ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.3894.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 3894/2023-468
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně UNCONIC s. r. o. , se sídlem v Praze, Rybná 716/24, identifikační číslo osoby 02081636, zastoupené Mgr. Ing. Jindřichem Hrochem, advokátem se sídlem v Praze, Bohuslava ze Švamberka 1284/12, proti žalované HM Gastro Group s. r. o ., se sídlem Praze, Sámova 1574/12, identifikační číslo osoby 29161592, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, o zaplacení částky 5.642.805 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 372/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2023, č. j. 36 Co 155/2023-412, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 37.752 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 8. 2022, č. j. 28 C 372/2018-314, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 5.642.805 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2023, č. j. 36 Co 155/2023-412, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se posuzování platnosti uzavřené smlouvy o dílo, kdy dle dovolatelky mezi stranami nebyla platně uzavřena smlouva o dílo, a v dané věci tak měl být zpracován znalecký posudek za účelem určení obvyklé ceny provedených prací.
Dovolatelka namítá, že mezi ní a žalobkyní nikdy nedošlo ke sjednání ceny díla ve smyslu ustanovení §2586 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), ani podle ustanovení §2622 o. z. V této souvislosti dovolatelka odkazuje na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1403/2005, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 02. 2010, sp. zn. 33 Cdo 597/2008.
Dle dovolatelky proto soudy nižších stupňů pochybily, jestliže nenechaly provést jako důkaz znalecký posudek s tím, že úkolem ustanoveného znalce mělo být stanovení obvyklé ceny v místě a čase provedených stavebních prací.
Dovolatelka dále namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud se v napadeném rozhodnutí nevypořádal se všemi odvolacími námitkami.
Dovolatelka tvrdí, že výkaz výměr, který byl uveden v nabídce, neodpovídá skutečně provedeným pracím a je zřejmé, že nemohl vzniknout nárok na uhrazení ceny díla dle předběžné kalkulace uvedené ve výše citované nabídce. Dle dovolatelky žalobkyně neprovedla dílo ve sjednaném rozsahu, objemu ani kvalitě.
Konečně dovolatelka namítá, že řízení je postiženo vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud rozhodl věc na jednání dne 12. 10. 2023 v nepřítomnosti právního zástupce dovolatelky, ačkoli tento řádně a včas požádal o odročení předmětného jednání z důvodu zdravotní indispozice. Tím, že odvolací soud nevyhověl návrhu na odročení jednání, zasáhl do ústavně zaručeného práva žalované vyjádřit se ke všem rozhodným skutečnostem, přičemž byla porušena i zásada bezprostřednosti a zásada rovnosti.
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Navrhuje také, aby dovolací soud odložil vykonatelnost a právní moc napadeného rozhodnutí do doby, než rozhodne o podaném dovolání.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že navrhuje, aby je dovolací soud jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně sporuje závěr soudů nižších stupňů o tom, že mezi stranami byla dne 23. 7. 2018 uzavřena smlouva o dílo ve formě objednávkou akceptované nabídky obsahující podstatné náležitosti smlouvy s tím, že cena díla byla stanovena rozpočtem s výhradou. Namítá, že mezi účastníky nikdy nedošlo ke sjednání ceny díla ve smyslu ustanovení §2586 odst. 2 o. z.
Tyto námitky přípustnost dovolání nezakládají. Dovolatelka jimi sporuje závěr soudů nižších stupňů o výkladu právního jednání, jež bylo obsahem kontraktačního procesu mezi žalobkyní a dovolatelkou.
Interpretaci výkladových pravidel obsažených v §555 a násl. o. z. poskytl dovolací soud např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, ve kterém uvádí, že ustanovení §555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Skutečnost, že osoba činící právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam (srov. důvodovou zprávu a v právní teorii např. Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář, Svazek III., §419-654. Praha: Leges, 2014, s. 578). Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení §556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. výše, s. 594 a 595, nebo Handlar, J. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a §556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení §556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017).
Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko, dle kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. např. závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014).
Požadavkům na výklad právního jednání stanoveným v §556 o. z. tak, jak tato pravidla pojímá ve své rozhodovací praxi dovolací soud, soudy nižších stupňů dostály. Zejména soud prvního stupně – jehož závěry jako věcně správné odvolací soud potvrdil – zevrubně rozebírá, jaké skutečnosti vedly ke zjištění, že úmyslem jednajících bylo ujednat mezi sebou smlouvu o dílo, jejímž předmětem byly stavební úpravy s tím, že cena díla byla stanovena rozpočtem s výhradou. Z odůvodnění pak vyplývá, že soud prvního stupně hodnotil, co uzavření předmětné smlouvy předcházelo (tj. průběh kontraktačního procesu), znění smlouvy (tj. obsah nabídky a objednávky s oceněným soupisem prací a výkazem výměr) i to, co po uzavření smlouvy následovalo (strany sporu podle objednávky z 23. 7. 2018 také dlouhodobě plnily a vycházely z ní, probíhaly práce, fakturace i platby). Za této situace nelze závěr soudů nižších stupňů o obsahu právního jednání považovat za rozporný se shora odkazovanou rozhodovací praxí.
Odkaz dovolatelky na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1403/2005, není příléhavý, neboť soudy v nyní projednávané věci neposuzovaly případ, kdy by společná vůle stran směřovala k uzavření smlouvy o dílo bez určení ceny díla.
Na uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že v textaci objednávky bylo obsaženo ujednání o tom, že „cena a konečný termín prací budou upřesněny na základě doplnění a upřesnění podkladů pro provedení jednotlivých prací. Tato objednávka bude nahrazena smlouvou o dílo“. Soud prvního stupně náležitě vyložil důvody, pro které nepovažuje tuto doložku za podmínku účinnosti smlouvy o dílo dle §1748 o. z., nýbrž směřuje k upřesnění ceny na základě provedených prací, ke kterému poté skutečně došlo. Za této situace lze proto logicky i doložku o nahrazení smlouvy o dílo hodnotit tak, že strany si obsah závazku sjednaný na základě objednávky a její akceptace hodlaly potvrdit ve smyslu §1757 odst. 1 o. z., k čemuž však nedošlo. Ani v tomto případě však nejde o podmínku účinnosti smlouvy, jež – jak plyne ze zjištění soudů nižších stupňů – ve věci zde vedené vznikla na základě nabídky žalobkyně, kterou akceptovala žalovaná objednávkou ze dne 23. 7. 2018.
V takto ustaveném rámci přípustnost dovolání nemůže založit ani druhá dovolací námitka, kterou dovolatelka zpochybňuje postup soudu prvního stupně, který neprovedl důkaz znaleckým posudkem ohledně obvyklé ceny díla.
Ve své ustálené rozhodovací praxi dovolací soud uvádí, že podle §120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3674/2012, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, uveřejněný pod číslem 116/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, uveřejněný pod číslem 120/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Ve své konstantní judikatuře Ústavní soud k posuzování tzv. opomenutých důkazů, tj. důkazů, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, uvádí, že typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost. Procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017).
Jak dále poukázal Nejvyšší soud např. v již zmíněném rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10).
Těmto požadavkům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu soud prvního stupně dostál, jestliže vyložil, proč neopatřoval a neprováděl důkazy znaleckým posudkem ohledně obvyklé ceny díla, neboť je nepovažoval za účelné a potřebné pro rozhodnutí ve věci za situace, kdy cena díla byla určena dohodou stran. Přiléhavé proto nejsou ani odkazy dovolatelky na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 02. 2010, sp. zn. 33 Cdo 597/2008, o určení ceny přiměřené.
Přípustnost dovolání nemohou zakládat ani námitky dovolatelky ohledně neprovedení prací ze strany žalobkyně či dalších vad díla. Těmito námitkami dovolatelky do skutkových zjištění odvolacího soudu se dovolací soud nezabýval, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
K nedostatkům odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež dovolatelka namítá, lze dodat, že z §157 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
Dovolací soud rovněž neshledal, že předpoklady přípustnosti dovolání by byly naplněny v souvislosti s námitkou dovolatelky ohledně toho, že odvolací soud na jednání dne 12. 10. 2023 rozhodoval v nepřítomnosti právního zástupce žalované.
Dovolatelka v této souvislosti odkazuje (mimo jiné) na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1226/2012, o tom, že v nepřítomnosti účastníka řízení může soud věc projednat a rozhodnout tehdy, byl-li účastník, který se nedostavil, řádně předvolán a nepožádal-li včas z důležitého důvodu (tkvícího v jeho osobě) o odročení jednání (dalšího jednání). Překážka nebo jiná okolnost zabraňující účastníkovi v účasti na soudním jednání současně musí představovat důležitý důvod; příčina toho, proč se účastník nemůže zúčastnit jednání a žádá o jeho odročení, se tedy musí s ohledem na její povahu vyznačovat nepředvídatelností, závažností, rozsahem nebo z jiných důvodů aspektem ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci za důležitý důvod považovat). Důležitým důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i okolnosti účastníkem (zástupcem) způsobené nebo jinak zaviněné, lze-li je v dané situaci považovat za důležité (za důvod vyžadující odročení jednání). Důležitým důvodem ve smyslu ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. proto je podle judikatury soudů také nemoc účastníka řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2056/2000, které bylo uveřejněno pod č. 124 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001).
Dovolatelka však zcela zřejmě přehlíží, že dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1226/2012, dovozuje, že důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, nelze posuzovat bez přihlédnutí ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení uvádí – obecně vzato – důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2778/08).
Vytýká-li v této souvislosti dovolatelka odvolacímu soudu, že pochybil, když nepřistoupil k odročení jednání pro důležitý objektivní důvod – nemoc právního zástupce, pak nepostihuje pravou podstatu důvodů, pro které odvolací soud rozhodl dle §101 odst. 3 o. s. ř. bez účasti řádně předvolaného právního zástupce žalované, když neshledal žádný závažný zákonný důvod, aby jednání odročil. Z obsahu spisu, stejně jako z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud rozhodoval v nepřítomnosti právního zástupce žalované nikoliv proto, že nebral v úvahu sdělení o zdravotní indispozici právního zástupce žalované, ale z toho důvodu, že procesní postup žalované vykazoval znaky obstrukce ve snaze, aby ve stanoveném termínu nebylo konečné meritorní rozhodnutí vydáno. Odvolací soud v tomto svém procesním postupu správně odkázal na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, a podrobně zdůvodnil, jaké konkrétní kroky právního zástupce žalované považuje za zjevně obstrukční a eticky i profesně nekorektní a nepatřičné. Za této situace nelze odvolacímu soudu ničeho vytknout, jestliže žádost o odročení neakceptoval a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti právního zástupce dovolatelky (§101 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí (§243 o. s. ř.), jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu