ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.3912.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3912/2023-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce J. M. , nyní ve Vazební věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Jiřím Šimkem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1189/29, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 63 C 128/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2023, č. j. 69 Co 71/2023-154, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se podanou žalobou (po upřesnění a její následné modifikaci) domáhal toho, aby žalovaná konstatovala porušení práva na přiměřenou délku řízení, a to v souvislosti s řízením vedeným před Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. pod sp. zn. 5 C 54/2016 [dále jen „první řízení“], a vedle toho požadoval zadostiučinění v peněžité formě, a to ve výši 35 000 Kč s příslušenstvím. Současně žádal konstatování porušení práva za nepřiměřenou délku dalšího řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 7, a to pod sp. zn. 4 C 32/2017 [dále jen „druhé řízení“], kdy vedle toho též usiloval o přiznání peněžitého zadostiučinění ve výši 70 100 Kč (celkem tedy žádal za obě řízení přiznat částku 105 100 Kč s příslušenstvím). Tvrdil, že v obou řízeních došlo k porušení jeho práva, aby o jím uplatněných nárocích bylo rozhodnuto v přiměřené době, přitom první řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 18. 2. 2016 a pravomocně skončilo dne 11. 10. 2019, celkem tak trvalo zhruba 3 roky a necelé 4 měsíce. Druhé řízení pak bylo zahájeno podáním žaloby dne 24. 11. 2017 a v době podání žaloby v kompenzačním řízení nebylo ještě skončeno. Žalobce žádal /omezil/ zadostiučinění za toto druhé řízení jen ohledně období od 24. 11. 2017 do 23. 6. 2022.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 12. 2022, č. j. 63 C 128/2021-118, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 105 100 Kč s příslušenstvím a konstatování nepřiměřené délky řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 54/2016 a porušení práv žalobce, konkrétně čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a současně i konstatování, že v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 32/2017 došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení (výrok I), a dále uložil žalobci povinnost nahradit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení ve výši 1 800 Kč (výrok II).
3. Na základě před ním provedeného dokazování učinil soud prvního stupně následující skutková zjištění a na ně navazující právní posouzení: Ve vztahu k prvnímu řízení vycházel z toho, že bylo pravomocně skončeno dne 11. 10. 2009, žaloba na náhradu nemajetkové újmy však byla /po předběžném uplatnění nároku u Ministerstva spravedlnosti/ k soudu doručena až dne 4. 3. 2021, tedy zjevně po marném uplynutí šestiměsíční promlčecí doby počítané od skončení řízení, a to i se zohledněním doby, po níž se její běh stavěl; soud prvního stupně zde odkázal na §32 odst. 3 a §35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“).
4. Ohledně druhého řízení soud prvního stupně, co do požadavku na konstatování porušení práva, zdůraznil, že je bez dalšího namístě žalobu (v tomu odpovídajícím rozsahu) zamítnout, neboť požadované konstatování již bylo obsaženo ve stanovisku žalované ze dne 22. 9. 2021 a nemůže tak být poskytnuto znovu. Ve vztahu k požadavku na finanční kompenzaci se zabýval otázkou, zda celková délka druhého řízení byla přiměřená. Žaloba byla žalobcem podána dne 24. 11. 2017, do doby rozhodnutí soudu prvního stupně v kompenzačním řízení ještě posuzované řízení neskončilo, žalobce však požadoval přiznání zadostiučinění pouze za období do 23. 6. 2022. Celkem se tedy jedná o období dlouhé 4 roky 6 měsíců a 30 dnů. Soud prvního stupně zhodnotil posuzované řízení z hmotněprávního hlediska jako nijak zvlášť složité. Pro rozhodnutí ve věci samé bylo v zásadě zapotřebí pouze správně vyhodnotit otázku promlčení žalobou uplatněných nároků. Z hlediska procesního však posuzované řízení bylo komplikováno skutečností, že bylo zapotřebí rozhodovat, resp. věc projednat, ve třech instancích a ve věci též rozhodoval Ústavní soud. Žalobce v rozhodném období podal v posuzovaném řízení celkem sedm odvolání, kvůli kterým bylo třeba spis připravit a odeslat odvolacímu soudu. Procesní složitost věci dále zvyšovala nutnost opakovaně rozhodovat o žádostech žalobce o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce z řad advokátů. Složitost věci byla částečně dána i tím, že žalobce podal žalobu, jejíž předmět se částečně překrýval s jinou jím podanou žalobou. Pokud jde o kritérium jednání poškozeného, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce nikterak k prodloužení řízení nepřispěl. Rovněž postup soudů ve věci byl v zásadě plynulý. Je sice pravdou, že se v konečném důsledku nároky žalobce ukázaly být promlčené a napadaný postup policie (užití pout) správný, nicméně výsledek řízení je nerozhodný a předmětem posuzovaného řízení byla základní hodnota, tj. osobní svoboda, a proto soud prvního stupně shledal význam řízení jako standardní. Po zhodnocení všech zákonných kritérií a veškerých okolností případu soud prvního stupně dospěl k závěru, že délku druhého posuzovaného řízení (za období vymezené v žalobě od 24. 11. 2017 do 23. 6. 2022) lze považovat ještě za přiměřenou, a proto žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud v zásadě vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná, stejně jako jeho navazující právní posouzení, které navíc doplnil s tím, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve své judikatuře zpravidla toleruje jeden průtah v řízení, a to i v délce cca dvou let (odvolací soud tu odkázal na rozsudek ESLP ve věci Dostál proti České republice ze dne 25. 5. 2004, stížnost č. 52859/99, §192), pokud celková délka řízení není nepřiměřená (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Nuutinen proti Finsku ze dne 27. 6. 2000, stížnost č. 32842/96, §110). Zdůraznil rovněž, že žalobce, který byl po celou dobu trvání řízení ve výkonu trestu odnětí svobody za mimořádně závažnou trestnou činnost (proti životu a zdraví), vede s žalovanou celou řadu dalších sporů, čímž je snížen individuální význam posuzovaného řízení.
6. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (patrně) v celém jeho rozsahu dovoláním. Žalobce, dále též jen „dovolatel“, pokud jde o zadostiučinění za délku druhého posuzovaného řízení od sp. zn. 4 C 32/2017, sice výslovně neformuloval důvod přípustnosti dovolání, nicméně z dovolání je implicitně zřejmé, že se měl podle jeho názoru odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího, respektive Ústavního soudu, jak je v dovolání zmiňována a v důsledku toho měl věc nesprávně právně posoudit.
7. Druhé řízení podle žalobce trvalo „v uplatněné době, tedy k datu 23. 6. 2022“, 4 roky, 6 měsíců a 29 dní, k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (12. 12. 2022) 5 let a 27 dnů, přičemž podle informací o řízení dostupných z aplikace infoSoud skončilo posuzované řízení až dne 20. 6. 2023, tedy po 5 letech 7 měsících a 6 dnech. Dovolatel soudům obou stupňů v té souvislosti vytýkal, že 1/ počítaly s délkou řízení pouze v jím uplatněném období, a nikoliv s celkovou délkou řízení, když dovolatelem „uplatněné období“ bude sice mít rozhodně vliv na výši přiznané nemajetkové újmy (je zcela v jeho dispozici určit rozsah období za které požaduje uhradit nemajetkovou újmu), nemůže však mít relevanci ve vztahu k posouzení, zda řízení samo trvalo přiměřenou nebo nepřiměřenou dobu. Při určování přiměřenosti délky řízení je třeba podle žalobce přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, což podle dovolatele plyne i ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "Stanovisko"); nesprávnost vymezení celkové délky posuzovaného řízení vedla podle jeho názoru v dané věci k nesprávnému závěru o tom, že řízení proběhlo v přiměřené lhůtě.
8. Dovolatel rovněž namítal, že 2/ podle uvedeného Stanoviska má řízení trvat přibližně 2 roky, což v hrubých rysech odpovídá i průměrně délce občanskoprávních řízení v České republice. Rozporuje dále i 3a/ hodnocení kritéria složitosti posuzovaného řízení, když posuzované druhé řízení probíhalo ve třech instancích a rovněž u Ústavního soudu a že žalobce v rozhodném období v řízení sp. zn. 4 C 32/2017 podal celkem sedm odvolání a soud musel opakovaně rozhodovat i o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce; rovněž byl postaven před povinnost vypořádat se s otázkou litispendence. Nicméně soudy se podle dovolatele v kompenzačním řízení nezabývaly tím, zda je „víceinstantnost“ (správně patrně „víceinstančnost“) řízení přičitatelná dovolateli nebo státu. Nehodnotily, zda se v daném případě jednalo o opravné prostředky podané důvodně či nikoliv, čímž se odchýlily od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, podle něhož ani skutečnost, že účastník využívá svých procesních práv daných mu vnitrostátním právním řádem, nemůže jít k jeho tíži z hlediska prodloužení délky řízení; naopak důvodnost takto podaných opravných prostředků může naznačovat nesprávný úřední postup na straně orgánu veřejné moci, což může být zohledněno jako důvod prodloužení délky řízení spočívající v postupu orgánu veřejné moci. Dovolatel rovněž nesouhlasí s tím, že soudy nižších stupňů mu připisovaly podávání odvolání k tíži. Pokud odvolací soud argumentoval rozsudkem ESLP ve věci Dostál proti České republice ze dne 25. 5. 2004, stížnost č. 52859/99, §192, pak ESLP toleruje zpravidla jeden průtah v řízení, a to v délce cca dvou let, jedná se navíc o citaci značně vytrženou z kontextu. V projednávané věci tamější stěžovatel podstatně přispěl k délce řízení, a to zejména z důvodu opožděného zaplacení soudního poplatku. I v obdobném rozsudku ESLP ve věci Nuutinen proti Finsku ze dne 27. 6. 2000, stížnost č. 32842/96, bylo konstatováno, že celková délka řízení v daném případě byla nepřiměřená (§120), ačkoliv nedocházelo ze strany soudu k žádným významným průtahům, odvolacím soudem použité rozhodnutí tak spíše svědčí ve prospěch dovolatele. Dovolatel je rovněž přesvědčen, že 3b) k tíži státu by měl být zohledněn i tzv. soudní „ping - pong“ a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21. Žalobce podal v řízení celkem 7 odvolání, která vedla k 6 odvolacím řízením. V některých byl (zčásti) úspěšný, v jiných nikoliv, část z nich se týkala problematiky ustanovení zástupce, která by měla být pro soudy jednoduchou a rutinní záležitostí a neměla by mít vliv na délku řízení. Dovolatel z těchto důvodů nesouhlasí ani se závěrem o plynulosti posuzovaného řízení, což vztahuje i k rozhodování o ústavní stížnosti a o podmínkách řízení (překážce litispendence). Dovolatel se dále ohrazuje proti tomu, jak odvolací soud posoudil 4/ kritérium individuálního významu řízení, který nebyl pro žalobce značně snížen jen z důvodu spáchání mimořádně závažné trestné činnosti, když odvolací soud tento svůj argument nijak podrobněji nerozvádí, ani ho neopírá o žádné právní argumenty. Žalobce výkon trestu odnětí svobody považuje za irelevantní a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1686/16, který na straně jedné připouští, že skutečnost, že osoba byla odsouzená v posuzovaném řízení k trestu odnětí svobody je sice významnou skutečností při hodnocení újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení, nelze však v některých případech peněžní odškodnění zcela vyloučit. Obdobně pak argumentuje i ESLP ve věci Tempel proti České republice ve věci stížnosti č. 44151/12 ze dne 25. 6. 2020, ve kterém připouští, že i v případě průtahů v řízení, ve kterém byl poškozený odsouzen k významnému trestu odnětí svobody, může mít nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích za nepřiměřenou délku řízení. Pokud pak bez dalšího nezabraňuje přiznání nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení ani fakt, že si poškozený stěžuje na nepřiměřenost délky v řízení, ve kterém byl odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody, tím spíše nemůže být pro dovolatele jeho výkon trestu odnětí svobody nesouvisející s druhou posuzovanou věcí projednávanou pod sp. zn. 4 C 32/2017 bez dalšího překážkou k získání peněžní náhrady nemajetkové újmy za stejný prohřešek státní moci (potud má žalobce danou otázku za dosud judikatorně neřešenou). Výhrady na adresu odvolacího soudu dovolatel snáší i v námitce pod bodem 5a/ , vytýká-li mu, že individuální význam výsledku řízení nebyl pro něj značně snížen protože vede s žalovanou celou řadu dalších sporů, když 5b/ k této skutkové otázce odvolací soud nevedl žádné dokazování a žalobce navíc není ve svých žalobách proti státu nikterak excesivní, proto se právní posouzení odvolacím soudem odchyluje od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, podle něhož je soud povinen se každou žalobou důsledně zabývat, přičemž ani litigiózní přístup žalobce jej nezbavuje povinnosti věc rozhodnout v přiměřeném čase. Žalobce (na rozdíl od stěžovatele ve věci řešené v posledně označeném rozhodnutí dovolacího soudu) vede se státem spíše jednotky sporů. Závěrem proto žalobce navrhoval, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně dalšímu řízení.
9. K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila.
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, za splnění podmínky §241 o. s. ř.
12. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání sepsal žalobce nejprve bez splnění podmínky povinného zastoupení. Podle §241 odst. 4 o. s. ř. však dovolání musí být sepsáno advokátem a ve smyslu §241a odst. 5 o. s. ř. nelze přihlížet k tomu, co o náležitostech dovolání (co do určení rozsahu napadeného rozhodnutí a vymezení dovolacího důvodu) uvedl sám řádně nezastoupený dovolatel.
15. Posuzované dovolání /po jeho doplnění advokátem/ zčásti, má-li se (snad) vztahovat k zadostiučinění za první posuzovaný případ projednávaný Obvodním soudem pro Prahu 7, sp. zn. 5 C 54/2016 (což by indikoval žalobcem formulovaný tzv. dovolací petit dožadující se zrušení celého rozsudku odvolacího soudu), neobsahuje obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť v dovolání nebylo vymezeno, v čem je ve vztahu k tomuto dílčímu a samostatnému nároku spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání a ani není vymezena žádná právní otázka, jíž by měl Nejvyšší soud vyřešit, neboť dovolání je koncipováno jako výhrada vůči posouzení kritérií určujících pro odškodnění (až) druhého posuzovaného řízení odbývajícího se před Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 32/2017.
16. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
17. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod pro každou námitku či otázku [a tím více pro každý jeden samostatný nárok] samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Nejvyšší soud se zřetelem k výše řečenému nemohl podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. ve výše uvedeném rozsahu, to je ohledně částky 35 000 Kč s příslušenstvím a souvisejícím požadavkem na konstatování porušení práva věcně projednat, neboť vady, jímž bylo zatíženo, a které brání jeho meritornímu přezkoumání, nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud – již zcela nad rámec důvodů odmítnutí části dovolání pro jeho vady – jen pro úplnost dodává, že oba posledně zmíněné požadavky odvozované od prvního posuzovaného řízení byly zamítnuty pro zjištěné promlčení práva, přičemž toto pro věc určující právní posouzení žalobce v dovolání nikterak nezpochybnil.
18. Obdobné závěry lze vztáhnout k té části rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí požadavku na konstatování porušení práva na přiměřenou délku druhého posuzovaného řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 54/2016, neboť žalobní nárok byl v uvedeném rozsahu zamítnut z důvodu, že takové konstatování již poskytla žalovaná v rámci tzv. předběžného uplatnění nároku a nemůže být proto z logiky věci poskytnuto soudem znovu a duplicitně. Ani tomuto, pro věc opět určujícímu právnímu posouzení, dovolatel nijak kvalifikovaně v podaném mimořádném opravném prostředku neoponuje a i zde se proto uplatní výše zmiňované závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, podle něhož není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže nebyl kvalifikovaně zpochybněn nosný důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (zde v podobě závěru o nemožnosti duplicitního poskytnutí konstatovaní porušení práva). Nejvyšší soud dále vysvětlí, proč v této konkrétní projednávané věci zcela výjimečně nesdílí daný dílčí požadavek na konstatování porušení práva osud výroku vztahujícího se k žádosti o peněžité zadostiučinění za délku druhého posuzovaného řízení.
19. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, podané dovolání tak není přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti výroku II odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v otázce náhrady nákladů řízení; uvedené závěry přiměřeně platí i ve vztahu k výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, o nákladech řízení.
20. Dovolání neshledal Nejvyšší soud přípustným (§237 o. s. ř.) pro otázku 1/, zda měl odvolací soud přihlédnout k celé délce posuzovaného řízení a nikoliv jen k té jeho části, kterou žalobce v žalobě požadoval odškodnit. Zde odvolací soud věc posoudil zcela v souladu s ustálenou judikaturou, konkrétně jím učiněné závěry odpovídají odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1436/2013, podle něhož soudy nesmějí podle §153 odst. 2 o. s. ř. překročit návrh žalobce na náhradu nemajetkové újmy skutkově vázané na část posuzovaného řízení, neboť se nejedná o řízení, které bylo možno zahájit i bez návrhu, ani v ní z právního předpisu nevyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky tak, aby bylo možno překročit v žalobním petitu vyjádřený požadavek žalobce (Nejvyšší soud pro vysvětlení doplňuje, že v odškodňovacím řízení nejsou soudy kvalitativně vázány navrženým způsobem satisfakce, a proto mohou namísto peněžitého zadostiučinění přiznat jen konstatování porušení práva). Je totiž věcí volby poškozeného, zda v kompenzačním řízení skutkově vymezí svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou stále ještě probíhajícího řízení tak, že bude požadovat odškodnění za celé řízení, nebo zda svůj nárok omezí na určitou část původního řízení (např. od podání žaloby v původním řízení do sepisu žaloby zahajující řízení kompenzační apod.). Pouze k prvé variantě se však budou vztahovat závěry z části V. Stanoviska o tom, že odvolací soud má povinnost doplnit dokazování ve směru zjištění stavu posuzovaného řízení v situaci, kdy v době rozhodování soudu prvního stupně nebylo posuzované řízení skončeno. Ve druhém případě (a o takový jde i v přítomné věci) není doplnění dokazování odvolacím soudem, kterého se dovolává žalobce, na místě, neboť pro rozhodnutí ve věci je třeba mít důkazně podložen výhradně ten časový úsek řízení, který žalobce vymezil v žalobě a jehož konec již uplynul. K uvedenému závěru se posléze dovolací soud znovu přihlásil i v usnesení ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4346/2013 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 890/15), v usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1059/2016, ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1059/2016, ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3232/2020, a v usnesení ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 737/2020. Dovolatel naopak odkazuje na judikaturu, která dopadala na případy, kdy poškozený požadoval poskytnutí zadostiučinění za celé posuzované řízení (v době rozhodování v rámci kompenzačního řízení ještě neukončené).
21. Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné rovněž pro námitku pod bodem 2/. Ze Stanoviska ani z jiného rozhodnutí dovolacího soudu neplyne, že by občanskoprávní řízení mělo trvat obvykle dva roky. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, bylo uvedeno, že: „smysl krácení základní částky o jednu polovinu za první dva roky řízení spočívá v tom, že dva roky řízení lze považovat za dobu, po kterou soudní řízení obvykle může trvat“. Z uvedeného nelze dedukovat, že by každé řízení mělo trvat nejvýše dva roky, popř. že by u řízení přesahujícího uvedenou dobu nemělo být přihlíženo k zákonem předjímanému kritériu složitosti věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2 2022, sp. zn. 30 Cdo 94/2022). Naopak ve Stanovisku bylo uvedeno, že není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu §31a OdpŠk, popř. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mohla být pokládána za přiměřenou. Je naopak třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 10/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2109/15, a usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1551/2017), kterémužto závěru odvolací soud ve svých úvahách v zásadě dostál.
22. Odvolací soud se nevzepřel ustálené judikatuře dovolacího soudu (a dovolání proto není podle §237 o. s. ř. přípustné) ani v posouzení otázky pod bodem 3a/ týkající se vlivu instančnosti řízení na jeho (procesní) složitost. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, tento dospěl v závěru, že „nelze klást k tíži žalobce instančnost řízení v případě, že nešlo o bezdůvodné podávání opravných prostředků“. Odvolací soud vzal při posuzování složitosti věci jako objektivního kritéria ve smyslu §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk náležitě v úvahu též počet stupňů, na kterých byla věc rozhodována. Od rozhodovací praxe dovolacího soudu se tím neodchýlil, neboť ta vychází z předpokladu, že je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Složitost věci tedy může být dána na základě počtu stupňů soudní soustavy, v nichž byla věc rozhodována, bez ohledu na důvodnost podaných opravných prostředků či postup orgánů veřejné moci a v tomto ohledu lze delší dobu řízení mít za ospravedlnitelnou, proto by se tato skutečnost měla projevit v úvaze soudu o odpovídajícím snížení základní částky (srov. rovněž část IV Stanoviska). Současně ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jimiž je dovolací soud ve smyslu §241a odst. 1 věta prvá o. s. ř. vázán) neplyne, že by v některém z projednávaných opravných prostředků došlo k tzv. kvalifikované kasaci přičitatelné orgánům veřejné moci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021). Skutečnost, že řízení probíhalo ve více instancích z důvodu podávání opravných prostředků, přitom odvolací soud nekladl k tíži žalobce, neboť v rámci hodnocení obsahově odlišného kritéria chování poškozeného podle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk pro žalobce nic nepříznivého nevyvozoval. Ani v tomto směru se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 529/2019).
23. Z téhož důvodu nemůže být dovolání shledáno přípustným podle §237 o. s. ř. ani pro zodpovězení související otázky pod bodem 3b/ namítající, že rozhodování na více stupních soudní soustavy bylo zapříčiněno nesprávným postupem soudu, konkrétně tzv. soudním ping-pongem. Odvolací soud ani soud prvního stupně totiž nedospěly ke skutkovému zjištění, že by rozhodování soudů v posuzovaném řízení ve více instancích bylo zapříčiněno opakovaným rušením již vydaných rozhodnutí pro závažné procesní či jiné právní vady, nýbrž že bylo především poplatné značnému počtu opravných prostředků podávaných žalobcem. Rozsudek odvolacího soudu se tak nemohl ocitnout v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021), ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, neboť ten vycházel z významným způsobem odlišně zjištěného skutkového stavu, než který v dovolání prosazuje žalobce. Nadto je třeba poznamenat, že v uvedeném nálezu Ústavní soud posuzoval skutkově velmi odlišnou situaci, v níž se jednalo o zcela excesivní postup soudů v řízení, kde soud prvního stupně rozhodl ve věci meritorně celkem pětkrát, odvolací soud pětkrát a Nejvyšší soud třikrát, přičemž Nejvyšší soud dvakrát zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů pro existenci závažných právních vad, což ovšem není ani vzdáleně případ právě projednávané věci (a to ani když se přihlédne k opakovanému rušení usnesení o dílčím procesním návrhu žalobce), která je tak s judikovaným případem zcela nesouměřitelná.
24. Dovolání je podle §237 o. s. ř. nepřípustné též ve vztahu k té části otázky pod bodem 5b/, v níž dovolatel poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, podle nichž ani litigiózní (sudičský) přístup žalobce nezbavuje soud povinnosti věc rozhodnout v přiměřeném čase. Odvolací soud totiž v napadeném rozsudku neučinil závěr, že by žalobce podáváním většího počtu žalob zneužíval svého práva. Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), který evidentně vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, a z usnesení ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013, jež se zabývaly individuálním významem posuzovaného řízení pro účastníka, který iniciuje větší množství sporů (zcela bez ohledu na pohnutku poškozeného a jeho možný kverulatorní přístup).
25. Dovolání neshledal Nejvyšší soud přípustným ani pro otázku pod bodem 4/, neboť daná otázka nebyla z hlediska přezkoumání správnosti rozsudku soudu prvního stupně určující (významná), nýbrž obě okolnosti (výkon trestu v průběhu posuzovaných řízení i větší množství vedených sporů) odvolací soud zřetelně zmínil (tzv. obiter dictum) jen pro dokreslení situace. Uvedené závěry bezezbytku platí i pro významově navzájem provázané otázky pod bodem 5a/ a 5b/, které z toho důvodu přípustnost dovolání rovněž nezakládají. To je patrné již z toho, že obě skutečnosti /množství sporů, odsouzení žalobce a výkon uloženého trestu/ jsou z hlediska systematiky rozsudku odvolacího soudu zařazeny až za odstavcem 12, který je uvozen tím, že je činěn „nad rámec argumentace soudu prvního stupně“, navíc z odstavce 11 téhož rozsudku je mimo pochybnost, že odvolací soud považoval za správné, úplné a vyčerpávající jak skutkové zjištění soudu prvního stupně, tak i jeho navazující úvahy právní, s nimiž se bez výhrad ztotožnil (a které tak byly dostačující pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně z věcně správných důvodů v něm uvedených).
26. Odtud plyne, že dovolání je zčásti vadné a zčásti nebylo shledáno přípustným, Nejvyšší soud je proto tímto usnesením odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. David Vláčil
předseda senátu