ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.1199.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 1199/2023-621
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyň: a) R. K. , b) R. Č. , obě zastoupeny JUDr. Hanou Kordovou Marvanovou, advokátkou se sídlem Holšická 1458, Praha 21, proti žalované: Klatovská nemocnice, a. s ., IČO 26360527, se sídlem Plzeňská 929, Klatovy II, zastoupená JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem se sídlem Otýlie Beníškové 1664/14, Plzeň, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: DIRECT pojišťovna, a. s. , IČO 25073958, se sídlem Nové sady 996/25, Brno, zastoupená Mgr. Hynkem Růžičkou, LL.M., advokátem se sídlem Nové sady 996/25, Brno, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 317/2015, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 12. 2022, č. j. 18 Co 218/2020-574, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně a) a b) jsou povinny , každá jednou polovinou, zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 7 865 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Roubala do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Žalobkyně a vedlejší účastnice na straně žalované nemají navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 12. 2022, č. j. 18 Co 218/2020-574, potvrdil rozsudek ze dne 24. 8. 2020, č. j. 9 C 317/2015-409, kterým Okresní soud v Klatovech zamítl žalobu na zaplacení náhrady škody ve výši 240 000 Kč s příslušenstvím a náhrady nemajetkové újmy ve výši 260 000 Kč pro každou z žalobkyň, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V řízení o náhradu újmy, která měla být žalobkyním způsobena úmrtím jejich matky, vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že poškozenou, matku žalobkyň, převezla rychlá záchranná služba dne 10. 12. 2013 do zdravotnického zařízení žalované, kde byla hospitalizována až do úmrtí dne XY. Žalovaná uložila poškozenou na standardní lůžko, po přijetí provedla celou řadu vyšetření, večer před úmrtím jí podala lék Apaurin. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc posoudil podle §420, §444 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) a žalovanou odpovědnou neshledal. Na základě rozsáhlého dokazování (znalecký posudek MUDr. Jany Lochmanové, prof. MUDr. Vladimíra Černého, Ph.D., MUDr. Ivany Vítkové, MBA, ústavu III. Interní kliniky FN Olomouc, University Karlovy, 3. lékařské fakulty v Praze, Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, MUDr. Martina Herolda a konečně v odvolacím řízením provedený znalecký posudek Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice v Praze) v žalovanou zvolených postupech neshledal žádné pochybení, její jednání, včetně umístění poškozené na standardní oddělení, její nepřeložení na jednotku intenzivní péče, podání léku Apaurin a následná absence monitorace životních funkcí, bylo postupem lege artis. Soud uzavřel, že podání léku samo o sobě nebylo příčinou úmrtí poškozené a monitorování jejích základních životních funkcí po podání léku nemohlo zabránit úmrtí, k němuž došlo v důsledku základního onemocnění poškozené.
2. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadly žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost odůvodnily tím, že závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v otázce posouzení příčinné souvislosti. V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1990, sp. zn. 1 Cz 59/90, nelze příčinnou souvislost vylučovat jen proto, že protiprávní jednání škůdce dovršilo již stávající nepříznivý zdravotní stav poškozeného, a podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1788/2017, není nutné prokázání příčinné souvislosti s absolutní či stoprocentní jistotu, nýbrž postačuje její prokázání v míře blížící se praktické jistotě. Odvolací soud se od této judikatury odchýlil, neshledal-li příčinnou souvislost mezi podáním léku Apaurin a úmrtím poškozené, a naopak její úmrtí přičítal jejímu zhoršenému zdravotnímu stavu v důsledku onkologického onemocnění. Dále žalobkyně v dovolání rozsáhle rekapitulovaly průběh hospitalizace poškozené, polemizovaly se závěry znaleckých posudků, zejména s tím, že by poškozená trpěla vážným onkologickým onemocněním, které by bylo příčinou jejího úmrtí, a že by podání léku Apaurin bylo možné bez současného monitorování stavu poškozené. Odvolací soud pochybil, když zjistil skutkový stav a věc právně posoudil v extrémním rozporu s provedenými důkazy, bezdůvodně odmítl provést důkaz znaleckým posudkem z oboru onkologie, lékařskou zprávu MUDr. Koževnikovové jako důkaz opomenul a nijak se s ní v odůvodnění rozsudku nevypořádal a konečně neprovedl důkaz výslechem znalce, který žalobkyně navrhly. Dále se žalobkyně dovolávaly závěrů znaleckého posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, který byl jako jediný zpracován znalcem z oboru klinická farmakologie, a podle kterého měla být poškozená při podání léku Apaurin monitorována a ze kterého vyplynula příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalované (podání léku a absence monitorování) a úmrtím poškozené. Další část námitek žalobkyň pak směřovala proti znaleckému posudku Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice v Praze a proti výroku o náhradě nákladů řízení. Dovolatelky navrhly, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení.
3. Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s posouzením odvolacího soudu a navrhla dovolání odmítnout.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastnicemi řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelek (§241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není přípustné (§237 o. s. ř.).
5. Podle §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 dovolací soud posoudil věc podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013.
6. Obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení §420 obč. zák. je založena na současném splnění čtyř podmínek – porušení právní povinnosti, vznik škody, vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a dále presumované zavinění. Odpovědnost poskytovatele zdravotní péče za škodu na zdraví způsobenou pacientovi podle citovaného ustanovení nastupuje, pokud chybný způsob provedení zákroku či opomenutí při poskytování zdravotní péče byly příčinou poškození zdraví pacienta (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003, uveřejněný pod C 2992 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1240/2009, uveřejněný v Souboru pod C 9753). Povinností poskytovatele zdravotních služeb je poskytovat zdravotní péči řádně a na náležité odborné úrovni, vyvarovat se jak léčebného postupu či zákroku, který není v souladu se současnými poznatky lékařské vědy, tak i opomenutí tam, kde bylo třeba určitým způsobem jednat. Takto provedený zákrok je označován za zákrok lege artis (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2237/2012).
7. Žalobkyně vymezují přípustnost dovolání tak, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky příčinné souvislosti mezi pochybením žalované při poskytování zdravotní péče a úmrtím poškozené, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou odkazují. V projednávané věci založil odvolací soud zamítavé rozhodnutí jednak na závěru, že péče poskytnutá žalovanou poškozené byla lege artis, a jednak na závěru, že i pokud by ji bylo možno označit za postup non lege artis, nebyla by dána příčinná souvislost mezi ní a úmrtím poškozené. Obstojí-li tedy zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu již s ohledem na závěr o péči lege artis, jehož správnost žalobkyně nenapadají jediným způsobilým dovolacím důvodem spočívajícím ve zpochybnění právního posouzení (dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání a může vést přezkum jen k otázkám formulovaným v dovolání, srov. §242 odst. 3 věta první v návaznosti na §241a odst. 3 o. s. ř.), pak dovolání nemůže být již jen z tohoto důvodu přípustné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, publikovaný pod č. 55/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.). Dovolatelkami vymezená (jiná) právní otázka, zda mezi poskytnutou péči a úmrtím poškozené byla dána příčinná souvislost, za této procesní situace totiž nemá povahu otázky, jejíž zodpovězení způsobem konvenujícím pohledu žalobkyň by bylo způsobilé přivodit jiné rozhodnutí o předmětu sporu.
8. Je nutné uvést, že dovolatelky zpochybňují i standard zdravotní péče, kterou žalovaná poškozené poskytla, avšak neuplatňují tím (jediný možný) dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Svou argumentaci totiž nestaví na nesprávném právním posouzení, ale na zpochybňování skutkových závěrů soudů, které učinily na základě provedeného dokazování, zejména znaleckých posudků, a na zpochybňování hodnocení důkazů soudy, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Při námitce opomenutých a odmítnutých důkazů dovolatelky navíc přehlíží, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, neboť záleží vždy na jeho uvážení (§120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, resp. zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, uveřejněný v Souboru pod C 5978, a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008); vždy se pouze musí vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (k tomu srov. též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 68/99, IV. ÚS 582/01, III. ÚS 52/2000, II. ÚS 127/96, II. ÚS 56/95), což učinil. Nalézací soudy ve stávajícím řízení řádně vyložily důvody, pro které se k některým závěrům znaleckých posudků přiklonily a k závěru některých (zejména znaleckého posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, který předložily žalobkyně) nikoliv. Odvolací soud navíc doplnil dokazování dalším znaleckým posudkem, který rozpory mezi znaleckými posudky objasnil.
9. V rozsahu, ve kterém odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
10. Z uvedených důvodů dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobkyň odmítl.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho výkon (exekuci).
V Brně dne 21. 2. 2024
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu