ECLI:CZ:NS:2024:4.TDO.10.2024.1
sp. zn. 4 Tdo 10/2024-1299
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2024 o dovolání obviněné A. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2023, sp. zn. 3 To 208/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 104 T 11/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 18. 5. 2023, sp. zn. 104 T 11/2022 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“, popř. „rozsudek nalézacího soudu“), byla obviněná A. K. (dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustila tím, že:
v přesně nezjištěné době, nejméně však od července 2020 do 20. 5. 2021, v XY, okres XY, na ulici XY číslo popisné XY, v rodinném domě, který obývala spolu se svou matkou O. K. a do 24. 3. 2021 také se svým otcem E. K., z důvodu parazitování na soužití s rodiči a v rámci toho uplatňování nadřazenosti a dominantního postavení, zpočátku několikrát týdně, avšak záhy téměř denně bezdůvodně či z naprosto malicherných příčin, obyčejných věcí, které zveličovala, kdy jí vadilo téměř vše, co její rodiče dělali, jim opakovaně vulgárně slovně nadávala, hrubě je urážela, ponižovala, vyhrožovala hospitalizací na psychiatrii především své matce O. K., často na ně křičela i po dobu několika hodin, když se jí cokoli v jejich chování nelíbilo, omezovala své rodiče v takřka všech jejich domácích aktivitách a k tomu je opakovaně fyzicky napadala strkáním a žducháním do různých částí těla, byla na ně hrubá, zakazovala svým rodičům vykonávat osobní hygienu podle jejich potřeb a vymezila jim pro tuto činnost pouze určité hodiny, omezovala až zakazovala jim osobní či telefonický kontakt s okolím a dalšími lidmi, zejména se starší sestrou J. K., když i přerušovala telefonické spojení během hovoru matky s ní, bývala přítomna i jiným telefonním hovorům zejména své matky, vypínala rodičům televizi, rozhazovala a rozbíjela v domě věci svých rodičů, avšak odstěhovat se odmítala, veškeré její jednání vnímali O. a E. K. jako silné příkoří, kdy s cílem vyhnout se takovému traumatizujícímu chování odcházel E. K. i přes své pohybové omezení do sklepa a O. K. na zahradu, kam za nimi nechodila, aby měla dům celý pro sebe, když především O. K. pro citovou vazbu k dceři věc řešit nechtěla, avšak z důvodu zvyšující se intenzity a agresivity v jejím chování, narůstajícího strachu a psychickém i fyzickém nátlaku, který již nebyla O. K. po umístění E. K. do domova s pečovatelskou službou schopna dále zvládat, podala trestní oznámení, kdy z důvodu jejího chování došlo u O. K. k téměř plnému rozvinutí projevů syndromu týrané osoby včetně vzniku stockholmského syndromu a u E. K. k parciálním projevům syndromu týrané osoby jako následkům opakovaného vystavení se traumatizujícímu psychickému a fyzickému příkoří.
2. Za shora uvedený zločin a za sbíhající se přečin křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 3. 1. 2022, č. j. 102 T 75/2021-618, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2022, č. j. 6 To 50/2022-832, a ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2022, č. j. 3 Tdo 945/2022-950, uložil soud prvního stupně obviněné podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku soud výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku dále obviněné uložil přiměřené omezení zdržet se neoprávněných zásahů do práv nebo právem chráněných zájmů poškozených. Nalézací soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 3. 1. 2022, č. j. 102 T 75/2021-618, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2022, č. j. 6 To 50/2022-832 a ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2022, č. j. 3 Tdo 945/2022-950, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 18. 5. 2023, sp. zn. 104 T 11/2022, podala obviněná odvolání, které směřovala do všech výroků napadeného rozhodnutí. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 8. 2023, sp. zn. 3 To 208/2023, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněné napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o trestu a sám za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněné nově uložil podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Odvolací soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 3. 1. 2022, č. j. 102 T 75/2021-618, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2022, č. j. 6 To 50/2022-832, a ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2022, č. j. 3 Tdo 945/2022-950, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 28. 8. 2023, sp. zn. 3 To 208/2023, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., jelikož odvolacím soudem bylo nesprávně rozhodnuto o opravném prostředku proti rozsudku nalézacího soudu, kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je zároveň přesvědčena, že rozhodnutí nalézacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Domnívá se, že postup obou soudů při zjišťování skutkového stavu je v extrémním rozporu s principy trestního řízení, přitom obecně odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, aniž by ovšem uvedla odkaz na nějaké konkrétní rozhodnutí, které pod dovolacím důvodem §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje Nejvyššímu soudu zasáhnout výjimečně do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně v případech, pokud jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, jako tomu je podle obviněné v tomto případě.
5. Dovolatelka nejprve namítá, že skutek není ve skutkové větě dostatečně určitě popsán a hodnotí jej jako abstraktní, přičemž tvrdí, že jí soudy vytýkají vágní neurčité jednání. Upozorňuje na skutečnost, že skutek musí být dostatečně konkretizován tak, aby nemohl být zaměněn za jakýkoliv jiný. Následně rozebírá jednotlivé části skutkové věty, ze kterých podle jejího názoru nevyplývá žádné konkrétní jednání. Nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že není možno zachytit všechny projevy a jejich časové údaje a následky. Dále si pokládá otázku, z jakých konkrétních důkazů dospěl soud k závěru, že parazitovala na soužití s rodiči? A co si pod tímto vymezením má představit? V této souvislosti akcentuje, že měla kde bydlet a rodičům fyzicky i finančně pomáhala. Obdobně se dovolatelka ptá, z čeho vyplývá, že měla vůči poškozeným uplatňovat nadřazenost a dominantní postavení. Poukazuje na to, že mj. z výslechu poškozené K. a také svědkyně P. vyplývá, že to byla právě ona, která byla poškozena jednáním poškozených a musela čelit jejich dominantnímu postavení a nadřazenosti – fyzickému i psychickému napadání nevyjímaje. Dodává, že poškozená několikrát nalezla poškozeného ležet na zemi, tento spadl svévolně, přičemž vypověděla, že poškozený chtěl obviněnou také udeřit holí, kdy byl na ni agresivní. Nadával jí, že je svině bachratá, přičemž docházelo ke vzájemným nadávkám.
6. Obviněná taktéž pokládá otázku – Co si má představit pod vymezením skutku „vadilo jí téměř vše, co její rodiče dělali“. Domnívá se, že toto není podloženo důkazy a pod takto neurčitým termínem si lze představit obrovské množství jednání. Nadto se ptá, zda je znakem skutkové podstaty trestného činu to, že trestně stíhané osobě vadí jednání další osoby? Odkazuje na svědkyni P., která měla uvést, že právě poškozené vadilo téměř vše, co obviněná udělala.
7. Dovolatelka uvádí, že toaleta se nikdy nezamykala, neboť ve dveřích nikdy klíč nebyl. Proto nemusel poškozený nikam odcházet. Soužití s ním bylo z důvodu jeho zdravotního stavu komplikované a jeho přítomnost v domě mohla vyvolávat konflikty a náročné psychické prostředí, což následně obviněná podrobněji rozvádí. Zdůrazňuje, že nikdy nebránila poškozeným ve vstupu do koupelny, pokud se nejednalo o situaci, kdy ji sama využívala. Dodává dále, že poškozené nikdy telefon neschovávala, nevypínala a nepřerušovala. Byla to naopak poškozená, která vstupovala do jejích telefonických hovorů. Akcentuje, že poškozená sama uvedla, že se uměla o ni a manžela dobře postarat. Jako zásadní vnímá skutečnost, že poškozená se jí nebojí. Sama poškozená bagatelizuje jí vytýkané jednání s odkazem na covidovou dobu, která ji mohla ovlivnit i po psychické stránce. Navíc poškozená s ní jezdí na dovolené a tráví spolu volný čas. Ohledně písemných poznámek poškozené, jenž měla poškozená předat Š. uvádí, že není jasné, zda tyto zachycují to, co se skutečně stalo, a současně není zřejmé, že tyto poznámky se týkaly jí – tedy obviněné. Dovolatelka tak rozporuje skutkové okolnosti vyjádřené ve skutkové větě ohledně podání trestního oznámení a doplňuje, že i toto mohlo být důsledkem poruchy přizpůsobení diagnostikované poškozené K. Odmítá, že by vyhrožovala poškozené jejím umístěním na psychiatrii, když tento pobyt byl navržen ze strany Š., s čímž sama (obviněná) nesouhlasila. Dodává, že ani z výpovědi poškozeného nevyplývají skutečnosti, které jsou obsahem skutkové věty napadeného rozsudku, což detailněji rozepisuje. Dává do souvislosti zdravotní stav poškozeného a eskalaci vzájemných konfliktů, když i sám poškozený připustil, že se k rodině nechoval hezky. Jeho odchody do sklepa, byť po hádce, nelze označit za týrání. Poškozený tam často odcházel z důvodu konzumace alkoholu, aby nebyl tzv. na očích. Agresivní chování poškozeného potvrzuje i zpráva J. M., který také navrhoval léčbu poškozeného na psychiatrii. Je přesvědčena, že poškozená podala trestní oznámení pod tlakem své další dcery J., která jí zmanipulovala, když byla ve velkém stresu.
8. Doplňuje, že byla odsouzena, ačkoli nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by se skutek skutečně stal. Je toho názoru, že oba soudy nectily zásadu in dubio pro reo , když sice část jí navržených svědků vyslechl prvostupňový soud, ovšem nevyslechl všechny relevantní a navržené svědky, ale pouze jejich zlomek a tyto navíc vyložil pouze v její neprospěch. Akcentuje zejména neprovedení výslechu svědkyně J. K., když soudy její výpověď pouze přečetly a její osobní výslech odmítly pro nadbytečnost. Soudy taktéž podle dovolatelky dostatečně nevyhodnotily, zda-li škodlivost tvrzeného jednání, když ovšem toto jednání popírá, je taková, že naplňovala znaky trestného činu, a nikoliv jen přestupku. Odmítá argumentaci krajského soudu stran nepoužití zásady subsidiarity trestní represe, která podle ní nemá podklad v dokazování. Připouští, že v domácnosti k hádkám docházelo, někdy zřejmě i vulgárnějšího výrazu, ale tato „italská domácnost“ nemůže být znakem skutkové podstaty týrání.
9. Obviněná dále uvádí, že se vytýkaného jednání nedopustila, ale naopak byla vystavena dlouhodobému nevybíravému chování ze strany poškozených, které lze směle označit za jednání týrající, kvůli kterému byla sama nucena vyhledat lékařskou pomoc (odkazuje přitom na výslech svědkyně S.). Připomíná, že sama je dlouhodobě nemocná a je od 14 let pobíratelem invalidního důchodu a držitelem ZTP. S ohledem na uvedené je jen stěží představitelné, že by byla schopna se dopustit jednání, které je jí kladeno za vinu – akcentuje, že nemůže být schopna fyzického napadání poškozených strkáním a žďucháním. Připomíná závěry rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí a příslušného posudku posudkové komise, ze kterého vyplývá, že vyžaduje každodenní pomoc, dohled a péči jiné fyzické osoby.
10. Závěrem obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud zcela zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2023, č. j. 3 To 208/2023, a rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 18. 5. 2023, č. j. 104 T 11/2022 (správně č. j. 104 11/2022-1150 – pozn. Nejvyššího soudu), ve výroku o vině a trestu a přikázal Okresnímu soudu v Karviné – pobočce v Havířově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 22. 1. 2024, sp. zn. 1 NZO 1012/2023, nejprve stručně předestřela průběh trestního řízení, obviněnou zvolené dovolací důvody a související argumentaci dovolatelky. Poukazuje na skutečnost, že ve věci bylo rozhodováno oběma soudy již podruhé. Ke zvoleným dovolacím důvodům uvádí, že tyto dovolatelka uplatňuje podle staré právní úpravy účinné do 31. 12. 2021. Podle jejich obsahu lze tyto s jistou dávkou tolerance subsumovat pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), a m) tr. ř. Následně státní zástupkyně upozorňuje, že dovolání obviněné je postaveno z valné části na takřka doslovném opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů bezezbytku vypořádaly. V této souvislosti proto odkazuje na závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2022, sp. zn. 5 Tdo 86/2002.
12. Ohledně námitek podřaditelných pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvádí, že obviněná předně rozporuje skutková zjištění, která byla učiněna soudy obou stupňů. Podle státní zástupkyně ovšem provedl nalézací soud při svém v pořadí druhém rozhodnutí náležité a pečlivé dokazování, které precizně odůvodnil (body 43–57 odůvodnění). Ve shodě s pokynem odvolacího soudu dokazování ještě doplnil o výslechy dalších svědků. Také se vypořádal s tím, proč neprovedl všechny důkazy, které byly navrhovány (body 54–57 odůvodnění). S jeho postupem se ztotožnil i soud odvolací (bod 23–24 odůvodnění). Soudy se taktéž vypořádaly se skutečností, že poškození ve věci vypovídali v přípravném řízení, kdy následně již poškozený nevypovídal a poškozená postupně jednání obviněné bagatelizovala (bod 46 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu a bod 16 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Zdůrazňuje, že obviněná není usvědčována pouze výpověďmi obviněných [patrně poškozených], ale i na základě dalších provedených důkazů (zejména relevantními listinnými důkazy, výpověďmi dalších svědků). Obviněná tedy předestírá vlastní verzi skutkového děje, která však nemá oporu v řádně zjištěných skutečnostech. Podle státní zástupkyně proto nelze ničeho vytknout soudům stran bezvadnosti dokazování. Ve věci tedy neseznala ani vadu tzv. existence zjevného (či extrémního) nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů, neboť po jejich řádném vyhodnocení bylo v souladu se zásadami přirozené logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, které se staly dostatečným podkladem pro soudy vyslovený závěr o vině a pro zvolenou právní kvalifikaci. Za dané situace tak nepřicházela v úvahu ani aplikace procesní zásady in dubio pro reo či principu presumpce neviny, neboť o rozhodném skutkovém stavu věci nebylo důvodných pochyb.
13. Pokud obviněná vznáší námitky směřující do dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., zejména že její jednání nedosáhlo takové společenské škodlivosti, aby mohlo být posouzeno jako trestný čin, a že současně její jednání nemělo naplnit znaky uvedeného trestného činu, neboť soužití s poškozenými označila jako „italskou domácnost“, pak s těmito námitkami se státní zástupkyně neztotožňuje. Námitky dovolatelky jsou totiž založeny zejména na bagatelizování jejího jednání, rozporování skutkových zjištění a prezentování vlastní verze skutkového děje. Podle státní zástupkyně se s touto argumentací vypořádaly soudy obou stupňů a odkazuje na trefnou argumentaci odvolacího soudu v bodě 28 jeho rozhodnutí a poukazuje na to, že u poškozené došlo k téměř plnému rozvinutí syndromu týrané osoby, včetně vzniku stockholmského syndromu a u poškozeného k parciálním projevům syndromu týrané osoby. K rozvinutí syndromů u poškozených došlo právě z důvodu, že byli oba dlouhodobě vystaveni zejména psychickému násilí, přičemž postupně museli vnímat jednání obviněné jako těžké příkoří. Námitkám obviněné stran aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku tedy nelze s ohledem na výše uvedené přisvědčit. Zdůrazňuje, že dovolatelka se týrání dopouštěla po delší dobu (přibližně 1 roku) vůči svým rodičům vysokého věku (84 a 74 let), jež s ní žili ve společné domácnosti, a zcela jistě tak naplnila všechny znaky přisouzené skutkové podstaty, a je tedy zcela namístě užití trestního práva i s ohledem na jeho povahu prostředku ultima ratio .
14. Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř. Lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou, naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
17. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
18. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
19. Předně je třeba konstatovat, že z podaného dovolání obviněné je patrné, že v něm uplatňuje „staré“ dovolací důvody podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2021, a to v situaci, kdy dovolání podala na sklonku roku 2023. Nejvyšší soud ovšem nechce postupovat příliš formalisticky, když z obsahu dovolání lze dovolací důvody podle současné právní úpravy dovodit. Je však nutno připomenout, že těmto vadám by mělo zabránit právě povinné zastoupení obviněné obhájcem. Podle obsahu dovolání tak měla obviněná správně označit dovolací důvody §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., jak správně uvedla ve svém vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
20. Dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněné nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněnou, pro ni příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
21. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
23. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
24. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněná v rámci podaného dovolání uplatňuje totožné námitky jako v řízení předcházejícím, přičemž soudy na její obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněná uplatnila v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněná v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná také.
25. Nejvyšší soud i přes výše uvedené závěry přistoupil k posouzení důvodnosti podaného dovolání. Nejprve je nutné opakovaně akcentovat, že téměř totožnými námitkami se zabýval již odvolací soud, přičemž převážná většina námitek směřuje pouze do hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a nepřekračuje pouhou polemiku s jejich závěry. Nejvyšší soud vzhledem ke konkrétnímu obsahu podaných námitek ve věci neseznal existenci tzv. zjevného rozporu ve smyslu dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první alternativě. Proto tyto námitky odmítl jako neopodstatněné. Jedinou námitkou, kterou bylo možno pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, a to v jeho třetí alternativě, je námitka tzv. opomenutých důkazů, kdy ovšem Nejvyšší soud v tomto směru dovolatelce rovněž nemohl přisvědčit, jak bude rozvedeno dále. Námitky dovolatelky směřující do dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (nenaplnění znaků přisouzené skutkové podstaty, aplikace zásady subsidiarity trestní represe) je možné pod tento dovolací důvod podřadit pouze formálně, z hlediska obsahu jsou však tyto námitky taktéž neopodstatněné, což Nejvyšší soud dále rozvede.
26. Přesto se Nejvyšší soud k argumentaci obviněné stručně vyjádří. Obviněná předně namítá abstraktnost skutkové věty, přičemž soudům vytýká vágní neurčitý popis skutku, aniž by ovšem blíže specifikovala, pod který z uplatněných dovolacích důvodů tuto námitku podřazuje. Lze mít za to, že tuto tvrzenou vadu by bylo možno podřadit za jistých podmínek pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když úplná nejasnost skutku by mohla vést k porušení čl. 6 Úmluvy. Nejprve je třeba uvést, že s uplatněnou námitkou se odvolací soud v bodě 26 svého rozsudku zabýval a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Lze totiž souhlasit s tím, že v případě trvajícího trestného činu, za který se trestný čin podle §199 tr. zákoníku považuje, je zpravidla velmi obtížné až vyloučeno zachytit ve skutkové větě všechny projevy naplnění této skutkové podstaty a jejich časové údaje, jakož i vzniklé následky. Je to dáno tím, že se jedná zpravidla o řadu jednání, která se různě prolínají a probíhají v delším časovém úseku, když zároveň na sebe různě navazují a doplňují se, takže i pro poškozené bývá velmi často problematické jednotlivé případy nevhodného chování vůči jejich osobám přesně určit a časově zařadit, a to zejména tehdy, pokud trestná činnost probíhala delší časový úsek. Současně nelze pominout, že pokud by byly jednotlivé útoky vůči poškozeným posuzovány samostatně, tak tyto nemusí být nijak závažné, což může vést k tomu, že poškození nejsou schopni přesně každé nevhodné chování vůči svým osobám přesně popsat. Nadto je třeba doplnit, že takový podrobný popis není ani nutný, neboť postačí, že ve svém souhrnu jsou ve skutkové větě vyjádřeny všechny znaky konkrétní skutkové podstaty, což v dané věci bylo bezpochyby naplněno.
27. Nad rámec shora uvedeného z pohledu námitky obviněné směřující vůči tvrzenému abstraktnímu vyjádření ve skutkové větě „ parazitování na soužití s rodiči a v rámci toho uplatňování nadřazenosti a dominantního postavení “ lze uvést následující. Nejvyšší soud stejně jako odvolací soud shledal, že skutková věta dostatečně rozvádí jednotlivá protiprávní a nevhodná jednání obviněné vůči poškozeným. Navíc není pochyb o tom, že citovaná pasáž jistým způsobem zastřešuje jednotlivá dílčí jednání obviněné, která jsou dostatečně podložena v provedeném dokazování a která ve svém souhrnu vedla k tomu, že poškození jednání obviněné vnímali jako těžké příkoří. Citované vyjádření tak představuje jen určité obecné shrnutí podstaty nevhodného chování obviněné vůči poškozeným, které vedlo k naplnění znaku týrání. Jinak vyjádřeno, jednotlivé projevy naplňující tvrzené „ parazitování na soužití s rodiči a v rámci toho uplatňování nadřazenosti a dominantního postavení “ jsou následně blíže rozvedeny ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně, kde je popsáno, jakého konkrétního nevhodného chování a s jakou četností se jej obviněná vůči poškozeným dopouštěla. Navíc toto namítané spojení by ve skutkové větě ani nemuselo být uvedeno, když k naplnění zmíněné skutkové podstaty postačilo samotné popsání jednotlivých projevů nevhodného chování a jednání vůči poškozeným ve skutkové větě tak, jak to učinil soud prvního stupně. Pokud obviněná dále namítá neurčitost vyjádření „ vadilo jí téměř vše “, tak lze přisvědčit tomu, že takto vytrženě ze skutkové věty může citované spojení vyznívat příliš obecně, nicméně je třeba vzít celou skutkovou větu v komplexu včetně odůvodnění rozhodnutí, když uvedené vyjádření vystihuje nátlakové jednání obviněné, například to, že na poškozenou křičela, stále jí něco vytýkala, ačkoliv se jednalo o malichernosti, jako například stran nákupů či koberců (bod 11 rozhodnutí nalézacího soudu). Takové jednání nepochybně vedlo u poškozených ke ztrátě bezpečí a klidu ve vlastním domě. Obecně je třeba uvést, že z rozhodnutí soudů je zřejmé, že tyto velmi pečlivě vážily, co ve skutkové větě ponechat a co na základě nedostatečné opory v provedených důkazech vypustit. Nejvyšší soud tak musel tyto námitky vyhodnotit jako neopodstatněné, neboť skutek tak, jak byl vyjádřen ve skutkové větě je dostatečně určitý a nelze ho zaměnit s jiným skutkem.
28. Obviněná dále rozporuje hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a předestírá jiný (pro ni příznivější) průběh události, což podřazuje pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že její argumentace v tomto směru nepřesahuje pouhou polemiku se závěry soudů nižších stupňů a s tím, jak který důkaz hodnotit a jakou důkazní váhu mu přikládat, a tudíž není podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů. Pokud tedy dovolatelka rozporuje řadu skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, pak Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na jejich rozhodnutí, ze kterých srozumitelně a logicky vyplývá, na základě kterých provedených důkazů byly tyto skutkové závěry učiněny. Nejvyšší soud tak neshledal existenci zjevného rozporu ve smyslu dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první alternativě. Tyto námitky tak nelze podřadit pod žádný dovolatelkou zvolený dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný.
29. Dovolatelka taktéž obecně namítá, že nalézací soud vyslechl pouze část navržených svědků a že jejich výpovědi vyložil pouze v její neprospěch. Konkrétně zejména uvádí, že soudy pro nadbytečnost osobně nevyslechly svědkyni J. K. Tuto argumentaci dovolatelky lze, avšak pouze formálně, podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě. Nejvyšší soud považuje nejprve za vhodné připomenout, že opomenuté důkazy jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). O opomenuté důkazy se jedná i za procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 843/2019), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).
30. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněné ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).
31. Předně je třeba konstatovat, že z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že tento se důkazními návrhy zcela precizně zabýval v bodech 54 až 57 svého rozsudku, přičemž logicky zdůvodnil, proč celá řada důkazních návrhů obhajoby byla vyhodnocena jako nadbytečná. Citovaný soud uzavřel, že další dokazování by do celé věci nic podstatného nevneslo a na skutkové a právní závěry soudu by nemohlo mít žádný vliv. Stejný závěr vztáhl i k požadavku obhajoby na osobní výslech J. K. (viz body 18 a 23 rozsudku soudu prvního stupně), jejíž procesně použitelná výpověď z přípravného řízení (učiněná po zahájení trestního stíhání obžalované a za účasti jejího obhájce) byla přečtena u hlavního líčení dne 1. 3. 2022. Soud akcentoval, že jmenovaná, stejně jako další svědci (viz bod 18 rozsudku soudu prvního stupně), poskytla jen zprostředkované informace, a proto nepodkládal jejich osobní výslech za nutný. Tento postup považoval za logicky zdůvodněný i odvolací soud (bod 23–24 rozsudku soudu druhého stupně), když tento soud doplnění dokazování o výslech J. K. shledal rovněž jako nadbytečný z obdobných důvodů (viz bod 24 rozsudku soudu druhého stupně). Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že se soudy návrhy na doplnění dokazování ze strany obviněné pečlivě zabývaly a svůj postup řádně a dostatečně zdůvodnily. Nejvyšší soud se s jejich postupem zcela ztotožňuje , když pro jistou stručnost na jejich rozhodnutí zcela odkazuje, zejména na výše zmíněné body.
32. Rozhodně taktéž nelze přisvědčit námitce dovolatelky, že soudy hodnotily důkazy pouze v její neprospěch, když právě z důvodu předchozího kasačního zásahu odvolacího soudu a následného postupu soudu prvního stupně, bylo ze skutkové věty vypuštěno několik dílčích aktů jednání obviněné, které nebyly dostatečně důkazně podepřeny, a to při respektování zásady in dubio pro reo (srov. body 5, 48–52 rozsudku soudu prvního stupně). Dále je vhodné poznamenat, že nalézací soud přitom provedl důkazy v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., které následně zcela precizně hodnotil ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. body 44 a násl. rozhodnutí nalézacího soudu), při řádném uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Obdobného názoru byl přitom i odvolací soud (viz bod 13 rozhodnutí odvolacího soudu). Nejvyšší soud tak neshledal, že by soudy při hodnocení důkazů pochybily, a proto námitky dovolatelky vyhodnotil jako neopodstatněné. Navíc tato námitka není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný.
33. Dovolatelce nelze ani přisvědčit, že by soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo (viz výše uvedený odstavec tohoto usnesení). V projednávané věci se totiž nejednalo o tzv. situaci důkazní nouze, resp. nejasnou důkazní situaci, neboť na straně soudů nevznikly žádné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. V této souvislosti je vhodné uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Takže tato námitka by nemohla obviněnou zvolené dovolací důvody založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).
34. Bez ohledu na shora uvedené je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněnou vinnou předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněné. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněnou. Rozhodnout ve prospěch obviněné lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněné není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř.
35. Obviněná dále namítá, že v soužití s rodiči se objevovaly hádky, a situaci identifikuje jako „italskou domácnost“, což podle ní nemůže naplňovat znaky přisouzené skutkové podstaty. Z formálního hlediska lze uvedenou námitku podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně po obsahové stránce se jedná o námitku zcela zjevně neopodstatněnou. Předně je třeba akcentovat, že touto námitkou se zabýval i odvolací soud v bodech 27 a 28 svého rozhodnutí, kde předestřel, jaké jednání je nutno považovat za týrání podle právní teorie i praxe, přičemž Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Akcentoval, že je třeba vždy zkoumat, zda hrubé chování pachatele vůči oběti má rysy trvalosti, kterého se dopouští vždy tentýž jedinec, zatímco druhá osoba je dlouhodobě v pozici oběti. Následně uzavřel, že zejména s přihlédnutím k obsahu výpovědi poškozených z přípravného řízení, znaleckému posudku vypracovanému na jejich osoby a vyjádření znalců u hlavního líčení a výpovědím svědků, bylo podle odvolacího soudu prokázáno, že obviněná se vůči poškozeným v žalovaném období dopouštěla jednání, které v poškozených vyvolávalo stres a obavy o své zdraví a které vnímali jako těžké příkoří. Odvolací soud tak uzavřel, že vztah mezi poškozenými a obviněnou nelze hodnotit jako „italskou domácnost“, ale naopak je nutno vnímat poškozené, kteří byť byli schopni v určitých okamžicích obranné reakce, jako oběti jednání obviněné. Podle Nejvyššího soudu tento závěr odvolacího soudu zcela odpovídá provedeným důkazům, zejména závěrům znaleckých posudků z oborů zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie (u poškozené došlo k rozvinutí syndromu týrané osoby, včetně vzniku stockholmského syndromu, a u poškozeného k parciálním projevům syndromu týrané osoby). Zde je nutno ještě stručně zdůraznit, byť tato námitka není podřaditelná pod žádný ze zvolených dovolacích důvodů, že soudy nižších stupňů se zabývaly i změnou postoje poškozených k projednávané trestné činnosti, a to zejména poškozené, tedy neignorovaly tuto skutečnost. Takže i z tohoto pohledu je námitka obviněné stran postoje poškozené k celému trestnímu stíhání bezpředmětná. Navíc je třeba uvést, že změna postoje poškozené osoby bývá u této trestné činnosti velmi častá, zejména za situace, pokud se u poškozené osoby objeví syndrom týrané osoby. Navíc je třeba uvést, že soudy zdůraznily skutečnost, že trestná činnost obviněné je prokazována nejen výpovědí poškozených z přípravného řízení, ale i dalšími důkazy (viz bod 45 rozsudku soudu prvního stupně, bod 17 rozsudku soudu druhého stupně). Se závěry odvolacího soudu Nejvyšší soud plně souhlasí a pro jistou stručnost odkazuje na jeho rozhodnutí, zejména na výše zmíněné body.
36. Současně je třeba poznamenat, že úlohou Nejvyššího soudu není opakovaně vyvracet námitky obviněné, jestliže s těmito se již odpovídajícím způsobem vypořádaly soudy nižších stupňů. Pokud obviněná dokonce namítá, že to byla ona, kdo byl ze strany poškozených týraný, jelikož její zdravotní stav neumožňuje napadání poškozených, tak je nutné upozornit, že se jednalo zejména o psychické násilí, přičemž její zdravotní stav popsané fyzické ataky taktéž nevylučoval (jak ostatně konstatoval i odvolací soud v bodě 22 svého rozhodnutí).
37. Dovolatelka dále namítá neaplikování subsidiarity trestní represe. Uvedenou námitku lze pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit, ovšem pouze formálně. Předně je třeba uvést, že soud prvního stupně se společenskou škodlivostí zabýval v bodě 60 svého rozhodnutí, kdy akcentoval, že obviněná zaujala k celé věci naprosto nekritický postoj, neprojevila sebemenší náhled a sebereflexi nad svým protiprávním jednáním. Rovněž odvolací soud se touto námitkou podrobně zabýval (body 29–30 jeho rozhodnutí) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje. Odvolací soud se věnoval i námitce obviněné ohledně nevhodného chování poškozeného v minulosti ke členům rodiny. Uzavřel, že společenská škodlivost nemohla být snižována ani tím, že v určitých momentech byli poškození schopni přinejmenším slovní obrany. S těmito závěry se Nejvyšší soud zcela ztotožnil, a proto vyhodnotil i tyto námitky obviněné jako neopodstatněné a nedůvodné. Navíc je třeba uvést, že použitá argumentace ve vztahu k této námitce je velmi kusá, když obviněná jen uvádí, že by její jednání mohlo být posouzeno jako přestupek, aniž by následně uváděla nějakou bližší právní argumentaci. Taková argumentace ovšem nemůže být předmětem podrobnějšího přezkumu Nejvyšším soudem (viz přim. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Je tomu tak proto, že není úkolem Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet či dotvářet. Právně fundovanou argumentaci má zajistit povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (viz §265d odst. 2 tr. ř.).
38. Nejvyšší soud na závěr považuje rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
39. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že obviněná podala dovolání z důvodů, které lze formálně podřadit pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. h) a g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Jelikož nebyly shledány opodstatněné námitky týkající se dovolacího důvodu podle §265b odst.1 písm. g), h) tr. ř., nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
40. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněné, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 2. 2024
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu