ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.3858.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3858/2022-498
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce A. P. , zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Ovenecká 871/13, proti žalovanému JUDr. Jiřímu Cehákovi , se sídlem v Novém Boru, nám. Míru 1, identifikační číslo osoby 66240514, zastoupenému JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, o zaplacení částky 200 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 38 C 99/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 11. 2021, č. j. 35 Co 135/2021-363, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 150 766 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 19. 1. 2021, č. j. 38 C 99/2018-230, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 200 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 753 830 Kč (výrok II).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil (první výrok), výrok pod bodem II změnil pouze ve výši náhrady nákladů řízení na částku 603 064 Kč (druhý výrok) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 301 532 Kč (třetí výrok).
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v plném rozsahu, napadl žalobce včasným dovoláním a navrhl, aby jej dovolací soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání měl za přípustné, neboť napadené rozhodnutí podle něj závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalovaný navrhl podané dovolání odmítnout, případně zamítnout. Měl za to, že žalobce v dovolání nesprávně dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a cituje nepřípadná rozhodnutí. Vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů postupovaly po procesní stránce v souladu s provedenými důkazy a své závěry řádně zdůvodnily.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dlouhodobě zdůrazňuje, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, tj. že řešení dané otázky bylo pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ).
Dovolání nelze shledat přípustným v té jeho části (srov. bod III dovolání), kterou žalobce vytýká soudům obou stupňů, že v rozporu s hmotněprávními předpisy nesprávně vyřešily otázku jeho zastoupení žalovaným ohledně uplatnění nemajetkové újmy vůči České republice – Ministerstvu spravedlnosti. Závěr o nedůvodnosti žaloby co do částky 51 971 150 Kč, neboť žalobce neprokázal existenci právního zastoupení mezi ním a žalovaným před datem 9. 10. 2010, totiž učinil toliko soud prvního stupně (viz bod 33 poslední věta rozsudku soudu prvního stupně), odvolací soud jej nepřevzal a nedůvodnost žaloby v tomto rozsahu shledal výlučně z důvodu promlčení nároku uplatněného žalobcem. Na řešení otázky předložené žalobcem v dovolání proto rozsudek odvolacího soudu nezávisí.
Stejně tak nemůže přivodit přípustnost dovolání námitka odklonu od judikatury Nejvyššího soudu spočívající v tvrzení, že nebylo provedeno žádné dokazování k závěru, že „nelze postavit najisto, zda bylo v možnostech žalovaného nalézt judikaturu odpovídající dané věci“ (srov. bod V dovolání). I zde žalobce v dovolání brojí proti závěru, který vyslovil pouze soud prvního stupně. Odvolací soud takový závěr neučinil a ani z něj nevycházel při svém posouzení věci. Nemůže tudíž jít o řešení otázky, na které záviselo rozhodnutí odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (konkrétně od rozsudku ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000) při posouzení otázky, zda byla námitka promlčení uplatněna žalovaným v rozporu s dobrými mravy (srov. bod IV dovolání). Při jejím řešení se totiž odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
K pojmu „dobré mravy“ Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je skutečnost, že ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda je jednání účastníka v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. (srov. například rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, či rozsudky ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 468/2003, a ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003).
K aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. při posouzení námitky promlčení judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu dovozuje, že uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen ve výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (z rozhodnutí Ústavního soudu srovnej např. nálezy ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06, ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, a ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10, a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu viz např. rozsudek ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sb. rozh. obč., rozsudek ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný pod č. 5/2002 Sb. rozh. obč., rozsudek ze dne 1. 6. 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněný pod č. 99/2017 Sb. rozh. obč., a rozsudek ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4223/2016).
Otázku, zda výkon určitého práva je ve shodě s dobrými mravy, je zapotřebí vždy posuzovat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004). Vzhledem k tomu, že otázku výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem daného případu, pak zpravidla závěry o naplněnosti či nenaplněnosti podmínky rozpornosti s dobrými mravy ve sporném případě nelze zobecnit (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, či ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3816/2008).
Odvolací soud při posuzování konkrétních okolností nyní řešené věci vycházel ze zjištění, že žalovaný (advokát) při zastupování žalobce ve sporu o náhradu nemajetkové újmy nijak nezatajil žalobci skutečnost, že žaloba na náhradu nemajetkové újmy byla podána po uplynutí lhůty stanovené v §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a že z tohoto důvodu byla vznesena Českou republikou námitka promlčení. Tuto skutečnost se žalobce dozvěděl již z vyjádření Ministerstva spravedlnosti k žalobě ze dne 5. 10. 2012, s nímž se mohl seznámit dne 4. 1. 2013, kdy mu bylo doručena e-mailová zpráva od žalovaného s přílohou obsahující toto vyjádření. Ostatně to, že žaloba na náhradu nemajetkové újmy byla podána po uplynutí promlčecí doby a že to bylo důvodem jejího zamítnutí, se žalobce dozvěděl i z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 5. 2014, č. j. 42 C 86/2012-116. Odvolací soud neshledal žádné závažné důvody, které by žalobci bránily v tom, aby vůči žalovanému nárok uplatnil dříve (před uplynutím promlčecí doby). Sama okolnost, že žalovaný (advokát) v řízení o náhradu škody a nemajetkové újmy vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 86/2012 stanovil obhajovací strategii (žalobce) založenou na právním názoru o „neplatnosti“ §32 odst. 3 OdpŠk, není okolností, jež by žalobci bránila v podání žaloby na náhradu škody proti žalovanému. Ostatně o tom, že takovou obranu neshledal v řízení o náhradu nemajetkové újmy odvolací soud důvodnou, se podle zjištění soudu prvního stupně (z něhož vycházel i odvolací soud) žalobce dozvěděl z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, č. j. 58 Co 441/2014-146, tj. opět více než tři roky před tím, než podal žalobu vůči žalovanému. Uvedené právní posouzení odvolacího soudu tak podle názoru Nejvyššího soudu nevybočuje ze shora reprodukovaných judikaturních závěrů, neboť odvolací soud se rozhodnými okolnostmi náležitě zabýval a přiměřeně je hodnotil, pokud v okolnostech dané věci neshledal výjimečný případ, kdy by uplatnění námitky promlčení bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.
Nadto žalobce v dovolání namítá nesprávnost právního posouzení otázky uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy na půdorysu okolností, které odvolací soud nezjistil. Odvolací soud neučinil zjištění, že žalovaný (advokát) nepoučil žalobce (klienta) o tom, že námitka promlčení nemajetkové újmy uplatněná Ministerstvem spravedlnosti v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 86/2012 byla důvodná, ani zjištění, že žalovaný ubezpečoval žalobce ve svém výkladu §32 odst. 3 OdpŠk ještě v dovolání podaném k Nejvyššímu soudu. Odvolací soud naopak vycházel ze zjištění o průběhu řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 86/2012, jehož součástí bylo též zjištění obsahu emailové komunikace mezi účastníky při podání dovolání, z níž vyplývalo, že na obsahu dovolání se významně podílel i žalobce, který mimo jiné žalovanému sám sděloval, že „pracuje na podobě se šancí na úspěch“ (tj. sám si musel si být vědom, že uplatněná argumentace úspěšná být nemusí). Nejvyšší soud přitom opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudek ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobce podpořená odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. II. ÚS 321/98 (uveřejněný pod č. 67/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), že odvolací soud měl výši škody, která mu byla způsobena (nezákonným trestním stíháním) určit prostřednictvím §136 o. s. ř. (srov. bod VI dovolání). Výtka, že odvolací soud dané ustanovení neaplikoval, je neopodstatněná. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je totiž ustálena v závěru, že podle ustanovení §136 o. s. ř. lze postupovat pouze za předpokladu, že je prokázán základ nároku (srov. například rozsudky ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009, ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012, nebo usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4417/2009, ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2474/2011, a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2810/2014). Existenci nároku ostatně předvídá též dovolatelem citovaný nález sp. zn. II. ÚS 321/98. Jestliže odvolací soud v souzené věci dospěl k závěru, že základ nároku dán není (neboť nebylo prokázáno, že by výstavba obchodního domu byla podnikatelským záměrem právě žalobce, který by byl již zabezpečen po stránce technické a finanční, a že pouze v důsledku jeho trestního stíhání a výkonu vazby nebyl tento záměr realizován), nebyl podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vůbec dán prostor pro aplikaci §136 o. s. ř.
Následná dovolací argumentace žalobce zpochybňující závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce neprokázal, že by výstavba obchodního domu byla jeho podnikatelským záměrem, který by byl již zabezpečen po stránce technické a finanční a nerealizoval se výlučně v důsledku jeho trestního stíhání a výkonu vazby, je pouhou polemikou žalobce s hodnocením důkazů, jak jej učinil odvolací soud. Žalobce touto argumentací ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Skutkový stav věci však nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Námitky skutkové povahy neobsahující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1194/2017).
Přípustnost dovolání konečně nezaloží ani dovolatelem citované závěry přijaté v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1242/2006, a ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2310/2013, které se zabývají předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie. Jak se z dovolání podává, žalobce v souvislosti s jejich citací nevytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, nýbrž jimi poměřuje chování žalovaného, který podle žalobce nepostupoval v souladu s citovanými judikaturními závěry (srov. bod VII dovolání in fine ). Pro úplnost však Nejvyšší soud dodává, že i kdyby snad z poukazu na tato rozhodnutí bylo možno dovodit, že žalobce spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud při svém právním posouzení od těchto rozhodnutí odchýlil (byť v dovolání neozřejmuje, v čem by se měl odvolací soud s nimi dostat do rozporu), pak lze uzavřít, že odvolací soud nepostupoval v rozporu s citovanými rozsudky, pokud neshledal žalobní požadavek na náhradu škody vůči advokátovi za důvodný v situaci, kdy nedospěl k závěru, že nebýt pochybení advokáta, k uspokojení pohledávky žalobce na náhradu ušlého zisku vůči státu by došlo, neboť měl za správný závěr soudu prvního stupně, podle kterého i v případě, kdyby žalovaný podal dovolání, v němž by vymezil dovolací důvod způsobem, který žalobce považoval za správný, neuspěl by žalobce v dovolacím řízení, případně podle kterého i v případě, že by z tohoto důvodu bylo tehdejší dovolání shledáno přípustným a rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, č. j. 58 Co 441/2014-146, by bylo zrušeno, nebyl by žalobce úspěšný v následujícím řízení.
K dalšímu podání žalobce ze dne 27. 2. 2023 nemohl Nejvyšší soud ohledně vymezení předpokladů přípustnosti a důvodů dovolání přihlédnout, neboť bylo podáno po lhůtě k dovolání, ve které je dovolání ve smyslu §241b odst. 3 o. s. ř. v tomto ohledu možno doplnit. Ostatně žalobce v něm přednesl argumentaci, která je pro rozhodnutí o dovolání bezcenná, zpochybnil-li skutkové zjištění, z něhož odvolací soud ve svém právním posouzení vyšel, a uplatnil-li (v rozporu s §241a odst. 6 o. s. ř.) nový důkaz.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i v druhém a třetím výroku, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. 2. 2024
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu