ECLI:CZ:NS:2024:4.TDO.1189.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 1189/2023-271
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2024 o dovolání obviněného V. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 5 To 140/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 66/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 17. 4. 2023, sp. zn. 10 T 66/2021 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný V. S. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
ačkoliv byl zcela nezpůsobilý k řízení motorových vozidel, když měl v krevním séru 341 ng/ml amfetaminu a 49 ng/ml metamfetaminu,
dne 29. dubna 2021 kolem 15:30 hodin řídil v Jihlavě osobní automobil značky BMW M2 RZ XY a byl při tom na ulici XY kontrolován policií.
2. Za tento trestný čin byl obviněnému podle §274 odst. 1 tr. zákoníku za užití §67 odst. 2 písm. a) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 60 (šedesáti) denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 820 Kč (slovy: osm set dvacet korun českých), tj. v celkové výměře 49 200 Kč (slovy: čtyřicet devět tisíc dvě stě korun českých). Dále byl podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 2 (dvou) let.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce odvolání, které výslovně směřoval proti výroku o vině a proti výrokům na něj obsahově navazujícím. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 5 To 140/2023, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 5 To 140/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávně hmotněprávním posouzení a rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. V podaném dovolání obviněný předně zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Následně označuje rozhodnutí soudů nižších stupňů, zejména pak rozhodnutí soudu prvního stupně, proti jehož závěrům primárně brojí, za nepřezkoumatelné ve smyslu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, přičemž ve vztahu k této námitce odkazuje například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 764/2020. O nepřezkoumatelnosti těchto rozhodnutí je přesvědčen z toho důvodu, že především hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně považuje za nepřezkoumatelné, podle něj soud vycházel zcela nekriticky z absolutně nepřezkoumatelného výsledku rozboru krevního vzorku, který mu byl odebrán dne 29. 4. 2021, aniž by však bylo možné správnost tohoto výsledku jakkoliv ověřit, neboť se krevní vzorky dle jeho slov v České republice neodebírají v dostatečném množství a nearchivují se ani po dobu několika málo dnů/týdnů. Obviněný podpůrně argumentuje tím, že u sportovců je běžnou praxí, že jsou v případě odběru krevních vzorků či jiných látek v rámci dopingových kontrol vzorky odebírány v takovém počtu/množství, které umožňuje jejich zpětné ověření a kontrolu, a to i v řádu jednotek let.
5. Obviněný tedy předně namítá, že neměl žádnou reálnou možnost (subjektivně ani objektivně vzato) na výsledky krevního testu v reálném čase jakkoliv odpovídajícím způsobem reagovat (v podobě přezkumu vzorku apod.), a to i přesto, že o to aktivně usiloval, neboť podle jeho slov bezprostředně poté, co obdržel výsledky krevního rozboru, telefonicky kontaktoval autorku rozboru, Mgr. Andreu Brzobohatou, Ph.D., která mu sdělila, že žádné kontrolní vyšetření není možné, protože jeho původní odebraný vzorek již zlikvidovala a žádný jiný, ani zbytek toho původního, se neuchovává. Namítá, že toto jeho tvrzení nebylo nikým a nijak vyvráceno. Dále tvrdí, že i kdyby na výsledky rozboru krevního vzorku reagoval písemně, byl by takový jeho postup tak jako tak mimo jakékoliv formalizované řízení, v němž by měl garantována alespoň nějaká základní práva, poněvadž právní úprava s žádnou formální procesní možností dosažení nápravy závadného stavu v tomto případě nepočítá. V rámci dovolání pak obviněný také vyjadřuje svůj nesouhlas s uvedenou právní úpravou, která podle něj neumožňuje provedení kontrolního testu, neboť se v České republice krevní vzorky nearchivují.
6. V rámci své dovolací argumentace tudíž obviněný konstatuje, že jediná možnost, jak brojit proti výsledkům krevních testů, která mu reálně zůstala k dispozici, bylo nechat dodatečně odborně znalecky prověřit a posoudit jeho vlasy, které jsou, jak uvádí, spolehlivým uchovatelem návykových látek, které jedinec v předchozím období požil. K tomuto postupu se skutečně uchýlil a nechal si zpracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, prostřednictvím znalce RNDr. Martina Mžika, Ph.D., působícího v rámci Fakultní nemocnice Hradec Králové, který správnost výsledku předmětného rozboru jeho krevního vzorku ze dne 29. 4. 2021 podle něj vyvrátil, resp. minimálně zpochybnil.
7. Obviněný dále opakovaně vyjadřuje prostřednictvím různých formulací svůj nesouhlas se závěry učiněnými ve znaleckém posudku zpracovaném Mgr. Andreou Brzobohatou, Ph.D., jakož i v revizním znaleckém posudku ze dne 18. 10. 2022 zpracovaném Znaleckým ústavem Fakultní nemocnice Ostrava, přičemž jejich závěry označuje za nesprávné a jimi použité metody, postupy a technologie za neaktuální a nekorespondující s aktuálním stavem poznání. Namítá také, že zpracovatelé posudků, resp. subjekty, v jejichž rámci působí, nejsou odpovídajícím způsobem akreditované a že nepodléhají předepsanému externímu hodnocení kvality, a tudíž jsou jejich výsledky nepřezkoumatelné. Co se týče revizního znaleckého posudku, ve vztahu k němu také namítá, že neobsahuje relevantní pasáž týkající se odůvodnění závěrů zpracovatelů posudku, a že je tudíž nepřezkoumatelný. Rovněž výslech zpracovatelů tohoto znaleckého posudku neodstranil jeho vady. Ve vztahu k posudku Mgr. Andrey Brzobohaté, Ph.D., pak uvádí, že tato znalkyně zřejmě nesprávně diagnostikovala jeho krevní vzorek, že mohlo dojít k záměně odebraných krevních vzorků nebo k nesprávnému postupu pracovníků laboratoře, v důsledku čehož měly být předmětné omamné látky v jeho krevním vzorku identifikovány chybně. Má rovněž za to, že použitá metoda znaleckého zkoumání a především použité technologie ze strany znalkyně jsou neaktuální a nejsou odpovídajícím způsobem akreditované.
8. Ohledně skutkových zjištění soudu prvního stupně, namítá dovolatel, že jsou učiněna veskrze na jediném, a přitom naprosto nepřezkoumatelném důkazu, jehož správnost nelze nijak spolehlivě ověřit. Nadto opakovaně vyjadřuje své přesvědčení o tom, že je výsledek krevního rozboru ze dne 29. 4. 2021 chybný.
9. Dále obviněný tvrdí, že prostřednictvím svědeckých výpovědí svého otce a přítelkyně prokázal, že v rozhodném období nebyl pod vlivem žádné návykové látky. Připomíná, že je sportovcem a je pouze příležitostným uživatelem marihuany. Jiné drogy neužívá. Hodnocení soudu prvního stupně, který svědeckým výpovědím jeho otce a jeho přítelkyně neuvěřil a dal přednost jiným důkazům, pak považuje za tendenční a v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Ve vztahu k usnesení odvolacího soudu vyjadřuje stejné přesvědčení a spatřuje v něm stejné vady.
10. Obviněný je proto přesvědčen, že jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů zatížena vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj., že existuje zjevný rozpor mezi provedeným dokazováním (znaleckým posudkem zpracovaným RNDr. Martinem Mžikem, Ph.D., svědeckými výpověďmi otce obviněného a jeho přítelkyně a na druhé straně skutkovým zjištěním, že obviněný předmětného dne skutečně řídil osobní automobil pod vlivem návykové látky) a rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a také vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj., že rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
11. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 5 To 140/2023, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 17. 4. 2023, sp. zn. 10 T 66/2021, a to ve výrocích, které se ho přímo dotýkají, a dále aby přikázal Okresnímu soudu v Jihlavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. 1 NZO 896/2023, nejprve stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a obsah podaného dovolání obviněného. Ve vztahu k jednotlivým námitkám konstatuje, že se primárně jedná o opakování obhajoby obviněného, kterou uplatnil již v rámci řízení o odvolání, přičemž soudy nižších stupňů se s těmito námitkami již vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Soud prvního stupně tak učinil podle něj s mimořádnou pečlivostí v bodech 7 až 10 odůvodnění jeho rozsudku a odvolací soud tak učinil již jen stručně v bodech 4 až 8 odůvodnění jeho usnesení.
13. Státní zástupce konstatuje, že základem námitek obviněného je jeho nesouhlas se skutkovým zjištěním, že se v době řízení motorového vozidla nacházel v jeho krvi amfetamin a metamfetamin. Následně uvádí, že obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá dovolání v té části, v níž obviněný poukazuje na znalecký posudek RNDr. Martina Mžika, Ph.D., který ve vzorku vlasů odebraných obviněnému v říjnu 2021 (tj. 5 měsíců po skutku) žádné stopy návykových látek neobjevil. Uvedený dovolací důvod lze spatřovat i v argumentaci obviněného, kdy poukazuje na výslech svědků S. (jeho otec) a U. (jeho přítelkyně), kteří shodně uvedli, že obviněný neužívá jiné návykové látky než marihuanu, neboť mezi oběma provedenými důkazy (resp. všemi třemi) a skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů skutečně existuje rozpor. Připomíná však, že učiněné skutkové zjištění o návykových látkách v krvi obviněného je v souladu s další skupinou důkazů, mj. se dvěma znaleckými posudky a pozitivním testem na návykové látky provedeným při silniční kontrole v Jihlavě na ulici XY, jimž dal soud prvního stupně přednost z důvodů, které řádně vysvětlil v bodech 7. až 10. odůvodnění svého rozsudku.
14. Státní zástupce proto ve vztahu k této námitce obviněného uzavírá, že soud prvního stupně rozumně odůvodnil, proč opřel svá skutková zjištění o drogový test a dva rozbory krve potvrzené dvěma znaleckými posudky, a nikoliv o rozbor vlasů a svědecké výpovědi nezúčastněných osob, nadto dovolateli blízkých. Státní zástupce tudíž konstatuje, že mezi provedenými důkazy a učiněným skutkovým zjištěním neexistuje žádný extrémní rozpor a že je dovolání v této části zjevně neopodstatněné.
15. Státní zástupce se vyjádřil také ke zbylým námitkám obviněného, k nimž konstatoval, že neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů nebo že jejich obsah není natolik jasný, aby bylo možno se k nim vyjádřit.
16. Ve vztahu k námitce obviněného proti obsahu a závěrům znaleckých posudků (posudek Mgr. Brzobohaté a revizní posudek Znaleckého ústavu Fakultní nemocnice Ostrava) uvádí, že dovolatel nesouhlasí s tím, co znalci ve svých posudcích uvedli, a že tedy vyjadřuje svůj nesouhlas s obsahem těchto důkazů. K tomu připomíná judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž v situaci, kdy dovolací argumentace obviněného nepřesahuje pouhý nesouhlas s obsahem provedených důkazů, nemohou být naplněna kritéria dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně pak odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo 1100/2022.
17. K námitce obviněného, která spočívá v nesouhlasu s postupem soudu prvního stupně, který při hodnocení rozboru krevního vzorku obviněného znalkyní Mgr. Brzobohatou zohlednil i svou pozitivní zkušenost se spolehlivostí této znalkyně, uvádí, že to byl právě obviněný, který tvrdil, že znalkyně vyšetřila jiný vzorek nebo že se sice jednalo o jeho vzorek, avšak byl vyšetřen neodborně. Přesto však k prokázání tohoto svého tvrzení nepředložil žádný důkaz. Za takové situace mohl na tak neurčitou námitku jen stěží odvolací soud reagovat jinak než konstatováním své dosud velmi dobré zkušenosti se znalkyní.
18. Ohledně námitky obviněného, že byl ústavní znalecký posudek napsán neodborně a že „autoři posudku u řady svých klíčových tvrzení jsou v přímém rozporu s odbornými doporučeními (zahraničními) a současným vědeckým poznáním (recentními publikacemi)“ uvádí, že se jedná o pouhý obecný stesk dovolatele, neboť tento neuvádí, které části ústavního posudku (revizního) jsou z jakého důvodu a v jakém rozporu a s jakou vědeckou literaturou. K těmto námitkám proto státní zástupce uzavírá, že i krevní rozbor jako každá jiná vědecká metoda si buď důvěru justice získá (jako např. daktyloskopie nebo DNA), nebo nezíská (jako např. grafologie). Pokud je takový rozbor obecně považován za metodu spolehlivou pro dokazování v trestním řízení, musela by podle státního zástupce být tato spolehlivost vyvrácena mnohem konkrétnější argumentací, než jakou přináší obviněný v podaném dovolání. Pokud pak dovolatel ve vztahu k reviznímu znaleckému posudku odkazuje na obsah svého odvolání, tak státní zástupce připomíná, že dovolatel nemůže svoji dovolací argumentaci opírat o odkaz uvedený v řádném opravném prostředku (viz rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).
19. Státní zástupce se dále vyjádřil rovněž k námitce obviněného, podle níž soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo . Připomenul, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští přezkum této zásady v dovolacím řízení, ledaže by její porušení vygradovalo až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. K tomu odkazuje na judikaturu (např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016 nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Konstatuje proto, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nezakládají námitky argumentující porušením zásady in dubio pro reo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Dovolání obviněného proto podle něj v této části neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.
20. Ve vztahu k obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce konstatuje, že v textu dovolání není možné nalézt žádnou argumentaci, která by s tímto dovolacím důvodem mohla souviset.
21. Státní zástupce proto shrnuje, že konkrétní námitky obviněného dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem se jedná o opakování námitek, které obviněný uplatnil již v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně a odvolacím soudem, a s nimiž se oba soudy již dostatečně a správně vypořádaly, a tudíž je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
22. Závěrem státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň souhlasí s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
24. Protože dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda lze obviněným uplatněnou argumentaci podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
25. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
26. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
27. Obviněný ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobě viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj., musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
28. Obviněný v podaném dovolání dále uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj., zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
29. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
30. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění zvoleného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady spatřované v napadených rozhodnutích. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. Jinak vyjádřeno, v podaném dovolání je obviněný povinen postupovat v souladu s ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. Musí proto odkázat jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., a jednak je povinen své námitky přizpůsobit obsahu konkrétně uplatněných dovolacích důvodů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 577/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 11 Tdo 344/2002).
31. Jelikož obviněný uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž vzhledem k tomu, že zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí vztahuje, a to primárně, i k rozsudku soudu prvního stupně, platí, že z jeho dovolání lze vysledovat i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., byť tento formálně obviněný neuplatňuje. Je tomu tak proto, že právě prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně.
32. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l ) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. (druhá alternativa).
33. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
34. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá nesprávné právní posouzení věci a tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů , uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.
35. Předně Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že většinu v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, jakož i v odvolání podaném proti rozsudku nalézacího soudu (srov. č. l. 214 spisového materiálu). Z jeho strany jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
36. Bez ohledu na shora uvedené Nejvyšší soud uvádí následující . Jde-li o, v úvodu dovolání obviněným obecně formulovanou, námitku nesprávného právního posouzení výše popsaného skutku a uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., má Nejvyšší soud za to, že tato část dovolací argumentace nemůže obstát, neboť námitky obviněného, které v dovolání uplatnil, představují po stránce věcné námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Je tedy zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný pouze formálně deklaruje, neboť, jak přiléhavě konstatuje státní zástupce, z textu dovolání není patrné, k jaké jím uplatněné námitce obviněný tzv. nesprávné právní posouzení skutku vztahuje. Jinými slovy, obviněný Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou právní argumentaci, na jejímž základě by zpochybňoval závěr soudu prvního stupně, popř. také odvolacího soudu, že jednání, jímž byl uznán v projednávané trestní věci vinným, naplňuje znaky shora vymezeného trestného činu, a že by tedy měla být dána vada tzv. nesprávného právního posouzení. Jak již bylo konstatováno, ryze formální odkaz na dovolací důvod však není způsobilý naplnit uvedený dovolací důvod a založit přezkumnou povinnost v dovolacím řízení. Nejvyššímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že argumentace obviněného neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v žádné jeho alternativě, a tudíž je zjevně nepřípustná.
37. Ohledně námitky obviněného, že ve věci existuje tzv. zjevný rozpor mezi provedeným dokazováním (konkrétně znaleckým posudkem RNDr. Martina Mžika, Ph.D., a svědeckými výpověďmi jeho otce a přítelkyně) a zjištěným skutkovým stavem, tj. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě , musí Nejvyšší soud konstatovat, že toto sice odpovídá zvolenému dovolacímu důvodu, avšak jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou.
38. Předně je třeba akcentovat, že soud prvního stupně v rámci odůvodnění svého rozsudku adekvátním způsobem vysvětlil, proč svědeckým výpovědím otce a přítelkyně obviněného, neuvěřil a z jakých důvodů nepovažuje závěry znaleckého posudku zpracovaného RNDr. Martinem Mžikem, Ph.D., za správné a přesvědčivé a proč naopak vycházel ze znaleckého posudku zpracovaného Mgr. Andreou Brzobohatou, Ph.D., a revizního znaleckého posudku zpracovaného Znaleckým ústavem Fakultní nemocnice Ostrava a z dalších listinných důkazů, zejména protokolu o lékařském vyšetření ze dne 29. 4. 2021 realizovaném MUDr. Markétou Škodovou (srov. body 7 až 10 rozsudku soudu prvního stupně). Jinak vyjádřeno, soud prvního stupně logicky objasnil, proč považoval výpovědi svědka S. (otec obviněného) a svědkyně U. (přítelkyně obviněného) za méně věrohodné (viz blíže bod 7 rozsudku soudu prvního stupně), když je třeba poukázat i na to, že žádný se svědků nebyl přímým svědkem podstatných událostí a ani jeden z nich si na danou situaci a daný den nepamatoval, přičemž se v tomto ohledu museli zpětně podívat na fotky či komunikaci s obviněným (srov. bod 7 rozsudku soudu prvního stupně). Stejně tak se soud prvního stupně zabýval i znaleckým posudkem znalce RNDr. Martina Mžika, Ph.D., když právě závěry tohoto znaleckého posudku a vyjádření tohoto znalce u hlavního líčení byly důvodem vypracování revizního znaleckého posudku podle §110 odst. 1 tr. ř. Tedy soud prvního stupně se nespokojil s prostým konstatováním, že uvěřil znaleckému posudku zpracovanému Mgr. Andreou Brzobohatou, Ph.D. Následně i zpracovatele tohoto revizního znaleckého posudku vyslechnul k jejich závěrům, takže obhajobě byla dána možnost nejen seznámit se s obsahem tohoto revizního znaleckého posudku, ale i možnost klást zpracovatelům otázky, takže obhajoba mohla reagovat na závěry tohoto znaleckého posudku (viz bod 8 rozsudku soudu prvního stupně), včetně jejich závěrů ohledně nedostatků při odběru vlasů obviněného ke znaleckému zkoumání a vhodnosti této znalecké metody, když právě podle zpracovatelů tvrzení, že vlasy jsou vždy spolehlivým uchovatelem látky, které jedinec v předchozím období požil, představuje nesprávnou informaci, neboť v případě jednorázového užití omamné látky může tuto skutečnost spolehlivě prokázat pouze krevní rozbor. Nelze proto dospět k závěru, že by znalec RNDr. Martin Mžik, Ph.D., prostřednictvím svého znaleckého posudku vyvrátil či zpochybnil závěry učiněné ve znaleckém posudku zpracovaném Mgr. Andreou Brzobohatou, Ph.D., ani závěry učiněné v revizním znaleckém posudku zpracovaném Znaleckým ústavem Fakultní nemocnice Ostrava, a to co se týče zjištění, že obviněný řídil dne 29. 4. 2021 osobní automobil pod vlivem návykových látek – konkrétně amfetaminu a metamfetaminu. Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud (srov. body 4 až 8 jeho usnesení). Nejvyšší soud proto ve vztahu k těmto námitkám musí konstatovat, že soudy k závěru, že obviněný dne 29. 4. 2021 řídil motorové vozidlo v době, kdy měl v krevním seru 341 ng/ml a amfetaminu a 49 ng/ml metamfetaminu, dospěly nikoliv na základě izolovaného hodnocení provedených důkazů, nýbrž na podkladě komplexního řetězce jednotlivých, vzájemně logicky provázaných důkazů a skutkových zjištění učiněných na jejich podkladě (srov. body 7 až 10 rozsudku soudu prvního stupně a také stručné body 4 až 8 usnesení odvolacího soudu). Dovolací argumentace obviněného je proto v tomto směru zjevně neopodstatněná.
39. Nejvyšší soud se proto nyní vyjádří, byť spíše jako obiter dictum, ke zbylým námitkám obviněného, o nichž lze souhrnně konstatovat, že nebyly s to naplnit obviněným uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., a že je tudíž dovolání obviněného v této části nepřípustné.
40. Ve vztahu k námitce obviněného, která spočívá v nesouhlasu s postupem soudu prvního stupně, který při hodnocení rozboru krevního vzorku obviněného znalkyní Mgr. Brzobohatou, Ph.D., zohlednil i svou zkušenost se spolehlivostí této znalkyně, kdy obviněný zároveň dovozuje, že znalkyně vyšetřila jiný vzorek nebo že se sice jednalo o jeho vzorek, avšak byl laboratoří vyšetřen neodborně, popř. i to, že znalkyně či jiná osoba v laboratoři jej nesprávně diagnostikovaly, tedy, že výsledek znaleckého zkoumání je z různých obviněným tvrzených důvodů nesprávný, musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný přes toto vyjádření k prokázání tohoto svého tvrzení nepředložil žádný důkaz. Z jeho strany se tedy jednalo jen o obecné tvrzení, když obviněný ani nepoukázal na nějaký jiný konkrétní případ, kdy by k takovému tvrzenému pochybení ze strany znalkyně snad skutečně došlo. Jeho tvrzení je tedy spíše jeho vyjádřením nesouhlasu s tím, jakým způsobem soudy nižších stupňů provedený krevní rozbor a jednotlivé provedené důkazy hodnotily. Taková námitka však není způsobilá naplnit žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. Navíc soud druhého stupně, jak přiléhavě uvádí i státní zástupce, mohl na námitku obviněného, jíž vesměs tvrdí, že je znalkyně nepořádná a neodborná osoba, stěží reagovat jinak než obecným konstatováním své dosud velmi dobré zkušenosti s ní. Navíc obviněný jistým způsobem pomíjí skutečnost, že přítomnost návykových látek bylo nejprve zjištěna při orientačním testu při běžné silniční kontrole, když i přítomnosti návykových látek v krvi obviněného nasvědčuje i jeho chování při odběru krve.
41. Ohledně námitky obviněného, že se v České republice krevní vzorky neodebírají v dostatečném množství a nearchivují se ani po dobu několika málo dnů/týdnů, Nejvyšší soud konstatuje, že se jedná o tvrzení nesprávné. Jak totiž vyplynulo ze znaleckých posudků ve věci (první i revizní), jakož i z výslechů znalců v rámci hlavního líčení, uchovávají se krevní vzorky minimálně po dobu 8 týdnů (srov. bod 5 rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně str. 4 a str. 8). Právě po tuto dobu bylo možné, aby obviněný svůj nesouhlas s obdrženými výsledky krevních testů projevil. Nelze proto obviněnému přisvědčit, že by v České republice existovaly takové podmínky provádění krevních rozborů, jaké ve svém dovolání (a také v rámci své předchozí argumentace uplatněné před soudem prvního i druhého stupně) popsal. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že obviněným vyřčená podpůrná argumentace dopingovými kontrolami prováděnými ve sportu a souvisejícími podmínkami uchovávání vzorků krve u špičkových sportovců je nepřiléhavá, neboť, jak přiléhavě poznamenal odvolací soud v bodě 4 jeho usnesení, požadavek uchovávání látek, jako je krev, po dlouhou dobu z důvodu možnosti jejich opětovného přezkumu, jako se tomu děje u sportovců, nelze vznášet i pro aglomeraci České republiky, tedy řádově deseti milionů občanů, v případě krevních testů prováděných při běžných kontrolách v dopravě. Nejvyšší soud ve vztahu k této námitce obviněného shrnuje, že uplatněnou argumentaci, jíž vyjadřuje především svůj nesouhlas s konkrétními ustanoveními právního řádu České republiky, nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Nad rámec tvrzení obviněného, že volal po obdržení výsledku znaleckého zkoumání své krve Mgr. Brzobohaté, Ph.D., je třeba uvést, že toto tvrzení ani nebylo součásti obhajoby obviněného v rámci řízení před soudem prvního stupně, což jen jistým způsobem dokládá jeho rozporuplnost. Navíc ani tato námitka nespadá pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř.
42. K tvrzení obviněného, že metody, postupy a technologie použité znalci v prvním a revizním znaleckém posudku jsou neaktuální a nekorespondující s aktuálním stavem poznání a dále že tito zpracovatelé nemají příslušnou akreditaci, konstatuje Nejvyšší soud, že se ztotožňuje s argumentací státního zástupce, který se vyjádřil v tom smyslu, že obviněný neuvádí, co tímto svým obecným steskem míní, a že ani neoznačuje, jaké části posudku jsou v rozporu s jakou vědeckou literaturou a také z jakého důvodu. Státní zástupce také přiléhavě připomněl, že dovolatel nemůže svou dovolací argumentaci opřít o odkaz na skutečnosti, které uplatnil v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srov. rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Navíc podle zjištění soudu prvního stupně oba zpracovatelé znaleckých posudků (prvního i revizního) příslušnými akreditacemi disponují (srov. bod 5 str. 4, str. 6 a str. 8 a také bod 8 str. 13 rozsudku soudu prvního stupně), a tudíž je dovolací argumentace obviněného nepřiléhavá. Nejvyšší soud proto uzavírá, že ani tato námitka obviněného není přípustná a že neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř.
43. Za relevantně uplatněnou námitku nelze považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. zásadou in dubio pro reo, kterou uvádí v souvislosti s deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem “. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „ se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy “ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.
44. Výše uvedené výhrady obviněného tudíž nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do rozsahu provedeného dokazování, hodnocení provedených důkazů ze strany soudů, a především pak do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.
45. Nadto Nejvyšší soud ve vztahu k uvedené námitce stran porušení zásady in dubio pro reo připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy nižších stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně , přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. a v §134 odst. 2 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného i věrohodností jednotlivých svědků (srov. body 7 až 10 rozsudku soudu prvního stupně a body 4 až 8 usnesení odvolacího soudu).
46. Nejvyšší soud proto považuje za nutné sumarizovat, že značná část námitek obviněného nepřesahovala pouhou polemiku s hodnocením důkazů provedeným soudy nižších stupňů, jakož i se zjištěným skutkovým stavem, a snahu obviněného prosadit jím překládanou verzi skutkového děje. Takové námitky však nejsou s to naplnit kritéria dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiného z dovolacích důvodů v tomto ustanovení uvedených. Shora uvedená námitka obviněného, kdy dovozuje tzv. zjevný rozpor mezi provedeným dokazováním (zejm. znaleckým posudkem RNDr. Martina Mžika, Ph.D., a svědeckými výpověďmi jeho otce a přítelkyně) a zjištěným skutkovým stavem, je sice řádně uplatněná a lze ji podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě , avšak je zjevně neopodstatněná. Co se týče obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tento obviněný zjevně pouze formálně deklaruje a žádnou část jeho dovolací argumentace pak nebylo možno pod tento dovolací důvod podřadit. Nejvyšší soud tak neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněné dovolací důvody ani jiné dovolací důvody jmenované v §265b odst. 1 tr. ř.
47. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že jelikož nejsou rozhodnutí soudů nižších stupňů v tomto případě zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu obviněným explicitně neoznačeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
48. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 1. 2024
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu