ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.667.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 667/2023-11112
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2023 o dovolání obviněného Z deňka Mrni , nar. 22. 9. 1960 v Třebíči, trvale bytem Lipník 10, Třebíč , t. č . ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 1 To 122/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 6/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Zdeňka Mrni odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2021, sp. zn. 40 T 6/2018, byl obviněný Zdeňka Mrňa (dále jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným pod body 1)–36) zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., účinného od 1. 10. 2020, a to ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev a výkonu prokury na dobu 5 let. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných Milana Kuny, J. M., P. K., M. M., M. K., J. R. a M. Ř.
2. Označený rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně a obvinění Zdeněk Mrňa , Milan Kuna, M. K., J. R., M. Ř. Státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného Zdeňka Mrňi , a to pro absenci výroku o povinnosti tohoto obviněného k náhradě škody. Obvinění Zdeněk Mrňa , Milan Kuna, J. R. a M. Ř. brojili proti výrokům o vině a uložených trestech, obviněný M. K. zaměřil své odvolání výhradně proti výroku o trestu. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 1 To 122/2021, podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného Milana Kuny částečně zrušil ve výroku o vině a trestu ve vztahu k tomuto obviněnému a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl o jeho vině a trestu (výroky pod body I., II.). Podle §259 odst. 2 tr. ř. per analogiam z podnětu odvolání státního zástupce nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný Zdeňěk Mrňa povinen zaplatit České republice – Finančnímu úřadu pro Kraj Vysočina, územní pracoviště v Třebíči, Žerotínovo nám. 17/1, na náhradě majetkové škody částku 52 792 040 Kč (výrok pod bodem III.). Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněných Zdeňka Mrni , Milana Kuny., J. R. a M. Ř. zamítnuta (výrok pod bodem IV.).
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný Zdeněk Mrňa zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dopustil (ve stručnosti) tím, že jako jednatel a společník společnosti HEN, s. r. o., IČO: 25530194, se sídlem Lipník u Hrotovic – Lipník 10, okres Třebíč, (dále jen HEN), po společné předchozí dohodě s obviněným Milanem Kunou, jednatelem a společníkem ve společnosti TREBOSS, s. r. o., IČO: 25576518, se sídlem Štefánikova 131, 612 00 Brno, (dále jen TREBOSS),
v době nejméně od 1. 3. 2010 do 25. 3. 2013, v úmyslu neoprávněně vylákat na správci daně – Finančním úřadu v Třebíči, prostřednictvím společnosti HEN, vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (dále jen DPH), předstírali funkční obchodní vztahy mezi různými obchodními společnostmi v České republice, Slovenské republice a v Itálii s cílem vytvořit zdání fungujících obchodů týkajících se nákupů a prodejů, a to hovězích usní, akátové spárovky a lepeného hranolu – dub, ačkoliv mnohé obchodní společnosti měly nefunkční statutární orgány, tzv. bílé koně, pro své správce byly, jako plátci DPH, nekontaktní a obchody měly probíhat tak, že:
nejprve společnost HEN zakoupila příslušnou komoditu od společnosti TREBOSS, která byla jejím předposledním příjemcem v ČR, vzápětí toto zboží společnost HEN prodávala dalším společnostem v Itálii a ve Slovenské republice, čímž společnosti HEN vznikl nárok na daňový odpočet DPH na vstupu z přijatého plnění od společnosti TREBOSS., následně, v důsledku nepravdivě deklarovaného dodání tohoto zboží do jiného členského státu Evropské unie, společnost HEN. neoprávněně uplatňovala osvobození od daně na výstupu podle §64 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění (dále jen zákon o DPH), a tím jí neoprávněně vznikal nárok na nadměrný odpočet DPH, avšak tyto obchody byly fiktivní a nárok na odpočet DPH z nich nemohl vzniknout, ale přesto, na pokyn obviněného Zdeňka Mrni., zahrnula společnost HEN do svého účetnictví a daňových přiznání k DPH faktury, vystavené společností TREBOSS, kterou zastupoval obviněný Milan Kuna., a to konkrétně v případech a způsobem, jak je specifikováno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod body 1) –36) v celkem 36 zdaňovacích obdobích,
přičemž obviněný Zdeněk Mrňa se na této trestné činnosti podílel tak, že jako jediný jednatel a společník společnosti HEN, vědomě s úmyslem zkrátit daň a vylákat nadměrný odpočet na DPH, opakovaně porušil ustanovení §72 zákona o DPH, ve znění platném pro roky 2010, 2011, 2012, 2013, jednal v období od 1. 3. 2010 do 25. 3. 2013 tak, že přijímal do účetnictví společnosti HEN fiktivní faktury a daňové doklady vystavené společností TREBOSS za nákup hovězích usní, akátové spárovky a lepeného hranolu – dub, vzápětí nechal vystavit ve stejných dnech pro společnosti ve Slovenské republice a Itálii popsané ve výroku o vině další faktury na stejné komodity ve stejných objemech, pouze s mírným navýšením ceny, a těmito kroky se podílel na simulaci fiktivních obchodních vztahů v řetězcích popsaných ve výroku o vině, jakož i na simulaci údajných přeprav těchto komodit do Itálie a na Slovensko, a společnosti HEN tak vznikal měsíčně nárok na nadměrný odpočet DPH z údajně přijatých zdanitelných plnění od plátce DPH, tj. společnosti TREBOSS, který obviněný Zdeněk Mrňa uplatňoval v měsíčních přiznáních k DPH společnosti HEN, ačkoliv věděl, že zdanitelná plnění neproběhla, a jednal společně s obviněným Milanem Kunou v případech ad 1)–36), kdy způsobili České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Kraj Vysočina, Územní pracoviště Třebíč, IČ: 72080043, se sídlem Žerotínovo nám. 17/1, 674 01 Třebíč, zkrácením DPH za období březen 2010 – únor 2013 celkovou škodu ve výši 54 756 293 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 1 To 122/2021, podal obviněný Zdeněk Mrňa prostřednictvím obhájkyně dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, pokud se jednalo o výrok o náhradě škody, a že odvolací soud zamítl jeho odvolání, přestože ve věci rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním, rozhodnutí je zatíženo neprovedením navrhovaných dalších důkazů a následným nesprávným hmotněprávním posouzením skutku, neboť nebylo prokázáno naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty, zejména ve vztahu k objektivní a subjektivní stránce trestného činu podle §240 tr. zákoníku.
5. Nesprávnost výroku o náhradě škody dovolatel spatřoval zejména v procesním postupu odvolacího soudu směřujícím k učinění předmětného výroku, který podle dovolatele spočíval de facto v obcházení zákona. Měl za to, že pokud soud prvního stupně pravomocně rozhodl usnesením o nepřipuštění poškozené se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení, pak není možné, aby takové pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, proti němuž nebyl podán žádný (byť mimořádný) opravný prostředek, bylo nahrazováno prostřednictvím institutu odvolání státního zástupce proti chybějícímu výroku o náhradě škody. Zdůraznil, že tento výrok chybět nemohl, neboť nalézací soud poškozenou se svým nárokem k trestnímu řízení nepřipustil. Odvolacímu soudu tedy vytkl, že přestože proti usnesení o nepřipuštění poškozené se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení nejsou přípustné řádné opravné prostředky a v úvahu přicházejí jen opravné prostředky mimořádné, které v nyní projednávané věci podány nebyly, odvolací soud jako „náhradní“ opravný prostředek připustil odvolání státního zástupce proti chybějícímu výroku, který však chybět nemohl, když poškozená již nebyla účastníkem řízení. Zdůraznil, že o chybějící výrok by se mohlo jednat toliko ve vztahu k osobě, která je v dané fázi účastníkem řízení. O nároku poškozené České republiky zastoupené příslušným finančním úřadem však bylo rozhodnuto v průběhu hlavního líčení rozhodnutím mezitímním. Takto podle dovolatele vznikla paradoxní situace, kdy vedle sebe stojí dvě pravomocná rozhodnutí, která si zjevně odporují, tj. usnesení o nepřipuštění poškozené s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení a výrok o obviněnému uložené povinnosti nahradit poškozené škodu. Zároveň tímto postupem podle dovolatele došlo k porušení zásady legitimního očekávání a překážky věci rozhodnuté. Dovolatel upozornil rovněž na dopad, jaký má podle jeho názoru postup odvolacího soudu, když jeho rozhodnutí nelze napadnout řádným opravným prostředkem a z judikatorního hlediska otevřel odvolacím soudům prostor pro dotvoření „nového“ opravného prostředku proti usnesení o nepřipuštění poškozeného se svým nárokem k trestnímu řízení.
6. Kromě procesního postupu odvolacího soudu při vyslovení výroku o náhradě škody považoval obviněný za zarážející a rozporuplné také to, že odvolací soud uložil povinnost nahradit škodu poškozené toliko jeho osobě, a to v řádu několika desítek milionů korun, a nikoliv dalším spoluobviněným. Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud měl zohlednit rovněž postavení všech obviněných, přinejmenším pak hlavních pachatelů. Zdůraznil, že hlavním pachatelem byl spoluobviněný Milan Kuna, navíc z provedeného dokazování je evidentní, že veškeré nárokované DPH bylo jako součást kupní ceny za nakoupené zboží od společnosti TREBOSS přeposláno právě společnosti TREBOSS, společnosti HEN tak měly zůstat toliko nadměrné odpočty jen z mírného rozdílu nákupní ceny a ceny prodejní, které byly zcela zanedbatelné. V konečném důsledku společnosti HEN zůstaly jen pohledávky a problémy. Namítal tedy, že odvolací soud nezohlednil, kdo je za škodu kromě obviněného odpovědný a že se v daňových kauzách běžně přiznává povinnost k náhradě škody několika spoluobviněným jako zástupcům společností tvořících jednotlivé obchodní řetězce. Odvolací soud měl v takovém případě, kdy poškozená uplatnila nárok toliko vůči dovolateli, poškozenou odkázat na řízení soukromoprávní. Rovněž konstatoval, že v jeho případě nelze s ohledem na jím popsané okolnosti uvažovat o reálné vymahatelnosti jemu uložené povinnosti nahradit škodu. Postup odvolacího soudu ve vztahu k výroku o náhradě škody tak podle obviněného naplnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a porušil jeho právo na spravedlivý proces.
7. Další své výhrady dovolatel zaměřil proti výroku, jímž odvolací soud zamítl jeho odvolání, neboť se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil, že esenciální povinností orgánů činných v trestním řízení je prokázat vinu v rozsahu naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty. Měl za to, že se tak vůči jeho osobě nestalo, když zčásti ve vztahu k objektivní stránce a zcela ve vztahu k subjektivní stránce nebylo prokázáno naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle §240 tr. zákoníku. Ve vztahu k objektivní stránce namítal, že tato byla založena na presumované dohodě mezi obviněnými Zdeňkem Mrňou. a Milanem Kunou., ačkoliv žádná dohoda na páchání trestné činnosti prokázána žádným důkazem nebyla. V této části jsou tak provedené důkazy v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Popsal, že dohoda, kterou uzavřeli, byla legálního charakteru a čítala prosbu dovolatele o pomoc, spočívající v zapojení se do některých obchodů Milana Kuny za účelem navýšení obratů a udržení financování prostřednictvím bank v době ekonomické krize, navíc za situace, kdy Milan Kuna byl dlouholetým rodinným přítelem. Upozornil, že první obchody proběhly zcela standardně a legálně, pod jeho bezprostřední kontrolou za podrobného informování finančních úřadů apod., přičemž k absenci reálného odebrání a vzápětí dodání zboží jejich odběratelům pak docházelo evidentně později, tj. ve chvíli, kdy obviněný považoval obchody za zaběhnuté a přenechal je ve své podstatě podřízeným, což nyní považuje za chybu. Tehdy však nevnímal žádné signály, které by měly vést k závěru o tom, že zboží není reálně dováženo ani dodáváno dále. Indicií pro to nemohl být ani soudy vyčítaný fakt, že obchody technicky zabezpečoval Milan Kuna, neboť se jednalo o součást dohody, když obviněný měl vstoupit do jeho obchodů, navíc se zbožím, s nímž do té doby neobchodoval, a navíc Milan Kuna měl nasmlouvané odběratele. Dovolatel se pak vyhradil proti tomu, že soudy nižších stupňů měly na celou záležitost jednostranný pohled, zvláště v situaci, kdy mu uložily drakonický trest odnětí svobody v trvání 7,5 let, a to po více než deseti letech od spáchání prvního dílčího skutku, po 9,5 letech od jeho zadržení, realizace domovních prohlídek a prohlídek nebytových prostor a zahájení trestního stíhání v paralelní věci a po téměř 6 letech od zahájení trestního stíhání. Dobu vedení trestního stíhání odvolací soud za nepřiměřenou nepovažoval, ale dovolatel nemůže odlišovat toto a paralelní řízení zvláště v situaci, kdy je mu vyčítaná totožná trestná činnost.
8. Rozporoval také náhled odvolacího soudu na jednotlivé důkazy vyvěrající v závěr, že pokud neproběhla přeprava zboží, veškeré další doklady byly „namalované“ a nemohou být zohlednitelné. Upozornil, že tyto důkazy včetně notářského zápisu sepsaného s italským odběratelem, průběžná dílčí rozhodnutí finančního úřadu, tvrzení slovenských odběratelů o přijetí zboží promítající se do jimi vystavených čestných prohlášení, drobné reklamace, ale i vyjádření spoluobviněného M. Ř., kterého v té době neznal, v postavení svědka na finančním úřadě, verifikující provedenou subdopravu, dovolatele průběžně přesvědčovaly o reálnosti probíhajících obchodů. Absenci realizace dodání zboží zjistil až o mnoho let později, a to v době po jeho zadržení a zahájení trestního stíhání v paralelním trestním řízení. Zdůraznil a ze svého pohledu vysvětloval, že nebyl proveden jediný důkaz, který by jakýmkoliv způsobem prokazoval jeho vědomí o jakémkoliv podvodném jednání, nebyl ani proveden uzavřený řetězec důkazů nepřímých, které by byly způsobilé prokázat soudy domýšlený úmysl. Pokud soudy nalezly jiný než jím tvrzený motiv počínání, ani tímto neprokázaly vědomí o trestné činnosti. S přihlédnutím k uvedenému namítl, že nalézací ani odvolací soud skutek nehodnotily perimetrem doby jejich spáchání, nýbrž s vědomím skutečností, které vyšly pro konkrétní osoby (včetně obviněného) najevo až o několik let později.
9. Za zarážející dovolatel označil způsob, jakým odvolací soud reagoval na důkazy nezohledněné v rozsudku soudu prvního stupně. Za nepřípustné považoval vyjádření, že se nejedná o důkazy, které nemohly nic změnit na skutkovém závěru, případně že se s nimi soud ve své podstatě vypořádal, byť je nezmínil, nadto v situaci, kdy je ani odvolací soud sám neprovedl a seznámil se s nimi maximálně neprocesním způsobem. Odvolací soud považoval za nadbytečnou námitku vznesenou proti neprovedení výslechu svědků E. Z. a P., když nalézací soud se s těmito důkazními návrhy sice nevypořádal, ale skutečnosti, které z nich mohly být zohledněny v rámci zjištěného skutkového stavu, vyvodil z jiných důkazů. Dovolatel pak nerozumí tomu, jak může soud hodnotit důkaz, aniž by jej provedl. Ani odvolací soud tyto přetrvávající důkazní návrhy nevypořádal v rámci provedeného dokazování u veřejného zasedání, neboť je nezamítl, ale ani neprovedl. Vada neprovedení důkazů tak podle dovolatele přetrvává. Nepřisvědčil ani názoru odvolacího soudu, že jeho důkazní návrhy nesměřují k podstatě věci. Podle dovolatele je pro prokázání objektivní i subjektivní stránky podstatné, zda probíhaly platby mezi jeho společností HEN a odběrateli a mezi jeho společností a společností TREBOSS. Zdůraznil, že prostřednictvím svých dvou společností, které se primárně věnovaly zcela jiným obchodním činnostem, zaměstnával desítky zaměstnanců, pro které musel mít na každý den vytížení.
10. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ve vztahu k jeho osobě podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil výrok III. a IV. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 1 To 122/2021, a potažmo i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2021, sp. zn. 40 T 6/2018, dále aby podle §265k odst. 2 in fine tr. ř. zrušil také veškerá další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby ve smyslu §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu využil prerogativa daného mu §265o odst. 1 tr. ř. a přerušil výkon rozhodnutí z důvodů negativního dopadu na sociální a ekonomickou situaci celé jeho nejbližší rodiny, jak rozvedl ve svém mimořádném opravném prostředku pod bodem V. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265 l odst. 4 tr. ř., že se obviněný nebere do vazby.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně zdůraznil, že obviněný ve svém dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a shrnul ve svém odvolání, proto se s ní již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, s jejichž argumentací se státní zástupce ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal. K námitkám vůči skutkovým zjištěním o úmyslném zavinění dovolatele nejprve zdůraznil, že aby mohl být založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Taková vadná zjištění však ve věci podle jeho názoru nejsou. Měl za to, že soudy řádně odůvodnily, proč dovodily dovolatelovo zavinění i proč nevyhověly důkazním návrhům obhajoby. Konstatoval, že celkový obsah dovolatelových námitek směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo , což je zásada procesní, a nikoliv hmotněprávní, a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Námitky porušením této zásady tak nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod, pokud porušení nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy (v daném směru poukázal na přiléhavou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu). Uzavřel, že pokud dovolatel brojil proti skutkovému zjištění o svém zavinění pouze zpochybňováním argumentace soudů bez toho, aby se jednalo o „zjevný rozpor“ ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak v tomto rozsahu jeho námitky žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají. Uvedenému dovolacímu důvodu oproti tomu odpovídají námitky dovolatele proti nevyhovění jeho důkazním návrhům. Zde považoval státní zástupce za rozhodné, jakým způsobem se s navrženými důkazy vypořádal odvolací soud v bodech 22.–27. odůvodnění svého rozsudku. Část důkazů sám provedl a neprovedení zbývajících odůvodnil způsobem, který státní zástupce považoval za věcně adekvátní – jejich nadbytečností, což je třetí obecně uznávaný legitimní důvod odmítnutí důkazního návrhu účastníka řízení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, a mnohé další). Ohledně zamítnutí důkazních návrhů tak považoval dovolání za zjevně neopodstatněné.
12. Státní zástupce se dále věnoval dovolatelem uplatněným námitkám proti výroku o náhradě škody, které učinil nově a nebyly součástí jeho dřívější obhajoby, s níž by se již vypořádaly soudy nižších stupňů. K argumentaci obviněného ohledně překážky věci rozhodnuté konstatoval, že rozhodnutí o nepřipuštění poškozeného bylo ryze procesním rozhodnutím, které právní moci nenabylo, protože se jím pouze upravil průběh řízení bez jakýchkoliv hmotněprávních následků (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 4 Tz 67/2002, podle něhož se jedná o rozhodnutí, které nenabývá právní moci). Za porušenou nepovažoval ani zásadu legitimního očekávání, když dovolatel věděl, že poškozená náhradu škody uplatnila a z odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně muselo být zřejmé, že tato otázka bude odvolacím soudem posuzována. Obviněný tak nemohl legitimní očekávání opírat o pouhé usnesení soudu nalézacího, nadto usnesení pouze procesní. Konstatoval, že ani zprošťující rozsudek nalézacího soudu by nemohl založit legitimní očekávání obviněného, že odvolací soud zamítne odvolání státního zástupce, tím méně mohlo takové očekávání založit rozhodnutí pouze procesní. Pokud tedy na straně dovolatele existovalo nějaké očekávání úspěchu v odvolacím řízení, nelze je podle státního zástupce považovat za očekávání legitimní.
13. K námitce dovolatele, že ostatním odsouzeným povinnost nahradit škodu uložena nebyla, státní zástupce zdůraznil, že obviněný tím vybočuje z mezí, v nichž je k podání dovolání oprávněn. Podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. může obviněný podat dovolání toliko pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. To, že ostatním odsouzeným nebyla povinnost nahradit škodu uložena, se dovolatele týká jen nepřímo. Uzavřel, že v rozsahu této námitky tedy není dovolatel osobou k podání dovolání oprávněnou.
14. K obviněným zdůrazňované neschopnosti uhradit škodu státní zástupce poznamenal, že tato je okolností faktickou bez právního významu. Zdůraznil, že ani dovolatel neuvedl, že by snad odvolací soud svým výrokem o náhradě škody porušil nějaké hmotněprávní ustanovení nebo překročil nějaký finanční limit. Vzhledem k absenci dovolatelovy právní argumentace se k ní ani státní zástupce blíže nevyjadřoval.
15. Státní zástupce pak považoval za podstatné, že dovolatel svůj nesouhlas s výrokem o náhradě škody založil výlučně na námitkách procesních, tím je z okruhu dovolacích důvodů vyloučen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který upravuje námitky hmotněprávní. Ohledně dovolacího důvodu podle písm. g) citovaného ustanovení pak dovolatel neoznačil žádnou ze tří možných variant naplnění tohoto důvodu. Takové přiřazení nepovažoval za možné, protože i s tímto dovolacím důvodem se argumentace dovolatele míjí, což platí i o čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kde by mohla mít význam snad nanejvýš případná překvapivost rozhodnutí, k níž však podle státního zástupce nedošlo. Konstatoval, že ohledně náhrady škody neodpovídá dovolání žádnému z dovolacích důvodů.
16. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nejvyšší soud k tomu, jakož i k akcentu obviněného na porušení jeho ústavně zaručených práv poznamenává, že si je vědom své povinnosti zabývat se v rámci řízení o dovolání věcí i z hlediska respektování práva obviněného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14: „Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud“.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Pod tento dovolací důvod tak lze podřadit námitky obviněného zaměřené proti neprovedení důkazních návrhů obhajoby a proti existenci tzv. zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů.
20. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil.
21. K výtkám stran neprovedení obhajobou navrhovaného výslechu svědků Evy Zachové a Ing. Puškára, jakož i způsobu, jakým se odvolací soud k těmto důkazům v rámci odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil, dovolací soud připomíná, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
22. Obviněný měl za to, že důkazní návrhy na výslech svědků E. Z. a P. zůstaly ve věci nevypořádané. Je sice pravdou, že soud prvního stupně se k jednotlivým důkazním návrhům, které neprovedl, nevyjádřil a toliko v obecnosti konstatoval, že je jako nedůvodné zamítl (viz bod 111. na str. 89 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud však vadu, které se nalézací soud dopustil tím, že se s těmito návrhy důkazů výslovně nevypořádal, napravil, když se pod bodem 22. odůvodnění svého rozhodnutí k této skutečnosti i samotným důkazním návrhům vyjádřil. Z jeho vyjádření je evidentní, že důkazní návrhy spočívající ve výslechu svědků E. Z. a P. považoval odvolací soud za nadbytečné, když po rozvedení skutečností, k nimž se mají svědci vyjadřovat a které již byly zjištěny jinými provedenými důkazy, konstatoval, že nevidí důvod, proč by měl navrhované svědky vyslýchat, aby se potvrdilo, co je patrné a nesporné již z jiných důkazů. Takový argument (tj. nadbytečnost důkazu) je zcela v souladu s kritérii vymezenými judikaturou Ústavního soudu pro opodstatnění neprovedení konkrétního důkazního návrhu; v postupu odvolacího soudu proto nelze shledat žádného zásadního pochybení, které by ve svém důsledku porušovalo právo obviněného na obhajobu či obecně spravedlivý proces a které by mělo za následek nesprávně zjištěný skutkový stav. Názor dovolatele, že soudy nemohou hodnotit důkazy, které neprovedly, a nemohou dopředu usoudit, že nějaký důkaz není třeba provést, je zcela v rozporu s výše rozvedenými východisky vyplývajícími nejen ze zákona, ale i z judikatury Ústavního soudu. Právě ze samotné možnosti zamítnout důkazní návrh s odůvodněním založeným na alespoň jednom ze tří výše rozvedených argumentů je zjevné, že soud ve vztahu k navrženému důkazu nezbytně musí provést konkrétní úvahu, jakési zhodnocení (byť se nejedná o hodnocení důkazu podle §2 odst. 6 tr. ř.), ve vztahu k hodnotě a potenciálu navrženého důkazu [k tomu slouží např. institut podávání vysvětlení, které se zapisuje na úřední záznam, který pak slouží mj. soudu k úvaze, zda takový důkaz provede (§158 odst. 6 tr. ř.)]. V případě hodnocení, zda je vhodné konkrétní (navržený) důkaz provést či nikoliv, se tak nejedná o hodnocení důkazu a vyvozování závěrů z něj vyplývajících, nýbrž o pouhé hodnocení toho, zda je vhodné ten který důkaz provést. Právě takovou úvahu učinil soud odvolací ve vztahu k dovolatelem navrženým důkazům, které nalézací soud neprovedl, načež uzavřel, že navržené důkazy nemají žádanou vypovídající hodnotu či jsou již s ohledem na ve věci provedené dokazování nadbytečné. Takovému postupu odvolacího soudu, který tak napravil vadu soudu nalézacího a neponechal žádný důkaz opomenutým, tak nelze ničeho vytknout.
23. Nejvyšší soud neshledal ani žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil (zejména str. 91–100, body 115.–120. rozsudku soudu prvního stupně, str. 19, bod 30. rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Předně je třeba uvést, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, zejména jeho odvolání, s níž se postupně soud prvního stupně a zejména soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. S ohledem na uvedené lze proto v podrobnostech odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). Rozsudek odvolacího soudu těmto požadavkům beze zbytku odpovídá.
24. Dovolatel konkrétně vytkl, že provedené důkazy jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, pokud jde o skutkový závěr, že mezi ním a spoluobviněným Milanem Kunou existovala dohoda na páchání trestné činnosti a že věděl o podvodném jednání. Konstatoval, že dohoda, kterou uzavřeli, byla legálního charakteru a čítala prosbu dovolatele o pomoc, spočívající v zapojení se do některých obchodů Milana Kuny za účelem navýšení obratů a udržení financování prostřednictvím bank v době ekonomické krize, navíc za situace, kdy Milan Kuna byl dlouholetým rodinným přítelem a část svých podnikatelských aktivit činil před jejich očima. Takové argumentaci však nelze přisvědčit. Z provedeného dokazování zcela jednoznačně vyplynulo, že obchodní případy, které jsou předmětem projednávaného skutku, nebyly ve skutečnosti realizované, přesto byly jako reálné uváděny v daňových přiznáních a žádostech o výplatu nadměrného odpočtu DPH, které podával sám dovolatel (což ostatně on ani nerozporoval). To, že obviněný v době, kdy mělo k realizaci předmětných obchodů docházet, věděl, že tyto obchody nebyly skutečně realizovány, pak vyplynulo nejen z jeho postavení jako jednatele společnosti HEN a ze skutečnosti, že to byl on, kdo sjednal zapojení se do obchodů Milana Kuny (jak sám uvedl), ale i z výpovědí svědků, např. Z. S., který jako zaměstnanec společnosti HEN potvrdil, že obviněný společnost po celou dobu, v níž měly být páchány jednotlivé dílčí útoky projednávaného skutku, skutečně osobně řídil a zajišťoval obchody včetně přepravy. Rovněž potvrdil, že společnost nebyla schopna sama vyrobit množství produktů, které měla podle oficiálních dokumentů vyvážet, ani jí nebyly takové produkty dovezeny od jiné společnosti. Právě s ohledem na tyto skutečnosti je zjevné, že dohoda obviněného Zdeňka Mrni a Milana Kuny nemohla být dohodou legální, týkající se zapojení do skutečných a realizovaných obchodů. Z provedeného dokazování naopak jednoznačně vyplynulo, že předmětné obchody ve skutečnosti realizovány nebyly, čehož si obviněný byl nepochybně vědom, když to byl právě on, kdo společnost řídil a konkrétní obchody a převozy zboží zajišťoval, nepřenechal přitom řízení společnosti a jednotlivých obchodů na svých zaměstnancích, jak tvrdil v rámci své obhajoby. Skutečnost, že se nemohlo jednat o dohodu na legálních obchodech pak soudy nižších stupňů správně dovozovaly také z důvodu, že takové zapojení společnosti HEN do reálných a legálních obchodů by bylo z ekonomického hlediska, maje na zřeteli též špatnou finanční situaci společnosti HEN, nevýhodné, a tedy i nesmyslné. I s ohledem na nutnou organizovanost zapojení jednotlivých článků celého projednávaného tzv. karuselového podvodu je pak evidentní, že mezi obviněnými dohoda skutečně existovat musela (mimo jiné i s ohledem na počet jednotlivých útoků nelze uvažovat o nějakým způsobem snad náhodou a nevědomě do daňového přiznání zadávané nepravdivé faktury potvrzující obchody, které neproběhly). Závěr o dohodě mezi obviněným Zdeňkem Mrňou a Milanem Kunou na páchání trestné činnosti a o vědomosti obviněného o fiktivnosti předmětných obchodů tak není závěrem, který by byl ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Byť tento závěr nepodporuje žádný přímý důkaz, zcela jednoznačně vyplývá z uceleného řetězce důkazů nepřímých, jak bylo naznačeno výše. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na podrobná odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.
25. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného konstatuje, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soud prvního stupně hodnotil důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř. a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení zásad spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
26. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
27. Dovolatel měl za to, že jeho jednáním nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, a to částečně jeho objektivní stránky a zcela jeho subjektivní stránky. Ve vztahu k naplnění objektivní stránky uvedl, že nebyla prokázána dohoda obviněných na páchání trestné činnosti, aniž by však specifikoval, jaký konkrétní znak objektivní stránky skutkové podstaty označeného trestného činu považoval s odkazem na uvedené za absentující (pozn. Nejvyššího soudu: o skutkovém závěru, že mezi obviněnými Zdeňkem Mrňou a Milanem Kunou existovala dohoda na páchání trestné činnosti, nelze mít žádné důvodné pochybnosti, jak již bylo dříve vyloženo). Tvrzenou absencí vědomostní a volní složky zavinění argumentoval neprokázání subjektivní stránky projednávaného trestného činu. Obviněný tvrdil, že v době, kdy docházelo k projednávané trestné činnosti, nevěděl, že předmětné obchody byly fingované, byl udržován v představě, že se jedná o reálné obchody, a o absenci jejich realizace se dozvěděl až v době po jeho zadržení a zahájení trestního stíhání v paralelním trestním řízení. Argument o jeho přesvědčení o reálnosti a realizaci obchodů postavil na tom, že po zaběhnutí nových obchodů, do nichž jej zapojil obviněný Milan Kuna, přenechal zajišťování obchodů svým podřízeným. Poukázal také na notářský zápis sepsaný s italským odběratelem, průběžná dílčí rozhodnutí finančního úřadu, tvrzení slovenských odběratelů o přijetí zboží, drobné reklamace, ale i vyjádření obviněného M. Ř. v postavení svědka na finančním úřadě, verifikující provedenou subdopravu, v době, kdy jej neznal. Skutečnost, že obchody byly fingované, je zjevná až po zajištění důkazů při zpětném náhledu na jednotlivé obchody; v době, kdy k jednotlivým dílčím útokům docházelo, však potřebné informace s ohledem na přenechání zabezpečování obchodů podřízeným podle svých tvrzení neměl.
28. V posuzované trestní věci je tak s ohledem na napadená rozhodnutí, obsah dovolání a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. významnou otázka, zda obviněný jednáním popsaným ve výroku o vině z hlediska objektivní a zejména subjektivní stránky naplnil znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
29. Zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo ve velkém rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. Pokud jde o „velký rozsah“, nelze sice přímo použít výkladové pravidlo §138 odst. 1 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 10 000 000 Kč [srov. §138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku]. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný ve velkém rozsahu zkrátil daň.
30. V kontextu posuzované trestní věci je zapotřebí poznamenat, že při zkrácení daně jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedené povinné platby zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně nebo aby vůbec zatajil, že určitou daňovou povinnost má. Zkrácení daně lze dosáhnout jak jednáním aktivním (konáním), např. podáním úmyslně zkresleného daňového přiznání, v němž se předstírají vyšší výdaje (náklady) vynaložené na dosažení příjmu nebo/a se zatajuje ve skutečnosti dosažený zisk, v důsledku čehož tak dojde také k zaplacení daně v nižší částce, než jaká odpovídá zákonu. Daň však může být zkrácena i opomenutím takového konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen (§112 tr. zákoníku), např. úmyslným nepodáním daňového přiznání ze skutečně dosaženého příjmu.
31. Vylákání výhody na některé povinné platbě lze obecně definovat jako předstírání okolnosti, na základě níž vzniká povinnost státu (resp. jiného příjemce povinné platby) poskytnout plnění subjektu, který podle zákona ve skutečnosti nemá nárok na takové plnění nebo jenž vůbec není plátcem či poplatníkem takové povinné platby (např. daně z přidané hodnoty), ve vztahu k níž je výhoda (poskytované plnění) poskytována (např. nadměrný odpočet).
32. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, přičemž důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod.
33. Spolupachatelstvím ve smyslu ustanovení §23 tr. zákoníku se rozumí situace, jestliže byl trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována [postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925, sp. zn. Zm II 604/24 (uveřejněné pod č. 2180/1925 Vážný)]. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/1950 Sb. rozh. tr.). Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání, čímž je zvyšována společenská škodlivost takového jednání.
34. Dovolací soud považuje závěr, že se obviněný dopustil shora označeného trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, za správný. Obviněný (zjednodušeně) jako jednatel a společník společnosti HEN po vzájemné dohodě se spoluobviněným Milanem Kunou (jednatelem a společníkem společnosti TREBOSS) předstírali funkční obchodní vztahy mezi různými obchodními společnostmi v České republice, Slovenské republice a Itálii s cílem vytvořit zdání fungujících obchodů týkajících se nákupů a prodejů hovězích usní, akátové spárovky a lepeného hranolu – dub. Za společnost HEN (toliko formálně) zakoupil příslušnou komoditu od společnosti TREBOSS, která byla jejím předposledním příjemcem v České republice, vzápětí toto zboží společnost HEN prodávala dalším společnostem ve Slovensku a Itálii, čímž jí vznikl nárok na daňový odpočet DPH na vstupu z přijatého plnění od společnosti TREBOSS, následně v důsledku nepravdivě deklarovaného dodání tohoto zboží do jiného členského státu Evropské unie společnost HEN neoprávněně uplatňovala osvobození od daně na výstupu, a tím jí neoprávněně vznikal nárok na nadměrný odpočet DPH, který byl společnosti vyplacen, přestože předmětné obchody byly fiktivní a nárok na odpočet DPH nemohl vzniknout. Obviněný Zdeněk Mrňa za společnost HEN přesto zahrnul do účetnictví a daňových přiznání k DPH faktury vystavené společností TREBOSS, a tak společně s obviněným Milanem Kunou neoprávněně uplatnili nárok na tzv. nadměrný odpočet DPH v celkové výši 54 756 293 Kč, tj. ve velkém rozsahu [srov. §138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku], který jim byl vyplacen.
35. Dovolatel musel být se spoluobviněným Milanem Kunou na páchání trestné činnosti domluven, neboť se dobrovolně účastnil fiktivních obchodů probíhajících mezi jím řízenou společností a společností TREBOSS řízenou Milanem Kunou, nahradil společnost TREBOSS jako poslední článek společností fingující vzájemné obchody v České republice před fingovaným prodejem komodit do jiných států Evropské unie a přijímal do účetnictví své společnosti daňové doklady vystavené společností TREBOSS za zboží, které mu nebylo ve skutečnosti dodáno, a pro společnosti ve Slovenské republice a Itálii nechal vystavit další faktury na stejné komodity ve stejných objemech s mírným navýšením ceny, přestože ve skutečnosti k těmto obchodům a přepravám zboží (ani od prvního k poslednímu článku řetězce obchodů s předmětným zbožím) nedocházelo. Obviněný pak v daňových přiznáních podávaných za společnost HEN deklaroval následné dodání uvedeného zboží do jiného členského státu Evropské unie, to vše za účelem zisku nadměrného odpočtu a dosažení osvobození od daně. Je tedy zřejmé, že spolupráce obou obviněných musela být předem dohodnutá, pečlivě naplánovaná a koordinovaná. Charakter posuzované trestné činnosti pak i s ohledem na skutečnost, že obviněný byl zkušeným podnikatelem, vylučuje možnost, že obviněný jednal v dobré víře, že bez uvědomění si důsledků svých kroků toliko plnil pokyny obviněného Milana Kuny jako osoby, která jej zahrnula do svých vlastních obchodů, případně jej nechal obchody řídit. Jen těžko lze uvěřit, že by obviněný zcela nechal řízení obchodů, do nichž byla zahrnuta jím řízená společnost, na jiné osobě, která řídila jinou, svou vlastní společnost. Navíc bylo prokázáno, že obviněný se skutečně i po zavedení do nových obchodů obviněným Milanem Kunou. dále na řízení své vlastní společnosti a zajišťování těchto (fingovaných) obchodů podílel, a musel si tak být vědom toho, že k obchodům se zbožím ve skutečnosti nedochází, ale jsou toliko fiktivní. Zapojení společnosti HEN do řetězce obchodů, kdy toliko nahradil jako poslední článek společnost TREBOSS, která se tak na území České republiky stala předposledním článkem obchodů se zbožím, které mělo být následně dodáváno do Itálie a Slovenské republiky, navíc v případě reálných obchodů nedává (zejména pak i s ohledem na špatnou ekonomickou situaci společnosti HEN) ani žádný ekonomický smysl. Žádná z okolností vyplývající z provedeného dokazování tak nenaznačuje, že by obviněný skutečně mohl nevědět, že k předmětným obchodům ve skutečnosti nedochází, naopak vše nasvědčuje tomu, že si byl fiktivnosti obchodů a fiktivnosti vystavených dokladů (např. o převozu zboží) velice dobře vědom. Aktivita obviněného v podobě podání daňových přiznání za společnost HEN obsahujících lživé informace, jež měly umožnit dosáhnout majetkového prospěchu pro jeho společnost, svědčí o tom, že jednal v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], že chtěl porušit zájem státu na správném vyměření daně a na příjmech z této povinné platby. Z výše popsaných okolností je zjevné jak naplnění subjektivní stránky označeného zločinu, tak naplnění jeho objektivní stránky nejen ze strany samotného dovolatele, ale vyplývá z nich i společné jednání a společný úmysl obviněných Zdeňka Mrni a Milana Kuny Jednání každého z nich bylo podstatným článkem řetězu k dosažení cíle v podobě zkrácení daně a vylákání výhody na dani, což jasně svědčí o naplnění podmínek spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (pokud dovolatel svou nekonkrétní výtkou týkající se neprokázání dohody na páchání trestné činnosti mířil proti správnosti závěru o spolupachatelství).
36. Dovolací soud uzavírá, že skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu výstižně obsahují všechny znaky objektivní i subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku), v tomto ohledu nelze soudu nižšího stupně ničeho vytknout.
37. Konstatování obviněného o „drakonickém trestu“ nebylo spojeno s odkazem na žádný z důvodů dovolání a svým obsahem ani nenaplňuje žádný z možných důvodů dovolání, proto se jím Nejvyšší soud dále věcně nezabýval. Jen pro úplnost poznamenává, že otázkou přiměřenosti trestu se zabýval odvolací soud a jeho úvahy lze akceptovat. Nepominul ani otázku adekvátnosti uloženého trestu ve světle délky řízení a uzavřel-li, že s přihlédnutím k povaze páchané trestné činnosti a době jejího páchání nelze délku řízení pokládat za nepřiměřeně dlouhou (bod 59. rozsudku odvolacího soudu), nutno mu přisvědčit. Relevantní vliv na výměru trestu nemůže mít v podstatě z týchž důvodů ani doba, která uplynula od spáchání trestného činu.
38. Další dovolatelovy výhrady směřovaly proti výroku odvolacího soudu o náhradě škody, jímž podle obviněného došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. V této souvislosti namítal, že odvolací soud nemohl na základě odvolání státního zástupce rozhodnout o jeho povinnosti k náhradě škody, když soud prvního stupně pravomocným usnesením podle §206 odst. 4 tr. ř. per analogiam rozhodl o nepřipuštění poškozeného s uplatněným nárokem k trestnímu řízení. Postupem odvolacího soudu tak došlo k existenci dvou odporujících si pravomocných rozhodnutí, když usnesení o nepřipuštění poškozeného nebylo napadeno jakýmkoliv mimořádným opravným prostředkem (řádný opravný prostředek přípustný nebyl). Připomněl, že poškozená osoba, která nebyla připuštěna se svým nárokem k trestnímu řízení, nemůže podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud bylo v tomto ohledu připuštěno odvolání státního zástupce, došlo tak podle jeho názoru k obcházení zákona. Zároveň tímto postupem podle dovolatele došlo k porušení zásady legitimního očekávání a překážky věci rozhodnuté. Kromě domněle nesprávného procesního postupu odvolacího soudu dovolatel považoval za zarážející a rozporuplné, že byla povinnost nahradit škodu poškozené uložena toliko jemu, nikoliv dalším spoluobviněným. Odvolací soud měl podle jeho názoru zohlednit postavení všech obviněných, přinejmenším pak hlavních pachatelů, a měl poškozenou s nárokem na náhradu škody odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. Nadto upozornil, že nedisponuje žádným majetkem významnější hodnoty ani zkrácenou daní, nelze tak uvažovat o reálné vymahatelnosti uložené povinnosti. Je zjevné, že obsahem uplatněných námitek dovolatel míjí nejen oba jím deklarované důvody dovolání, ale nelze je podřadit ani pod jím, byť neuvedený, jiný dovolací důvod. Lze je však vnímat jako výtky proti dodržení standardů spravedlivého procesu, jak rovněž obviněný akcentoval.
39. Zde je namístě z obsahu spisového materiálu zrekapitulovat, že soud prvního stupně v hlavním líčení konaném dne 2. 3. 2020 rozhodl podle §206 odst. 4 tr. ř. za použití §44 odst. 3 tr. ř. per analogiam , že Finanční úřad pro Kraj Vysočina není oprávněn uplatňovat svůj nárok na náhradu škody v tomto trestním řízení (č. l. 9 725). Toto usnesení nebylo v plném rozsahu obsaženo v protokolu o hlavním líčení, ani později písemně vyhotoveno. Týž soud následně vydal v hlavním líčení konaném dne 3. 5. 2021 (č. l. 10 530) usnesení, jímž opětovně rozhodl o tom, že podle §206 odst. 4 tr. ř. z důvodů uvedených v §44 odst. 3 tr. ř. se nepřipouští poškozená Česká republika zastoupena Finančním úřadem pro Kraj Vysočina s nárokem na náhradu škody k hlavnímu líčení (č. l. 10 600). Toto usnesení následně písemně vyhotovil a v odůvodnění uvedl, že v průběhu dokazování u hlavního líčení bylo zjištěno, že finanční úřad zastupující Český stát uplatnil nárok na náhradu škody, o které však již bylo rozhodnuto v daňovém řízení.
40. V prvé řadě je nutno konstatovat, že o nároku poškozeného, který byl uplatněn řádně a včas podle §43 odst. 3 tr. ř., je soud povinen vždy rozhodnout podle §228 nebo §229 tr. ř., a to ve výrokové části rozsudku. Soud nemusí učinit takový výrok jen v případě, že vydal usnesení podle §206 odst. 3, 4 tr. ř. (nebo s analogickým použitím tohoto ustanovení), jímž vyslovil, že určitou osobu, která uplatňuje práva poškozeného, nepřipouští k hlavnímu líčení nebo že poškozený nemůže uplatňovat svůj nárok v trestním řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 8 Tdo 469/2015). Usnesení podle §206 odst. 3, 4 tr. ř. (i při analogickém použití těchto ustanovení) jsou rozhodnutími procesními charakteru, která nenabývají právní moci, protože se jimi pouze upravuje průběh řízení bez jakýchkoli hmotněprávních důsledků, jak výstižně konstatoval i státní zástupce (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 4 Tz 67/2002). V důsledku toho nemohou ani zakládat překážku věci rozhodnuté, jak mínil dovolatel.
41. Jestliže soud v rozporu se zákonem vydá usnesení podle §206 odst. 3, 4 tr. ř., ač správně mělo být rozhodnuto o nároku poškozeného podle §228 nebo 229 tr. ř., pak – za předpokladu vyhlášení odsuzujícího rozsudku a za splnění dalších zákonných podmínek – může být učiněn závěr, že jde o chybějící výrok. Není vyloučeno tuto vadu odstranit v odvolacím řízení z podnětu odvolání státního zástupce tak, že odvolací soud chybějící výrok o uplatněném nároku poškozeného na náhradu majetkové škody doplní [§259 odst. 2 ve spojení s §258 odst. 1 písm. a) tr. ř.], jako v posuzovaném případě. Platí totiž, že podle §246 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozsudek může odvoláním napadnout státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoliv výroku; podle §246 odst. 2 tr. ř. osoba oprávněna napadat rozsudek pro nesprávnost některého jeho výroku může jej napadat také proto, že takový výrok učiněn nebyl, jakož i pro porušení ustanovení o řízení předcházejícím rozsudku, jestliže toto porušení mohlo způsobit, že výrok je nesprávný nebo že chybí (dále také ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2971). Otázkou rozsahu své přezkumné povinnosti v daném kontextu se odvolací soud podrobně zabýval pod body 11.-14. odůvodnění svého rozsudku a jeho úvahy dovolací soud akceptuje.
42. Ze spisového materiálu se podává, že poškozená Česká republika – Finanční úřad pro Kraj Vysočina, uplatnila svůj nárok na náhradu škody způsobenou obviněným Zdeňkem Mrňou včas a řádně (§43 odst. 3 tr. ř.). Návrh byl poškozenou učiněn dne 25. 2. 2020 ve stadiu přípravného řízení a předsedkyní senátu soudu prvního stupně přečten na počátku hlavního líčení v souladu s podmínkami uvedenými v §206 odst. 2 tr. ř. Z návrhu bylo patrno, z jakých důvodů a v jaké výši byl nárok na náhradu škody uplatněn, což bylo rovněž doloženo (viz uplatnění adhezního nároku na č. l. 9 419–9 421, přílohy na č. l. 9 422–9 713). Svůj nárok poškozená uplatnila vůči obviněnému Zdeňku Mrňovi jako jednateli společnosti HEN, s. r. o., z titulu ručení jednatele společnosti s ručením omezeným ve výši 52 792 040 Kč, neboť obviněný jako jediný jednatel společnosti HEN, s. r. o., v období od března 2010 do února 2013 krátil DPH, přičemž dne 21. 7. 2014 byla Finančním úřadem pro Kraj Vysočina, Územním pracovištěm v Třebíči, vyměřena společnosti HEN., s. r. o., daň z přidané hodnoty dodatečnými platebními výměry v celkové výši 52 797 728 Kč za zdaňovací období vymezená v obžalobě. Z celkové výše zkrácené daně za označená daňová období uvedená v obžalobě ve výši 54 756 293 Kč správce daně evidoval nedobytnou pohledávku ve výši 52 792 040 Kč.
43. Podle ustálené praxe soudů nárok státu vyplývající ze zkrácené (neodvedené) daně je nárokem na náhradu škody, který však nemůže příslušný finanční orgán uplatňovat podle §43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení proti subjektu povinnému k zaplacení daně (srov. přiměřeně č. 34/1987 a č. 22/2005-II. Sb. rozh. tr.). Uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení (adhezním řízení) může přicházet v úvahu jen tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci. Jde-li o akciovou společnost nebo o společnost s ručením omezeným a je-li obviněný členem jejich statutárního orgánu, je třeba řešit otázku, zda mu v takovém případě nevzniká ručitelský závazek [podle §194 odst. 6 obchodního zákoníku (resp. za použití §135 odst. 2 obchodního zákoníku), po 1. 1. 2014 srov. §159 odst. 3, §2910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a §53 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)], na základě kterého by mohl být v adhezním řízení zavázán k náhradě způsobené škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podle §240 tr. zákoníku. Uplatnění nároku na náhradu škody by mohlo přicházet v úvahu i tehdy, jestliže by bylo možné dovodit odpovědnost obviněného, který není plátcem, resp. poplatníkem zkrácené (nebo neodvedené) daně, jako pachatele trestného činu podle §240 tr. zákoníku za škodu způsobenou tímto trestným činem nebo bezdůvodné obohacení získané takovým trestným činem (srov. č. 25/1968-I. a č. 20/2002-II. Sb. rozh. tr.). Uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení (adhezním řízení) může tedy přicházet v úvahu tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které finanční úřad vydal platební výměr (blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014 sp. zn. 15 Tdo 902/2013, uveřejněné pod č. 39/2014-II. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 8 Tdo 647/2020, ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 144/2021). Právě o tento případ se jednalo a předpoklady pro výrok o náhradě majetkové škody i u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle §240 tr. zákoníku byly u obviněného splněny.
44. Byly-li tyto předpoklady splněny, nemohl soud rozhodnout o nepřipuštění poškozeného k trestnímu řízení podle §206 odst. 4 tr. ř. per analogiam . Jde totiž o to, že v takovém případě se poškozený u trestního soudu domáhá přiznání nároku, který je žalovatelný v občanskoprávním řízení. Uplatnění takového nároku by nebránilo ani to zjištění, že vůči obchodní korporaci již bylo vydáno rozhodnutí (např. platební výměr podle daňového řádu), které ji zavazuje k majetkovému plnění, jež v důsledku jednání obviněného oprávněnému subjektu neposkytla, a které je exekučním titulem. Stran této procesní překážky lze připomenout, že v trestním řízení byly nároky uplatněny vůči obviněnému jako fyzické osobě, zatímco platební výměry, které lze pokládat za exekuční tituly, byly vydány vůči osobě právnické, jejímž jednatelem obviněný byl. Na nutnost rozlišení osoby fyzické (obviněného) a právnické (korporace, za niž jako statutární orgán jednal) při posuzování nároku uplatněného poškozeným vůči obviněnému v adhezním řízení již dříve upozornila judikatura Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 4 Tz 72/2007). Povinností soudu je, aby o takovém nároku vzneseném vůči obviněnému na základě výsledků dokazování rozhodl způsobem upraveným v §228 tr. ř., resp. §229 tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 511/2019).
45. Jak také správně konstatoval odvolací soud, ke způsobení škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, tj. projednávanou trestnou činností, došlo před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, proto je v souladu s §3079 o. z. nutno posuzovat právo na náhradu škody podle dosavadních právních předpisů, tj. podle obchodního zákoníku.
46. Podle §194 odst. 6 obchodního zákoníku členové představenstva, kteří odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně, jestliže odpovědný člen představenstva škodu neuhradil a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost zastavila platby. Rozsah ručení je omezen rozsahem povinnosti členů představenstva k náhradě škody. Ručení člena představenstva zaniká, jakmile způsobenou škodu uhradí. V souladu s §135 odst. 2 obchodního zákoníku, který upravuje základní povinnosti jednatelů, se citované ustanovení použije obdobně na jednatele společnosti s ručením omezeným. V této souvislosti nutno uvést, že obviněný se zjištění o vzniku ručitelského závazku nijak nepolemizoval, nezpochybňoval ani soudem stanovený rozsah, v jakém tento závazek vznikl.
47. V daném případě je s ohledem na obsah konkrétních dovolacích námitek obviněného a výše rozvedená teoretická východiska a zákonná ustanovení ve spojení s učiněnými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů nutno dospět k závěru, že soud prvního stupně vydal usnesení, jímž nepřipustil poškozenou Českou republiku zastoupenou Finančním úřadem pro Kraj Vysočina se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení, v rozporu s ustanoveními §206 odst. 4 tr. ř. per analogiam a §44 odst. 3 tr. ř. V hlavním líčení bylo prokázáno, že daná škoda vznikla v příčinné souvislosti s trestnou činností obviněného jakožto jednatele společnosti HEN, která měla povinnost zaplatit DPH a vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž jí doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že daňová pohledávka je ve své aktuální výši nedobytná, protože společnost HEN, u níž byl zjištěn úpadek a na jejíž majetek byl prohlášen konkurs, nemá dostatečný majetek k tomu, aby byli uspokojeni všichni její věřitelé, přičemž z insolvenčního řízení a v něm doložených podkladů je zjevné, že k uspokojení pohledávky správce daně z majetku společnosti nedojde (pozn.: v odvolacím řízení bylo zjištěno, že konkurs společnosti HEN byl ukončen pro nedostatek majetku a společnost byla vymazána z obchodního rejstříku). Zjištění, že vůči společnosti HEN již byl vydán platební výměr podle daňového řádu, které ji zavazuje k majetkovému plnění, jež v důsledku jednání obviněného oprávněnému subjektu neposkytla, a které je exekučním titulem, uplatnění nároku poškozeného nebránilo, neboť, jak již bylo zmíněno, v trestním řízení byl nárok na náhradu škody uplatněn vůči obviněnému jako fyzické osobě, zatímco platební výměry, které lze pokládat za exekuční tituly, byly vydány vůči osobě právnické (společnosti HEN). Naopak, jak již bylo uvedeno, vydání platebního výměru vůči právnické osobě, plátci daně, který je však nedobytný, je jedním z předpokladů pro možnost uplatnění nároku na náhradu škody vůči jednateli společnosti, který za předmětnou společnost zkrátil daň, z titulu jeho ručení za závazky. Povinností soudu prvního stupně tak bylo, aby o takovém nároku uplatněném vůči obviněnému na základě výsledků dokazování rozhodl způsobem upraveným v §228 tr. ř., resp. §229 tr. ř. Odvolací soud, který nevykonatelnost platebního výměru a absenci jakéhokoliv majetku HEN, právnické osoby, jíž byla zkrácena daň doměřena, podrobněji dokazoval a zjistil, že konkurs společnosti byl ukončen pro nedostatek majetku a společnost byla vymazána z obchodního rejstříku, proto nepochybil, pokud v odvoláním napadeném rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k obviněnému Zdeňku Mrňovi z důvodů vyložených pod body 11.–14., 61. a 62. rozsudku doplnil výrok, jímž rozhodl o včas a řádně uplatněném nároku poškozeného podle §228 odst. 1 tr. ř.
48. Odvolací soud správně uložil povinnost k náhradě škody toliko obviněnému, když poškozený uplatnil svůj nárok na náhradu škody jen vůči jeho osobě. Při rozhodování o náhradě majetkové škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení je totiž soud vázán návrhem poškozeného potud, že mu nemůže přiznat více, než svým návrhem požadoval, ale i co do osoby, vůči níž je nárok uplatněn. Povinnost k náhradě majetkové škody nebo nemajetkové újmy v penězích či k vydání bezdůvodného obohacení tak nelze uložit tomu obviněnému, proti kterému poškozený neuplatnil návrh podle §43 odst. 3 tr. ř., a to ani tehdy, když se jako spolupachatel podílel na způsobení škody nebo nemajetkové újmy nebo na získání bezdůvodného obohacení (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 1993, sp. zn. 7 To 116/93, uveřejněný pod č. 45/1993-II. Sb. rozh. tr.) a odpovídá-li za ně případně i společně a nerozdílně s tím, proti němuž byl nárok uplatněn (ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2848). Pokud měl dovolatel za to, že odvolací soud měl poškozenou s nárokem na náhradu škody odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, když tato svůj nárok uplatnila toliko vůči obviněnému Zdeňku Mrňovi a nikoliv i vůči ostatním spoluobviněným, pak je nutno připomenout, že §228 odst. 1 (část věty za středníkem) tr. ř. stanoví, že nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno. Tak tomu bylo právě v nyní projednávaném případě; výše majetkové škody způsobené mimo jiné také obviněným je součástí popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a škoda nebyla dosud uhrazena, odvolací soud proto zcela správně rozhodl o povinnosti obviněného k náhradě škody podle §228 tr. ř., nic naopak neopodstatňovalo postup podle §229 odst. 1 tr. ř., tedy odkázání poškozené s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
49. Závěr o správnosti rozhodnutí odvolacího soudu nemůže nijak změnit ani výtka obviněného, že bylo prokázáno, že nevlastní žádný majetek významnější hodnoty, že nedisponuje a ani reálně nedisponoval „zkrácenou daní“ a že tu jsou i další okolnosti dokládající, že není možné uvažovat o reálné vymahatelnosti uložené povinnosti nahradit škodu. Jak přiléhavě poznamenal státní zástupce, neschopnost dovolatele uhradit škodu je okolnost faktická bez právního významu.
50. Nejvyšší soud, ve shodě s názorem státního zástupce, dovolateli nepřisvědčil ani pokud se jednalo o jeho přesvědčení, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení zásady legitimního očekávání. Nezbytnou součástí právního státu je jistě právní jistota, jež je tvořena předvídatelností práva a legitimní předvídatelností postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. V daném případě, jak bylo rozvedeno výše, jednal odvolací soud zcela v souladu se zákonnými ustanoveními. Obviněný sice mohl subjektivně očekávat, ba dokonce být i přesvědčen, že o nároku poškozené na náhradu škody nebude odvolacím soudem rozhodnuto, jeho očekávání však nemůže být označeno jako legitimní. Ve spisovém materiálu byl k dispozici včas uplatněný návrh poškozené České republiky zastoupené Finančním úřadem pro Kraj Vysočina k uložení povinnosti obviněnému k náhradě majetkové škody, obsahující všechny potřebné náležitosti, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně podal proti chybějícímu výroku o náhradě majetkové škody odvolání, které měla obhajoba k dispozici, a bylo také zjevné, v jakém kontextu se odvolací soud bude předmětnou otázkou zabývat. Legitimitě očekávání obviněného nesvědčí ani praxe soudů, když z výše označené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že soud v obdobných případech ukládá povinnost k náhradě škody pachateli trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. ř., který vystupoval jako jednatel společnosti s ručením omezeným a právnické osoby, vůči níž sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž jí doměřil daň, ale ten je nevykonatelný pro absenci majetku této právnické osoby, na který by mohla být vedena exekuce, za niž byla zkrácena daň, a to z titulu ručitelského závazku (za dalších podmínek).
51. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
52. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 9. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu