ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.3024.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 3024/2023-2436
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. V. , zastoupené Mgr. Ondřejem Vokálem, advokátem se sídlem v Praze 3, Příběnická č. 939/20, proti žalované Krajské zdravotní, a. s. , se sídlem v Ústí nad Labem, Sociální péče č. 3316/12A, IČO 25488627, zastoupené Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 583/15, o určení, že pracovní poměr trvá, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 74 C 177/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. března 2023, č. j. 11 Co 11/2023-2151, 11 Co 12/2023-2151, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Hrazdiry, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 583/15.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 3. 2023, č. j. 11 Co 11/2023-2151, 11 Co 12/2023-2151, zčásti neobsahuje ani vymezení důvodu dovolání, ani údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat, a zčásti není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z tam uvedených předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nepostačuje, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
K založení přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Uvedeným požadavkům dovolání v projednávané věci nevyhovuje tam, kde dovolatelka uvedla, že dovolání je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, „jelikož je jím napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, aniž by však avizovanou otázku „hmotného nebo procesního práva“ zformulovala. Dále se omezila na kritiku postupu soudu prvního stupně a průtahů v řízení o ustanovení zástupce (body 14–32 dovolání) a na výtky odvolacímu soudu, že se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně (bod 33), přičemž bez relevantního důvodu nepřihlédl k jí tvrzeným rozhodným skutečnostem a důkazům, v odůvodnění napadeného rozsudku se nimi dostatečně nevypořádal, resp. téměř se jimi nezabýval, a závěry soudu prvního stupně pouze převzal, namísto jejich přezkoumání (bod 34).
Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a z judikatury Ústavního soudu např. již usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka dovolatelky, že došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu. Z obsahu dovolání lze uzavřít, že procesní pochybení má podle dovolatelky spočívat v prvé řadě v nezohlednění, že žádost o ustanovení zástupce a osvobození od soudních poplatků datovaná dne 4. 7. 2019 a následná podání zaslaná prostřednictvím e-mailu (jež jsou součástí několika svazků spisu sp. zn. 22 Nc 1001/2019 – pozn. Nejvyššího soudu) obsahují podle svého obsahu i žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a že absentuje poučení ze strany soudu o tom, že prostý e-mail nesplňuje podmínky kladené na podání, jímž se zahajuje řízení. Ač dovolání není zcela přehledné, lze z jeho obsahu dovodit, že dovolatelka spatřuje naplnění důvodu přípustnosti dovolání v rozporu postupu soudu s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn I. ÚS 3849/11.
Dovolací soud vyžádal kompletní spis Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 22 Nc 1001/2019 a posoudil obsah těch podání dovolatelky, která spadají do časového rámce, jenž by mohl být pro posouzení včasnosti žaloby významný (podle závěrů odvolacího soudu skončila výpovědní doba dne 31. 7. 2019, od něhož běží prekluzivní lhůta v trvání dvou měsíců ve smyslu §72 zákoníku práce). V prvém podání dovolatelka uvedla, že by „ráda požádala o ustanovení zástupce ve věci neplatnosti rozvázání pracovního poměru“. V následujících podáních (doručených do e-mailové schránky soudu bez připojení podpisu) sice dovolatelka několikrát uvedla, že jde o „věc neplatného rozvázání pracovního poměru“ nebo že žádá, aby její spis „nebyl vnímán jako prosté posouzení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru … ale jako spis vedený dle pravidel o rovném zacházení se všemi zaměstnanci …“ (viz e-maily ze dne 5. 8. 2019, 8. 8. 2019, 16. 8. 2019, 23. 9. 2019), avšak v obsahu žádného z nich nelze shledat nic, co by mohlo být považováno zároveň za obsah (byť neúplný či jinak vadný) žaloby na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. V e-mailu ze dne 5. 8. 2019 je dokonce uvedeno: „I když pan P. mne upozornil na možnost výpovědi k 31. 07. 2019, do dnešního dne mne nikdo neoslovil, abych si osobně převzala výpověď. Takže nemám na co reagovat.“ Že je tímto podáním sledováno ustanovení zástupce, vyplývá pak jednoznačně z jeho závěru.
Jestliže zde nebyly pochybnosti o obsahu podání, nebylo na místě je (ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 3106/13, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 176/2016) vykládat jako žalobu na neplatnost rozvázání pracovního poměru. Soudy obou stupňů tak postupovaly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže uzavřely, že ze samotné žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů nelze dovozovat, že by byla současně podávána žaloba na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, a že žaloba byla tedy v posuzované věci podána opožděně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 21 Cdo 235/2014, uveřejněný pod č. 16/2016 Sb. rozh. obč., a jeho závěr, že ani podání žádosti o ustanovení zástupce podle §30 o. s. ř. nemá za následek přerušení prekluzivní lhůty k podání žaloby, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1358/2013, ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1910/2012, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 682/2004, nebo ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 881/2022, ve vztahu k obdobné otázce, že procesní lhůta k podání opravného prostředku není zachována pouze na základě žádosti o ustanovení zástupce). Za této situace pak nemají relevanci ani výtky dovolatelky týkající se nesplnění poučovací povinnosti soudem.
Dovolání žalobkyně by ostatně nemohlo být shledáno přípustným také z důvodu, že odvolací soud založil své rozhodnutí rovněž na závěru, že výpovědní důvod, spočívající ve zdravotní nezpůsobilosti žalobkyně k práci, byl stejně naplněn (viz body 45–49 a 52 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Ve vztahu k tomuto závěru však dovolatelka žádný dovolací důvod a předpoklad přípustnosti dovolání neformuluje, pouze uvádí (viz body 39 a 40 dovolání) vlastní verzi skutkového stavu, přičemž přehlíží, že skutkové námitky nemohou přípustnost dovolání založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Judikatura Nejvyššího soudu přitom dospěla již v minulosti k závěru, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17/1998 v časopise Soudní judikatura nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.). I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013).
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2024
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu