ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.2285.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2285/2022-139
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Z. M., zastoupené Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských Hrdinů 976/12, proti žalovaným 1) V. B. a 2) L. B. , obou zastoupeným Mgr. Ondřejem Slezákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, o 300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 71/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, č. j. 11 Co 7/2022-109, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 9. 2021, č. j. 13 C 71/2021-80, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni 300.000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že mezi žalobkyní jako budoucí kupující, žalovanými jako budoucími prodávajícími a zprostředkovatelkou S. H. byla dne 19. 12. 2017 uzavřena smlouva o rezervaci, ve které se žalobkyně a žalovaní zavázali uzavřít do 31. 5. 2018 kupní smlouvu, případně smlouvu o smlouvě budoucí kupní, jejímž předmětem budou nemovitosti specifikované v rezervační smlouvě. Pro případ, že by nebyla kupní smlouva uzavřena ve lhůtě z důvodu na straně budoucích prodávajících, jsou povinni zaplatit budoucí kupující smluvní pokutu ve výši 300.000 Kč. Žalovaní v rezervační smlouvě prohlásili, že nemovitosti netrpí vadami, na které by měla být budoucí kupující zvlášť upozorněna. K uzavření kupní smlouvy nedošlo, neboť žalobkyně dopisem ze dne 15. 3. 2018 odstoupila od rezervační smlouvy pro vadu předmětu koupě - vlhkost v nemovitosti, kterou zjistila až po druhé prohlídce nemovitosti dne 20. 2. 2018 a po uzavření rezervační smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalovaní neupozornili žalobkyni na výskyt vlhkosti, jednalo se z jejich strany o podstatné porušení smlouvy. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na zaplacení smluvní pokuty, neboť dopisem ze dne 7. 3. 2018, tedy ještě před odstoupením od smlouvy, žalovaným sdělila důvody podstatného porušení rezervační smlouvy a dala najevo, že nemá vůli uzavřít kupní smlouvu, resp. žádala o součinnost v rámci znaleckého posouzení předmětné nemovitosti. Ke dni odstoupení od smlouvy tak žalobkyni vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty, jejíž splatnost byla stanovena na 10 dnů od data 31. 5. 2018.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 3. 2022, č. j. 11 Co 7/2022-109, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 300.000 Kč s příslušenstvím zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, dospěl však k jinému právním posouzení. Podle odvolacího soudu byla smluvní pokuta sjednaná jen pro případ, že do 31. 5. 2018 nedojde k uzavření kupní smlouvy, a nikoli pro případ, že budoucí prodávající neseznámí budoucí kupující s existencí vady převáděných nemovitostí, nebo že z tohoto důvodu budoucí kupující od uzavřené rezervační smlouvy odstoupí. Odstoupením od smlouvy dne 15. 3. 2018 došlo ke zrušení smlouvy ex tunc, čímž zanikla mimo jiné i povinnost účastníků uzavřít do 31. 5. 2018 kupní smlouvu. Jelikož po 15. 3. 2018 povinnost uzavřít kupní smlouvu již neexistovala, nemohla být žádným z účastníků porušena. Jestliže jedinou podmínkou pro vznik práva na smluvní pokutu bylo to, že kupní smlouva nebude uzavřena do 31. 5. 2018, nemohlo právo na smluvní pokutu před tímto datem vzniknout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na právních otázkách dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešených, konkrétně:
a) je-li ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní sjednána smluvní pokuta pro případ neuzavření kupní smlouvy do určitého data z důvodů ležících na straně jednoho z účastníků, lze za takový důvod považovat porušení smlouvy o smlouvě budoucí kupní podstatným způsobem, které vedlo k odstoupení od smlouvy,
b) je-li ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní sjednána smluvní pokuta pro případ, že nedojde do určitého data k uzavření smlouvy kupní, může nárok na zaplacení smluvní pokuty vzniknout před uplynutím tohoto data, je-li jednoznačné, že k uzavření kupní smlouvy do daného data nedojde,
c) může být smluvní ujednání vykládáno způsobem, ze kterého těží strana porušující smlouvu.
Dovolání je podle přesvědčení dovolatelky přípustné dále pro řešení otázek:
d) zda je soud povinen předestřít svůj právní názor účastníkům řízení,
e) zda jde o vadu řízení, neumožní-li odvolací soud účastníkům skutkově i právně reagovat na právní názor odvolacího soudu,
při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. Ústavního soudu.
Při řešení otázky ad a) není dovolatelka srozuměna se závěrem odvolacího soudu, že smluvní pokuta byla sjednána pouze pro případ, že k uzavření realizační (kupní) smlouvy nedojde ve lhůtě do 31. 5. 2018 z důvodů na straně budoucích prodávajících. Zdůrazňuje, že ji žalovaní neupozornili na vadu nemovitosti, resp. nepravdivě prohlásili, že nemovitost je bezvadná. Odvolací soud uzavřel, že tím žalovaní podstatným způsobem porušili rezervační smlouvu, přičemž právě z tohoto důvodu žalobkyně od rezervační smlouvy dne 15. 3. 2018 odstoupila. Nepravdivost prohlášení o bezvadnosti převáděné nemovitosti byla důvodem, pro který nedošlo k uzavření kupní smlouvy, tj. který spočíval na straně žalovaných, a podmínky pro vznik práva na smluvní pokutu byly naplněny.
Ve vztahu k dovolacím otázkám ad b) a c) dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, že právo na zaplacení smluvní pokuty nevzniklo před tím, než odstoupila od rezervační smlouvy, navíc toto ujednání bylo vázáno na uplynutí dne 31. 5. 2018 a před tímto datem nemohlo právo na zaplacení smluvní pokuty vzniknout. Prosazuje, že již v okamžiku, kdy se rozhodla odstoupit od rezervační smlouvy, bylo zřejmé, že k uzavření kupní smlouvy ve sjednaném termínu nedojde z důvodu na jejich straně. Citujíc z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 131/2003, je dovolatelka přesvědčena, že právo na zaplacení smluvní pokuty mohlo vzniknout před uplynutím termínu k uzavření kupní smlouvy. Dovolatelka se nemůže ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že jejím odstoupením od rezervační smlouvy byla od počátku zrušena všechna práva a povinnosti ze smlouvy včetně povinnosti uzavřít kupní smlouvu a uhradit za sjednaných podmínek smluvní pokutu. S odkazem na znění §2005 odst. 2 o. z. má za to, že jí právo na zaplacení smluvní pokuty vzniklo a odstoupením od smlouvy její nárok trvá.
Podle dovolatelky představuje rozsudek odvolacího soudu překvapivé rozhodnutí, které nemohla s ohledem na průběh řízení očekávat. Soudy obou stupňů posuzovaly totožně rozhodující skutkové okolnosti sporu. Pokud ovšem jde o právní posouzení věci odvolací soud nenaznačil, že by jakkoliv nesouhlasil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Řízení tak zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť v důsledku tohoto postupu účastníkům řízení neumožnil vyjádřit se k argumentu, pro který došlo k zamítnutí žaloby. S tímto odůvodněním žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek a žalobě vyhověl, nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §239 věty první o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až §238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Spojuje-li žalobkyně přípustnost dovolání s řešením právní otázky ad c), nejde o otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Rozhodnutí odvolacího soudu není totiž založeno na výkladu ujednání o smluvní pokutě v tom směru, zda z něj má výhodu pouze „strana porušující smlouvu.“ Pro řešení této otázky nemůže být dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolání je přípustné pro řešení otázky vzniku práva na zaplacení smluvní pokuty, kterou v nynějších skutkových sovislostech dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud nevyřešil.
Dovolatelkou předestřené otázky ad a) a ad b) vycházejí ze stejného předpokladu, že žalobkyně důvodně odstoupila od smlouvy o rezervaci č. 19122017 ze dne 19. 12. 2017 (dále jen „smlouva“), a vzniklo jí právo na zaplacení smluvní pokuty podle čl. VIII – Ostatní ujednání, bodu 8.5 smlouvy, neboť z důvodů na straně žalovaných bylo evidentní, že k uzavření kupní smlouvy do 31. 5. 2018 nedojde.
Podle §2048 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“ ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.
Podle čl. VIII – Ostatní ujednání, bodu 8.5 smlouvy – „Smluvní strany se dohodly, že nebude-li kupní smlouva uzavřena ve lhůtě do 31. 5. 2018 z důvodu ležícího na straně bud. prodávajícího, je bud. prodávající povinen zaplatit bud. kupující 300.000,- Kč (slovy: třistatisíckorunčeských) jako smluvní pokutu.“
Je výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že obsahem dohody o smluvní pokutě je nejen ujednání o určení její výše nebo způsobu jejího určení, ale i vymezení (identifikace) konkrétní povinnosti, jejíž splnění smluvní pokuta utvrzuje.
V nyní souzené věci byla podle čl. VIII bodu 8.5 smlouvy utvrzena povinnost budoucích prodávajících uzavřít do 31. 5. 2018 kupní smlouvu s tím, že nedojde-li k uzavření smlouvy ve stanovené lhůtě „z důvodu ležícího na straně budoucích prodávajících“ jsou tito povinni zaplatit budoucí kupující smluvní pokutu ve výši 300.000,- Kč. Kromě případů popsaných v bodech 8. 1., 8. 2., 8. 5. a 8. 6. smlouvy o právu na smluvní pokutu v případě že do 31. 5. 2018 nedojde k uzavření kupní smlouvy, nebyla sjednána smluvní pokuta pro žádný jiný případ porušení smluvních povinností, než povinnosti uzavřít kupní smlouvu v dohodnuté lhůtě.
Smluvní pokuta nebyla výslovně sjednána pro případ porušení jiných povinností budoucích prodávajících, např. upozornit budoucí kupující na existenci vady převáděných nemovitostí, popř. při odstoupení od rezervační smlouvy pro podstatné porušení smluvních povinností budoucími prodávajícími (její dopad nelze ani analogicky rozšiřovat na porušení dalších smluvních povinností). Dovolatelka se mýlí, má-li zato, že v situaci, kdy před datem 31. 5. 2018 odstoupila od rezervační smlouvy pro podstatné porušení smlouvy, nastala stejná situace, jako kdyby k uzavření kupní smlouvy „vinou“ žalovaných nedošlo do 31. 5. 2018. Je nezbytné zdůraznit, že smluvní pokuta zajišťovala včasnost závazku žalovaných uzavřít realizační (kupní) smlouvu. Odstoupením od smlouvy dne 15. 3. 2018 (proti čemuž žalovaní nic nenamítali) došlo k jejímu zrušení a tím i k zániku závazku žalovaných uzavřít s žalobkyní kupní smlouvu do 31. 5. 2018. Zanikla-li rezervační smlouva, nemohli žalovaní porušit povinnost uzavřít kupní smlouvu do dohodnutého termínu a žalobkyni nemohlo vzniknout právo na smluvní pokutu podle čl. VIII bodu 8. 5. smlouvy. Situaci, kdy žalobkyně odstoupila od rezervační smlouvy, nelze podřadit pod porušení jejich závazku uzavřít kupní smlouvu do 31. 5. 2018. Odstoupením od rezervační smlouvy povinnost uzavřít kupní smlouvu strany rezervační smlouvy již nezavazovala. Dovolatelka navíc vychází z vlastní verze skutku, když tvrdí, že bylo vyloučeno uzavření kupní smlouvy ve lhůtě. Měla-li být uzavřena kupní smlouva do 31. 5. 2018, nemohlo - logicky vzato - před tímto datem vzniknout žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty pro porušení závazku uzavřít smlouvu do dohodnutého data.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že jí nepředestřel svůj právní názor odlišný od názoru soudu prvního stupně, a tím jí znemožnil skutkově i právně argumentovat, obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) namítá, že nedostál své poučovací povinnosti podle §118a odst. 1 a 2 o. s. ř. Napadené rozhodnutí shledává překvapivým, neboť ho nemohla s ohledem na průběh řízení očekávat; odvolací soud kritizuje za to, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, patří i nedostatky v poučovací povinnosti soudu podle §118a o. s. ř.
Tato poučovací povinnost se uplatní v případech, kdy se v průběhu řízení ukáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, nebo že je uvedl neúplně (odst. 1), má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, pročež je nutné v potřebném rozsahu doplnění vylíčení rozhodných skutečností (odst. 2), a zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení (odst. 3). Ustanovení §118a o. s. ř. vymezuje poučovací povinnost soudu při jednání. Smyslem tohoto ustanovení je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno má. Tato poučovací povinnost je povinností svou povahou objektivní a nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo stát, došlo k porušení tohoto zákonného ustanovení a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou, bez ohledu na to, zda poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím (popř. dovolacím) řízení. Existence vady řízení spočívající v porušení §118a o. s. ř. je pak dána i tehdy, splní-li účastníci z pohledu právního názoru zaujatého soudem prvního stupně v jeho rozhodnutí ve věci samé svoji povinnost tvrzení i povinnost důkazní, a odvolací soud dospěje k jinému právnímu názoru, který vyžaduje, má-li být věc podle něj meritorně rozhodnuta, doplnění tvrzení účastníků o další rozhodné skutečnosti, jež nebyly z pohledu právního názoru soudu prvního stupně potřebné, když odvolací soud nemůže sám postupovat podle §118a o. s. ř. vzhledem k nepřípustnosti uplatnění nových skutečností nebo důkazů. Podle uvedených ustanovení nemohou být účastníci přímo poučováni o hmotném právu; to platí i o poučovací povinnosti podle §118a odst. 2, při níž možnost jiného posouzení věci po právní stránce než podle účastníkova právního názoru je jen důvodem (pohnutkou či motivem), pro který je soud povinen účastníka poučit o povinnosti doplnit vylíčení rozhodných skutečností, který však soud účastníku nesděluje.
Odvolací soud se vytýkané vady (nesplnění poučovací povinnosti podle §118a odst. 1 a 2 o. s. ř.) nedopustil. Na základě stejných skutkových tvrzení, téhož závěru o skutkovém stavu věci a na základě právního posouzení věci podle týchž ustanovení §2001, §2002 odst. 1 a 2, §2004 odst. 1, §2008 odst. 1 věty první a §2048 odst. 1 o. z. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalobu zamítl. Učinil tak na základě úvahy, že byť žalobkyně odstoupila od rezervační smlouvy pro její podstatné porušení žalovanými, stalo se tak před dohodnutým termínem, v němž mělo dojít k uzavření kupní smlouvy, a tedy nejde o situaci, kdy by k jejímu uzavření do 31. 5. 2018 nedošlo vůlí (či z jiných důvodů) žalovaných. Rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno na závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ve vztahu k tvrzením, jež mohla pro ni přivodit příznivé rozhodnutí ve věci, ani na právním posouzení věci založeném na aplikaci odlišných hmotněprávních ustanovení, ale na odlišném výkladu shora citovaných ustanovení občanského zákoníku. Nejvyšší soud uvedl již v usnesení z 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, že „postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat.“ Tyto závěry jsou zcela použitelné i pro daný případ, kdy skutkový stav byl provedenými důkazy objasněn a jiný právní názor soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost soudu podle §118a odst. 2 o. s. ř. nezakládá. Nebyl tedy důvod takové poučení účastníkům (potažmo žalobkyni) poskytnout. Žalobkyně svá žalobní tvrzení vymezila dostatečně [§79 odst. 1 a §101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.] a nebylo, v čem by skutková tvrzení měla doplnit.
Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu „překvapivost“ jeho rozhodnutí, je potřeba uvést, že překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9). Překvapivými jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, uveřejněný na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). K uvedeným závěrům se souhrnně přihlásil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012; proti tomuto rozhodnutí podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 4083/2012 (viz webové stránky Ústavního soudu nalus.usoud.cz). Jinak řečeno, překvapivým je rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž je účastníku řízení odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129; nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 198, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73). O překvapivé rozhodnutí se v daném případě nejedná, neboť otázku vzniku práva na zaplacení smluvní pokuty sjednané pro případ neuzavření kupní smlouvy ve lhůtě do 31. 5. 2018 v souvislosti s tím, zda tyto podmínky naplňuje i odstoupení od rezervační smlouvy žalobkyní pro podstatné porušení smlouvy, řešil již soud prvního stupně a obě procesní strany v její (ne)prospěch argumentovaly.
Ze shora řečeného vyplývá, že řízení není zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nedůvodné dovolání Nejvyšší soud podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovaným v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobkyni právo (§243c odst. 3 věta prvá, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 2. 2024
JUDr. Václav Duda
předseda senátu