejich částí, které je povinen platit zaměstnanec (poplatník) z příjmů ze závislé činnosti a z funkčních požitků prostřednictvím zaměstnavatele (plátce), jenž mu je srazil při výplatě mzdy nebo platu, tedy plateb, které je zaměstnavatel povinen odvést podle příslušných zvláštních zákonů (zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, vše ve znění pozdějších předpisů). Jak již bylo uvedeno, předpokladem trestní odpovědnosti konkrétní osoby za tento trestný čin je, aby zaměstnavatel svým zaměstnancům z hrubé mzdy skutečně srazil příslušné částky na povinné odvody a neodvedl je. Z toho vyplývá i to, že musel mít k dispozici dostatek prostředků na výplatu hrubých mezd a částky sražené zaměstnancům použil na jiné účely nebo je ponechal na účtu u banky či v hotovosti v pokladně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. 4 Tz 63/2000, uveřejněný pod č. 30/2001 Sb. rozh. tr.).
28. Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, úmysl přímý], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, úmysl eventuální, nepřímý]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Úmysl pak nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu a způsobu jeho provedení, avšak musí se tak stát po velmi detailním dokazování a všestranné analýze jednání.
29. V daném případě vyšly soudy obou stupňů ze zjištění, že částky určené na jmenované povinné odvody byly zaměstnancům skutečně sraženy, nicméně příslušné částky celkem ve výši 466 055 Kč nebyly odvedeny. Obviněný uváděl, že společnost neměla dostatek finančních prostředků, aby mohla všechny své závazky hradit. Takové tvrzení je však v rozporu se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, když z provedeného dokazování bylo zjištěno, že společnost v předmětné době měla dostatečné finanční prostředky pro hrazení plateb uvedených v §241 tr. zákoníku, avšak strhnuté částky z mezd zaměstnanců neodváděla, nýbrž byly použity na financování provozní činnosti společnosti.
30. Dovolatel měl dále za to, že soudy nezohlednily skutečnosti významné pro naplnění subjektivní stránky označeného přečinu, zejména to, že si po celou dobu ani nevyplácel mzdu, a dále okolnosti, které vedly společnost A. C. k úpadku a které následovaly po prodeji podniku v rámci insolvenčního řízení, jakož i skutečnosti související s vývojem sporného řízení o pohledávky, které bylo vedeno mimo českou jurisdikci ve Vídni. Obviněnému však nelze přisvědčit. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že soudy tyto okolnosti vzaly v úvahu, nepřiznaly jim však takovou relevanci jako dovolatel. Nutno poznamenat, že skutečnost, že obviněný si po celou dobu nevyplácel mzdu, neznamená, že by povinné platby z mezd ostatních zaměstnanců společnosti neodváděl příslušným subjektům snad neúmyslně. Stejně tak nemohou závěr o jeho zavinění ovlivnit zjištění stran insolvenčního řízení a vývoje sporného řízení o pohledávky vedeného v zahraničí. Obviněný se nemohl spoléhat na neurčitý výsledek soudního sporu, z něhož by teoreticky mohl v budoucnu uhradit veškeré závazky společnosti, o čemž svědčí také neúspěšný výsledek sporu. I samotné insolvenční řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS 18391/2018, vypovídalo o tom, že společnost byla ve špatné finanční situaci a nebyla schopna hradit své závazky, na což obviněný dostatečně a přiléhavě nereagoval, naopak se snažil udržet společnost v chodu na úkor příslušných subjektů. Jak výstižně poznamenala i státní zástupkyně, neexistoval tedy žádný reálný předpoklad, že se nepříznivá ekonomická situace společnosti v přiměřeném časovém horizontu zlepší, přičemž podstatné pak je, že tyto okolnosti obviněnému nebránily v úhradě povinných plateb. Obviněný mohl disponovat (a také disponoval) s finančními prostředky společnosti, které byly dostatečné pro úhradu hrubých mezd zaměstnanců, povinné odvody byly z vyplacených mezd zaměstnanců strženy, přesto nebyly na pokyn obviněného odvedeny příslušným subjektům. Motivace, která k tomuto jednání obviněného vedla, sice mírně snižuje (avšak zdaleka nevylučuje) společenskou škodlivost jednání obviněného, když mu nešlo o jeho vlastní obohacení, ale o zachování chodu společnosti, a je nutno ji proto odrazit ve výroku o trestu. Z hlediska naplnění subjektivní stránky přečinu podle §241 odst. 1 tr. zákoníku však nemá význam, neboť obohacení pachatele netvoří znak jeho skutkové podstaty.
31. Pokud se pak dovolatel hájil tím, že společnost A. C., kterou fakticky ovládal, neměla dostatek finančních prostředků na vyplácení hrubých mezd a odvedení z nich stržených povinných plateb příslušným subjektům, ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se podává, že to ve skutečnosti znamenalo, že tato společnost neměla dostatek finančních prostředků na vyplácení hrubých mezd (a s tím spojený odvod povinných plateb) a současně dostatek finančních prostředků na zajištění chodu společnosti, také proto dal obviněný pokyn k neodvádění povinných plateb z hrubých mezd zaměstnanců. Byl to tedy právě obviněný, kdo rozhodl, jakým způsobem budou finanční prostředky společnosti použity, a tedy že povinné platby stržené z hrubých mezd, které byly zaměstnancům vyplaceny, nebudou uhrazeny příslušným subjektům, ale budou použity (zřejmě) na chod společnosti.
32. Byť tedy lze mít s ohledem na všechny provedené důkazy za to, že obviněný neodvedl povinné platby sražené z mezd zaměstnanců nikoliv v úmyslu sebe obohatit, nýbrž proto, aby jejich prostřednictvím uhradil další provozní náklady společnosti, a vytvořil si tak předpoklady pro zlepšení vyhlídek společnosti, nelze opomenout, že společnost se ve zhoršené finanční situaci nacházela dlouhodobě, jak tvrdil sám dovolatel, a nenastala tedy neočekávaně, zejména pokud obviněný poukazuje na řízení vedená od samého převodu společnosti. Praxe soudů zastává pro takové situace ustáleně názor, že pokud pachatel (podnikatel, statutární orgán společnosti) není schopen přizpůsobit hospodaření společnosti (podniku) tomu, aby plnil svou zákonnou povinnost odvádět platby uvedené v §241 odst. 1 tr. zákoníku, musí podnikání ukončit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 456/2002, ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 316/2012, ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1406/2015, aj.). Z hlediska posuzování zejména subjektivní stránky je možno konstatovat, že případy dlouhodobého udržování ekonomického stavu plátce tak, že není schopen plnit zákonné odvody, je třeba hodnotit jako úmyslné neplnění zákonných povinností sražené částky odvádět. Jak správně vyhodnotil nalézací soud, v předmětné trestní věci obviněný neodváděl platby uvedené v §241 odst. 1 tr. zákoníku dlouhodobě (rozmezí přibližně dvou let) a i podle Nejvyššího soudu šlo o typický případ udržování ekonomicky neúspěšného podnikání v chodu a pokračování v něm na úkor dlouhodobého neplnění zákonných povinností odvádět platby uvedené v §241 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný tedy zákonné znaky uvedeného přečinu naplnil jak po stránce objektivní, tak i subjektivní. O naplnění potřebné formy zavinění, a to úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, není pochybností, poněvadž obviněný o své zákonné povinnosti odvádět za své zaměstnance platby uvedené v §241 odst. 1 tr. zákoníku věděl, ale svévolně ji neplnil.
33. Obviněný v dovolání brojil i proti výroku o trestu rozsudku odvolacího soudu. Předně je nutno poznamenat, že tuto námitku obviněného pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (o nesprávné právní posouzení skutku se evidentně nejedná) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval.
34. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.
35. Nutno zdůraznit, že z argumentace dovolatele ve vztahu k výroku o trestu nelze s ohledem na její neurčitost dovodit, zda namítal, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu, či zda namítal nepřiměřenost tohoto trestu, když vytýkal, že „měly být rovněž bližším způsobem zkoumány majetkové poměry ve vztahu k ukládanému peněžitému trestu, tedy okolnosti, které mají vliv na druh a výši ukládané trestní sankce“. Nadto poznamenal, že odvolací soud tyto okolnosti korigoval jen částečně, přestože měl požadovat doplnění dokazování.
36. Třebaže není na Nejvyšším soudu, aby domýšlel argumentaci dovolatele z hlediska v úvahu přicházejících důvodů dovolání, lze poznamenat, že odvolací soud se žádného pochybení, pokud jde o ukládání peněžitého trestu obviněnému, nedopustil. Obviněný byl shledán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §241 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1, 3, §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 150 denních sazeb, přičemž denní sazba činí 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 150 000 Kč. Odvolací soud tak modifikoval výrok o trestu uložený soudem prvního stupně, pokud se jednalo o počet denních sazeb, neboť měl s ohledem na všechny polehčující okolnosti případu za to, že povaha a závažnost obviněným spáchaného trestného činu je mnohem nižší, než jak je vyhodnotil soud prvního stupně. Zdůraznil, že obviněný je osobou dosud soudně netrestanou, o jeho osobě není evidován záznam ani v evidenci přestupků, do spáchání projednávaného skutku tak žil řádný způsobem života. Poukázal rovněž na dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, jakož i skutečnost, že od spáchání projednávané činnosti žil opět řádným způsobem. Za další polehčující okolnost považoval částečné doznání obviněného, připomněl, že obviněný prostředky, které měly sloužit k zákonným odvodům, nepoužil pro svou potřebu, ale zjevně, stejně jako své další vlastní prostředky, je použil pro další fungování společnosti. Odvolací soud, ostatně stejně jako již soud prvního stupně, proto dospěl k závěru, že na obviněného lze působit ještě trestem alternativním, přičemž byl vázán zákazem reformace in peius .
37. Z odůvodnění odvolacího soudu (bod 11.) je také zjevné, že počet denních sazeb peněžitého trestu uloženého obviněnému určil zcela v souladu s §68 odst. 3 tr. zákoníku, podle kterého se počet denních sazeb určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Dovolatel své výhrady proti výroku o trestu založil na tvrzení o nedostatečném zjištění jeho majetkových poměrů; proti počtu denních sazeb či zohlednění přitěžujících a polehčujících okolností majících vliv na hodnocení povahy a závažnosti spáchaného činu se nijak nevyhrazoval. Lze usuzovat že jeho výhrady směřovaly proti výši denní sazby, kterou odvolací soud ponechal ve stejné výši, v jaké ji uložil soud prvního stupně. Denní sazba podle §68 odst. 2 tr. zákoníku činí nejméně 100 Kč a nejvíce 50 000 Kč. Podle §68 odst. 3 tr. zákoníku výši jedné denní sazby peněžitého trestu soud stanoví se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom vychází zpravidla z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den. Podle §68 odst. 4 tr. zákoníku však mohou být příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy z něj, jakož i jiné podklady pro určení výše denní sazby, stanoveny odhadem soudu. Odvolací soud tak nepochybil, pokud nedoplňoval dokazování nalézacího soudu k bližšímu objasnění majetkových poměrů obviněného. Oba soudy totiž vycházely z premisy, že obviněný žádný majetek nemá. Sám obviněný v hlavním líčení konaném dne 23. 11. 2021 uvedl, že má vyživovací povinnost v částce 15 000 Kč měsíčně, nemá žádný zdroj obživy, shání zaměstnání a jsou proti němu vedeny exekuce. Soudy nižších stupňů si tedy byly vědomy špatné finanční situace obviněného, přesto dospěly k závěru, že obviněný vzhledem k jeho věku, vzdělání, zkušenostem, zejména bohaté podnikatelské praxi, bude schopen si zajistit nový, dostatečně výdělečný zdroj obživy a peněžitý trest uhradit (viz bod 11. rozsudku odvolacího soudu). Zejména pak vzaly v úvahu také skutečnost, že to byla obhajoba, kdo navrhl uložení peněžitého trestu. Pokud to byl právě obviněný, kdo navrhl, aby mu byl uložen peněžitý trest, čímž implicitně potvrdil i své přesvědčení o dobytnosti takového trestu, postrádá jeho stávající postoj k uloženému druhu trestu logickou vazbu. Není dostatečně zřejmé, z jakého důvodu se nyní proti peněžitému trestu, který byl navíc odvolacím soudem výrazně oproti výroku o trestu uloženém soudem nalézacím zmírněn, vyhrazuje. Skutečnost, že soudy nižších stupňů vzaly při stanovení výše denní sazby v úvahu nepříznivou finanční situaci obviněného, je pak zjevná také z doporučení nalézacího soudu, aby si obviněný požádal o povolení splácení peněžitého trestu v přiměřených měsíčních splátkách podle §342 odst. 1 písm. b) tr. ř. Je třeba konstatovat, že odvolací soud se zabýval všemi okolnostmi relevantními z hlediska ukládaného peněžitého trestu, obviněnému uložil zákonný druh i výši trestu, přičemž nelze konstatovat, že jde o trest nepřiměřeně přísný a zjevně nespravedlivý. Pokud měl obviněný za to, že úhrada uloženého peněžitého trestu mu zabrání ve splnění povinnosti uhradit dlužné výživné, což by mohlo vézt k zániku jeho trestní odpovědnosti za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku, pak lze toliko na okraj poznamenat, že splnění zákonné vyživovací povinnosti má přednost před zaplacením peněžitého trestu.
38. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
39. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odklad výkonu peněžitého trestu, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Samosoudce soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 5. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu