ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.901.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 901/2023-4132
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2023 o dovolání obviněného M. K. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 7 To 9/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 7/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 73 T 7/2020, byl obviněný M. K. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným pod bodem I. zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem II. zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, pod bodem III. zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku a zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku spáchanými v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se trestné činy loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem I., znásilnění podle §185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku pod bodem II., znásilnění podle §185 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku pod bodem V. a těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem VI., kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 73 T 7/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 7 To 86/2021, byl obviněný podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §54 odst. 1, 2 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k výjimečnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 28 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 73 T 7/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 7 To 86/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ 4711321, se sídlem Praha 4, Roškotova 1225/1, škodu ve výši 5 962 Kč a poškozené České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, škodu ve výši 200 000 Kč, poškozenému AAAAA (pseudonym), nar. XY, trvale bytem XY, XY, na náhradě nemajetkové újmy částku 600 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 19. 8. 2020 do zaplacení, poškozené J. S., nar. XY, bytem XY, XY, na náhradě nemajetkové újmy částku 450 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 19. 8. 2020 do zaplacení a poškozené M. P., nar. XY, na náhradě nemajetkové újmy částku 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 19. 8. 2020 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené M. P. a J. S. se zbytkem svých nároků na náhradu nemajetkové újmy odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Označený rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný M. K. a poškozené J. S. a M. P. Obviněný brojil proti výroku o vině, navazujícímu výroku o trestu, náhradě škody a nemajetkové újmy a proti výroku, jímž mu bylo uloženo ochranné léčení. Poškozené svá odvolání zaměřily proti výroku o náhradě nemajetkové újmy. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 7 To 9/2023, podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaných odvolání částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem III., ve výroku o trestu, ve výroku o ochranném opatření a ve výrocích o náhradě škody a nemajetkové újmy. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. K. uznal vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku, zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to a zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pod bodem I. a za zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku pod bodem II. napadeného rozsudku, které zůstaly tímto rozhodnutím Vrchního soudu v Praze nedotčeny, a dále za sbíhající se zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem I., zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku pod bodem II., přečin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku pod bodem V. a zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem VI. z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 73 T 7/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 7 To 86/2021, byl obviněný podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §54 odst. 1, 2 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k výjimečnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 28 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 73 T 7/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 7 To 86/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit poškozeným Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ 4711321, se sídlem Praha 4, Roškotova 1225/1, škodu ve výši 5 962 Kč a poškozené České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, škodu ve výši 200 000 Kč, poškozenému AAAAA, nar. XY, trvale bytem XY, XY, na náhradě nemajetkové újmy částku 600 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 19. 8. 2020 do zaplacení, poškozené J. S., nar. XY, bytem XY, XY, na náhradě nemajetkové újmy částku 550 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 19. 8. 2020 do zaplacení a poškozené M. P., nar. XY, adresa skryta, na náhradě nemajetkové újmy částku 300 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 19. 8. 2020 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené M. P. a J. S. se zbytkem svých nároků na náhradu nemajetkové újmy odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku dopustil tím, že:
I. v přesně nezjištěný den v období listopadu až prosince 2017, v době kolem 21:00 hodin, přijel svým vozidlem pro poškozenou V. K., nar. XY, do místa jejího bydliště v XY, ul. XY, poškozená k němu do vozidla nasedla a zde ji v úmyslu vykonat na ní soulož uvedl do stavu bezbrannosti lstí, když jí podal přesně nezjištěnou omamnou či psychotropní látku ve vánočním cukroví, po jejím požití poškozená začala pociťovat dechovou nedostatečnost, bušení srdce a necitlivost nohou, kdy navíc v důsledku požití neznámé látky poškozená nebyla schopna opustit vozidlo, přičemž dveře od vozidla vnímala jako zablokované, obviněný odjel s vozidlem na blíže nezjištěné opuštěné parkoviště zřejmě na území Prahy XY, kde již poškozená nohy necítila vůbec, udělalo se jí nevolno, nemohla mluvit a klást větší fyzický odpor, po celou dobu plakala, obviněný však svého jednání nezanechal a počal poškozené vyhrožovat, že v případě, že se nepodvolí, budou zabiti její rodiče osobami, které se právě nachází u nich v domácnosti, po sundání kalhot a kalhotek na poškozené obviněný na předním sedadle spolujezdce nalehl, vyhrožoval jí zbitím a usmrcením, a i přes snahu poškozené se jeho jednání bránit voláním o pomoc a odstrkováním obviněného, na ní vykonal vaginální soulož, poté si pořídil na svůj mobilní telefon bez souhlasu poškozené fotografie jejího odhaleného hrudníku a pohlavních orgánů, následně poškozené, která se stále nebyla schopná vlivem neznámé látky bránit, vložil do úst svůj penis, nato poškozenou postupně ve svém vozidle ještě převezl na další blíže nezjištěná místa u benzínových čerpacích stanic v blízkosti místa bydliště poškozené, kde se pokusil ve vozidle na poškozené vykonat anální soulož, což se mu však pro odpor poškozené, na niž přestávala neznámá látka účinkovat, již nepodařilo, kdy v době mezi 05:00 hodin až 06:00 hodin následujícího dne se poškozené v nestřežený okamžik podařilo z auta utéci,
II. bezprostředně v návaznosti na jednání ad. I v ranních hodinách, v přesně nezjištěné době od 07:00 hodin do 10:00 hodin, poté, co se dopustil jednání popsaného pod bodem I., v úmyslu zakrýt svoji sexuálně motivovanou agresivní trestnou činnost vůči poškozené V. K., nar. XY, a zamezit tak trestnímu oznámení, trestnímu stíhání a případnému postihu, využil již tak tíživé situace poškozené coby oběti trestného činu a zaslal poškozené na její mobilní telefon tři fotografie pořízené v průběhu jejího znásilnění popsaného ve výroku pod bodem I., na kterých byly zachyceny pohlavní orgány, odhalený hrudník a nahé tělo poškozené, přičemž tyto fotografie byly doprovázeny zprávami obsahujícími vulgární urážlivé výrazy směřující na její osobu a výhružky spočívající v tom, že předmětné intimní fotografie budou v případě podání trestního oznámení poškozenou orgánům činným v trestním řízení na obviněného zaslány do jejího zaměstnání či dalším blízkým a jiným osobám, čímž jí zničí život, tedy vyhrožoval jí způsobením jiné těžké újmy spočívající ve způsobení minimálně újmy na cti a dobré pověsti poškozené, přičemž poškozená tuto výhružku jako osoba bezúhonná pociťovala jako natolik závažnou a způsobilou narušit její osobní, rodinné, pracovní a jiné vztahy, že jako oběť trestného činu a případný svědek trestní oznámení na obviněného nepodala.
4. Podle skutkových zjištění soudu odvolacího se obviněný zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku, zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 2. 5. 2019 v přesně nezjištěné době od 08:00 do 08:30 hodin v bytovém domě v Praze XY, ul. XY č. p. XY, ve XY podlaží, vnikl bez souhlasu poškozené A. S., nar. XY, do bytu č. XY, který užívala, a v úmyslu usmrtit ji a tím zrealizovat své sexuální násilné představy, spočívající zejména ve znásilnění ženy a jejím následném podřezání, ji fyzicky napadl tak, že na ni opakovaně útočil různou intenzitou několika ostrými hrotnanými jednobřitými nástroji a pravděpodobně i úzkým nástrojem bez hrotu, kdy se jednalo o kuchyňský nůž s plastovou rukojetí s krátkou čepelí celkové délky 17,8 cm, nůž hnědé barvy s vroubkovanou čepelí celkové délky 16,5 cm a pravděpodobně šroubovák délky 14 cm, čímž jí způsobil hlubokou bodnořeznou ránu krku délky 9 cm s protětím dýchacích a trávicích cest v úrovni horního okraje chrupavky štítné, včetně přetětí obou horních rohů chrupavky štítné a s natětím celé stěny levé zevní i vnitřní krční tepny, povrchní řeznou ránu krku délky 9 cm charakteru nářezu rovnoběžnou s předešlou ránou, bodnou ránu pravé tváře délky 1,5 cm s tříštivým rozlámáním horního okraje zubního výběžku mezi 5. a 6. zubem vpravo dole, hlubokou bodnořeznou ránu nad ramenem dolní čelisti vpravo délky 3,7 cm pronikající do podkoží a svaloviny, hlubokou bodnořeznou ránu v levé spánkové týlní krajině délky 4,5 cm zasahující ke kosti, mnohočetné povrchní a do podkoží zasahující bodné a bodnořezné rány obličejové i vlasové části hlavy, tj. na pravém ušním boltci a v jeho okolí (v počtu 10 ran), pravé tváře (3 zcela povrchní rány a 4 do svaloviny zasahující rány), na levé tváři, v levé spánkově týlní krajině (celkem 4 rány, jedna z nich s navazujícím pruhovitým pohmožděním kůže a drobnou oděrkou průměru 0,5 cm) a rovněž na ni útočil různou intenzitou tupým násilím, pravděpodobně opakovanými údery pěstí, kopy a zřejmě i úderem tupým podlouhlým nástrojem (např. nohou židle, násadou, baseballovou pálkou), čímž jí způsobil vpáčenou zlomeninu nosních kostí, tržně zhmožděnou ránu v pravé spánkově temenní krajině s odhmožděním měkkých pokrývek lebních od lebky a krevním výronem pod pavučnicí nad pravým čelním, spánkovým a týlním lalokem mozku, mnohočetně tržně zhmožděné rány obličejové i vlasaté části hlavy, tj. horního rtu, horního víčka pravého oka a v levé čelní krajině (2 rány), podkožní krevní výrony a povrchní tržné rány v ústní předsíni a na červeni obou rtů, krevní výron na pravé hraně jazyka, brýlový krevní výron oboustranně, mnohočetné podkožní krevní výrony obličeje, tj. v podbradí, na obou tvářích, v pravé čelní krajině a na obou ušních boltcích, podkožní krevní výrony na zevní a zadní ploše obou horních končetin a na dlaňové ploše palce pravé ruky, drobné oděrky na obou rukou, když v souvislosti s uvedenými poraněními byla patrna povšechná nedokrevnost orgánů, vdechnutí krve do plic a otok mozku, když hluboká bodnořezná rána krku délky 9 cm s protětím dýchacích a trávicích cest v úrovni horního okraje chrupavky štítné, včetně přetětí obou horních rohů chrupavky štítné, a s natětím celé stěny levé zevní i vnitřní krční tepny, byla zraněním smrtícím pro všeobecnou povahu, které během několika desítek sekund, resp. do několika málo minut vedlo ke smrti poškozené A. S., která nastala kolem 08:30 hodin, a u poškozené byly zjištěny známky obrany – povrchní i hlubší řezné rány na hřbetech obou rukou, a tudíž byla v době napadení při vědomí minimálně v počátečním stadiu, cítila bolest a uvědomovala si bezvýchodnost své situace s neodvratným koncem, a bezprostředně po shora popsaném útoku na poškozenou obviněný v úmyslu zastřít svoji trestnou činnost, v obývacím pokoji bytu poškozené, ve střední části levého (delšího) křídla pohovky na rozhraní jejího sedáku a opěradla založil dosud nezjištěným způsobem požár, kdy prokazatelně příčinou vzniku požáru bylo úmyslné zapálení, a rovněž se pokusil požár založit uvnitř elektrické trouby sporáku v kuchyni, kterou spustil na cca 120 °C a dovnitř umístil zapékací mísu přikrytou poklicí, kterou z pravé strany obložil smotkem papírové utěrky a kusem textilie, a z místa následně odešel, a pokud by požár nebyl včas zjištěn a následně uhašen jednotkami Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy, lze předpokládat jeho rozšíření zejména v prostorách celé bytové jednotky, která tvoří samostatný požární úsek, kdy byly ohrožené hodnoty vyčísleny na nejméně 1 000 000 Kč, a dále lze předpokládat zejména šíření zplodin hoření do celého objektu vzhledem k tomu, že bytová jednotka není kouřotěsně oddělena od ostatních prostor budovy, a za přímo ohrožené osoby lze považovat zejména nájemníky nacházející se na požárem zasaženém 3. nadzemním podlaží, jejichž bytové jednotky přímo navazují na patrovou chodbu i na dotčenou bytovou jednotku, přičemž v rámci zásahu Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy bylo z budovy prokazatelně evakuováno 81 osob, mohlo tedy dojít zejména ke škodám na majetku, na zdraví a životech osob v té době přítomných v celé obytné sekci, čehož si byl obviněný vědom, a nezávisle na jeho vůli se tak nestalo.
5. Pro úplnost je vhodné dodat, že se soudy nezabývaly věcí obviněného poprvé. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 73 T 7/2020, byl obviněný shledán vinným pod bodem I. zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem II. zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, pod bodem III. zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem IV. zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, pod bodem V. přečinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku, pod bodem VI. zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem VII. zločinem opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §360 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 let a 4 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě a podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku i ochranné léčení protitoxikomanické v ústavní formě. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy vyjmenovaným poškozeným. Tímtéž rozsudkem byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako přečin kuplířství podle §189 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl stíhán. Označený rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, obviněný, jakož i poškození AAAAA, P. S., M. P. a J. S. Státní zástupkyně směřovala odvolání v neprospěch obviněného proti výroku o vině pod bodem VII. a proti navazujícímu výroku o trestu. Obviněný odvolání zaměřil proti výroku o vině pod body I., II., III., IV., VI., VII., navazujícímu výroku o trestu, výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy a výroku, jímž mu bylo uloženo ochranné léčení. Poškození AAAAA, P. S., M. P. a J. S. odvolání podali proti výrokům o náhradě nemajetkové újmy. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 7 To 86/2021, podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výrocích o vině pod body III., IV., VII., ve výrocích o trestu, ve výrocích o ochranných opatřeních a ve výrocích o náhradě škody ohledně poškozených Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví a České republiky – Ministerstva spravedlnosti ČR a ve výrocích o náhradě nemajetkové újmy ohledně poškozených AAAAA, P. S., M. P. a J. S. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný M. K. byl za trestné činy loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem I., znásilnění podle §185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku pod bodem II., znásilnění podle §185 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku pod bodem V. a těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem VI. napadeného rozsudku, jež zůstaly rozhodnutím Vrchního soudu v Praze nedotčeny, podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení protitoxikomanické v ústavní formě. Dále byla věc podle §259 odst. 1 tr. ř. ohledně výroků o vině pod body III., IV. a VII. vrácena Městskému soudu v Praze, aby v ní učinil rozhodnutí nové. V řízení po přikázání věci soud prvního stupně rozhodl odsuzujícím rozsudkem, jak již bylo v úvodní části tohoto rozhodnutí rekapitulováno.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 7 To 9/2023, podal obviněný M. K. prostřednictvím obhájkyně dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), i), k) tr. ř. Namítl, že rozhodná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, byl porušen princip presumpce neviny, pravidlo in dubio pro reo a právo na spravedlivý proces, došlo k nesprávné právní kvalifikaci skutku. Měl též za to, že nebyly splněny podmínky pro uložení výjimečného trestu a uložení ochranného léčení.
7. Dovolatel vytkl výroku o vině pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně nesprávné právní posouzení jeho jednání jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, a to pro absenci zákonného znaku objektivní stránky tohoto trestného činu spočívajícího v „nucení jiného, aby něco konal, opominul či strpěl“ (část II. dovolání). Soud prvního stupně, jakož i odvolací soud dovodily naplnění tohoto znaku nikoli z obsahu SMS, ale z toho, jak tyto zprávy vnímala poškozená, proto jsou skutková zjištění v této části v rozporu s provedenými důkazy. Podle dovolatele je nutno rozlišovat, co měl skutečně udělat a jak takové jednání vnímala poškozená. Poznamenal, že z provedených důkazů, zejména z výpovědí poškozené a svědkyně T. I. CH., nevyplynulo, že by zprávy zaslané obviněným poškozené obsahovaly nucení poškozené, aby něco opominula, respektive nikde předchozí čin obviněného nenahlásila. To, že fotografie poškozené obviněný rozešle dalším lidem, považoval obviněný za hotový fakt bez ohledu na to, co si poškozená bude myslet či co udělá, a také v tomto smyslu jí byly zprávy zasílány. Podotkl, že ani poškozená a ani svědkyně Ch. neuvedly, k čemu měl poškozenou obviněný nutit či co po ní měl chtít. Podle dovolatele tak bylo nutno rozlišit, zda se jednalo o pouhé vyhrožování, či zda se jednalo o vydírání ve smyslu §175 tr. zákoníku.
8. Dovolatel se vyjádřil také ke zrušenému rozsudku soudu prvního stupně ze dne 29. 4. 2021, z jehož bodu 305. jsou zjevné pochybnosti o prokázání objektivní stránky trestného činu vydírání, které se soud snažil překlenout úvahou, že své výhrůžky měl obviněný učinit důraznější tím, že fotografie poškozené zaslal poškozené, přičemž v takovém případě i náznak toho, že by se měla poškozená něčeho zdržet, něco strpět, směřoval k tomu, že poškozená posoudila toto jednání obviněného tak, že to může negativně ovlivnit její život. Podle dovolatele soud zaměňuje cíl a prostředek. Zdůraznil, že nucení jiného k tomu, aby něco konal, opominul či strpěl, a užití násilí, pohrůžky násilí či pohrůžky jiné těžké újmy jsou odlišné znaky trestného činu vydírání a jako takové nemohou být naplněny stejnou skutkovou okolností (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1382/2013, 6 Tdo 1280/2017). I z dalších důkazů, a to zpráv a e-mailů zaslaných svědkům N. K. a O. H., i výpovědí poškozených I. Š., V. K. a J. K., jakož i svědka R. K. vyplynulo, že obviněný posílal tyto fotografie dalším osobám s úmyslem jim demonstrovat, co je poškozená zač. Odvolací soud zcela ignoroval rozvedenou argumentaci, kterou vznesl již v podaném odvolání.
9. Nesprávné právní posouzení obviněný vytkl odvolacímu soudu i ve vztahu k posouzení skutku, jenž spočíval v usmrcení poškozené A. S., jako zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku (část III. dovolání). Argumentoval, že je tomu tak proto, že co do otázky příčetnosti jsou rozhodná skutková zjištění soudu v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Poznamenal, že písemné vyhotovení rozsudku patrně neodpovídá jeho ústnímu vyhlášení, když podle jeho přesvědčení odvolací soud vyhlásil výrok rozsudku bez věty „…a tím zrealizovat své sexuální násilné představy, spočívající zejména ve znásilnění ženy a jejím následném podřezání“.
10. Měl za to, že oba soudy nižších stupňů vycházely z předpojatého přesvědčení o nevěrohodnosti výpovědi obviněného, přičemž soud prvního stupně označoval obhajobu obviněného slovy „směšná, fantazijní“, které musel korigovat odvolací soud. Tímto měřítkem pak soudy posuzovaly další důkazy, zejména stěžejní výpověď pro otázku týkající se duševního stavu obviněného v době smrti poškozené, tj. výpověď svědka J. F., která obsahovala značné rozpory ohledně podstatných okolností. Vytkl, že zcela ignorována byla výpověď svědkyně N. K., která popisovala charakteristiky obviněného včetně sexuálních anomálií či naopak jeho normálnosti v sexuální oblasti a způsob jeho chování pod vlivem pervitinu, a že revizní ústavní znalecký posudek Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha (dále též jen „ÚVN“) je v podstatě nepřezkoumatelný. Konstatoval, že pakliže je jedním problematickým důkazem (výpověď svědka J. F.) poměřována pravdivost a výpovědní hodnota dalších důkazů, vzniká riziko vzniku ústavně zapovězené deformace důkazů (např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1291/12, sp. zn. I. ÚS 3741/11). Právě takové deformace se soudy nižších stupňů podle dovolatele nevyvarovaly.
11. Ke konkrétním zjištěním obviněný zdůraznil, že nebyl nikdo, kdo by jej viděl a kdo by popsal, v jakém stavu byl v době, kdy měla být usmrcena poškozená. Jedinou osobou, která byla s obviněným relativně krátce předtím, byl svědek J. F., jehož výpovědi z přípravného řízení i z hlavního líčení dovolatel ve svém podání v podrobnostech připomněl. Z výpovědi svědka z přípravného řízení vyplynulo, že tento popsal obviněného v předmětné době jako extrémního, nepříčetného, s psychotickými příznaky, kdy byl pod vlivem drog, přičemž takto přestřeleného obviněného viděl poprvé. V hlavním líčení svědek svou výpověď diametrálně změnil, což však soudy obou stupňů ignorovaly, s rozpory se nevypořádaly a vycházely toliko z výpovědi učiněné v hlavním líčení, a rezignovaly tak na svou povinnost zakotvenou v §2 odst. 5 tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 357/2009). V daných souvislostech obviněný zmínil také skutečnost, že jeho případ byl medializován a odkázal na článek „Posuďte vliv pervitinu, žádá advokátka expolicisty, jemuž hrozí doživotí“, jehož obsahem bylo i konstatování, že se obviněný mohl dopustit skutků ve stavu tzv. toxické psychózy. Svědek J. F. se ani v jedné ze svých výpovědích v přípravném řízení ani náznakem nezmiňoval o jakékoliv toxické psychóze, přesto jeden z dotazů v hlavním líčení k toxické psychóze směřoval a svědek ji zmínil při své odpovědi na dotaz, v jakém stavu se obviněný dne 17. 11. 2018 nacházel. Z jeho výpovědi také vyplynulo, že svědek nečetl krimi novinky a články o obviněném, podle dovolatele tak zůstává otázkou, jak svědek vůbec přišel na téma toxické psychózy a jak věděl, že o ní má hovořit. Za podstatné obviněný považoval také to, že svědek musel být opakovaně předvoláván, a nakonec i předveden jako téměř poslední svědek v době, kdy veškeré informace o trestním řízení byly dostupné na internetu. Ani o úchylkách obviněného svědek v přípravném řízení nehovořil, přesto se o nich zmiňoval v hlavním líčení poté, co v médiích vyšly články obsahující tvrzení PhDr. Petra Weisse, Ph.D., o tom, jaké úchylky obviněný má.
12. Dovolatel dále s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 791/2019 připomněl, že z výpovědi svědka mají význam jen skutečnosti jím sdělené, nikoli svědkovy úsudky, hodnocení skutečnosti a dohady. Odvolací soud konstatoval, že výpovědi svědka neprokazují, že si obviněný vzal extrémní množství drogy. Uvedené považoval dovolatel za zavádějící, neboť nikdo netvrdil, že si obviněný vzal extrémní množství drogy, nýbrž to, že byl výrazně pod vlivem drogy, kdy shodné množství může mít v případě jiného produktu stejné drogy jinou sílu dávky, což potvrdil i znalec Ing. Jaroslav Zikmund. V souvislosti s věrohodností výpovědi svědka poukázal také na další rozpory v jeho tvrzení ohledně údajné zprávy, v níž měl obviněný svědkovi psát, že zabil svoji bytnou. K tomu zdůraznil, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žádnou svou bytnou nezabil. Podstatné rozpory jsou i v otázce, zda a případně co měl údajně obviněný svědkovi psát, i tyto však soudy zcela ignorovaly. Dovolatel se dále zabýval také možnou motivací ke křivé výpovědi svědka. Poukázal na to, že se jedná o osobu trestně stíhanou, exekučně zatíženou a osobu dlouhodobě užívající drogy, navíc z komunikace mezi ním a svědkyní A. J., vyplývá, že jí uváděl nepravdivé informace, které obviněného poškozovaly. I tato svědkyně pak zpochybňovala věrohodnost tohoto svědka.
13. Za rozpornou označil také výpověď svědkyně O. Š., kterou soud považoval za osobu, která s obviněným komunikovala poté, co usmrtil poškozenou. Soud prvního stupně pod bodem 140. svého rozsudku uvedl, že se svědkyně, která s obviněným měla komunikovat prostřednictvím zpráv dne 2. 5. 2019 po poledni, nezmiňovala se o známkách zásadní intoxikace, obviněný takovou komunikaci popřel, označený soud však jeho výpověď posoudil jako nevěrohodnou. Zdůraznil, že z výpisu mobilního telefonu obviněného vyplynulo, že ze strany svědkyně mu přišly předmětného dne po poledni dvě zprávy, na něž nebylo z jeho strany reagováno. Jediný hovor mezi obviněným a svědkyní byl uskutečněn až ve 20:02:49 hod., kdy svědkyně volala obviněnému, přičemž hovor trval 41 sekund. Výpověď svědkyně tak neodpovídá objektivně zachyceným údajům o telekomunikačním provozu, a nelze tak uvěřit ani jejím tvrzením ohledně intoxikace obviněného. Pokud jde o subjektivní dojmy, které svědkyně z hovoru s obviněným nabyla, pak dovolatel opětovně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 791/2019. K tomu, že svědkyně vypověděla, že když obviněného viděla večer dne, kdy byla usmrcena poškozená, obviněný byl nervózní, uvedl, že jeho nervozita je dobře vysvětlitelná tím, že měl po užití pervitinu bludy a halucinace a měl pocit, že po něm někdo jde. Takový stav po pervitinu u obviněného ostatně popsal i svědek O. H. a podobné jevy u něj zaznamenala poškozená V. K. při skutku jí se týkajícího. Dále zdůraznil, že rozhovor se svědkyní proběhl až 16 hodin po skutku, není tak relevantní, že již podle svědkyně nevykazoval známky závažné intoxikace, navíc za situace, kdy tato svědkyně ani nikdy dříve nepoznala, že by obviněný bral drogy. Poukázal rovněž na teoretickou část znaleckého posudku Ing. Jaroslava Zikmunda, z něhož vyplynulo, že hlavní intoxikace zmizí za 8–24 hodin. Podle dovolatele tak z výpovědi svědkyně nevyplývá nic relevantního ohledně stavu, v jakém měl být v době, kdy mělo dojít k usmrcení poškozené.
14. Dovolatel dále vytkl, že lékařské vyšetření a odběr moči a krve mu byly provedeny až dne 4. 5. 2019 cca ve 00:30 hod., tj. více než 40 hodin po době, ve vztahu k níž bylo nutno posuzovat jeho stav (viz lékařské zprávy na čl. 834, bod 81. rozsudku nalézacího soudu). Již tehdy uvedl, že po době události, která byla stanovena na 2. 5. 2019 v 7:50 hod., nepožil žádnou drogu, přičemž ani z žádného důkazu nevyplynulo, že by měl od této doby do svého zadržení dne 3. 5. 2019 v 17:00 hod. požít pervitin. Dovolatel dále připomněl závěry znalce Ing. Jaroslava Zikmunda a jeho výpověď z hlavního líčení a opětovně zdůraznil, že kupující drogy nikdy neví, jak silnou drogu si kupuje, proto považoval za zcela irelevantní tvrzení soudů, že nebylo prokázáno, že si obviněný měl vzít extrémní množství drogy.
15. Po připomenutí judikatury Ústavního soudu týkající se hodnocení znaleckých posudků s důrazem na to, že v případě závažných skutkových rozporů a pochybností o správnosti znaleckého posudku, které se nepodaří odstranit, musí soud postupovat podle pravidla in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch obviněného (např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06), dovolatel konstatoval, že odvolací soud tuto judikaturu aplikoval na ústavní znalecký posudek Psychiatrické nemocnice Bohnice (dále též jen „PNB“), další dva znalecké posudky však přijal bez dalšího. S odvolacím soudem souhlasil, pokud se jednalo o názor, že zásadní je otázka, zda se obviněný v době znásilnění poškozené V. K. a usmrcení poškozené A. S. nacházel ve stavu toxické psychózy nebo akutní intoxikace, v důsledku čehož mělo dojít k vymizení jeho ovládacích schopností. V této souvislosti však zdůraznil, že v rámci hodnocení důkazu znaleckým posudkem PNB soud kritizoval, že se znalci nezabývali racionalitou jeho jednání, která s ovládacími schopnostmi nemá nic společného. Z hlediska znaleckého zkoumání jeho stavu dovolatel vytkl, že k podání znaleckého posudku nebyli přizváni znalci s příslušnou specializací z oboru psychiatrie specializovaných na tzv. nealkoholovou toxikomanii (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 56/2001), když z dokazování vyplynulo, že obviněný měl být pod vlivem pervitinu a že se jakéhokoliv sexuálně závadového jednání nedopouštěl střízlivý. Znalecký posudek z odvětví psychiatrie, sexuologie a klinické psychologie doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny, CSc., a prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., tak byl podán znalci bez příslušné specializace a navíc byl zadán v počáteční fázi řízení, kdy obsahem spisu nebyla podstatná část shromážděných důkazních prostředků, a také obsahoval nepravdivé vstupní údaje, kdy např. na str. 4 tohoto znaleckého posudku je uvedeno, že se měly v SMS komunikaci v mobilu posuzovaného najít mimo jiné také konkrétní texty psané obviněným někomu, ačkoliv z provedeného dokazování vyplývá, že žádné takové texty se v mobilním telefonu obviněného nalézt neměly a že tyto texty měly být nalezeny v mobilním telefonu svědka O. H., na str. 5 je nesprávný přepis zprávy napsané obviněným, kdy místo tvrzení, že obviněný už je schopný všeho, „…zabít ne, ale jinak jo“, je v posudku uvedeno „zabít je, ale jinak jo“, na str. 4 je dále uvedeno, že obviněný měl svědkovi O. H. psát o sexu s matkou, mj. že „poprvé měla čuráka v puse, myslím, že jsem jí hodně změnil život, ale stálo to za to“, ačkoliv toto tvrzení se mělo vztahovat k poškozené V. K., na str. 6 je uvedeno, že obviněný měl poškozenou J. K. zalehnout na lůžku a škrtit ji, přitom z jejího výslechu vyplynulo, že ji měl jen přidržet, na str. 6 posudku pak bylo ve vztahu ke zprávám matce vynecháno, že obviněný napsal, že jej mrzí ty řeči o zabíjení, že by jí nic neudělal. Z uvedeného podle dovolatele vyplývá, že znalci nepřistupovali k vypracování posudku objektivně a nestranně. V této souvislosti dovolatel také připomněl své vyjádření učiněné v hlavním líčení k průběhu samotného vyšetření s tím, že vyšetření obviněného neprobíhalo způsobem, na jehož základě by bylo možno jej označit za validní, což připustil i znalec doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc., který při svém výslechu hovořil o tom, že spolupráce s obviněným nebyla ideální. Také vytkl, že v posudku je uvedeno pouze hodnocení výsledků psychologických testů, samotné výsledky však chybí a postrádají tak přezkoumatelnost. S odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 68/2005, které se mj. vyjadřovalo k rozdílu mezi znalcem psychiatrem a psychologem a postavení lékaře jako svědka a znalce, vytkl, že soud při výslechu znalce prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., nerespektoval rozdíl mezi tím, k jakým otázkám se může vyjadřovat lékař – psychiatr (MUDr.) a k jakým klinický psycholog (PhDr.).
16. Dále pak dovolatel citoval výpověď znalce MUDr. Zvěřiny v hlavním líčení dne 30. 10. 2020 a odbornou literaturu vydanou tímto znalcem, v níž uvedl, že existují dvě základní podoby sexuálních vražd, kdy při prvé z nich je oběť prudkým útokem skolena nebo přímo usmrcena a pak je s ní sexuálně manipulováno, při druhé je oběť napadena, zastrašena, týrána, sexuálně exploatována a pak teprve usmrcena (JAROSLAV ZVĚŘINA: Lékařská sexuologie . Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, Praha 2012, s. 53). V tomto smyslu obviněný připomněl, že na těle poškozené nebyly nalezeny žádné známky jakéhokoliv sexuálního násilí či zneužití. Dovolatel připomněl i další část citované publikace věnující se agresivnímu sadismu a způsobu napadání objektu, přičemž dospěl k závěru, že pokud znalec diagnostikoval u obviněného agresivní sadismus, pak popřel své vlastní odborné názory. Podle dovolatele znalec vycházel ze zpráv, které měl psát obviněný, či z toho, co měli o obviněném tvrdit někteří svědci, zejména ti drogově závislí, ale už se nezabýval tím, zda tyto zprávy, resp. představy obviněného, odpovídají reálně provedeným činům či se nejedná o fantasmagorie obviněného psané pod vlivem pervitinu, jak např. uvedla svědkyně N. K. Z provedeného dokazování vyplynulo, že těchto zpráv byla spousta po poměrně dlouhou dobu, přesto se po celou tuto dobu obviněný nedopustil žádného brutálního sexuálního napadení žádné z žen tak, jak ve své odborné literatuře uvádí znalec MUDr. Zvěřina. Dovolatel rovněž namítl, že odvolací soud nijak nerozhodl o námitkách podjatosti vůči tomuto znalci s ohledem na jeho postoje k deviantním pachatelům vražd.
17. Dovolatel namítl, že soud prvního stupně po zrušení a vrácení věci nesplnil pokyn odvolacího soudu a pro vypracování revizního znaleckého posudku pro přezkum posudku podaného znalcem doc. MUDr. Jaroslavem Zvěřinou, CSc., a prof. PhDr. Petrem Weissem, Ph.D., a posudku podaného znaleckým ústavem PNB (který byl podle jeho názoru bez vad, byl vypracován v závěru dokazování, správnými metodami a obviněný při jeho vyšetření spolupracoval) nepřibral znalecký ústav s příslušnou specializací, tj. mj. sexuologie a problematiky návykových látek, ale toliko se specializací v odvětví psychiatrie a psychologie, kdy nedodržení tohoto pokynu nijak nezdůvodnil (k tomu obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 56/2001). Poukázal rovněž na skutečnost, že znalecký ústav Ústřední vojenská nemocnice – Vojenská fakultní nemocnice Praha ke zpracování revizního posudku nepřibral ani konzultanta s příslušnou specializací, přičemž absence specializace se projevila zejména v sexuologických závěrech. Samotný znalecký posudek považoval za nepřezkoumatelný. Upozornil na nepravdivý údaj na str. 2 posudku, že obviněný vlastní vyšetření odmítl, když ústav se po svém přibrání soudem ani nepokusil učinit vyšetření obviněného. Pokud jde o podklady znaleckého posudku, ústav vycházel mj. ze znaleckého posudku Ing. Jaroslava Zikmunda včetně závěru o hladině metamfetaminu, nevycházel však z jeho výpovědi v hlavním líčení, v němž korigoval své závěry s ohledem na v písemném posudku nesprávné stanovení data skutku, čímž došlo k tomu, že ústav vycházel z hrubě zkresleného vstupního údaje. Zavádějící byl podle jeho názoru i údaj, že znalec MUDr. Jiří Švarc, Ph.D., měl vycházet především z výpovědi obviněného, když ve skutečnosti tento znalec uvedl, že vycházel z výpovědi obviněného podporované výpovědí svědků, a v hlavním líčení vypověděl, že vycházel z toho, jak obviněný a svědci popsali jeho duševní stav. Podle dovolatele je zjevné, že znalci spis v podstatě nečetli nebo nepracovali se všemi relevantními informacemi či je záměrně ignorovali, neprovedli vlastní odborné posouzení a pouze kritizovali znalecký posudek PNB a přitakali pouze těm znalcům, kteří se vyslovili pro diagnózu sexuální deviace. K tomu poukázal na odbornou literaturu, podle níž revizní znalec nejprve provede posouzení odborné otázky sám, a to včetně šetření a výpočtů, teprve následně vyhodnotí rozdíl závěrů s posuzovaným posudkem a důvody, které k rozdílům vedly (DÖRFL, L., KRYSL, A., LEHKÁ, M., VISINGER, R. Zákon o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech: komentář , C. H. Beck, 2021, 1. vydání, s. 252–253). Za zavádějící označil také tvrzení, že znalci PNB směšovaly dvě diagnózy. Dále vytkl, že přestože znalcům nepřísluší hodnocení důkazů, svou argumentaci stavěli právě na hodnocení výpovědi obviněného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1337/2013). Podrobně se dovolatel vyjadřoval také k obsahu a odborným závěrům revizního znaleckého posudku, jemuž vytkl řadu pochybení, např. že znalci nespecifikovali konkrétní známky, tedy chování a jednání obviněného, které neukazují na psychózu, že uvedli, že psychotické příznaky musí být objektivně prokázány, což podle dovolatele nelze učinit, že znalci nepřiložili ke svým závěrům stran diagnostiky vlastní úvahy, v závěru posudku uvedli nesprávnou formulaci „schopnost rozpoznat společenskou nebezpečnost“ aj.
18. Obviněný považoval za podstatnou skutečnost, že znalci se shodli na závěru, že metamfetamin vyvolává psychotické stavy, přičemž z dokazování vyplynulo, že obviněný dne 2. 5. 2019 před usmrcením poškozené užil tuto látku, ale také že není žádným pravidelným uživatelem drog, nýbrž sporadickým (znalecké závěry, že obviněný byl pravidelným uživatelem nejsou v souladu s provedeným dokazováním, když ani obviněný ani nikdo nikdy netvrdil, že by obviněný užíval drogy pravidelně). MUDr. Petr Navrátil potvrdil, že u akutní intoxikace se vyskytují psychotické fenomény, nebyl však schopen odpovědět na otázku, jaké má striktní rozlišování diagnózy akutní intoxikace a psychotické poruchy způsobené stimulancii dopady v praxi. Podle znalce ÚVN je klíčové, zda obviněný v době mezi inkriminovaným jednáním a odběrem krve užil nějakou drogu. V tomto smyslu obviněný zdůraznil, že je nutno vycházet v jeho prospěch, tedy ze skutečnosti, že drogu v předmětné době neužil. Z tvrzení znalce MUDr. Petra Navrátila, že není prokázáno, zda obviněný mezi činem a odběrem požil drogu, dovodil, že znalci ÚVN nepracovali se soudním spisem.
19. Dovolatel rozporoval závěr znalců o racionalitě jeho jednání, považoval jej za učiněný v rozporu s provedenými důkazy (např. pokud jde o racionalitu jednání po usmrcení poškozené a snahu zahladit stopy činu, lze jen stěží hovořit o racionalitě způsobu založení požáru vložením smotku textilie a hrnce s poklicí do elektrické trouby zapnuté na 120 stupňů). Způsob, jakým se měl obviněný snažit zahladit stopy, kdy požár nebyl založen u těla poškozené, ale v jiné místnosti ve velkém domě v denní době, se nejeví jako racionální, ale naopak jako zoufalství. Závěr soudů, že požár měl být založen za účelem zahlazení stop, je ničím nepodloženou domněnkou. Pokud měl odvolací soud za to, že obviněný poškozenou potkal náhodně, pak za rozporný považoval jeho závěr, že měl mít obviněný objektivně promyšlený a racionální postup před činem. Podle dovolatele tak není zřejmé, co racionálního měl dělat ve vztahu k usmrcení poškozené mimo to, že řídil vozidlo, navíc z provedeného dokazování (úřední záznam o pohybu vozidla, lokalizace mobilního telefonu, výpověď obviněného v konfrontaci s výpovědí svědkyně O. Š.) vyplývá, že mohl být ve svém bytě předtím, než byla usmrcena poškozená, a tuto mohl potkat náhodně poté, co odcházel ze svého bytu. Podle obviněného z provedeného dokazování vyplývá, že byl v bytě svědkyně O. Š. předtím, než měla být poškozená usmrcena, jinak by se v jejím bytě našly krevní stopy např. od podrážek bot, minimálně tuto možnost nelze vyloučit, stejně jako nelze potvrdit, že obviněný věděl, že poškozená má být doma a že by se měl před činem ve svém bytě sbalit s ohledem na tuto skutečnost. Ve vztahu k dalšímu racionálnímu jednání, které se mělo odehrávat později, nejprve dovolatel poukázal na výpovědi znalců vztahující se k účinkům akutní intoxikace a k odeznívání psychotických příznaků. Zdůraznil, že po činu měl napsat zprávu svědkovi O. H., v níž se měl svěřit, co udělal, přičemž údajná zpráva neodpovídá skutečnému stavu věci, tj. způsobu usmrcení poškozené, navíc napsání takové zprávy policistovi nelze hodnotit jinak než jako zcela iracionální. Také připomněl zprávu, kterou předmětného dne po poledni napsal své matce, a to že se již probral a že si ponese následky. Zde obviněný zdůraznil otázku, z čeho se měl probrat. Dovolatel v dané souvislosti podrobně rozvedl další okolnosti, které měly rozporovat závěr o racionalitě jeho jednání po činu a zdůraznil, že v jeho věci je podstatné, zda byl schopen se v důsledku psychotických příznaků ovládnout, a vyjádřil nesouhlas s dalšími poznámkami odvolacího soudu, z nichž tento dovozoval racionalitu (např. zbavení se oblečení, kdy obviněnému není zjevné, kdy měl takto učinit, zda např. hodinu před jeho zadržením, tj. 32 hodin po usmrcení poškozené, kdy už příznaky dávno mít nemusel).
20. Za zcela nepřezkoumatelné označil závěry znalců ÚVN v otázkách sexuologie, když tito odkazovali na závěry jiných znalců, aniž by doložili vlastní úvahy či odborné závěry s tím, že nejsou sexuologové a nemají důvod nevěřit některým znalcům. V souvislosti se znaleckými posudky zdůraznil zásadní problém spočívající v tom, že ani znalci ÚVN, ani znalci MUDr. Zvěřina a PhDr. Weiss nerozlišují mezi jednotlivými činy, kdy např. znalci diagnostikovali vydírání poškozené V. K. jako útočně sadistické, přestože vydírání zveřejněním intimních fotografií nemá s útočným sadismem nic společného. Stejně je tomu v případě usmrcení poškozené A. S., které se nevymykalo jiným násilným usmrcením, a znalci obviněnému přiznávají sexuální deviaci v důsledku psaní různých zpráv, kterých však bylo hodně, zejména zpráv, které psal obviněný své matce, v nichž však rovněž přiznával, že by nikdy nic takového neudělal, což je zřejmé i z toho, že ji nikdy nezabil. Závěrem vytkl, že se odvolací soud nezabýval námitkami obviněného vznesenými proti podjatosti znalců MUDr. Vlastimila Tichého a MUDr. Petra Navrátila.
21. Za podstatné dovolatel považoval i to, že psychotické fenomény u akutní intoxikace se nemusejí vyskytovat déle než 48 hodin. Mínil, že odvolací soud je co do závěru, že z výpovědi svědka J. F. nevyplývají psychotické fenomény, respektive bludy a halucinace, v rozporu se závěry znaleckého posudku PNB i s tvrzením MUDr. Zvěřiny, který po přečtení této výpovědi svědka výslovně uvedl, že psychotické fenomény nemůže vyloučit. Odvolací soud dále při kritice určení výše hladiny metamfetaminu na základě přepočtu (odhadu) znalcem Ing. Jaroslavem Zikmundem podle obviněného opominul, že obviněný měl dne 2. 5. 2019 užít pervitin, při lékařském ošetření v jeho krvi pervitin byl nalezen a nebylo prokázáno, že by v tomto mezidobí pervitin užil, a zároveň je tato doba v rozmezí, v němž hladina naměřená dne 4. 5. může být pozůstatkem té z 2. 5. Nelze tedy vyloučit, že takový odhad (výpočet) mohl odpovídat realitě, navíc i z výpovědi znalců ÚVN vyplynulo, že psychotické fenomény nejsou závislé na hladině pervitinu v krvi. Za validní tak nepovažuje tvrzení, že jediným důkazem o tom, že jednání obviněného v době, kdy měla být usmrcena poškozená, bylo ovlivněno psychotickými fenomény, zůstává výpověď obviněného učiněná v hlavním líčení, kterou soudy považují za nevěrohodnou. S ohledem na výše uvedenou akcentovanou racionalitu či iracionalitu jednání obviněného a skutečnost, že jsou směšovány rozpoznávací (orientovanost v čase a prostoru, vědomost o protiprávnosti atd.) a ovládací schopnosti, a zejména s ohledem na deformaci důkazů nemohou obstát ani další závěry odvolacího soudu, že jednání obviněného měla cíl a účel, což psychóza nemá. Závěrem dovolatel poznamenal, že si je vědom, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, připomněl však judikaturu Ústavního soudu týkající se principu presumpce neviny a z něj vyplývajícího pravidla in dubio pro reo a práva na spravedlivý proces, při jejichž porušení Nejvyšší soud zasáhnout musí. Obviněný uzavřel, že pakliže odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný byl v době, kdy byla usmrcena poškozená ve stavu, kdy měl částečně zachovány ovládací i rozpoznávací schopnosti, učinil tak v rozporu s provedenými důkazy, v důsledku čehož se dopustil nesprávného právního posouzení tohoto skutku jako trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 písm. i), j) tr. zákoníku, ačkoliv měl skutek posoudit jako trestný čin opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku z důvodu vymizení ovládacích schopností u obviněného v době činu.
22. Další své námitky obviněný zaměřil proti právnímu posouzení trestného činu vraždy, konkrétně znaku usmrcení zvlášť surovým a trýznivým způsobem ve smyslu §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku (část IV. dovolání).
23. Jde-li o zákonný znak „zvlášť trýznivý způsob“, odkázal na písemné vyhotovení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, znalců MUDr. Jiřího Hladíka a MUDr. Markéty Kulvajtové, z něhož vyplynulo, že k přesnému pořadí vzniku jednotlivých poranění se na základě pouhého pitevního nálezu nelze jednoznačně vyjádřit a nelze se vyjádřit ani k tomu, po jak dlouhou dobu a v jakém rozsahu byla u poškozené zachována schopnost jednání a pohybu, tedy k délce obrany. Nejistotu určení, jaká zranění byla způsobena první, a nejistotu délky útoku potvrdili znalci i v hlavním líčení. Z posudku vyplynulo podle dovolatele v podstatě jen to, že smrtící rána (do krku poškozené) byla tou poslední a tupá poranění vznikla před ránou poškozené do krku. Za takové důkazní situace, kdy napadení poškozené nebyl přítomen žádný svědek, se jeví jako možných několik variant útoku, kdy se vše mohlo odehrát velmi rychle a není vyloučeno, že poškozená po krátkodobém zápase, při němž utrpěla obranná zranění a následně utrpěla tupou ránu, po níž ztratila vědomí, dále již útok nevnímala. Ostatně i z fotodokumentace pitvy poškozené vyplývá, že obranná zranění byla ve velmi malém rozsahu. Dovolatel tak nesouhlasil s tvrzením odvolacího soudu, že poškozená musela vnímat útok tupým násilím celý. Konstatoval, že soudy znak vraždy spáchané zvlášť trýznivým způsobem odvozovaly ze skutečnosti, že poškozená byla minimálně v počátečním stadiu při vědomí (nalézací soud) či v době útoku ostrým nástrojem po vzniku tupých poranění (odvolací soud), kdy měla cítit bolest a uvědomovat si bezvýchodnost své situace s neodvratným koncem. Takové úvahy jsou však podle názoru obviněného nesprávné, přičemž by vedly k závěru, že každá vražda, kdy je oběť minimálně v počátečním stadiu při vědomí a je započato s jejím usmrcováním, je vraždou spáchanou zvlášť trýznivým způsobem. K poznámce odvolacího soudu, že i ve shodě se znalci lze uzavřít, že usmrcení poškozené bylo provedeno zvlášť trýznivým způsobem, dovolatel uvedl, že znalci nepovažovali usmrcení poškozené za zvlášť trýznivé, nýbrž toliko trýznivé a že se jedná o závěr právní, který znalcům nepřísluší. Na základě provedeného dokazování lze podle dovolatele možno uvažovat nejvýše o trýznivém způsobu usmrcení, a to i v souladu s principem presumpce neviny a zásadou in dubio pro reo . V daných souvislostech poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se zabývala trestnými činy vraždy a při usmrcení poškozených podle obviněného trýznivějším způsobem, které však nebyly posouzeny jako trestné činy vraždy spáchané zvlášť trýznivým způsobem (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 8/2019, 6 Tdo 185/2017, 4 Tdo 1004/2016).
24. Podle dovolatele nebyl naplněn ani znak „zvlášť surový způsob“ ve smyslu §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Konstatoval, že zranění způsobená ostrými nástroji byla ve většině případů povrchní, kdy hluboké byly tři bodnořezné rány, z fotodokumentace pitvy vyplynulo, že pokud se jedná o zranění způsobená tupým násilím, samotná intenzita násilí nevedla k nápadnější devastaci těla poškozené. O podříznutí hrdla se nejednalo, jak je evidentní z fotodokumentace poškozené. K mechanismům vzniku zranění uvedl, že nebylo prokázáno, že by byl kromě nožů použit šroubovák, a pokud se jedná o poranění způsobená tupým násilím, zdůraznil, že znalci uváděli, jak mohla být zranění způsobena toliko příkladmo, není tedy postaveno najisto, jak tomu skutečně bylo. Odvolací soud si také podle dovolatele protiřečí, pokud měl za to, že obviněný mohl poškozenou potkat náhodně na chodbě, na druhou stranu měl být před útokem na poškozenou vybaven různými nástroji včetně nohy od židle, baseballové pálky či násady, noži, šroubováky aj. Uzavřel, že způsob usmrcení poškozené nesl jistou dávku surovosti, nelze jej však označit za natolik brutální, aby se v tomto smyslu vymykal z běžného rámce trestných činů téhož druhu a že by se jednalo o útok zvlášť surový.
25. Za absentující označil také znak vraždy spáchané ze zavrženíhodné pohnutky ve smyslu §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku (část V. dovolání). Nejprve v obecnosti připomněl, co lze podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1334/2008 považovat za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku. Soudy dospěly k závěru, že se jednalo o sexuální vraždu. Opětovně poukázal na to, že znalci PNB a MUDr. Zvěřina vraždu poškozené výslovně jako sexuální vraždu neoznačili, odvolací soud pak dospěl k závěru, že vražda poškozené měla být v podstatě náhodnou. Pokud měla být vražda poškozené vrcholem údajné sexuální deviace obviněného, není podle jeho názoru jasné, proč si vybral náhodnou oběť. Nevyjasněné zůstávají rovněž okolnosti, za nichž měla být vražda spáchána, resp. nebylo prokázáno, co tomu bezprostředně předcházelo. Podle dovolatele se způsob usmrcení poškozené nijak nevymykal jiným vraždám nedeviantních pachatelů bez jakýchkoliv známek sexuálního násilí či zneužití. Za takové důkazní situace je závěr o tom, že by útok na poškozenou mohl být motivován něčím jiným, nepřípustnou spekulací. Podle dovolatele je podstatné, co věděl ohledně vlivu drog na jeho chování. Nemohl vědět, že by pod jejich vlivem mohl někoho zabít, když do té doby u něj žádné reálné vražedné sklony droga nevyvolávala, nadto z žádného důkazu nevyplynulo, že by si drogu vzal proto, aby se pod jejím vlivem dopouštěl jakéhokoliv sexuálního násilí. Sám uvedl, že byl na pervitinu závislý, nebral jej tedy proto, aby se dopouštěl jakéhosi sexuálního násilí. Přímý úmysl ve vztahu k požití drogy za účelem páchání sexuálního násilí, natož pak vraždění, tak nebyl v žádném případě prokázán. Prokázáno podle jeho názoru nebylo ani to, že by měl být srozuměn s tím, že v důsledku užití pervitinu by někoho mohl usmrtit. Takový závěr nevyplývá z žádného důkazu kromě tvrzení znalců z ÚVN, že sexuální vražda je vrcholem sadismu. I kdyby se připustilo, že věděl, že se tak může stát, v žádném případě nelze hovořit o tom, že to rovněž učinit chtěl.
26. Výhrady dovolatel vznesl i proti posouzení jeho jednání jako zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku (část VI. dovolání). Měl za to, že jeho jednání nevykazuje znaky předmětného trestného činu a rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dovolatel nejprve v teoretické rovině s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu připomněl, jakými znaky je naplněna předmětná skutková podstata, zejména v případě založení požáru v domě s více obyvateli (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 598/2010, sp. zn. 6 Tdo 329/2012-II-35, sp. zn. 6 Tdo 642/2016). Podle jeho názoru z popisu skutku nevyplývá, že by vydal v nebezpečí života nebo těžké újmy na zdraví nejméně sedm osob tak, jak to vyžaduje judikatura, když je zmíněn pouze počet evakuovaných osob z celého objektu a dále blíže nespecifikované (alespoň počtem) přítomné osoby, které měly být přímo ohroženy zplodinami hoření. Skutkovému zjištění tudíž podle dovolatele nekoresponduje aplikovaná právní věta, kdy s ohledem na absenci znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu nemůže obstát odkaz na argumentaci obsahující tento popis v odůvodnění rozsudku. Dovolateli není ani jasné, na základě čeho dospěly soudy k závěru, že z objektu bylo prokazatelně evakuováno 81 osob. Nalézací soud uvedl, že seznam evakuovaných osob je uveden v úředním záznamu na č. l. 208. Při porovnání s dalšími důkazy je však podle dovolatele zjevné, že předmětný seznam, který vznikl dosud nezjištěným způsobem, rozhodně nemůže být seznamem osob, které byly v době požáru ať již v domě na ul. XY či v blízkosti tohoto objektu, když někteří ze svědků, např. J. P. či I. N., kteří se na seznamu ocitli, při svém výslechu uvedli, že v době požáru v domě nebyli. Ze seznamu je dále zjevné, že pouze u 11 osob je uvedeno „EVAKUACE“, avšak není zřejmé, z jakého patra. Bližší informace neobsahuje ani odborné vyjádření HZS hl. m. Prahy, z něhož mělo podle soudu prvního stupně vyplynout, že v rámci hasebního zásahu a následného řešení události bylo z objektu evakuováno cca 80 osob. Soudům rovněž vytkl, že sice uvedly, že v důsledku šíření zplodin hoření do celého objektu lze za přímo ohrožené osoby považovat zejména nájemníky nacházející se na požárem zasaženém 3. nadzemním podlaží, jejichž bytové jednotky přímo navazují na patrovou chodbu i na dotčenou bytovou jednotku, kdy mohlo dojít ke škodám na zdraví a životech osob v té době přítomných v celé obytné sekci, neuvedly však, kdo byl v té době přítomen v oné obytné sekci. Podle dovolatele skutková věta postrádá také údaje o možných následcích na životě a zdraví přítomných osob a údaje o druhu toxických plodin a jejich koncentraci v jednotlivých částech domu. Podle názoru obviněného je z odborného vyjádření HZS hl. m. Prahy zřejmé určité potenciální ohrožení obyvatel domu, avšak k možným dopadům požáru na život a zdraví těchto lidí zmiňuje spíše obecně formulované skutečnosti.
27. Odvolací soud podle dovolatele opomněl také dobu vzniku požáru, když tento vznikl ve velmi frekventované denní době (po 8:00 hod. ráno) během pracovního týdne na rušném místě na pražském sídlišti v domě obývaném velkým množstvím nájemníků, kdy v takové době je vysoce pravděpodobné, že spousta obyvatel bude v zaměstnání či ve škole a že pokud bude založen požár, na takto rušném místě bude brzy zpozorován a bude přivolán hasičský záchranný sbor, což se také stalo. Dodal, že při vzniku požáru nebyly použity žádné akceleranty hoření, trouba ani nezačala hořet a nalezený granát byl dítěte a byl nefunkční, od založení požáru do jeho uhašení došlo pouze k částečnému shoření sedací soupravy a uplynuly řádově desítky minut. Uzavřel, že soudy se při činění právního závěru nezabývaly všemi konkrétními okolnostmi případu a odborné závěry nahradily laickými úvahami, co se mohlo stát, přičemž se nevypořádaly s tím, kolik osob bylo v dané době přítomno a kolik jich bylo skutečně a bezprostředně ohroženo a čím.
28. Dovolatel nesouhlasil ani s právní kvalifikací skutku pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (část VII. dovolání). Stran znaleckého zkoumání jeho duševního stavu odkázal na v dovolání již rozvedené námitky ve vztahu k jiným skutkům. Dále zdůraznil, že z výpovědi obviněného i poškozené vyplynulo, že byl v době spáchání činu pod vlivem pervitinu. Bez významu je podle jeho názoru jakýsi e-mail, který měl psát svědkyni N. K. o tom, že měl být v době tohoto skutku střízlivý, kdy tento e-mail naopak potvrzuje ve spojení s výpovědí poškozené to, že texty, které obviněný psal, nemohou být brány jako berná mince pro další posuzování jednání obviněného. Akcentoval, že z výpovědi poškozené, tedy nejen z jeho výpovědi, dále vyplynulo, že měl v době činu hovořit o lidech, kteří jej k předmětnému jednání nutí, přičemž MUDr. Navrátil sám výslovně uvedl, že halucinace, kdy člověka někdo k něčemu nutí, jsou nejčastějšími. S ohledem na uvedené je přesvědčen, že jeho výpověď ve vztahu ke stavu, v jakém se nacházel v době, kdy měla být poškozená znásilněna, nebyla nade vší pochybnost vyvrácena. Pokud soudy dospěly k závěru, že v předmětné době měl částečně zachovány ovládací i rozpoznávací schopnosti, učinily tak v rozporu s provedenými důkazy. Skutek měl být podle jeho názoru správně posouzen jako trestný čin opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku z důvodu vymizení jeho ovládacích schopností v době činu.
29. Další část dovolání obviněný věnoval rozporům ve skutkových zjištěních ve vztahu k pachatelství vraždy poškozené A. S. s provedenými důkazy (část VIII. dovolání). Nesouhlasil s hodnocením důkazů soudy, které se opíraly především o krevní stopy na obuvi obviněného. Podle názoru obviněného zajištěné miniaturní stopy krve bez jakýchkoliv pochybností nesvědčí o tom, že byl pachatelem právě on. S ohledem na poranění poškozené a množství krve v jejím bytě je zjevné, že pachatel musel odejít z místa činu značně potřísněn krví a se zakrvácenými podrážkami, a i podle MUDr. Hladíka by musely být na botách z přeťaté krkavice stříkance. Je pak s podivem, že tento znalec vypověděl, že charakter krevních stop na obuvi odpovídá zraněním poškozené. Poznamenal, že z provedeného dokazování není jednoznačné, kde zůstaly boty obviněného, které měl toho dne na sobě, zda tak bylo v bytě svědkyně O. Š. Přenos miniaturních kapek krve na boty poškozené pak vysvětlil možným roznesením krve mimo byt poškozené poté, co bylo tělo poškozené hasičským sborem vytaženo na chodbu před její byt, kdy hasiči procházeli přes celý byt plný krve. Na místě se nacházeli také policisté, přičemž z výpovědi svědka B. vyplynulo, že při evakuaci mu policista vtrhl do pokoje a on měl pak našlapáno v pokoji. Podle dovolatele je možné, že stejným způsobem policista vnesl stopy krve do bytu svědkyně O. Š., po němž volně chodily její kočky, které si svědkyně k evakuaci nevzala. Pokud byly boty obviněného v bytě této svědkyně, pak se mohla snadno krev poškozené dostat na boty obviněného, čemuž by odpovídal minimální rozsah a latentnost krevních stop, které na botách byly nalezeny, dokonce na místě, kam se při běžném použití předmětné boty, zejména při napadení poškozené, nemohla krev dostat (v místě, kde se bota nedotýká země). Krevní stopy se mohly na boty dostat i později při návratu z evakuace. Soudy svůj závěr o vině obviněného stavěly také na tom, že obviněný měl možnost dostat se na místo činu i přes uzamykatelné dveře. K tomu dovolatel poznamenal, že z provedeného dokazování (výpověď svědků P. Š. a O. Š.) vyplynulo, že poškozená prováděla rekonstrukci, zvala si do bytu cizí lidi a ne vždy si chodila pro návštěvy před dům. Pachatelem tak mohl být i někdo, kdo neměl klíče od domu a dveří na chodbě. Dalším důkazem mělo být, že se obviněný měl v době činu vyskytovat na místě činu, přičemž soudy měly vycházet primárně z výpovědi svědkyně O. Š., avšak pominuly, že svědkyně v přípravném řízení uváděla jiné časové údaje ohledně toho, kdy byla venčit psa a kdy zaznamenala kouř, přičemž s ohledem na prokázanou dobu, kdy volala hasičský záchranný sbor (8:59 hod.), jsou přesnější její tvrzení z přípravného řízení, že se domů vrátila před devátou hodinou (na rozdíl od údaje, že se domů vrátila po půl deváté, který uvedla v hlavním líčení). Obviněný také vyjádřil názor, že výpověď svědkyně je třeba brát s určitou rezervou, když vypověděla, že v době volání linky 112 byla chodba plná kouře a šel dým z bytu poškozené, přesto z úředních záznamů policejních hlídek (první z nich se na místo dostavila v 9:06 hod.) vyplynulo, že tyto viditelný kouř z bytu nepozorovaly. Uvedenému pak odpovídá i čas uvedený v odborném vyjádření HZS hl. m. Prahy, že doba vzniku požáru je mezi 8:45 až 8:55 hod., čemuž odpovídají i závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, kteří jako možnou dobu smrti poškozené uvedli i dobu 8:40 hod. Podle dovolatele tak není vyloučeno, že by doba vzniku požáru v bytě poškozené nebyla mezi 8:45 až 8:55 hod., kdy se pachatel ještě nacházel na místě činu, což ale vylučuje, že tímto pachatelem mohl být obviněný, když z úředního záznamu o vyhodnocení pohybu vozidla podezřelého (č. l. 1024 a násl.) vyplynulo, že v 8:49:26 hod. bylo vozidlo obviněného zachyceno automatickou kontrolou vozidel v Praze v ulici XY.
30. Pokud soudy považovaly za stěžejní důkaz viny obviněného zprávu zaslanou svědkovi O. H., v níž mu měl sdělit, že poškozenou usmrtil, pak dovolatel uvedl, že zpráva měla obsahovat přinejmenším zčásti nepravdivá tvrzení a že v době, kdy měl tuto zprávu odeslat, se již jednalo o veřejně známou informaci, navíc tato zpráva nebyla nikdy nalezena. O této zprávě navíc svědek vypovídal s poznámkami, na rozdíl od jiných zpráv, o nichž hovořil spontánně. Tato zpráva pak měla být zaslána přes profil na sociální síti, avšak z výpovědí svědků vyplynulo, že obviněný používal jen jeden profil na síti Facebook, a to s názvem M. K., kdy komunikace z tohoto profilu, včetně zpráv, kde obviněný popisoval svoji trestnou činnost svědkovi O. H., jsou dohledány a jsou obsahem spisu. Předmětná zpráva však mezi těmito nebyla. Za nevěrohodné považoval tvrzení svědka, že obviněný měl mít nějaké dva profily a zprávu měl poslat právě z jiného profilu, když z provedeného dokazování ničeho takového nevyplynulo. Závěrem konstatoval, že pro jeho vinu nesvědčí ani absence genetických, daktyloskopických či pachových stop obviněného v bytě poškozené, a to ani na vražedných nástrojích. Závěr, že to byl právě obviněný, kdo usmrtil poškozenou A. S., je tak ve zjevném rozporu s provedenými důkazy za současného nerespektování principu presumpce neviny a z něj vyplývajícího pravidla in dubio pro reo .
31. Dovolatel zpochybnil i splnění předpokladů pro uložení výjimečného trestu (část IX. dovolání). Brojil proti výroku o uloženém trestu odnětí svobody v trvání 28 let, podle jeho názoru nebyly splněny podmínky pro uložení výjimečného trestu, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h), příp. i) tr. ř. Vytkl také, že měl být pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou, kde by byla jeho náprava lépe zaručena, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Odvolací soud dospěl k závěru, že vedle podmínky stanovené v §54 odst. 1 tr. zákoníku byla splněna podmínka pro možnost uložení výjimečného trestu stanovená v odst. 2 citovaného ustanovení, tj. že závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká, přičemž soudy poukázaly na nepříznivé charakteristiky osoby obviněného a styl jeho života. Podle dovolatele velmi vysokou závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu nelze zdůvodňovat poukazem na osobu pachatele, která jinak rovněž spoluurčuje povahu a závažnost trestného činu ve smyslu §39 tr. zákoníku, protože obzvláště ztížená možnost nápravy pachatele je dalším samostatným hlediskem pro uložení výjimečného trestu vedle velmi vysoké závažnosti spáchaného zvlášť závažného zločinu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 966/2019, bod 38.). Odvolací soud také nesprávně uvedl, že obviněný měl spáchat 5 zvlášť závažných zločinů, 3 zločiny a 2 přečiny, ve skutečnosti se však mělo jednat o 5 zvlášť závažných zločinů (jeden ve stadiu pokusu), 2 zločiny a 2 přečiny. Ze zmíněných zvlášť závažných zločinů (vyjma trestného činu vraždy) jsou dva zločiny v základních skutkových podstatách bez jakéhokoliv závažnějšího zranění, v případě zvlášť závažného zločinu loupeže dokonce bez téměř jakéhokoliv zranění a 2 znásilnění na dospělých osobách ve druhém odstavci dané skutkové podstaty bez způsobení těžké újmy na zdraví. Byť se tedy jedná o zvlášť závažné zločiny, nelze je podle názoru dovolatele všechny stavět na stejnou roveň. Odvolací soud při svém popisu jednání obviněného i popisu samotného obviněného pod body 105. a 106. svého rozsudku o obviněném hovořil o jako zcela příčetné bezcharakterní osobě, na druhou stranu opominul, že souhlasí ohledně duševního stavu obviněného s tím, že obviněný trpí duševní poruchou ve smyslu sexuální deviace s podstatně sníženými ovládacími schopnostmi a závislostí na návykových látkách.
32. S poukazem na mimořádnost výjimečného trestu odnětí svobody dovolatel poznamenal, že mu vedle výjimečného trestu byla uložena rovněž ochranná léčení v ústavní formě, vedle nichž se trest odnětí svobody ve výměře 28 let jeví jako zcela extrémní a nepřiměřený. Podle názoru obviněného je taková míra pravděpodobnosti resocializace obviněného velmi vysoká, když podle znaleckého posudku PhDr. Weisse je pravděpodobnost resocializace obviněného více než 80% za předpokladu ústavní léčby. Obviněný měl také za to, že čím delší je doba strávená ve vězení, tím je složitější resocializace. Jeho dlouhodobá izolace jde tedy proti účelu a smyslu trestu. K samotnému výkonu trestu uvedl, že je v jeho případě možné využít moderačního práva podle §56 odst. 3 tr. zákoníku, když veškerá činnost byla páchána pod vlivem pervitinu, bez jehož vlivu je obviněný bezproblémový. Pakliže odvolací soud ve svém rozsudku pod bodem 39. uvedl, že není pochyb o tom, že pokud je obviněný odstřižen od drog a styku se ženami, lze předpokládat dobré chování, není obviněnému zřejmé, jaký vliv to má na skutečnost, zda lze docílit nápravy obviněného ve věznici se zvýšenou ostrahou nebo s ostrahou, když obviněný do doby odsouzení rozsudkem odvolacího soudu vykonával trest odnětí svobody ve věznici s ostrahou naprosto bezproblémově včetně plnění programu zacházení a žádné drogy nebral.
33. Obviněný zpochybnil i uložení ochranného léčení sexuologického v ústavní formě (část X. dovolání). V této souvislosti s argumentem absence zákonných podmínek pro uložení tohoto ochranného léčení odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Připomněl, že pro uložení ochranného léčení z důvodu podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je nutné kumulativní splnění dvou podmínek, a to existence duševní poruchy u pachatele trestného činu a nebezpečnost jeho pobytu na svobodě. S poukazem na provedené znalecké posudky zdůraznil, že z lékařského hlediska není shoda na tom, zda trpí duševní poruchou sexuologickou a že by se mělo jednat o sexuální deviaci typu útočného sadismu. Konstatoval, že z provedeného dokazování vyplynulo, že bez ohledu na to, zda trpí nějakou duševní poruchou sexuologickou, trestné činnosti se měl dopouštět výhradně ve stavu vyvolaném duševními poruchami způsobenými návykovými látkami. V takovém případě však přichází v úvahu toliko ochranné léčení protitoxikomanické, neboť není zřejmé, jak by ochranné léčení sexuologické řešilo problém obviněného s návykovými látkami. K otázce nebezpečnosti pobytu obviněného na svobodě uvedl, že tuto je třeba posuzovat podle stavu existujícího v době rozhodování soudu o ochranném léčení. Znalci PNB jednoznačně konstatovali, že jediné, co obviněného činí nebezpečným, je užívání drog. Jelikož obviněný již přes 4 roky od drog abstinuje, není nebezpečný. Znalci rovněž konstatovali, že obviněný je schopen abstinovat a abstinovat chce, tj. neuvedli žádný konkrétní důvod, proč by obviněný neměl být nebezpečný toliko za předpokladu, že absolvuje léčení.
34. Dovolatel dále zdůraznil, že ukládání ochranného léčení je ovládáno zásadou přiměřenosti, která není splněna v případě, že nebezpečí pro zájmy chráněné trestním zákonem od pachatele aktuálně nehrozí či není dostatečně konkrétní nebo postrádá nezbytnou míru reálnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 98/2013). Podmínka spočívající v nebezpečnosti pobytu obviněného nebyla podle dovolatele splněna, proto není možné uložit ochranné léčení sexuologické. S ohledem na uložený trest odnětí svobody podle jeho názoru postrádá smysl ústavní ochranné léčení a namísto něj mělo být uloženo léčení ambulantní, kdy by obviněný mohl léčbu podstoupit již v průběhu výkonu trestu. Obviněný shrnul, že zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení stanovené v §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nebyly splněny a nemělo mu být ukládáno ochranné léčení v ústavní, nýbrž nejvýše v ambulantní formě.
35. Výrokům o náhradě nemajetkové újmy poškozeným AAAAA, J. S. a M. P. dovolatel vytýkal nedostatečnou odůvodněnost a neprovedení náležitého dokazování okolností rozhodných pro výši nemajetkové újmy (část XI. dovolání). Podle dovolatele měl být poškozený AAAAA se svým nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, když nebylo jednoznačně prokázáno, že by byl osobou blízkou zemřelé poškozené. Obviněný rozvedl konkrétní skutková zjištění a uzavřel, že tato otázka je sporná a měla by být předmětem podrobnějšího dokazování, když samotná pěstounská péče takový vztah bez dalšího založit nemůže. Přitom, jak již konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2844/14, pro výši náhrady je kvalita vzájemného vztahu v případě úmrtí osoby blízké klíčová. Stejně tak měla být na řízení ve věcech občanskoprávních podle názoru dovolatele se svým nárokem za účelem provedení dalšího dokazování, týkajícího se kvality vzájemného vztahu, odkázána poškozená M. P., sestra poškozené A. S. Jí uplatněný nárok se opírá v podstatě toliko o tvrzení samotné poškozené, které je však pro posouzení kvality vzájemného vztahu zcela nedostatečné a nehodnověrné. Její tvrzení o tom, jak si byly blízké podle dovolatele nemohou obstát s ohledem na výpověď AAAAA, který uvedl, že poškozená M. P. chodila k poškozené A. S. jen příležitostně, a výpověď pana P., který uvedl, že poškozená A. S. neměla s M. P. dobrý vztah. Poškozená J. S. měla být rovněž odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních v té části, která se nevztahovala k náhradě týkající se zemřelého poškozeného S., neboť se jednalo o pouhou švagrovou poškozené, žádný bližší rodinný vztah prokázán nebyl a sám nalézací soud konstatoval, že neměl dostatek podkladů, aby mohl zhodnotit, nakolik byl vztah mezi touto poškozenou a poškozenou A. S. silný, a přiznat uplatněný nárok v plné výši.
36. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2023, č. j. 7 To 9/2023-3964, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
37. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v zevrubném vyjádření k dovolání obviněného po připomenutí argumentace dovolatele předně poznamenal, že dovolání obviněného je doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy nižších stupňů již správným způsobem vypořádali. K tomu s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podotkl, že v takovém případě lze dovolání odmítnou jako zjevně neopodstatněné.
38. K námitkám proti učiněným skutkovým zjištěním státní zástupce akcentoval, že soud prvního stupně realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů, přičemž svým povinnostem dostál i odvolací soud. Hodnocení provedených důkazů oběma soudy je přitom logické a přesvědčivé a nelze mu podle státního zástupce ničeho vytknout, už vůbec vadu zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů.
39. Stran otázky příčetnosti obviněného, jíž ve svém dovolání věnoval největší penzum pozornosti, státní zástupce poukázal na ve věci obstarané a provedené znalecké posudky a jejich závěry, jakož i na zjištěný průběh událostí, kdy z provedených důkazů vyplývá zcela jednoznačně promyšlený a racionální postup obviněného před činem, v době jeho páchání i po něm. Připomněl, že pokud jde o jednání pod bodem III., obviněný přinejmenším zahlazoval stopy založením požáru, ze svého bytu si odnesl finanční prostředky a o své přítomnosti v bytě uváděl bytné, svědkyni O. Š., nepravdivé údaje. Současně taktéž racionálně komunikoval se svědky prostřednictvím telefonu, přičemž svědku O. H. dokonce odeslal zprávu v tom smyslu, že někoho zabil. V této souvislosti mu k průběhu usmrcení sdělil informace, které korespondovaly s objektivně zjištěnými skutečnostmi a jež mohl znát jen pachatel. S některými svědky – konkrétně s O. Š. – jednal i osobně bez zásadních projevů ovlivnění návykovou látkou, rovněž na internetu vyhledával informace o daktyloskopii a požárech, přičemž nedlouho po činu kontaktoval advokátku a psal jí SMS, ve které zmiňoval pervitin a vraždu. Celkově shrnutý časový snímek průběhu událostí z 1. 5. 2019 na 2. 5. 2019 vylučuje, aby akutní intoxikace, respektive její psychotické příznaky, nejenže mohly tak rychle odeznít, aniž by to zanechalo stopy, ale aby samotný trestný čin spáchaný dne 2. 5. 2019 mezi 8:00 až 8:30 hod. fakticky provázely, respektive mu předcházely. Státní zástupce připomněl, že dovolatel v čase 4:25, 6:03, 6:29, 7:12, 7:23 a v 9:18 hod. celkem sedmkrát komunikoval prostřednictvím SMS se svou matkou, zhruba kolem 8.30 hod. dále psal svědku J. F. přes Whatsapp s tím, že s ním chce ještě něco podniknout, za účelem zakrytí stop v bytě poškozené A. S. dále na dvou místech založil požár, kvalifikovaně se zbavil svého oblečení pravděpodobně kontaminovaného biologickými stopami z bytu zavražděné, přičemž z bytu svědkyně O. Š. si vzal peníze. Na místo činu také v bezprostřední časové návaznosti na dobu usmrcení A. S. přijel a poté z něj odjel automobilem. Všechna tato konkrétní jednání včetně dalších zjištění svědčí podle státního zástupce o tom, že dovolatel byl zjevně orientován, a lze tak odmítnout názor, že by cokoli v té době činil pod vlivem bludů či halucinací. Pokud přitom tyto okolnosti znalecký posudek Psychiatrické nemocnice Bohnice nehodnotil, pak je podle státního zástupce nutno jej označit za vadný, a to co se týče opatřování podkladů, přípravy a průběhu znaleckého zkoumání, věrohodnosti teoretických východisek i spolehlivosti metod a způsobu vyvozování závěrů znalců.
40. Ve shodě se soudy nižších stupňů tak státní zástupce uzavřel, že na základě dvou ve věci podaných a objektivních znaleckých expertíz bylo spolehlivě prokázáno, že obviněný jako pachatel činu pod bodem III. napadeného rozsudku neměl vymizelé rozpoznávací ani ovládací schopnosti, a tedy byl pachatelem příčetným, což platí i ohledně skutku pod bodem I. Za této situace považoval za zcela bezpředmětnou otázku zaviněného přivedení se dovolatele do stavu nepříčetnosti. K problematice duševní poruchy obviněného v podobě sexuální deviace typu útočného sadismu konstatoval, že na té se (vyjma MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D.) shodli všichni ve věci činní znalci a není tudíž žádný důvod zpochybňovat tyto závěry s odkazem na dovolatelem namítanou chybějící kompetentnost a odbornost znalců zpracovávajících znalecký posudek Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha.
41. Za správná považoval státní zástupce i skutková zjištění prokazující pachatelství dovolatele na jednotlivých skutcích. Pokud jde o pachatelství skutku pod bodem III., vůči němuž je obhajoba dovolatele především zaměřena, pak připomněl, že závěr o vině obviněného spolehlivě vyplynul z propojeného řetězce nepřímých důkazů, zejména kamerových záznamů z příjezdu a odjezdu obviněného na místo a z místa činu, lokalizace jeho mobilního telefonu, krevních stop poškozené na botách obviněného, výpovědí svědků a SMS zaslané krátce po činu jeho obhájkyni. Nepřisvědčil ani spekulacím dovolatele, který přednesl různé (soudy však vyloučené) způsoby přenosu krevních stop na jeho obuv. Připomněl, že na základě odborného vyjádření z oboru kriminalistika – odvětví biologie, genetika, daktyloskopie, mechanoskopie a chemie bylo prokázáno mimo jiné to, že krev poškozené byla nalezena na špičce a nártu pravé boty a na jazyku levé boty náležejících právě dovolateli. Dovolatelem předestřené teorie o způsobech, jakými se krevní stopy na obuv mohly dostat, státní zástupce ve shodě se soudy hodnotil jako nereálné a naprosto spekulativní. S ohledem na to, že i z dalšího provedeného dokazování vyplývá jednoznačný závěr, že krev poškozené se nemohla dostat na boty obviněného jindy než v době samotného činu, považuje státní zástupce tento důkaz za stěžejní, neboť svědčí o tom, že to byl právě obviněný, kdo se nacházel v přítomnosti poškozené v době, kdy krvácela. Alternativní varianta průběhu skutkového děje, která by eventuálně mohla vést k pochybnostem o vině obviněného, musí být možná a uvěřitelná, což v aktuálně posuzovaném případě není. Zdůraznil také, že charakter krevních stop na obuvi, jimiž byly kapky, podle znalce MUDr. Jiřího Hladíka odpovídá vzniklým zraněním poškozené a charakteru jejího krvácení.
42. Pro úplnost doplnil, že nezpochybnitelná je také účast obviněného na jednání pod body I. a II., v nichž je usvědčen především výpovědí poškozené, kterou lze označit za věrohodnou, neboť poškozená neměla důvodu obviněnému škodit a neznala detaily jeho další projednávané trestné činnosti, což podle státního zástupce vylučuje, aby se domlouvala s ostatními oběťmi sexuálně motivovaného násilného jednání obviněného, navíc její výpověď byla ucelená, spontánní a dostatečně konzistentní po celou dobu trestního řízení, a to přes některé drobné a pro podstatu věci bezvýznamné časové a místopisné nejasnosti, které byly důsledkem popisu události až s velkým časovým odstupem. Výpověď poškozené je pak podložena zprávami odeslanými obviněným, jakož i svědectvím matky poškozené a vyjádřeními některých svědků, kteří nezávisle na sobě popisovali, kterak se jim dovolatel svěřil se znásilněním poškozené.
43. Konstatoval, že učiněná (správná) skutková zjištění byla stěžejní i pro uložení trestu a ochranného opatření a formulaci adhezního výroku. V tomto ohledu poznamenal, že dovolatel zjevně přehlíží, že provedené důkazy hodnotí a skutková zjištění formuje výlučně soud a že vytýkaný zjevný nesoulad nemůže být založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů v návaznosti na vyhodnocení provedených důkazů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Dojít proto nemohlo ani k porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo .
44. Státní zástupce se dále věnoval podmínkám naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud jde o zpochybnění naplnění objektivní stránky trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, kteroužto výtku lze pod deklarovaný důvod dovolání podřadit, pak uvedl, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že příčetný a tedy trestně odpovědný dovolatel v návaznosti na krátce předtím spáchané jednání pod bodem I. výroku rozsudku nalézacího soudu, v úmyslu zakrýt svoji sexuálně motivovanou násilnou trestnou činnost a zamezit tak trestnímu oznámení, trestnímu stíhání své osoby a případnému postihu, využil tíživé situace poškozené coby oběti trestného činu a na její mobilní telefon zaslal tři fotografie pořízené jím v průběhu znásilnění její osoby, na kterých byly zachyceny pohlavní orgány, odhalený hrudník a nahé tělo poškozené. Tyto fotografie doprovodil zprávami obsahujícími vulgární urážlivé výrazy směřující na její osobu a výhružkami spočívajícími v tom, že předmětné intimní fotografie budou v případě oznámení znásilnění orgánům činným v trestním řízení odeslány do jejího zaměstnání a dalším blízkým osobám, čímž jí zničí život. Znakem pohrůžky jiné těžké újmy byla v tomto případě právě jednoznačně vyjádřená – a nikoli jen poškozenou nesprávně subjektivně interpretovaná – hrozba rozeslání a zveřejnění jejích intimních fotografií, která byla prostředkem k dosažení cíle ve smyslu nepodání (opomenutí podání) trestního oznámení na obviněného a vyloučení jeho trestního stíhání. Dovolatel tak svým jednáním evidentně naplnil skutkovou podstatu zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku.
45. Nepřisvědčil ani námitce, že zjištěný skutkový stav by tak či tak neodůvodňoval závěr, že trestný čin vraždy byl spáchán zvlášť surovým a trýznivým způsobem ve smyslu ustanovení §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, a ztotožnil se s argumenty přednesenými soudy nižších stupňů. Uvedl, že znalci z oboru soudního lékařství byla vyloučena obhajoba dovolatele, v jejímž rámci uváděl, že poškozená po krátkém zápase, při němž utrpěla obranná zranění, mohla utrpět tupou ránu, po níž ztratila vědomí a dále již útok nevnímala. Ze znaleckého posudku naopak vyplynulo, že minimálně útok tupým násilím musela poškozená vnímat celý, neboť v době následného útoku ostrým nástrojem se ještě bránila, o čemž nepochybně svědčí zjištěné známky obrany, tedy povrchové i hlubší řezné rány na hřbetech obou rukou. Poškozená tedy evidentně kladla odpor ještě i v první fázi druhého útoku ostrým nástrojem a přinejmenším do tohoto okamžiku musela cítit bolest a uvědomovat si bezvýchodnost své situace s neodvratným koncem, zejména útočil-li proti ní o generaci mladší, fyzicky zdatný muž. Podle názoru státního zástupce se tudíž lze ztotožnit se soudy v tom, že usmrcení poškozené bylo provedeno zvlášť trýznivým způsobem, jehož teoretický výklad ve svém vyjádření rovněž připomněl. Shodný závěr pak platí i v případě naplnění znaku vyjádřeného spácháním činu zvlášť surovým způsobem, neboť se jednalo o útok déletrvající s opakovaným střídáním různých mechanismů, kdy tento znak kvalifikované skutkové podstaty zločinu vraždy byl nepochybně naplněn již s ohledem na samo množství zasazených ran a střídání dvou mechanismů, které svědčí o mimořádné a neobvyklé surovosti útoku.
46. Za neopodstatněnou považoval státní zástupce také výtku, že obviněný nenaplnil znaky trestného činu vraždy ze zavrženíhodné pohnutky ve smyslu §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Připomněl, že obviněný potvrdil, že bez užívání návykových látek neměl v rámci svého sexuálního života žádné nestandardní potřeby. Z provedeného dokazování současně vyplynulo, že si byl vědom toho, že po požití návykové látky se u něj probouzí zájem o nestandardní aktivity, a věděl, že drogy na něj v tomto směru působí odbrzďujícím způsobem, v rámci čehož se v těchto momentech dopouštěl násilného jednání se sexuálním podtextem. Při vědomí deliberačního účinku drogy tak v situaci, kdy drogu opět požil, v podstatě chtěl, aby u něj tento stav droga vyvolala a aby mohl následně ukojit své sexuální potřeby vyplývající ze zjištěné sexuální poruchy. Uzavřel, že podstatným faktorem pro vraždu poškozené tudíž nebyla výhradně existující sexuální porucha, neboť on sám si byl s ohledem na své předchozí zkušenosti plně vědom, jaké pocity v něm aplikace návykové látky vyvolává a jaké důsledky pro něj má. Jeho pohnutka k usmrcení poškozené tak byla ovlivněna kombinací aplikace návykové látky, která následně odbrzdila jeho sexuálně násilné chování. Konstatoval, že právě tento přístup a postoj obviněného rozvíjející se v předchozích násilných, sexuálně motivovaných atacích vůči ženám a v jeho gradujících představách, svědčí o absolutní neúctě dovolatele k hodnotě lidského života, o jeho bezcitnosti, nemorálnosti, sexuální zvrácenosti a zvrhlosti, a soudy proto dospěly k odůvodněnému závěru, že trestný čin vraždy spáchal ze zavrženíhodné pohnutky.
47. Stejně tak označil za neopodstatněnou námitku zpochybňující, že by založením požáru s ohledem na související okolnosti mohly být naplněny znaky zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku. Obecně uvedl, že záměrným způsobením požáru ve třetím patře obytného dvanáctipodlažního domu lze nepochybně vyvolat obecné nebezpečí ve smyslu §272 tr. zákoníku, neboť pro šíření požáru je v takovém prostředí typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž je vznik poruchy závislý na nahodilých okolnostech, vymykajících se vlivu pachatele i ohrožených osob. Zdůraznil okolnosti, za nichž byl spáchán v této věci projednávaný čin, a skutečnost, že k rozšíření požáru nedošlo jen díky oznámení požáru svědkyní a následnému zásahu hasičů, avšak při pozdějším příchodu svědkyně a pozdějším oznámení by rozšíření požáru reálně hrozilo, s čímž obviněný musel být nejméně srozuměn. I přes včasné oznámení však byly v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví vydány osoby bydlící v uvedeném domě v důsledku akutního šíření kouřových zplodin, které se mohou šířit mnohem rychleji než samotný požár a jimiž může dojít k intoxikaci zasažené osoby, zvláště v uzavřených prostorách jako jsou právě panelové domy, a následně může dojít k nenávratnému poškození dýchacích cest, případně bez včasného zásahu záchranných složek až ke smrti člověka. Zdůraznil, že seznam evakuovaných nabízí přesvědčivý podklad pro určení počtu osob nacházejících se v domě, a tedy osob ohrožených oněmi kouřovými zplodinami, případně požárem samotným. Seznam osob zastižených v objektu čítá celkem 81 lidí, tedy více jak desetinásobek jedinců požadovaných pro naplnění znaků této skutkové podstaty, což je pro tak velký dům i v ranních či dopoledních hodinách předvídatelné i z hlediska vnímání, respektive srozumění žháře. Podotkl, že nedostatkem vylučujícím případné odsouzení obviněného pro trestný čin obecného ohrožení přitom nemůže být ani absence jmen ohrožených a evakuovaných osob ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku.
48. S argumenty odvolacího soudu se státní zástupce ztotožnil, i pokud jde o naplnění podmínek pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody. Připomněl, že pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody za zvlášť závažný zločin, u něhož to trestní zákoník ve zvláštní části výslovně dovoluje, je nutno, aby došlo k naplnění alespoň jedné z podmínek uvedených v §54 odst. 2 tr. zákoníku, tj. závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká nebo možnost nápravy pachatele je obzvlášť ztížena. Odvolací soud zde dospěl k závěru, že byla splněna podmínka, že závažnost zvlášť závažného zločinu byla velmi vysoká. Stejně jako dovolatel konstatoval, že jestliže okolnost, pro kterou by měla být závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu hodnocena jako velmi vysoká, je zákonným znakem trestného činu, nelze k této okolnosti opětovně přihlížet i z hlediska ustanovení §54 odst. 2 tr. zákoníku. Svůj závěr o naplnění zmiňované podmínky pro uložení výjimečného trestu však odvolací soud odůvodnil vedle nepříznivé charakteristiky osoby obviněného a stylu jeho života správně tím, že způsob provedení činů, za něž byl odsouzen a za které mu byl ukládán trest, svědčí o naprosté bezcharakternosti dovolatele a úplné lhostejnosti k obecným zájmům chráněným trestním zákoníkem. Jeho jednání označil za zcela bezskrupulózní, kdy jednal naprosto bez zábran ve snaze uspokojit své nízké pudy, přičemž nebral v úvahu možné způsobené následky na jeho obětech. Zvlášť závažný zločin vraždy spáchal v místě, kde by poškozená měla díky domovní svobodě požívat pocit zvýšené ochrany a bezpečí a kde ji nedal šanci na jakoukoli obranu či útěk. Nadto zdůraznil, že trest mu byl ukládán jako souhrnný za více trestných činů, a to za vícero zvlášť závažných zločinů a zločinů, jakož i dva přečiny, kdy typová závažnost jeho jednání byla značně vysoká. Již z tohoto výčtu a rovněž ze samotné právní kvalifikace jednotlivých skutků je podle státního zástupce evidentní, že v neprospěch dovolatele hovoří současné naplnění více okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby tam, kde jsou stanoveny alternativně pro možnost uložení výjimečného trestu za zvlášť závažný zločin, za který lze uložit výjimečný trest. Takový zločin navíc spáchal v souběhu s větším počtem jiných úmyslných trestných činů. Všechny tyto skutečnosti pak podle názoru státního zástupce ve svém souhrnu ukládání výjimečného trestu za podmínek §54 odst. 2 tr. zákoníku zcela odůvodňují.
49. K výtce dovolatele zaměřené proti naplnění podmínek pro uložení ochranného léčení sexuologického v ústavní formě státní zástupce uvedl, že tuto dovolatel ve své podstatě založil na námitkách vycházejících ze zpochybnění učiněných skutkových zjištění. Jako taková se tedy míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. K argumentaci dovolatele uvedl, že situace je naprosto odlišná, než jak ji dovolatel prezentoval, neboť v jeho případě byla diagnostikována také sexuální deviace, přičemž trestné činnosti se sice dopouštěl pod vlivem návykové látky, její užití však současně odbrzdilo jeho sexuálně motivované násilné jednání. Pod zmíněný dovolací důvod lze podle přesvědčení státního zástupce podřadit pouze námitky vztahující se k uložení ochranného léčení, v jejichž rámci v reakci na dobu uplynuvší od spáchání skutků a abstinenci od návykových látek zpochybnil nebezpečnost své osoby pro společnost a současně tvrdil, že by eventuálně postačovalo uvedené ochranné léčení pouze v jeho ambulantní formě. Tyto námitky však shledal neopodstatněnými, když ze znaleckých posudků posuzujících duševní stav obviněného a z dobrozdání všech znalců (vyjma osamoceného názoru MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D.) jednoznačně vyplynulo, že obviněný je osobou, jejíž pobyt na svobodě bez léčení je vysoce nebezpečný. Připomněl, že u dovolatele byla vedle dlouhodobého užívání pervitinu zjištěna sexuální deviace typu útočného sadismu, kdy sadistické tendence byly podporovány a aktivovány intoxikací drogou, je proto pro ochranu společnosti zcela na místě uložení ochranného léčení v ústavní formě zaměřené na léčbu obou těchto faktorů. Zdůraznil, že ochranné léčení má trvat pouze po dobu, kdy je ho třeba, je tak možné jej kdykoliv v rámci jeho výkonu ukončit či změnit na ambulantní formu. Nad rámec uvedeného státní zástupce konstatoval, že na eventuální uložení ochranného léčení v jeho ústavní formě nemá žádný vliv ani současné odsouzení k dlouholetému trestu odnětí svobody ve věznici se zvýšenou ostrahou.
50. Pokud jde o námitky proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy, státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že námitky zaměřené proti řádnému odůvodnění a prokázání intenzity vztahů mezi usmrcenou a poškozenými rodinnými příslušníky není možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když dovolatel neuvedl nic, z čeho by bylo možno dojít k závěru, že vytýká „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Státní zástupce proto nepovažoval za potřebné se k uvedeným námitkám dále vyjadřovat a toliko dodal, že s argumenty obou soudů co do důvodu přiznání částek a odvolacího soudu co do jejich výše se ztotožňuje.
51. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl.
III. Přípustnost dovolání
52. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
53. Obviněný odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), i) a k) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
54. S odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze uplatnit, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Bylo-li rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení, je dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
55. Nejvyšší soud nemůže pominout, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s níž se postupně soudy v odůvodněních svých rozhodnutí pečlivě vypořádaly, proto lze v podrobnostech zásadně odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).
Námitky proti skutkovým zjištěním a důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
56. Třebaže Nejvyšší soud shledává nadbytečným a neúčelným podrobně se znovu zabývat jednotlivými námitkami obviněného, lze ve stručnosti shrnout, že ve vztahu ke skutkům pod body I., II. výroku vině rozsudku soudu prvního stupně, jakož i skutku popsanému ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu nezjistil žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil s dílčí modifikací vztahující se ke skutku původně uvedenému pod bodem III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, o němž znovu sám rozhodl, vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů.
57. Obviněný se správností skutkových zjištění soudů polemizoval a s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. ve vztahu ke skutku pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně a skutku, jímž byl uznán nově vinným rozsudkem odvolacího soudu, vytýkal, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Jde-li o skutková zjištění pod bodem II., tvrdil, že obsahem SMS zasílaných poškozené nebylo „nucení jiného, aby něco konal, opominul či strpěl“, naplnění tohoto zákonného znaku soudy dovodily z toho, jak tyto zprávy subjektivně vnímala poškozená, nikoli z jejich skutečného obsahu a z toho, co měl obviněný skutečně učinit. Obviněný nesouhlasil ani se závěrem soudů, že pachatelem skutku, o němž nově rozhodl odvolací soud, byl právě on. Měl za to, že v této souvislosti nerespektovaly princip presumpce neviny a z něj vyplývající pravidlo in dubio pro reo . Opírají-li se primárně o krevní stopy na obuvi obviněného, případně o skutečnost, že podle výpovědi svědkyně O. Š. se měl v době činu vyskytovat na místě činu, a další jimi konkretizované nepřímé důkazy, zajištěné nepřímé důkazy podle něj bez pochybností nepodporují závěr, že by pachatelem byl právě on.
58. Tento již dříve reprodukovaný důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Uplatněné námitky lze sice pod deklarovaný důvod podřadit, neboť obviněný jejich prostřednictvím vytýkal, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, avšak nemohou obstát.
59. Skutková zjištění pod bodem II. rozsudku prvního stupně obviněný zpochybňoval výhradou, že soudy nevycházely ze skutečného obsahu SMS zasílaných poškozené, ale toliko z její interpretace těchto zpráv. Nesouhlasil především s tím, že by poškozenou nutil k opominutí určitého jednání, v tomto konkrétním případě k nepodání trestního oznámení nebo neoznámení jeho jednání jako celku. Námitky obviněného ale nemají oporu ve zjištěních soudů.
60. Obviněný je spolehlivě usvědčován výpovědí svědkyně V. K., která přesvědčivě popsala nejen jeho jednání, jímž byl uznán vinným pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ale i jeho jednání, které následovalo krátce po něm. Jeho podstata spočívala podle zjištění soudů v tom, že v úmyslu zakrýt svoji sexuálně motivovanou trestnou činnost a zamezit tak oznámení věci policii, využil tíživé situace V. K. a této prostřednictvím telefonu zaslal předtím pořízené fotografie jejích pohlavních orgánů, prsou a nahého těla, přičemž za použití vulgárních urážlivých výrazů vůči její osobě jí vyhrožoval, že v případě oznámení předchozího znásilnění na policii fotografie rozešle jejím blízkým osobám a do zaměstnání, čímž jí zničí život. Její výpověď je podporována výpovědí svědkyně T. I. CH., a to především co do stavu, v jakém se po setkání s obviněným vrátila domů, a zasílání výhružných SMS ze strany obviněného. Soud prvního stupně provedené důkazy vyváženě hodnotil a jeho skutková zjištění odpovídají zásadám uvedeným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. (body 130. až 136. rozsudku soudu prvního stupně). Není tedy pochyb, že skutková zjištění odrážejí všechny znaky objektivní stránky trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, cíl i prostředek představované odlišnými skutkovými okolnostmi. Je zde skutkově vyjádřena hrozba rozesílání a zveřejnění intimních fotogafií poškozené coby pohrůžka jiné těžké újmy a současně i opominutí v podobě nepodání trestního oznámení, neoznámení jeho trestné činnosti. Ostatně dovolatel v textu dovolání při reprodukci výpovědi svědkyně V. K. k dotazům na obsah SMS a výhružek v nich obsažených sám zmínil, že svědkyně uvedla, že obviněný nechtěl, aby to někomu nahlásila, psal, že jí zničí život, že to bude rozesílat všem známým. Je sice pravdou, že soudy nemohly konkretizovat doslovný obsah SMS, neboť již neexistují (svědkyně je vymazala), ale jejich smysl zachovaly v souladu s věrohodnou výpovědí poškozené (když se poškozená bude chtít někam obrátit, bude fotky rozesílat do práce, zničí jí život).
61. Otázkou, zda je obviněný pachatelem skutku původně uvedeného pod bodem III. rozsudku soudu prvního stupně a nově popsaného ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, se již zevrubně zabývaly soudy nižších stupňů (viz zejména body 137. až 142. rozsudku soudu prvního stupně, body 53. až 57. rozsudku odvolacího soudu) a jejich závěry jsou logické a přesvědčivé. Jak výstižně připomněl státní zástupce ve svém vyjádření, závěr o tom, že pachatelem činu je právě obviněný, spolehlivě vyplynul ze vzájemně propojeného řetězce nepřímých důkazů, tj. především kamerových záznamů z příjezdu a odjezdu obviněného na místo a z místa činu, lokalizace jeho mobilního telefonu, krevních stop poškozené A. S. na botách obviněného, výpovědí svědků O. Š., J. F., O. H. a J. K. Odvolací soud reagoval na spekulace obviněného o možnosti jiného způsobu přenosu krve poškozené na jeho boty, které však ve shodě se soudem prvního stupně jednoznačně odmítl a označil je za nereálné. Připomněl, že odborným vyjádřením z oboru kriminalistika – odvětví biologie, genetika, daktyloskopie, mechanoskopie a chemie bylo prokázáno mimo jiné to, že krev poškozené byla nalezena na špičce a nártu pravé boty a na jazyku levé boty náležejících právě dovolateli. Vyloučil, že by krev na obě boty dovolatele mohla přenést domácí zvířata, případně policista, který byl v bytě svědkyně při evakuaci obyvatel domu. Svědek D. B. potvrdil, že obviněný nenechával boty před bytem a bral si je do pokoje, což ostatně dosvědčila i O. Š. Ta navíc uvedla, že kočky měly volný pohyb po bytě mimo pokojů podnájemníků, které byly uzavřeny dveřmi. K přenosu nemohlo dojít ani prostřednictvím psa po návratu svědkyně v odpoledních hodinách, když mezitím došlo k úklidu chodby. S ohledem na to, že i z dalšího provedeného dokazování vyplývá jednoznačný závěr, že krev poškozené se nemohla dostat na boty obviněného jindy než v době samotného činu, nutno považovat tento důkaz za stěžejní, neboť svědčí o tom, že to byl právě obviněný, kdo se nacházel v přítomnosti poškozené v době, kdy krvácela. Alternativní varianta průběhu skutkového děje, která by eventuálně mohla vést k pochybnostem o vině obviněného, musí být možná a uvěřitelná, což v aktuálně posuzovaném případě není. Odvolací soud také zdůraznil, že charakter krevních stop na obuvi, jimiž byly kapky, podle znalce prim. MUDr. Jiřího Hladíka odpovídá vzniklým zraněním poškozené a charakteru jejího krvácení.
62. Odvolací soud správně upozornil, že k uvedenému nezvratnému usvědčujícímu důkazu ve smyslu krevních stop dále přistupují ještě další důkazy, které ve svém řetězci pachatelství obviněného spolehlivě dotvrzují. Jedná se zejména o kamerové záznamy z příjezdu a odjezdu obviněného na místo a z místa činu a lokalizaci jeho mobilního telefonu. Tyto důkazy svědčí o tom, že se v inkriminované době mohl v XY v Praze XY nacházet, což ani on sám nesporuje, neboť svoji přítomnost v domě č. XY v XY v ranních hodinách dne 2. 5. 2019 s ohledem na posléze zajištěnou finanční hotovost připouští. Obviněný dále zaslal svědku O. H. zprávy, ze kterých bylo patrné, že se dopustil vraždy, což nakonec vedlo tohoto svědka k oznámení celé věci. Nepřímé doznání dovolatele ostatně vyplývá i z SMS zaslané advokátce S. H. Svědek J. F. pak potvrdil, že mu obviněný dne 2. či 3. 5. 2022 psal instrukce v tom smyslu, o čem má a nemá vypovídat, až jej bude kontaktovat policie. Odvolací soud tedy logicky vyvozoval, že pokud by se obviněný podle své obhajoby ničeho nedopustil a důvodem jeho návštěvy v bytě svědkyně O. Š. bylo jen to, že si odtud měl odnést peníze, pak by neměl důvodu pokoušet se takto ovlivňovat uvedeného svědka. Spáchání tohoto činu konečně zapadá i do zjištěných, a v rozsudcích obou soudů opakovaně akcentovaných, tužeb a potřeb obviněného, jak je ventiloval několika svědkům, jak vyplynuly také ze znaleckých posudků a jak o nich bude ještě i v tomto usnesení dovolacího soudu zmiňováno. Je proto namístě uzavřít, že o spáchání jednání popsaného pod bodem III. obviněným neexistují žádné rozumné pochybnosti a závěr o jeho vině není v kolizi se zásadou presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro .
Právní posouzení skutků a důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
63. Obviněný nesouhlasil ani s právním posouzením skutků a tento nesouhlas podpořil odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jak již bylo řečeno, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
64. Co do této kategorie vad, jež obviněný soudům nižších stupňů vytýkal, nutno věnovat pozornost primárně otázce příčetnosti. Již odvolací soud v rozsudku ze dne ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 7 To 86/2021, jímž mimo jiné podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 73 T 7/2020, ve výrocích o vině pod body III., IV. a VII., jakož i ve všech dalších na ně navazujících výrocích a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze, aby v ní učinil rozhodnutí nové, pokládal za stěžejní právě objasnění příčetnosti, resp. nepříčetnosti obviněného. Proto také soudu prvního stupně nařídil doplnit dokazování revizním znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na toxikomanii a sexuologii, případně psychologie. Soud prvního stupně dokazování doplnil o revizní znalecký posudek podaný znaleckým ústavem Ústřední vojenskou nemocnicí – Vojenskou fakultní nemocnicí Praha (č. l. 3655 až 3670), přičemž v hlavním líčení vyslechl MUDr. Vlastimila Tichého a MUDr. Petra Navrátila jako označené osoby, které posudek vypracovaly a mohly být v případě potřeby jako znalci vyslechnuti. Jejich výpovědi a odborné závěry byly konfrontovány s rovněž v hlavním líčení přítomnými znalci prof. PhDr. Petrem Weissem, Ph.D., a MUDr. Jiřím Švarcem, Ph.D. (č. l. 3696 až 3716). Oba soudy postupně předkládané závěry znalců podrobily pečlivému přezkumu a hodnocení v kontextu s ostatnímu ve věci provedenými důkazy a jejich závěry lze v této dozajista poměrně složité trestní věci akceptovat.
65. Nutno předeslat, že příčetnost není v trestním zákoníku definována. Obecně ji však lze vymezit jako způsobilost být pachatelem trestného činu, pokud závisí na duševních schopnostech (srov. JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo hmotné . 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 185). Trestní zákoník uvádí důvody, které příčetnost, a tedy i trestní odpovědnost, vylučují. Podle §26 tr. zákoníku kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. Z této legální definice vyplývá, že pachatel jednal v nepříčetnosti, jestliže trpěl duševní poruchou (viz §123 tr. zákoníku), pro niž v době činu ztratil schopnost rozpoznat protiprávnost svého jednání nebo své jednání ovládnout. V důsledku nedostatku rozpoznávací schopnosti pachatel není schopen rozpoznat, že jeho čin je protiprávní (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Nedostatek schopnosti určovací vede k tomu, že pachatel není způsobilý ovládat své jednání. Pachatel si tedy uvědomuje protiprávnost činu, ale není způsobilý v konkrétním případě své jednání regulovat, tedy ovládnout. Je též vhodné uvést, že příčetností se rozumí způsobilost být z hlediska duševních schopností pachatelem trestného činu.
66. Pro učinění závěru o nepříčetnosti pachatele postačí, pokud v době činu v důsledku duševní poruchy absentovala i jen jedna z uvedených schopností. Současně je ale zapotřebí připomenout, že příčetnost se presumuje, a teprve tehdy, nasvědčují-li konkrétní okolnosti, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost, musí být tato možnost v trestním řízení ověřena a otázka duševního zdraví obviněného objasněna, a to přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 3. 1968, sp. zn. 11 Tz 13/68, uveřejněný pod č. 33/1968 Sb. rozh. tr.). V této souvislosti je nezbytné zdůraznit, že otázka nepříčetnosti je otázkou právní a její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, je tak jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6. 1978, sp. zn. 11 Tz 21/78, uveřejněný pod č. 17/1979 Sb. rozh. tr.).
67. Soudy si byly těchto východisek vědomy a s důkazy provedenými v hlavním líčení se pečlivě vypořádaly. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku věnoval pozornost časové souslednosti jednotlivých událostí relevantních nejen z hlediska řešení pachatelství skutku, jímž obviněného nově uznal vinným, ale současně i příčetnosti obviněného v době tohoto činu (bod 59. jeho rozsudku). Přesvědčivě vysvětlil, že právě průběh jednotlivých událostí inkriminovaného dne dává také odpověď na otázku, zda měl v době činu zachovány ovládací schopnosti a ke kterému z předložených znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, je namístě se přiklonit.
68. Odvolací soud připomněl, že soudy měly k dispozici celkem 3 znalecké posudky. Podle dvou z nich, a to znaleckého posudku a jeho dodatku zpracovaného doc. MUDr. Jaroslavem Zvěřinou, CSc., a prof. PhDr. Petrem Weissem, Ph.D., jakož i revizního znaleckého posudku ÚVN měl obviněný ve vztahu ke skutku pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně i ve vztahu ke skutku původně uvedenému pod jeho bodem III. plně zachovány rozpoznávací schopnosti, podstatně sníženy ovládací schopnosti.
69. Podle prvního z uvedených znaleckých posudků znalci doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc., a prof. PhDr. Petr Weiss, Ph.D., ve vztahu ke všem skutkům uvedeným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vysvětlili, že souhrn diagnostikované poruchy osobnosti s rysy disociality, nevyzrálosti a nezdrženlivosti, sexuální deviace a vlivu drogy, pervitinu, na čele se sexuální deviací působil výrazné omezení, tedy podstatné snížení ovládacích schopností ve vztahu k deliktům, přičemž schopnosti ovládací byly v podstatě zachovány. Naproti tomu další znalecký posudek zpracovaný PNB (a v mnohém doprovázený vlastními hodnotícími úvahami MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D.) vyústil v závěr, že u skutku pod bodem I. byly rozpoznávací i ovládací schopnosti vymizelé v důsledku intoxikace stimulancii, u skutku pod bodem II. byly rozpoznávací i ovládací schopnosti nepodstatně snížené v důsledku doznívající intoxikace stimulancii a u skutku uvedeného původně pod bodem III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byly rozpoznávací i ovládací schopnosti vymizelé v důsledku intoxikace stimulancii a psychotické poruchy způsobené stimulanciemi.
70. Pro kontroverznost závěrů předložených znalci doc. MUDr. Jaroslavem Zvěřinou, CSc., a prof. PhDr. Petrem Weissem, Ph.D., na straně jedné a PNB na straně druhé byl z podnětu odvolacího soudu vypracován revizní znalecký posudek Ústřední vojenskou nemocnicí – Vojenskou fakultní nemocnicí Praha. Z jeho závěrů plyne, že u obviněného je přítomna těžká smíšená porucha osobnosti, závislost na stimulanciích a porucha sexuální preference – sadomachismus. Psychotickou poruchu v době činů nelze prokázat. Všechny tři poruchy se na uvedeném jednání podílely; porucha sexuální preference indukovala zájem o násilí vůči ženám, porucha osobnosti jej umožnila a droga snížila zábrany vůči užití násilí. Schopnost rozpoznat společenskou škodlivost uvedeného jednání byla zachována, schopnost toto jednání ovládat byla podstatně snížena vlivem dříve uvedených faktorů (nebyla vymizelá a ani tomu se blížící). Přítomnost toxické psychózy nelze potvrdit. Intoxikace pervitinem je pravděpodobná, ta však nevedla k vymizení rozpoznávacích a ovládacích schopností. Snížení (nikoliv vymizení) ovládacích schopností bylo podmíněno souhrou několika faktorů (osobnost, deviace, droga) a nelze oddělit váhu jednotlivých faktorů. Vliv užité drogy byl dozajista závažný. Obviněný si byl vědom vlivu drogy na svoji osobu a jednání, a to obecného i daného (opakované násilí na ženách pod údajným vlivem drogy).
71. Odvolací soud správně akcentoval, že podstatou hodnocení problematiky příčetnosti či nepříčetnosti obviněného byla otázka, zda se v době činů pod body I. a původně III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nacházel ve stavu toxické psychózy nebo akutní intoxikace, v důsledku čehož mělo dojít k vymizení jeho ovládacích schopností. Poznamenal, že z forenzního hlediska není důležité rozlišení mezi akutní intoxikací a toxickou psychózou. Forenzně důležitá je přítomnost bludů a halucinací, které mají vliv na chování a emoční prožívání. Oba soudy srozumitelně odůvodnily závěr, že v případě obviněného tomu tak nebylo.
72. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud v reakci na provedené důkazy a z nich učiněná zjištění opodstatněně označily znalecký posudek Psychiatrické nemocnice Bohnice, respektive závěry v něm přednesené, za vadné, zavádějící a často až spekulativní, přičemž se ztotožnily se závěry revizního znaleckého posudku zpracovaného Ústřední vojenskou nemocnicí – Vojenskou fakultní nemocnicí Praha a předchozího posudku doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny, CSc. a prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D. Odvolací soud výstižně shrnul, že znalecký posudek ÚVN důvodně vyčítá posudku PNB, že je založen jen na pozdní výpovědi obviněného motivované sebeobranou a vágní informací o hladině drogy. Soud se v této souvislosti zabýval i výpovědí znalce toxikologa Ing. Jaroslava Zikmunda, který zpochybnil možnost objektivního erudovaného výpočtu. Konstatoval, že přepočet hladiny amfetaminu na hladinu alkoholu v krvi je zcela hypotetický, a nemůže proto ani sloužit jako podklad pro kategorický závěr posudku PNB, že „každopádně hladina metamfetaminu v době činu ad III byla extrémně vysoká a nemůže být pochyb o tom, že si obžalovaný přivodil vymizení ovládacích a rozpoznávacích schopností“. Tento hodnotící úsudek podpořil i výpovědí svědka J. F. Ani z jejího celkového vyznění nevyplývají okolnosti dokládající psychotické bludy či halucinace (body 76., 77. rozsudku). Odvolací soud proto přitakal závěrům revizního znaleckého posudku ÚVN, že objektivní známky na psychózu dovozovanou i z výpovědi obviněného neukazují. Jeho jednání mělo cíl a účel, což psychóza nemá. Proto také tento znalecký ústav uzavřel, že racionální jednání obviněného při činu a po něm psychózu vylučuje.
73. Z provedených důkazů vyplývá zcela jednoznačně promyšlený a racionální postup obviněného před činem, v době jeho páchání i po něm. Zde je třeba souhlasit i se státním zástupcem, že obviněný – pokud jde o jednání původně uváděné pod bodem III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně – přinejmenším zahlazoval stopy založením požáru, ze svého bytu si odnesl finanční prostředky a o své přítomnosti v bytě uváděl bytné, svědkyni O. Š., nepravdivé údaje. Současně taktéž racionálně komunikoval se svědky prostřednictvím telefonu, přičemž svědku O. H. dokonce odeslal zprávu v tom smyslu, že někoho zabil. V této souvislosti mu k průběhu usmrcení sdělil informace, které korespondovaly s objektivně zjištěnými skutečnostmi a jež mohl znát jen pachatel. S některými svědky – konkrétně s O. Š. – jednal i osobně bez zásadních projevů ovlivnění návykovou látkou, rovněž na internetu vyhledával informace o daktyloskopii a požárech, přičemž nedlouho po činu kontaktoval advokátku a psal jí SMS, ve které zmiňoval pervitin a vraždu. Odvolací soud podpořil správnost závěrů ÚVN v rozsudku detailně prezentovaným, již zmiňovaným časovým snímkem průběhu událostí ze dne 2. 5. 2019 (bod 59.). Na jeho podkladě měl za to, že zjištěné jednání a chování obviněného vylučuje, aby akutní intoxikace, resp. její psychotické příznaky, nejenže mohly tak rychle odeznít, aniž by to zanechalo stopy, ale aby samotný trestný čin spáchaný mezi 8:00 až 8:30 hod. provázely či mu předcházely. Není od věci připomenout, že dovolatel v čase 4:25, 6:03, 6:29, 7:12, 7:23 a v 9:18 hod. opakovaně komunikoval prostřednictvím SMS se svou matkou, zhruba kolem 8:30 hod. dále psal svědku J. F. přes Whatsapp s tím, že s ním chce ještě něco podniknout, za účelem zakrytí stop v bytě poškozené A. S. dále na dvou místech založil požár, kvalifikovaně se zbavil svého oblečení pravděpodobně kontaminovaného biologickými stopami z bytu zavražděné, přičemž z bytu svědkyně O. Š. si vzal peníze. Na místo činu také v bezprostřední časové návaznosti na dobu usmrcení A. S. přijel a poté z něj odjel automobilem. Všechna tato konkrétní jednání včetně dalších zjištění svědčí o tom, že dovolatel byl zjevně orientován a lze tedy odmítnout názor, že by cokoli v té době činil pod vlivem bludů či halucinací. Jinak řečeno, nejednalo se o dezorganizovaného, dezorientovaného a psychotického útočníka, nýbrž o racionálně, účelně a účelově jednajícího pachatele, na čemž nic nemění ani jeho ovlivnění pervitinem. Pokud přitom tyto okolnosti znalecký posudek PNB nehodnotil, pak je namístě označit ho za vadný, a to co se týče opatřování podkladů, přípravy a průběhu znaleckého zkoumání, věrohodnosti teoretických východisek i spolehlivosti metod a způsobu vyvozování závěrů znalců.
74. Je tedy možno ve shodě s oběma soudy uzavřít, že na základě dvou ve věci podaných a objektivních znaleckých expertíz bylo spolehlivě prokázáno, že obviněný jako pachatel činu původně uvedeného pod bodem III. rozsudku soudu prvního stupně neměl vymizelé rozpoznávací ani ovládací schopnosti, a tedy byl pachatelem příčetným. Uvedené z logiky věci platí i ohledně skutku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, kde vymizení ovládacích schopností bylo založeno jen na výpovědi obviněného promítnuté do závěrů znaleckého posudku PNB, který soudy po právu shledaly nejasným, neúplným a nepřesvědčivým. Pokud pak jde o problematiku duševní poruchy obviněného v podobě sexuální deviace typu útočného sadismu, na té se – s výjimkou MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D., na základě, jehož dobrozdání znalecký posudek PNB hovoří alibisticky, jak odvolací soud hodnotí, pouze o nespecifikované poruše sexuální preference – shodli všichni ve věci činní znalci. Ti také své závěry přesvědčivě obhájili, proto není zásadním pochybením obviněným také vytýkaný nedostatek kompetentnosti znaleckého ústavu ÚVN.
75. Co do dalších relevantních hmotněprávních námitek, obviněný měl výhrady proti správnosti právního posouzení skutku pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Soud jej zde uznal vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně dopustil tím, že jiného násilím a pohrůžkou násilí donutil k pohlavnímu styku a tento čin spáchal souloží a jiným způsobem srovnatelným se souloží.
76. Obviněný se závěrem soudů nesouhlasil. Měl za to, že skutek měl být posouzen jako trestný čin opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku z důvodu vymizení ovládacích schopností obviněného v době činu. Tento názor dovolací soud nemohl přijmout.
77. Odvolací soud v této souvislosti přesvědčivě vyložil, proč námitky obviněného neobstojí. Logicky argumentoval, že vymizení ovládacích schopností bylo založeno jen na výpovědi obviněného, jež byla akceptována závěry znaleckého posudku PNB, který však ani odvolací soud nevzal za podklad svého rozhodnutí a podrobně vyložil, z jakých důvodů jej shledává nepřesvědčivým. Za takové situace správně vyvodil, že není třeba zabývat se otázkou zavinění přivedení se obviněného do stavu nepříčetnosti, která by byla samozřejmě relevantní ve světle trestného činu opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku. Ani zde není důvodu se odchýlit od podrobně zdůvodněných a již dříve reprodukovaných závěrů ÚVN (viz bod 70. tohoto usnesení dovolacího soudu). Z nich vyplývá, že schopnost rozpoznat společenskou nebezpečnost jednání byla zachována, schopnost toto jednání ovládat byla podstatně snížena vlivem znalci uvedených faktorů, nebyla ale vymizelá a ani tomu se blížící. V dalším lze odkázat na již dříve učiněné závěry vztahující se obecně k otázce příčetnosti obviněného. Obviněný byl proto správně uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
78. Obviněný nesouhlasil ani s právním posouzením skutku pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Tvrdil, že nebyly naplněny znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Popřel, že by jím zasílané SMS poškozené obsahovaly vedle výhrůžek i nucení poškozené k tomu, aby něco opominula, resp. nikde předchozí čin obviněného nenahlásila. Námitky obviněného, jak již bylo ostatně naznačeno v souvislosti s odpovídajícími skutkovými zjištěními, ale nemohou obstát.
79. Zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku obviněný podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spáchal tím, že jiného pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco opominul, a takový čin spáchal na svědkovi (pozn.: právní věta je neúplná, postrádá slovní spojení „v souvislosti s výkonem jeho povinnosti“). Objektivní stránka trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele však musí být adresován poškozenému a ten jej musí vnímat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1172/2016.
80. I na tyto námitky obviněného reagoval již odvolací soud a přesvědčivě se s nimi vypořádal (body 50., 51. jeho rozsudku). Důkazy provedenými v aktuálně rozhodované trestní věci bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že příčetný a tedy trestně odpovědný dovolatel v návaznosti na krátce předtím spáchané jednání pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, tedy v reakci na znásilnění poškozené V. K., v úmyslu zakrýt svoji sexuálně motivovanou násilnou trestnou činnost a zamezit tak trestnímu oznámení, trestnímu stíhání své osoby a případnému postihu, využil tíživé situace poškozené a na její mobilní telefon zaslal tři fotografie pořízené jím v průběhu znásilnění její osoby, na kterých byly zachyceny pohlavní orgány, odhalený hrudník a nahé tělo poškozené. Tyto fotografie doprovodil zprávami obsahujícími vulgární urážlivé výrazy směřující na její osobu a výhružkami spočívajícími v tom, že předmětné intimní fotografie budou v případě oznámení znásilnění orgánům činným v trestním řízení odeslány do jejího zaměstnání a dalším blízkým osobám, čímž jí zničí život. Již z těchto nepochybných skutkových závěrů je zjevné, že nešlo jen o „pouhé“ vyhrožování, ale že dovolatel pohrůžkou jiné těžké újmy poškozenou V. K. nutil, aby něco opominula. Znakem pohrůžky jiné těžké újmy byla v tomto případě právě jednoznačně vyjádřená – a nikoli jen poškozenou nesprávně subjektivně interpretovaná – hrozba rozeslání a zveřejnění jejích intimních fotografií, která byla prostředkem k dosažení cíle ve smyslu nepodání (opomenutí podání) trestního oznámení na obviněného a vyloučení jeho trestního stíhání. Dovolatel tak svým jednáním evidentně naplnil skutkovou podstatu zločinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Třebaže to obviněný explicitně nezmínil, nelze pochybovat ani o naplnění kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu a správné aplikaci zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, neboť poškozená V. K. byla v postavení svědkyně ve vztahu k jednání uvedenému pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně.
81. Jednání pachatele uvedené v ustanovení §175 odst. 1 tr. zákoníku, které směřuje proti osobě, jež vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (svědek v materiálním smyslu), a které je spácháno s úmyslem odradit tuto osobu od řádného plnění jejích povinností svědka vyplývajících z trestního řádu, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Svědkem v materiálním pojetí tohoto pojmu svědek je každá fyzická osoba, která nějakou událost, jednání, a tedy i páchání trestné činnosti svými smysly vnímá, a to již v době, kdy tento jev probíhá, to znamená ještě bez souvislosti s trestním řízením. Ze zvýšené ochrany osob, které jsou svědky v materiálním smyslu, vyplývá, že ze skutečnosti, že osoba je ve vztahu k předcházejícímu trestnému činu pachatele svědkem a zároveň poškozeným, nelze vyvozovat žádné odchylky z hlediska trestněprávních podmínek a míry ochrany takového svědka. Je proto bez významu, že vyděračské jednání směřuje právě proti osobě, na které byl předtím spáchán trestný čin, z něhož by pachatel mohl být usvědčen její svědeckou výpovědí jako poškozeného, a že časově následuje bezprostředně po spáchání trestného činu, z něhož by mohl být pachatel trestného činu vydírání usvědčen (k tomu stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. Tpjn 303/2001, uveřejněné pod č. 15/2002 Sb. rozh. tr., rozhodnutí uveřejněná pod č. 13/2012, č. 48/2013 Sb. rozh. tr. aj.).
82. Správně byla proto aplikována i zvlášť přitěžující okolnost uvedená v §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, k jejímuž naplnění postačí zavinění z nedbalosti ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku, s čímž obviněný ani nepolemizoval.
83. Další výhrady obviněného směřovaly proti právnímu posouzení skutku, o němž bylo znovu rozhodnuto odvolacím soudem. Rozsudkem odvolacího soudu byl obviněný po dílčí modifikaci popisu skutku původně uvedeného pod bodem III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nově uznán vinným jednak zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku, protože podle tzv. právní věty výroku o vině tohoto rozsudku jiného úmyslně usmrtil a čin spáchal zvlášť surovým a zvlášť trýznivým způsobem a ze zavrženíhodné pohnutky, jednak zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, neboť úmyslně způsobil obecné nebezpečí tím, že vydal lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví tím, že zapříčinil požár, jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že neoprávněně vnikl a neoprávněně setrval v obydlí jiného a při tomto činu užil násilí a takový čin spáchal se zbraní.
84. Obviněný nesouhlasil s právní kvalifikací jeho jednání též jako zločinu vraždy ve smyslu §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, měl za to, že čin nebyl spáchán zvlášť surovým způsobem a ani zvlášť trýznivým způsobem. Stejně tak polemizoval i s naplněním zvlášť přitěžující okolnosti spočívající ve spáchání činu ze zavrženíhodné pohnutky podle §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku.
85. Co do spáchání činu zvlášť trýznivým způsobem namítl, že provedeným dokazováním nebylo možné určit, jak konkrétně útok proběhl, jak dlouho trval a jak dlouho byla poškozená při vědomí. Vše se podle něj mohlo odehrát velmi rychle, čemuž nasvědčuje i samotné místo usmrcení poškozené, a to konkrétně u vchodových dveří. Při respektu k principu presumpce neviny a z něj vyplývající zásady in dubio pro reo nelze bez pochybností uzavřít, že šlo o vraždu spáchanou zvlášť trýznivým způsobem, uvažovat by bylo možno nejvýše o trýznivém způsobu.
86. O zvlášť trýznivý způsob půjde tehdy, jestliže oběť je vystavena bolestem na hranici snesitelnosti trvajícím třeba i po kratší dobu, nebo sice méně intenzivním, ale zato déle trvajícím, které velmi citelně zasahují celou osobnost poškozeného. Usuzovat na něj lze z takových okolností, které charakterizují subjektivní neúměrně krutě pociťované prožitky oběti, jež vnímala od doby, kdy na ní pachatel začal uskutečňovat vražedný mechanizmus, až do okamžiku její smrti. Rozhodné pro tuto zvlášť přitěžující okolnost jsou vnímání a prožívání bolestivosti při utrpěných zraněních a vypjatosti psychického prožívání traumatu smrti, a to v míře velmi intenzivní, v níž oběť prožívala důsledky útrap, jimž byla vystavena (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 42/1994-I. Sb. rozh. tr.).
87. Odvolací soud, vědom si těchto východisek, připustil, že podle znaleckého posudku a závěrů znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, nelze sice s jistotou určit, jaká zranění byla způsobena jako první, nelze ani spolehlivě zodpovědět otázku, jak dlouho byla zachována schopnost jednání a pohybu obviněné, ale současně uvedli, že tupá poranění předcházela vzniku poranění ostrým nástrojem, zejména ranám na krku. Vzhledem k vyznačení vitální reakce u všech poranění vzniklých tupým násilím a charakteru hluboké bodnořezné rány a povrchní řezné rány krku lze předpokládat, že tyto rány, a tedy rány smrtelné, vznikly až v závěru útoku. Minimálně útok tupým násilím musela tudíž poškozená celý vnímat, neboť v době následného útoku ostrým nástrojem se ještě bránila, o čemž svědčí zjištění známky obrany, a to povrchní i hlubší řezné rány na hřbetech obou rukou. Odvolací soud opodstatněně uzavřel, že poškozená evidentně kladla odpor ještě i v první fázi druhého útoku ostrým nástrojem, takže do tohoto okamžiku musela cítit bolest a uvědomovat si bezvýchodnost své situace s neodvratným koncem, danou nečekaným brutálním útokem výrazně mladším fyzicky zdatným mužem (body 86., 87. rozsudku odvolacího soudu). Všechny rozvedené okolnosti a zjištěné souvislosti tak svědčí pro to, že utrpení, jemuž byla poškozena vystavena, dosáhlo takového stupně trýzně, jaký je u znaku „zvlášť trýznivého“ způsobu spáchání činu vraždy podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku nezbytný.
88. Co do spáchání činu zvlášť surovým způsobem dovolatel oponoval, že způsob, jakým byla poškozená usmrcena, v sobě sice nesl jistou dávku surovosti, ale není jej možno označit za natolik brutální, že by se v tomto smyslu vymykal z běžného rámce trestných činů téhož druhu, a že by tedy šlo o způsob zvlášť surový. Nesouhlasil s tvrzením odvolacího soudu, že se muselo jednat o útok déletrvající, když nebylo možno určit, jak dlouho útok trval.
89. Spácháním činu zvlášť surovým způsobem se rozumí vražedný útok s extrémně vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu (k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 1/1993, č. 21/2005 Sb. rozh. tr.). Jako „zvlášť surový“ bude možno označit útok vyznačující se extrémně vysokou intenzitou, výraznou brutalitou, provázený nezřídka užitím většího počtu nástrojů nebo mechanismů. Otázku, zda vražda byla spáchána způsobem zvlášť surovým, je nutno zkoumat nejen z hlediska postižené osoby, nýbrž vzhledem k celkovému způsobu, jakým byl čin proveden (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1098/2016).
90. Odvolací soud v tomto kontextu správně poukázal na to, že útok obviněného vůči poškozené se vyznačoval opakovaným střídáním různých mechanismů (rány tupým i ostrým předmětem do různých částí těla poškozené), což též svědčí o tom, že muselo jít o útok déletrvající, přičemž samo množství zasazených ran a střídání dvou mechanismů útoku svědčí o mimořádné a neobvyklé surovosti útoku (bod 88. rozsudku odvolacího soudu).
91. Dovolací soud zcela souhlasí s vyústěním odvolacího soudu, že násilí užité obviněným přesáhlo běžnou míru hrubosti, přičemž předmětná zranění byla způsobena ve stavu, kdy poškozená byla při vědomí, a není žádných pochyb ani o tom, že zranění musela být provázena bolestivými vjemy dokládajícími surovost i trýznivost útoku v intenzitě odpovídající požadavku „zvlášť surový“ a „zvlášť trýznivý“. Lze jen dodat, že z hlediska zavinění u okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku postačí ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost. Obviněný tedy nemusel vědět, že jde o zvlášť trýznivý nebo zvlášť surový způsob spáchání vraždy, postačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl, o čemž není žádný rozumný důvod pochybovat.
92. Obviněný však naplnil i znak trestného činu vraždy „ze zavrženíhodné pohnutky“ ve smyslu §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, proti čemuž taktéž směřovaly jeho výhrady. Vytkl, že soudy bez potřebné opory ve výsledcích dokazování uvedly, že obviněný věděl o tom, že se pod vlivem drog dopouští násilí se sexuálním podtextem, avšak i poté si při vědomí deliberačního účinku drogu vzal, aby mohl uspokojit své sexuální potřeby vyplývající ze zjištěné sexuální poruchy, což ve své podstatě chtěl. Z žádného provedeného důkazu podle obviněného také nevyplývá, že by měl brát pervitin proto, aby se pod jeho vlivem dopouštěl jakéhokoliv sexuálního násilí. Přímý úmysl ve vztahu k požití drogy za účelem páchání sexuálního násilí, natož pak vraždění, nebyl rozhodně prokázán. Pro neprokázání potřebné subjektivní stránky se nemohlo jednat o vraždu spáchanou ze zavrženíhodné pohnutky.
93. Jak správně uváděly soudy, za zavrženíhodnou pohnutku lze obecně považovat pohnutku, která je v zásadním rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě pachatele k lidskému životu. Jestliže však pohnutka činu pramení z psychické poruchy nebo deviantního pudového založení pachatele (sexuální úchylky, např. sadismu), nelze v takových případech zpravidla usuzovat na zavrženíhodnost pohnutky, která je dána onemocněním nebo biologicky, bez viny pachatele. Naproti tomu, jak uvedl již soud prvního stupně, bude možné uvažovat o takovém charakteru pohnutky tehdy, jestliže u pachatele jinak sexuálně normálního pohnutka vyplynula z jeho sexuální nevázanosti, zvrhlosti či zvrácenosti (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Při spáchání činu ze zavrženíhodné pohnutky pachatel jedná v přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku; následek, resp. účinek smrti zde může být způsobem v eventuálním úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
94. Dovolací soud beze zbytku sdílí závěr odvolacího soudu (bod 84. jeho rozsudku), jakož i názor státního zástupce, který ve vyjádření připomněl, že obviněný potvrdil, že bez užívání návykových látek neměl v rámci svého sexuálního života žádné nestandardní potřeby. Z provedeného dokazování současně vyplynulo, že si byl vědom toho, že po požití návykové látky se u něj probouzí zájem o nestandardní aktivity, a věděl, že drogy na něj v tomto směru působí odbrzďujícím způsobem, v rámci čehož se v těchto momentech dopouštěl násilného jednání se sexuálním podtextem. Tato úvaha odvolacího soudu má svoji oporu nejen v závěrech znaleckých posudků doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny, CSc., i ÚVN, jež soudy vzaly za podklad svých rozhodnutí (na rozdíl od znaleckého posudku PNB preferovaného obviněným), ale kupř. i ve výpovědi svědka J. F. či v některých SMS obviněného. Při vědomí deliberačního účinku drogy tak v situaci, kdy drogu opět požil, v podstatě chtěl, aby u něj tento stav droga vyvolala a aby mohl následně ukojit své sexuální potřeby vyplývající ze zjištěné sexuální poruchy. Podstatným faktorem pro vraždu poškozené tudíž nebyla výhradně existující sexuální porucha (což by, jak soudy správně konstatovaly, samo o sobě k aplikaci této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby vést nemohlo), neboť on sám si byl s ohledem na své předchozí zkušenosti plně vědom, jaké pocity v něm aplikace návykové látky vyvolává a jaké důsledky pro něj má. Jeho pohnutka k usmrcení poškozené tak byla ovlivněna kombinací aplikace návykové látky, která následně odbrzdila jeho sexuálně násilné chování. Tento přístup a postoj obviněného rozvíjející se v předchozích násilných, sexuálně motivovaných atacích vůči ženám a v jeho gradujících představách, svědčí o absolutní neúctě dovolatele k hodnotě lidského života, o jeho bezcitnosti, nemorálnosti, sexuální zvrácenosti a zvrhlosti, a soudy proto dospěly k odůvodněnému závěru, že trestný čin vraždy spáchal ze zavrženíhodné pohnutky a že se tak stalo v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
95. Další námitky dovolatele byly koncentrovány k právnímu závěru, že předmětným skutkem naplnil také zákonné znaky zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku. Namítl, že skutková věta je v tomto ohledu neúplná a nepřesná, nevystihuje konkrétní okolnosti, které by mohly naplnit znaky objektivní stránky tohoto zločinu. Zdůraznil, že obecné nebezpečí vzniká tehdy, když nebezpečí v zákoně uvedené povahy a intenzity hrozí bezprostředně, připomněl, že úmyslným vydáním lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví se rozumí takové ohrožení nejméně sedmi lidí. Podle jeho mínění z popisu skutku neplyne, že by se takového jednání dopustil, zmíněn je totiž jen počet evakuovaných osob z celého objektu a dále se hovoří o blíže nespecifikovaných (alespoň počtem) přítomných osobách, které měly být přímo ohroženy zplodinami hoření. Soudy přesvědčivě neodůvodnily, na základě čeho dospěly k závěru o evakuaci právě 81 osob. Soudy také uvedly, že v důsledku šíření zplodin hoření do celého objektu lze za přímo ohrožené osoby považovat zejména nájemníky nacházející se na požárem zasaženém 3. nadzemním podlaží, jejichž bytové jednotky přímo navazují na patrovou chodbu i na dotčenou bytovou jednotku. Nekonkretizovaly však, kdo byl v oné bytové sekci přítomen. Ve skutkové větě nejsou obsaženy údaje o možných následcích na životě a zdraví přítomných osob a nejsou zde obsaženy ani údaje o druhu toxických zplodin a jejich koncentraci v jednotlivých částech domu. Ani těmto námitkám dovolatele nelze přisvědčit.
96. Zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 (alinea první) tr. zákoníku se obviněný měl dopustit tím, že úmyslně způsobil obecné nebezpečí tím, že vydal lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví tím, že zapříčinil požár. Objektem tohoto zločinu je zájem na ochraně života nebo zdraví lidí (anebo i zájem na ochraně cizího majetku). Objektivní stránka je představována takovým jednáním pachatele, který způsobí obecné nebezpečí. Jde o trestný čin ohrožovací a z hlediska zavinění pachatele o trestný čin úmyslný.
97. Obecné nebezpečí je takový stav, při němž nastává větší či menší pravděpodobnost vzniku vážné poruchy, která pro svou povahu, rozsah a intenzitu znamená nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví více osob nebo nebezpečí škody velkého rozsahu (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněná pod č. 3/1963, č. 10/1965 Sb. rozh. tr.). Vznik obecně nebezpečného jednání předpokládá jednak obecně nebezpečné jednání pachatele příkladmo uvedené v odstavci 1, jednak následky, spočívající v ohrožení chráněných zájmů v rozsahu a intenzitě vyžadované v odstavci 1. Obecně nebezpečným následkem je vydání lidí (většího počtu) v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo vydání cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu. Vydáním lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví ve smyslu znaků trestného činu obecného ohrožení se rozumí takové ohrožení nejméně sedmi osob (k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 39/1982 Sb. rozh. tr.). Jak správně připomíná odvolací soud, pro stav obecného nebezpečí, i když k poruše nemusí vůbec dojít, je typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž vznik poruchy je závislý na nahodilých okolnostech, vymykajících se vlivu pachatele i ohrožených osob (k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 12/1988 Sb. rozh. tr.). Jestliže stav obecného nebezpečí vyplývá z požáru, musí pachatel založit oheň takovým způsobem a na takovém místě, že bez účinného zásahu směřujícího k jeho uhašení z toho reálně hrozí rozšíření ohně v měřítku, které dosáhne živelnosti a neovladatelnosti a tím ohrozí lidi smrtí nebo těžkou újmou na zdraví (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 7 Tdo 621/2018).
98. S argumenty, jimiž se odvolací soud vypořádal s námitkami vyznívajícími shodně jako v dovolání, se dovolací soud ztotožňuje. Odvolací soud správně konstatoval, že záměrným způsobením požáru ve třetím patře obytného dvanáctipodlažního domu lze nepochybně vyvolat obecné nebezpečí ve smyslu §272 tr. zákoníku, neboť pro šíření požáru je v takovém prostředí typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž je vznik poruchy závislý na nahodilých okolnostech, vymykajících se vlivu pachatele i ohrožených osob. Pokud jde o způsob provedení činu v aktuálně posuzované trestní věci dovolatele, požár byl úmyslně založen na dvou místech, přičemž prokazatelnou příčinou jeho vzniku bylo zapálení pohovky, respektive spuštění elektrické trouby sporáku v kuchyni na cca 120 °C a umístění zapékací mísy přikryté poklicí a obložené smotkem papírové utěrky a kusem textilie. K rozšíření požáru na další části domu kromě bytu poškozené sice díky oznámení požáru svědkyní O. Š. a následnému zásahu hasičů akutně nedošlo, nicméně pokud by svědkyně O. Š. přišla později, rozšíření požáru by reálně hrozilo. V návaznosti na právě uvedené nelze pominout, že odolnost požárně dělících konstrukcí daného požárního úseku byla nejméně 45 minut u stěn a stropu a 30 minut u vstupních dveří. Došlo-li by tedy k pozdějšímu oznámení požáru, zjevně by ani dobrá odolnost dělících konstrukcí jeho rozšíření (prohoření) nezabránila, s čímž musel být obviněný přinejmenším srozuměn. Podstatné navíc je, že i přes včasné oznámení požáru svědkyní O. Š. byly v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví vydány osoby bydlící v uvedeném domě v důsledku akutního šíření kouřových zplodin. Zplodiny požáru, které jsou zdraví a životu nebezpečné, se mohou šířit mnohem rychleji než samotný požár, neboť prostupují do ovzduší téměř okamžitě jednotlivými podlažími, která se nacházejí nad podlažím, v němž došlo ke vzniku požáru. Zplodinami může dojít k intoxikaci zasažené osoby, zvláště v uzavřených prostorách jako jsou právě panelové domy, a následně může dojít k nenávratnému poškození dýchacích cest, případně – bez včasného zásahu záchranných složek – až ke smrti člověka. Ačkoli evakuace osob byla posléze nařízena z jiného důvodu, než byl samotný požár, a to pro nález granátu v bytě poškozené, seznam evakuovaných nabízí přesvědčivý podklad pro určení počtu osob nacházejících se v domě č. XY v XY ulici, a tedy osob ohrožených oněmi kouřovými zplodinami, případně požárem samotným. Seznam osob zastižených v objektu dne 2. 5. 2019 čítá celkem 81 lidí. Jedná se tedy nepochybně o takový počet jedinců, který odpovídá kvantitě požadované pro naplnění znaků této skutkové podstaty, což je pro tak velký dům i v ranních či dopoledních hodinách předvídatelné i z hlediska vnímání, respektive srozumění žháře (body 92., 93. rozsudku odvolacího soudu). Jak správně poznamenal státní zástupce, nedostatkem vylučujícím případné odsouzení obviněného pro trestný čin obecného ohrožení přitom nemůže být ani absence jmen ohrožených a evakuovaných osob ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku.
99. Proti právnímu posouzení tohoto skutku též jako přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněný žádnou výhradu neuplatnil, a není proto žádný důvod se jeho správností (o níž ostatně není žádných pochyb) blíže zabývat. Stejně tak nebyl žádný důvod zabývat se relevantně naplněním subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným – s výjimkou týkající se zavinění ve vztahu ke zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku (spáchání činu ze zavrženíhodné pohnutky) – poněvadž ani vůči naplnění tohoto zákonného znaku jejich skutkové podstaty (o jehož naplnění rovněž není žádných pochybností) žádná výhrada reálně nesměřovala.
100. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že neopodstatněná je i zmínka dovolatele o tom, že písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu „patrně“ neodpovídá jeho ústnímu vyhlášení. Obviněný měl za to, že odvolací soud vyhlásil rozsudek bez věty „… a tím zrealizovat své sexuální násilné představy spočívající zejména ve znásilnění ženy a jejím následném podřezání …“. Dovolací soud se přehráním zvukového záznamu o průběhu veřejného zasedání odvolacího soudu ze dne 25. 4. 2023 v části týkající se vyhlášení rozsudku přesvědčil, že předseda senátu odvolacího soudu vyhlásil rozsudek přesně v té podobě, která odpovídá jeho písemnému vyhotovení.
101. Nejvyšší soud konstatuje, že dovoláním napadená skutková zjištění soudů nižších stupňů odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními, a správné je i jejich právní posouzení. Právní kvalifikace všech tří skutků byla soudy v konečné poloze správně a přesvědčivě odůvodněna. Soudy hodnotily důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř. a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo též zmiňované v dovolání. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo ani obecně zásad spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
K výroku o trestu a důvodu dovolání uvedenému v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
102. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze uplatnit též tehdy, byl-li obviněnému uložen trest ve výměře mimo sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
103. Co se týče výhrad dovolatele vztahujících se k výroku o trestu, tedy že nebyly splněny podmínky pro uložení výjimečného trestu předpokládané v ustanovení §54 odst. 2 tr. zákoníku, jež lze dozajista pod takto deklarovaný důvod dovolání podřadit, ani těm dovolací soud nepřisvědčil.
104. Pachatele zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku lze potrestat odnětím svobody na patnáct až dvacet let nebo výjimečným trestem. Podle §54 odst. 1 tr. zákoníku výjimečným trestem se rozumí jednak trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí. Výjimečný trest může být uložen jen za zvlášť závažný zločin, u něhož to trestní zákon dovoluje. Podle §54 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let může soud uložit pouze tehdy, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena.
105. Výjimečný trest v podobě trestu odnětí svobody nad 20 až do 30 let tedy může být uložen za splnění některé z těchto alternativně stanovených podmínek: a) závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká, nebo b) možnost nápravy pachatele je obzvlášť ztížena. Podmínky pro uložení mírnější alternativy výjimečného trestu jsou vymezeny tak, že postačí splnění alespoň jedné (kterékoli) z nich. Kromě toho musí být zároveň splněny obecné podmínky uvedené v §54 odst. 1 větě druhé, tedy že jde o takový zvlášť závažný zločin, u kterého trestní zákoník ve zvláštní části výslovně dovoluje uložení výjimečného trestu.
106. V posuzované věci uvedené obecné podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody splněny byly, neboť obviněný se dopustil zvlášť závažných zločinů vraždy podle §140 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za nějž výjimečný trest lze uložit. V projednávané věci byla navíc splněna i podmínka vyžadovaná ustanovením §54 odst. 2 tr. zákoníku (tj. závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká).
107. K velmi vysoké závažnosti spáchaného zvlášť závažného zločinu lze v obecné rovině uvést, že se posuzuje s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu podle obecných hledisek uvedených zejména v ustanovení §39 odst. 2 tr. zákoníku, podle nichž se určuje povaha a závažnost trestného činu. Již podle samotného okruhu skutkových podstat, které dovolují uložení výjimečného trestu, je zřejmé, že jednak jde o zvlášť závažné zločiny, a navíc z této kategorie zločinů o ty zločiny, jejichž typová závažnost je ještě vyšší, než jaká postačuje pro zařazení mezi zvlášť závažné zločiny podle hledisek uvedených v §14 odst. 3 tr. zákoníku. Naplnění zákonných znaků některé z vyjmenovaných skutkových podstat tedy samo o sobě nepostačuje pro odůvodněný závěr, že jde o velmi vysokou závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu. Každé ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, které dovoluje uložení výjimečného trestu, jej obsahuje jen jako přísnější alternativu ke kratšímu trestu odnětí svobody do dvaceti let. Proto uložení výjimečného trestu bude mít oporu ve velmi vysoké závažnosti zločinu pouze tehdy, půjde-li s ohledem na všechny rozhodné okolnosti určující tuto závažnost o podstatně závažnější (společensky škodlivější) případ naplnění příslušné skutkové podstaty, než jaký postačuje pro uložení alternativně stanoveného trestu odnětí svobody do dvaceti let. Velmi vysokou závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu v tomto smyslu ovšem nebude možné zdůvodňovat poukazem na osobu pachatele, která jinak rovněž spoluurčuje povahu a závažnost trestného činu ve smyslu §39 tr. zákoníku, protože obzvláště ztížená možnost nápravy pachatele je dalším samostatným hlediskem pro uložení výjimečného trestu vedle velmi vysoké závažnosti spáchaného zvlášť závažného zločinu. Proto na velmi vysokou závažnost takového zločinu je nutno usuzovat ze souhrnu ostatních kritérií, tedy z objektivních okolností (zejména z významu konkrétního dotčeného zájmu chráněného trestním zákonem, ze způsobu provedení činu a jeho následků, z okolností spáchání činu) a ze subjektivní stránky (zejména z míry zavinění pachatele, z jeho pohnutky, záměru nebo cíle). Velmi vysoká závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu může tedy vyplývat ze zvlášť zavrženíhodného způsobu provedení trestného činu, ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky nebo ze zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku [viz §54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku]. Tuto úroveň závažnosti by mohlo odůvodňovat též spáchání více zvlášť závažných zločinů, za které lze uložit výjimečný trest, spáchání zločinu v souběhu s jiným zvlášť závažným zločinem (§14 odst. 3 tr. zákoníku), současné naplnění více okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby tam, kde jsou stanoveny alternativně pro možnost uložení výjimečného trestu [např. u trestného činu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) až j) tr. zákoníku], spáchání zvlášť závažného zločinu, za nějž lze uložit výjimečný trest, v souběhu s větším počtem jiných úmyslných trestných činů, anebo spáchání takového zločinu za intenzivnějšího naplnění více přitěžujících okolností (§42 tr. zákoníku) apod. Jestliže okolnost, pro kterou by měla být závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu hodnocena jako velmi vysoká, je zákonným znakem trestného činu, nelze k této okolnosti opětovně přihlížet i z hlediska ustanovení §54 odst. 2 tr. zákoníku [srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 736 až 738].
108. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že není třeba zabývat se zákonnou podmínkou spočívající v obzvlášť ztížené možnosti nápravy pachatele. Závěr o obzvláště ztížených možnostech nápravy pachatele učiněný soudem prvního stupně byl totiž odvolacím soudem korigován a shledán nepřesvědčivým.
109. Odvolací soud, který obviněnému výjimečný souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 28 let (za současného zrušení výroku o trestu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 73 T 7/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 7 To 86/2021, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu) podle citovaného ustanovení ve finální podobě ukládal, však souhlasil se soudem prvního stupně, že závažnost projednávaného zvlášť závažného zločinu vraždy je v relaci s další závažnou trestnou činností obviněného velmi vysoká. Odvolací soud přisvědčil tomuto soudu, který uložení výjimečného trestu co do podmínky velmi vysoké závažnosti zvlášť závažného zločinu odůvodnil vedle nepříznivé charakteristiky osoby obviněného a stylu jeho života tím, že způsob provedení činů, za něž je ukládán trest, svědčí o naprosté bezcharakternosti obviněného a úplné lhostejnosti k obecným zájmům chráněným trestním zákonem. Jeho jednání označil za bezskrupulózní, vedené toliko snahou uspokojit své „nízké pudy“, přičemž nebral v úvahu možné způsobené následky na jeho obětech. Odvolací soud výstižně dodal, že násilné projevy obviněného vygradovaly brutálním spácháním trestného činu vraždy. Obviněný je spáchal v místě, kde by poškozená s ohledem na svobodu a ochranu obydlí požívat pocit zvýšené ochrany a bezpečí a kde jí nedal šanci na jakoukoliv obranu či útěk. Soudy připomněly (byť poněkud nepřesně), že trest byl jako trest souhrnný ukládán za více trestných činů, a to za nyní projednávané zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku, zločin obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, dva zvlášť závažné zločiny znásilnění podle §185 odst. 1 alinea první, odst. 2 tr. zákoníku, zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, typová závažnost jednání obviněného je vysoká. V neprospěch obviněného hovoří současné naplnění více okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby tam, kde jsou stanoveny alternativně pro možnost uložení výjimečného trestu za zvlášť závažný zločin, za který lze uložit výjimečný trest. Takový zvlášť závažný zločin navíc obviněný spáchal v souběhu s větším množstvím jiných úmyslných trestných činů. Odvolací soud proto správně uzavřel, že zákonem stanovené podmínky výjimečného trestu odnětí svobody nad dvacet do třiceti let naplňuje velmi vysoká závažnost zvlášť závažného zločinu, přičemž způsobený nejzávažnější následek vyžaduje pachatele takového zločinu, jehož chování svědčí o značné otrlosti a bezcitnosti, izolovat dlouhodobě (body 105., 106. rozsudku odvolacího soudu).
110. Hlediska akcentovaná odvolacím soudem korespondují požadavku, že uložení výjimečného trestu má oporu ve velmi vysoké závažnosti zločinu pouze tehdy, jde-li s ohledem na všechny rozhodné okolnosti určující tuto závažnost o podstatně závažnější (společensky škodlivější) případ naplnění příslušné skutkové podstaty, než jaký postačuje pro uložení alternativně stanoveného trestu odnětí svobody do dvaceti let.
111. Odvolací soud uvážil všechny okolnosti relevantní z hlediska výměry trestu a jeho závěry jsou vyvážené. K případnému zásahu dovolacího soudu tudíž není dán žádný důvod. Nic mu nelze vytknout ani ve vztahu k výroku o způsobu výkonu takto uloženého trestu, byl-li obviněný podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Názor obviněného [opřený o důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], že v jeho případě bylo možné využít moderačního práva a podle §56 odst. 3 tr. zákoníku jej zařadit do mírnějšího typu věznice, neboť veškerá trestná činnost měla být páchána pod vlivem pervitinu a bez jeho vlivu je bezproblémový, je v daných souvislostech nerelevantní. Zjištěné okolnosti případu použití §56 odst. 3 tr. zákoníku neopodstatňují.
K výroku o uložení ochranného léčení a důvodu dovolání uvedenému v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
112. Dovolatel odkázal konečně i na důvod dovolání obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle něhož dovolání lze podat, bylo-li rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem.
113. Hlavní výhradou obviněného vůči rozhodnutím soudů obou instancí byla absence podmínek pro uložení ochranného léčení. Měl za to, že bez ohledu na to, zda trpí či netrpí nějakou duševní poruchou sexuologickou, což podle něj není spolehlivě prokázáno, trestné činnosti se měl dopouštět výhradně ve stavu vyvolaném duševními poruchami způsobenými návykovými látkami. V takovém případě však přichází v úvahu uložení toliko ochranného léčení protitoxikomanického, k čemuž již došlo. S odkazem na závěry znaleckého posudku PNB zpochybnil i závěr o nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě. S přihlédnutím k uloženému trestu odnětí svobody ve výměře 28 let postrádá ústavní ochranné léčení smysl. Obviněný uzavřel, že zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nebyly splněny a nemělo mu být ukládáno ochranné léčení v ústavní, nýbrž nejvýše v ambulantní formě.
114. Nejprve je vhodné připomenout, že ochranné léčení je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného a poskytuje ochranu společnosti před nebezpečnými duševně chorými osobami (postiženými duševní poruchou) nebo osobami závislými na návykových látkách jejich umístěním nebo ambulantní péčí v zdravotnickém zařízení, a to s cílem jejich opětovného zařazení do běžného života.
115. Účelem ochranného léčení je terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného. V tomto směru účel ochranného léčení navazuje na obecný účel ochranných opatření, jímž je individuální prevence, přičemž však ze tří hlavních komponentů individuálně preventivního působení tu má působit jen náprava a zajištění (zneškodnění), nikoli odstrašení. Konečným účelem je odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, ve smyslu dosažení alespoň takového léčebného efektu, kdy pobyt pachatele na svobodě není již nebezpečný. Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř. činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů, jimž bylo ochranné léčení uloženo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1466/2014).
116. Podmínky pro uložení ochranného léčení podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jsou stanoveny tak, že soud může uložit ochranné léčení i tehdy, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Zároveň musí být ukládání ochranného léčení, které spadá do okruhu sankcí podle §36 tr. zákoníku, ovládáno zásadou přiměřenosti, jak to vyplývá z ustanovení §38 odst. l tr. zákoníku, §96 odst. l tr. zákoníku.
117. Nejvyšší soud nepomíjí, že k podmínkám ochranného léčení v ústavní formě se vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02, v němž konstatoval, že tato forma ochranného opatření je mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, které někdy může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména díky neurčitosti svého trvání. Vyžadoval proto mimořádnou pečlivost při hodnocení, zda jsou splněny podmínky pro jeho uložení a určitou proporcionalitu mezi nebezpečím ze strany pachatele na straně jedné a omezením jeho svobody na straně druhé. Doporučil vzít v potaz i závislost mezi spáchaným činem a intenzitou ochranného léčení, např. s ohledem na to, zda se jedná o skutek, za který by mohl být uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, či nikoli, přičemž připadal-li by v úvahu pouze trest nespojený s přímým omezením na svobodě, bylo by možno uložit ochranné léčení v ústavní formě spíše ve výjimečných případech, které jsou odůvodněny konkrétními skutkovými okolnostmi. V dalším svém nálezu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3654/10, podmínil tento soud nařízení ochranného léčení ve formě ústavní tím, že neexistuje jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být nařízeno, platí zde tedy princip subsidiarity ochranného léčení ve formě ústavní.
118. Nejvyšší soud shledal, že výše popsané podmínky pro ukládání ochranného léčení odvolací soud dodržel. V přezkoumávané věci není pochyb o splnění požadavků §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k uložení ochranného léčení. Oba soudy odůvodnily potřebu uložení právě ústavní formy ochranného léčení odkazem na závěry znaleckých posudků, a to včetně revizního znaleckého posudku ÚVN (vyjma ojedinělého a osamoceného názoru MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D.) posuzujících duševní stav obviněného. Z nich vyplývá, že obviněný spáchal trestné činy ve stavu vyvolaném sexuální deviací a jeho pobyt na svobodě je podle znalců nebezpečný. U obviněného byla shledána sexuální deviace typu útočného sadismu, přičemž intoxikace drogou podporovala a aktivovala sexuálně deviantní sadistické tendence. Proto je namístě, aby proběhlo ať již během výkonu trestu, anebo po jeho ukončení ochranné léčení v ústavní formě, přičemž bude na znalcích, aby posoudili, zda změna v chování obviněného a jeho závislost je natolik eliminovaná, že nehrozí opakování trestné činnosti (bod 159. rozsudku soudu prvního stupně, bod 109. rozsudku odvolacího soudu).
119. Tyto úvahy soudů lze akceptovat. Jak výstižně připomněl i státní zástupce, znaleckými posudky znalců posuzujících duševní stav obviněného bylo doloženo, že obviněný je osobou, jejíž pobyt na svobodě bez léčení je vysoce nebezpečný. Odborným zkoumáním u něj byla zjištěna vedle dlouhodobého zneužívání pervitinu též sexuální deviace typu útočného sadismu, přičemž právě intoxikace drogou podporovala a aktivovala sexuálně deviantní sadistické tendence a byla příčinou jeho vysoce závažného násilného sexuálně motivovaného jednání. Je proto žádoucí, aby proběhlo, ať již během výkonu trestu či po jeho ukončení, ochranné léčení v ústavní formě, které bude zaměřeno jak na léčbu zneužívání návykových látek, tak na léčbu diagnostikované sexuální poruchy, poněvadž na trestnou činnost obviněného měly vliv oba tyto faktory.
120. Dovolací soud má ve shodě se soudy nižších stupňů za to, že i z pohledu ochrany společnosti je uložení ústavní formy ochranného léčení opodstatněné. Na tomto závěru nic nemění ani uložení několikaletého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Trestní zákoník a ani zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, nepodmiňují uložení ústavní formy ochranného léčení tím, že by současně nebyl ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1408/2011). Nejvyšší soud v této souvislosti toliko poznamenává, že i §57 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb. stanoví, že pokud soudem uložené ochranné léčení v ústavní formě, jež bylo uloženo vedle výkonu trestu, nebylo vykonáno před nástupem výkonu trestu, a s ohledem na kapacitu věznice je možné takové léčení v podmínkách výkonu trestu provádět, učiní věznice opatření potřebná k tomu, aby s výkonem takového ochranného léčení bylo započato co nejdříve po nástupu výkonu trestu, z čehož implicitně plyne, že zákon s touto možností počítá. Navíc, jak připomněl soud prvního stupně, ochranné léčení má trvat pouze tak dlouho, jak dlouho je jej třeba. Bylo-li by zjištěno, že již není třeba či že postačuje jen jeho ambulantní forma, bude v tomto smyslu rozhodnuto o změně formy, případně ukončeno ochranného léčení. V konkrétně posuzovaném případě uložení ústavní formy ochranného léčení nijak nekoliduje ani se zásadou přiměřenosti vyjádřenou v §96 tr. zákoníku. Námitky obviněného, jimiž tento odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., proto rovněž nemohou obstát, jsou zjevně neopodstatněné.
K výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích a důvodu dovolání uvedenému v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
121. Obviněný s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. napadl rovněž výroky o náhradě nemajetkové újmy v penězích poškozeným nezletilému AAAAA, M. P. a J. S. Vytkl, že ve vztahu k těmto poškozeným nebylo provedeno náležité dokazování okolností rozhodných pro určení výše nemajetkové újmy, zejména nebyla dostatečně dokazována intenzita vzájemných vztahů a soudy podle jeho mínění nedostály všem svým povinnostem a neobjasnily všechny potřebné okolnosti rozhodné pro objektivní rozhodnutí o výši povinnosti obviněného hradit nemajetkovou újmu. Nebyl dostatečně zkoumán zásah do osobnostních práv těchto poškozených, primárně soudy vycházely pouze z tvrzení jednotlivých poškozených, žádným způsobem je neověřily a podle obviněného tak nerespektovaly zásady, jimiž je vázáno adhezní řízení. Měl za to, že poškozený nezletilý AAAAA měl být se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, případně mu měla být přiznána nižší částka, poškozená M. P. měla být se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních a stejně tak měla být na řízení ve věcech občanskoprávních odkázána i poškozená J. S., a to v části, která se netýkala částky ohledně zemřelého poškozeného S.
122. Z prezentace obsahu dovolacích námitek je zjevné, že je nelze podřadit pod deklarovaný důvod dovolání, poněvadž nesměřují proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci. Obviněný nevytkl jedinou vadu hmotněprávní povahy, tj. vadnou aplikaci hmotněprávního předpisu (v tomto konkrétním případě zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), jíž by měly být napadené výroky o náhradě nemajetkové újmy zatíženy. Jeho výtky směřovaly výlučně proti rozsahu dokazování okolností údajně rozhodných pro určení výše nemajetkové újmy, zejména nedostatečné dokazování intenzity vzájemných vztahů. Takto koncipované námitky se však s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. míjejí. I přes uvedené lze poznamenat, že rozhodnutí soudů, jmenovitě pak odvolacího soudu, bylo i v těchto výrocích odůvodněno způsobem, který lze akceptovat (body 167. až 174. rozsudku soudu prvního stupně, body 112. až 116. rozsudku odvolacího soudu), a dovolací soud neshledal žádný rozumný důvod zasáhnout z důvodů porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
123. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 11. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu