ECLI:CZ:NS:2024:20.CDO.2925.2023.1
sp. zn. 20 Cdo 2925/2023-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobců a) O. B., b) L. Č., c) V. D., d) J. Ch., e) J. M., f) V. P., g) Zlato a. s., se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, identifikační číslo osoby 04403231, a h) Mineral Ventures Invest spol. s r. o., se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, identifikační číslo osoby 07028750, všech zastoupených Mgr. Michalem Čížkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Růžová 1416/17, proti žalované EMERALD CREDIT a. s., se sídlem v Praze 2, Jaromírova 180/60, identifikační číslo osoby 28495641, zastoupené Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 196/38, o popření pravosti pohledávky žalované přihlášené do exekučního řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 604/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2023, č. j. 58 Co 103/2023-160, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 2. 2023, č. j. 21 C 604/2021-132, zamítl žalobu na určení, že pohledávka žalované sestávající z jistiny ve výši 8 500 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč a příslušenství v podobě úroku a úroku z prodlení, přihlášená do exekučního řízení vedeného soudním exekutorem JUDr. Ondřejem Hanákem, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, pod sp. zn. 147 EX 810/19, není pohledávkou po právu (výrok I.), a uložil žalobcům společně a nerozdílně uhradit žalované na náhradě nákladů řízení částku 312 180 Kč k rukám jejího právního zástupce (výrok II.). Pohledávka žalované za povinným vznikla na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 25. 2. 2019, kdy částku 500 000 Kč žalovaná vyplatila povinnému dne 10. 7. 2018 a částka 8 000 000 Kč měla být povinnému vyplacena nejpozději do tří pracovních dnů od podpisu smlouvy. Půjčka byla poskytnuta na dobu čtyř měsíců a úrok byl sjednán ve výši 3 % měsíčně z dlužné částky, dále byl sjednán úrok z prodlení ve výši 29 % ročně a pro případ prodlení delšího než 45 dní byla sjednána jednorázová smluvní pokuta ve výši 100 000 Kč. Zápůjčka byla zajištěna zástavním právem k nemovitým věcem ve vlastnictví povinného, přičemž zástavní právo bylo zapsáno do katastru nemovitostí jako druhé v pořadí. Soud prvního stupně dále zjistil, že statutární ředitel žalované nejprve vložil částku 500 000 Kč na bankovní účet žalované z hotovostní pokladny a poté dne 10. 7. 2018 odešla z účtu žalované na účet uvedený ve smlouvě o zápůjčce částka 500 000 Kč, přičemž bez provedení předchozího vkladu by s ohledem na zůstatek na účtu uvedená částka nemohla být povinnému vyplacena. Obdobně byla dne 26. 2. 2019 na účet žalované připsána platba ve výši 8 000 000 Kč od L. S. a následně dne 27. 2. 2019 shodná částka odešla na účet uvedený ve smlouvě o zápůjčce, přičemž bez předchozí platby od paní S. by s ohledem na zůstatek na účtu platba nemohla být provedena. Částku 8 000 000 Kč poskytla paní S. na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 25. 2. 2019, žalovaná se ji zavázala vrátit do 28. 2. 2020 a úrok byl sjednán ve výši 0,5 % měsíčně z dlužné částky; žádný zajišťovací ani utvrzovací institut sjednán nebyl. Paní S. v roce 2018 získala prodejem nemovitých věcí a jejich vybavení částku 31 011 659,93 Kč (kupní cena činila 47 000 000 Kč, z toho částka 15 988 340 Kč byla vyplacena tehdejšímu zástavnímu věřiteli paní S.). Paní S. je společníkem ve společnostech Icon Entertainment s. r. o. a SOLM s. r. o., kdy obě společnosti v letech 2010 až 2020 vykazovaly ztrátu. Žalovaná vrátila L. S. půjčku v srpnu 2021. V letech 2016 až 2019 žalovaná poskytovala půjčky běžně jiným subjektům, a to v rozsahu 180 000 Kč až 2 000 000 Kč na dobu tří až dvaceti měsíců a se sjednaným úrokem 3 % nebo 4 % ročně. Povinný mimo uvedenou smlouvu o zápůjčce uzavřel dne 13. 11. 2018 úvěrovou smlouvu se společností SOLIDEUS, investiční fond s proměnným základním kapitálem, a. s. (aktuálně v likvidaci), na jejímž základě fond poskytl povinnému 10 000 000 Kč se splatností 31. 1. 2019, povinný poskytnutou částku včas nevrátil, dluh uznal, ani následně jej neuhradil a dne 19. 11. 2020 zemřel. Ohledně úvěrové smlouvy mezi povinným a fondem SOLIDEUS probíhá prověřování podezření ze spáchání zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 3 zákona č. 40/2009, trestní zákoník, kdy jsou prověřovány okolnosti, za kterých byl úvěr poskytnut, zejména zda povinný prokázal existenci a ekonomickou životaschopnost záměru, na který mu byl úvěr poskytnut, a zda se od počátku nejednalo o snahu vyvést z fondu prostředky bez úmyslu je vrátit, o čemž by svědčilo to, že povinný prostředky dále převedl na společnost SAN SEVERO a. s., která je posléze převedla na doposud nezjištěný subjekt. Soud neprovedl důkazy výslechem S. T., výslechem L. S. ani účetními záznamy žalované, neboť dospěl k závěru, že by nemohly přinést skutková zjištění významná pro rozhodnutí ve věci.
2. Podle žalobců mohlo dojít k vytvoření fiktivní zajištěné pohledávky žalované za povinným za účelem zkrátit uspokojení žalobců, na které by z rozvrhované podstaty nezbylo nic z výtěžku prodeje nemovitých věcí povinného. Soud prvního stupně se proto zabýval skutečnostmi, které mohou svědčit o tom, že pohledávka byla vytvořena pouze za účelem zkrácení věřitelů. Konstatoval, že bylo prokázáno, že zápůjčka ve výši 8 500 000 Kč byla povinnému skutečně poskytnuta – částku 8 000 000 Kč žalované poskytla L. S. (bez ní by žalovaná zápůjčku povinnému nebyla schopna poskytnout) na základě smlouvy o zápůjčce, kdy sjednaný úrok nelze považovat za nápadně nízký. V řízení nebylo prokázáno, že by paní S. byla nastrčeným prostředníkem, který měl pouze zakrýt skutečný původ peněz, ale naopak bylo prokázáno, že paní S. odpovídající částkou disponovala (získala částku přesahující 30 000 000 Kč prodejem nemovitých věcí). Pokud žalobci zpochybňovali celkovou ekonomickou situaci paní S., nepovažoval soud tyto výhrady za dostatečně určité, aby odůvodňovaly další zkoumání jejích majetkových poměrů, pouze konstatoval, že i kdyby paní S. ze svých prostředků uhradila celou ztrátu společností, v nichž figurovala jako společník, stále by jí zbývalo více než 26 000 000 Kč. Zapůjčené prostředky se poté paní S. vrátily zhodnocené o 500 195 Kč. Soud prvního stupně dále dovodil, že smlouva o zápůjčce mezi žalovanou a povinným svými podmínkami nenaznačuje, že by se mělo jednat o fiktivní pohledávku, neboť ve zhodnocení finančních prostředků o sjednaný úrok lze nalézt ekonomický smysl poskytnutí zápůjčky a poskytování zápůjček bylo v období poskytnutí zápůjčky povinnému běžnou součástí obchodních aktivit vykonávaných žalovanou. O fiktivnosti pohledávky nesvědčí ani skutečnost, že žalovaná pohledávku za povinným po její splatnosti nezačala ihned vymáhat. V exekučním řízení na majetek povinného totiž byla dne 13. 11. 2019 vydána dražební vyhláška týkající se nemovitých věcí, kterými byla zajištěna pohledávka žalované, a žalovaná svou pohledávku do dražby přihlásila. Nemělo by smysl zahajovat další exekuční řízení, když žalovaná nemohla vědět, jakého uspokojení dosáhne po rozdělení výtěžku z prodeje nemovitých věcí. Konečně soud prvního stupně uvedl, že žalobci sice tvrdili, že by mohla existovat spojitost mezi údajným vyváděním prostředků z fondu SOLIDEUS, neuvedli ale k tomuto podezření nic dostatečně konkrétního a neunesli důkazní břemeno. Pouhá skutečnost, že povinný byl dlužníkem fondu SOLIDEUS i žalované, neprokazuje, že by se žalovaná podílela na vyvádění prostředků z tohoto fondu. Žalobci naznačovali, že prostředky, které fond SOLIDEUS poskytl povinnému, mohly obratem přes další subjekty skončit u žalované, která je následně zapůjčila opět povinnému, to se ale podle soudu nejeví jako pravděpodobné, neboť bylo prokázáno, že prostředky, jež žalovaná poskytla povinnému, získala od paní S., která měla dostatek vlastních finančních prostředků, a v řízení nevyšlo najevo nic, co by naznačovalo, že paní S. byla jakýmkoliv způsobem propojená s fondem SOLIDEUS.
3. Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobcům společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 52 030 Kč k rukám právního zástupce žalované. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně vycházel z toho, že důkazní břemeno o pravosti pohledávky je na tom, kdo z pravosti pohledávky pro sebe dovozuje příznivé právní důsledky, tedy na žalované. O tom byla žalovaná správně soudem prvního stupně několikrát poučena ve smyslu §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, žalobcům tato povinnost nesvědčila, soudu prvního stupně tak nelze vytýkat, že jim takové poučení neposkytl.
4. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že provedeným dokazováním byla pravost pohledávky prokázána. Pokládal za správný skutkový závěr soudu prvního stupně, že žalovaná povinnému zápůjčku reálně poskytla – jednak z hotovosti, kterou žalovaná disponovala (500 000 Kč), a dále z prostředků, které žalovaná získala zápůjčkou od paní S. (8 000 000 Kč), přičemž bylo prokázáno, že paní S. měla finanční prostředky pro zápůjčku z prodeje svých nemovitých věcí a žalované tyto finanční prostředky skutečně poskytla. Bylo rovněž prokázáno, že poskytnutí zápůjčky povinnému mělo pro žalovanou ekonomický smysl s ohledem na sjednaný úrok, smluvní pokutu a zajištění zástavním právem, přičemž žalovaná takto poskytla zápůjčku za obdobných podmínek i jiným subjektům. Vymáhání zápůjčky po povinném nemělo smysl s ohledem na dříve zahájené exekuční řízení proti povinnému. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně uzavřel, že existence pohledávky žalované za povinným byla prokázána a nebylo možno dovodit, že by se jednalo pouze o předstírané fiktivní právní jednání ve snaze poškodit věřitele ve smyslu §555 a §588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
5. Pokud se týče námitek žalobců, že nebylo provedeno dokazování účetnictvím žalované a výslechem svědka T. a svědkyně S., odvolací soud uvedl, že poskytnutí zápůjčky (reálné poskytnutí finančních prostředků) bylo zcela jednoznačně prokázáno, i kdyby o zápůjčce nebylo řádně účtováno, nemohlo by to vést k závěru, že zápůjčka poskytnuta nebyla. Ohledně návrhu na výslech svědka T. odvolací soud zdůraznil, že se nejednalo o výslech svědka, ale účastníka řízení, neboť v době zápůjčky byl statutárním orgánem žalované. Výslech účastníka řízení lze přitom provést pouze tehdy, jestliže prokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak – tak tomu v daném případě nebylo, protože reálné poskytnutí zápůjčky bylo prokázáno jinými důkazy. Odvolací soud považoval za nadbytečný rovněž výslech svědkyně S., neboť její majetkové poměry měl za dostatečně prokázané. Bylo podstatné, jakou částku měla v době poskytnutí zápůjčky žalované ve své dispozici, nikoli jaký byl její čistý zisk z této transakce, a tedy nebylo ani podstatné, jaké byly pořizovací náklady nemovitých věcí.
6. Odvolací soud závěrem uvedl, že v řízení o popření pravosti pohledávky mohou být namítány pouze ty skutečnosti, které byly uplatněny při popření pohledávky již v exekučním řízení. Tvrzení žalobců, že by zápůjčka měla souviset s vyváděním prostředků z fondu SOLIDEUS, v exekučním řízení při popření pravosti pohledávky uplatněno nebylo, nelze k němu tedy při projednání odporové žaloby přihlížet.
7. Žalobci přípustnost dovolání spatřují v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu v otázce výkladu předstíraného (simulovaného) právního jednání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2338/2020), dále v otázce povinnosti soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit tak, aby bylo přezkoumatelné (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 541/2008, ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 541/2008, ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 78/2021, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2860/2007), a v otázce povinnosti provést dokazování ke zjištění skutkového stavu, resp. povinnosti případné neprovedení důkazů řádně odůvodnit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3062/2021).
8. Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že z jeho úvah není zřejmé, jak dospěl k tomu, že poskytnutí finančních prostředků mělo představovat zápůjčku poskytnutou žalovanou povinnému K., a soudy si navzdory návrhům žalobců neopatřily účetní záznamy žalované za účelem ověření, jak (a zda vůbec) bylo o této finanční transakci účtováno. Pokud by účetní operace v účetnictví absentovaly, potvrzovalo by to, že pohledávka je fiktivní a účelově vytvořená za účelem poškození dalších věřitelů povinného. Dovolatelé poukazují na podezřelou skutečnost, že žalovaná nakládala v rámci předmětných transakcí téměř výlučně s cizími finančními prostředky – peníze k poskytnutí zápůjčky povinnému si opatřila od třetí osoby L. S. a takto zapůjčené peníze L. S. splatila z prostředků získaných z neznámých důvodů od třetí osoby pana V. – jeho totožnost ani role nebyly soudy nijak zkoumány. Takové počínání žalované nedává žádný ekonomický smysl a žalobci vyslovují podezření, zda žalovaná není jen nastrčenou schránkou, prostřednictvím které neznámé osoby zastírají původ peněžních prostředků nebo jejichž prostřednictvím dochází k legalizaci finančních prostředků získaných nepoctivým způsobem. Zdánlivé právní jednání spočívá v tom, že strany navenek předstírají vůli učinit právní jednání, aniž by taková vůle existovala. Takové předstírané právní jednání by mohlo spočívat v tom, že jedna osoba poskytne jiné osobě finanční prostředky s úmyslem vzbudit dojem, že se jedná o zápůjčku, aniž by taková transakce skutečně měla charakter zápůjčky – motivem pak může být snaha získat majetkové plnění na úkor ostatních věřitelů téhož dlužníka. Při posuzování vážnosti vůle je třeba vycházet z konkrétních okolností případu a teprve na jejich podkladu a z jejich vzájemných souvislosti učinit příslušný závěr. Soudy se neměly spokojit s tím, že mezi žalovanou a povinným formálně proběhla finanční transakce, ale měly se zabývat i tím, zda o této finanční transakci žalovaná účtovala a jaký je původ těchto prostředků. Pochybení soudů podle žalobců tedy spočívá v tom, že odmítly provést návrh žalobců na provedení důkazu účetními záznamy a rezignovaly na prověřování okolností v souvislosti se získáním zápůjčky od paní S. a s vrácením této zápůjčky.
9. Žalobci dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že transakce mezi žalovanou a povinným měla ekonomický smysl. Z odůvodnění rozhodnutí podle dovolatelů nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními při hodnocení důkazů a právními závěry a rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Není zřejmé, jak odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná poskytla povinnému zápůjčku. Odvolací soud sice ekonomický smysl vyvozoval ze sjednaného úroku, smluvní pokuty a zajištění zástavním právem, ale pominul skutečnost, že žalovaná si prostředky pro poskytnutí zápůjčky opatřila z cizích zdrojů (s čímž jsou spojeny další náklady v podobě úroku a sankčních mechanismů) a žalovaná zápůjčku od paní S. splatila z cizích zdrojů. Soudy se nedostatečně věnovaly prověřování paní S. a pana V., jenž žalované poskytl finanční prostředky na vrácení peněz paní S., nezabývaly se otázkou zdroje peněz, jež měly být použity z vlastních zdrojů žalované (zejména proč disponovala hotovostí převyšující 1,5 mil Kč), ani procesem prověřování potenciálního dlužníka, tj. povinného K. Odvolací soud podle žalobců nedostatečně odůvodnil, proč neprovedl důkazy výslechem paní S., účetnictvím žalované, výslechem pana T. a pouze paušálně uvedl, že nemohly přinést zjištění významná pro rozhodnutí ve věci, že skutečnosti byly prokázány jinými důkazy a že byly nadbytečné. Bez provedení uvedených důkazů žalobci neměli možnost, jak fiktivnost pohledávky prokázat. Žalobci navrhované důkazy měly prokázat přesný opak toho, co údajně soudy v rámci dokazování zjistily, a v souladu s judikaturou je v takovém případě nezbytné, aby vypořádání důkazních návrhů bylo obzvláště důsledné a přesvědčivé. Soudy proto pochybily, když navržené důkazy neprovedly, ačkoliv k jejich odmítnutí nebyly splněny podmínky. Žalobci navrhli, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se určuje, že pohledávka žalované sestávající z jistiny 8 500 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč a příslušenství v podobě úroku a úroku z prodlení, přihlášená do exekučního řízení vedeného soudním exekutorem JUDr. Ondřejem Hanákem, Ph.D., pod sp. zn. 147 EX 810/19, není pohledávkou po právu, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
10. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.
11. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2338/2020, na který se dovolatelé odkazují, konstatoval, že teorie i praxe jsou zajedno v tom, že při tzv. jednání „na oko“ (simulovaném právním jednání) chybí vůle jednajících právní jednání učinit – při něm jednající strany navenek pouze předstírají vůli právní jednání učinit a jejich projev vůle pro chybějící vážnost projevené vůle nesměřuje k vyvolání právních následků, které jsou s předstíraným projevem vůle spojeny. Obsah skutečné vůle je z obsahu uskutečněného právního jednání zpravidla nezjistitelný, jelikož se strany právního jednání úmyslně snaží vzbudit dojem, že zde tato vůle je, ačkoliv ve skutečnosti není. Takové právní jednání je zpravidla činěno jenom proto, aby u třetích osob vzbudilo přesvědčení, že právě takové právní jednání bylo učiněno (srov. např. závěry v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4808/2017). Má-li být simulovaným právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy (srov. §555 odst. 2 o. z.). Podle ustálené judikatury (vztahující se k právní úpravě platné do 31. 12. 2013) lze uvažovat o neplatnosti smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle stran spočívající v simulaci jen v případě, že vůli smlouvu uzavřít nemá žádná ze stran smlouvy. Výše citované závěry se – s přihlédnutím k odlišení důsledků plynoucích z absence projevu vážné vůle – uplatní i v poměrech stávající právní úpravy (§552 o. z.), která vadu právního jednání (jejíž existence znamená zdánlivost právního jednání, k němuž se nepřihlíží) spojuje s absencí „zjevně projevené vážné vůle“ – tedy zákonodárce se přiklonil k přístupu, kdy je rozhodující projev vůle a vůle jednajícího je významná pouze v té míře, v jaké byla projevena. Na existenci vážné vůle k právnímu jednání lze usoudit z objektivních skutečností, za nichž bylo učiněno, zejména, bylo-li učiněno způsobem a za okolností, které nevzbuzují pochybnosti, že subjekt projevující vůli zamýšlel přivodit právní účinky, které zákon s takovým projevem vůle spojuje. Vzniknou-li pochybnosti o vážnosti vůle, je třeba vycházet z konkrétních okolností případu a na jejich podkladu a z jejich vzájemných souvislostí pak učinit příslušný závěr (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99, ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003, ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2188/2006, ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1617/2007, nebo ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014). Otázka, zda jednání bylo učiněno vážně, je otázkou zjištění takových okolností, za kterých bylo jednání učiněno, z nichž je zřejmé, že jednající nezamýšlel vyvolání těch účinků, které zákon s jednáním spojuje. Jde tedy o skutkové zjištění, z něhož právní posouzení vychází.
12. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu. Odvolací soud vysvětlil, proč předmětnou smlouvu o půjčce nepovažuje za simulované (předstírané) právní jednání, kdy neshledal žádné okolnosti, jež by nevážné vůli nasvědčovaly, a z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že pravost pohledávky dovozuje nejen ze skutečnosti, že žalovaná zápůjčku povinnému skutečně poskytla, ale rovněž z toho, že předmětná transakce měla pro žalovanou ekonomický smysl s ohledem na sjednaný úrok, smluvní pokutu a zajištění zástavním právem, přičemž žalovaná za obdobných podmínek zápůjčky poskytla i dalším subjektům. Dovolatelé předkládají vlastní verzi skutkového děje, zejména co se výkladu vůle smluvních stran týče, a obsáhle rozporují soudem provedené hodnocení důkazů, čímž však polemizují se skutkovým stavem tak, jak jej soud zjistil. Výtky dovolatelů spočívající v údajně nesprávně (či nedostatečně) zjištěném skutkovém stavu přípustnost dovolání založit nemohou (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Rovněž hodnocení důkazů soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů (viz §132 o. s. ř.), nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020].
13. Namítají-li dovolatelé, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné (není řádně odůvodněno) a soud porušil svou povinnost provést dokazování ke zjištění skutkového stavu tím, že řádně neodůvodnil, proč neprovedl navržené důkazy, vytýká odvolacímu případné vady řízení, které však lze v dovolacím řízení projednat pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (viz §242 odst. 3 o. s. ř.) – tak tomu v projednávané věci není. Povinnost soudu odůvodnit své rozhodnutí způsobem uvedeným v §157 odst. 2 o. s. ř. je ovšem jedním z principů řádného a spravedlivého procesu a soud se musí v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto námitek, a s ohledem na jejich relevanci a možnost ovlivnit výsledek řízení; neučiní-li tak, založí tím nepřezkoumatelnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1561/2006, a ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4455/2009, nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 183/03, ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, či ze dne 20. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 4152/18). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07).
14. V souzené věci odvolací soud srozumitelně uvedl, z jakých důvodů se ztotožnil se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně (tedy že žalovaná skutečně poskytla povinnému zápůjčku, přičemž pro žalovanou mělo poskytnutí zápůjčky ekonomický smysl, a provedeným dokazováním tak byla prokázána pravost pohledávky), a dostačujícím způsobem se následně věnoval tomu, které žalobci navržené důkazy a z jakého důvodu nebyly provedeny (viz body 17. až 22. rozhodnutí odvolacího soudu). Dovolatelé sice namítají, že právě tyto opomenuté důkazy by prokázaly, že smlouva o zápůjčce byla simulovaným právním jednáním, odvolací soud však vysvětlil, proč podle jeho názoru zmíněné důkazy, i kdyby byly provedeny, tvrzené skutečnosti naopak prokázat nemohou, a jejich provedení proto považuje za nadbytečné. K důkazu účetnictvím žalované odvolací soud uvedl, že reálné poskytnutí zápůjčky bylo jednoznačně prokázáno a případná absence této operace v účetnictví nemůže vést k závěru, že zápůjčka poskytnuta nebyla, obdobně je nadbytečný účastnický výslech bývalého statutárního ředitele žalované S. T. (reálné poskytnutí zápůjčky bylo prokázáno), výslech L. S. odvolací soud pokládal za nadbytečný, neboť její majetkové poměry a způsobilost poskytnout žalované zápůjčku byly dostatečně prokázané (nebylo podstatné, zda koupě nemovitých věcí vedla v konečném důsledku k zisku, ale podstatné bylo, že z následného prodeje těchto nemovitých věcí získala finanční prostředky, jimiž mohla disponovat, tedy je i zapůjčit žalované). Rovněž ekonomický smysl zápůjčky poskytnuté žalovanou povinnému odvolací soud považoval za dostatečně prokázaný dosud provedenými důkazy, kdy pro posouzení pravosti smlouvy o zápůjčce bylo nadbytečné zkoumat též ekonomický důvod, na jehož základě L. S. poskytla zápůjčku žalované. Z hlediska odůvodnění rozhodnutí a odůvodnění neprovedení důkazů odvolací soud dostál shora vymezeným nárokům kladeným na přezkoumatelnost rozhodnutí a Nejvyšší soud ani mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy neshledává extrémní rozpor, přičemž hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
15. Nejvyšší soud proto postupoval podle §243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.
16. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o. s. ř., kdy žalované žádné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2024
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu