ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.650.2024.1
sp. zn. 25 Cdo 650/2024-340
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: J. L. , zastoupený Mgr. Janem Altem, advokátem se sídlem Havlíčkovo náměstí 512/16, Kutná Hora, proti žalovanému: J. L., zastoupený Mgr. Tomášem Hoblem, advokátem se sídlem nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, Čáslav, o zaplacení 240.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 435/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2023, č. j. 25 Co 178/2023-304, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 19. 12. 2022, č. j. 9 C 435/2021-145, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 240.000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Uzavřel, že žalobce neunesl důkazní břemeno stran svého tvrzení, že aktivním jednáním žalovaného spočívajícím v likvidaci 20.000 kusů šneků Helix aspersa maxima mu vznikla škoda ve výši žalované částky.
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2023, č. j. 25 Co 178/2023-304, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 240.000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II), odvolacího řízení (výrok III) a státu v odvolacím řízení (výrok IV). Odvolací soud měl za prokázané, že žalovaný je vlastníkem nemovitých věcí (dále též „statek“), které mu dříve daroval žalobce, jenž je současně využíval pro chov šneků. Na podzim 2020 žalobce uskladnil do chladírny bedýnky se šneky. Dne 28. 12. 2020 vyzval žalovaný žalobce k vyklizení králíků a slepic do 30. 12. 2020. Žalobce se svojí dcerou pak přijel na statek a dodávkou odvezl některé žalobcovy věci, žádná zvířata však mezi nimi nebyla. E-mailem ze dne 19. 2. 2021 žalovaný zástupci žalobce k jeho dotazu sdělil, že z chladírny před měsícem vycházel zápach a její obsah byl vyhozen. Odvolací soud zopakoval výslechy svědků, z nichž mimo jiné vyplynulo, že žalobce v nemovitých věcech žalovaného vybudoval chladírnu a umístil do ní šneky. Ti zde byli ještě na konci roku 2020, kdy žalobce ztratil na statek přístup. Z žádného provedeného důkazu pak nevyplynulo, že by si žalobce šneky odvezl. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalovaný šneky v průběhu ledna 2021 vyhodil či jinak zlikvidoval, místo aby žalobce vyzval k jejich odvezení. Porušil tak povinnost nepoškozovat cizí věci vyplývající z §3 odst. 2 písm. e) o. z., čímž zasáhl do vlastnického práva žalobce, jež je právem absolutním, takže byl v souladu s §2910 o. z. povinen nahradit žalobci škodu, která mu tím vznikla (a je v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného). Pokud by odvolací soud nedospěl k právě uvedenému závěru, spatřoval by v jednání žalovaného porušení prevenční povinnosti vyplývající z §2900 o. z. Ve smyslu §2969 odst. 1 o. z. odvolací soud uzavřel, že obvyklá cena šneků v době jejich likvidace činila minimálně 12 Kč za kus, což vyplynulo z předloženého inzerátu na prodej šneků a výpovědi svědka Č.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16, a ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20, a konstatoval, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí, neboť žalovaný nebyl nikterak seznámen s jeho předběžným právním názorem. Odvolací soud přistoupil k provedení důkazů, které nebyly žalobcem před soudem prvního stupně ani po poučení podle §118a o. s. ř. označeny či předloženy. Odvolací soud tak porušil princip neúplné apelace v civilním řízení, když připustil nové důkazy žalobce například v podobě videozáznamu, u něhož navíc ani nesdělil, co z tohoto důkazu zjistil. V kontextu znovu provedených důkazů svědeckými výpověďmi odvolací soud nesplnil vůči žalovanému poučovací povinnost dle §118a o. s. ř. Dovolatel dále polemizoval se zjištěním odvolacího soudu, že v chladírně se měl nacházet specifikovaný počet šneků a že on se měl dopustit jejich likvidace. Při posouzení výše škody se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2679/2029, (poznámka dovolacího soudu: zjevně míněn rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2679/2019). Odvolací soud dále pochybil, jestliže nenechal dle §127 o. s. ř. vypracovat odborné vyjádření nebo znalecký posudek, jímž by byla zjištěna obvyklá cena šneků ve smyslu §2969 odst. 1 o. z., neboť pouze předložený inzerát a výpověď svědka Č., o jehož nestrannosti lze mít pochybnosti s ohledem na jeho spor se žalovaným, nemohou být dostačující. Odvolací soud se měl rovněž zabývat poměry poškozeného, například za jakou částku šneky nakoupil. Mělo být rovněž zohledněno, že v této věci se jedná o již několikátý spor stejných účastníků. Namísto aby se odvolací soud zabýval otázkou existence protiprávního jednání žalovaného a příčinné souvislosti, spokojil se s pouhým zjištěním vzniku škody a jejího rozsahu, což je v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3478/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3703/2020. Odvolací soud nedostatečně zjistil skutkový stav, z e-mailu ze dne 19. 2. 2021 nevyplývá, že by žalovaný zlikvidoval 20.000 šneků, takže obsah tohoto důkazu a na jeho základě provedená skutková zjištění jsou v extrémním rozporu. Důkaz zmíněným e-mailem odvolací soud znovu neprovedl, ačkoliv z něj dovodil opačné závěry než soud prvního stupně, což je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1049/2009, či s nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. I. ÚS 3477/21. Odvolací soud měl podle názoru žalovaného rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2432/99. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř.
6. Žalovaný sice zpochybnil právní závěr odvolacího soudu ohledně své odpovědnosti za vzniklou škodu, učinil tak ovšem za užití argumentace založené výlučně na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem. Brojil proti závěrům odvolacího soudu, že v chladírně se nacházelo 20.000 kusů šneků ve vlastnictví žalobce a že to byl žalovaný, kdo přistoupil k jejich likvidaci, v důsledku čehož odpovídá za způsobenou škodu. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1551/2022). Pokud si odvolací soud nevyžádal odborně vyjádření, případně nenechal vypracovat znalecký posudek ohledně ceny šneků, zjevně dospěl k závěru, že se nejedná o otázku odbornou a podklady opatřené v rámci dokazování považoval za dostačující, což dovolací soud není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů oprávněn přezkoumávat. Právě uvedené platí též pro otázku věrohodnosti svědků a hodnocení jejich výpovědí. Stejně tak skutečnost, že se jedná o několikátý spor mezi účastníky, mohla mít hypoteticky význam pouze při hodnocení důkazů.
7. Způsobilým dovolacím důvodem není ani poukaz na vady řízení (uplatněné výtkami týkajícími se tvrzené překvapivosti napadeného rozhodnutí, porušení principu neúplné apelace, nepoučení žalovaného dle §118a o. s. ř., nevypracování odborného vyjádření či znaleckého posudku, nezopakování listinného důkazu), neboť k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (je-li jimi řízení skutečně postiženo), dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Procesní vada může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s dovolatelem formulovanou otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022), kterou však v dané věci dovolatel nevymezuje. Nejde zde tedy o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
8. Nadto pak Nejvyšší soud poznamenává, že dovolatelem namítaný zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než vynese rozhodnutí. Znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat. Účastníkům řízení by mělo být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať už jde o otázky skutkové nebo právní. Je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20). V situaci, v níž soud hodlá založit své rozhodnutí na vyřešení otázky, již účastníci předtím vznesli ve svých podáních, není soud povinen účastníkům předem oznamovat, s jakým výsledkem a odůvodněním otázku vyřeší (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20). Obdobně Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněný pod číslem 136/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, nebo ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 961/2021). Odvolací soud v daném případně opřel své rozhodnutí o závěry, jež byly předmětem argumentace účastníků, již toliko odlišně zhodnotil, aniž by jim upřel možnost ke stěžejním momentům (otázka, zda dovolatel předmětné šneky vyhodil) se náležitě vyjádřit. Na právě uvedeném nic nemění ani dovolatelem citovaná judikatura Ústavního soudu.
9. Nad rámec argumentace uvedené pod bodem 7 tohoto usnesení Nejvyšší soud dále podotýká, že jde-li o namítané porušení principu neúplné apelace v souvislosti s důkazem ve formě videozáznamu ze dne 29. 11. 2020, je třeba připomenout, že žalobce jej k důkazu označil na jednání odvolacího soudu poté, co byl poučen ohledně důkazního břemene v souvislosti s množstvím šneků, které se mělo nacházet v chladírně (viz č. l. 273 spisu). Odvolací soud pak tento důkaz v odůvodnění svého rozsudku uvedl pouze podpůrně, když závěr o přítomnosti šneků v chladírně a jejich množství učinil především na základě svědeckých výpovědí (viz bod 14 napadeného rozsudku). Není dále pravdou, že odvolací soud z videozáznamu seznal, kolik šneků se v chladírně nacházelo, když je v odůvodnění jeho rozsudku výslovně uvedeno, že množství bedýnek není ze záznamu rozpoznatelné (viz bod 9 napadeného rozsudku). Dovolatelem odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. I. ÚS 3477/21, nevyznívá v otázce opětovného provedení listinného důkazu zcela kategoricky, naopak připouští i existenci opačného názoru. Nezopakování listinných důkazů nezakládá vadu ohrožující správnost napadeného rozhodnutí; u důkazů tohoto typu je totiž vyloučen vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání, a není tudíž porušením zásady přímosti, pakliže odvolací soud důkazní význam příslušných listin přehodnotil, aniž by jimi při jednání sám vedl důkaz (viz například odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 5157/2009, ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3308/2010, či ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3787/2011). Odvolací soud měl zjevně uvedenou zásadu na paměti, když zopakoval výslechy svědků, avšak u listinného důkazu k tomu neshledal důvod.
10. Dovolacímu soudu není zcela zřejmé, kam směřoval žalovaný svou argumentaci s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2679/2019, neboť v daném případě se jednalo o stanovení obvyklé ceny raritního vozidla, což je vůči posuzovanému případu zcela odlišná situace. Představa dovolatele, že při určení obvyklé ceny ve smyslu §2969 odst. 1 o. z. je podstatné, za jakou cenu žalobce šneky pořídil, je pak mylná a neodpovídá dikci zákona ani ustálené judikatuře, protože obvyklou (obecnou, tržní) cenu představuje cena, za kterou lze v daném místě a čase pořídit náhradní věc stejných kvalit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3729/2011, uveřejněný pod číslem 123/2012 Sb. rozh. obč.). Jde-li o námitku dovolatele, že se odvolací soud nezabýval otázkou existence protiprávního jednání a příčinné souvislosti, je třeba uvést, že protiprávní jednání odvolací soud spatřoval v tom, že žalovaný zlikvidoval šneky ve vlastnictví žalobce. Pokud by žalovaný šneky nezlikvidoval, ke škodě na majetku žalobce by nedošlo, z čehož vyplývá též příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody. V bodech 14-16 napadeného rozsudku odvolací soud vyložil, na základě jaké úvahy, respektive kombinací jakých zjištění dospěl k relevantním skutkovým závěrům, přičemž dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán (viz bod 6 tohoto usnesení). Skutkové závěry odvolacího soudu v sobě neobsahují žádný extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům, respektive není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení důkazů, a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
11. K námitce dovolatele, že odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2432/99, dovolací soud připomíná, že zásada dvouinstančnosti, jež ostatně není v českém právním řádu zásadou obecně platnou, se v občanském soudním řízení v apelačním systému upraveném občanským soudním řádem prosazuje jen omezeně, potud, že odvolací soud je oprávněn zrušit odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jen z důvodů taxativně vypočtených v §219a o. s. ř. To pak připouští zrušení rozsudku nebo usnesení ve věci samé ze „skutkových důvodů“ jen tehdy, jestliže ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§213 odst. 3 a 4 o. s. ř.); ustanovení §213 odst. 5 o. s. ř. tím nesmí být dotčeno (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč., či důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, uveřejněného pod číslem 58/2021 Sb. rozh. obč ). Ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž jen určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat (jde-li o rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo-li dosud k dané skutečnosti provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování). V případě splnění obou podmínek ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda navržené důkazy provede v odvolacím řízení, nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219a odst. 2 o. s. ř. zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování. I v případě, kdy by se mělo jednat o rozsáhlé dokazování ke skutečnostem, k nimž dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování, není odvolací soud zbaven možnosti provést takové dokazování sám, má ovšem možnost posoudit, zda takto postupovat bude či rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1944/2020). Odvolací soud se tedy od rozhodovací praxe dovolacího soudu ani v této otázce neodchýlil.
12. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). Dovolatel nechal zcela bez povšimnutí závěr odvolacího soudu, že porušil svou prevenční povinnost vyplývající z §2900 o. z., a už proto by jeho dovolání nemohlo být úspěšné.
13. Jelikož dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 4. 2024
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu