ECLI:CZ:NS:2024:3.TDO.32.2024.1
sp. zn. 3 Tdo 32/2024-956
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2024 o dovolání, které podal obviněný P. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2023, sp. zn. 5 To 142/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 40/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 3 T 40/2022 , byl obviněný P. H. pod bodem I. uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, dílem formou ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (body I. 2-3), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že se spoluobviněným T. M.,
I. v rámci výkonu trestu odnětí svobody, v prostorách Vazební Věznice Praha Pankrác, Soudní 988/1, 140 57 Praha 4, v oddílech AIC a AIA OVT VV, obžalovaní společně vyvíjeli střídavě a systematicky nátlak v podobě verbálních útoků, nadávek a pohrůžek způsobením újmy na zdraví poškozenému J. C., nebo jeho rodině, kdy po tomto požadovali, aby poskytoval oběma obviněným výhody v podobě nákupů ve vězeňské kantýně z vlastních financí, odevzdávání věcí z došlých nárokových balíků, či zprostředkování těchto balíků za účelem doručení věcí patřících obviněným a další podobné služby, zejména pak
1. v blíže nezjištěný den v průběhu měsíce října, po přestěhování obžalovaného H. na oddíl AIA, tedy za poškozeným C. a obžalovaným M., sdělil obžalovaný M. poškozenému C., aby se nastěhoval na celu č. 219 společně s obžalovaným H., s čímž poškozený C. nesouhlasil, ale poté, kdy mu obžalovaný M. řekl, že to mohou vyřešit jinak, se z obavy před ústrky ze strany obou obžalovaných poškozený proti své vůli přestěhoval,
2. dne 7. 11. 2020 v blíže nezjištěné době, poté co poškozený C. vstoupil na celu č. 219, byl nejdříve verbálně napaden obžalovaným M. a obžalovaným H., kdy mu bylo vulgárně nadáváno a vyčítáno, že se stýká a baví s konfidenty z cely č. 205, což mu předtím bylo zakázáno ze strany obou obžalovaných, zejména pak neměl poškozený poskytovat ostatním vězňům právní rady zadarmo, což ovšem dále činil, následkem toho na něj obžalovaný H. přibližně hodinu a půl křičel, vulgárně mu nadával a neustále poškozeného fyzicky pošťuchoval, v průběhu této doby k poškozenému přistoupil obžalovaný M. a udeřil jej jednou ranou otevřenou dlaní do obličeje, až poškozenému odletěly dioptrické brýle, po této facce obžalovaný M. sdělil poškozenému, že od nynějška bude každé pondělí a středu dostávat od obviněných nákupní seznam, který nakoupí v kantýně ze svých prostředků a nákup následně předá obžalovaným, což bude trest za projevenou neposlušnost poškozeného, následně začal na poškozeného obžalovaný H. křičet, že ještě toho dne jej ztříská, dobije a to tak, že nevstane ze země a také, že zavolá svému synovi mimo věznici a tento ještě předmětný den molotovovým koktejlem zapálí statek poškozeného včetně jeho přítelkyně a nezletilého syna, přičemž ukazoval na jejich fotografii pověšenou v cele poškozeného, kdy poškozený na toto reagoval odchodem z cely a snahou o dojití ke katru, aby si zajistil pomoc ze strany Vězeňské služby, přičemž ho dostihl a zastavil opět obžalovaný H. a sdělil mu, že jestli se pohne směrem ke katru, tak dostane takovou ránu, že druhou chytne o kliku cely č. 220 a už nevstane, kdy poškozený ze strachu z uskutečnění těchto výhružek obžalovaným H. následně ustoupil od dalších pokusů a místo toho využil svého práva na telefonát a zavolal své partnerce s prosbou, ať ihned zavolá do věznice s tím, že je poškozený ohrožen, na základě čehož byl členy vězeňské služby přestěhován do jiné cely,
3. oba obžalovaní minimálně po dobu jednoho měsíce do 7. 11. 2020 v rámci výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Praha Pankrác, požadovali po poškozeném J. S. odevzdání zboží v množství 5 kusů tabáků měsíčně za výhodu nemuset vykonávat denní práce pro věznici, kdy obžalovaný H. toto požadoval za opakovaného použití slovní výhružky, že mu jinak rozšlape hlavu, z čehož měl poškozený obavy a žádal o pomoc svou ženu, aby věc řešila s vedením věznice ,
a pod bodem II. byl uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 22. 9. 2020 v blíže nezjištěné době, po nástupu poškozeného J. C. na oddíl AIC OVT tomuto sdělil, že bude s obžalovaným a dalšími sdílet celu č. 235, kdy poté, co poškozený odložil svou tašku na postel, ji obžalovaný H. začal prohledávat a i přes verbální protest poškozeného začal odcizovat věci, které si poškozený přinesl, konkrétně 1x balení kávy Jihlavanka, tvrdý salám, sušené mléko, břit na holení zn. Gillette, sprchový gel, tyto obžalovaný H. uložil do své skříňky a to z obavy užití násilí ze strany obžalovaného H., kterou měl i vzhledem k jejich minulé známosti z období před společným výkonem trestu, jelikož poškozený věděl, že obžalovaný H. je násilné povahy .
2. Za toto jednání a za zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 40 T 66/2021 (pozn. ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. 11 To 52/2022), byl obviněný P. H. odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 40 T 66/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. Rozsudkem bylo dálo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného T. M., kdy spoluobviněný byl výrokem podle §226 písm. a) tr. ř. rovněž zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku.
5. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 3 T 40/2022, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině i trestu. Odvolání podal rovněž spoluobviněný T. M.
6. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 8. 2023, sp. zn. 5 To 142/2023 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného P. H. a spoluobviněného T. M. zamítl.
II.
7. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný P. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 891-895 spisu), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
8. Obviněný odvolacímu soudu vytýká, že se nedostatečně zabýval jeho odvolacími námitkami, nevyložil, proč a v čem jsou chybné, nesprávné nebo nedůvodné, ale uchýlil se toliko k obecnému vyjádření, že soud nalézací učinil správný závěr o jeho vině, právní kvalifikaci skutku a výši trestu. Obsah odůvodnění je tak zcela nesrozumitelný, neobsahující žádnou konkrétní reflexi stran uplatněných námitek. Soudy neprávně hodnotily otázku zavinění a příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. Právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu se zjištěnými skutečnostmi. Je přesvědčen, že důkazní situace neumožňuje bez důvodných pochybností učinit závěr, že se měl vytýkaného jednání dopustit. Důkazy byly soudy hodnoceny jednostranně, přičemž nevzaly v potaz výpovědi svědků, nezabývaly se věrohodností partnerky poškozeného C. a věrohodností výpovědi samotného poškozeného. Odvolací soud se pak nevypořádal s rozpory mezi jednotlivými důkazy, jak mu ukládá ustanovení §125 tr. ř.
9. Dále obviněný uvedl, že výpověď poškozeného byla vedena snahou jej poškodit, označil ji za strojovou, nespontánní a naučenou. Poškozený vypovídal způsobem, z něhož nebylo patrné, co si pouze přečetl v komentáři k trestnímu zákoníku a co skutečně zažil. Svědkyně E. V., přítelkyně poškozeného, pak vypovídala o skutečnostech, které měla toliko zprostředkovaně, z doslechu. Svědkyni pak dovolatel označil stejně jako poškozeného za nevěrohodnou osobu, neboť byla v minulosti trestně stíhána pro přečin podvodu spolu s poškozeným. Pozastavil se nad tím, že poškozený situaci řešil skrze svoji přítelkyni a nikoli hned, např. tím, že by oslovil vězeňskou službu či příslušné osoby, aby věc hned řešily. V uvedeném jednání poškozeného spatřuje znaky účelovosti. V projednávané věci bylo četnými výpověďmi svědků prokázáno, že se skutek nestal. >1< Žádný ze svědků nepotvrdil, že by z jeho strany docházelo k fyzickým útokům na spoluvězně, že by po nich něco chtěl, vyjma povinností, které jako tzv. barákový vyžadoval. Pokud se o opaku vyjadřoval svědek T., pak se jedná o svědka, který nebyl ničemu přítomen, nic osobně nezaznamenal, nic neslyšel, vše měl z doslechu. Závěr odvolacího soudu, že měl ve výpovědi nepřímo potvrdit závěry poškozených, je zavádějící. Z toho, že měl uvést, že se poškozenému C. systém, který ve výpovědi dovolatel popsal, nelíbil, nemůže soud predikovat to, že jej měl vydírat způsobem popsaným v napadených rozhodnutích. Ke své pozici tzv. barákového uvedl, že se jedná o osoby pomáhající dozorcům oddělení tím, že úkolují ostatní spoluvězně v rámci tzv. rajonů, zajišťují pořádek a klid na oddělení. Někteří vězni pak vyměňují některé činnosti např. za nákup, jako poškozený C., což je v tomto prostředí celkem běžná situace. Uvedl, že vězení je svébytné sociální prostředí, na které nelze pohlížet běžnými měřítky, běžnou optikou. On toliko plnil svou roli a svoji pozici, kterou měl na oddělení, kdy poukázal na výpověď svědka B., který jej označil za vězně, který má respekt a nějaké slovo, a jehož chování odpovídá postavení v hierarchii vězeňského prostředí.
10. Obviněný rovněž poukázal na to, že poškozeného zná dlouho, po určité období byli i přáteli. Po nástupu do výkonu trestu však poškozený nelibě nesl postavení dovolatele v hierarchii věznice a opakovaně na jeho osobu podával různá podání, pro která byl dovolatel vyslýchán a která se neprokázala, jako např. tvrzení, že si vede deník o půjčkách dalším vězňům. Podle obviněného odvolací soud zcela nelogicky uvádí, že z tohoto důvodu považuje výpověď dovolatele za částečně nevěrohodnou. Pokud měl soud pochybnosti, měl postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a obžaloby jej zprostit. Fakt, který opakovaně soudy obou stupňů a státní zástupkyně uvádí, to jest, že je recidivistou, sám o sobě neobstojí a nelze jej v případě, nebyla-li vina prokázána, nade vší pochybnosti, přičítat k jeho tíži. Pokud by soud posuzoval věc stejnou optikou, měl i při posuzování osoby poškozeného uplatnit stejný postup, což ovšem neučinil.
11. S ohledem na uvedené proto obviněný P. H. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně postupem podle §265k tr. ř. zrušil, a podle §265 l tr. ř. věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby byla věc projednána v jiném složení senátu.
12. K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 30. 10. 2023, sp. zn. 1 NZO 830/2023.
13. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že dovolání obviněného je doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se soudy beze zbytku vypořádaly. Státní zástupce zastává názor, že obviněným přednesené výhrady nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů pod uvedený dovolací důvod s jistotou dávkou tolerance podřadit lze, jsou však zjevně neopodstatněné. Nalézací soud realizoval komplexní a bezvadné dokazování, soud odvolací podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se sice stručným, současně však dostačujícím způsobem vypořádal. Z tohoto pohledu není vadou ani to, že odvolací soud správná skutková zjištění a závěry nalézacího soudu převzal a na tyto v zásadě jen odkázal. S odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) (z jehož judikatury vychází také Ústavní soud), se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. >2< Podmínkou samozřejmě je, že nadřízený soud skutečně napadené rozhodnutí na základě argumentů uvedených v opravném prostředku přezkoumal. V projednávané věci Městský soud v Praze této povinnosti dostál, přičemž v rámci odůvodnění svého rozhodnutí upozornil taktéž na tu část výpovědi dovolatele, která nepřímo vyjádření poškozených o jistých nestandardních projevech v interpersonálních vztazích ve věznici potvrdila.
14. Státní zástupce konstatoval, že skutková zjištění, ke kterým Obvodní soud pro Prahu 4 dospěl, z provedených důkazů, po jejich logickém vyhodnocení souladném se zásadami elementární logiky, dovodit lze. Žádný ze soudů samozřejmě nepřehlédl popěrný charakter výpovědi dovolatele, oba však správně akcentovaly, že spáchání jednání popsaného ve skutkové větě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 je spolehlivě prokazováno výpověďmi poškozených C. a S. a svědků T., V., P. a T., a dále vyjádřeními vězeňské služby, denním hlášením ze dne 7. 11. 2020 a hlášením Vazební věznice Praha – Pankrác ze dne 8. 11. 2020. Dále připomněl, že provedené důkazy hodnotí a skutková zjištění formuje výlučně soud a nikoli obviněný, jeho obhájce či státní zástupce. Vytýkaný zjevný nesoulad přitom nemůže být založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů v návaznosti na vyhodnocení provedených důkazů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Poukázal rovněž na zásadu in dubio pro reo , jejíž porušení dovolatel namítal, s tím, že podmínky pro uplatnění této zásady nejsou splněny, jestliže soud nemá po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele neměl.
15. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněným uplatněné námitky tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť samotná dovolací argumentace obviněného je vystavěna výlučně na zpochybnění skutkových závěrů soudů a na popření jakéhokoli závadového chování vůči poškozeným. Jinak řečeno, obviněný vůbec netvrdí, že by právě tato skutková zjištění soudů nenaplňovala znaky trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. >3< Námitky obviněného tak pod tento dovolací důvod podřadit nelze.
16. Státní zástupce se vyjádřil i k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., kdy dospěl k závěru, že i přes slovní vyjádření užité dovolatelem byl tento dovolací důvod uplatněn fakticky v jeho druhé variantě, tedy, že již řízení a rozhodnutí prvostupňového soudu bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Jak ale vyplývá z předchozích pasáží, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 žádným z nedostatků zatížen není. Logicky tak nemůže být vadné ani usnesení Městského soudu v Praze z pohledu tohoto dovolacího důvodu.
17. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
19. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2023, sp. zn. 5 To 142/2023, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
20. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
21. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou základních alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
22. Obviněný výslovně cituje první alternativu tohoto ustanovení. Ta však dopadá na případy, kdy došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného a spoluobviněného projednal, kdy následně z podnětu těchto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu a odkaz obviněného na tuto variantu je nesprávný.
23. V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h) tr. ř.
24. Je třeba uvést, že v praxi se často výše uvedené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. vzájemně doplňují, slouží však k nápravě jiných vad. Není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.
25. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy .
26. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .
27. Námitky stran existence procesně nepoužitelných důkazů a tzv. opomenutých důkazů obviněný nevznáší, byť uvedené varianty cituje. Je však přesvědčen, že v projednávané věci se jedná o situaci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a provedenými důkazy.
28. Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
29. Je třeba připomenout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
30. Stručně řečeno, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
31. Obviněný v podstatě namítá, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení závěru o jeho vině. V tomto směru napadá způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, kdy namítá „nesprávnou interpretaci provedených důkazů“, zejména výpovědí poškozených a svědků, ale rovněž věrohodnost poškozeného J. C. a svědkyně E. V., nezohlednění specifik vězeňského prostředí a motivace poškozeného. V drtivé většině se jedná o námitky směřující do oblasti skutkových zjištění a provedeného dokazování. Rovněž má za to, že bylo porušeno ustanovení §125 tr. ř. a zásada in dubio pro reo.
32. Stěžejním důkazem byla samozřejmě výpověď poškozeného J. C., nejedná se však o důkaz osamocený. Obviněný zpochybňoval věrohodnost poškozeného J. C. a svědkyně E. V., družky poškozeného, neboť se jedná o osoby, které byly trestně stíhané pro podvod, nicméně zcela přehlíží, že většina svědků, jejichž svědectví podle jeho názoru prokazují, že se skutek nestal (J. B., D. D. S., Š. P., J. N., D. T., D. J., M. L.), jsou osoby, které se v době incidentu nacházely ve výkonu trestu odnětí svobody. Soudy zcela zjevně neměly žádné pochybnosti o věrohodnosti poškozeného nebo jeho partnerky, svědkyně E. V. Nalézací soud v bodě 17. odůvodnění rozsudku uvedl, že poškozený „ věrohodným způsobem uvedl, že ze strachu postupoval tak, že zavolal své přítelkyni, namísto, aby rovnou zalarmoval vězeňskou službu “, a rovněž „ zcela věrohodně vypověděl, že mu byly věci odňaty pod hrozbou násilí a zcela odmítl, že by šlo o případ, kdy by se mělo jednat o společný majetek všech přítomných “. Svědkyně E. V. pak popsala okolnosti, za kterých došlo k jejímu telefonátu do věznice Pankrác, kdy soud měl k dispozici denní hlášení ze dne 7. 11. 2020 zaznamenávající oznámení svědkyně o šikaně a fyzickém napadení poškozeného J. C., který jí o tomto telefonicky informoval. Svědkyně rovněž vypověděla o tom, že jí byly poškozeným zaslány rozbité dioptrické brýle, k jejichž rozbití došlo při incidentu se spoluobviněným T. M., vypovídala rovněž o tom, co jí bylo o poměrech ve věznici poškozeným sděleno. Nalézací soud dále vycházel z výpovědi svědkyně A. T., manželky poškozeného J. S., kdy i v tomto případě měl k dispozici i denní hlášení ze dne 7. 11. 2020 zaznamenávající oznámení o šikaně, ponižování a fyzickém napadávání poškozeného J. S. učiněné telefonicky svědkyní do věznice Pankrác. Dalšími listinnými důkazy, z nichž nalézací soud vycházel, bylo hlášení Vazební věznice Pankrác ze dne 8. 11. 2020, v rámci něhož je zaznamenáno, že poškozený J. C. uvedl, že již několik dní žije ve strachu z osoby obviněného a rovněž spoluobviněného T. M., kdy tito údajně dělají násilné odběry z balíků a nákupů ostatních odsouzených a nechávají si platit za různé služby s tím, že pokud někdo nezaplatí, je fyzicky napaden. Svědek Z. T. vypověděl, že poškozený J. C. „ byl taky jedním z těch, kteří byli šikanováni “ (bod 12. rozsudku), svědek Š. P. pak vypověděl, že se mu poškozený J. C. svěřil s tím, že byl ze strany obviněných fyzicky napaden (bod 9. rozsudku). Výpověď poškozeného tedy byla podepřena dalšími ve věci provedenými důkazy, ať už přímo se týkajících jednání, jemuž byl ze strany obviněného podroben, či obecně se vyjadřující k chování obviněného ve výkonu trestu. Na straně druhé nalézací soud neuvěřil obhajobě obviněného, kdy poukázal na to, že Vazební věznice Praha Pankrác neeviduje žádnou písemnou žádost poškozeného J. C. o společném ubytování s dovolatelem, ani nebyl veden žádný záznam o tom, že by obviněnému byl odebrán jakýkoli deník.
33. Odvolací soud neshledal v předcházejícím řízení jakékoli vady a ztotožnil se se skutkovými závěry a právním posouzením skutků jako přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedl, že skutková zjištění, k nimiž nalézací soud dospěl jsou úplná a neskýtají žádných pochybností o své správnosti. Poukázal na výpověď obviněného, který popisoval praxi, jaká na oddělení panovala, kdy se tato praxe podle něho poškozenému J. C. nelíbila. Nejvyšší soud dodává, že jistě nelze ignorovat skutečnost, že k uvedenému jednání došlo ve specifickém prostředí, jakým věznice bezesporu jsou. Zavedená praxe mezi osobami ve výkonu trestu a s tím i spojená hierarchie však nestojí nad zcela základním pravidlem, že nikdo nesmí být násilím, pohrůžkou násilí či pohrůžkou jiné těžké újmy nucen, aby něco konal, opominul nebo, jako v projednávané věci, trpěl. Je možno konstatoval, že skutkový stav věci byl zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř.
34. Neobstojí tak námitka obviněného, že soudy nesprávně hodnotily otázku zavinění a příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem. V obecné rovině by bylo možno uvedenou námitku podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . Předpokladem existence tohoto dovolacího důvodu je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti, přičemž ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Námitky obviněného jsou však bez výjimky námitkami skutkového charakteru, kdy obviněný na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů, prosazujíc vlastní hodnotící úvahy, předkládá vlastní verzi skutkových událostí, resp. závěr, že se skutek nestal.
35. Východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou přitom v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
36. Sám obviněný vypověděl, že zavedená praxe mezi osobami ve výkonu trestu odnětí svobody, jakýsi výměnný obchod, jeho slovy „to se tak běžně dělá“, kdy se všichni o všechno dělí, se poškozenému nelíbila, resp. nelíbilo se mu, že mu byly jeho osobní věci odebírány a že byl nucen ze svých finančních prostředků obstarávat nákupy pro obviněného. Z provedeného dokazování a z výpovědi samotného obviněného se pak podává, že poškozenému nebylo dáno na výběr, neboť obviněný jej k tomu, aby se o věci „dělil“ nutil, rovněž jej nutil nakupovat na své náklady v kantýně, případně žádat o věci svou přítelkyni, která mu je následně zaslala v balíku, dokonce si některé osobní věci poškozeného přímo přivlastnil (bod II. výroku o vině). Odkaz na to, že takhle to ve výkonu trestu odnětí svobody prostě chodí, neobstojí.
37. Obviněný rovněž akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , kdy uvedl, že je přesvědčen o tom, že „ soudy hodnotily důkazy jednostranně “, a že soud měl v pochybnostech postupovat v jeho prospěch. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo , neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
38. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95 Ústavy České republiky).
39. Část argumentace obviněného směřovala k tomu, že odvolací soud se nijak nevypořádal s jeho námitkami uplatněnými v odvolání, kdy toliko konstatoval správnost závěrů soudu nalézacího, na jehož odůvodnění odkázal. Obviněný tedy vznáší námitku nedostatečného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Jedná se o výhrady spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění soudního rozhodnutí, resp. je dovozováno porušení §125 odst. 1 tr. ř. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné . Zákonná úprava připouští dovolání jen z výslovně stanovených a taxativně vypočtených důvodů, které jsou obsaženy v §265b tr. ř., jak bylo rozvedeno výše. Námitka, že nebylo ze strany odvolacího soudu dostatečně reagováno na jednotlivé námitky, neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Nutno připustit, že rozhodnutí odvolacího soudu je poněkud strohé, nicméně odvolací soud se s námitkami obviněného dostačujícím způsobem vypořádal. Dle ustálené praxe Ústavního soudu, vyjádřené např. v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, je mj. uvedeno, že „ Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59–60) .“ V rozporu s tím tedy není, jestliže Městský soud v Praze na odvolací námitky obviněného reagoval též odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v rámci nichž je také patřičně reagováno na výhrady obviněného. Byť je tedy součástí práva na spravedlivý proces požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 415/11). Napadené usnesení nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li tento celek posuzován komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost obstojí a obviněný v něm odpověď na své námitky najde (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 11 Tdo 970/2022, ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1107/2016, rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08).
40. Lze tedy konstatovat, že soudy prvního i druhého stupně plně dostály požadavkům na odůvodnění svých rozhodnutí ve shodě s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a judikaturou Ústavního soudu.
41. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněného opodstatněnými, resp. dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že obviněný uplatnil námitky doslova totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
42. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. H. odmítl.
43. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 2. 2024
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu _______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) J. B., D. D. S., A. T., Š. P., J. N., D. T., D. J., M. L.
2) Rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997 č. 20772/92, odst. 59-60.
3) Výlučně takový druh námitek by byl přitom uplatněn relevantně z pohledu dovolacího důvodu podle
§265b odst. 1 písm. h) tr ř.