ECLI:CZ:NS:2024:3.TDO.978.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 978/2023-1047
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2024 o dovolání, které podal obviněný I. D., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 2 To 23/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 81 T 7/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného I. D. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 1. 2023, sp. zn. 81 T 7/2022 , byl obviněný I. D. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 11. 5. 2021 v době kolem 16:20 hod. v rodinném domě na adrese XY, ul. XY č. p. XY, v úmyslu dosáhnout vlastního sexuálního uspokojení, nejprve v koupelně přistoupil zezadu ke své družce J. K., v době, kdy se svlékla do naha a chystala se osprchovat, uchopil ji rukama kolem trupu, přenesl ji do ložnice, kde ji povalil na postel, snažil se jí rukama roztáhnout nohy, přičemž jí nadával slovy „ty čubko jedna, tys mě ponížila, já ti ukážu, mám dost síly na to, abych tě zabil“, když se poškozená snažila kopat nohama, volala o pomoc a křičela, ať ji nechá, uchopil ji za krk a začal ji škrtit, stáhl si trenýrky a snažil se vniknout penisem do vaginy poškozené, což se mu vzhledem k odporu poškozené, která neustále kopala nohama, podařilo jen částečně, následně přiložil poškozené na obličej polštář a takto ji dusil, když jej poškozená uchopila za ruku, převrátila mu v obraně prst jeho ruky a polštář odsunula, uchopil ji za levou nohu, přetočil ji na bok, vsunul jí prsty do konečníku a pohyboval s nimi, kdy poškozené se nakonec podařilo vyprostit, běžela nahá do přízemí domu, kde se rychle oblékla a z domu utekla, a tímto jednáním způsobil poškozené poranění spočívající v krevním výronu velikosti 10 x 5 cm na pravé polovině krku podél kývačů s otiskem ruky, plošném podkožním krevním výronu průměru 20 x 10 cm na zadní straně pravé paže, zhmožděninách velikosti 10 x 15 cm na pravé boční ploše hrudníku a v pravém podžebří, podkožním krevním výronu velikosti 12 x 15 cm levého lýtka, drobném zarudnutí kůže na pravé horní části zad, dvou kožních oděrkách na pravé boční ploše břicha, bolestivosti levého lýtka, pravého boku, pravé horní končetiny a pravého ramene s vystřelováním přes šíji do hlavy, a bolestivosti konečníku, bez zevně patrných poranění či krvácení, v jejichž důsledku byla poškozená pouze částečně omezena v běžném způsobu života bolestivostí postižených lokalit přetrvávající po dobu několika dnů, avšak v důsledku jeho jednání, které u poškozené vyvolalo intenzivní strach o život, se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha projevující se celkovým psychickým diskomfortem, úzkostně - depresivními stavy, narušením koncentrace, snížením výkonu a zvýšenou únavností, narušením spánku a nepříznivým obsahem snů, vyhýbavostí, sociálním stažením, zvýšenou úlekovou reaktivitou a ostražitostí, s prvky zajišťujícího chování, v jejímž důsledku byla poškozená výrazně omezena v běžném způsobu života nejméně do 18. 7. 2022.
2. Za to byl odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené V. Z. P. Č. R., částku ve výši 35.842,24 Kč, a poškozené J. K. částku ve výši 28.631,15 Kč.
4. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly poškozená V. Z. P. Č. R. se zbytkem svého nároku na náhradu škody ve výši 847,76 Kč a poškozená J. K. se zbytkem svého nároku na majetkovou škodu ve výši 222.184 Kč odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená J. K. s celým svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 1.032.716 Kč odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 1. 2023, sp. zn. 81 T 7/2022, podal obviněný odvolání do všech jeho výroků. Odvolání podala i poškozená J. K., a to do výroků, jimiž byla odkázána se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 2 To 23/2023 , a to tak že podaná dovolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II.
8. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 2 To 23/2023, podal obviněný dovolání (č. l. 1015 - 1019), přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. s tím, že, rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důvody, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku přičemž bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
9. Obviněný namítl, že nalézací soud postupoval v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., zamítl provedení významných důkazů a neuvážil všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutková zjištění týkající se mechanismu násilného jednání dovolatele vychází pouze z výpovědi poškozené a znaleckého posudku, který je reflexí toho, co uváděla poškozená. Ostatní ve věci provedené důkazy nemají podle dovolatele význam pro zjištění, zda se skutek stal tak, jak jej líčí poškozená, resp. obžaloba. Přímé důkazy absentují, nepřímé jsou diskutabilní a nejisté, a nelze mít proto za splněný požadavek nejvyššího možného stupně jistoty, který lze od lidského poznání požadovat či alespoň požadavek prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost.
10. Od počátku trestního řízení namítal, že způsob spáchání skutku tvrzený poškozenou a obžalobou je technicky nemožný. Za tímto účelem navrhl doplnit dokazování rekonstrukcí či vyšetřovacím pokusem k prověření tvrzení poškozené. Neprovedení tohoto důkazu podle obviněného není polemikou se skutkovými zjištěními, ale výtkou nalézacímu soudu, že nehodnotil pečlivě veškeré relevantní skutečnosti a neprovedl důkaz způsobilý významně zpochybnit skutkové zjištění, že dovolatel měl poškozenou uchopit v koupelně zezadu rukama kolem trupu a přenést do ložnice, kde ji povalil na postel. V prostoru, kde se tohoto jednání měl obviněný dopustit, to však není technicky možné. Zpochybnění tvrzení poškozené nemá podle obviněného pouze okrajový význam, ale jde o významný test její celkové věrohodnosti. Odvolací soud se náležitě nevypořádal ani se skutečnostmi zpochybňujícími věrohodnost poškozené, když sice shrnul námitky obviněného, ale pouze konstatoval, že nelze přisvědčit obhajobě požadující ověření dalších místních poměrů, neboť jsou náležitě zadokumentovány policejním orgánem, včetně pořízení fotodokumentace, z nichž si orgány činné v trestním řízení mohly učinit dostatečný náhled na možnost přenesení či odtažení poškozené obviněným z koupelny do ložnice.
11. Obviněný se vymezil vůči zdůvodnění odmítnutí znaleckého posudku z oboru biomechaniky ze strany odvolacího soudu, který uvedl, že si „ dokáže zcela plasticky představit reálný průběh děje, tak jej popsala poškozená“. Tento argument, kterým odvolací soud uvedl, že mu k představení si průběhu děje postačuje pořízená fotografická dokumentace, však s odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20 podle obviněného nelze akceptovat. Nelze odhadnout, co si soud dokáže a co nedokáže představit a nebylo proto zřejmé, proč soudy odmítly návrhy na provedení důkazu k ověření toho, zda popsaná manipulace s tělem poškozené a zároveň popis iniciačního momentu skutku, je možná. Svým postupem ve věci soudy proto porušily právo obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „Úmluva“).
12. Obviněný rovněž brojil proti znaleckým posudkům a v nich obsažené diagnóze tvrzeného stavu poškozené, z nichž vycházel závěr, že si poškozená nepamatuje celý incident přesně, případně průběh dalšího děje. Poukazuje na bod 24. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kde odvolací soud v návaznosti na zprávu H. připustil existenci možnosti falešných obvinění ze sexuální trestné činnosti z důvodu pokusu řešit takto vztahové problémy či ze msty. Ač odvolací soud uvedl, že tuto skutečnost vzal v potaz, a že by bez celé řady dalších nepřímých důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně, nebylo možné dospět k závěru o vině, tak nespecifikoval, o jaké další důkazy by se mělo jednat. Drobné oděrky a hematom mohly být výsledek jiné činnosti poškozené a další důkazy pak spočívaly v tom, co poškozená sdělovala jiným osobám, kterým nepochybně přesvědčivě prezentovala stav odpovídající psychické reakci na utrpěný šok v důsledku znásilnění či pokusu o něj. Dovolatel jednoznačně odmítl argument odvolacího soudu vysvětlující ustrnutí psychického fungování poškozené a částečné ztráty paměti tzv. skotamizací a tím, že pokud by výpověď poškozené měla být nevěrohodná, tak by měla tendenci doplňovat svá tvrzení o podrobnosti či zvyšovat dramatizaci prožitých událostí, kdy to byl naopak obviněný, který doplňoval své výpovědi o další a další tvrzení. Odvolací soud zde však podle názoru obviněného srovnává nesrovnatelné. Závěr, že výpověď je věrohodná, pokud není ze strany poškozené doplňována, postrádá validitu, proti čemuž lze postavit tvrzení, že si poškozená byla vědoma nebezpečí spočívajícího v neustálém doplňování výpovědi. Pouhý fakt, že výpověď doplňována nebyla, nemůže vést k závěru, že je automaticky pravdivá. Zcela pak postrádá smysl poukaz odvolacího soudu na to, že oproti poškozené dovolatel svou výpověď doplňoval. V celé věci tak nastala situace tvrzení proti tvrzení, kdy neexistovaly jednoznačné, byť i nepřímé důkazy, které by umožnily jednu z verzí upřednostnit. Závěr odvolacího soudu o nadbytečnosti navrhovaných důkazů a nepotřebnosti doplnění dokazování způsobem navrhovaným obviněným proto nelze akceptovat.
13. Obviněný se rovněž vymezil proti závěru odvolacího soudu, který z toho, že u poškozené nebyly zjištěny sklony k patologické lhavosti, účelovému zkreslování ani emoční předpoklady k pomstě, dovozoval, že výpověď poškozené je věrohodná. Samotná absence těchto tendencí nemusí znamenat, že poškozená mluvila pravdu. I osoba bez sklonů k patologické lhavosti může při silné motivaci lhát. Aktuální věrohodnost stran konkrétního tvrzení, případně konkrétního děje a obecná věrohodnost, která může být postižena patologickou lhavostí jsou zcela odlišnými kategoriemi. Stejný závěr pak lze učinit o tvrzeném nedostatku emočního předpokladu k pomstě. Namítl, že se soud s námitkou nedostatečného zohlednění výpovědí svědků M. a N. vypořádal bagatelizací těchto výpovědí. Na jedné straně tvrdí, že poškozená neměla důvod k pomstě vůči obviněnému, a na druhé straně bagatelizuje skutečnost, že se poškozená minimálně jednou zajímala o způsob, jak obviněnému ublížit. Dovolatel ponechal na dovolacím soudu, aby zhodnotil, na kolik je skutkové zjištění o neutrálním postoji poškozené k obviněnému v souladu či rozporu s prokázaným zájmem poškozené najít osoby nebo způsob, jak mu ublížit. Dle jeho názoru jde o extrémní rozpor.
14. Za další případ extrémního rozporu mezi provedeným důkazem a skutkovým zjištěním považuje dovolatel způsob hodnocení jeho osoby v kontextu se závěry znaleckého posudku vypracovaného na jeho osobu. V tomto ohledu brojí proti závěrům odvolacího soudu, který kritizoval způsob, jakým obhajoba napadala znalecký posudek znalců MUDr. Nedomy a Mgr. Perničky, Ph.D. poukazem na to, že argumenty obhajoby byly založeny na jejím nepodloženém přesvědčení nebo informacích z internetové encyklopedie Wikipedie, případně dalších otevřených databází či umělé inteligence, tedy zdrojů, do nichž může přispívat každá osoba bez ohledu na její odbornost. Takový postup odvolacího soudu považuje dovolatel za zkreslující obsah jeho námitky proti znaleckému posudku. Námitka obviněného spočívala v kritice metod, které byly použity při zkoumání obviněného a vycházela z toho, že každý důkaz, a tedy i znalecký posudek, může být soudem přezkoumán jako jakýkoliv jiný důkaz. V doplnění svého odvolání proto podrobil znalecký posudek věcné a konkrétní kritice a poukázal na zcela subjektivní hodnocení obviněného ze strany znalců a užití nevhodné metody vyšetření pomocí Rorschachova testu a závěrů, které byly na podkladě tohoto testu znalci učiněny, přičemž užil reálných odkazů na internetové prostředí (na konkrétní práce, které se danou problematikou zabývají). Nelze tedy přisvědčit tomu, že by se jednalo o naprosto neověřitelné zdroje, kdy postup odvolacího soudu svědčí spíše o nepochopení práce s těmito zdroji. Jedná se o relevantní odbornou argumentaci. Z poukazu na tyto zdroje vyplývalo, že posudek znalců může být odborně vadný a bylo věcí odvolacího soudu zvážit postup, kterým by vyloučil, že na jejich nepodložených závěrech budou činěna skutková zjištění významná pro rozhodnutí ve věci obviněného.
15. Obviněný dále brojil proti způsobu, jakým se odvolací soud vypořádal s jeho námitkami směřujícími proti právní kvalifikaci jeho jednání. Při akceptaci toho, co soudní praxe rozumí pojmy pohlavní styk, soulož a jiný pohlavní styk srovnatelným způsobem se souloží totiž není možné dospět k závěru, že jednání vyčítané obviněnému lze kvalifikovat jako dokonaný trestný čin, nýbrž toliko jako pokus. Argument, vůči kterému se vymezoval odvolací soud, že se obviněný v poškozené nepohyboval, nebyl nikdy ani vznesen. Smysl proto postrádá i nepřípadný poukaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 8 Tdo 637/2014. Citované rozhodnutí se zabývá zcela odlišným skutkovým dějem, neboť je v něm uvedeno, že pachatel po násilném jednání do poškozené „vnikl“, přičemž součástí popisu skutku byl i požadavek na orální uspokojení. Skutek v citovaném rozhodnutí a skutek v projednávané věci jsou zcela odlišné. Závěry obsažené v citovaném rozhodnutí nejsou v rozporu s argumentací obviněného, neboť podstatou jeho námitky, s ohledem na definici vykonání soulože, >1< bylo tvrzení, že „podle poškozené se buď obviněnému nepodařilo proniknout penisem do vagíny anebo jen „na krajíček“. S odkazem na komentářovou literaturu >2< pak uvedl, že i při akceptaci popisu skutku je nutné dospět k tomu, že se o pohlavní styk pokoušel, ale jeho záměr se nezdařil. Obviněný se pokoušel o jakousi formu sexuálního kontaktu, přičemž ani poškozená neuvádí s dostatečnou určitostí, zda k němu došlo nebo nikoliv, a tedy nelze hovořit o ničem jiném než o pokusu znásilnění. Popsané jednání proto nelze označit za pohlavní styk, a tedy ani za znásilnění.
16. S ohledem na uvedenou argumentaci obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
17. K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 20. 10. 2023, sp. zn. 1 NZO 766/2023.
18. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, poukázala na to, že námitky vyjádřené v dovolání jsou obviněným uplatňovány již od samého počátku trestního řízení. Zabývaly se jimi nalézací i odvolací soud. Podle názoru státní zástupkyně je potřebné odmítnout tvrzení obviněného o existenci extrémního nesouladu mezi výsledky dokazování, a z něj definovaného skutkového stavu. Veškeré vznesené námitky kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký mu připisovat význam z hlediska skutkového děje.
19. Reálná neschopnost poškozené vybavit si, jak se dostala z koupelny do ložnice, případně další skutečnosti související s útokem na ni, byly spolehlivě vysvětleny znalkyní Mgr. Vinklárkovou tzv. skotamizací. Pokud by poškozená byla nedůvěryhodnou a podávala nepravdivou výpověď, jak naznačoval obviněný, tak by výpadek paměti do své výpovědi nezařadila, ale naopak by svou výpověď doplňovala a dramatizovala dalšími novými detaily. Její újma byla zcela objektivizována ve věci provedenými znaleckými posudky. Jako správnou pak hodnotí státní zástupkyně argumentaci odvolacího soudu, kterou se vymezil proti napadání závěrů znaleckého posudku ohledně posouzení duševního stavu obviněného tím, že se jedná o nepodložené přesvědčení podpořené maximálně zdroji, do nichž může přispívat každá osoba bez ohledu na svoji odbornost.
20. K námitce obviněného stran nepatřičné právní kvalifikace jeho jednání státní zástupkyně uvedla, že jí odvolací soud správně nepřisvědčil. V odůvodnění svého rozhodnutí jasně vymezil, že tohoto deliktu se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí či pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku a čin spáchá souloží anebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Zcela přiléhavě pak zdůraznil, že pohlavní styk není vyloučen tím, že se pachatel v těle poškozené nepohyboval. Vykonáním soulože se totiž rozumí spojení pohlavních orgánů muže a ženy, přičemž za dokonanou soulož je považováno jen částečné vsunutí pohlavního údu do pohlavního ústrojí ženy. K takovému, byť částečnému průniku v projednávané věci podle poškozené skutečně došlo, a proto je potřebné hodnotit užitou právní kvalifikaci jako přiléhavou.
21. Státní zástupkyně závěrem uvedla, že se zcela ztotožňuje s názory soudu druhého stupně, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl.
22. S ohledem na výše uvedené proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Zároveň s tím navrhla, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání i jiné než navrhované rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
23. K vyjádření státní zástupkyně zaslal obviněný prostřednictvím svého obhájce repliku , doručenou Nejvyššímu soudu dne 29. 11. 2023. V rámci ní uvedl, že argumentace státní zástupkyně se s jeho dovoláním nevypořádává a v zásadě spíše svědčí ve prospěch jím podaných námitek. Je pochopitelné, že obviněný vznáší stejné námitky jako v předchozích fázích řízení, pokud se s nimi soudy nižších stupňů nevypořádaly odpovídajícím způsobem, kdy zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními pouze překlenuly svými ničím nepodloženými spekulacemi. Obviněnému je tak kladeno za vinu něco, co není popisováno ani samotnou poškozenou. Není podle něj možné přistoupit na konstrukci státní zástupkyně, že protože poškozená není schopna popsat, co se odehrálo, a je to možný důsledek chování obviněného, je třeba vycházet z toho, že se tak stalo. Jedná se o případ tvrzení proti tvrzení, jak ostatně uváděly i soudy v projednávané věci. Vyjádření státní zástupkyně vztahující se k jeho kritice znaleckých posudků se zcela míjí s jím předloženou argumentací, kterou kritizuje rezignaci soudů na zásadu vyhledávací, tedy, že soudy neprověřily, zda odkazované zdroje zpochybňují postupy znalců. Skutková zjištění byla sice vyvozena formálně správně, ale z posudků užívajících pro své závěry nesprávných metod. Došlo k situaci, kdy obviněného neusvědčovaly důkazy svědčící o tom, že ke skutku reálně došlo, ale důkazy osvědčující psychické následky poškozené. Ve vztahu k namítané kvalifikaci se státní zástupkyně vyjadřovala k argumentaci, jež v podaném dovolání není uplatněna. Své vyjádření obviněný zakončil konstatováním, že vyjádření státní zástupkyně neobsahuje nic, co by zásadně zpochybnilo obsah podaného dovolání a rozhodně nic, z čeho by bylo možné dovozovat absenci zákonného dovolacího důvodu.
24. Podané dovolání pak obviněný doplnil přípisem označeným jako „Dodatek k dovolání proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 2 To 23/2023,“ doručeným Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci dne 3. 1. 2024. Ve vztahu k tomuto podání Nejvyšší soud uvádí, že jako soud dovolací přihlíží pouze k podáním, která byla učiněna obviněným prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř., neboť rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle §265f odst. 2 tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008). Dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to, pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 1, 2 tr. ř., tak i co do důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř., je možná pouze po dobu dovolací lhůty. Lhůta k podání dovolání uplynula 21. 9. 2023 (rozhodnutí soudu druhého stupně bylo obviněnému doručeno 21. 7. 2023 a jeho obhájcům dne 14. 7. 2023), podání obviněného označené jako „Dodatek k dovolání proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 2 To 23/2023,“ bylo doručeno 3. 1. 2024, tedy více než 3 měsíce po uplynutí lhůty určené k podání dovolání. Z uvedených důvodů proto k tomuto podání Nejvyšší soud při svém rozhodování nepřihlížel.
III.
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
26. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 2 To 23/2023, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
27. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným I. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
28. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
29. První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci podaná odvolání obviněného a poškozené projednal, a z jejich podnětu rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
30. V úvahu přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., kdy obviněný I. D. poukazuje výslovně na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h).
31. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
32. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
33. Obviněný brojil proti hodnocení závěrů soudů o věrohodnosti poškozené, zpochybnil kvalitu znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie zpracovaného na její osobu, jehož závěry podle něj nekorespondovaly se zjištěními o chování poškozené. Kritizoval i hodnocení své osoby a údajnou motivaci opírající se o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Petra Nedomy a klinické psychologie Mgr. Michala Perničky, Ph.D., přičemž zpochybnil metody užité v tomto znaleckém posudku a závěry z něj vyvozené. Tato skutková zjištění označil za extrémně rozporná s obsahem provedeného dokazování. Zároveň se vymezil vůči učiněným skutkovým zjištěním stran mechanismu přenesení poškozené z koupelny do ložnice. V tomto ohledu namítl, že soudy nedůvodně neprovedly jím navrhované důkazy vyšetřovacím pokusem nebo rekonstrukcí na místě, případně znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika.
34. Nejvyšší soud s ohledem na argumentaci uplatněnou obviněným v projednávané věci zdůrazňuje, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Obviněný zcela nepřípadně polemizuje se skutkovými závěry soudu stran provedených důkazů ve věci, kdy předkládá soudu vlastní náhled na to, co z provedených důkazů vyplývá a jaký je jejich význam z hlediska provedeného dokazování, přičemž nijak nereflektuje skutečnost, že soudy vycházely z celé řady dalších ve věci provedených důkazů, které hodnotily na rozdíl od něj ve vzájemných souvislostech.
35. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy, nikoli tedy automaticky, založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Obviněný v podaném dovolání nenamítl, že by soudy o jeho důkazních návrzích vůbec nerozhodly, ale brojil proti odůvodnění, proč tak učinily, kdy toto odůvodnění považoval za nepatřičné a nedostatečné. Uvedenou námitku lze podřadit a posuzovat ji prizmatem tzv. opomenutého důkazu, neboť procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96 - svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
36. Je třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . Stěžejní je zde slovo podstatné , tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
37. V projednávané věci se nalézací soud jak důkazními návrhy obhajoby, tak okolnostmi, které měly prokazovat nebo naopak zpochybnit skutkový stav, podrobně zabýval. O vzneseném návrhu obhajoby na rekonstrukci na místě rozhodl v hlavním líčení dne 30. 1. 2023 tak, že jej zamítl jako nadbytečný (srov. protokol na č. l. 835–845 spisu). V bodech 55. – 57. svého rozhodnutí pak podrobně vyložil, proč k doplnění dokazování naznačeným způsobem nepřistoupil, přičemž na jeho podrobné zdůvodnění lze plně odkázat. Jen ve stručnosti je možno shrnout, že nalézací soud akcentoval, že z hlediska rekonstrukce podle §104d tr. ř. není co prověřovat. Obviněný tvrdil, že obviněnou z koupelny nepřenesl a poškozená si vybavuje pouze to, jak ji v koupelně chytil a pak až dopad na postel v ložnici. Rekonstrukce na místě proto nemohla nic přinést. Z vlastní iniciativy pak soud zvážil provedení vyšetřovacího pokusu podle §104c tr. ř., kde by osoby rozměrově a věkově podobné poškozené a obviněnému mohly demonstrovat, zda je odvlečení poškozené obviněným z koupelny do ložnice možné. Zdůraznil přitom, že argument, že se přenosu aktivně bránila, nebyl poškozenou (ani obžalobou) nikdy tvrzen. Zbývalo tak posoudit pouze to, zda by se dvě osoby mohly společně dostat z koupelny do ložnice. K osvědčení této skutečnosti však postačovalo dokazování ve věci již provedené. V hlavním líčení konaném dne 30. 8. 2022 (protokol na č. l. 669–679 spisu) obviněný popsal dispozice domu, kde došlo k vytýkanému jednání včetně vyhotovení náčrtku toho domu (založen na č. l. 650 spisu). V následujícím hlavním líčení dne 31. 8. 2022 (protokol na č. l. spisu 680–692 spisu) soud prvního stupně provedl postupem podle §213 odst. 1 tr. ř. listinné důkazy včetně protokolu o ohledání místa činu ze dne 12. 5. 2021 včetně pořízené fotodokumentace (na č. l. 6–12 spisu). Ve zmíněném protokolu je podrobně popsáno, kde se nacházejí jednotlivé místnosti, jak vypadají, jaké je v nich vybavení i ostatní předměty. Tento popis doplnila podrobná fotodokumentace domu a jednotlivých místností v něm. K dotazu soudu ani jedna ze stran nenavrhla čtení důkazů postupem podle §213 odst. 2 tr. ř. Stejně tak byl obviněný ve smyslu ustanovení §214 tr. ř. dotázán, zda se k provedeným důkazům, včetně předmětných fotografií přeje vyjádřit, ale tohoto práva nevyužil. Skutková zjištění vyplývající z protokolu o ohledání místa činu s přiloženou fotodokumentací nalézací soud podrobně popsal v bodě 28. odůvodnění svého rozsudku. Je vhodné podotknout, že skutek se odehrál dne 11. 5. 2021 v době kolem 16:20 hod. Ohledání místa činu započalo následující den v 10:55. Z obsahu protokolu i pořízené fotodokumentace lze tedy získat poměrně přesnou představu o tom, jak vypadalo místo činu v čase útoku. Bylo postaveno najisto, že koupelna, chodba i ložnice jsou na stejném patře a jsou volně přístupné, přičemž ve volném pohybu mezi místnostmi a chodbou nic nebránilo. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).
38. Zmiňuje-li obviněný v podaném dovolání posudek z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika, tak je vhodné uvést, že tento důkazní návrh nebyl v řízení před odvolacím soudem vznesen, a to ani po výslovném dotazu předsedy senátu (srov. protokol o veřejném zasedání dne 30. 5. 2023 na č. l. 950-951 spisu, bod 33. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
39. Ke kritice kvality odůvodnění odvolacího soudu stran zamítnutí obviněným vzneseného důkazního návrhu na provedení rekonstrukce na místě lze uvést, že podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Odvolací soud přezkoumal závěry nalézacího soudu stran zamítnutí důkazního návrhu obviněného na rekonstrukci a neprovedení nalézacím soudem zvažované prověrky na místě a jeho postupu plně přisvědčil. Učinil tak logickým způsobem, kdy uvedl, že jeho náhled na potřebu doplnění dokazování je stejný jako náhled nalézacího soudu, kdy k ověření skutečností, jež měly být ověřovány obviněným navrhovaným důkazem, postačovaly již ve věci provedené důkazy, a to zejména již zmiňovaný protokol o ohledání místu činu ze dne 12. 5. 2021 včetně pořízené fotodokumentace. Jako nepřípadný je nutno hodnotit poukaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20, a to z několika důvodů. Jednak v tomto řízení Ústavní soud posuzoval civilní spor o určení platnosti výpovědi dané zaměstnavatelem svému zaměstnanci a o určení, jestli pracovní poměr nadále trvá. Vyslovené závěry Ústavního soudu tak nelze bez dalšího automaticky použít v trestní věci, jelikož v trestním řízení platí zcela jiné procesní zásady, jakož i odlišný způsob dokazování. Smyslem uvedeného rozhodnutí, resp. požadavku v něm akcentovaném je, aby účastníci řízení na závěry soudu provádějícího důkaz mohli adekvátně procesně reagovat, a aby závěry tohoto soudu byly přezkoumatelné soudy vyšší instance. Jak plyne z výše uvedeného, tak soud prvního stupně provedl důkaz protokolem o ohledání místa činu včetně pořízené fotodokumentace procesně korektním způsobem a dotázal se obviněného, jaké je jeho stanovisko k důkazu (na rozdíl od případu ve zmíněném rozhodnutí Ústavního soudu). Své závěry potom v rámci svého rozhodnutí podrobně vyložil, přičemž jeho závěry byly plně přezkoumatelné, jak ostatně vyplývá i z bodu 32. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kde odvolací soud přisvědčil závěru nalézacího soudu o nadbytečnosti provádění dalšího dokazování k ověření toho, zda mohlo technicky dojít k přenesení poškozené obviněným z koupelny do ložnice. Hodnocení odvolacího soudu je potřebné vnímat společně se závěry soudu nižšího stupně, jež přezkoumává. Uvádí-li odvolací soud, že z provedených důkazů je zřejmé, že způsob provedení činu včetně přenesení poškozené je i s ohledem na dispozice domu, ve kterém se čin odehrál, zcela reálný a pro něj představitelný, tedy, že z provedených důkazů byly korektním způsobem vyvozeny patřičné skutkové závěry, nelze takový postup hodnotit jako jakkoliv překvapivý či zasahující do práv obviněného.
40. Je možno uzavřít, že soudy v projednávané věci dostály svým povinnostem. Řádně se zabývaly důkazním návrhem obviněného a zvážily i provedení jiného než navrhovaného důkazu k ověření jím zpochybňovaných skutečností. Přesvědčivě vyložily důvody, pro které by takto rozšířené dokazování nemohlo zpochybnit posouzení trestní odpovědnosti obviněného za skutek, jímž byl uznán vinným.
41. Obviněný dále namítl, že závěry soudů o věrohodnosti poškozené i závěry o jeho chování a motivaci jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V tomto ohledu kritizoval znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie vypracované na poškozenou i jeho osobu.
42. Je třeba připomenout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, resp. obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Vytýkaná trestná činnost je typickou trestnou činností odehrávající se za zavřenými dveřmi, jíž nebývá obvykle nikdo přítomen. Zvláště pak za situace, kdy agresor a oběť sexuálního napadení žijí ve společné domácnosti jako v projednávaném případě. Výpověď poškozené rozhodně nestojí osamocena a je podpořena celou řadou dalších důkazů, jak bude rozvedeno dále. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
43. Stručně řečeno, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., jak namítá obviněný. Obviněný uplatňoval stejné výhrady směřující do oblasti skutkových zjištění, jež však kvalitativně nepřekročily hranice prosté polemiky s hodnotícími úvahami soudů. Stejné výhrady uplatnil obviněný již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž soudy se s jeho námitkami náležitě vypořádaly, a lze tudíž odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Soudy srozumitelně a pečlivě vysvětlily své závěry.
44. Je možné přisvědčit obviněnému v tom, že se jedná o situaci „tvrzení proti tvrzení“, kdy proti sobě stojí výpovědi obviněného a poškozené. V případě trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným se však nejedná o nijak výjimečnou situaci. >3< V případě sexuálně motivovaných činů či domácího násilí se naopak jedná o situaci zcela typickou, jak bylo ostatně poukazováno již výše. I zde je však možno se v souladu s pravidly hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. dobrat skutkové pravdy. Stěžejní je zde požadavek na zvýšenou pečlivost při posuzování všech dostupných výpovědí a věrohodnost vypovídajících, kdy každou výpověď je nutno pečlivě hodnotit, a to jak v jejích jednotlivých tvrzeních, tak i v její celistvosti, stejně jako ve vztahu k dalším provedeným důkazům, jak jednotlivě, tak v kontextu celkového vyznění. Je třeba se zaměřit na vnitřní a vnější logickou soudržnost, otázku možných logických opomenutí či jiných vnitřních nesrovnalostí, které se mohou objevit, kdy tvrzení je třeba vzájemně poměřovat, posoudit do jaké míry jsou tyto ve shodě a v jakých bodech si naopak protiřečí. Ve vztahu ke skutku v projednávané věci se jedná o citlivé skutečnosti, o kterých svědci mohou vypovídat s určitou zdráhavostí či dokonce se určitým skutečnostem zcela vyhýbat, neboť pro ně mohou být traumatizující. V projednávané věci však soudy požadavkům kladeným na ně specifikem spáchané činnosti zcela dostály, kdy na jedné straně umožnily obviněnému zcela uplatnit veškerá obhajovací práva, na straně druhé nevystavovaly potenciální oběť sexuálního násilí zbytečnému traumatu.
45. V projednávané věci provedl nalézací soud rozsáhlé a podrobné dokazování. V bodech 4.-17. odůvodnění rozsudku shrnul obsah svědeckých výpovědí, v bodech 18.-26. obsah znaleckých posudků a výslechu zpracovatelů v řízení před soudem, v bodech 27.-52. rekapituloval velké množství listinných důkazů, ze kterých při svém posouzení vycházel (zejména je vhodné zmínit protokol o ohledání místa činu s fotodokumentací ze dne 12. 5. 2021, protokoly o prohlídce těla poškozené a obviněného, lékařské zprávy poškozené, protokoly o ohledání mobilních telefonů poškozené a svědka Z. P., a to včetně obsahu textových zpráv, opatrovnický spis Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 38 Nc 30046/2017, odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetiky, zprávy Bílého kruhu bezpečí, zprávu Psychosociálního Centra Telemens, s. r. o., prohlášení oběti o dopadu trestného činu). Skutková zjištění, která z provedeného dokazování vyplynula, potom shrnul v bodech 53.-87. a v bodech 88.-93. je zastřešil příslušnou právní kvalifikací.
46. Nalézací soud vědom si charakteru projednávané trestné činnosti a důkazní situace s ní spjaté věnoval mimořádnou pozornost posouzení věrohodnosti výpovědi poškozené, která byla přirozeně klíčovým důkazem, nikoliv však důkazem osamoceným. U poškozené byla znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (MUDr. Tomáš Novák) a klinická psychologie (Mgr. Kateřina Vinklárková) konstatována posttraumatická stresová porucha, která se začala rozvíjet bezprostředně po incidentu a je jeho přímým následkem. Znalci jednoznačně vyloučili, že by tato porucha mohla vzniknout dlouhodobým neharmonickým soužitím poškozené a obviněného. Poukázali přitom na to, že pro vznik takové poruchy musí být člověk vystaven traumatizujícímu zážitku opravdu výjimečného charakteru, katastrofického charakteru, subjektivně vnímaného až jako život ohrožující prožitek (srov. bod 61. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Uvedli, že jednání poškozené po činu, včetně svěřování se dalším osobám korespondovalo s jejími psychickými sklony (bod 73.). Znalci se rovněž velmi podrobně zabývali otázkou její věrohodnosti s tím, že nevykazuje patologické rysy, a přestože cítí k obviněnému odpor, nezjistili u ní emoční motivaci k pomstě, patologické lhavosti či účelovému zkreslování. Vysvětlili, že u ní došlo k tzv. skotamizaci, tj. umrtvení, k ustrnutí dočasného psychického fungování, kdy nebyla schopna si část prožitých událostí uložit do paměti v části, jak se dostala do ložnice (bod 74.). S námitkami proti tomuto znaleckému posudku se vypořádal nalézací soud v bodech 94.-97. odůvodnění svého rozsudku, kdy k námitce obhajoby, že znalecký posudek nereflektuje zásadní výpovědi svědků N. a M., zadal doplnění znaleckého posudku po jejich výslechu s dotazem, zdali by obsah uvedených svědeckých výpovědí byl způsobilý modifikovat jejich dosavadní závěry. Znalci zpracovali doplněk tohoto znaleckého posudku, kde potvrdili svá zjištění s tím, že obsah zmíněných výpovědí na výsledcích jejích zkoumání ničeho nemění. Doplněk znaleckého posudku však k důkazu proveden nebyl, neboť obviněný nesouhlasil s jeho čtením a požadoval znalce opětovně předvolat a vyslechnout, což považoval soud prvního stupně za nadbytečné a důkazní návrh na opětovný výslech znalců jako nadbytečný zamítl a doplněk znaleckého posudku neprovedl s tím, že „při znalosti jeho obsahu a zejména závěrů dospěl k závěru o nedůvodnosti jej provádět a pouze za tímto účelem hlavní líčení nadbytečně odročovat.“ Uvedenému závěru zcela přisvědčil odvolací soud v bodě 16. odůvodnění svého usnesení, kdy označil postup nalézacího soudu za „ naprosto nadstandardní, optikou odvolacího soudu nutno říci i zbytečný postup, neboť k vzhledem k vyjádření znalců k primárnímu zadání a prezentaci posudku v hlavním líčení, nebyl k takovému kroku, s ohledem na další důkazy, žádný důvod.“ Výpovědi těchto dvou svědků skutečně nelze přeceňovat, neboť svědek N. toliko vyloučil, že „ by se s ním obviněná bavila ve smyslu fyzického ublížení obviněnému, spíše se s ním radila o tom, jak vůči němu postupovat v rámci snahy o řešení jejich finanční situace“ (bod 37. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Svědkyně M. pak vnímala prohlášení poškozené z roku 2017/2018, tedy několik let před projednávanou věcí, že „ si najde někoho, kdo obviněnému ublíží “, spíše jako výraz zoufalství a frustrace z toho, že si obviněný odmítal najít práci a zabezpečovat rodinu. Jak přiléhavě podotkl nalézací soud v bodě 88. odůvodnění svého rozsudku, tak toto vyjádření „ bylo řečeno pouze jednou, a navíc v silném afektu a svědkyně M., před kterou se poškozená v tomto smyslu zejména vyjádřila, neměla ani potřebu to s obžalovaným fakticky řešit, respektive mu toto ani dříve nesdělovala. “
47. Tvrzení obviněného, že i osoba bez sklonů k patologické lhavosti nebo účelovému zkreslování skutečnosti může v konkrétním případě i přesto lhát, lze v obecné rovině přisvědčit. Nelze však s tímto poukazem relativizovat závěry soudů o věrohodnosti výpovědi poškozené za situace, kdy je tento závěr postaven nejen na výsledcích znaleckého zkoumání, ale na celé řadě dalších důkazů osvědčujících její specifickou věrohodnost. Nalézací soud vědom si specifické důkazní situace se nespokojil pouze se znaleckými závěry, ale pečlivě rozebral výpověď poškozené, kterou pasáž po pasáži srovnával s jinými ve věci provedenými důkazy a opakovaně dospíval k závěru, že její výpověď je s těmito v souladu. Poškozená ve shodě se zachycenou komunikací popsala zprávy mezi svojí osobou a obviněným a mezi svědkem Z. P. a svou osobou. Ve shodě s výpovědí matky, sestry a otce obviněného jim dne 11. 5. 2021 předala po předchozí domluvě na hlídání syna AAAAA (pseudonym), aby měla čas na učení na úřednické zkoušky (bod 76.). Její výpověď je objektivizována i tím, co se stalo po činu. V nočních hodinách dne 11. 5. 2021 byla poškozená vyšetřena v nemocnici na chirurgické a gynekologické ambulancí, kde jí byla diagnostikována zranění následně posouzená soudním znalcem MUDr. Martinem Dobiášem. Ten dospěl k závěru, že krevní výron na krku poškozené s otiskem ruky svědčí o zevním mechanickém násilí proti krku poškozené, podkožní krevní výrony na pravé paži, hrudníku, levém lýtku a zádech poškozené jsou dobře vysvětlitelné mechanismem úchopů, nebo přímo vedených úderů na poraněné tělesné partie ze strany druhé osoby, přičemž tato poranění mohla vzniknout právě způsobem popisovaným poškozenou. Zároveň konstatoval, že předmětná poranění byla čerstvá a způsobena dne 11. 5. 2021. Rovněž byla část těchto zranění patrná i z fotografií pořízených dne 11. 5. 2021 v 19:55 při prohlídce těla. Nebylo tedy pochyb o tom, že zranění byla poškozené způsobena v jí tvrzeném rozsahu v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, proti kterému se aktivně bránila, což dokládají stopy na těle obviněného zdokumentované prohlídkou jeho těla dne 12. 5. 2021 (body 62.-66., 76.). V souladu s provedenými důkazy pak byla hodnocena i další tvrzení poškozené, kdy uvedla, že vyběhla z ložnice a po cestě si brala sportovní oblečení (potvrzeno jak fotodokumentací místa činu, tak fotografiemi pořízenými při prohlídce těla poškozené), venku zahlédla souseda O. K., nechtěla, aby se na ni někdo díval a utekla se schovat (což tento svědek potvrdil ve své výpovědi, kdy uvedl, že poškozenou daného dne viděl silně rozrušenou, možná brečící) (body 67.-68.). Po útoku jako prvnímu zavolala svému příteli Z. P., který ji vyzvedl, a kterému popsala, co se odehrálo. Výpověď poškozené pak je potvrzena nejen výpovědí tohoto svědka, ale i jejich vzájemnou SMS komunikací ze dne 11. 5. 2021 (bod 69.). Se svým traumatickým zážitkem se poškozená svěřila telefonicky sestře a matce obviněného (bod 71.), stejně jako ředitelce školy, kam docházel její syn AAAAA s tím, aby ho nevydávala jeho otci (bod 72.). Osobně se pak svěřila své matce, která popsala, že po příjezdu z policie byla její dcera rozechvělá, ve špatném psychickém stavu (bod 70.), a své kamarádce – svědkyni J. T., která uvedla, že dne 12. 5. 2021 poškozená přišla psychicky zlomená s tím, že úřednické zkoušky dělat nebude a nastupuje na neschopenku, což bylo v kontrastu s tím, že si předchozího dne brala volno, aby se na ně mohla učit. Následně jí poškozená popsala, co se předchozího dne odehrálo (bod 72.). Přestože výše uvedení svědci nebyli incidentu přímo přítomni, tak z jejich výpovědí lze přesvědčivě objektivizovat stav poškozené bezprostředně po činu, který byl následkem toho, že prožila něco výjimečně traumatizujícího. Zároveň je možné porovnat její výpovědi učiněné v trestním řízení a v řízení před soudem s tím, co sdělovala (některým svědkům dokonce poměrně detailně) o průběhu celého incidentu. Z takového srovnání pak vyplývá jednoznačná shoda, a to i v dílčích detailech. V souladu s provedenými důkazy, ze kterých vyplynulo, že se ji po činu snažil všemožně obviněný kontaktovat (což je potvrzováno 6 odmítnutými voláními obviněného na telefon obviněné 11. 5. 2021 v časech 20:46 až 20:49), a to jak telefonicky ze svého mobilního telefonu, a později i z jiných telefonů (svého kamaráda F. A., který toto potvrdil ve své svědecké výpovědi nebo z telefonu své matky), tak i v zaměstnání (což potvrdila kolegyně poškozené J. T.). Nalézací soud poté srovnával i pravdivost tvrzení poškozené o událostech časově vzdálenějších od činu svědčící o její pravdomluvnosti. Nejednalo se však o zásadní zjištění, které by mělo podstatný vliv na hodnocení její výpovědi, a to jednak s ohledem na jen vágní souvislost s popisovanou událostí a jednak s ohledem na to, že její specifická věrohodnost týkající se popisu událostí bezprostředně před činem i po něm byla spolehlivě prokázána. Odvolací soud se s postupem nalézacího soudu ztotožnil, když uvedl, že „ v každém případě nelze konstatovat nevěrohodnost poškozené, či nesprávnost znaleckých zkoumání její osoby na základě nepodložených a vysoce spekulativních tvrzení obžalovaného stran jejího stávajícího chování.“
48. Nelze přisvědčit ani kritice znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (prim. MUDr. Petr Nedoma) a klinické psychologie (Mgr. Michal Pernička) zpracované na osobu obviněného, kteří obviněného vyhodnotili jako osobu nezralou, s akcentovanými egocentrickými rysy, soustředící se na vlastní potřeby. Znalci dospěli k závěru, že přestože u něj absentují sklony k agresivitě, tak může při ohrožení pocitu své sebehodnoty jednat agresivně a impulzivně. Uvedli, že „obžalovaný sám ve svých očích klesne a potřebuje si dokázat nazpět svoji hodnotu a může to udělat právě nějakým dramatickým chováním. Reakcí může být i něco, co člověk vůbec nemá v povaze, něco, co od něj okolí nečeká“ (bod 80.) . Jako jednu z metod, která byla využita při znaleckém zkoumání uvedli znalci Rorschachův test. Proti tomuto testu se obviněný ostře vymezoval jak v podaném odvolání, tak nyní v dovolání. K jeho výtkám směřujícím proti zpochybnění této diagnostické metody je možno uvést, že citace z Wikipedie, ač může obsahovat odkazy na skutečné studie, sama o sobě nepostačuje ke zpochybnění této diagnostické metody, jak ostatně uvedl i odvolací soud v bodě 27. odůvodnění svého usnesení. I kdyby odkaz v článku na této platformě vedl k odbornému článku, znamená to pouze to, že tato metoda byla podrobena autorem tohoto článku kritice. Rozhodně to však nepostačuje k prohlášení této metody za nevypovídající nebo dokonce k nutnosti odmítnutí znaleckého posudku a závěrů z něj vyplývajících jako celku, jak se domáhá obviněný. Nadto je vhodné zmínit, že citovaný znalecký posudek (na č. l. 336 - 446 spisu), resp. jeho závěry nestojí a nepadají s výsledky této metody. Znalci vycházeli jak ze spisového materiálu, tak z rozhovoru a pozorování samotného obviněného při něm, a rovněž i z jiných testů. Vyjma kritizovaného Rorschachova testu byly využity subtesty WAISS-III, Hand test, BIDR a IDPE. Je přitom vhodné podotknout, že ač zjištění znalců přispěla k objasnění motivu obviněného, tak se nejednalo o jediný důkaz ozřejmující důvody jeho jednání. Pro závěr o jeho motivu vyjma znaleckého posudku svědčí i komunikace v SMS zprávách mezi poškozenou a svědkem Z. P. Samotná poškozená totiž odhadla, že obviněnému vadí, že se o jejím vztahu se svědkem Z. P. dozvědělo okolí, což jej mohlo poškodit v očích jiných osob (bod 81.). Ostatně i slova, která pronesl obviněný při útoku, uvedená ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu („ ty čubko jedna, tys mě ponížila, já ti ukážu, mám dost síly na to, abych tě zabil“ ), svědčí pro závěr učiněný znalci a soudy nižších stupňů.
49. Ve vztahu k provedenému dokazování tak nezbývá než uzavřít, že napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ani Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci netrpí žádnými vadami, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti.
50. Obviněný v rámci podaného dovolání brojil proti kvalifikaci jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť nebyly naplněny znaky skutkové podstaty „ spáchání činu souloží nebo jiným pohlavním stykem srovnatelným se souloží “.
51. Uvedenou námitku lze plně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení .
52. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
53. Východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
54. Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, v tomto případě odlišné hodnocení výpovědi poškozené, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
55. Zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, spáchá takový čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví.
56. O bjektem trestného činu znásilnění je právo člověka na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě.
57. Pohlavním stykem je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či odlišného pohlaví. Jde o široký pojem, který zahrnuje jednání vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou, tj. dotyk, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání. Pokud však došlo k pohlavnímu styku ve formě soulože nebo jiného pohlavního styku provedenému srovnatelným způsobem se souloží, je třeba takové jednání pachatele posoudit podle §185 odst. 1, ale i odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť v případě soulože nebo jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží jde o zvlášť přitěžující okolnost podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
58. Za soulož (coitus) je třeba pokládat spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Při souloži fakticky dochází k tomu, že mužský pohlavní úd vnikne do pohlavního orgánu (vagíny, pochvy) ženy. To znamená, že oba tyto orgány se spolu spojí v jednom okamžiku. Postačí, že došlo i jen k částečnému zasunutí pohlavního údu muže do pochvy ženy. Přitom nemusí ani dojít k porušení panenské blány. Spojením pohlavních orgánů je při naplnění všech ostatních znaků znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku dokonáno bez ohledu na to, zda došlo k pohlavnímu ukojení (rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 1. 2. 1983, sp. zn. 3 To 3/83, publikované pod č. 6/1984 Sb. rozh. tr. či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 6 Tdo 219/2023). Nedojde-li však ani k částečnému zasunutí pohlavního údu muže do pochvy ženy a tyto pohlavní orgány se jen dotknou, popř. se o sebe jen otřou či otírají, může jít o pokus trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, měl-li pachatel úmysl dosáhnout soulože nebo jiného srovnatelného pohlavního styku, jinak půjde jen o znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku formou jiného pohlavního styku (srov. R 6/1984).
59. Trestní zákoník soulož , jakožto nejzávažnější formu pohlavního styku, který postihuje ve skutkové podstatě trestného činu znásilnění podle odstavce 1 řadí mezi zvlášť přitěžující okolnosti v odstavci 2 písm. a) tr. zákoníku [vedle činu spáchaného na dítěti pod písmenem b) anebo se zbraní pod písmenem c)]. Je proto nepochybné, že v případě soulože jde o pohlavní styk, k němuž pachatel donutí jiného násilím nebo pohrůžkou násilí či jiné těžké újmy, nebo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, jak předpokládá odstavec 1, avšak proto, že jde o soulož, je současně naplněna i tato okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 2 písm. a) tr. zákoníku [stejně je tomu i u jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží] (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 2324-2336).
60. Nalézací soud v předmětné věci na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že došlo ke spojení pohlavních orgánů poškozené a obviněného, když uzavřel, že se obviněnému podařilo částečně vniknout penisem do vagíny poškozené (bod 90. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Poškozená ve svém výslechu v rámci hlavního líčení dne 30. 8. 2022 (protokol na č. l. 669-679) doslova uvedla: „myslím, že se mu nepodařilo proniknout penisem do vagíny, jen na krajíček, jestli byl jeho penis ztopořený, to si nejsem jistá, já jsem se prostě bránila“. Tuto citaci pak v totožném znění uvedl odvolací soud v bodě 5. odůvodnění svého rozsudku. Z výpovědi poškozené je zřejmé, že došlo k částečnému zasunutí pohlavního údu obviněného do vagíny poškozené, a tedy ve smyslu §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k souloži. Právnímu hodnocení soudů nižších stupňů proto není čeho vytknout. Pokud obviněný v bodě 22. svého dovolání odkazuje na výše zmíněné sdělení poškozené, tak nijak nezpochybňuje, že došlo k částečnému zasunutí jeho pohlavního údu do pochvy poškozené, a tedy ani kvalifikaci jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
61. Obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
IV.
62. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného I. D. odmítl.
63. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 1. 2024
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu _______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) Vykonáním soulože se totiž rozumí spojení pohlavních orgánů muže a ženy, přičemž za dokonanou soulož je považováno i jen částečné vsunutí pohlavního údu do pohlavního ústrojí ženy.
2) Vysvětlivky k ustanovení §185 tr. zákoníku v Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023 odst. 3.
3) Této skutečnosti si ostatně byl plně vědom i nalézací soud, jak vyplývá z bodů 60. – 61. odůvodnění jeho rozsudku