ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.2157.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2157/2023-703
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce V. K. , zastoupeného Mgr. Františkem Jarošem, advokátem se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 287, proti žalovanému J. K. , zastoupenému JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 5/49, o ochranu autorského práva, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 31/2010, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, č. j. 3 Co 53/2022-647, takto:
Dovolání žalobce a žalovaného se odmítají .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 2. 2022, č. j. 16 C 31/2010-605, určil, že žalobce je společně se žalovaným spoluautorem, každý rovným dílem, počítačových programů DOSITECH, DECH 32, OBOLUS a TARA (výrok I), uložil žalovanému povinnost zdržet se zásahů do shora jmenovaných počítačových programů jejich úpravou, aktualizací, upgradem, napodobeninou nebo obdobným způsobem, provedených bez písemného souhlasu žalobce (výrok II) a povinnost předat žalobci vždy do 31. března každého kalendářního roku údaje o způsobu užití shora jmenovaných počítačových programů za předchozí kalendářní rok v rozsahu: počet licencí udělených k užití těchto počítačových programů včetně jmenného seznamu nabyvatelů a držitelů licencí, kopií licenčních smluv a vyčíslení výnosů z poskytnutých, prodloužených či upravených nebo změněných licencí (výrok III), v části, kde se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení podílu ve výši 2 400 000 Kč jako jedné poloviny na výnosech z autorských práv ke shora jmenovaným počítačovým programům za období od 1. 1. 2010 do 7. 11. 2018 spolu se zákonným úrokem z prodlení z tam uvedených částek žalobu zamítl (výrok IV), a mezitímně rozhodl, že právní základ žalobcem uplatněného nároku, aby mu žalovaný zaplatil podíl ve výši jedné poloviny na výnosech z autorských práv k shora jmenovaným počítačovým programům za období od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2009 a od 8. 11. 2018 do 31. 12. 2020 spolu se zákonným úrokem z prodlení, je opodstatněný s tím, že o výši tohoto nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok V).
Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal ochrany svých spoluautorských práv ve smyslu §8 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), když tvrdil, že spolu se žalovaným v letech 1992 až 2007 vytvořili shora jmenované, ale i další počítačové programy. Dále uvedl, že za účelem společného výkonu autorských práv v roce 1992 uzavřeli účastníci ústní formou smlouvu o sdružení, které vystupovalo pod označením THEMIS, přičemž podíly obou spoluautorů na výnosech měly být stejné. Žalobce dále popsal, že žalovaný s ním na konci roku 2007 přestal komunikovat, znemožnil mu účast na činnosti sdružení a odmítl mu poskytnout informace o výkonu autorských práv. Žalobce proto ze sdružení vystoupil a žádal vypořádání svého podílu.
Žalovaný popřel, že by žalobce byl spoluautorem předmětných programů. Připustil, že žalobce s ním spolupracoval v rámci sdružení THEMIS a podílel se na distribuci a servisu předmětných programů, nikdy však nebyl autorem v tom smyslu, že by předmětné programy vymyslel a naprogramoval.
Soud prvního stupně o žalobě již jednou rozhodl rozsudkem ze dne 22. 12. 2016, č. j. 16 C 31/2010-302, kterým žalobu v plném rozsahu zamítl s odůvodněním, že žalobci se nepodařilo prokázat, že je spoluautorem předmětných programů. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2018, č. j. 5 Co 50/2017-339. K dovolání žalobce byl rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, č. j. 27 Cdo 3670/2018-364, s odůvodněním, že se soudy opomněly vypořádat s důkazem, který žalobce navrhl k prokázání svého spoluautorství a který spočíval ve znaleckém zkoumání shody zdrojových kódů dvou předmětných počítačových programů. V návaznosti na tento rozsudek Nejvyššího soudu zrušil Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 30. 11. 2020, č. j. 5 Co 50/2017-377, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 12. 2016 a uložil tomuto soudu doplnit dokazování.
Žalobce následně změnil žalobu ohledně formulace požadavku na předávání informací o užívání počítačových programů a také rozšířil požadavek na zaplacení podílu žalobce na výnosech užívání předmětných programů. Tuto změnu žaloby soud prvního stupně připustil usnesením ze dne 29. 12. 2021. č. j. 16 C 31/2010-517. O takto změněném předmětu řízení následně soud prvního stupně rozhodl shora uvedeným rozsudkem ze dne 18. 2. 2022, který je částečně (ve výroku V) rozsudkem mezitímním.
K odvolání žalobce i žalovaného Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, IV a V potvrdil a ve výroku III změnil tak, že žalobu na uložení povinnosti žalovanému předávat vždy do 31. března každého roku tam specifikované informace o užití shora uvedených počítačových programů zamítl.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně. Uvedl, že odvolání žalobce proti výroku IV rozsudku soudu prvního stupně důvodné není, a odvolání žalovaného shledal důvodným jen zčásti, a to ve výroku III. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že považoval za důvodnou žalobu na určení, že žalobce je společně se žalovaným spoluautorem, každý rovným dílem, shora uvedených počítačových programů a za důvodný považoval i zdržovací nárok ve vztahu k jejich užití. Za důvodnou však nepovažoval uloženou povinnost žalovanému předat žalobci údaje o způsobu užití předmětných počítačových programů, proto v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ve výroku III žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu, v jakém odvolací soud potvrdil výrok IV rozsudku soudu prvního stupně, dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro posouzení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se dle žalobce odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z obsahu dovolání plyne, že žalobce shledává své dovolání přípustné pro řešení otázky, zda se právo na podíl na společných výnosech z autorského práva ke spoluautorskému dílu může promlčet dříve, než je rozhodnuto o určení spoluautorství.
Žalobce považuje své dovolání za přípustné rovněž pro řešení otázky, zda jeho vyjádření v rámci závěrečného návrhu ze dne 19. 12. 2016 je uplatněním práva na zaplacení výnosů z autorského práva k předmětným počítačovým programům za období od 1. 1. 2010, jímž se staví běh promlčecí lhůty tohoto práva.
Podle žalobce podáním žaloby na určení spoluautorství došlo k zastavení běhu promlčecích dob (lhůt) u všech nároků a práv, které jsou obsahem autorského práva, respektive běh promlčecí doby (lhůty) u všech nároků plynoucích z jeho spoluautorství nemohl započít ani pokračovat dříve, než by o tomto nároku (určení spoluautorství) bylo rozhodnuto. I kdyby tomu tak nebylo, pak dle žalobce došlo k uplatnění jeho práva na výnosy z autorského práva k předmětným počítačovým programům za období od 1. 1. 2010 již v jeho podání ze dne 19. 12. 2016, čímž nejpozději došlo ke stavění běhu promlčecí doby (lhůty).
Žalobce dále klade otázku procesního práva, zda mohlo být rozhodnuto mezitímním rozsudkem o dílčí sporné otázce promlčení části jím uplatněného práva na zaplacení výnosů z autorského práva k předmětným počítačovým programům, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit o závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 313/2020.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, v napadeném rozsahu zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobce vyjádřil v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné, případně nedůvodné, a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním i žalovaný, a to v rozsahu, v jakém odvolací soud potvrdil výroky I, II a V rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. pro posouzení otázek hmotného a procesního práva, které dle žalovaného dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, resp. byly vyřešeny v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Konkrétně se jedná o otázku, zda je závěr o existenci spoluautorství závěrem skutkové či právní povahy, přičemž v případě, že jde o věc právního posouzení, navazuje otázka, zda je možné takovýto závěr učinit, aniž je tvrzen a prokázán konkrétní příspěvek tvrzeného spoluautora ke vzniku díla, což je dle žalovaného otázka, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Nesprávnost právního posouzení spatřuje žalovaný v tom, že otázka vzniku spoluautorství je dle něj otázkou právní, ale soudy s ní pracovaly jako se skutkovým zjištěním, když závěr o spoluautorství učinily na základě volného hodnocení důkazů. Dle žalovaného pak právní otázku spoluautorství nelze posoudit, aniž žalobce prokázal svůj konkrétní příspěvek ke vzniku díla.
Dále žalovaný ve svém dovolání klade otázku, zda případný závěr o spoluautorství zakládá právo kteréhokoli spoluautora bránit v nakládání s dílem, jakož i právo na podíl z výnosů z veškerých děl odvozených od počítačových programů, o jejichž spoluautorství se jedná, a to v rozsahu jedné poloviny, což je dle žalovaného otázka, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Podle žalovaného nelze bez dalšího klást rovnítko mezi obecně rovný podíl spoluautorů na výnosech ve smyslu ustanovení §8 odst. 5 autorského zákona a podíl žalobce na polovinu výnosů z konkrétních programů, o němž bylo rozhodnuto již ve fázi rozhodování o základu nároku. Žalovaný shledává nesprávným závěr odvolacího soudu, že z pouhého spoluautorství žalobce k počítačovým programům byl vyvozen nárok žalobce na poloviční výnos z autorských práv k dalším vývojovým verzím těchto počítačových programů, které jsou však dle žalovaného nezávislými autorskými díly.
Žalovaný považuje své dovolání za přípustné rovněž pro řešení otázky, zda je možné učinit závěr o spoluautorství osoby toliko na základě nepřímých důkazů, které pravdivost takových tvrzení připouštějí, avšak neprokazují je s praktickou jistotou, což je dle žalovaného otázka, která byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle žalovaného soudy nesprávně aplikovaly pravidla o hodnocení důkazů, podle nichž lze mít za prokázaná pouze ta skutková tvrzení, jejichž pravdivost vyplývá z provedeného dokazování s praktickou jistotou, což dle žalovaného v projednávané věci nenastalo, neboť soudy rozhodovaly výhradně na základě důkazů nepřímých.
Žalovaný dále namítá, že v řízení před odvolacím soudem byla krácena jeho ústavně zaručená práva, neboť odvolací soud se vůbec nevypořádal s odvolacími námitkami a odůvodnění jeho rozhodnutí v podstatě neexistuje. Dle žalovaného tato vada rozhodnutí dosahuje intenzity porušení práva na spravedlivý proces a ve smyslu judikatury Ústavního soudu zakládá přípustnost dovolání.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.) posoudil, zda jsou dovolání přípustná.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Proto pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
Dovolání žalobce není přípustné.
Otázka žalobce, zda se nároky plynoucí ze spoluautorského práva mohou promlčet dříve, než je rozhodnuto o určení spoluautorství, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, podle kterého promlčecí doba se staví (ve smyslu §112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) jen ohledně toho práva, které bylo u soudu uplatněno, a v tom rozsahu, v jakém byl nárok uplatněn, tedy ve výši, v jaké byl nárok uplatněn, a vůči té osobě, vůči níž se řízení vede (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1460/2002, ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2908/2008, a ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 867/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 827/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5168/2015).
Nezohlednil-li tedy odvolací soud v poměrech projednávané věci při posouzení promlčení žalobcem uplatněného práva na zaplacení výnosů z autorského práva k předmětným počítačovým programům (ve smyslu §8 odst. 5 autorského zákona), tj. práva žalobce na splnění dluhu, skutečnost, že žalobce se vedle toho domáhá odlišného práva, a to práva na určení svého spoluautorství k těmto počítačovým programům [ve smyslu §40 odst. 1 písm. a) autorského zákona], tj. práva na určení absolutního práva žalobce, pak se odvolací soud od shora uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, neboť žalobce takto souběžně uplatnil odlišná subjektivní práva, jejichž uplatnění nemůže mít vzájemný vliv na jejich promlčení.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka žalobce, zda jeho vyjádření v rámci závěrečného návrhu ze dne 19. 12. 2016, je uplatněním práva na zaplacení výnosů z autorského práva k předmětným počítačovým programům za období od 1. 1. 2010, jímž se staví běh promlčecí doby (lhůty) tohoto práva.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálená v závěru, podle kterého v procesním právu platí tzv. teorie projevu vůle. Každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný soulad. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 571/2021).
Učinil-li žalobce v písemném podání ze dne 19. 12. 2016 na výzvu soudu své závěrečné vyjádření k věci, v němž se vyjádřil k dosavadnímu průběhu řízení a navrhl, „aby soud pokračoval v řízení, a to v souladu s podaným žalobním návrhem, tedy tak, aby došlo k určení konkrétní výše výnosů z autorských práv předmětných počítačových programů a žalovanému mohla být uložena povinnost vyplatit ½ z těchto výnosů žalobci, a to za období od 1. 1. 2008 do rozhodnutí soudu o této žalobě“, představuje tento jeho procesní úkon, jak byl navenek projeven, vyjádření žalobce k provedenému dokazování a ke skutkové a právní stránce věci (ve smyslu §119a odst. 2 o. s. ř.), a nikoli procesní úkon spočívající ve změně žaloby (ve smyslu §95 odst. 1 o. s. ř.), o jejímž připuštění by měl soud rozhodovat (a to i v případě, pokud žalobce změnu, resp. rozšíření, své žaloby tímto svým podáním skutečně zamýšlel uplatnit).
Proto nezohlednil-li odvolací soud při posouzení promlčení žalobcem uplatněného práva na zaplacení výnosů z autorského práva k předmětným počítačovým programům (z hlediska stavění promlčecí doby, resp. lhůty, tohoto práva) podání žalobce (jeho závěrečný návrh) ze dne 19. 12. 2016, nikterak se při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Dovolání žalobce nečiní přípustným ani otázka, zda mohlo být rozhodnuto mezitímním rozsudkem o dílčí sporné otázce promlčení části jím uplatněného práva na zaplacení výnosů z autorského práva k předmětným počítačovým programům, neboť na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (tj. v rozsahu, v jakém odvolací soud potvrdil výrok IV rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta v části požadovaného nároku na zaplacení výnosů z autorského práva k předmětným počítačovým programům), nezávisí, jelikož v tomto rozsahu nebylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem (ve smyslu §152 odst. 2 o. s. ř.).
Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Dovolání žalovaného není rovněž přípustné.
Přípustnost dovolání nezakládá otázka žalovaného, zda je závěr o existenci spoluautorství závěrem skutkové či právní povahy, neboť odvolací soud takto obecně položenou otázku ve svém rozhodnutí neřešil, a tudíž na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
K tomu lze doplnit, že dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru [při výkladu právní úpravy spoluautorství podle §10 zákona č. 218/1926 Sb., o původském právu k dílům literárním, uměleckým a fotografickým (o právu autorském), přičemž tyto závěry jsou vzhledem k obdobnému účelu a smyslu právní úpravy použitelné i při výkladu §7 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), a §8 účinného autorského zákona], že pojmovým znakem spoluautorství je tvůrčí spolupůsobení několika osob při zrodu díla a vznik jednotného a nedílného díla jako výsledek společné tvůrčí práce. Spoluautorství nevznikne z každého spolupůsobení při zrodu díla, toto spolupůsobení na vzniku díla musí být tvůrčí povahy ve smyslu autorského práva; z tohoto hlediska tedy musí být rovnocenné. Není spoluautorem ten, kdo poskytl autorovi pomoc povahy výlučně technické či administrativní. Tvůrčí práce autorů zúčastněných na tvorbě uměleckého díla nemusí spočívat jen ve vytvoření konečné podoby díla. Předpokládá však neodmyslitelnou spoluúčast na ztvárnění myšlenky tvůrčím způsobem. Vzájemný poměr činnosti spoluautorů (ať již k ní došlo současně nebo následně) musí být takový, aby samostatný podíl kteréhokoli ze spoluautorů neměl sám o sobě povahu díla ve smyslu autorského zákona a aby zároveň tvůrčí spoluúčast každého ze spoluautorů byla předpokladem vzniku posuzovaného díla (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 9. 1982, sp. zn. 3 Cz 49/81).
Proto ztotožnil-li se odvolací soud s názorem soudu prvního stupně, že pro vznik spoluautorského práva žalobce k předmětným počítačovým programů je relevantní taková činnost žalobce, jež spočívala v jeho vlastní programátorské činnosti (psaní zdrojového kódu předmětných počítačových programů), kterou předmětné počítačové programy (jako nové původní výtvory) vlastním přičiněním (společně se žalovaným) vytvořil, aniž by zároveň měla význam taková činnost žalobce, jejímž prostřednictvím by žalobce k vytvoření těchto programů přispěl pouze poskytnutím pomoci nebo rady technické, administrativní nebo odborné povahy, pak se odvolací soud při právním posouzení podmínek vzniku spoluautorství žalobce od uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Zpochybňuje-li pak žalovaný správnost závěru odvolacího soudu a soudu prvního stupně o konkrétním obsahu činnosti žalobce při vytváření předmětných počítačových programů, napadá tím ve skutečnosti skutková zjištění soudů (jež, jak uvedeno již shora, dovolacímu přezkumu nepodléhají) a neuplatňuje tak touto námitkou jediný možný dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Tím spíše pak nemůže být dovolání pro takovou námitku přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2538/2017).
Dovolání žalovaného nečiní přípustným ani otázka, zda případný závěr o spoluautorství zakládá právo kteréhokoli spoluautora bránit v nakládání s dílem, jakož i právo na podíl z výnosů z veškerých děl odvozených od počítačových programů, o jejichž spoluautorství se jedná, a to v rozsahu jedné poloviny.
Žalovaný má v této souvislosti za to, že výnosy (resp. jejich část), z nichž žalobce požaduje podíl, vyplývají z užití až dalších vývojových verzí předmětných počítačových programů, jež jsou dle žalovaného nezávislými autorskými díly a na nichž se žalobce nikterak nepodílel.
Závěr o tom, že další vývojové verze předmětných počítačových programů jsou nezávislými díly a nejedná se tak o (navazující) úpravu či zpracování původních počítačových programů, resp. že se jedná o zcela odlišné počítačové programy, než které žalobce vymezil jako předmět své žaloby, odvolací soud neučinil.
Dovolací soud přitom ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého vzhledem k tomu, že skutková zjištění odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), může dovolací soud při řešení předložených právních otázek vycházet výhradně ze skutkových zjištění odvolacího soudu, a nikoli z těch závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Předestírá-li dovolatel vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017).
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka žalovaného, zda je možné učinit závěr o spoluautorství osoby toliko na základě nepřímých důkazů, které pravdivost takových tvrzení připouštějí, avšak neprokazují je s praktickou jistotou, u níž má žalovaný za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Průběh dokazování před soudem prvního stupně však v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu není, a to ani se závěry vyjádřenými v žalovaným citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93/2014. V tomto rozhodnutí dovolací soud uvedl, že rozhodující skutečnost může být v řízení prokázána pouze prostřednictvím nepřímých důkazů. Proto lze-li na základě těchto důkazů nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti, lze považovat tuto skutečnost za prokázanou.
Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, přitom logicky a přesvědčivě zdůvodnil své skutkové závěry o obsahu činnosti žalobce zakládající jeho spoluautorství na předmětných počítačových programech, k nimž dospěl na základě rozsáhlého dokazování. Řídil se přitom závazným právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v jeho předchozím rozhodnutí ve věci (tj. v rozsudku ze dne 21. 7. 2020, č. j. 27 Cdo 3670/2018-364), přičemž ve svém odůvodnění podrobně uvedl, jak jednotlivé provedené důkazy hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a na základě jakých důkazů nabyl bez rozumných pochybností přesvědčení o zjištěném skutkovém stavu.
Přitom nelze pominout, že samotné skutkové závěry soudů nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K tomu pak lze doplnit, že skutkový závěr soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, o konkrétním obsahu činnosti žalobce zakládající vznik jeho spoluautorství na předmětných počítačových programech v sobě neobsahuje ani žádný extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům, resp. není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Soud prvního stupně rovněž dostatečným způsobem odůvodnil neprovedení dalších důkazů navržených účastníky, jež shledal nadbytečnými vzhledem k výsledkům provedeného dokazování a z něho učiněných skutkových zjištěních po zhodnocení již provedených důkazů.
K tomu pak lze doplnit, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu není soud povinen provést všechny důkazy navržené účastníky řízení. O tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16).
Dovolatel proto svojí námitkou, jejímž prostřednictvím vytýká soudům způsob zjištění skutkového stavu v projednávané věci, neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu §237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srov. zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
Konečně námitkou o nedostatku důvodů napadeného rozhodnutí odvolacího soudu uplatňuje žalovaný vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Žalovaný tím nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud, jak zdůvodněno již shora, přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v projednávané věci není (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
K tomu pak lze doplnit, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1840/2021, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2023, nebo nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
Odvolací soud proto může v odůvodnění svého rozhodnutí odkázat na rozhodnutí soudu prvního stupně jako na věcně správné, jestliže je odůvodněno natolik, že k uvedené argumentaci není potřeba v rozhodnutí odvolacího soudu nic dalšího uvádět (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1353/2016, či ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1052/2018, a obdobně pak srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 428/2003, a ze dne 17. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2437/2008).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání žalobce i žalovaného stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto obě dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se u něho řízení končí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 2. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu