ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.59.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 59/2023-965
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2023 o dovolání obviněného M. M. , nar. XY, trvale bytem XY, adresa označená pro účely doručování XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 2 To 97/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 6/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 5. 2021, č. j. 49 T 6/2015-787, byl obviněný M. M. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Za to byl podle §187 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání směřující proti všem jeho výrokům jednak obviněný, jednak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem v neprospěch obviněného. Obě podaná odvolání byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 2 To 97/2021, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil shora označených trestných činů tím, že jako manžel matky nezletilé „AAAAA“ (použit pseudonym), paní V. M., žijící s nimi ve společné domácnosti v obci XY, od přesně nezjištěné doby, nejméně od podzimu 2011, opakovaně osahával nezletilou „AAAAA“, zejména na prsou, a to jak přes oblečení, tak na holém těle, pouštěl jí porno filmy s tím, že by se mohla něčemu přiučit, naléval jí alkohol a holil jí přirození, přičemž blíže nezjištěného dne před Vánoci 2011 ji ve společně užívaném bytě osahával na prsou a do přirození jí strkal prsty a dne 20. 4. 2012 s ní souložil, když pohlavní styk započal v době jejího spánku.
4. Pro úplnost je vhodné uvést, že soudy nižších stupňů nerozhodovaly ve věci obviněného M. M. poprvé. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 3 T 137/2013, byl obviněný uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, za což byl podle §187 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 6 To 342/2014, byl k odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Lounech citovaný rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Okresní soud v Lounech po doplnění dokazování zjistil, že pochybnosti odvolacího soudu ohledně právní kvalifikace skutku nebyly odstraněny, a proto trestní věc obviněného předložil podle §222 odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti, neboť by se mohlo jednat o trestný čin uvedený v §17 odst. 1 tr. ř., spáchaný v obvodu Krajského soudu v Ústí nad Labem (viz usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 3 T 137/2013). Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 2 Ntd 3/2015, bylo podle §24 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný Krajský soud v Ústí nad Labem. Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že se tak stalo proto, že soud shledal reálným užití právní kvalifikace zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
5. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2018, č. j. 49 T 6/2015-453, byl obviněný uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Za to byl podle §185 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2019, sp. zn. 2 To 3/2019, podle §256 tr. ř. zamítnuto. K dovolání obviněného byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 748/2019, podle §265k odst. 1 tr. ř. obě označená rozhodnutí soudů nižších instancí zrušena, podle §265k odst. 2 tr. ř. byla zrušena též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. bylo Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázáno věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 2 To 97/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že odvolací soud „vydal rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutků a věc nesprávně hmotněprávně posoudil“.
7. Dovolatel v úvodu svého podání namítl, že celým sporem se táhne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a závěrem o tom, že se předmětné skutky staly a že se jich dopustil právě on. Dále jsou zde výrazné rozpory mezi provedenými důkazy. Obviněný připomenul, že věc již jednou řešil Nejvyšší soud a zrušil obě předchozí rozhodnutí soudů nižších instancí. V dalším řízení byly zjištěny nové skutečnosti ve prospěch dovolatele a žádné v jeho neprospěch. Přesto však byl opětovně odsouzen (byť s jinou právní kvalifikací) za skutky, které se vůbec nestaly. K pochybení došlo i vinou Policie České republiky, která pominula základní pravidla vyšetřování, což následně nedokázaly zhojit ani soudy obou stupňů. Obviněný byl omezen a krácen na svých právech, poněvadž se žádného trestného činu nedopustil, avšak díky laxnosti a nezájmu státních orgánů se dostal do mašinerie procesu, v němž byl odsouzen pouze na základě neustále se měnící výpovědi nevěrohodné poškozené, která nebyla schopna ani ochotna rozpory mezi jednotlivými svými svědectvími vysvětlit.
8. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že motivem poškozené ke křivému obvinění jeho osoby byla snaha se mu pomstít za to, že trval na tom, aby plnila své povinnosti (tedy pomáhala doma, chodila krmit zvířata, chodila do školy), a odmítl jí dát peníze na zakoupení skútru, který si velmi přála (o tom svědčila její elektronická komunikace, která však nebyla k důkazu provedena). K chování poškozené dovolatel s odkazem na řadu svědeckých výpovědí připomenul, že lhala, kradla, předváděla se, utíkala z domova i ze školy, nedokončila vzdělání a intimní styky s jinými muži provozovala již od 13 let. Ze znásilnění neobvinila pouze jeho, ale také další muže, k tomu jí sloužil jako inspirace nejen film Nevinnost, který opakovaně zhlédla, ale také zkušenosti její kamarádky „BBBBB“, která křivě obvinila tři mladíky ze znásilnění. Celá řada jejích tvrzení před orgány činnými v trestním řízení v této věci byla výpověďmi dalších svědků vyvrácena. Pochybnosti o její věrohodnosti vyslovil již Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí v posuzované trestní věci. Negativní vzorce chování přejala poškozená od své matky, která žila promiskuitním životem, v jejich rodině nepanoval žádný řád a disciplína, děti si běžně vymýšlely a lhaly, v dospělosti nikdo z nich nepracoval a žil ze sociálních dávek.
9. Následně dovolatel s odkazem na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, a výslech znalce doc. MUDr. Luďka Daneše, CSc., konstatoval, že popis znásilnění poškozenou i její následné chování svědčí o tom, že k posuzovanému skutku nedošlo. Pokud by se totiž poškozená probudila až poté, co by do ní obviněný vnikl s nasazeným kondomem, musela by být buď opilá, nebo pod drogami, ona však užití jakýchkoliv návykových látek popřela. Taktéž pouštění porna až po intimním styku (a nikoliv před ním nebo v jeho průběhu) označil znalec za krajně nepravděpodobné. Navíc tuto skutečnost ani nikdo ze svědků nepotvrdil. Rovněž to, že poškozená následně sama vyhledávala další sexuální styk, svědčí o tom, že k žádnému znásilnění ve skutečnosti nedošlo. Vedle toho, pokud by se vše odehrálo tak, jak uváděla, musely být na jejím těle (nikoliv jen genitáliích) nalezeny nějaké stopy znásilnění, nic takového ovšem nebylo z gynekologické prohlídky zjištěno, žádné zranění neutrpěla. Dovolatel ještě vyzdvihl, že při zkoumání jeho osoby shora jmenovaným znalcem nebyly shledány žádné vady nebo úchylky v sexuální oblasti. Poukázal i na časovou osu případu, zdůraznil, že v době údajného spáchání trestného činu nebyl vůbec doma, jelikož od 8:00 do 11:00 hod. toho dne krmil zvířata u rodiny V., což potvrdilo více svědků. Po návratu domů vařil oběd a odpoledne přišla s dítětem na návštěvu dcera V. a šla s poškozenou ven.
10. Obviněný také vytkl, že nebyly doposud provedeny stěžejní důkazy vztahující se k věrohodnosti poškozené, zejména její SMS a facebooková komunikace z dubna a května 2012, rovněž obsah jeho počítače z rozhodného období. Vinou soudu nebyl vyslechnut ani bratr poškozené T. G., byť jeho výslech nařídil Nejvyšší soud, stejně tak nebyla vyslechnuta obhajobou navrhovaná svědkyně I. V., nebylo provedeno sexuologické vyšetření poškozené ani vyšetřovací pokus. Taktéž shora připomínaný časový sled událostí uvedeného dne nebyl v řízení zjišťován, ač byl způsobilý prokázat, že k předmětnému skutku nemohlo vůbec dojít. Následně dovolatel v podrobnostech citoval výpovědi celé řady svědků i ve věci činných znalců, z nichž zřetelně vyplývá problematičnost osobnosti poškozené a nedůvěryhodnost jejích tvrzení ohledně údajného znásilnění. Posléze rozebral všechny dosud učiněné výpovědi poškozené s poukazem na značné rozpory a informace vyvrácené dalšími důkazy. Opět rozvinul i téma jejího pestrého a velice brzy započatého sexuálního života, nevhodného výchovného působení její matky i podmínek, ve kterých poškozená vyrůstala v době soužití jejích biologických rodičů. Znovu s odkazem na lékařskou zprávu ze dne 10. 5. 2012 zdůraznil absenci jakéhokoliv zranění poškozené a rovněž známek traumatu či prožitého stresu po tvrzeném znásilnění. V této souvislosti se opět věnoval tématu pomsty z její strany a poukázal na skutečnost, že je to naopak on sám, kdo se v důsledku křivého obvinění a postupu soudů obou stupňů léčí již delší dobu u psychiatra.
11. Obviněný shrnul, že již policejní orgán v přípravném řízení věci zanedbal svoje povinnosti a neprovedl celou řadu úkonů, které podle metodiky vyšetřování trestného činu znásilnění provést měl (prohlídka těla poškozené, ohledání místa činu, rekognice, genetická expertíza atd.). Následně soud prvního stupně neprovedl řádné dokazování, větší množství stěžejních důkazů opomenul provést, případně odpovídajícím způsobem vyhodnotit, hrubě (a v neprospěch dovolatele) deformoval obsah těch důkazů, které provedeny byly. Jeho rozhodnutí je tudíž zatíženo kardinálními logickými rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrů. Soud druhého stupně se řádně nezabýval podaným odvoláním, nezhojil zjevné rozpory, neposuzoval vše v kontextu a jen přijal stanovisko nalézacího soudu. Oba soudy porušily zásadu presumpce neviny a in dubio pro reo a celkově tak velice výrazně zasáhly do práva obviněného na spravedlivý proces.
12. S ohledem na shora uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2022, č. j. 2 To 97/2021-906, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 5. 2021, č. j. 49 T 6/2015-787, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S ohledem na to, že již byly zrušeny dva rozsudky soudu prvního stupně, obviněný navrhl, aby byl celý případ přidělen jinému senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem.
13. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ve stručnosti připomenul dosavadní průběh řízení, včetně zrušení prvně vydaných rozhodnutí soudu prvého i druhého stupně Nejvyšším soudem. Vyslovil přesvědčení, že nově vydaná rozhodnutí nižších soudů nevykazují žádné vady, které by odůvodnily opakovaný kasační zásah dovolacího soudu. Pakliže Nejvyšší soud ve svém prvním, kasačním usnesení určité vady vytýkal, nelze říci, že by aktuální, nyní přezkoumávaná rozhodnutí takovými vadami trpěla. Možné pochybnosti o správnosti těchto rozhodnutí byly ze strany soudů po prvém rozhodnutí dovolacího soudu rozptýleny. Současně oba soudy dostatečně reagovaly na relevantní argumentaci obviněného. Z tohoto důvodu státní zástupce na uvedená rozhodnutí v podrobnostech odkázal a závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Přestože obviněný podával dovolání dne 14. 11. 2022, odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. S ohledem na obsah jeho argumentace se lze opodstatněně domnívat, že mínil uplatnit dovolací důvod obsažený sice stále v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně v jeho znění účinném od 1. 1. 2022.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
17. V rámci uvedeného dovolacího důvodu obviněný namítal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a závěrem, že se předmětné skutky staly a že je spáchal on. Podle jeho názoru v novém dokazování provedeném po přikázání věci Nejvyšším soudem nejenže nebyly zjištěny nové skutečnosti v jeho neprospěch, ale naopak byly opatřeny další důkazy svědčící v jeho prospěch. Vytýkal především chybné hodnocení výpovědí určitých svědků a především věrohodnosti poškozené „AAAAA“. Vyjadřoval přesvědčení, že celá jeho trestní věc je jí smyšlená, a zdůrazňoval, že on se žádného trestného činu nedopustil. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit také námitku, že soudy rozhodly o jeho vině, aniž by k jeho opakovaným návrhům vyslechly T. G., bratra poškozené, I. V., zajistily počítač obviněného a jeho obsah z rozhodného období, SMS poškozené z dubna a května 2012, neprovedly ani sexuologické vyšetření poškozené.
18. V namítaných pochybeních dovolatel spatřoval porušení zásady in dubio pro reo a ve svých důsledcích i práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud dospěl po důkladném seznámení se s předloženým spisovým materiálem k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně ani odvolacího soudu nejsou zatížena takovými vadami, pro které by bylo nutno je opětovně zrušit. Naopak lze konstatovat, že pochybnosti, které panovaly v době vydání předchozího rozhodnutí zdejšího soudu zejména o povaze jednání obviněného ze dne 20. 4. 2012, byly v jejich rozhodnutích, i přes přetrvávající složitost hodnocení výsledků opakovaně provedeného dokazování, odstraněny. Dovolací argumentaci obviněného tak je v tomto stadiu řízení možno označit za zjevně neopodstatněnou.
19. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud zcela ztotožnil, a to poté, co sám ve veřejném dokazování doplnil dokazování o opakovaný výslech svědkyně „AAAAA“ prostřednictvím videokonference u Okresního soudu v Chomutově (zejména body 69.–84. rozsudku nalézacího soudu, body 8., 12.–19. usnesení odvolacího soudu), vyplývá takový vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, který lze akceptovat. Předně je nutno podotknout, že dovolací argumentace obviněného je pouhým opakováním námitek a argumentů, které obviněný vznášel od počátku trestního řízení a s nimiž se již dříve, zejména pak v úplnosti po zrušení a vrácení věci k novému projednání Nejvyšším soudem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 748/2019) logicky a přesvědčivě vypořádal v zevrubném odůvodnění svého rozhodnutí již soud prvního stupně, jakož i soud odvolací v nyní dovoláním napadeném usnesení, a to zcela v intencích závěrů vyslovených ve zmíněném kasačním usnesení Nejvyššího soudu. Námitky obviněného nejsou s to jakkoliv otřást již ustálenými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která i Nejvyšší soud považuje za logická a správná. Proto postačuje, že se dovolací soud vypořádá s uplatněnými výhradami obviněného a ve zbytku může v celém rozsahu odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. K tomu je potřeba poznamenat, že takový přístup nejen odvolacího, ale zejména pak dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva, s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. Na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).
20. Dovolací soud i nadále reflektuje, že zásadním usvědčujícím důkazem o vině obviněného je výpověď svědkyně „AAAAA“, mající ve vztahu k událostem ze dne 20. 4. 2012 povahu jediného přímého usvědčujícího důkazu. Za takových okolností je povinností soudů v souladu se zásadami spravedlivého procesu pečlivě zkoumat věrohodnost a pravdivost této klíčové svědecké výpovědi. V rámci toho musí soudy posuzovat mimo jiné a) okolnosti, které mohly ovlivnit výpověď svědka, b) jeho schopnost vnímat okolnosti, o nichž vypovídal, c) jeho schopnost zapamatovat si tyto okolnosti a d) jeho schopnost reprodukovat. Úvahy soudů týkající se věrohodnosti a pravdivosti tohoto kruciálního důkazu musí být též seznatelné z odůvodnění jejich rozhodnutí. Pokud by vznikly důvodné pochybnosti o věrohodnosti nebo pravdivosti tohoto přímého usvědčujícího důkazu, musí být z odůvodnění rozhodnutí zřetelně a jednoznačně vyvoditelné, že o vině obviněného svědčí ucelený, spojitý a na sebe navazující řetězec nepřímých důkazů, resp. že tento řetězec nepřímých důkazů vylučuje jakoukoliv rozumnou pochybnost o vině obviněného (k tomu nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10, ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18).
21. Zmiňovaná povinnost soudů je v posuzovaném případě o to naléhavější, že věrohodnost výpovědi poškozené „AAAAA“ byla od samého počátku zpochybňována a že i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 748/2019, upozornil na konkrétní skutečnosti, jež věrohodnost a spolehlivost výpovědi poškozené co do popisu jednání obviněného dne 20. 4. 2012 zpochybňovaly a v jejichž důsledku nebylo možno na výpovědi poškozené nahlížet jako na konzistentní a bezrozporné (viz zejména bod 32. označeného usnesení Nejvyššího soudu).
22. Soud prvního stupně po kompletním provedení dokazování, neboť obviněný nesouhlasil s postupem podle §219 odst. 3 tr. ř., provedl důkazy, které již byly opatřeny v předchozích hlavních líčeních, v intencích požadavků formulovaných Nejvyšším soudem v jeho usnesení ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 748/2019, vyslechl i svědky V. V. ml. a K. H., sourozence poškozené, jakož i další svědky z okolí obviněného (L. V., Š. V.) či poškozené (J. F.). Znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, MUDr. Luďkem Danešem, CSc., byl vypracován znalecký posudek na obviněného a znalec byl taktéž v hlavním líčení vyslechnut. Sám nalézací soud ovšem tuto důkazní situaci uzavřel konstatováním, že ani doplněné dokazování nic nového nepřineslo (bod 73. rozsudku), s čímž je třeba v zásadě souhlasit.
23. Soud prvního stupně, vědom si kritického náhledu Nejvyššího soudu na hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené, zejména co do popisu tzv. znásilnění dne 20. 4. 2012, přistoupil k hodnocení výpovědi poškozené daleko pečlivěji a obezřetněji. Vzal za prokázané, že obviněný označeného dne využil toho, že poškozená usnula, přilehnul k ní a ještě v době jejího spánku do ní vsunul penis a dál s ní souložil, ač znal věk poškozené a věděl, že dosud nedovršila věk 15 let. Tento závěr soud prvního stupně opřel o zjištění, že poškozená se o pohlavním styku s obviněným, který ona označila jako „znásilnění“, zmínila A. J. a M. P., na jejich naléhání to pak sdělila i své matce V. V. a zopakovala to i v přítomnosti obviněného. Stranou pozornosti nelze nechat ani facebookovou komunikaci mezi poškozenou a A. J. a zprávu o gynekologickém vyšetření poškozené z 10. 5. 2012, z níž bylo zjištěno, že gynekologický nález svědčí pro prodělaný pohlavní styk bez známek násilí, přičemž poškozená uvedla pohlavní styk dne 20. 4. 2012. Podle soudu prvního stupně počínání poškozené nelze posuzovat jako účelové a vědomě nepravdivé. Není pochybností o dřívějším deliktním jednání obviněného vůči poškozené, při kterém ji osahával a strkal prsty do přirození. Nalézací soud připustil, že u poškozené není jisté, nakolik rozlišuje a především v rozhodnou dobu rozlišovala pojmy znásilnění a soulož, avšak nelze pochybovat o tom, že by netušila, zda je na ní pohlavní styk vykonáván nebo ne. S ohledem na fakt, že aspekt slovní a fyzické obrany coby svoji reakci na atak obviněného poškozená poprvé zmínila až v řízení před okresním soudem, míra věrohodnosti tohoto tvrzení je nízká, a proto (i v návaznosti na rozhodnutí dovolacího soudu) svoje původní rozhodnutí v daném ohledu korigoval (viz zejména body 82., 84. rozsudku).
24. Odvolací soud rovněž připomněl, že byly prokázány četné ataky obviněného sexuálního charakteru ve vztahu k poškozené i dalším osobám ženského pohlaví, poškozená i další svědkyně čelily pravidelně sexuálnímu obtěžování obviněného. Odvolací soud nepřehlédl, že poškozená původně zmiňovala dva vaginální pohlavní styky s obviněným s tím, že mezi nimi došlo i k pohlavnímu styku se svědkem J. H. První pohlavní styk nebyl poškozenou nijak komentován. Přiléhavě také upozornil, že výpovědi poškozené se v mnoha dílčích ohledech k událostem celého inkriminovaného období v průběhu let lišily, k osobnosti poškozené, k její pravdomluvnosti, odlišnostem ve výpovědích podrobně vypovídala i znalkyně PhDr. Magdaléna Datková, naposledy v hlavním líčení dne 15. 4. 2021. Především z výpovědi poškozené, slyšených svědků a na základě znaleckého posudku k osobě poškozené měl i odvolací soud za to, že výpověď poškozené je ve svém jádru pravdivá, tedy že mezi obviněným a poškozenou došlo dne 20. 4. 2012 k vaginálnímu pohlavnímu styku. Ani odvolací soud ale nenabyl jistoty v tom, jaký byl postoj poškozené k jednání obviněného, a zda lze jednoznačně z provedených důkazů vyvodit, že obviněný užil násilí či zneužil bezbrannosti poškozené, jak nadále tvrdil v odvolání státní zástupce (bod 19. usnesení).
25. Dovolací soud, i přes rozporuplnost postupně složených výpovědí poškozené či její neochotu se k věci relevantně vyjádřit, sdílí názor soudů, že podstatu výpovědi poškozené i v části týkající se soulože mezi ní a obviněným dne 20. 4. 2012 lze označit za pravdivou. Dovolací soud v usnesení ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 748/2019, upozornil na nepřesvědčivost a nespolehlivost výpovědi poškozené zejména co do popisu použitého násilí a vůbec okolností, za nichž mělo k souloži dojít. Právě na tyto okolnosti soudy obou stupňů soustředily svoji pozornost a při nedostatku skutečně spolehlivých usvědčujících důkazů rozhodly ve prospěch obviněného v tom směru, že při souloži z jeho strany nebylo prokázáno použití násilí či pohrůžky násilí a že nebylo ani zneužito bezbrannosti poškozené.
26. Obviněný se závěry soudů zásadně nesouhlasil, tvrdil, že inkriminované jednání nespáchal. Popřel, že by se dopustil jakéhokoliv závadného a nepřístojného chování vůči poškozené, sám sebe označil za prvek situaci v rodině spíše stabilizující a umravňující. Ve vztahu k inkriminované události ze dne 20. 4. 2012 vyvozoval svoji nevinu jednak z časového snímku organizace dne, jednak odkazoval i na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie. V podrobnostech uváděl, že v době cca od 8 hodin do 11 hodin se věnoval péči o zvířectvo u V. a nemohl se tudíž v dopoledních hodinách, jak udávala poškozená, popisovaného jednání dopustit. Upozornil, že ze znaleckého posudku znalce MUDr. Luďka Daneše, CSc., navíc vyplývá, že je heterosexuálně orientován a preferuje dospělé ženy, že u něj nebyla zjištěna žádná sexuální deviace; poznamenal, že znalec vyjádřil i pochybnosti o průběhu sexuálního styku, jak jej popisovala poškozená. V dalším pak v podrobnostech odkazoval na negativní povahové rysy poškozené, nevěrohodnost a rozporuplnost jejích postupně složených výpovědí i její neochotu rozpory vysvětlit.
27. Tvrzení obviněného však z větší části nemají oporu v provedených důkazech. Nebyla to jen poškozená, ale i svědkyně M. K. (dříve P.) či M. U., které potvrzovaly sexuálně nevhodné chování obviněného nejen vůči poškozené, ale i vůči nim. Svědkyně V. V. ml., sestra poškozené, explicitně potvrdila, že se s obviněným líbala, a to v době, kdy rozhodně nedovršila ani 15 let, zmínila i navazování kontaktů obviněného s jejími vrstevnicemi (večeře s její patnáctiletou kamarádkou) a že se obviněný tzv. ohlížel po mladých dívkách. Námitka obviněného o sexuální preferenci dospělých žen tudíž neznamená, že není způsobilý se sexuálně nežádoucího jednání dopustit i vůči dospívajícím dívkám, což ostatně nevylučuje ani znalecký posudek, poněvadž podle faloplatetysmografického vyšetření obviněný sice reaguje nejsilněji na dospělé ženy, s odstupem pak ale i na dospívající dívky (č. l. 711). V této souvislosti lze jen okrajově zmínit výpověď svědka J. H., který vykonal s poškozenou soulož, podle něhož měla poškozená pěknou postavu, z čehož lze vyvodit, že i přes svůj věk byla pro muže atraktivní. K výhradě obviněného o možnosti uskutečnit soulož způsobem uváděným poškozenou, opírající se údajně o výpověď znalce MUDr. Luďka Daneše, CSc., lze jen poznamenat, že z výpovědi znalce v hlavním líčení žádný kategorický závěr této povahy nezazněl (č. l. 754). Přisvědčit beze zbytku nelze ani údajům obviněného o jeho zaneprázdněnosti dne 20. 4. 2012 v době od 8 do 11 hodin. V této souvislosti nejsou jeho údaje shodné. Ve výpovědi v hlavním líčení dne 25. 9. 2018 (č. l. 448 a verte ) udával, že k V. šel krmit zvířectvo, odešel kolem 8. hodiny a zdržel se zde asi hodinu, hodinu a půl. Teprve v další fázi hlavního líčení dne 12. 11. 2020 (č. l. 635) a v opravných prostředcích tento časový interval prodlužuje. Nutno podotknout, že z hlediska časových dispozic tato okolnost sama o sobě vykonání soulože s poškozenou nevylučuje.
28. Nelze nevidět, že poškozená „AAAAA“ skutečně není všeobecně hodnocena jako hodnověrná, i lidé jí blízcí neskrývali, že si vymýšlela, lhala, konce i kradla. Ani tyto negativní charakteristiky však ještě neznamenají, že její výpověď jako celek nutno posoudit jako nevěrohodnou. O tom, že tomu tak není, svědčí již opakovaně zmiňované, důkazně podložené poznatky o nepatřičném a mravně nepřístojném chování obviněného k ní, spočívající v jejím osahávání, zejména na prsou, pouštění porno filmů, nalévání alkoholu apod. Významným důkazním prostředkem z hlediska posouzení věrohodnosti výpovědi poškozené je dozajista znalecký posudek z oboru zdravotnictví, specializace klinická psychologie, znalkyně PhDr. Magdalény Datkové. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku závěry znaleckého posudku i výpovědi znalkyně v hlavním líčení zevrubně rekapituloval (body 51., 52. rozsudku) a bylo by tedy nefunkční a nadbytečné je znovu reprodukovat. Ze znaleckého posudku a výpovědí znalkyně ale jasně vyplývají odpovědi na otázky, jaká je schopnost poškozené vnímat okolnosti, o nichž vypovídala, jaká je její schopnost zapamatovat si tyto okolnosti i její schopnost reprodukovat. V tomto ohledu nebylo u poškozené shledáno nic, co by relevantnost jejích sdělení jakkoliv zpochybňovalo. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že tehdy aktuální intelektové schopnosti poškozené byly v oblasti nižšího průměru se známkou nevyvážené výkonnosti, na níž se podílí nevhodná úroveň podnětů ze strany výchovy v rodině, nezralá emocionalita a také slabší seberegulace poškozené. Její morálně etický osobní vývoj znalkyně označila za nezralý, integrita stupně mravního vývoje je méně pevná, ale nepřesahuje hranici závažných poruch jednání. Znalkyně, jak již bylo akcentováno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 748/2019, upozornila i na celkově vyšší tendenci subjektivizace sdělení poškozené. Nezpochybňovala reálný základ popisu poškozené toho, v čem vyrůstala, jak to tam vypadalo. V hlavním líčení dne 10. 5. 2018 připustila, i při znalosti facebookové komunikace poškozené, že tato si mohla znásilnění obviněným vymyslet. Třebaže ji nenapadl motiv, proč by si vymýšlela, že ji měl obviněný znásilnit, dodala, že u poškozené je vzhledem k jejímu narušení strukturálního vývoje osobnosti obtížné hledat důvody (č. l. 413 a verte ). V opakované výpovědi při výslechu učiněném mimo hlavní líčení dne 15. 4. 2021 prostřednictvím videokonference za dodržení podmínek kontradiktornosti řízení znalkyně v podstatě setrvala na již učiněných závěrech (č. l. 722 a verte –724). Dodala, že poškozená byla v základní rovině schopná vyhodnotit a uvědomit si, jaké následky pro ni i pro obviněného plynou z jí popsaného jednání a podle ní nesprávného jednání obviněného. Do všech důsledků však následky svého chování nebyla schopna posoudit. Znalkyně také vyjádřila svůj názor (k dotazu obhájce), že u poškozené neshledala žádné podezření z nutnosti léčení vývoje v sexuální oblasti. Při vyšetření nedospěla k názoru, že by se poškozená nechala inspirovat kupř. obsahem filmu Nevinnost, ale připustila, že v tomto ohledu měla jen málo informací. Pominout nelze ani vyjádření znalkyně, že při popisu věrohodnosti poškozené je nutno brát v úvahu i to, že podle sdělení poškozené „jí to bylo nepříjemné, ale byla vzrušená“, což znamená, že mohla mít i pocity výčitek z toho, co se stalo. Pocity výčitek mohly podle znalkyně naznačovat i to, že „obrana nebyla taková, jakou si „AAAAA“ později vytvořila nebo k jaké „AAAAA“ později došla a měla na podkladě toho pocity výčitek. Nějaká složka dobrovolného styku se tam mohla podílet“. K motivu poškozené coby mstě za to, že jí obviněný odmítl dát peníze na nákup skútru, že požadoval v rodině řád a kázeň, se znalkyně stavila spíše distančně, nejednoznačně, „mohlo to být, ale nedá se to potvrdit“. Jen pro úplnost lze ještě dodat, že za anomálii znalkyně neoznačila ani další vstřícné chování poškozené vůči mužům, a zmínila také, že absence psychické poruchy, popř. posttraumatické stresové poruchy, není nezbytným okamžitým následkem znásilnění, její absence nevylučuje, že se skutek stal.
29. Dovolací soud beze zbytku sdílí názory znalkyně týkající se absence psychické poruchy či posttraumatické stresové poruchy u poškozené, její vysvětlení je přesvědčivé. Ve shodě s ní i dovolací soud konstatuje, že existence jakékoliv psychické poruchy není nezbytným následkem sexuálního deliktu a sama o sobě není důkazem o znásilnění. Závěry znalkyně ale podporují i závěry soudů, že počínání poškozené nelze jako celek posuzovat jako účelové a vědomě nepravdivé. Ve shodě se znalkyní není racionální důvod zpochybňovat správnost a věrohodnost její výpovědi o nepřístojném sexuálně motivovaném chování obviněného k ní a jako „v jádru pravdivou“, jak uvádí odvolací soud, i její výpověď co do sdělení, že mezi ní a obviněným došlo k souloži. Okolnosti soulože nebyly poškozenou popisovány konstantně shodně, k důvodům, proč tomu tak nebylo, se logicky vyjádřila znalkyně ve své výpovědi dne 15. 4. 2021. V tomto ohledu nutno jako ničím nepodložené tvrzení odmítnout i obviněným udávaný motiv poškozené, jímž měla být msta za to, že jí odmítl dát peníze na skútr prodávaný A. J., a za jím vyžadované důsledné plnění povinností. Jde-li o případný zájem poškozené o koupi skútru, ani z její výpovědi a ani z výpovědi svědkyně A. J. nelze vysledovat cílený, případně až urputný zájem poškozené o tuto věc, který jediný by snad takový motiv mohl odůvodnit. Jako odpovídající z hlediska motivačního nelze označit ani případnou mstu poškozené za vyžadování plnění povinností ze strany obviněného. Ani jedna z obviněným udávaných motivací nemohla přesvědčivě odůvodnit závěr o nevěrohodnosti výpovědi poškozené. V této souvislosti nelze nezmínit, že obviněný zpočátku trestního stíhání o motivaci poškozené nehovořil, nespecifikoval ji, udával, že si to nedokáže vysvětlit, že neví, co ji k tomu vedlo. Jako spolehlivé a srozumitelné vysvětlení nelze podle názoru Nejvyššího soudu přijmout ani odkaz obviněného na obsah filmu Nevinnost, jímž se údajně poškozená inspirovala. Není jasné, jakého cíle by nepravdivým obviněním mohla skutečně sledovat, navíc výpověď poškozené o deliktním jednání obviněného nestála v procesu dokazování osamocena; obrázek o výchově dětí neprospívajících poměrech v rodině, v níž poškozená vyrůstala, a sexuálně nevhodném chování obviněného k ní se postupně skládal i na podkladě dalších důkazů.
30. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že i nadále – ve shodě se zjištěními soudu prvního stupně – zastává přesvědčení, že výsledky dokazování bylo bez důvodných pochybností zjištěno, že stav v domácnosti obviněného a matky poškozené byl z hlediska výchovy dítěte neutěšený, nepodnětný, vůči nezletilým dětem škodlivý a že konkrétně vůči poškozené ze strany obviněného, s vědomím matky poškozené, docházelo k nevhodným slovním i fyzickým výpadům, k nežádoucím kontaktům, k prezentaci závadných, pornografických děl, k podávání alkoholických nápojů. Tato zjištění se podávají nejen z výpovědi poškozené, ale nepatřičné osahávání obviněným potvrzují i svědkyně M. U. a M. K., rozená P., nepřímo nestandardní chování obviněného vyplývá i z výpovědi svědkyně V. V., matky poškozené, jakož i V. V. ml., sestry poškozené. Ilustrativní je v těchto souvislostech i poznatek o tom, že za vědomí a dokonce iniciativy obviněného i matky poškozené přespal u poškozené ještě před dovršením jejích 15 let svědek J. H., který s ní vykonal i soulož. Naprosto neakceptovatelné chování obviněného k poškozené vedlo až k tomu, že ji v blíže nezjištěné době před Vánoci 2011 osahával na prsou a strkal jí prsty do přirození a nakonec s ní dne 20. 4. 2012 vykonal i soulož. Celkovou situaci ostatně velmi výstižně popsal a shrnul Okresní soud v Lounech v rozsudku ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 3 T 137/2013, proti němuž obviněný ani odvolání nepodal, který byl však zrušen z podnětu odvolání státního zástupce.
31. Je také možno uzavřít, že případ byl po skutkové stránce správně a v dostatečném rozsahu zjištěn, třebaže si lze představit i přesnější a výstižnější popis skutku, a po hmotněprávní stránce správně posouzen. Nebylo proto již třeba činit jakékoliv další úkony, např. doplňovat dokazování o další důkazní prostředky navrhované obviněným, tj. výslechy T. G., bratra poškozené, I. V., zajištění počítače obviněného a jeho obsah z rozhodného období, SMS poškozené z dubna a května 2012, popř. sexuologické vyšetření poškozené. Všechny tyto důkazní návrhy totiž nelze označit jinak než jako nadbytečné ke zjištění relevantních skutečností, případně již neproveditelné s ohledem na značný časový odstup od inkriminovaných událostí. K tomu je vhodné připomenout, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jak již bylo vysvětleno, třetí z citovaných důvodů pro odmítnutí důkazního návrhu je zcela přiléhavý na požadavek obviněného k provedení shora uvedených výslechů i znaleckého zkoumání. Navíc je potřeba zdůraznit, že soud prvního stupně se ve svém rozsudku s předmětnými návrhy obhajoby ústavně konformním způsobem vypořádal (srov. body 63. a 64. rozsudku). Proto lze vyslovit závěr, že posuzovaná trestní věc nebyla zatížena vadou opomenutého důkazu.
32. Soudy důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného. Podle dovolacího soudu není žádných pochyb ani o důsledném respektování zásady presumpce neviny. Jak konstatoval Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 748/2019, presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo jsou pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, aj.). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Souhrn zmiňovaného přímého a dalších nepřímých důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označených trestných činů a usvědčují z jeho spáchání obviněného (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Postup a hodnotící úvahy soudů nebyly v kolizi s požadavky Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudky ve věci Lavents proti Litvě ze dne 28. 11. 2002, č. 58442/00, §125 až 126; ve věci Melich a Beck proti České republice ze dne 24. 7. 2008, č. 35450/04, §49), zmiňovanými rovněž v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18 (bod 23.), podle něhož zásada presumpce neviny a z ní plynoucí zásada in dubio pro reo vyžadují, aby soudci nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal čin, který je mu kladen za vinu, aby důkazní břemeno spočívalo na obžalobě a aby případné pochybnosti byly využity ve prospěch obviněného (obdobně také nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2773/20).
33. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného M. M. jsou zjevně neopodstatněné. Proto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 2. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu