ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.628.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 628/2023-397
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2023 o dovolání obviněného P. R. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 1. 2023, č. j. 6 To 411/2022-367, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích od sp. zn. 5 T 18/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný P. R. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 31. 8. 2022, č. j. 5 T 18/2022-321, uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a za tento přečin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §147 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §85 odst. 3 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo poskytnout poškozenému součinnost při uplatnění nároku na náhradu škody u pojišťovny a dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let. O nároku poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř.
2. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem ze dne 25. 1. 2023, č. j. 6 To 411/2022-367, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o podmíněném odkladu trestu odnětí svobody za současného vyslovení dohledu a za současného uložení povinnosti poskytnout poškozenému J. H. součinnost při uplatnění nároku na náhradu škody u pojišťovny a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2021 uložil obviněnému přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu a odčinil nemajetkovou újmu, které trestným činem způsobil poškozenému J. H.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s argumentací, „že tyto jsou dány v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení“. V podaném dovolání nejprve rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení s popisem skutkového stavu, který byl zjištěn soudem prvního stupně a následně odvolacím soudem shledán správným. Ve vztahu k uvedené rekapitulaci soudům nižších stupňů vytýká, že nepřisvědčili jeho výpovědi a výpovědi jeho spolujezdce (svědka L.) a nesprávně vycházely z výpovědi poškozeného H. a svědků C. a C., protokolu o dopravní nehodě a dalších listinných důkazů. V souvislosti s provedeným dokazováním soudům dále vytýká, že prostřednictvím policie nezajistily kamerové záznamy z místa dopravní nehody či výslechy jím navržených svědků, neprovedly výslech zaměstnance čerpací stanice a „odmítly provést důkaz znaleckým zkoumáním, za účelem příčiny dopravní nehody a zavinění řidičů na jejím vzniku“. V dalších částech dovolání pak poukazuje např. na to, že rozporoval rychlost jízdy poškozeného, poukazoval na brzdnou dráhu vozidla poškozeného, na nefunkčnost bezpečnostního systému ABS vozidla poškozeného, jízdu a neadekvátní rychlost a reakci poškozeného a v té souvislosti odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu. Značnou část svého dovolání věnoval výkladu systému ABS u vozidel. Dále se zaměřil na výklad vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích a ve vazbě na §20 odst. 1 uvedené vyhlášky na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3316/2012 (civilního kolegia). V závěru podaného dovolání argumentuje tím, že jemu uložený trest (ve vazbě na trest zákazu činnosti) je pro něj nepřiměřeně přísný, neboť je odkázán na invalidní vozík, poškozenému se omluvil a necítí se být viníkem dopravní nehody.
4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť podle jeho mínění (státního zástupce) dovolatel provádí své vlastní hodnocení důkazů, prezentuje svá skutková zjištění, polemizuje s hodnocením důkazů a skutkovými zjištěními soudů, čímž se ve své podstatě snaží prosadit svoji verzi skutkového děje, podle které se na vzniku předmětné dopravní nehody vlastním zaviněním výrazně podílel poškozený. Státní zástupce je přesvědčen, že obviněným uplatněné námitky jsou neopodstatněné, nejedná se ani o případ opomenutých důkazů, neboť soudy na důkazní návrhy obviněného reagovaly v odůvodnění svých rozhodnutí a rovněž postupovaly v souladu s platnou judikaturou. Vyjádřil rovněž své přesvědčení, že obviněným uplatněné námitky ve vztahu k neprovedeným důkazům považuje za nadbytečné či zcela bezpředmětné. Rovněž neustále zmiňovanou otázku (ne)funkčnosti ABS považuje za nepodstatnou, neboť technika jízdy brždění či jízdy poškozeného nebyla příčinou dopravní nehody, tou byla primárně jízda obviněného a jím nerespektované povinnosti řidiče, který nedal přednost v jízdě. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že k tomuto dovolacímu důvodu obviněný ve své podstatě nic nenamítal. Ve vztahu k nepřiměřenosti trestu odkázal státní zástupce na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, aby na základě jejich existence konstatoval, že uložený trest obviněnému obstojí a není nepřiměřeně přísný.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Obviněný, přestože datuje dovolání dnem 24. 5. 2023, tedy již v době účinnosti zákona č. 220/2021 Sb., doslovně uvádí, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. jsou dány v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení“. Obviněným uváděná citace odpovídá zákonnému ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. účinnému do 31. 12. 2021, od 1. 1. 2022 pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zmiňuje-li dovolatel v závěru mimořádného opravného prostředku nepřiměřený trest pak tento mohl uplatnit do 31. 12. 2021 prostřednictvím §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., po 1. 1. 2023 prostřednictvím §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který však uplatněn nebyl. V situaci, kdy obviněný je zastoupen obhájcem (osobou práva znalou) není povinností Nejvyššího soudu za obviněného domýšlet směr jeho úvah, což mj. vyplývá z rozhodnutí nejen Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu (např. 6 Tdo 901/2014; I. ÚS 452/07). I přes konstatování uvedené jisté nesoustředěnosti (obdobně citace vyhlášky č. 99/1989 Sb., přestože již od 1. 1. 2001 je účinný zákon č. 361/2000 Sb., o silničním provozu), posuzoval Nejvyšší soud podané dovolání z hlediska v něm uplatněných obsahových námitek.
8. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu dřívějších rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
9. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu výslovně zmíněných. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek [s ohledem na zmínku ohledně opomenutých důkazů, kterou řadil Ústavní soud pod pojem extrémního nesouladu-rozporu].
10. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v těchto dovolacích důvodech zmíněných [srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03; viz shodně bod 8.; dříve §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
11. Podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným [dříve §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
12. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud považuje za nezbytné předně konstatovat, že obviněný svoji argumentaci v převážné míře založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, a proto považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti , považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. (…bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené…) ]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
14. Dále musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky, které byly uplatněny obviněným v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ obviněný poukazoval mj. na to, že se jako řidič motorového vozidla protiprávního jednání nedopustil, viděl pouze stříbrné vozidlo ve vzdálenosti cca 300 metrů; vozidlo poškozeného před nárazem vůbec neviděl; poškozený musel jet rychleji než byla povolená rychlost, měl být přibrán znalec ke zpracování posudku ohledně vzniku dopravní nehody; měly být zajištěny kamerové záznamy a vyslechnuti jím navržení svědci ]. S námitkami, které obviněný vznesl v průběhu trestního stíhání, se soudy nižších stupňů řádně vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí, když např. v bodě 13. (viz též bod 15.) svého rozsudku soud prvního stupně zmínil, proč nepovažoval za potřebné doplňovat dokazování ve smyslu požadavků obviněného, proč vycházel z výpovědi poškozeného a svědků C. (např. bod 15. rozsudku soudu prvního stupně). Soudy se rovněž zabývaly hodnověrností výpovědi svědka L. (jedoucího s obviněným) a věrohodnost tohoto svědka ve vztahu nejen k tvrzení, že usedl do vozidla řízeného obviněným a připoutal se, neboť tak činí vždy, soudy vyvrátily na základě spisu 5 T 12/2022, kdy bylo prokázáno, že nebyl ve vozidle připoután, stejně jako výpověďmi svědků, C., kteří viděli, že z vozidla vypadl, což by se stěží stalo, kdyby byl připoután. Z protokolu o nehodě v silničním provozu na podporu jejich výpovědi přitom vyplynulo, že pás spolujezdce byl po nehodě navinutý a zaseknutý. Vyvrácením výpovědi tohoto svědka, jehož hodnověrnosti se obviněný dožaduje a soudům vytýká, že tak neučinily, je do značné míry znevěrohodněna i výpověď samotného obviněného o respektování dopravní značky „Stůj, dej přednost v jízdě“. Soud prvního stupně rovněž reagoval na námitky obviněného (obhajoby) ohledně rychlosti jízdy vozidla poškozeného a jeho odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu, přičemž nalézací soud správně odkázal na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, když současně je třeba ve shodě se závěry soudů nižších stupňů zdůraznit, že primární příčinou dopravní nehody, kterou obviněný nehodlá připustit, byla skutečnost, že to byl on, kdo při vjíždění v pozdních večerních hodinách (cca v 21.55 hod. - viz ve spise založená fotodokumentace), nerespektoval při najíždění na hlavní silnici dopravní značku „Stůj, dej přednost v jízdě“. Je pak s podivem, že sám obviněný, který byl účastníkem dopravní nehody, kterou podle skutkového zjištění zavinil, projevil až se značnou časovou rezervou zájem o zdravotní stav poškozeného a zaslal tomuto omluvný dopis, což bylo soudem prvního stupně důvodně hodnoceno jako účelové jednání (viz bod 23.), ale oproti tomu z neznámých důvodů se několikrát pokusil kontaktovat svědkyni P. C., která mj. rovněž uvedla, že z chování obviněného měla obavy, neboť se jí snažil opakovaně kontaktovat přes sociální sítě a několikrát se za ní dostavil i do zaměstnání.
15. S ohledem na totožnost námitek uplatněných v dovolání, které jsou obsahově shodné s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 12.), je ve vztahu k nim (míněno námitkám) nutno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ .
16. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 10. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně přisvědčil (bod 13. a násl. rozsudku odvolacího soudu) a sám, nad rámec úvah soudu prvního stupně, připojil závěry vlastní, kterými správnost úvah soudu prvního stupně potvrdil. Na tomto místě je také vhodné zdůraznit, že veškeré námitky obviněného stran chybného skutkového zjištění a hodnocení důkazů vycházejí z jeho vlastního pohledu na skutkový děj a na hodnocení jednotlivých důkazů, a to zásadně odlišně od způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, ve své podstatě tedy obviněný zpochybňuje správnost postupu soudů podle §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
17. Obviněný taktéž uplatnil námitky stran přiměřenosti trestu zákazu činnosti. Nejvyšší soud tak v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. [Uvedené konstatování vede k jednoznačnému závěru, že obviněný podával dovolání s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. v době, kdy obsahově tyto spadaly již pod dovolací důvody §265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. a svým obsahem (zmínka o opomenutých důkazech) také s ohledem na výklad Ústavního soudu ohledně otázky tzv. extrémního nesouladu, také nyní pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz výklad v bodech 7.-12.)].
18. Ve vztahu k výše uvedenému a obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [nyní §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.)] považuje Nejvyšší soud za vhodné výslovně zmínit stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. […] S poukazem na citovaný dovolací důvod se […] nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
19. Vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu podřadit pod jim uplatněné dovolací důvody, či pod jiné ze zákonných dovolacích důvodů.
20. I přes výše uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že zásah dovolacího soudu je zcela výjimečně možný, ale jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným . Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
21. Takové pochybení (viz shora bod 20.) ovšem ve věci obviněného dovodit nelze, neboť se v žádném případě nejedná o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a tudíž ani z ústavně právní roviny nelze takto formulované námitce obviněného přisvědčit, neboť mu byl uložen adekvátní trest, a to při zohlednění všech podstatných okolností. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti sankcí tedy bezpochyby atakovány nebyly, a proto nedošlo ani k porušení zásady přiměřenosti sankcí. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz bod 17.) vysvětlil důvody, pro které považoval za nadbytečné zpracování znaleckého posudku k předmětné dopravní nehodě, kdy současně uvedl, že reagoval na tvrzení obhajoby, že tato zadala zpracování posudku znalci Ing. Koudelkovi, což se v závěru řízení před soudem prvního stupně na základě telefonátu soudu znalci prokázalo jako nepravda ze strany obhajoby, neboť znalec uvedl, že obhajobě vypracování posudku odmítl.
22. Je přitom nutno zmínit, že obviněný opakuje námitky uplatněné v řádném opravném prostředku, přičemž odvolací soud se jimi řádně zabýval a „velmi podrobně, výstižně a argumentačně precizně“ (obdobně jako již soud prvního stupně) na námitky obviněného reagoval. Odvolací soud pak zejména v bodě 24. odůvodnění svého rozsudku správně a podrobně rozebral, ze kterých polehčujících a přitěžujících okolností vycházel a zcela přiléhavě odůvodnil, proč není potřeba trest uložený soudem prvního stupně modifikovat.
23. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě nezdůvodnily a tato vykazovala znaky libovůle při hodnocení důkazů, za situace, kdy se rovněž dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
24. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. [ též bod 23 ].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 7. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu