ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.2507.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 2507/2023-326
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně D. H. , zastoupené JUDr. Jakubem Tomšejem, advokátem se sídlem v Praze 8, Petra Slezáka č. 548/8, proti žalované Základní škole a Mateřské škole Na Výsluní, Uherský Brod, příspěvkové organizaci , se sídlem v Uherském Brodě, Na Výsluní č. 2047, IČO 70932310, zastoupené JUDr. Janem Rosákem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Všehrdova č. 487, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, náhradu platu, určení neoprávněného krácení dovolené, zaplacení osobního příplatku a odčinění nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 9 C 90/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. února 2023, č. j. 60 Co 195/2022-273, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jakuba Tomšeje, advokáta se sídlem v Praze, Petra Slezáka č. 548/8.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 2. 2023, č. j. 60 Co 195/2022-273, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
2. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
3. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
4. K založení přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3727/2022). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
5. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. např. již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
6. Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje.
7. V dovolání sice je předkládána k řešení jako „zásadní právní otázka“ (podle dovolatelky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešená), „zda zaměstnanci náleží pracovní volno (ve smyslu nařízení vlády č. 590/2006 Sb., kterým se stanoví okruh a rozsah jiných důležitých osobních překážek v práci) za účast v klinické studii a při aplikaci dosud neschváleného léčiva v rámci klinického hodnocení daného léčiva“, na jejím vyřešení však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolatelka přehlíží, že předloženou otázkou zpochybněný závěr odvolacího soudu [že „jsou podmínky pro postup podle §199 odst. 1, 2 zákoníku práce a §1 a přílohy pod bodem 1 nařízení vlády č. 590/2006 Sb., kterým se stanoví okruh a rozsah jiných důležitých osobních překážek v práci“, neboť „ve dnech uvedených ve výpovědi z pracovního poměru 3. 9. 2020, 27. 10. 2020, 24. 11. 2020, 22. 12. 2020 a 21. 1. 2021 nemohla konat práci po celou pracovní dobu, protože v těchto dnech podstoupila vyšetření a poté ošetření ve zdravotnickém zařízení schopném potřebnou zdravotní péči poskytnout, které je ve smluvním vztahu ke zdravotní pojišťovně, kterou si zvolila, které bylo nejblíže jejímu bydlišti i pracovišti, nebylo možné provést vyšetření a poté ošetření mimo pracovní dobu, neboť bylo prováděno v pracovních dnech v dopoledních hodinách“ (viz bod 16 napadeného rozsudku)] spočívá na vyřešení (jiné než dovolatelem předestřené) otázky, zda ve dnech, které žalovaná považuje za neomluvené zameškání práce, se žalobkyně podrobila vyšetření nebo ošetření ve zdravotnickém zařízení ve smyslu bodu 1 přílohy nařízení vlády č. 590/2006 Sb., kterým se stanoví okruh a rozsah jiných důležitých osobních překážek v práci. Při jejím řešení odvolací soud [vycházeje ze zjištění (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že „žalobkyně trpí chronickým kožním onemocněním, u kterého došlo k selhání běžných léčebných postupů, jedná se do jisté míry o psychosomatické onemocnění a bylo rozhodnuto o experimentální specializované systémové biologické léčbě, která je poskytována odbornými pracovníky … v pracovních dnech v dopoledních hodinách z hlediska nejbližší vzdálenosti od bydliště žalobkyně … a od pracoviště žalobkyně …, kterou financuje soukromá farmaceutická společnost“, a že „biologická léčba … může vést a v případě žalobkyně vede ke zlepšení jejího zdravotního stavu“] dospěl k závěru, že v případě žalobkyni poskytované biologické léčby „se jedná o plánovanou péči poskytovanou formou diagnostické a dispenzární péče, jak vyplývá z §5 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. b), c) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, při aplikaci biologické léčby dosud nezavedenou metodou, se kterou žalobkyně vyslovila souhlas“ a že se tak jednalo „primárně o aplikaci léčebné terapie žalobkyně indikované ošetřujícími lékaři jako nezbytnou k léčbě chronického kožního onemocnění žalobkyně, u kterého došlo k selhání běžných léčebných postupů a které se odráží na zhoršené psychice žalobkyně“, že „v daném případě se jedná o zdravotní služby v souladu s §2 písm. a) [správně §2 odst. 2 písm. a) – pozn. dovolacího soudu], …§2 odst. 3 tohoto zákona (zákona č. 372/2011 Sb. – pozn. dovolacího soudu)“, že „je nerozhodné, že biologická léčba je poskytovaná dosud neověřeným léčebným přípravkem“, neboť „biologická léčba jako dosud v klinické praxi nezavedená metoda … primárně směřuje k zlepšení zdravotního stavu, což je cíl rozdílný od klinického zkoumání léčivých přípravků podle §51 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech, které ho v sobě samozřejmě sekundárně zahrnuje“ (viz bod 15 napadeného rozsudku); odvolací soud se zde plně ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně (viz bod 14 napadeného rozsudku), který k charakteru žalobkyni poskytované zdravotní péče uzavřel, že „se u žalobkyně jednalo minimálně o ošetření (tedy o zdravotní péči podle §5 odst. 2 písm. g) zákona č. 372/2011 Sb. – pozn. dovolacího soudu) …, když prokazatelně se žalobkyni dostalo ošetření (případně před použitím léčebné látky i vyšetření za účelem zjištění jejího aktuálního zdravotního stavu a možnosti podání léčebné látky) …“ a „jednalo se z hlediska zákona o zdravotních službách a jeho terminologie o primárně léčebnou péči, která … zahrnovala i diagnostickou a dispenzární péči“.
8. Předestírá-li dovolatelka prostřednictvím vymezené právní otázky vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů v podaném dovolání činí jiné skutkové závěry než odvolací soud (že „péče poskytovaná žalobkyni u lékaře nebyla zdravotní péčí“, že v případě „klinického výzkumu“, jehož se žalobkyně účastnila, se jednalo o „slepou léčbu“, při níž žalobkyni „někdy byla aplikována účinná látka a jindy zase placebo“, že „podávání léčebných přípravků … účastníkům studie v rámci klinického hodnocení není prováděno za účelem jejich uzdravení a zlepšení jejich zdraví“, že v daném případě totiž nedocházelo k testování a ověřování nových postupů a procedur, ale o testování potencionálně léčivé látky“), napadá tak i hodnocení důkazů (zejm. svědkyně L.) soudem, čímž uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaná přitom přehlíží, že v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, neboť dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
9. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění již citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Námitky žalované poukazující na nevěrohodnost svědkyně ošetřující lékařky žalobkyně (že její svědecká výpověď „je také neověřitelná, nezaložená na faktech a neetická“), ani námitky konstatující, že odvolací soud „prakticky zcela převzal skutkový stav od svědkyně“ ošetřující lékařky žalobkyně, „aniž by se řídil primárně zákonem“, proto rovněž přípustnost dovolání založit nemohou. Tyto námitky by mohly představovat (kdyby byly důvodné) tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
10. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle (zjevné svévole) při hodnocení důkazů, v důsledku čehož by došlo k porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
11. Jsou-li podstatou dovolání žalované pouze námitky, jimiž vyslovuje svůj nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem [namítá-li, že „odvolací soud se nijak nevypořádal s postavením žalobkyně v systému klinického výzkumu a jednotlivých druhů klinického výzkumu“, že „není zřejmé, pod jaký (zdravotnický) zákon soud péči poskytovanou žalobkyni podřadil a jak ji posoudil“, že „zdravotní péčí, která je poskytována dle zákona o zdravotních službách, je schválená léčba (Státním ústavem pro kontrolu léčiv), která prošla všemi úrovněmi výzkumu a je empiricky způsobilá zlepšit zdravotní stav pacienta“, že „jen schválený přípravek je možné zahrnout pod všeobecnou zdravotní praxi“, že „na klinickou studii tak nelze nahlížet jako na všeobecně uznávaný postup schválený odbornou společností“, že „při účasti na klinickém hodnocení léčebného přípravku je třeba postupovat výhradně dle zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech, nikoli dle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách“, že „klinická studie je financována soukromým subjektem“ a „tím není naplněna podmínka nutnosti veřejného zdravotního pojištění“, že odvolací soud nesprávně „nahlíží na úkony absolvované žalobkyní jako na léčbu nezavedenou metodou“, která je „pojem podle zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách“, a formuluje-li svůj vlastní právní závěr, že „péče poskytovaná žalobkyni nebyla zdravotní péčí ve smyslu nařízení vlády č. 590/2006 Sb., resp. ve smyslu zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, neboť tato se zcela dobrovolně účastnila klinického výzkumu financovaného nikoli z veřejného zdravotního pojištění, ale z prostředků soukromé farmaceutické společnosti“], pak pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
12. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalované, že „odůvodnění odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a nijak neodpovídá na právní otázky vymezené žalovanou“. Tato námitka (nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu) by mohla představovat (kdyby byla důvodná) tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
13. Dovozuje-li dovolatelka, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, pak nebere náležitě v úvahu ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, který ve své judikatuře vychází ze závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.).
14. Poměřováno těmito závěry není dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, jak namítá žalovaná, neboť z jeho odůvodnění zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta. Toto odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., které je třeba podle ustanovení §211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolatelce v uplatnění jejích práv. K tomu lze dodat, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
15. Z obsahu dovolání vyplývá, že je podáváno proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé I, II, III a IV. Ve vztahu k části potvrzujícího výroku I, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení výroku IV rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo vyhověno žalobě na zaplacení osobního příplatku, dovolání neobsahuje žádné důvody (rozhodnutí o tomto nároku není závislé na posouzení otázky, zda se žalobkyně dopustila neomluveného zameškání práce) a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
16. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu