ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.89.2024.1
sp. zn. 30 Cdo 89/2024-171
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce J. M. , zastoupeného Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Míru 14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 16 C 357/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2023, č. j. 21 Co 72/2023-147, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal vůči žalované zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 17 T 40/2017, ve kterém byl žalobce trestně stíhán a v jehož závěru byl pravomocně odsouzen pro trestný čin podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 31. 1. 2019.
Okresní soud v Mladé Boleslavi jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, č. j. 16 C 357/2021-110, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 4. 2023, č. j. 16 C 357/2021-133, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 74 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,75 % z této částky od 1. 12. 2021 do zaplacení, přičemž ve zbývajícím rozsahu uvedený rozsudek v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné a zčásti pro jeho vady.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud úvodem předesílá, že je dovolacím důvodem, pro který žalovaná rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním, striktně vázán, neboť tak stanoví §242 odst. 3 věta první o. s. ř., podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání.
Samotná otázka, zda odvolací soud pochybil tím, že délku posuzovaného řízení vyhodnotil jako nepřiměřeně dlouhou, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, stejně jako přípustnost dovolání nemůže založit ani pouhý nesouhlas žalované s formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu zmíněného ustanovení. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině, stejně jako závěr o stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění, je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, jakož i při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda význam posuzovaného řízení pro žalobce snižuje skutečnost, že byl v jeho závěru shledán vinným ze spáchání trestného činu, pro který byl stíhán, tedy otázka při jejímž řešení se měl odvolací soud podle názoru žalované odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3867/2011, a ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, přičemž měl pochybit, pokud ze žalobcova odsouzení v posuzovaném řízení nedovodil snížení významu tohoto řízení pro jeho osobu. Odvolací soud se totiž od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení této otázky neodchýlil, pakliže k promítnutí uvedené skutečnosti do hodnocení dotčeného kritéria způsobem, který žalovaná v dovolání prosazuje, nepřistoupil vzhledem k tomu, že na podkladě svých skutkových zjištění uzavřel, že se žalobce trestného činu, za nějž byl v posuzovaném řízení pravomocně odsouzen, nedopustil úmyslně, nýbrž z nevědomé nedbalosti (viz druhá věta bodu 53 odůvodnění napadeného rozsudku, ve spojení s bodem 55 tohoto odůvodnění). Takovýto závěr je v souladu nejen se žalovanou zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, v němž závěry, na které žalovaná poukazuje, byly přijaty ve vztahu k pachateli úmyslného trestného činu, jenž se spácháním tohoto trestného činu stal vědomě „hybatelem děje“, který vnesl na dlouhou dobu do jeho života nejistotu projevující se v jeho poměrech, ale i v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021, v němž dovolací soud zdůraznil skutečnost, že uvedené závěry dopadající na pachatele úmyslných trestných činů jsou výjimkou z pravidla vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, podle kterého samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného) a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný, pročež je třeba tuto výjimku vykládat restriktivně.
Pokud žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že svůj závěr o nepřiměřené délce posuzovaného řízení založil na skutečnosti, že rozhodnutí, která byla v tomto řízení vydána prvostupňovým soudem, byla na podkladě podaných odvolání opakovaně rušena, a to aniž bylo prokázáno, že by tato rozhodnutí byla vydána v rozporu se závazným právním názorem soudu vyššího stupně, zpochybňuje tím ve své podstatě skutkový základ, ze kterého odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu totiž vyplývá, že odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, v souladu s nímž bylo posuzované řízení zatíženo (vedle dalších vad, které jsou v napadeném rozhodnutí specifikovány) též vadou spočívající v nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu soudem prvního stupně, pro kterou byl odsuzující rozsudek prvostupňového soudu celkem třikrát zrušen (viz bod 53 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalovaná tak jejich zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Namítá-li žalovaná, že se odvolací soud nezabýval tím, zda se již žalobci nedostalo odškodnění jeho nemajetkové újmy v průběhu posuzovaného trestního řízení např. v podobě snížení uloženého trestu, pak za situace, kdy v této souvislosti neuvedla, jaký důvod přípustnosti dovolání upravený v §237 o. s. ř. považuje ve vztahu k této otázce za naplněný, její dovolání v této části nevyhovuje požadavkům upraveným v §241a odst. 2 o. s. ř., podle kterého v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Spočívá-li napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).
V uvedené části tedy nelze dovolání žalované věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
K případným vadám řízení (mezi které by bylo možné například zahrnout i situaci, v níž by se odvolací soud opomenul zabývat řádným a včasným tvrzením žalované o tom, že se již žalobci v trestním řízení odpovídajícího odškodnění dostalo) by pak v dovolacím řízení bylo možné za popsaného stavu přihlédnout pouze v intencích §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. [v souladu s nímž je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci], tedy za podmínky, pokud by podané dovolání bylo jinak přípustné. Tato podmínka však, jak bylo rozvedeno výše, splněna není.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 2. 2024
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu